ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.213.2015:33
sp. zn. 2 As 213/2015 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: LIN a. s.,
se sídlem Na Příkopě 859/22, Praha 1, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní
vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hromádkou, advokátem
se sídlem Rašínova 522, Zlín, proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 12. 2004,
č. j. RRTV/469/2015-CUN, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Route Radio s. r. o.,
se sídlem Stavební 992/1, Ostrava, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 9. 6. 2015, č. j. 8 A 47/2015 – 48,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2015, č. j. 8 A 47/2015 – 48,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím (dále „napadené rozhodnutí“) udělila osobě
zúčastněné na řízení licenci k provozování rozhlasového vysílání programu Rádio Dálnice
prostřednictvím pozemních vysílačů specifikovaných parametrů a současně zamítla dvě žádosti
o udělení licence podané žalobkyní.
[2] Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem (dále „městský soud“ a „napadený
rozsudek“) shledal jednu ze žalobních námitek důvodnou, a proto napadené rozhodnutí zrušil
a věc vrátil žalované k dalšímu řízení; ostatním žalobním výtkám nepřisvědčil. Podle městského
soudu pochybila žalovaná při posuzování kritéria uvedeného v §17 odst. 1 písm. g) zákona
č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání (dále „zákon o vysílání“),
tj. přínos žadatele k zajištění rozvoje kultury národnostních, etnických a jiných menšin v České republice.
[3] Městský soud dal žalobkyni za pravdu v tom, že pojem „menšina“ je třeba vykládat
s přihlédnutím k jeho vymezení v §2 odst. 1 zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků
národnostních menšin a o změně některých zákonů, podle něhož musí jít o skupinu občanů
České republiky žijících na území současné České republiky. Porovnáním pasáží vztahujících
se k posouzení naplnění tohoto kritéria u žalobkyně a vítězného uchazeče zjistil, že žalovaná
ve prospěch vítězného žadatele zohlednila skutečnost, že se zaměří „zejména na cizince“
a to hlavně formou cizojazyčného dopravního zpravodajství, jakož i informacemi o akcích
z kulturního, sportovního a společenského života menšin. Z toho však podle názoru městského
soudu není zřejmé, v čem by úspěšná nabídka měla přispět k rozvoji menšin jakožto skupin
občanů ČR žijících na území současné České republiky a předčit žádost žalobkyně. V rozhodnutí
není blíže rozvedeno, kolik takového vysílání bude a jaká bude jeho četnost, ačkoliv absence
stejných údajů byla žalobkyni kladena k tíži. V neprospěch žalobkyně tak byly vyhodnoceny
skutečnosti, které byly u osoby zúčastněné na řízení hodnoceny pozitivně.
II. Kasační stížnost
[4] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) podala proti napadenému rozsudku kasační stížnost
z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Městský soud se podle jejího názoru dopustil
nesprávného posouzení právní otázky, když vyložil pojem „menšina“ příliš restriktivně, ačkoli
§17 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání neodkazuje na žádnou zákonnou definici menšiny a z jeho
znění plyne, že výslovně počítá i s jinými než vyjmenovanými skupinami (druhy) menšin. Takto
otevřenou formulaci nelze bez uvedení důvodu zužovat způsobem, jak to učinil městský soud,
tj. odkazem na jiný zákon, který se však týká pouze jednoho druhu menšiny, a to národnostní.
Poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu, kde byla podporovanou menšinou drogami
ohrožená mládež.
[5] U vítězného žadatele stěžovatelka identifikovala ve vztahu ke zkoumanému kritériu jeho
zaměření na cizím jazykem hovořící menšiny, tedy zejména na cizince. Z této formulace i obecné úvahy
založené na předpokladu, že poslechu rádia v autě se mohou věnovat jak řidiči – cizinci žijící
v ČR, tak i jiní cizinci (nacházející se zde krátkodobě), lze dovodit, že cizojazyčné vysílání
nepochybně prospívá oběma skupinám. Jde obecně i o způsob, jak prospět a napomoci
cizojazyčným menšinám v ČR jejich vtažením do přijímání obsahu rozhlasového vysílání jako
formy kultury a naplnit tak zákonné kritérium. Žalobkyně sice zmínila v žádosti několik
menšin (gay, etnickou, zrakově a tělesně postižené, cizojazyčné řidiče), aniž by však u většiny
z nich uvedla konkrétní způsob podpory. V napadeném rozhodnutí stěžovatelka vysvětlila,
v čem byl mezi žádostmi obou uchazečů o licenci rozdíl a v čem žádost vítězného uchazeče
předčila ty žalobkyniny. Zatímco záměr podpory konkrétních menšin žalobkyně neprezentovala
jako cílený a promyšlený a vedle toho ani nespecifikovala rozsah vysílání dopravních informací
v angličtině (a to ani po dotazech v rámci veřejného slyšení), z žádosti vítězného žadatele
vyplývalo konkrétně vysílání 4 bloků dopravního zpravodajství v každé hodině od 6 do 18 hodin,
přičemž bylo patrné, že cizojazyčné vysílání bude integrální součástí dopravního zpravodajství.
Vítězný žadatel chce podle žádosti poskytovat aktuální a ověřené dopravní informace v (nejméně
dvou) jazykových verzích. Není tedy pravdou, že by v napadeném rozhodnutí nebylo uvedeno,
kolik cizojazyčného vysílání bude a jaká bude četnost (viz jeho str. 10 a 11). Žádost vítězného
uchazeče byla lepší, pokud jde o cílenost zaměření podpory na cizojazyčnou menšinu, logickou
souvislost zaměření i způsobů podpory s charakterem přidělovaných kmitočtů a patrnou větší
promyšlenost vazby mezi zaměřením a způsoby podpory. Žalobkyně naproti tomu sice uvedla
širokou paletu zaměření podpory, ale nedokázala k tomu nabídnout dostatečně provázané
a konkrétní způsoby (i z hlediska obsahu a rozsahu) podpory menšin. Stěžovatelka trvala
na tom, že při hodnocení sporného kritéria nevybočila z mezí správního uvážení a svou úvahu
řádně odůvodnila.
[6] Stěžovatelka spatřovala pochybení městského soudu také v tom, že na základě nesouhlasu
s jejím hodnocením tohoto jediného kritéria napadené rozhodnutí zrušil, aniž vzal v úvahu,
že nebylo jediným ani hlavním rozdílovým kritériem mezi posuzovanými žádostmi o licenci.
Hlavní důvody pro zamítnutí žádosti žalobkyně spočívaly zejména v lepším naplnění kritéria
přínosu programové skladby u vítězného žadatele, ale lepší byl i co do přínosu k rozvoji původní
tvorby. V těchto oblastech městský soud napadenému rozhodnutí ničeho nevytkl. Městský soud
tak neposoudil napadené rozhodnutí jako celek a zrušil je bez toho, aby zvážil, zda s ohledem
na jeho ostatní obsah tady důvod pro takový postup skutečně existuje. Navrhla zrušení
napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Žalobkyně ani osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Konstatoval, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť
byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla
podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatelka je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena
advokátem. Kasační stížnost je tedy přípustná.
[9] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti a zkoumal přitom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109
odst. 4 s. ř. s.).
A. Nesprávné posouzení naplnění zákonného kritéria
[10] Podle §17 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání Rada pro rozhlasové a televizní vysílání
při rozhodování o udělení licence hodnotí přínos žadatele k zajištění rozvoje kultury národnostních,
etnických a jiných menšin v České republice.
[11] Pojem „menšina“ není v právu dosud závazně definován, ačkoli existují mnohé pokusy,
jak na mezinárodní, tak i na evropské úrovni. K nejcitovanějším patří tzv. Capotortiho definice:
„Menšinou je skupina početně menší než zbytek populace určitého státu v nedominantní pozici,
jejíž členové – státní příslušníci tohoto státu – sdílejí etnické, náboženské a jazykové zvláštnosti,
které je odlišují od zbytku obyvatelstva, a vykazují, byť jen implicitně, pocit solidarity, jenž
směřuje k ochraně jejich kultury, tradic, náboženství a jazyka.“ (Wagnerová, E.; Šimíček,
V.; Langášek, T.; Pospíšil I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters
Kluwer ČR, a. s. 2012, s. 541). Listina základních práv a svobod zmiňuje menšiny v hlavě třetí,
a to menšiny národnostní a etnické, konkrétně v čl. 24 (bez jakéhokoli omezení personálního
dosahu) a čl. 25 (hovořícím pouze o občanech, míněno státních příslušnících České republiky).
Na podústavní úrovni podává definici národnostní menšiny jedině žalobkyní a městským soudem
zmiňovaný zákon č. 273/2001 Sb., určující společnými znaky pouze „společenství občanů České
republiky žijících na území současné České republiky“.
[12] I když je kritérium občanství státu, kde členové skupiny takovou menšinu tvoří, někdy
zpochybňováno [např. pro účely zaručených práv příslušníků menšiny vyznávat náboženství nebo
používat svůj jazyk mezi sebou – např. Komentář výboru pro lidská práva č. 23 (50) k čl. 27
Paktu o občanských a politických právech], u tzv. pozitivních práv příslušníků menšiny se určitá
stálost okruhu osob, jimž tato práva svědčí, předpokládá (srov. Menšiny. In Hendrych, Dušan
a kol. Právnický slovník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009). Zákon o vysílání stanoví
provozovatelům rozhlasového vysílání jistý závazek poskytovat ve vysílání vyváženou nabídku
pro všechny obyvatele České republiky, a tak i zaručuje podporu těm příslušníkům menšin, kteří
k ČR mají blízký a poměrně trvalý vztah, jakým je v prvé řadě občanství. Zmínky o cizojazyčných
řidičích nacházejících se na českém území, v dosahu přidělovaných kmitočtů, krátkodobě, proto
při hodnocení kritéria uvedeného v §17 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání nemohou hrát roli.
Ze žádného právního předpisu totiž nelze dovodit jakýkoli důvod, proč by provozovatelé
rozhlasového vysílání měli při své činnosti zájmy cizinců (ve smyslu zahraničních návštěvníků)
zohledňovat. Tím samozřejmě není vyloučeno, aby tak ve svých projektech přesto činili, nicméně
takový záměr nelze zahrnout mezi zákonná kritéria, která je stěžovatelka povinna vyhodnotit
a vyjádřit v rozhodnutí o udělení licence i míru, jakou se zákonem vytčenému cíli jednotliví
uchazeči přiblížili.
[13] Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatelky, že údajně restriktivní výklad pojmu
menšina provedený městským soudem spočívá v omezení uvažovaných druhů menšin toliko
na ty národnostní, a pomíjí jiné skupiny, zahrnuté v demonstrativním výčtu vykládaného
ustanovení zákona o vysílání (kromě národnostních ještě etnické a jiné). Městský soud užil
definici uvedenou v §2 zákona č. 273/2001 Sb. pouze podpůrně, aby vyjádřil své přesvědčení
o tom, že stěžovatelka pochybila, když ve prospěch vítězného žadatele zohlednila zaměření
vysílání „na cizince“, neboť za pojmové znaky menšiny v §17 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání
považoval české státní občanství příslušníka menšiny spolu se současným obýváním území České
republiky. V této části není posouzení městského soudu co vytknout. Smyslem předmětné právní
úpravy je motivovat žadatele o udělení licence pro rozhlasové vysílání k sestavení projektu, jenž
mimo nebo vedle základního zaměření zohlední i kulturní potřeby těch skupin občanů - obyvatel
České republiky, kteří nejsou v dominantním postavení v populaci. Tezi stěžovatelky, že podpora
se může týkat i jiných než národnostních menšin, městský soud nikterak nezpochybnil.
[14] Nejvyšší správní soud se však neztotožnil s právním názorem městského soudu,
že stěžovatelka v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně nevyjádřila, jak konkrétně
projekt vítězného žadatele přispěje k rozvoji menšin chápaných ve shora uvedeném smyslu.
[15] Na tomto místě je vhodné připomenout, že stěžovatelka rozhoduje v licenčním řízení
na základě správního uvážení, které podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru,
zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického
usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem
(viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2004, č. j. 3 As 24/2004 - 79,
ze dne 28. 2. 2013, č. j. 8 As 30/2012 - 31, ze dne 27. 1. 2014, č. j. 8 As 3/2013 - 50; všechna
v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz).
[16] Stěžovatelka při porovnávání konkurenčních projektů (vítězného, předloženého osobou
zúčastněnou na řízení, a dvou dalších, předložených žalobkyní: hudební dopravně-informační
rádio „DopravníRádio.cz“ a dopravní informační rádio „Rádio na cestě“) poměřovala naplnění
zákonných kritérií. Ta byla ještě předem, v rámci zákonného vymezení, stěžovatelkou zpřesněna
dílčími kritérii. Ve vztahu k výše citovanému ustanovení pod písm. g) stěžovatelka zohledňovala
jako základní kritéria identifikaci menšiny a způsob podpory a dalším, dílčím kritériem byl čas vyhrazený
ve vysílání menšinám. Vycházela při tom i z interního pomocného materiálu (Manuál ve znění
ze dne 21. 12. 2010). Brala ovšem také v potaz povahu přidělovaných kmitočtů, jež pokrývají
i frekventované úseky významných pozemních komunikací. Předložené žádosti posuzovala
komplexně.
[17] Na straně 13 přílohy žádosti o udělení licence uvedl vítězný žadatel výslovně, že se hodlá
zaměřit na příslušníky menšinového obyvatelstva, kteří „na území České republiky žijí či projíždějí
tudy“. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí (str. 12) je zřejmé, že u vítězného žadatele
stěžovatelka hodnotila úroveň prezentované podpory jak cizojazyčných menšin, tedy obyvatel
hovořících jiným než českým jazykem, tak i cizinců. S ohledem na povahu přidělovaných kmitočtů
a programovou skladbu mělo jít zejména o řidiče. Není vyloučeno, aby cizím jazykem hovořící
menšina byla zároveň menšinou etnickou (vymezenou jazykem a kulturou) či národnostní
(tj. úředně uznávanou etnickou menšinou). Stěžovatelka ocenila zejména dosud chybějící prvek
cizojazyčného dopravního zpravodajství a zohlednila i záměr podpořit tyto menšiny přinášením
informací o akcích z jejich kulturního, sportovního a společenského života jakož i zpravodajství
reagujícího na aktuální témata. Z obsahu žádosti vítězného žadatele i ze způsobu, jakým
se s ní stěžovatelka v odůvodnění vypořádala, je zřejmé, že pojem cizinec (ve smyslu osoba, která
není státním příslušníkem ČR a ani zde nežije) byl v příslušné části napadeného rozhodnutí užit
nadbytečně a nevhodně. Z toho, že stěžovatelka kvitovala i plánované přinášení informací
o akcích z kulturního, sportovního a společenského života menšin a zpravodajství reagující
na aktuální témata z jejich života, lze dovodit, že přinejmenším zčásti měla na mysli obyvatele
České republiky, jejichž společným rysem je, že hovoří cizím jazykem. Zatímco cizojazyčné
dopravní zpravodajství by mělo smysl i pro krátkodobě přítomné, projíždějící cizince, těžko
by jim obvykle mohl být k užitku informační servis o aktuálních společenských, sportovních
a kulturních událostech. Prospěch prosazovaného vysílacího záměru pro cizince nemohl
ve vztahu k hodnocenému kritériu hrát roli. Stěžovatelka tedy správně hodnotila přínos
pro rozvoj kultury cizojazyčných menšin, ale nesprávně, nadbytečně hodnotila v příslušné pasáži
i přínos pro cizince, ačkoli jí to zákon o vysílání neukládá.
[18] Nejvyšší správní soud má za to, že vítězná nabídka jednoznačně předčí v otázce naplnění
kritéria podpory menšin projekt žalobkyně DopravníRádio.cz, a to přesto, že zde stěžovatelka
udělala stejnou chybu, jako to bylo popsáno výše u vítězného projektu. Zohlednila totiž
(tentokrát ve prospěch žalobkyně) zaměření na zahraniční řidiče. Ti však nemohou
být považováni za menšinu ve výše vyloženém smyslu. Pokud nebylo na místě zvažovat přínos
pro takto vymezenou skupinu, bylo by nyní již nadbytečné hodnotit zde podrobně navržený
způsob jejich podpory.
[19] Ohledně druhého projektu, Rádio na cestě, žalobkyně v žádosti o udělení licence
deklarovala záměr podporovat všechny menšiny tím, že by jejich představitelé byli hosty
každodenních talk show, přičemž pro gaye by nabídla speciální nedělní večerní pořad.
Při veřejném slyšení k dotazu doplnila, že k menšinám řadí i řidiče z jiných zemí,
pro něž by vysílala dopravní informace v angličtině. Na výzvu upřesnila, že hosty každodenních
talk show by byli představitelé těchto menšin: gayové, lesby, zrakově a tělesně postižení
a příslušníci jiných etnických skupin. V odůvodnění napadeného rozhodnutí použila stěžovatelka
pro hodnocení v poměru k vítěznému konceptu slovní spojení, že přínos v této části „přece
jen převažuje“. Vysvětlila, že i když vnímá záměr žalobkyně jako široký co do množství
uváděných menšin, upřednostnila nakonec konkurenční projekt proto, že je konkrétnější a nabízí
více způsobů podpory, které jsou rovněž specifičtější. Hodnocenému záměru žalobkyně vytkla
stěžovatelka absenci uvedení rozsahu podpory (ten byl specifikován jen vůči gay menšině jedním
tematickým večerem týdně), když není zřejmé, jak často budou představitelé menšin hosty talk
show, případně v jakém rozsahu budou vysílány dopravní informace v angličtině.
[20] Z právě uvedeného je zřejmé, že stěžovatelka, ač se dopustila ve vztahu k jedné
zohledňované skupině pochybení, ve zbytku v relevantních bodech pečlivě porovnala soupeřící
nabídky, užila k tomu předem známá, pro všechny stejná kritéria a srozumitelně vysvětlila, jaké
přednosti a nedostatky vážila, než dospěla k závěru, že míra naplnění kritéria přínosu k zajištění
rozvoje kultury menšin byla u vítězného žadatele naplněna ve vyšší míře než u projektů
žalobkyně. Nejvyšší správní soud nesouhlasí s tvrzením městského soudu, že v napadeném
rozhodnutí není u vítězného žadatele blíže rozvedena četnost a množství takto zaměřeného
vysílání. Z pasáže o naplnění kritéria přínosu navrhované programové skladby
k rozmanitosti stávající nabídky programů na pokrytém území [§17 odst. 1 písm. c) zákona
o vysílání, str. 10, 11 napadeného rozhodnutí] lze dovodit, že vítězný žadatel akcentuje mluvené
slovo, jehož hlavním prvkem bude poskytování aktuálních a ověřených dopravních informací
ve dvou jazykových verzích, a to 4x za hodinu v době od 6 do 18 hodin. Čas vyhrazený
menšinám v plánovaném vysílání žalobkyně nebylo možno přesněji určit. I když mělo mluvené
slovo v době od 6 do 18 hodin u Rádia na cestě tvořit 50 % vysílacího času, není jasné, jakým
podílem by bylo zastoupeno dopravní a všeobecné zpravodajství, počasí a moderátorská talk
show. Projekt DopravníRádio.cz počítal pouze s nijak blíže neurčenými dvěma vstupy
v angličtině mezi 6. a 18. hodinou, a navíc se týkal pouze zahraničních řidičů – viz výše.
Se stěžovatelkou nelze než souhlasit v tom, že vítězný projekt ve sledovaném kritériu působil
promyšleněji a konkrétněji. Uvedený závěr platí i při odhlédnutí od úvah týkajících se cizinců
(zahraničních řidičů).
[21] Předcházejících pět odstavců považuje Nejvyšší správní soud za dostatečně vypovídající
o tom, že stěžovatelka aplikovala v řízení o udělení licence k rozhlasovému vysílání správní
uvážení v souladu se zákonnými hledisky a nevybočila z jeho mezí. Její hodnocení je důkladné
a logické, nikoli excesivní. Její pochybení není takového rázu, aby zcela vyvrátilo závěr
o tom, že ve sledovaném kritériu byla nabídka vítězného uchazeče kvalitnější než projekty
žalobkyně. Související kasační námitka stěžovatelky je proto důvodná.
[22] Nejvyšší správní soud podotýká, že rozebírané kritérium je typově méně významné
než například připravenost žadatele k zajištění vysílání, přínos navrhované programové skladby
k rozmanitosti stávající nabídky programů na území nebo přínos pro rozvoj původní tvorby.
U všech podaných žádostí o udělení licence lze i z toho, kolik prostoru mu věnují, snadno
postřehnout, že žádný z uchazečů se na tuto oblast přímo a prioritně nezaměřil. Není tedy divu,
že srovnání strohých nabídek stěžovatelkou vyznívá také poněkud kuse. Nejvyšší správní soud
je toho názoru, že stěžovatelkou provedené vyhodnocení naplnění požadavku uvedeného v §17
odst. 1 písm. g) zákona o vysílání je (s výše uvedenou výhradou) postačující.
B. Jiná vada řízení před soudem
[23] I když jsou již v bodě A. uvedené závěry dostatečnou oporou pro výrok o zrušení
napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení, Nejvyšší správní soud
musí dát stěžovatelce za pravdu, i pokud jde o druhou kasační námitku. Městský soud
přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu řady žalobních bodů (dostatek podkladů
pro rozhodnutí a úplnost skutkových zjištění, průběh veřejného slyšení, porovnání
projektu z hlediska hudebního formátu, hodnocení přínosu uchazeče pro rozvoj původní tvorby
atd.) a žádnému z nich nepřisvědčil. Jediným důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí
tak byl závěr o nesprávném vyhodnocení kritéria přínosu k zajištění rozvoje kultury menšin.
Zákon o vysílání ovšem ukládá stěžovatelce hodnotit v řízení o udělení licence k rozhlasovému
vysílání celkem pět taxativně uvedených kritérií [srov. §17 odst. 1 písm. a), b), c), e) a g) zákona
o vysílání] různé důležitosti. V případě, že městský soud shledal nedostatky ve vyhodnocení
vítězné žádosti, pouze pokud jde o kritérium pod písm. g) citovaného ustanovení, měl uvážit,
zda jde o takovou vadu, která mohla mít vliv na zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí jako
celku. Stěžovatelka v napadeném rozhodnutí totiž uvedla, že udělení licence vítěznému uchazeči
opodstatňuje zejména nejvyšší míra a kvalita naplnění zákonného kritéria přínosu navrhované
programové skladby k rozmanitosti stávající nabídky [písm. c)], přínosu pro rozvoj původní
tvorby [písm. e)] a přínosu k zajištění rozvoje kultury menšin [písm. g)]. Jako zcela splněné byly
vyhodnoceny skutečnosti významné pro rozhodnutí uvedené pod body a) a b). Naproti tomu
žádost žalobkyně ohledně obou předložených projektů naplnila kritéria pod písm. a) a b)
ve stejné míře jako vítěz a skutečnosti uvedené pod písm. c), e) a g) byly naplněny v menší míře,
než u vítězného uchazeče. Toto srovnání pak vede k závěru, že i kdyby stěžovatelka pochybila
v hodnocení kritéria pod písm. g), nemohlo by to v podstatné míře otřást výsledky komplexního
hodnocení, neboť i nadále by vítězný projekt převyšoval žádosti žalobkyně v dalších dvou
oblastech [písm. c) a e) citovaného ustanovení]. Za těchto okolností nebylo namístě zrušit
napadené rozhodnutí ani v případě, že by byl dílčí závěr o pochybení stěžovatelky při hodnocení
kritéria týkajícího se menšin správný. Následná náprava v řízení před stěžovatelkou totiž nemohla
pro žalobkyni přivodit příznivější rozhodnutí ve věci udělení licence.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná. Napadený rozsudek proto dle §110 odst. 1 věta první s. ř. s. zrušil a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení. V něm bude městský soud vázán shora vyjádřeným právním
názorem Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[25] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. března 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu