ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.318.2015:41
sp. zn. 2 As 318/2015 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně:
MAPRO s. r. o., se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, zastoupené Mgr. Štěpánem Schenkem,
advokátem, se sídlem Čechova 2, Přerov, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí,
se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, za účasti osoby zúčastněné na řízení: TALWIN a. s.,
se sídlem Pražská 720/31, Chomutov, zastoupené JUDr. Janou Svatoňovou, advokátkou,
se sídlem Na Pankráci 1062/58, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 6. 2012,
č. j. 833/530/12, 34051/ENV/12, o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015, č. j. 11 A 141/2012 – 90,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015, č. j. 11 A 141/2012 - 90,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 6. 2012, č. j. 833/530/12, 34051/ENV/12,
se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit osobě zúčastněné na řízení náhradu nákladů řízení
o žalobě a kasační stížnosti ve výši 13 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám její zástupkyně JUDr. Jany Svatoňové, advokátky.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační
stížnosti ve výši 17 036 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího
zástupce Mgr. Štěpána Schenka, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Osoba zúčastněná na řízení, společnost TALWIN a. s., je stavebníkem a vlastníkem
stavby „Fotovoltaická výrobna elektrické energie“ (dále jen „stavba FVE“), která se nachází
poblíž obce Moldava v Ptačí oblasti Východní Krušné hory, jejímž předmětem ochrany je silně
ohrožený tetřívek obecný. Územní rozhodnutí o umístění stavby FVE a stavební povolení
byla vydána Městským úřadem Duchcov ve společném řízení dne 24. 8. 2009, aniž by jim však
předcházelo jakékoli rozhodnutí, souhlas či závazné stanovisko orgánu ochrany přírody.
Žalobkyně, společnost MAPRO s. r. o., je zhotovitelem stavby na základě smlouvy o dílo
uzavřené s osobou zúčastněnou na řízení. Česká inspekce životního prostředí, oblastní
inspektorát Ústí nad Labem (dále jen „ČIŽP“), provedla na základě podnětu dne 8. 7. 2010
šetření v místě stavby FVE a zjistila, že jsou stavební činností ohroženy některé chráněné
druhy rostlin a živočichů a že je stavba prováděna v ptačí oblasti zařazené do evropské
sítě NATURA 2000. Proto dne 26. 8. 2010 zahájila řízení dle §66 zákona č. 114/1992 Sb.,
o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, a vydala předběžné opatření
č. j. ČIŽP/44/OOP/SR01/1010987.003/10/UHP (dále jen „předběžné opatření“), kterým
osobě zúčastněné na řízení nařídila zdržet se veškerých stavebních prací vlastními prostředky
i prostřednictvím najatého subjektu v souvislosti se stavbou FVE.
[2] Dne 1. 9. 2010 osoba zúčastněná na řízení podala žádost o udělení souhlasu
dle §45e odst. 2 a výjimky dle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny, které bylo rozhodnutími
Krajského úřadu Ústeckého kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 17. 9. 2010 a 21. 9. 2010
vyhověno. Obě rozhodnutí nabyla právní moci dne 24. 9. 2010.
[3] Na základě dalších místních šetření ČIŽP zjistila, že je v rozporu s předběžným
opatřením pokračováno se stavebními pracemi. Proto byl dne 22. 9. 2010 vydán příkaz
č. j. ČIŽP/44/OOPSR01/1014696.001/10/UHP (dále jen „příkaz“), kterým ČIŽP žalobkyni
zakázala provádět jakékoli stavební práce spojené se stavbou FVE, a to až do vydání rozhodnutí
o udělení výjimky podle §56 a souhlasu dle §45e odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny.
Proti příkazu byl dne 30. 9. 2010 podán odpor.
[4] Rozhodnutí o udělení výjimky dle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny ze dne
21. 9. 2010 bylo dne 26. 10. 2010 v přezkumném řízení zrušeno a věc vrácena krajskému úřadu
k dalšímu řízení. Toto rozhodnutí bylo dne 19. 10. 2011 potvrzeno ministrem životního prostředí
v rozkladovém řízení. V mezidobí však zřejmě žalobkyně i osoba zúčastněná na řízení v rozporu
s vydaným předběžným opatřením ve stavebních pracích pokračovaly, neboť byl dne 10. 6. 2011
ke stavbě FVE vydán kolaudační souhlas č. j. MD/22486/11-VŽP/330/Pu (dále jen „kolaudační
souhlas ke stavbě FVE“). Krajský úřad pak dne 27. 2. 2012 řízení o udělení výjimky
dle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny zastavil, neboť se domníval, že vzhledem
k dokončení stavby se žádost stala bezpředmětnou. Toto rozhodnutí bylo dne 15. 5. 2012
na základě odvolání občanského sdružení Přátelé zeleného údolí Muldy zrušeno a věc vrácena
krajskému úřadu k dalšímu řízení. Krajský úřad žádost o udělení výjimky dne 10. 8. 2012 zamítl.
[5] Řízení vedené s žalobkyní dle §66 zákona o ochraně přírody a krajiny bylo ukončeno
dne 20. 2. 2012 rozhodnutím ČIŽP č. j. ČIŽP/44/OOP/SR01/1014696.012/12/UHP
(dále jen „rozhodnutí ČIŽP“), kterým byla žalobkyni zakázána veškerá stavební činnost vlastními
prostředky i prostřednictvím najatého subjektu v souvislosti se stavbou FVE umístěné
na pozemku p. č. 232/2 v katastrálním území Moldava. Zákaz byl žalobkyni stanoven až do doby
pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu ochrany přírody o udělení výjimky podle
§56 zákona o ochraně přírody a krajiny. Proti rozhodnutí ČIŽP podala žalobkyně odvolání,
které žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl
a rozhodnutí ČIŽP potvrdil. Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí žalobu.
[6] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem
(dále jen „napadený rozsudek“) žalobu zamítl. V odůvodnění se městský soud nejprve zabýval
naplněním podmínek pro postup dle §66 zákona o ochraně přírody a krajiny. Vycházel přitom
z judikatury Nejvyššího správního soudu, podle které je rozhodujícím kritériem pro uplatnění
pravomoci orgánu ochrany přírody dle §66 zákona o ochraně přírody a krajiny hrozba
nežádoucích změn chráněných částí přírody v důsledku realizované činnosti bez ohledu
na to, zda jde o činnost zakázanou, povolenou či dokonce nařízenou jiným orgánem veřejné
moci (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2008, č. j. 9 As 8/2008 – 80, ze dne
23. 7. 2003, č. j. 7 A 28/2000 – 47, ze dne 31. 8. 2012, č. j. 5 As 53/2011 – 19, všechna
zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Případnou kolizi rozhodnutí správních orgánů je třeba řešit s ohledem na zásadu spolupráce
a součinnosti správních orgánů. Argument, že lze postupovat dle §66 zákona o ochraně přírody
a krajiny i v případě, že bylo vydáno rozhodnutí, kterým byla činnost povolena, podepřel
i tím, že v době rozhodování žalovaného nebyla dosud účinná novela zákona o ochraně přírody
a krajiny, kterou byl do §66 tohoto zákona vložen druhý odstavec, jenž stanoví, že ustanovení
odstavce 1 nelze uplatnit v případě již vydaného platného pravomocného rozhodnutí. K hrozbě nežádoucích
změn městský soud konstatoval, že nebyl dán souhlas dle §45e odst. 2, vydáno stanovisko
dle §45i odst. 1 ani udělena výjimka dle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny. Za podstatné
pokládal to, že všechna tato rozhodnutí jsou vydávána na základě žádosti. Předpoklady
pro postup dle §66 zákona o ochraně přírody a krajiny byly tedy naplněny, přičemž tento závěr
je ze strany ČIŽP a žalovaného dostatečně odůvodněn. S odkazem na usnesení Ústavního soudu
ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 142/02, městský soud uvedl, že napadené rozhodnutí
nezasahuje do vydaného stavebního povolení, neboť zákaz dle §66 zákona o ochraně přírody
a krajiny neruší pravomocná rozhodnutí, ale vytváří zákonnou překážku pro jejich realizaci.
[7] Námitku týkající se nevykonatelnosti napadeného rozhodnutí považoval městský soud
za nedůvodnou. Žalobkyni byl dne 22. 9. 2010 vydán příkaz, kterým jí byly zakázány veškeré
stavební práce, přičemž v době jeho vydání stavba prokazatelně dokončena nebyla
a ve stavebních pracích se pokračovat nemohlo vzhledem k výslovnému zákazu plynoucího
z předběžného opatření. Nedůvodnou shledal městský soud i námitku ohledně dobré víry
žalobkyně. V dobré víře mohla být pouze do dne prvního šetření na místě stavby, případně
do dne vydání předběžného opatření, které však nerespektovala. V rozporu s §8 odst. 1 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, zažádala o povolení zkušebního
provozu a udělení kolaudačního souhlasu, aniž by stavební úřad upozornila na probíhající řízení
o vydání výjimky dle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny a na vydaný příkaz k zastavení
veškeré stavební činnosti.
[8] K vyjádření osoby zúčastněné na řízení městský soud uvedl, že v době vydání rozhodnutí
ČIŽP nebyla udělena výjimka dle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť předchozí
rozhodnutí bylo v přezkumném řízení zrušeno a navazující řízení bylo zastaveno teprve
27. 2. 2012, tedy již po vydání rozhodnutí ČIŽP. Řízení o udělení výjimky bylo zastaveno,
neboť stavba již byla dokončena, a to v důsledku porušení zákazu obsaženého v rozhodnutí
o předběžném opatření.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalobkyně a žalovaného
[9] Proti napadenému rozsudku podala osoba zúčastněná na řízení (dále jen „stěžovatelka“)
kasační stížnost z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem [§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] a pro nepřezkoumatelnost a jinou vadu řízení
před soudem, která měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.].
[10] Stěžovatelka předně namítala, že žalovaný měl povinnost postupovat
dle §66 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, který byl do tohoto zákona vložen s účinností
od 1. 1. 2013. Uvedla, že žalovanému měla být novela zákona o ochraně přírody a krajiny známa,
neboť již existovala ve stádiu návrhu zákona jako tisk 573 a v každém případě se jedná
o obecnou zásadu, která byla do zákona pouze „pro froma explicitně zakomponována“. Postup
žalovaného, který nedbal existence pravomocného stavebního povolení a kolaudačního souhlasu,
považovala za rozporný se zásadou presumpce správnosti veřejnoprávních aktů a zásadou
ochrany dobré víry ve správnost aktů veřejné moci.
[11] Stěžovatelka dále uvedla, že rozhodnutí o udělení souhlasu dle §45e odst. 2, stanovisko
dle §45i odst. 1 a rozhodnutí o udělení výjimky ze zákazu dle §56 zákona o ochraně přírody
a krajiny byla v době realizace stavby platná, účinná a pravomocná. Stavba byla provedena
s nimi v souladu, což potvrzuje i následné povolení zkušebního provozu a vydání kolaudačního
souhlasu. Realizací stavby byla uvedená rozhodnutí fakticky konzumována. Zrušení rozhodnutí
o udělení výjimky dle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny v přezkumném řízení nemůže
mít na posuzovanou věc žádný vliv, neboť působí ex nunc a došlo k němu až v okamžiku,
kdy již byla stavba dokončena, uvedena do zkušebního provozu a kolaudačním souhlasem
bylo povoleno její trvalé užívání.
[12] Stěžovatelka dále namítala, že stavební řízení dle zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“),
je ve vztahu speciality k postupu dle §66 zákona o ochraně přírody a krajiny. Zákaz činnosti dříve
povolené užitím institutu upraveného v §66 zákona o ochraně přírody a krajiny je přípustný
pouze v případě, že změna okolností je natolik intenzivní, že odůvodňuje zásah do právní jistoty
a práv nabytých v dobré víře. Při zvažování naplnění podmínek postupu dle §66 zákona
o ochraně přírody a krajiny měl žalovaný i městský soud poměřovat testem proporcionality
dotčené individuální a veřejné zájmy. Analogicky k řešení kolize subjektivních práv
(nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 451/11) je kolizi několika veřejných zájmů třeba řešit podle
zásady minimalizace zásahů do každého z nich. Vzhledem k tomu, že z napadeného rozhodnutí
ani z napadeného rozsudku nijak neplyne, z jakého důvodu došlo k upřednostnění jednoho
veřejného zájmu nad ostatními, je napadený rozsudek nepřezkoumatelný.
[13] Při poměřování dotčených zájmů mělo být také zohledněno, že dopad stavby na životní
prostředí je „de facto nulový“. K tomu stěžovatelka uvedla, že zastavěná plocha byla vyňata
ze zemědělského půdního fondu, stavba byla od 11. 6. 2012 součástí územního plánu obce,
příroda ani krajina nebyly nijak ohroženy ani poškozeny, oblast byla živočichy znovu osídlena
a vegetace nebyla provozem narušena, což dle stěžovatelky vyplývá ze všech vydaných správních
rozhodnutí, souhlasů a stanovisek. Stavba je rovněž provozována na základě platného
kolaudačního souhlasu. Postup dle §66 zákona o ochraně přírody a krajiny je tak pouhým
přepjatým formalismem.
[14] Napadené rozhodnutí je dle stěžovatelky nicotné a nevykonatelné, neboť stavba
již byla v době vydání rozhodnutí dokončena a vybavena kolaudačním souhlasem. Žalovaný
tedy zakázal něco, co již nelze provést. Dle §77 odst. 2 správního řádu je rozhodnutí nicotné,
pokud trpí vadami, díky nimž je fakticky neuskutečnitelné. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne
15. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1463/09, je nicotným správní akt, který ukládá nemožné plnění.
Analogicky tedy i rozhodnutí zakazující nemožné plnění je nicotné. Městský soud měl vyslovit
nicotnost rozhodnutí dle §76 odst. 2 s. ř. s. i bez návrhu.
[15] Ve vyjádření ke kasační stížnosti se žalobkyně plně ztotožnila s argumentací stěžovatelky
a navrhla, aby Nejvyšší správní soud kromě napadeného rozsudku zrušil i napadené rozhodnutí
a rozhodnutí ČIŽP pro jejich zjevnou nicotnost.
[16] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se všemi kasačními námitkami
již zabýval městský soud, a proto odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, rozhodnutí
ČIŽP a vyjádření žalovaného k žalobě. Žalovaný rozporoval, že by měl zohlednit možný budoucí
legislativní vývoj, a proto nepochybil, když postupoval v souladu s právní úpravou platnou
a účinnou v době vydání rozhodnutí. Upozornil, že stěžovatelkou zmiňované stavební povolení
bylo zrušeno správním soudem, i kdyby však nebylo, není překážkou pro vydání rozhodnutí
dle §66 zákona o ochraně přírody a krajiny. Naopak posouzení všech dotčených veřejných zájmů
je předběžnou otázkou ve stavebním řízení. Nedošlo k porušení principu presumpce správnosti
správních aktů, neboť činnost stěžovatelky byla zakázána ze zákona (§49 a 50 zákona o ochraně
přírody a krajiny). Zákaz je možné prolomit pouze udělením výjimky dle §56 zákona o ochraně
přírody a krajiny, nikoli stavebním povolením. Tuto výjimku je třeba udělit předtím, než dojde
ke zničení biotopů zvláště chráněných druhů stavební činností. Krajský úřad tedy nemohl
v situaci, kdy již ke zničení dotčených biotopů došlo, rozhodnout o udělení výjimky. Námitku
o specialitě stavebního zákona k zákonu o ochraně přírody a krajiny považoval žalovaný
za absurdní. Specialita zákona o ochraně přírody a krajiny vůči stavebnímu zákonu
byla před novelou uvedena v zákoně o ochraně přírody a krajiny explicitně. Stavební zákon nijak
podrobně neupravuje udělení výjimky dle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny a její neudělení
nelze zhojit vydáním stavebního povolení dle obecného právního předpisu. Tvrzení stěžovatelky,
že v době vydání rozhodnutí ČIŽP disponovala všemi potřebnými rozhodnutími a že dopad
na životní prostředí byl ve své podstatě nulový, považoval žalovaný za rozporné se správním
spisem. Dále odkázal na žalobu veřejného ochránce práv proti stěžovatelkou zmiňovanému
stavebnímu povolení a na trestní rozsudek ve věci pracovnic stavebního úřadu, který stavební
povolení vydal.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[17] Nejvyšší správní soud zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byla osobou zúčastněnou
na řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána včas
(§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatelka je zastoupena advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační
stížnost je tedy přípustná.
[18] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[19] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nicotnosti napadeného rozhodnutí.
V případě že by bylo napadené rozhodnutí nicotné, bylo by na ně třeba nahlížet jako
na neexistující, pouze zdánlivé, nevyvolávající žádné právní následky. Případnou nicotnost
napadeného rozhodnutí by byl městský soud povinen prohlásit dle §76 odst. 2 s. ř. s. z úřední
povinnosti. Přezkoumal-li by rozhodnutí žalovaného, které bylo nicotné, a tedy neexistující,
zatížil by své vlastní rozhodnutí nepřezkoumatelností dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[20] Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je nicotným správní akt, který „trpí
natolik intenzivními vadami, že jej vůbec za rozhodnutí ani považovat nelze. Takovými vadami
jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní
nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost),
požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva
něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí
(rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008,
č. j. 8 Afs 78/2006 – 74, publ. pod č. 1629/2008 Sb. NSS). Stěžovatelka považuje napadené
rozhodnutí za nicotné, neboť jím byla zakázána stavební činnost, která již byla realizována.
Tato skutečnost však dle názoru Nejvyššího správního soudu nepředstavuje natolik intenzivní
vadu, aby v jejím důsledku napadené rozhodnutí nebylo možné považovat za správní akt,
neboť nečiní napadené rozhodnutí nesmyslným či absolutně neurčitým, ani neukládá povinnost
či nepožaduje plnění, které je samo o sobě objektivně nemožné.
[21] Nejvyšší správní soud se však v souvislosti s výše uvedenou stížní námitkou zabýval
nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí pro nesrozumitelnost. Jde přitom o vadu
rozhodnutí správního orgánu natolik závažnou, že k ní měl městský soud přihlédnout z úřední
povinnosti, neboť nepřezkoumatelnost zpravidla brání věcnému přezkumu a posouzení
žalobních námitek (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011,
č. j. 7 Azs 79/2009 – 84, publ. pod č. 2288/2011 Sb. NSS).
[22] Za nesrozumitelné je dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu nutno
považovat rozhodnutí správního orgánu, jehož výrok je vnitřně rozporný a u něhož existuje
rozpor mezi výrokem a jeho odůvodněním (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 2. 2005, č. j. 3 Ads 21/2004 – 55). Výrok rozhodnutí je „výrazem vlastního autoritativního
rozhodnutí správního orgánu o právu nebo povinnosti v otázce, která je předmětem správního řízení“ (usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2015, č. j. 8 As 141/2012 – 57,
publ. pod č. 3268/2015 Sb. NSS). Pouze výrokem lze autoritativně přiznat práva a uložit
povinnosti a pouze výrok může nabýt právní moci a být vynucen správní exekucí (usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 – 73,
publ. pod č. 1546/2008 Sb. NSS, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011,
č. j. 8 As 54/2010 – 85). Z tohoto důvodu je řádně formulovaný výrok nezastupitelnou částí
rozhodnutí a na jeho přesnost je třeba klást zvýšené požadavky (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 As 25/2013 – 23).
[23] Dle §66 zákona o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném do 31. 12. 2012, je orgán
ochrany přírody oprávněn stanovit fyzickým a právnickým osobám podmínky pro výkon činnosti,
která by mohla způsobit nedovolenou změnu obecně nebo zvláště chráněných částí přírody, popřípadě takovou
činnost zakázat.
[24] Rozhodnutí ČIŽP žalobkyni zakazuje veškeré stavební práce spojené se stavbou FVE,
přičemž v odůvodnění uvádí, že „skutečnosti odůvodňující zahájení správního řízení o omezení a zákazu
činnosti podle §66 ZOPK se společností MAPRO nepominuly. Výstavba, existence stavby na lokalitě
a následný provoz výše uvedené stavby představují nepovolený zásah do přirozeného vývoje výše uvedených zvláště
chráněných druhů rostlin a živočichů a negativní narušení jejich biotopů“ (zvýraznění doplněno Nejvyšším
správním soudem). Podobně též napadené rozhodnutí ve výroku rozhodnutí ČIŽP o zákazu
stavebních prací potvrzuje, v odůvodnění však za podstatné považuje, že „předmětná stavba
je dále provozována bez výše uvedené výjimky ze zákazů“ (zvýraznění doplněno Nejvyšším správním
soudem). Z rozhodnutí ČIŽP ani z napadeného rozhodnutí není pro nesoulad výroku
s odůvodněním zřejmé, zda správní orgány zakázaly pouze stavební činnost, která již však
byla v době rozhodnutí ukončena (že by tomu tak nebylo, se ze správního spisu nepodává),
nebo zda zakázaly i provoz a užívání stavby FVE.
[25] Nejvyšší správní soud nijak nezpochybňuje to, že byl uložen zákaz dle §66 zákona
o ochraně přírody a krajiny, přestože ve věci bylo vydáno pravomocné stavební povolení
a následně i kolaudační souhlas. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního
soudu, citované zčásti již městským soudem, vyplývá, že „k opatření dle §66 zákona o ochraně
přírody a krajiny může orgán ochrany přírody přistoupit vždy v případě hrozby nedovolené změny obecně
nebo zvláštně chráněných částí přírody, bez ohledu na to, zda činnost, která představuje tuto hrozbu, je činností
dovolenou, nebo povolenou či dokonce nařízenou jiným orgánem veřejné moci“ (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 142/02, rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 7. 2003, č. j. 7 A 28/2000 – 47, publ. pod č. 767/2006 Sb. NSS, ze dne
29. 10. 2008, č. j. 9 As 8/2008 - 80, publ. pod č. 1765/2009 Sb. NSS, ze dne 31. 8. 2012,
č. j. 5 As 53/2011 – 109, publ. pod č. 2743/2013 Sb. NSS). Uložením opatření podle §66 zákona
o ochraně přírody a krajiny nedochází ke zrušení původního rozhodnutí jiného orgánu veřejné
moci, ale vytváří se tím zákonná překážka pro jeho realizaci (viz zmiňované usnesení Ústavního
soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 142/02). Správní řízení dle §66 zákona o ochraně přírody
a krajiny se správností či zákonností vydaného územního rozhodnutí, stavebního povolení
či kolaudačního souhlasu dle stavebního zákona nijak nezabývá, ani jej nezpochybňuje. Stavební
úřad a orgán ochrany přírody každý rozhodují o jiném předmětu řízení a to v rámci své vlastní
působnosti (již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 9 As 8/2008 - 80).
Rozhodnutí dle §66 zákona o ochraně přírody a krajiny je preventivním opatřením, které pouze
zakládá překážku realizaci daných rozhodnutí do doby, než dojde k řádnému posouzení vlivu
stavební či související činnosti na chráněné části přírody.
[26] Důvodem vnitřní rozpornosti napadeného rozhodnutí i rozhodnutí ČIŽP tedy není
skutečnost, že ve věci byla vydána pravomocná rozhodnutí stavebního úřadu, ale to, že výrok
co do vymezení zakázané činnosti nekoresponduje s odůvodněním a nadto správní orgány
zakázaly činnost, která již v době rozhodnutí nemohla být vykonávána, neboť byla dokončena.
Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že žalovaný ve vyjádření k žalobě (č. l. 42 spisu
městského soudu) uvádí, že „osoba zúčastněná na řízení výslovně sdělila žalovanému, že stavba nebyla
provedena v celém rozsahu, z čehož lze dovodit, že může pokračovat i přes jeho proklamace o možném využití
zbývající části parcely č. 232/2 k. ú. Moldava pro hnízdění chřástala a křepelky, resp. k rozšíření stávající
FVE“, toto tvrzení však žalovaný nijak nereflektoval v napadeném rozhodnutí a ani ve spise
městského soudu či ve správním spise není pro dané tvrzení žádný podklad. Naopak
v kolaudačním souhlasu ke stavbě FVE se uvádí, že „[v] rámci závěrečné prohlídky [dne 3. 6. 2011]
nebyly na stavbě zjištěny žádné závady ani nedodělky bránící bezpečnému užívání stavby“ (zvýraznění
doplněno Nejvyšším správním soudem). Proto Nejvyšší správní soud vycházel z předpokladu,
že byl-li vydán kolaudační souhlas ke stavbě FVE, byly veškeré stavební práce již dokončené
(Nejvyšší správní soud nijak neposuzuje zákonnost vydaného kolaudačního souhlasu, pouze
z něj při nedostatku jiných zjištění usuzuje na faktický stav, tedy dokončení stavebních prací).
[27] Rozhodnutí dle §66 zákona o ochraně přírody a krajiny je z povahy věci výrazně
preventivním opatřením, které umožňuje orgánu ochrany přírody předcházet vzniku poškození
životního prostředí či minimalizovat škodlivé vlivy na přírodu a její části, a to jak při obecné,
tak i při zvláštní ochraně (MIKO, Ladislav a kol. Zákon o ochraně přírody a krajiny: komentář.
2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 269). Smyslem zkoumaného ustanovení je rychle a účinně
předcházet existujícím či budoucím hrozbám chráněným částem přírody. ČIŽP i žalovaný
však žalobkyni po roce a půl dlouhém správním řízení zakázali činnost, která již proběhla
a v době vydání rozhodnutí byla ukončena, takže již nemohla představovat žádnou (aktuální
či budoucí) hrozbu chráněným částem přírody. Dle konstantní judikatury Nejvyššího správního
soudu je správní orgán při rozhodování vázán skutkovým a právním stavem v době
vydání rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011,
č. j. 1 As 24/2011 – 79, ze dne 29. 6. 2011, č. j. 8 As 27/2011 – 68, ze dne 27. 3. 2013,
č. j. 6 Azs 37/2012 - 37). ČIŽP měla před rozhodnutím zjistit stav stavebních prací na výše
uvedené stavbě, zvláště za situace, kdy věděla, jak vyplývá z místního šetření ze dne 20. 9. 2010,
že stěžovatelka i žalobkyně její předběžné opatření porušují a nadále staví. K tomu je ČIŽP jako
orgán ochrany přírody dle §80 zákona o ochraně přírody a krajiny nadána pravomocí provádět
místní šetření za účelem zjištění porušení či ohrožení přírody a krajiny, jejich příčin a osob
odpovědných za jejich vznik či trvání. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí,
že krajský úřad (tedy správní orgán příslušný k rozhodování o výjimce dle §56 zákona o ochraně
přírody a krajiny) „nemohl, po zničení předmětných biotopů stěžovatelem, následně již rozhodnout o výjimce
nutné k jeho dotčení a k tomu pak stanovit podmínky pro stavební činnost, která již proběhla, a následné
užívání stavby.“ Nejvyššímu správnímu soudu není jasné, proč žalovaný obdobně
neuvažoval i při odvolacím přezkumu rozhodnutí ČIŽP a potvrdil zákaz stavební činnosti,
která, jak sám uznává, již proběhla.
[28] Nejvyššímu správnímu soudu je zřejmé, že výše popsaná vada správních rozhodnutí má
svůj původ v protizákonném jednání žalobkyně i stěžovatelky, které nerespektovaly vydané
předběžné opatření a v rozporu s uloženým zákazem pokračovaly ve stavební činnosti. Nejvyšší
správní soud nijak jednání žalobkyně a stěžovatelky nelegitimizuje. Naopak, ČIŽP měla
dle názoru Nejvyššího správního soudu přistoupit k vynucení předběžného opatření exekucí,
když z místního šetření dne 20. 9. 2010 zjistila, že se nadále pokračuje ve stavební činnosti.
Z odůvodnění rozhodnutí ČIŽP i z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že si oba správní orgány
rozpor mezi jimi vydávaným zákazem a faktickým stavem uvědomovaly, a tedy v odůvodnění
uvedly, že i užívání a existence stavby představuje hrozbu pro chráněné části přírody.
V odůvodnění rozhodnutí však nelze účastníku řízení ukládat další povinnosti, které nebyly
uloženy výrokem. ČIŽP byla oprávněna v okamžiku, kdy zjistila, že došlo k ukončení stavebních
prací, upřesnit předmět řízení a vztáhnout zákaz na užívání stavby nebo její budoucí změny.
Nestačilo to však vyjádřit pouze v odůvodnění rozhodnutí, ale bylo třeba stanovenou povinnost
primárně promítnout do výroku.
[29] Nad rámec nutného odůvodnění považuje Nejvyšší správní soud za potřebné poukázat
na to, že s ohledem na povahu řízení dle §66 zákona o ochraně přírody a krajiny,
které je opatřením preventivním, nebylo namístě předmětné řízení dne 14. 12. 2010 přerušit
z důvodu probíhajícího řízení o udělení výjimky dle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny,
které ČIŽP považovala za rozhodnutí o předběžné otázce. Přerušením se správní řízení, které má
být rychlé, aby mohlo plnit svou preventivní funkci, významně prodloužilo. Rozhodnutí o udělení
výjimky dle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny není rozhodnutím, na kterém závisí,
ve smyslu §57 správního řádu, uložení zákazu dle §66 zákona o ochraně přírody a krajiny.
Naopak, zákaz dle §66 zákona o ochraně přírody a krajiny je preventivním opatřením,
které se vydává do doby, než bude příslušným orgánem ochrany přírody rozhodnuto o udělení
výjimky dle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny. Přerušení řízení by sice obecně bylo možné
odůvodnit zásadou hospodárnosti řízení, ale její aplikace za konkrétních skutkových okolností,
kdy jednáním účastníků docházelo k porušování již uložených zákazů a vše nasvědčovalo hrozící
vážné újmě chráněným částem přírody, nebyla namístě.
[30] Z výše uvedených důvodů je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost, neboť trpí vnitřní rozporností spočívající v rozporu mezi výrokem
uloženou povinností a odůvodněním. Městský soud však tuto vadu, pro kterou měl napadené
rozhodnutí zrušit z úřední povinnosti [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], neshledal, což představuje
jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé
dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[31] Nejvyšší správní soud se za této situace musel zabývat tím, zda je povinen vypořádat
stížní námitky. Při řešení této otázky aplikoval usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS, podle něhož
„[k]aždý z orgánů, které se otázkou nepřezkoumatelnosti zabývají, proto má povinnost postupovat
tak, aby, je-li to byť i jen ve vztahu k části důvodů přezkoumávaného rozhodnutí možné, se v co největší míře
zabýval podstatou těchto důvodů. […] Jinak řečeno, krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu (podobně též Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti) není oprávněn vyhnout se hodnocení
těch skutkových a právních otázek, které, jelikož se jimi orgán či soud, jehož rozhodnutí se přezkoumává,
v potřebné míře zabýval, samy o sobě předmětem přezkumu být mohou, poukazem na to, že ve vztahu k jiným
skutkovým či právním otázkám, od předchozích oddělitelným, je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.“
S ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí je zatíženo vnitřním rozporem mezi výrokem
a odůvodněním, je jako celek nepřezkoumatelné. Není zřejmé, jaká povinnost byla účastníku
řízení uložena a jak byla odůvodněna. Městský soud se za těchto okolností vůbec neměl zabývat
právními otázkami vznesenými žalobkyní a stěžovatelkou, a tedy ani Nejvyšší správní
soud se nemůže v kasačním řízení zabývat tím, zda tak městský soud učinil správně
či přezkoumatelným způsobem. Nejvyšší správní soud proto jednotlivé námitky stěžovatelky
nevypořádal.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[32] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto napadený rozsudek zrušil (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). Napadené
rozhodnutí jakož i prvostupňové rozhodnutí, jež spolu tvoří jeden celek, jsou nepřezkoumatelná
pro nesrozumitelnost, neboť trpí vnitřní rozporností a výrok neodpovídá odůvodnění. Městský
soud však navzdory této vadě napadené rozhodnutí nezrušil, což představuje vadu řízení,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Protože již v řízení před městským soudem byly dány důvody pro zrušení napadeného
rozhodnutí, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že současně zrušil i ve výroku označené
rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení
s §78 odst. 4 s. ř. s.]. Zruší-li Nejvyšší správní soud i rozhodnutí správního orgánu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento správní orgán vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení
s §78 odst. 5 s. ř. s.].
[33] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl; proto musí určit
náhradu nákladů celého soudního řízení. Podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
jež důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka měla ve věci
plný úspěch, a proto má právo na náhradu nákladů řízení.
[34] Pokud jde o řízení před městským soudem, stěžovatelka v něm vystupovala z pozice
osoby zúčastněné na řízení. Podle §60 odst. 5 s. ř. s. platí, že osoba zúčastněná na řízení má právo
na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů
zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Městský
soud stěžovatelce žádnou povinnost v řízení neuložil, proto ji za toto řízení právo na náhradu
nákladů řízení nenáleží.
[35] V rámci řízení o kasační stížnosti přiznal Nejvyšší správní soud stěžovatelce náhradu
nákladů řízení za dva úkony ve věci samé - převzetí a příprava zastoupení [§11 odst. 1 písm. a)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a písemné podání ve věci samé – kasační
stížnost ze dne 21. 12. 2015 včetně doplnění ze dne 9. 2. 2016 [§11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu]. Za jeden úkon přísluší částka 3100 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního
tarifu] a náhrada hotových výdajů činí podle §13 odst. 3 advokátního tarifu 300 Kč za jeden
úkon. Náklady na zaplacený soudní poplatek tvoří částku ve výši 5000 Kč (za kasační stížnost
podle položky č. 19 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Celkem tak náklady řízení
tvoří součet částky 6800 Kč za právní služby (dvakrát 3400 Kč) a částky 5000 Kč za soudní
poplatek. Protože zástupkyně stěžovatelky je plátkyní daně z přidané hodnoty, zvyšuje
se její odměna o částku 1428 Kč odpovídající dani, kterou je povinna z odměny za zastupování
odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
Celkovou částku nákladů řízení ve výši 13 228 Kč je žalovaný povinen zaplatit stěžovatelce
v přiměřené lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně.
[36] Pokud jde o žalobkyni, ta kasační stížnost nepodala, avšak svou žalobou vyvolala řízení
a bez podání její žaloby by tedy ke zrušení napadeného rozhodnutí nedošlo. Náleží
jí proto náhrada nákladů řízení o žalobě, ve kterém byly provedeny tři úkony právní služby
a to převzetí a příprava zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu], podání žaloby
ze dne 6. 8. 2012 jakožto písemné podání ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]
a účast na jednání před soudem dne 10. 11. 2015, jež nepřesáhlo dvě hodiny [§11 odst. 1 písm. g)
advokátního tarifu]. Za prvé dva úkony přísluší částka 2100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení
s §7 bodem 5. advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2012] a za účast na soudním
jednání 3100 Kč [§9 odst. 3 písm. f) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu, ve znění
účinném od 1. 1. 2013]. Náhrada hotových výdajů činí podle §13 odst. 3 advokátního tarifu
300 Kč za jeden úkon. Náklady na zaplacený soudní poplatek činí 3000 Kč [za žalobu podle
položky č. 18 bod 2 písm. a) zákona o soudních poplatcích, ve znění do 31. 8 2012]. Celkem
tak náklady řízení o žalobě tvoří součet částky 8200 Kč za právní služby a částky 3000 Kč
za soudní poplatek. V řízení před Nejvyšším správním soudem podala žalobkyně vyjádření
ke kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení, za což jí náleží náhrada za jeden úkon
právní služby. Za jeden úkon přísluší částka 3100 Kč [§9 odst. 3 písm. f) ve spojení
s §7 bodem 5. advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2013] a náhrada hotových výdajů
činí podle §13 odst. 3 advokátního tarifu 300 Kč za jeden úkon. Celkem tak náklady za řízení
o kasační stížnosti činí 3400 Kč. Protože zástupce stěžovatelky je plátcem daně z přidané
hodnoty, zvyšuje se jeho odměna o částku 2436 Kč odpovídající dani, kterou je povinen
z odměny za zastupování odvést podle zákona o dani z přidané hodnoty. Celkovou
částku nákladů řízení ve výši 17 036 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni v přiměřené lhůtě
30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2016
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně:
MAPRO s. r. o., se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, zastoupené Mgr. Štěpánem Schenkem,
advokátem, se sídlem Čechova 2, Přerov, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí,
se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, za účasti osoby zúčastněné na řízení: TALWIN a. s.,
se sídlem Pražská 720/31, Chomutov, zastoupené JUDr. Janou Svatoňovou, advokátkou,
se sídlem Na Pankráci 1062/58, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 6. 2012,
č. j. 833/530/12, 34051/ENV/12, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015, č. j. 11 A 141/2012 – 90, tímto
doplňujícím usnesením,
takto:
Výrok rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2016, č. j. 2 As 318/2015 – 41,
se doplňuje
takto:Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě dalších nákladů
řízení částku ve výši 5786 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce
Mgr. Štěpána Schenka, advokáta.
Odůvodnění:
Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2016, č. j. 2 As 318/2015 - 41,
byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015, č. j. 11 A 141/2012 – 90,
a zároveň zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 6. 2012, č. j. 833/530/12, 34051/ENV/12,
a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Žalovanému byla současně uložena povinnost zaplatit
osobě zúčastněné na řízení náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti ve výši 13 228 Kč
a žalobkyni ve výši 17 036 Kč. Při rozhodování o nákladech řízení však Nejvyšší správní soud
v rozsudku nerozhodl o právu žalobkyně na náhradu cestovních výdajů a na náhradu
za promeškaný čas jejího zástupce v souvislosti s účastí na jednání před Městským soudem
v Praze. Rozsudek byl proto podle §166 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, za použití §64 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), doplněn tímto usnesením.
Podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. má účastník, který měl ve věci
plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Podle §13 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů, náleží advokátu náhrada hotových výdajů účelně vynaložených
v souvislosti s poskytnutím právní služby, zejména na soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje,
poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady,
opisy a fotokopie. Dle §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu náleží advokátu v souvislosti
s poskytnutím právní služby při úkonech prováděných v místě, které není jeho sídlem
nebo bydlištěm, náhrada za čas strávený cestou do tohoto místa a zpět. Zástupce žalobkyně
tyto náklady uplatnil v řízení o žalobě a doložil je technickým průkazem vozidla s potřebnými
údaji a výpočtem (č. l. 78 – 84 spisu Městského soudu v Praze).
Nejvyšší správní soud tedy přiznal žalobkyni náhradu cestovních výdajů jejího zástupce
ve výši 3382 Kč za cestu na ústní jednání konané dne 10. 11. 2015 před Městským
soudem v Praze ze sídla zástupce v Přerově do sídla Městského soudu v Praze a zpět
v celkové vzdálenosti 580 km. Tato cesta byla realizována vozidlem Škoda Octavia,
registrační značky X, s průměrnou spotřebou 5,9 litrů paliva na 100 km, přičemž výše
průměrné ceny za 1 litr motorové nafty činí 36,10 Kč a základní sazba za jeden kilometr jízdy
činí 3,70 Kč [§13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve spojení s §1 písm. b) a §4 písm. c ) vyhlášky
č. 328/2014 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových
vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování
cestovních náhrad]. Nejvyšší správní soud přiznal žalobkyni rovněž náhradu za promeškaný
čas jejího zástupce v rozsahu 14 započatých půlhodin po 100 Kč [§14 odst. 1 písm. a) a odst. 3
advokátního tarifu], tj. celkem 1400 Kč. Protože zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané
hodnoty, zvyšuje se jeho odměna o částku 1004 Kč odpovídající dani, kterou je povinen
z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty,
ve znění pozdějších předpisů. Celkem tak náhrada cestovních výdajů a náhrada za promeškaný
čas činí 5786 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2016
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu