ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.16.2016:27
sp. zn. 2 As 16/2016 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: J. V., zastoupeného
Mgr. Ing. Kateřinou Melichovou, advokátkou, se sídlem Nad Primaskou 138/8, Praha 10, proti
žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 1. 7. 2014, č. j. DSH/6497/14, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11. 2015, č. j. 17 A 56/2014 – 109,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11. 2015, č. j. 17 A 56/2014 – 109,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 1. 7. 2014, č. j. DSH/6497/14,
se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 16 228 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně Mgr. Ing. Kateřiny
Melichové, advokátky.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce byl rozhodnutím Městského úřadu Horšovský Týn (dále jen „správní orgán
prvního stupně“) ze dne 21. 3. 2014, č. j. PO 467/2014, uznán vinným ze spáchání přestupku
podle §125c odst. 1 písm. k) ve spojení s §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu),
ve znění pozdějších předpisů, a byla mu uložena pokuta ve výši 1800 Kč. Tohoto přestupku
se měl dopustit tím, že dne 17. 12. 2013 v 9.30 hod. řídil na pozemní komunikaci před obcí
Staňkov, ve směru jízdy od obce Hlohovčice, motorové vozidlo VW Transporter registrační
značky X a nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem.
[2] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl
žalobcovo odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Krajský soud v Plzni
následně rozsudkem ze dne 27. 2. 2015, č. j. 17 A 56/2014 – 54 (dále jen „krajský soud“
a „původní rozsudek“), napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení, což odůvodnil zejména tím, že správní orgány opatřily úřední záznam v rozporu
s §58 odst. 1 a 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
[3] Ke kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soud původní rozsudek svým
rozsudkem ze dne 10. 6. 2015, č. j. 2 As 89/2015 – 33, zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení. Nesdílel totiž názor, že krajským soudem tvrzené vady úředního záznamu
(stručnost, časový odstup vystavení záznamu od spáchání přestupku a absence podpisu)
odůvodňovaly zrušení napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud uvedl, že úřední záznam
sám o sobě jako důkazní prostředek neobstojí a k dokazování průběhu událostí v něm popsaných
slouží svědecká výpověď policisty, který jej sepsal. Výpověď policisty pak sice nelze hodnotit
jako nezpochybnitelný důkaz, nicméně k založení pochybností o její pravdivosti by měly existovat
konkrétní důvody. Na rozdíl od krajského soudu byl Nejvyšší správní soud toho názoru,
že vyjádření policistky K. ani její přístup k vyhotovení úředního záznamu nesnižovaly důkazní
hodnotu její výpovědi. Krajskému soudu vytkl, že z odůvodnění původního rozsudku není zcela
zřejmé, co přesně bylo jeho rozhodovacím důvodem, a uložil mu, aby se věcí v dalším řízení
zabýval v intencích tzv. první linie judikatury Nejvyššího správního soudu dopadající na situace,
kdy proti sobě stojí protichůdná tvrzení policistů a žalobce, ale není prokázána existence
nestandardního chování policistů ani existence jiných, jejich výpovědi oslabujících důkazů.
Krajskému soudu tak bylo zejména uloženo, aby zvážil, zda byly výpovědi policistů dostatečně
konkrétní a zda se v nich nevyskytovaly vážné, pro posouzení věci podstatné nesrovnalosti.
Krajský soud se měl vypořádat také s tvrzeními žalobce, a to včetně jeho bezprostřední reakce na
obvinění z přestupku (v podrobnostech viz rozsudek č. j. 2 As 89/2015 – 33, dostupný stejně
jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z www.nssoud.cz).
[4] Krajský soud následně v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“)
dospěl k závěrům opačným oproti původnímu rozsudku, neboť žalobu zamítl. Svůj předchozí
názor o vadách úředního záznamu zopakoval, avšak podotkl, že dle závazného názoru
Nejvyššího správního soudu nemohly mít takové vady vliv na zákonnost správních rozhodnutí.
Rozhodující význam v souzené věci tak měly svědecké výpovědi policistů. Spáchání přestupku
nepřipoutání se bezpečnostním pásem přitom krajský soud označil za přestupek pozorovatelný
pouhým okem. Jelikož nebyla žádným způsobem snížena věrohodnost svědeckých výpovědí,
přiklonil se krajský soud k jejich vyznění a vycházel ze svědeckých výpovědí policistů
jako z pravdivých. Důkazním návrhům vzneseným ze strany žalobce nevyhověl.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti napadenému rozsudku kasační stížností
podanou z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Závazný právní názor Nejvyššího
správního soudu vyslovený v rozsudku č. j. 2 As 89/2015 – 33 předně označil za contra legem
a v rozporu se zásadami nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege, presumpce neviny a in dubio
pro reo, neboť nesouhlasil s tím, že Nejvyšší správní soud nepokládal tvrzení policistky K., že „není
důležitý úřední záznam, nýbrž to, co si ona sama (po 4 měsících) pamatuje“ za znak neprofesionálního
postupu, nýbrž za v podstatě výstižné shrnutí náhledu zdejšího soudu na povahu úředního
záznamu a jeho úlohu v přestupkovém řízení. K tomu stěžovatel dále podotkl, že vady úředního
záznamu se mohly jevit pouhými procesními pochybeními, v souzené věci nicméně mohly mít
vliv na zákonnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. K odstranění pochybností totiž
nedošlo ani provedením svědeckých výpovědí policistů, a proto stěžovatel ke znevěrohodnění
výpovědí navrhoval důkaz znaleckým posudkem, kterým by byl s to vyvrátit tvrzení policistky K.
o tom, že se během jízdy dodatečně připoutal. Stěžovatel poznamenal, že nepřipoutání
bezpečnostním pásem nepochybně je pozorovatelné pouhým okem, v daném případě však
policisté neuvedli dostatečně konkrétní okolnosti přestupku.
[6] Vady správního řízení jakož i nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřoval
stěžovatel v tom, že jím navrhované důkazy byly bez řádného odůvodnění odmítnuty. Správní
orgány přitom byly povinny postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, a objasněny okolnosti svědčící ve stěžovatelův prospěch i neprospěch.
Správní rozhodnutí nebyla založena na žádných relevantních průkazných důkazech o spáchání
přestupku, jenž byl stěžovateli dáván za vinu.
[7] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil nesouhlas se stížní argumentací,
kasační stížnost měl za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[8] Poté, co Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost má požadované formální
náležitosti, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou, přistoupil k posouzení přípustnosti
kasační stížnosti i s ohledem na §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť krajský soud ve věci
rozhodoval znovu po zrušení jeho původního rozsudku Nejvyšším správním soudem.
[9] Ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud nemusel
znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát právní názor na výklad hmotného práva závazný
pro krajský soud vyslovil, a to v situaci, kdy se jím tento soud řídil. Právním názorem,
který Nejvyšší správní soud vyslovil ve svém předchozím zrušujícím rozsudku, je přitom vázán
nejen krajský soud, ale také sám Nejvyšší správní soud v řízení o opakované kasační
stížnosti. Při opakovaném rozhodování v téže věci za stejného skutkového stavu totiž musí
být respektovány zásady ochrany legitimního očekávání a předvídatelnosti soudních rozhodnutí,
čímž je v zásadě vyloučena i možnost, aby Nejvyšší správní soud při rozhodování o opakované
kasační stížnosti na stejný skutkový stav aplikoval právo jiným způsobem a svůj původní právní
názor v téže věci revidoval. Přípustnost opětovné kasační stížnosti je tak omezena pouze
na důvody, které Nejvyšší správní soud v předchozím rozsudku závazně neposoudil; otázkou,
kterou Nejvyšší správní soud naopak již závazně posoudil, se lze v řízení o opakované kasační
stížnosti zabývat pouze z toho pohledu, zda se krajský soud závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu řídil (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 9. 2015, č. j. 2 As 183/2015 – 25).
[10] Původní rozsudek krajského soudu byl Nejvyšším správním soudem zrušen
pro nesprávné zhodnocení otázky, zda úřední záznam trpěl takovými vadami, které ovlivnily
zákonnost napadeného rozhodnutí, potažmo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud také krajskému soudu uložil, aby případ
stěžovatele posoudil v intencích tzv. první linie judikatury Nejvyššího správního soudu
(k tomu viz dále). Stěžovatel striktně vzato nenamítal, že se krajský soud neřídil závazným
právním názorem zdejšího soudu, ale napadal správnost takového závazného právního názoru.
Stížní argumentace, že nebylo spolehlivě prokázáno spáchání přestupku stěžovatelem
a s tím spojená nepřesvědčivost provedených důkazů, nicméně směřuje proti novým závěrům
krajského soudu, ke kterým se Nejvyšší správní soud dosud nevyslovil. Implicitně je takovou
argumentací zpochybňováno, že se krajský soud věcí oproti pokynům Nejvyššího správního
soudu dostatečně nezabýval. Vzhledem k tomu, že §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je nutno vykládat
extenzivně v zájmu práva na přístup k soudu a stěžovatel své stížní námitky uplatňuje vůbec
poprvé, neboť předchozí kasační stížnost podal žalovaný, je kasační stížnost přípustná.
[11] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Nejvyšší správní soud na úvod připomíná, že se ve své judikatuře opakovaně věnoval
otázce, jak hodnotit situaci, kdy jediným důkazem o spáchání přestupku jsou výpovědi policistů,
kteří mu byli přítomni, přičemž obviněný z přestupku tyto výpovědi zpochybňuje. Z ustálené
judikatury lze zejména dovodit, že oznámení o přestupku a úřední záznam vyhotovený policisty
pro potřeby správního rozhodnutí nepostačují (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 – 115, publ. pod č. 1856/2009 Sb. NSS). Správní orgán proto
v takových případech musí policisty vyslechnout jako svědky (např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013 – 27). Výpověď policistů pak nelze
hodnotit jako nezpochybnitelný důkaz, nicméně pro založení pochybností o pravdivosti
a věrohodnosti jejich tvrzení by měly existovat konkrétní důvody. Nejvyšší správní soud ve svém
rozsudku ze dne 20. 3. 2013, č. j. 9 As 139/2012 – 30, rozlišil dvě linie judikatury. První
z nich se týká situací, kdy „proti sobě stojí protichůdná tvrzení policistů a žalobce, resp. svědků a jiných
důkazů není. Druhá linie se pak zabývá situacemi, kdy existují rovněž rozporné výpovědi, nicméně nad jejich
rámec bylo prokázáno nestandardní chování policistů či existence jiných, jejich výpovědi oslabujících důkazů“.
Nejvyšší správní soud ve svém předcházejícím rozsudku (č. j. 2 As 89/2015 – 33) vyjádřil názor,
že jednání policistky K. takovým nestandardním chováním nebylo a zavázal krajský soud k tomu,
aby souzenou věc opětovně posoudil, a to v intencích první linie judikatury ve smyslu shora
uvedeného. Takové posouzení přitom vyžaduje, aby bylo pečlivě zváženo, zda jsou svědectví
policistů v daném případě dostatečně konkrétní, vzájemně souladná, nevykazují logické rozpory
či nejasnosti.
[13] Judikatura Nejvyššího správního soudu rozlišuje mezi přestupky snadno a obtížně
zachytitelnými (zpozorovatelnými). Kupříkladu přestupek spočívající v tom, že obviněný nedal
znamení o změně směru jízdy, je snadno zachytitelným jednáním, neboť policisté mohou absenci
znamení zjistit již z pouhého pozorování odbočujícího automobilu, a to i z větší vzdálenosti,
jelikož ke spatření takové skutečnosti není třeba zaměřit pozornost dovnitř vozidla. Rovněž
k závěru o chybějícím výstražném trojúhelníku nebo jiné nedostatečnosti povinné výbavy
lze dospět na základě prostého kontrolního zjištění, a tedy se jedná o přestupky, u nichž bude
svědectví policistů, resp. shodná tvrzení o spáchání přestupku obviněným, zpravidla
dostačujícím důkazem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012,
č. j. 8 As 100/2011 – 70). Obtížně zachytitelnými přestupky, byť pozorovatelnými pouhým
okem, jsou naproti tomu taková jednání, která lze z velké vzdálenosti pozorovat jen stěží
a která se navíc odehrávají uvnitř jedoucího vozidla obviněného. Příkladem takovým přestupků
jsou držení hovorového zařízení řidičem při jízdě v automobilu nebo nepřipoutání
se bezpečnostním pásem (např. rozsudky č. j. 6 As 22/2013 – 27 a 8 As 100/2011 – 70).
U těchto obtížně zachytitelných přestupků je proto třeba klást vyšší nároky na přesvědčivost
důkazů (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2011, č. j. 7 As 102/2010 – 86).
Závěr o nevěrohodnosti či nedostatečnosti výpovědí policistů by však neměl plynout
z nepodstatných nesrovnalostí ve výpovědích, neboť ty lze vzhledem k obvyklému časovému
odstupu mezi spácháním přestupku a konáním výslechu považovat za přirozené. Jsou-li nicméně
zjištěné rozpory vážného rázu a týkají-li se podstaty věci, mohou věrohodností policistů
jako svědků otřást (srov. rozsudek č. j. 6 As 22/2013 – 27).
[14] Správní orgán prvního stupně považoval za prokázané, že se stěžovatel dopustil
přestupku spočívajícího v nepřipoutání se za jízdy bezpečnostním pásem. Svůj závěr přitom opřel
pouze o důkaz svědeckými výpověďmi dvou zasahujících policistů. Správní orgán prvního stupně
si byl zjevně vědom jistých odlišností obou výpovědí, nicméně dovodil, že jsou znakem toho,
že se svědci nesnažili svými výpověďmi vzájemně podporovat, ať už z kolegiality či v zájmu
snazšího prokázání přestupku. Že si policisté po čtyřech měsících vybavovali pouze skutečnosti
bezprostředně související s protiprávním jednáním, bylo dle správního orgánu prvního stupně
logické i pochopitelné s přihlédnutím k velkému počtu podobných služebních úkonů,
které při své práci provádějí. Žalovaný pak taktéž vycházel ze svědeckých výpovědí policistů,
které pokládal za vzájemně zcela souladné a v důležitých bodech korespondující. Za podstatné
pokládal žalovaný to, že oba policisté mohli na vzdálenost několika metrů vnímat svými smysly,
že stěžovatel nebyl za jízdy připoután. Žalovaný měl za to, že provedené důkazy vytvořily
dostatečně jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný systém dílčích informací,
které nahlíženy jako celek nemohly vést k jinému závěru, než že se stěžovatel svým jednáním
dopustil přestupku, který mu byl kladen za vinu.
[15] Nejvyšší správní soud se zaměřil na to, zda byly svědecké výpovědi natolik věrohodné
a konkrétní, že nedávaly prostor pro pochybnosti o dostatečném zjištění skutkového stavu věci
a závěru o spáchání přestupku stěžovatelem. Shledal, že oba policisté se shodli na tom,
že stěžovatel nebyl v době, kdy projížděl kolem jejich zaparkovaného vozu, připoután
bezpečnostním pásem, zatímco v blízkosti prodejny se stavebninami, kde jej zastavili,
již připoután byl. Policistka K. vypověděla, že se stěžovatel připoutal během jízdy, což viděla ve
chvíli, kdy policisté jeli za vozidlem stěžovatele. Policista Š. neviděl, že se stěžovatel během jízdy
dodatečně připoutal, dovodil však, že tomu tak muselo být. Zda jej kolegyně K. upozornila na to,
že se stěžovatel za jízdy poutal, si ovšem nepamatoval. Policistka K. dále tvrdila, že stěžovatel byl
po zastavení vozu připoután běžným způsobem a neměl bezpečnostní pás schovaný pod
oblečením. Policista Š. měl za to, že stěžovatel byl připoután klasickým způsobem. Kromě toho
oba policisté na dotaz správního orgánu prvního stupně shodně odpověděli, že čelní sklo jejich
vozu nebylo zamlžené. Na další doplňující otázky (např. zda stěžovatelovo vozidlo během jízdy
předjeli nebo jeli celou dobu za ním, zda stěžovatele v průběhu jízdy zastavili i na jiném místě,
než u stavebnin, kde s ním projednávali přestupek, nebo co měl stěžovatel rozhodného dne
oblečeno) reagovali tak, že neví nebo si odpovědí nejsou jisti.
[16] Nejvyšší správní soud je toho názoru, že se jeví pravděpodobným, že se stěžovatel
přestupku dopustil. Pouhá pravděpodobnost ovšem není v oblasti správního trestání dostačující,
a to tím spíše v situaci, kdy byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přestupku ne zcela snadno
zachytitelného (zpozorovatelného), který nebyl nikterak zdokumentován, mohl být pozorován
pouze během krátkého časového úseku a mělo k němu dojít uvnitř jedoucího automobilu.
Nejvyššímu správnímu soudu zejména vyvstaly pochybnosti ohledně pro věc podstatného tvrzení
policistky K. o tom, že zadním oknem stěžovatelova vozidla viděla, jak se stěžovatel dodatečně
připoutal. Na rozdíl od žalovaného má Nejvyšší správní soud za to, že zapnutí bezpečnostního
pásu nutně nevyžaduje, aby řidič provedl „řadu zřetelných pohybových úkonů“, neboť se zpravidla
jedná o pohyb jedné ruky před tělem řidiče, který nemusí být proveden dobře viditelným
způsobem a navíc může být zaměnitelný s jiným pohybem. Tato okolnost ve spojení s tím, že
policistka K. jako řidička policejního vozidla měla připoutání stěžovatele vidět skrze zadní okno
malého nákladního vozidla, tedy z větší dálky, zatímco policista Š. nic takového nezpozoroval
(přitom lze spíše předpokládat, že dění ve vozidle podezřelého bude sledovat spolujezdec, nikoliv
řidič) a ani si nevybavil, zda jej policistka K. na tuto skutečnost upozornila, pak celkový náhled
na jednoznačnost a vzájemnou provázanost výpovědí policistů v podstatných bodech poněkud
narušuje. To je navíc umocněno tím, že si policista Š. nebyl zcela jist, zda byl stěžovatel
po zastavení vozidla připoután klasicky, tedy přes oblečení. Nejvyšší správní soud tedy je toho
názoru, že výpovědi policistů nebyly podány natolik přesvědčivě a určitě, jak bylo předestřeno
ve správních rozhodnutích. Existuje tak nikoli zcela nepravděpodobná či vyloučená možnost,
že stěžovatel mohl být v době, kdy míjel policejní hlídku, připásán, a to oním zvláštním
způsobem - pod kabátem zapnutým na dva knoflíky tak, aby nedošlo k jeho pomačkání -
jak uváděl již v průběhu správního řízení. Za předpokladu, že policisté svou pozornost
zaměřovali zejména na to, zda byl bezpečnostní pás v době, kdy stěžovatel míjel jejich vůz,
zřetelně veden přes oblečení, nemuseli v případě, že měl stěžovatel bezpečnostní pás umístěn
pod částečně zapnutým kabátem, během krátkého časového úseku zpozorovat tu viditelnou část
bezpečnostního pásu vedoucí od středového sloupku vozidla ke stěžovatelovu rameni (a dále
pod kabát).
[17] Zasahujícím policistům a stejně tak i správním orgánům muselo být z jejich činnosti
známo, že nepřipoutání se bezpečnostním pásem je obtížně zachytitelným přestupkem,
jehož spáchání je proto často zpochybňováno tvrzeními obviněných o špatných pozorovacích
podmínkách či nedostatku důkazů. V zájmu spolehlivého prokázání, že ke spáchání takového
přestupku došlo, tak nelze pokládat požadavek řádného zdokumentování okolností,
za nichž se tak stalo, za nepřiměřený. Jakkoliv záměrem Nejvyššího správního soudu není
přepínat důkazní standard nad rozumnou mez, nemůže se spokojit s toliko obecnými tvrzeními
o tom, že obviněný nebyl v době, kdy míjel policejní hlídku připásán, zatímco při zastavení
vozidla již připásán byl. Přesvědčivost úředního záznamu a zejména výpovědí policistů
by byla posílena kupříkladu tehdy, pokud by alespoň ve stručnosti popsali panující povětrnostní
podmínky, nebo kdyby policistka K. rozvedla, v jaké přibližné vzdálenosti od stěžovatelova
vozidla policisté jeli v době, kdy spatřila, že se stěžovatel dodatečně připoutal. Z policejních
výpovědí nelze vyčíst ani ničeho o pravděpodobné rychlosti, kterou stěžovatel kolem policejního
vozu projel, barvě jeho oblečení (zda bylo kontrastní vůči černému pásu) nebo průhlednosti
zadního okna stěžovatelova automobilu, skrze které mělo být policistkou zpozorováno dodatečné
připoutání. Shora uvedený výčet absentujících informací nelze v žádném případě chápat jako
obligatorní, Nejvyšší správní soud jím pouze ilustruje, že čím pečlivěji a podrobněji jsou skutkové
okolnosti popsány, tím přesvědčivěji závěr o spáchání přestupku působí. V podkladech
pro rozhodování správních orgánů zajisté není nutno uvádět nepodstatné detaily nebo zabíhat
do velmi konkrétních podrobností, neoplývají-li však policejní výpovědi specifickým popisem
rozhodných událostí a omezí se toliko na strohé konstatování o nepřipoutání se, nemohou samy
o sobě vést k závěru o spáchání přestupku obviněným. Policejním výpovědím pak
na přesvědčivosti nedodává ani to, že správní orgán prvního stupně kladl otázky směřující
ke zjištění rozhodných skutečností sugestivním způsobem (např. zda při stání na stanovišti bylo
čelní sklo policejního vozidla zamlžené nebo zda policisté viděli, jak se řidič poutá bezpečnostním
pásem přes zadní okno jeho vozidla). Za těchto okolností neshledal Nejvyšší správní soud
zjištěný skutkový stav věci opírající se pouze o nedostatečně konkrétní výpovědi policistů
za dostatečný. Správní orgány se tedy neměly spokojit s tím, že bylo pravděpodobné,
že se stěžovatel přestupku dopustil, neboť existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je
vykládat v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno vyložit je v jeho prospěch, jak velí zásada
in dubio pro reo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 864/11,
dostupný z http://nalus.usoud.cz). [K tomu lze pouze na okraj dodat, že z výpovědí policistů
plyne, že rozhodného dne již od časných ranních hodin seděli v zaparkovaném policejním vozu
u silnice poblíž obce Staňkov. Bylo-li jejich pracovní náplní provádění kontroly dodržování
pravidel silničního provozu, bylo by jedině vhodné, aby se pro tyto účely vybavili záznamovým
zařízením (fotoaparát, kamera), čímž by byla důkazní pozice správních orgánů ulehčena.]
[18] Shora vyslovené závěry Nejvyšší správní soud pokládá za přiměřené a předvídatelné
i ve světle ostatních, v tomto rozsudku citovaných rozhodnutí zdejšího soudu. V nich byl důkaz
výpověďmi shledán dostačujícím tehdy, vypovídali-li policisté o rozhodných skutečnostech
s určitostí a navíc bezprostřední reakce samotného obviněného oslabovala věrohodnost
jeho pozdějších tvrzení (rozsudek č. j. 9 As 139/2012 – 30), nebo pokud se svědecké výpovědi
policistů jednoznačně shodly na tom, že bezpečnostní pás volně visel vedle obviněného,
což policisté pozorovali z malé vzdálenosti, zatímco obviněný při nízké rychlosti odbočoval
(rozsudek č. j. 10 As 108/2014 – 25). Naproti tomu v případech, kdy policisté vypověděli pouze,
že obviněný za jízdy telefonoval, ale přetrvávala pochybnost, zda obviněný skutečně držel v ruce
mobilní telefon, neboť policisté nepopsali například jeho barvu, design či typ, neshledal Nejvyšší
správní soud skutkový stav zjištěný na základě svědeckých výpovědí prokazatelným
(rozsudky č. j. 7 As 102/2010 – 86 nebo č. j. 8 As 100/2011 – 70). Ve stěžovatelově věci přitom
přetrvávají pochybnosti vzhledem k přílišné obecnosti a neurčitosti svědeckých výpovědí.
[19] Pokud jde o výtky týkající se neprovedení důkazů navrhovaných stěžovatelem, Nejvyšší
správní soud přisvědčuje stěžovateli v tom, že správní orgány měly řádně odůvodnit,
proč k doplnění dokazování nepřistoupily. Na druhou stranu však Nejvyšší správní soud souhlasí
s krajským soudem, že názornou ukázkou způsobu poutání stěžovatele v jeho vozidle
ani fotografiemi zachycujícími stěžovatele připásaného ve vozidle nemohlo být nikterak
prokázáno, zda byl stěžovatel rozhodného dne připoután bezpečnostním pásem nebo
zda policisté mohli za daných podmínek spáchání přestupku vidět. Obdobně by i znalecký
posudek či výslech dopravního experta, jimiž mělo být prokazováno, zda policisté (potenciálně)
mohli v konkrétním místě spatřit stěžovatele nepřipoutaného nebo zda mohli vidět,
jak se dodatečně poutá za jízdy, poskytly pouze generalizující odpovědi. Vzhledem ke specifickým
podmínkám (osvětlení, čistota oken, stupeň pozornosti policistů aj.) by jimi však nemohlo
být prokázáno, zda ke spáchání přestupku došlo či nikoliv.
[20] Vzhledem ke shora uvedenému nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit krajskému
soudu v tom, že věrohodnost výpovědí policistů nebyla žádným způsobem snížena. Ačkoliv
v souzené věci nebylo prokázáno nestandardní chování policistů ani existence jiných, výpověď
oslabujících důkazů, tvrzení policistů nebyla v rozhodných aspektech dostatečně konkrétní,
jednoznačná a vzájemně provázaná, a tak nemohla vést k přesvědčivému závěru o spáchání
přestupku stěžovatelem. Napadený rozsudek je tudíž založen na nesprávném posouzení právní
otázky [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Jelikož důkazy provedené ve správním řízení (potažmo
v řízení před soudem) nepostačovaly k prokázání spáchání přestupku stěžovatelem, měl krajský
soud napadené rozhodnutí k žalobní námitce stěžovatele podle §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. zrušit.
Vzhledem k tomu, že tak neučinil, shledal Nejvyšší správní soud také naplnění stížního důvodu
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[21] Jelikož již v řízení před krajským soudem byly dány důvody pro zrušení
napadeného rozhodnutí, přistoupil Nejvyšší správní soud k jeho zrušení postupem podle
§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. K tomuto procesnímu řešení nebyl dle zdejšího soudu dán důvod
již v předcházejícím řízení sp. zn. 2 As 89/2015, neboť jeho předmětem bylo posouzení
správnosti závěrů krajského soudu týkajících se vad úředního záznamu. K otázce dostatečnosti
ve správním řízení provedených důkazů a jejich věrohodnosti se Nejvyšší správní soud
v předcházejícím řízení nevyjadřoval, neboť by tím účastníky připravil o jednu soudní instanci
(viz rozsudek č. j. 2 As 89/2015 – 33, konkrétně jeho odst. [17]).
[22] Protože ve správním řízení nebylo spolehlivě prokázáno, že se stěžovatel dopustil
přestupku, pro který byl shledán vinným, bude na žalovaném, zda bude v dalším řízení schopen
ve vztahu k jednání stěžovatele zajistit i jiné důkazy, nebo zda bude třeba z důvodu důkazní
nouze rozhodnout ve prospěch stěžovatele. Důkazní obtíže totiž nemohou vést k rezignaci
na požadavek naplnění důkazního standardu, neboť v opačném případě by byly mnohdy
postihovány i osoby, jejichž vina nebyla patřičně prokázána. „Právní stát tak raději v určitých případech
rezignuje na postih pachatele přestupku, i když se jej nejspíše dopustil, než aby v jiných nedůvodně postihl
nevinného“ (viz rozsudek č. j. 7 As 102/2010 – 86).
[23] Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud konstatuje, že pokud ve svém předcházejícím
rozsudku vyslovil, že vyjádření policistky K., která tvrdila, že podstatné je, co si ona sama při
výslechu pamatuje, ani její přístup k vyhotovení úředního záznamu nemohly snižovat důkazní
hodnotu její výpovědi, bylo tím míněno pouze to, že v souzené věci nebyla prokázána existence
nestandardního chování policisty ve smyslu rozsudku č. j. 9 As 139/2012 – 30. Nejvyšší správní
soud však takovým závěrem nikterak nepředjímal, že je třeba na výpovědi policistů K. a Š.
nahlížet jako na věrohodné, konkrétní a nezpochybnitelné. Naopak pokládal za nezbytné, aby se
krajský soud danou otázkou blíže zabýval. Nejvyšší správní soud se tedy nedopustil jemu
vytýkaného porušení zásady presumpce neviny, zákonnosti trestání ani zásady velící rozhodnout
v pochybnostech ve prospěch obviněného, o čemž ostatně svědčí i to, že tímto rozsudkem
rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[24] Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto napadený rozsudek zrušil (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). Za použití
§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil i napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení (§78 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Zruší-li Nejvyšší správní soud i rozhodnutí správního
orgánu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento správní orgán vázán právním názorem
vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.
ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s.].
[25] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl, a proto musí určit
náhradu nákladů celého soudního řízení. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel žalobou domáhal
zrušení napadeného rozhodnutí, je nutno považovat ho za úspěšného účastníka. Podle
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. má úspěšný stěžovatel právo na náhradu důvodně
vynaložených nákladů proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V této věci byly provedeny
dva úkony právní služby podle §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů, a těmi jsou převzetí a příprava zastoupení na základě smlouvy
o poskytnutí právních služeb [§11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu] a podání kasační stížnosti
[§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za jeden úkon přísluší částka 3100 Kč [§7 ve spojení
s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a náhrada hotových výdajů činí podle
§13 odst. 3 advokátního tarifu 300 Kč za jeden úkon. Celkem tak náklady řízení tvoří součet
částky 8000 Kč za soudní poplatky (3000 Kč za žalobu, 5000 Kč za kasační stížnost) a 6800 Kč
za právní služby (dvakrát 3400 Kč). Protože zástupkyně stěžovatele je plátkyní daně z přidané
hodnoty, zvyšuje se její odměna o částku 1428 Kč, kterou je povinna z odměny za zastupování
odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
Celkovou částku nákladů řízení ve výši 16 228 Kč je žalovaný povinen zaplatit stěžovateli
v přiměřené lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. května 2016
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu