ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.193.2016:26
sp. zn. 2 As 193/2016 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: O. U., zastoupen JUDr.
Jiřím Kolaříkem, advokátem se sídlem Škroupova 561, Pardubice, proti žalovanému: Krajský
úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 16. 3. 2015, č. j. KrÚ 17910/2015/ODSH/8, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne
1. 6. 2016, č. j. 61 A 17/2015 – 109,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 1. 6. 2016,
č. j. 61 A 17/2015 – 109, se zrušuje .
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 16. 3. 2015,
č. j. KrÚ 17910/2015/ODSH/8, se zrušuje a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám advokáta JUDr. Jiřího Kolaříka
na náhradě nákladů řízení o žalobě částku ve výši 29 922,50 Kč do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám advokáta JUDr. Jiřího Kolaříka
na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku ve výši 9114 Kč do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
V. Žalovaný je povinen zaplatit České republice vynaložené náklady řízení
(o žalobě) ve výši 1089 Kč, a to na účet Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včasně podaná kasační stížnost žalobce (dále jen „stěžovatel“) směřuje proti
shora označenému rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Krajského soudu v Hradci Králové
– pobočky v Pardubicích (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba proti shora
označenému rozhodnutí žalovaného (dále jen „rozhodnutí žalovaného“). Rozhodnutím
žalovaného bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Litomyšl ze dne
3. 9. 2014, č. j. MěÚ Litomyšl 24467/2014 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a toto
rozhodnutí bylo žalovaným potvrzeno.
Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle
ustanovení §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v rozhodném znění
(dále jen „zákon o silničním provozu“), neboť porušil ustanovení §18 odst. 3 zákona o silničním
provozu. Přestupku se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 27. 6. 2014 v 6:43 hod.
na silnici č. I/35 u odbočky na obec Janov, v km 165, jako řidič nákladního vozidla
tov. zn. Mercedes-Benz, rz: X s maximální přípustnou hmotností převyšující 3 500 Kg, jedoucí ve
směru jízdy od obce Litomyšl na obec Svitavy, v úseku s nejvyšší dovolenou rychlostí pro
předmětné vozidlo 80 km/h, překročil nejvyšší dovolenou rychlost nejméně o 25 km/h
(po odečtení přípustné tolerance měřicího zařízení ve výši ± 3 %), tedy jako nejnižší možná
rychlost jízdy mu byla naměřena rychlost 105 km/h. Za tento přestupek byla stěžovateli uložena
pokuta ve výši 2000 Kč.
Krajský soud dospěl k závěru, že se stěžovateli nepodařilo zpochybnit bezvadnost
postupu policistů, kteří zaznamenali jeho přestupkové jednání. Odvolal se přitom na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2014, č. j. 1 As 83/2013 – 60, ze kterého vyvodil,
že jestliže byla rychlost vozidla rychloměrem zaznamenána, musela být metoda měření v souladu
s manuálem k obsluze; pokud by postup při měření neodpovídal požadavkům manuálu,
byl by výsledek měření v důsledku nastavení rychloměru automaticky anulován ještě předtím,
než by byla zobrazena (nevyhovujícím způsobem naměřená) rychlost vozidla. Krajský soud dále
připustil, že stěžovatel prokázal instalaci omezovače rychlosti v dotčeném vozidle, nicméně
se mu již nepodařilo prokázat, že omezovač byl v čase, kdy mělo ke spáchání přestupku dojít,
funkční. Dle vyjádření autorizovaného prodejce a oprávce tovární značky Mercedes-Benz sice
vyplývá, že řidič není schopen manipulace s nastavením hodnot omezovače rychlosti, avšak
na vozidlo lze po provedené kontrole funkčnosti a seřízení omezovače rychlosti namontovat jiný
rozměr pneumatik a tím posunout skutečný maximální rychlostní limit vozidla. Zároveň se však
ve vyjádření zpochybňuje možnost dosáhnout výměnou pneumatik za větší takového posunu
limitu rychlosti, aby vozidlo mohlo dosáhnout rychlosti 109 km/h. Krajský soud pak uzavřel,
že stěžovatel neprokázal funkčnost (včetně neovlivnění funkčnosti výměnou pneumatik)
omezovače rychlosti, když poslední pravidelná servisní prohlídka vozidla proběhla již dne
8. 11. 2013. Obdobně se stěžovateli ani záznamem tachografového kolečka nepodařilo prokázat,
že by byla rychlost jeho vozidla policejní hlídkou naměřena nesprávně, a to právě z důvodu
nejistoty ohledně průměru pneumatik, kterými bylo stěžovatelem řízení vozidlo v době spáchání
přestupku opatřeno. K důkazu záznamem ze systému GPS, ze kterého mělo dle stěžovatele
plynout, že v daném čase nepřekročil rychlost 90 km/h, krajský soud uvedl, že je obecně známou
skutečností, že systém GPS nepracuje se zcela přesnými geografickými údaji, přičemž se nejedná
o ověřené a kalibrované zařízení, které je určeno k měření rychlosti silničních vozidel, jak je tomu
naopak u silničního radarového rychloměru 7 CCD, který byl použit v daném případě policejní
hlídkou. Krajský soud dále s přihlédnutím k odbornému vyjádření Autorizovaného
metrologického střediska RAMET a.s. ze dne 27. 10. 2015 (doplněného dne 23. 5. 2016), vzal
za jednoznačně prokázané, že měření rychlosti stěžovatelem řízeného vozidla proběhlo v souladu
s návodem k obsluze, neboť zpracovatel vyjádření, Ing. V. L., souladnost postupu obsluhovatelky
měřícího zařízení s pokyny dle manuálu opakovaně potvrdil. Krajský soud podotknul, že
společnost RAMET a.s. je současně výrobcem policejní hlídkou použitého měřícího zařízení, což
umocňuje výpovědní hodnotu uvedeného vyjádření. Ve vztahu k obecné důkazní síle výsledků
měření rychlosti kalibrovaným měřícím zařízením pak krajský soud po vzoru žalovaného odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 7 As 398/2007
(pravděpodobně rozsudek ze dne 24. 4. 2008, č. j. 7 As 39/2007 – 66, pozn. NSS), ze kterého má
vyplývat, že se jedná o důkaz privilegovaný a stěžovateli se nepodařilo vyvrátit pravdivost a
správnost informací, které se z něj podávají. Krajský soud dále v odůvodnění napadeného
rozsudku podrobně pojednal o důvodech zamítnutí dalších důkazních návrhů stěžovatele.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Konkrétně stěžovatel namítá, že krajský soud pochybil, když k uplatněné žalobní námitce
ohledně opomenutí vypořádání důkazního návrhu žalovaným (návrh na doplnění dokazování
ohledáním místa spáchání přestupku) uzavřel, že žalovaný navrhovaný důkaz vyhodnotil jako
nadbytečný důkazní návrh. Dle stěžovatele však takové hodnocení důkazního návrhu žalovaným
nelze z rozhodnutí žalovaného zjistit, a není proto vůbec zřejmé, jak krajský soud k uvedenému
závěru dospěl. Stěžovatel v tomto spatřuje nezákonnost napadeného rozsudku ve smyslu §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. Provedení stěžovatelem navrhovaného doplnění dokazování přitom není
nemožné, jak uvedl krajský soud, neboť pozici vozidla lze určit např. z případných svědeckých
výpovědí zasahující policejní hlídky.
Nepřezkoumatelným shledává stěžovatel napadený rozsudek primárně proto,
že se krajský soud vůbec nevypořádal s jeho žalobní námitkou, dle níž nebylo v řízení najisto
postaveno, zda měření probíhalo v automatickém, nebo ručním režimu, zda měření bylo
prováděno ze stojícího, nebo jedoucího vozidla, na jakou vzdálenost měření probíhalo
a zda měřící zařízení bylo před započetím měření nastaveno v souladu s návodem k obsluze. Dále
bylo v žalobě namítáno, že výsledek měření, je-li měřicím zařízení poskytnut, není automaticky
správný, jak se domnívá žalovaný. Ani na tuto žalobní námitku krajský soud adekvátně
nereagoval.
Stěžovatel má rovněž za to, že správní orgány nepostupovaly v souladu s ustanovením §3
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v rozhodném znění (dále jen „správní řád“), neboť nezjistily
skutkový stav, o kterém by nebyly důvodné pochybnosti. Stěžovatel již při tom, kdy byl zastaven
hlídkou policie bezprostředně po naměření vyšší než maximální povolené rychlosti, správnost
měření zpochybňoval, a to jak údaji plynoucími z tachografického kolečka, technického průkazu
vozidla (položka č. 48, dle které vozidlo pro instalovaný omezovač rychlosti nemůže překročit
rychlost 90 km/h), a ze záznamu o sledování vozidla pomocí systému GPS (prostřednictvím
programu POSITREX společnosti LEVEL s.r.o., včetně grafického znázornění jízdy stěžovatele
v každé z minut časového rozpětí 6:20 až 6:45 hod. dne 27. 6. 2014, dle kterého vozidlo
v žádném okamžiku nepřekročilo rychlost 90 km/h). Dle stěžovatele nelze přijmout závěr,
že bylo bez důvodných pochybností zjištěno, že by stěžovatel jel rychlostí 109 km/h.
Nedostatečné zjištění skutkového stavu se pokusil (nepřípustně) nahradit krajský soud, nicméně
tak učinil nedostatečně. Ze soudem opatřeného vyjádření zaměstnance autorizované servisní
společnosti vozů Mercedes-Benz, pana M. M., se jasně podává, že namontování jiného rozměru
pneumatik je velice nepravděpodobným důvodem odchylky měření rychlosti téměř 20 km/h.
Stěžovatel má za to, že dostatečně zpochybnil spolehlivost policejní hlídkou provedeného měření
rychlosti, a že se proto důkazní břemeno přesunulo zpět na bedra správních orgánů.
Pokud žalovaný ve svém rozhodnutí dovozoval privilegovanost důkazu pořízeného
policejní hlídkou (tj. fotodokumentace vycházející z hlídkou provedeného radarového měření
rychlosti) z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2008, č. j. 7 As 39/2007 – 66,
a krajský soud se s takovým závěrem žalovaného ztotožnil, namítá k tomuto stěžovatel,
že již v žalobě výslovně uváděl, že zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu žádný takový
závěr neobsahuje. V tomto ohledu tedy pochybil jak žalovaný, tak i krajský soud, když se s takto
mylnou dedukcí žalovaného ztotožnil. Stěžovatel je přesvědčen, že se o „privilegovaný“ důkaz
nejedná.
Stěžovatel rovněž namítá, že pokud měl krajský soud za neprokázanou funkčnost
omezovače rychlosti předmětného vozidla, stejně jako velikost pneumatik v době spáchání
přestupku a přesnost GPS systémů, měl provést stěžovatelem navrhované důkazy svědeckými
výpověďmi pracovníka autorizovaného servisu, případně metrologa v oboru silničních
rychloměrů, jakož i zasahujících policistů. Provedení důkazu svědeckou výpovědí zasahujících
policistů bylo v daném případě namístě, což stěžovatel dovozuje analogií případů, jimiž
se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 - 51 a ze dne
22. 7. 2009, č. j. 1 As 44/2009 – 101.
Jediným vysvětlením toho, že policejní hlídkou byla stěžovateli naměřena rychlost
109 km/h, může být dle stěžovatele nesprávný postup policistky, jež měřicí zařízení obsluhovala.
Dle bodu č. 6 Ověřovacího listu k měřicímu zařízení RAMER 7CCD lze rychloměr používat
za dodržování návodu k obsluze; argumentaci článkem 2.3 návodu považuje stěžovatel
za nepřípadnou, neboť tento pojednává o jiných kriteriích měření – konkrétně o kriteriích
vyjmenovaných v čl. 4.3 návodu. Stěžovatel proto setrvává na názoru, že poskytne-li měřicí
zařízení výsledek měření, aniž by tento byl anulován pro nesplnění kriterií signálu dle čl. 2.3
návodu, neznamená to ještě, že by tento výsledek nemohl být zkreslený z důvodů, které
přístrojem nejsou vyhodnocovány automaticky. Podle stěžovatele tedy bylo ve správním řízení
nezbytné postavit najisto, zda policisté při měření rychlosti dodrželi návod k obsluze, dále
co znamená pojem „kritéria pro měření“, který se objevuje v čl. 2.3 návodu, zda tato kritéria byla
při měření dodržena, zda měření probíhalo v automatickém, nebo ručním režimu, ze stojícího,
nebo jedoucího vozidla, na jakou vzdálenost měření probíhalo a zda bylo zařízení před započetím
měření nastaveno, tj. zda byla provedena kontrola přesnosti měření dle čl. 6 návodu, jakož
i to, zda byla provedena kontrola měřiče vlastní rychlosti a v návaznosti případně i provedena
kalibrace.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením přípustnosti kasační stížnosti,
přičemž dospěl k závěru, že tato je přípustná, neboť jsou splněny podmínky přípustnosti
dle §102 s. ř. s., aniž by zároveň byl naplněn některý z důvodů nepřípustnosti dle §104 s. ř. s.
Krom uvedeného jsou naplněny i další podmínky řízení o kasační stížnosti, pročež soud
přistoupil k posouzení důvodnosti stížnosti samé.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jí uplatněných
kasačních důvodů, přičemž nad jejich rámec přezkoumal napadený rozsudek pouze v intencích
ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s.
Kasační stížnost je důvodná.
Poněvadž nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí je vadou, ke které je Nejvyšší
správní soud povinen přihlédnut i bez stížního návrhu (§109 odst. 4 s. ř. s.), a dále též z důvodu,
že případná nepřezkoumatelnost rozhodnutí brání z povahy věci jeho přezkoumání, zabýval
se kasační soud nejprve posouzením přezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Učinil
tak s přihlédnutím k dosavadnímu vymezení pojmu nepřezkoumatelnosti ve své rozhodovací
činnosti (např. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74, či ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 – 52).
Nejvyšší správní soud přisvědčuje stěžovateli v tom, že žalovaný ve svém rozhodnutí
výslovně nevyjádřil důvody neprovedení důkazního návrhu stěžovatele na ohledání místa
spáchání přestupku, nicméně stěžovatelem rozporovaná konstatace krajského soudu, dle níž
„žalovaný správně vyhodnotil jako nadbytečný důkazní návrh (na provedení místního šetření – pozn.
NSS)“, není označena jako citace textu rozhodnutí žalovaného. Skutečnost, že rozhodnutí
žalovaného výslovné odůvodnění nevyhovění uvedenému důkaznímu návrhu neobsahuje,
nemusela nutně krajskému soudu při přezkumu rozhodnutí žalovaného bránit v interpretaci
důvodů napadeného rozhodnutí v jejich vzájemných souvislostech. Stejně jako krajský soud
má přitom i Nejvyšší správní soud za zřejmé, že žalovaný měl za to, že ohledáním místa spáchání
přestupku nelze zpochybnit správnost měření rychlosti předmětným měřicím zařízením. Uvedený
závěr jasně vyplývá z žalovaným podaného obecného popisu fungování daného typu měřícího
zařízení, které by při nesplnění vnějších podmínek (zejména pokud jde o dimenze času a prostoru
při pokusu o měření) pro přesné měření nemělo zobrazit žádný výsledek měření. Je tedy zřejmé,
že žalovaný měl za to, že splnění podmínek pro měření bylo prokázáno již tím, že měřicí přístroj
prezentoval výsledek měření, a za takových okolností již není namístě vyhovovat důkazním
návrhům, kterými má být prokázáno, že podmínky pro měření naplněny nebyly. Krajský soud
se tedy nevymkl při zmíněné konstataci obsahu jím přezkoumávaného rozhodnutí, pročež nelze
stěžovateli přisvědčit v tom, že by krajský soud interpretací rozhodnutí žalovaného zatížil řízení
o žalobě jakoukoli vadou.
Z narativní části odůvodnění napadeného rozsudku dále vyplývá, že krajský soud
zaregistroval vznesení námitky spočívající v poukázání na nedostatečné ozřejmení podmínek
měření, tedy zda měření probíhalo v automatickém, nebo ručním režimu, zda měření bylo
prováděno ze stojícího, nebo jedoucího vozidla, na jakou vzdálenost měření probíhalo
a zda měřící zařízení bylo před započetím měření nastaveno v souladu s návodem k obsluze.
Krajský soud tuto žalobní námitku parafrázuje v závěru druhého odstavce strany třetí
napadeného rozsudku. K vypořádání dané námitky pak krajský soud přistoupil nepřímo,
a to právě ztotožněním se s názorem žalovaného (opřeným též o rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 4. 2016, č. j. 7 As 10/2016 – 47, stejně jako o důkaz vyjádřením
Autorizovaného metrologického střediska RAMET a.s. Kunovice ze dne 27. 10. 2015,
doplněného dne 23. 5. 2016), podle kterého při chybném měření přístrojem RAMER 7CCD
dojde k anulaci primárního (prozatím přístrojem neprezentovaného) výsledku měření
automaticky, čehož následkem je neposkytnutí neověřeného prvotního výsledku měření
přístrojem vůbec. Krajský soud následně uzavřel, že „pokud ke změření rychlosti tímto typem rychloměru
došlo, jak tomu bylo v daném případě, pak metoda měření byla v souladu s návodem k obsluze.“
Tím, že krajský soud takovýto názor zastal, je zároveň vyloučeno, aby shledal výše uvedenou
žalobní námitku důvodnou, neboť obě tyto argumentace jsou z povahy věci neslučitelné.
Nejvyšší správní soud podotýká, že nepřímost vypořádání žalobní námitky nemůže
založit nepřezkoumatelnost rozhodnutí; Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 21. 12. 2004,
sp. zn. II ÚS. 67/04, shledal, že „[z] hlediska splnění náležitostí rozhodnutí dle §157 odst. 2 o. s. ř. jistě
povinností soudu není se v odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka,
podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně
a logicky vyplývá ze soudem učiněných závěrů.“ Uvedené přitom (obecně a přiměřeně) platí
i pro odůvodnění rozhodnutí soudů ve správním soudnictví (s ohledem na ustanovení §64
s. ř. s).
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného uzavírá, že napadený rozsudek není
nepřezkoumatelný z důvodů, které stěžovatel namítal.
Stěžovatel dále namítal, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu. Důkazní prostředky,
kterými stěžovatel vyvracel policejní hlídkou naměřenou rychlost jízdy, ve spojení s absencí
ověřitelných informací o tom, zda při použití měřicího zařízení byl dodržen návod k obsluze
tohoto zařízení, dle stěžovatele natolik zpochybňují věrohodnost výsledku měření rychlosti
měřicím zařízením policie, že již nelze hovořit o tom, že by správní orgány dostály své zákonné
povinnosti dle §3 správního řádu, tedy že by byl v řízení o přestupku zjištěn skutkový stav,
o kterém by nebyly důvodné pochybnosti.
Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 30. 12. 2010, č. j. 4 Ads 44/2010 – 132,
připomněl, že „[v] rámci řízení o uložení pokuty za správní delikt, zahajovaného z úřední povinnosti
(ex officio), jako jedné ze základních forem správního trestání je třeba klást zvláštní důraz na důkladné zjištění
skutkového stavu ze strany správních orgánů a jejich rozhodnutí důsledně poměřovat zásadou materiální pravdy
jako jednou ze základních zásad činnosti správních orgánů ve smyslu §3 správního řádu z roku 2004, jakož
i zásadou vyšetřovací (vyhledávací) podle §50 odst. 3 věty druhé téhož zákona.“ Uvedené lze bezezbytku
aplikovat i na řízení o přestupku, jakožto jednu z procesních forem správního trestání. Vymezení
obsahu povinnosti správního orgánu zjistit v řízení o přestupku (či obecněji při správním trestání)
skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, ovšem nelze provést zcela exaktním
způsobem, neboť intenzita prokazování skutkového stavu se nutně odvíjí od jedinečných
okolností každého případu.
Ve svém rozsudku ze dne 9. 11. 2016, č. j. 1 As 300/2015 – 35, zaujal Nejvyšší správní
soud názor, dle kterého je třeba otázku dostatečnosti zjištění skutkového stavu správním
orgánem nahlížet prismatem období, ve kterém byly protivné námitky účastníka řízení vzneseny.
V uvedeném případě kasační soud shledal, že shodné svědecké výpovědi zasahujících policistů
zakládají zjištění stavu věci (stav osvětlení vozidla), o kterém nejsou důvodné pochybnosti, když
účastník řízení ve správním řízení toliko obecně namítal, že osvětlení vozidla bylo v souladu
s právními předpisy, přičemž až v řízení o žalobě namítl, že policisty popisovaná závadnost
osvětlení jeho vozidla není technicky možná. Nejvyšší správní soud za uvedené konstelace dospěl
k závěru, že takto opožděně uplatněným tvrzením nelze zpochybnit dostatečnost zjištění
skutkového stavu správními orgány. Dle uvedeného rozsudku „[p]roto, je-li stav určité věci (místa)
důležitý pro objasnění zjišťovaného skutkového stavu, patří její ohledání mezi prvotní úkony v konkrétním řízení.
Není ovšem úkonem povinným, zejména za situace, kdy o stavu věci s ohledem na další skutečnosti zjištěné dosud
provedenými jinými důkazy, nejsou pochybnosti.“
Oproti věci posuzované Nejvyšším správním soudem v posledně citovaném rozsudku
je nynější věc kontrastní zejména v tom, že stěžovatel v bezprostřední návaznosti na sdělení
důvodu, pro který byl policejní hlídkou zastaven, kontroval tomuto důvodu tvrzením, že jeho
vozidlo nemohlo uvedené rychlosti dosáhnout jednak pro instalovaný omezovač rychlosti (jehož
instalaci u daného vozidla osvědčil technickým průkazem), přičemž rovněž předložil jednomu
ze zasahujících policistů ke kontrole a podpisu tachografové kolečko, a konečně i oznámil
možnost ověření nepřekročení rychlosti 90 km/h záznamem údajů z instalované GPS navigace.
Obdobně se pak stěžovatel pokoušel prokázat svou nevinu i v navazujícím správním řízení. Nelze
tudíž hovořit o jakékoli jeho pasivitě, případně ani o vágnosti sporování správním orgánem
„zjištěného“ skutkového stavu. Za takových podmínek byly správní orgány (v ideálním případě
však již zasahující policejní hlídka) povinny na popsanou obranu stěžovatele adekvátně reagovat.
Této povinnosti však dle Nejvyššího správního soudu nedostály, když se v rámci dokazování
soustředily výlučně (přitom však nedostatečně, jak bude uvedeno níže) na otázku spolehlivosti
radarového měření rychlosti, přičemž s důkazním materiálem stěžovatele se vypořádaly pohříchu
nepřímo (mlčky), případně jeho vypovídací hodnotu degradovaly různými hypotézami
(jako např. možnost, že vozidlo mělo v době spáchání přestupku namontovaná kola o větším
poloměru, nebo možnost úmyslného ovlivnění omezovače rychlosti interferencí magnetického
pole), které však se však u vozidla stěžovatele ani nepokusily prokázat.
Správní orgány vycházely z předpokladu, že byl-li měřícím zařízením (RAMER 7CCD),
o jehož funkčnosti není pochyb, prezentován výsledek měření rychlosti, je přestupek překročení
maximální povolené rychlosti spolehlivě zdokumentován. V tomto směru odkázal žalovaný
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2011, č. j. 1 As 42/2011 – 115; cituje
přitom odstavec [36] uvedeného rozsudku: „V tomto bodě se zdejší soud rovněž plně shoduje se závěrem
žalovaného a krajského soudu. Pro věc je klíčové to, co uvádí krajský soud, totiž že důkaz o rychlosti stěžovatele
byl pořízen radarem, který splňoval všechny zákonné požadavky a současně byl v souladu se zákonem o metrologii
ověřen. Radar, o jehož identitě není žádná pochybnost, byl použit po dobu platnosti provedeného ověření
(srov. zákonný požadavek §11 odst. 1 zákona o metrologii). Jednotnost a správnost pracovních měřidel zajišťuje
v potřebném rozsahu jejich uživatel kalibrací, není-li pro dané měřidlo vhodnější jiný způsob či metoda (§11
odst. 5). O tom, že oba strážníci, kteří v den stěžovatelova přestupku radar obsluhovali, byli v jeho užívání
zaškoleni, není žádného sporu (srov. čl. 30 a 31 správního spisu).“ Nejvyšší správní soud neshledává
žalovaným užitou citaci případnou. Z uvedeného textu nevyplývá ničeho o „dostatečném
zdokumentování“ přestupkového jednání, natožpak takový paušálně aplikovatelný názor
kasačního soudu, dle kterého by za bez dalšího možné konstatovat zjištění stavu bez důvodných
pochybností v každé situaci, kdy by byla radarem zaznamenána vyšší než maximální povolená
rychlost. Naopak, v citovaném textu se podává, co je „pro věc je klíčové“, nicméně žalovaný zjevně
nikterak neposuzoval, zda lze tehdejší skutkové okolnosti a případnou procesní obranu
tehdejšího účastníka řízení vůbec srovnat s okolnostmi případu nynějšího. Nejvyšší správní soud
je toho názoru, že v nynější věci právě stěžovatelovo tvrzení, jež bylo okamžité a zcela
kontradiktorní ke zjištění policejní hlídky a správního orgánu, a které stěžovatel navíc podepřel
hned několika prima facie nikoli irelevantními důkazy, postačuje k přijetí závěru, že zde nebyl
zjištěn stav věci, o kterém by nebyly důvodné pochybnosti.
Pokud žalovaný ve svém rozhodnutí odkazoval rovněž na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 4. 2008, č. j. 7 As 39/2007 - 66, z něhož vyvodil, že „výstup z měřícího zařízení,
tedy ‚záznam o přestupku‘ je u přestupků měření rychlosti tzv. privilegovaným důkazem…“, přisvědčuje
Nejvyšší správní soud stěžovateli v tom, že žalovaný zde zřejmě závěry uvedeného rozsudku
nesprávně vyložil. Z rozhodnutí žalovaného v podstatě vyplývá, že označením výstupu
radarového měření jako „privilegovaného důkazu“ dochází k přesunutí těžiště dokazování
na prokazování řádnosti pořízení takového záznamu (a tedy jeho validity), namísto prokazování
rychlosti, kterou se stěžovatelem řízené vozidlo ubíralo. Nejvyšší správní soud se s tímto nemůže
ztotožnit, neboť by se pak fakticky nejednalo ani tak o řízení o přestupku, jako spíše o řízení
o podmínkách správného měření rychlosti radarovým zařízením, ve kterém by bylo lze
bez dalšího odmítat či bagatelizovat jakékoli důkazní návrhy, kterými by nebyla přímo prokázána
nesprávnost radarem naměřené rychlosti (ať už z důvodů poruchy zařízení či nedodržení
podmínek jeho použití). Tím by byly citelně omezeny možnosti účastníků řízení prokazovat svou
nevinu, neboť tito budou zpravidla jen stěží mít k dispozici takový důkazní materiál, který bude
přímo vypovídat o technické kondici měřícího zařízení, nebo dokonce o přesném postupu
konkrétního policisty při obsluze zařízení. V konečném důsledku by pak došlo k popření zásady
volného hodnocení důkazů ve správním řízení (řízení o přestupku) ve smyslu §50 odst. 4
správního řádu.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné na tomto místě poukázat i na svůj rozsudek
ze dne 17. 8. 2016, č. j. 7 As 309/2015 – 51. V tehdejší věci „[s]těžovatel bezprostředně po spáchání
předmětného přestupku nezpochybňoval překročení rychlosti či správnost provedeného měření. Ani v rámci
odvolacího řízení nezpochybňoval dosaženou rychlost a správnost měření. Stěžovatel podal pouze blanketní
odvolání, které ani na výzvu soudu nedoplnil, a až v žalobě začal zpochybňovat skutková zjištění obsažená
ve správních rozhodnutích. Domníval-li se stěžovatel, že správní orgán I. stupně pochybil, nic mu nebránilo jeho
závěry rozporovat již v odvolacím řízení. Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá,
že je obecně vhodné, aby stěžovatel neuchovával paletu námitek proti přestupkovému rozhodnutí na pozdější dobu,
ale uplatnil je již v rámci správního řízení, nejpozději pak v rámci odvolacího řízení. Jinak se stěžovatel zbytečně
připraví o posouzení námitek v obou instancích správního řízení. Navíc se může teprve ex post podaná obrana
o chybách měření jevit dle kontextu věci i jako účelová (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013 - 60, a ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115).“ V nynějším
případě se však stěžovatel již ve správním řízení aktivně a konzistentně vymezoval vůči
správnosti a dostatečnosti zjištění skutkového stavu. Nejvyšší správní soud již výše uvedl,
že rozhodnutí žalovaného není nepřezkoumatelné, neboť je z něj zřejmé, z jakých důvodů
nepovažoval žalovaný stěžovatelovo odvolání za důvodné. Stěžovateli je však nutno
přisvědčit v tom, že tyto důvody nebyly dostatečné. V rozsudku ze dne 30. 4. 2015,
č. j. 7 As 271/2014 – 43, Nejvyšší správní soud uvedl, že „[t]vrzení krajského soudu, že v případě
nedodržení návodu k použití nebo jiné chyby v měření měřící přístroj fotografii vůbec nevyhodnotí, není
obecně známou skutečností, jak již Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 22. 8. 2013
č. j. 1 As 45/2013 - 37, body 30 a 35.“ Jistě pak nelze bez dalšího tvrdit, jak tomu učinily
v nynějším případě správní orgány, že stav věci byl zjištěn dostatečně již na základě
prezentovaného výsledku měření měřicím přístrojem s platným ověřovacím listem, a to obzvláště
tehdy, když stěžovatel odpočátku poukazoval na možné nedodržení příslušným návodem
předepsaného postupu při užití měřicího zařízení, k tomuto navrhoval provedení výslechu
zasahujících policistů, a dále správnost naměřené rychlosti aktivně vyvracel předložením
tachografového kolečka, technického průkazu vozidla s údajem o instalovaném omezovači
rychlosti a záznamu z GPS navigace. K obdobnému závěru patrně dospěl i krajský soud, když
si v řízení o žalobě opakovaně vyžádal vyjádření výrobce příslušného měřicího zařízení zejména
k otázce, zda lze na základě toho, že měřicí zařízení prezentovalo výsledek měření (tj. fotografický
snímek se zaznamenanou rychlostí příslušného vozidla), automaticky dovodit dodržení všech
podmínek měření, a tedy i správnost výsledku měření.
Spis krajského soudu obsahuje mj. i listinná vyjádření pracovníka autorizovaného
metrologického střediska, Ing. V. L., kterými posléze krajský soud prováděl při jednáních důkazy.
Ing. L. na dotaz krajského soudu uvedl ve svém vyjádření ze dne 31. 8. 2015 k měřicímu zařízení
RAMER 7CCD, že „[p]okud nejsou splněny podmínky pro kvalitu a konzistenci signálu vstupujícího do
rychloměru je výsledek takovéhoto měření anulován, v ostatních případech (i za jízdy), kdy není dodržen Návod
k obsluze (obzvláště část 3.2 Výběr stanoviště), může být měření provedeno a bude nesprávné, toto lze dodatečně
posoudit ze snímku z okamžiku měření.“ V dalším vyjádření Ing. L. ze dne 27. 10. 2015 se pak k této
problematice stroze podává, že „z výše uvedené dokumentace (tj. ze snímku vozidla řízeného
stěžovatelem, pozn. NSS) nelze usoudit, že by Návod nějak dodržen nebyl.“
Krajský soud vzal na základě těchto vyjádření za prokázané, že návod k obsluze měřícího
zařízení v daném případě dodržen byl. Nejvyšší správní soud se však s tímto závěrem nemůže
ztotožnit, neboť je postaven na základě neodůvodněné a veskrze vágní proklamace pracovníka
autorizovaného metrologického střediska (nehledě na jeho odbornost), ze které není patrné,
na základě jakých kriterií či indicií jeho zpracovatel usoudil na to, že návod k obsluze měřicího
zařízení byl v daném případě dodržen. Aniž by Nejvyšší správní soud (nebo obecně soudy
ve správním soudnictví) měl mít jakékoli ambice přezkoumávat věcnou správnost odborných
vyjádření pojednávajících o otázkách skutkových, je stále třeba požadovat, aby vývody takových
vyjádření zásadně nepostrádaly, alespoň v hrubých obrysech, relevantní zdůvodnění, pakliže mají
být způsobilými podklady pro přijetí závěrů o skutkovém stavu věci. Krajský soud se tedy sice
pokusil o doplnění dokazování stran skutkového stavu věci, nicméně neučinil tak dostatečně.
Zároveň nebyly v řízení před správními orgány ani v řízení o žalobě nikterak vyvráceny
stěžovatelem předložené důkazy vypovídající ve prospěch jeho tvrzení o nepřekročení rychlosti
jízdy 90 km/h. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že zde přetrvává stav, kdy stěžovatel
konkrétními a relevantními důkazy zpochybnil správnost výsledku měření rychlosti, aniž
by se ve správním řízení či řízení o žalobě podařilo prokázat nepravdivost stěžovatelem
předložených důkazů nebo jejich pravdivost vyvrátit nepřímo, a to prokázáním nepochybné
správnosti výsledku měření. Lze tedy pochybovat o správnosti takového zjištění skutkového
stavu, kdy stěžovatel měl řídit vozidlo rychlostí 109 km/h, když zároveň zasahujícím policistou
na místě podepsaný tachografový záznam (kolečko) neuvádí rychlost vyšší 90 km/h, dále dle
záznamu z GPS monitoringu jízdy vozidla měla být rychlost vozidla v době 6:42 až 6:44 hod.
daného dne konstantně 90 km/h, přičemž bylo prokázáno, že vozidlo mělo instalovaný
omezovač rychlosti s limitem max. 90 km/h.
Nejvyšší správní soud podotýká, že již do „Úředního záznamu o podezření z přestupku“,
jenž je součástí správního spisu, stěžovatel uvedl, že předmětné vozidlo naměřené rychlosti
nemohlo dosáhnout kvůli omezovači rychlosti a že z tachografového kolečka vyplývá, že nebyla
překročena rychlost 90 km/h. Za takové situace bylo namístě, aby policejní hlídka provedla
ohledání předmětného vozidla za účelem zjištění průměru pneumatik, případně se pokusila
o zjištění funkčnosti omezovače rychlosti. Zasahující policisté se ovšem otázkou důvodnosti
stěžovatelovy obrany vůbec nezaobírali, tedy ji ani nerozporovali. Stěžovatel tedy neměl důvod,
aby z vlastní iniciativy identifikoval ve svůj neprospěch případné slabé stránky své obrany
(která nebyla na místě policisty rozporována) a tyto ještě na místě aktivně vyvracel např. tím,
že by za přítomnosti policistů měřil průměr pneumatik a naměřené hodnoty uvedl do policejního
záznamu. Jelikož hypotézy o ovlivnění tachografového záznamu a o nefunkčnosti omezovače
rychlosti byly uplatněny až ve správním řízení, tedy nevyhnutelně s časovým odstupem
od okamžiku předmětného měření rychlosti, nemohl již stěžovatel retrospektivně opatřit důkazy
o velikosti pneumatik či umožnit (s relevancí ke dni spáchání přestupku) prohlídku vozidla
za účelem ověření absence zařízení umožňujícího vypnutí omezovače rychlosti a relevantně
se tak vůči uvedeným hypotézám vymezit (ačkoli se o to stěžovatel pokoušel např. předložením
vyjádření autorizovaného prodejce a oprávce vozidel Mercedes-Benz ze dne 25. 2. 2016,
založeným ve spise krajského soudu). Pokud za takovéto situace žalovaný konstatoval,
že stěžovatel neprokázal funkčnost omezovače rychlosti v době spáchání přestupku a že záznam
na tachografovém kolečku mohl být ovlivněn velikostí pneumatik nainstalovaných v daném
okamžiku, a proto se stěžovateli nepodařilo zpochybnit správnost výsledku radarového měření,
pak tímto v podstatě stěžovateli přičetl k tíži neopatření takových důkazních prostředků, které
však mohly být zajištěny jedině v době zásahu policejní hlídky, a které by měli v reakci
na bezprostřední obranu stěžovatele zajistit právě příslušní policisté.
Nejvyšší správní soud dále poukazuje na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
v části, kde krajský soud uvádí, že systém GPS je k měření rychlosti vozidel nepoužitelný, neboť
je nepřesný, přičemž tuto skutečnost označuje za notorietu (skutečnost obecně známou). Mezi
notoriety, tedy skutečnosti, které není třeba před soudem dokazovat z důvodu jejich obecné
známosti, patří dle odborné literatury např. skutečnost, že Česká republika je vnitrozemský stát
nebo že kalendářní rok má 12 měsíců [Potěšil, L., Šimíček, V. et al. Soudní řád správní: Komentář.
In: ASPI (právní informační systém), ASPI ID: KO150l2002CZ]. Dle Nejvyššího správního
soudu je třeba ohledně otázky spolehlivosti údajů GPS systému o rychlosti sledovaného vozidla
vést dokazování; nelze si rovněž nepovšimnout, že žalovaný i žalobce se v řízení o žalobě
k otázce přesnosti GPS systémů poměrně obsáhle vyjadřovali a ke svým tvrzením předkládali
listinné důkazy. V kontrastu s aprobováním rozhodnutí žalovaného, které bylo postaveno
na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, se však jedná o podružnou vadu napadeného
rozsudku.
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť v řízení před správním
orgánem byl porušen zákon v ustanovení o řízení před správním orgánem (konkrétně
§3 správního řádu) tak, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu
měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit. Přistoupil proto ke zrušení napadeného rozsudku
v souladu s ustanovením §110 odst. 1 věty první s. ř. s., stejně jako ke zrušení rozhodnutí
žalovaného [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.] a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Právním
názorem zde vysloveným je žalovaný v dalším řízení vázán s ohledem na ustanovení §78 odst. 5
s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
dle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel byl v tomto řízení úspěšný, a má tudíž proti
žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Tyto náklady sestávají v první řadě
ze zaplaceného soudního poplatku za kasační stížnost ve výši 5000 Kč. Stěžovateli rovněž náleží
náhrada odměny jeho zástupce za jeden úkon právní služby dle §1 odst. 1, §7, §9 odst. 4
písm. d), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „advokátní tarif“), tj. za podání kasační stížnosti, ve výši 3100 Kč. Právo na náhradu
za úkon právní služby „převzetí a přípravu zastoupení“ ve smyslu §11 odst. 1 písm. a)
advokátního tarifu Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřiznal, neboť stěžovatel byl týmž
zástupcem zastoupen již v řízení před krajským soudem. Konečně stěžovateli náleží za každý
úkon právní služby též náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu).
Zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto se částka náhrady, vyjma částky
odpovídající soudnímu poplatku, zvyšuje o částku odpovídající této daní, tj. o 714 Kč. Stěžovateli
tak na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti náleží částka 9114 Kč.
Dle §110 odst. 3 s. ř. s. platí, že „[r]ozhodl-li Nejvyšší správní soud současně o odmítnutí návrhu,
zastavení řízení, o postoupení věci nebo způsobem podle odstavce 2, rozhodne i o nákladech řízení, které
předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu.“ Jak již bylo uvedeno výše, i v řízení o žalobě
byl stěžovatel zastoupen advokátem. Do účelně vynaložených nákladů tohoto řízení proto spadá
předně odměna jeho zástupce za šest úkonů právní služby dle §1 odst. 1, §7, §9 odst. 4 písm. d),
§11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu – převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby,
vyjádření ze dne 23. 5. 2016, 3x účast na jednání před krajským soudem (17. 2. 2016, 30. 3. 2016
a 25. 5. 2016, žádné nepřesahující 2 hodiny) při sazbě 3100 Kč za úkon; dále též za jeden
úkon právní služby dle §1 odst. 1, §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 2 písm. f) advokátního
tarifu – účast při jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozsudku, ve výši 1550 Kč za úkon.
Za každý úkon pak náleží náhrada hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši
300 Kč. Náhrada nákladů zastoupení stěžovatele v řízení před krajským soudem ve výši 22 250
se pak zvyšuje o částku, kterou je zástupce stěžovatele povinen odvést na dani z přidané hodnoty,
tj. o částku 4672,50 Kč. Účelně vynaloženým nákladem žalobce je rovněž zaplacený soudní
poplatek za správní žalobu ve výši 3000 Kč. Celkem tedy stěžovatel náleží na náhradě nákladů
řízení o žalobě částka 29 922, 50 Kč.
Výrokem II. napadeného rozsudku byla žalobci uložena povinnost zaplatit České
republice vynaložené náklady řízení ve výši 1089 Kč, a to na účet Krajského soudu v Hradci
Králové do 30 dnů od právní moci napadeného rozsudku. Vzhledem k tomu, že ve světle
nynějšího zrušujícího rozsudku je procesně neúspěšným naopak žalovaný, rozhodl Nejvyšší
správní soud tak, že žalovaný je povinen zaplatit České republice vynaložené náklady řízení
(o žalobě) ve výši 1089 Kč, a to na účet Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu