ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.45.2016:39
sp. zn. 2 As 45/2016 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: E. F. P., zastoupené
Mgr. Bc. Lukášem Bělským, advokátem, se sídlem Domažlická 1256/1, Praha 3, proti
žalovanému: Velitel Vojenského útvaru 2280 Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, se sídlem
Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2012,
č. j. 656/2010-2280, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 21. 1. 2016, č. j. 45 A 35/2012 – 98,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
IV. Odměna advokáta Mgr. Bc. Lukáše Bělského se u r č u je částkou 6800 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Krajský soud v Praze rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“
a „napadený rozsudek“) o zamítnutí žaloby, jíž žalobkyně brojila proti v záhlaví uvedenému
rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tím bylo potvrzeno usnesení
Krajského vojenského velitelství hlavního města Prahy (dále jen „správní orgán prvního stupně“)
ze dne 2. 1. 2012, č. j. 137/2011-2130, jímž bylo pro zjevnou právní nepřípustnost ve smyslu
§45 odst. 3 ve spojení s §66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zastaveno řízení o vydání „Potvrzení pro zabezpečení komplexní péče“ podle
normativního výnosu Ministerstva obrany č. 51/1994 ze dne 19. 8. 1994. Krajský soud se věcí
zabýval opětovně poté, co byl jeho první rozsudek ze dne 6. 11. 2014, č. j. 45 A 35/2012 – 48,
ke kasační stížnosti žalobkyně zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2015,
č. j. 2 As 35/2015 – 68.
[2] Důvodem pro zrušení v pořadí prvního rozsudku krajského soudu byla vada řízení
dosahující takové intenzity, že v jejím důsledku mohlo dojít k vydání nezákonného rozhodnutí
ve věci samé ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud totiž v předcházejícím řízení
o žalobě porušil zákonná ustanovení o doručování písemností, následkem čehož ve věci rozhodl
bez nařízení jednání, aniž žalobkyni řádně doručil výzvu k vyslovení souhlasu s takovým
postupem. Žalobkyně rovněž nebyla poučena o složení rozhodujícího senátu a nebyla jí dána
možnost seznámit se s vyjádřením žalovaného k její žalobě. Nejvyšší správní soud zavázal krajský
soud k tomu, aby v dalším řízení plně respektoval procesní práva žalobkyně a vytýkaná pochybení
napravil. V rozsudku č. j. 2 As 35/2015 – 68 se zdejší soud vyjádřil také k námitkám stěžovatelky
směřujícím do merita věci, přičemž se shodl s náhledem krajského soudu na podstatu sporu.
V podrobnostech zdejší soud odkazuje na úplné znění citovaného rozsudku, dostupné stejně
jako ostatní zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na www.nssoud.cz.
[3] V navazujícím řízení krajský soud nařídil jednání, během kterého byli účastníci poučeni
o složení senátu a byla jim taktéž dána možnost vyjádřit se k věci samé i argumentům protistrany.
Ani na základě výsledku jednání nedospěl krajský soud k závěrům opačným oproti
těm, které zaujal v předcházejícím řízení o žalobě, a setrval na tom, že žalovanému ani správnímu
orgánu prvního stupně nebyla dána pravomoc rozhodovat o nároku na poskytování komplexní
péče, a tudíž bylo namístě již zahájené řízení zastavit. Vzhledem k závaznému právnímu
názoru Nejvyššího správního soudu vyslovenému v rozsudku č. j. 2 As 35/2015 – 68 navíc
bylo dle krajského soudu v podstatě vyloučeno, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno z důvodu
nesprávného právního posouzení věci, jediným v úvahu připadajícím zrušovacím důvodem
proto mohla být nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Tu však krajský soud neshledal.
Žalobkyni sice přisvědčil v tom, že se žalovaný explicitně nevyjádřil k jí uplatněné odvolací
námitce, tato vada však za daných okolností nemohla mít žádný vliv na věcnou stránku
konečného rozhodnutí. Ostatní žalobní námitky krajský soud rovněž neshledal důvodnými.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., v níž tvrdila, že se krajský soud neřídil
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Měla za to, že pochybení žalovaného
vypořádat všechny její odvolací návrhy a námitky nemohlo být zhojeno konstatováním soudu,
že takový nedostatek nemohl mít na věcnou stránku rozhodnutí žádný vliv. Nadále trvala
na tom, že žalovaný i správní orgán prvního stupně měli pravomoc vydat potvrzení o komplexní
péči, jinak by ostatně nezahájili správní řízení.
[5] Stěžovatelka rozporovala také závěr krajského soudu, podle něhož žádný právní předpis
neupravoval vydávání potvrzení o komplexní péči. Zrekapitulovala, že jí předmětné potvrzení
bylo Obvodní vojenskou správou pro Prahu 6 vydáno již roku 2001 a odebráno vojenským
policistou roku 2006, přičemž takový postup nebyl do dnešního dne nikterak zhojen
ani vysvětlen. Stěžovatelka poukazovala na to, že i po roce 1997, kdy byly některé části
normativního výnosu č. 51/1994 zrušeny normativním výnosem č. 4/1997, vojenské orgány
poskytovaly (případně i proti doslovnému znění normativních výnosů) ubytování a jiné služby,
a proto nemůže být její právo domáhat se vydání potvrzení negováno. Poskytoval-li stát některým
osobám i po roce 1997 plnění podle zrušené části normativního výnosu, nemůže je odpírat jiným
s odůvodněním, že takové plnění není v souladu s vnitřními předpisy. Předmětem dokazování
ve správním soudnictví měly být dle názoru stěžovatelky i komplexní zprávy Ministerstva obrany,
včetně statistických údajů o počtech vydaných potvrzení. Oprávnění využívat k ubytování
posádkové ubytovny bývalými vojáky z povolání přiznáváno bylo a je, což plyne i z rozkazu
ministra obrany č. 60/2010 ze dne 21. 6. 2010.
[6] Krajský soud měl taktéž nesprávně posoudit dobrou víru stěžovatelky. K této otázce
stěžovatelka konstatovala, že od roku 2001, kdy jí bylo vydáno původní potvrzení, až do roku
2006, kdy jí bylo odebráno, nikdo jeho zákonnost nezpochybnil. Legitimitu i legalitu potvrzení
z roku 2001 navrhovala v řízení před krajským soudem prokázat přípisem Ministerstva obrany
ze dne 11. 8. 2003 a nedatovaným přípisem Územní vojenské správy Praha - západ, soud však
oba důkazní prostředky odmítl provést pro jejich nadbytečnost (oba přípisy přitom deklarují
zejména právo na užívání ubytoven při krátkodobých cestách soukromého charakteru). Kromě
toho se krajský soud nevypořádal s jejím tvrzením, že oprávněnost vydání potvrzení o komplexní
péči mohl přezkoumat pouze ministr obrany, a to ve lhůtě tří let od jeho vydání, a tudíž nemohlo
po uplynutí takové lhůty dojít ani k jeho odebrání. Tvrzení krajského soudu, že nemůže
zohledňovat akt odebrání potvrzení z roku 2001, k němuž došlo v roce 2006, neboť ten není
předmětem soudního řízení, pokládala stěžovatelka za formalistické, neboť měla za to, že je třeba
přihlédnout k tomu, že jí potvrzení o komplexní péči bylo dříve vydáno. Krajský soud
dle jejího názoru taktéž chybně posoudil možnou aplikaci §151 správního řádu a nesprávně
vyhodnotil relevanci závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2012,
č. j. 9 As 105/2011 - 124, a nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3244/09.
[7] Žalovaný svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti stěžovatelky nevyužil.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[8] Poté, co Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou, přistoupil k posouzení přípustnosti kasační
stížnosti i s ohledem na §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť krajský soud ve věci rozhodoval
znovu po zrušení jeho prvního rozsudku Nejvyšším správním soudem.
[9] Ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud nemusel
znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný
pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2008, č. j. 2 Afs 26/2008 – 119).
Uplatňuje-li tedy stěžovatel ve své opakované kasační stížnosti námitky, které již vznesl
v předchozí kasační stížnosti a jež byly Nejvyšším správním soudem věcně přezkoumány,
je kasační stížnost v této části zásadně nepřípustná (rozsudek zdejšího soudu ze dne 8. 4. 2005,
č. j. 7 Azs 338/2004 – 106). Právním názorem, který vyslovil Nejvyšší správní soud v předchozím
zrušujícím rozsudku, je vázán nejen krajský soud, ale také sám Nejvyšší správní soud v řízení
o opakované kasační stížnosti. Při opakovaném rozhodování v téže věci za stejného skutkového
stavu totiž musí být respektovány zásady ochrany legitimního očekávání a předvídatelnosti
soudních rozhodnutí, čímž je v zásadě vyloučena i možnost, aby Nejvyšší správní soud
při rozhodování o opakované kasační stížnosti na stejný skutkový stav aplikoval právo jiným
způsobem a svůj původní právní názor v téže věci revidoval. Přípustnost opětovné kasační
stížnosti je tak omezena pouze na důvody, které Nejvyšší správní soud v předchozím rozsudku
závazně neposoudil; otázkou, kterou Nejvyšší správní soud naopak již závazně posoudil,
se lze v řízení o opakované kasační stížnosti zabývat pouze z toho pohledu, zda se krajský soud
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu řídil (srov. např. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 183/2015 – 25).
[10] Na základě v pořadí první kasační stížnosti stěžovatelky Nejvyšší správní soud
zrušil původní rozsudek krajského soudu č. j. 45 A 35/2012 – 48 z důvodu podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pro procesní pochybení. V části III. 3 svého zrušujícího rozsudku
se však v intencích usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 212/2006 – 74, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS, zabýval těmi skutkovými a právními
otázkami, kterými se již v potřebné míře zabýval i krajský soud v předcházejícím řízení o žalobě
a jejichž řešení mělo význam pro další řízení před krajským soudem a rozhodnutí ve věci.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil (v pořadí druhou) kasační stížnost stěžovatelky z hlediska
výše uvedených kritérií o přípustnosti a shledal, že převážná většina stížních námitek je shodná
s námitkami, které stěžovatelka uplatnila v (pořadí první) kasační stížnosti a k nimž se zdejší soud
již vyslovil v rozsudku č. j. 2 As 35/2015 – 68. Na tomto místě Nejvyšší správní soud
ve stručnosti rekapituluje, že zmiňovaný rozsudek založil na závěru, že řízení, jehož výsledkem
má být vydání dokladu ve smyslu §151 správního řádu, musí být upraveno v právním předpise,
který musí taktéž výslovně stanovit, že má být v případě úspěchu žádosti vydán doklad.
Vedle toho musí být regulována pravomoc správního orgánu o dané otázce rozhodovat,
neboť státní moc lze uplatňovat jen v zákonem stanovených případech, v jeho mezích
a jím stanoveným způsobem. Pravomoc či příslušnost k vydání rozhodnutí o nároku
na poskytování komplexní péče ovšem nebyla stanovena zákonem ani regulována interními
předpisy Ministerstva obrany. Kromě toho nelze potvrzení o komplexní péči, jehož vydání
se stěžovatelka dožadovala, pokládat za zákonem stanovený doklad ve smyslu §151 správního
řádu. Za daných okolností, kdy stěžovatelka roku 2006 podala žádost o vydání potvrzení
o komplexní péči, ale správní orgán pro absenci záznamu o dřívějším zahájení správního řízení
zahájil roku 2009 řízení z moci úřední, bylo jediným v úvahu přicházejícím postupem
jeho zastavení podle §66 odst. 1 písm. b) správního řádu pro zjevnou právní nepřípustnost.
[12] S ohledem na shora uvedené je třeba námitky, kterými stěžovatelka opětovně brojila proti
závěru krajského soudu o nedostatku pravomoci žalovaného a správního orgánu prvního stupně
vydat potvrzení o komplexní péči, názoru o absenci příslušné právní úpravy, jakož i posouzení
možné aplikace §151 správního řádu, pokládat za nepřípustné podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.,
neboť se Nejvyšší správní soud těmito otázkami již zabýval a krajský soud jeho právní názor plně
respektoval. Ze stejného důvodu je nepřípustnou také stížní námitka, podle níž krajský soud
nesprávně posoudil pochybení žalovaného spočívající v nevypořádání jedné z odvolacích námitek
stěžovatelky; i k této problematice se Nejvyšší správní soud již vyjádřil a krajský soud
se od jeho názoru nikterak neodklonil (viz odst. [44] rozsudku č. j. 2 As 35/2015 – 68).
[13] Pokud jde o okruh námitek opírajících se o skutečnost, že stěžovatelce bylo roku 2001
vydáno potvrzení o tom, že byla osobou oprávněnou k zabezpečení komplexní péče podle
normativního výnosu č. 51/1994, a směřujících proti neoprávněnému odebrání tohoto potvrzení,
nemůže Nejvyšší správní soud než konstatovat, že takové námitky nemohou být úspěšné.
Při rozhodování o stěžovatelčině žalobě a kasační stížnosti jsou krajský soud i Nejvyšší správní
soud limitovány předmětem řízení, který je omezen toliko na posouzení otázek, zda měly správní
orgány pravomoc, příslušnost a dostatečný zákonný podklad pro vydání stěžovatelkou
požadovaného potvrzení. Za situace, kdy jsou odpovědi na tyto otázky záporné, nemohlo
být o stěžovatelčině žádosti rozhodováno. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit
skutečnost, že v dřívější (nikoliv bezprostředně související) stěžovatelčině věci správní orgány
nepostupovaly v souladu s právními předpisy a vydaly stěžovatelce potvrzení, ač k tomu nebyly
oprávněny, ani to, že správní orgány takto chybně postupovaly i v případech jiných osob
(odlišných od stěžovatelky). Zastává-li stěžovatelka navíc názor, že v řízení před krajským
soudem mělo být prováděno dokazování komplexními zprávami a statistikami Ministerstva
obrany vypovídajícími o počtech vydaných potvrzení, nelze dát jejímu názoru za pravdu,
neboť stěžovatelka takové důkazy jednak nenavrhla, a jednak by výsledky dokazování mohly vést
toliko ke zjištění, v kolika případech bylo v minulosti postupováno chybně, nikoliv však
ke zjištění relevantnímu pro předmět tohoto soudního řízení.
[14] Nejvyšší správní soud neshledal zásadního pochybení ani ve způsobu, jakým
se krajský soud vypořádal se stěžovatelkou navrhovanými důkazními prostředky. V souladu
s §52 odst. 1 s. ř. s. nemá soud povinnost vyhovět všem návrhům na dokazování, které účastníci
vznesli, neboť je mu dána diskrece rozhodnout, které z navržených důkazů provede.
Odmítnutí důkazního návrhu může být zdůvodněno například jeho nadbytečností,
a to tehdy, byla-li již skutečnost, která má být dokazována v dosavadním řízení, bez důvodných
pochybností postavena najisto (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005,
č. j. 5 Afs 147/2004 – 89). Toto své rozhodnutí by však soud měl vždy odůvodnit
(např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 16/2012 – 24). Z protokolu
o jednání před krajským soudem ze dne 21. 1. 2016 (č. l. 93 – 96 spisu krajského soudu) plyne,
že stěžovatelka vznesla návrh na dokazování čtením celkem čtyř dokumentů. Krajský soud
provedl dokazování dvěma z nich, zatímco dokazování přípisem Ministerstva obrany ze dne
11. 8. 2003 a nedatovaným přípisem Územní vojenské správy Praha – západ měl za nadbytečné.
Z předmětného protokolu je dále patrné, že stěžovatelka chtěla odmítnutými důkazními
prostředky prokázat zejména to, že jí bylo potvrzení z roku 2001 vydáno po právu a jeho
uplatňování nebylo (až do jeho odebrání) nikým zpochybňováno. Ačkoliv lze krajskému soudu
vytknout, že své rozhodnutí o neprovedení navrhovaných důkazů mohl odůvodnit pečlivěji
než pouhým konstatováním o jejich nadbytečnosti, sdílí Nejvyšší správní soud názor krajského
soudu. Jak v předchozím řízení před Nejvyšším správním soudem, tak v řízení před krajským
soudem již bylo spolehlivě posouzeno, že relevantní právní úprava nedávala správním orgánům
pravomoc vydávat potvrzení o komplexní péči, a tudíž by skutkové zjištění, že některé správní
orgány k nezákonně vydaným potvrzením přihlížely, nemohlo shora uvedený právní názor
změnit.
[15] K dobré víře stěžovatelky krajský soud v napadeném rozsudku stručně konstatoval,
že potvrzení vydané roku 2001 nemohlo stěžovatelce založit dobrou víru ani legitimní očekávání.
K tomu Nejvyšší správní soud podotýká, že potvrzení z roku 2001 bylo dle jeho textu vydáno
podle normativního výnosu č. 51/1994 navzdory tomu, že vydávání takového potvrzení
jako správního aktu nebylo nikde upraveno. Z těchto důvodů je lze mít za nicotné (k nicotnosti
potvrzení vydávaných podle normativních výnosů č. 51/1994, 3/1997 a 4/1997 viz rozsudek
Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2011, č. j. 44 A 52/2010 – 33). Nicotný akt přitom není
způsobilý vyvolávat právní následky, nikoho nezavazuje ani není nadán presumpcí správnosti
(srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009,
č. j. 8 Afs 51/2007 – 75, publ. pod č. 1865/2009 Sb. NSS). Jakkoli Nejvyšší správní soud rozumí
postoji stěžovatelky nespokojené s tím, že jí bylo nejprve vystaveno jakési potvrzení,
jež bylo přibližně o pět let později dle jejích slov bez bližšího vysvětlení odebráno, musí v dané
věci zohlednit, že takové potvrzení stěžovatelce vydáno být nemělo a nemohlo, bylo paaktem
bez právních účinků, a tedy na jeho základě stěžovatelka nemohla nabýt žádná práva.
Ani argumentace stěžovatelky skrze ochranu práv nabytých v dobré víře tedy nemohla vést
v řízení před krajským soudem k závěru o důvodnosti její žaloby. [Mimoto i kdyby snad
stěžovatelka (čistě hypoteticky) mohla na základě potvrzení z roku 2001 nabýt práva v dobré víře,
mohla být jejich ochrana relevantní v řízení zahájeném ve věci nezákonného odebrání takového
potvrzení, nikoliv však v řízení o žádosti o vydání nového potvrzení.]
[16] Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že vzhledem k tomu,
že §151 správního řádu nebyl na věc stěžovatelky aplikovatelný, jelikož požadované potvrzení
nebylo zákonem stanoveným dokladem, nepochybil krajský soud ani tím, když pokládal závěry
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2012, č. j. 9 As 105/2011 – 124,
ohledně výkladu předmětného ustanovení za irelevantní. Ani závěry nálezu Ústavního soudu
ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3244/09, dostupného z http://nalus.usoud.cz a kritizujícího
formalistický postup orgánů veřejné moci a obecných soudů při aplikaci právních předpisů,
nemohou v dané věci nikterak překlenout nedostatek pravomoci a věcné příslušnosti správních
orgánů vydat stěžovatelkou požadované potvrzení. Ostatně sám Ústavní soud ve zmiňovaném
nálezu zdůraznil, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených
zákonem, a způsobem, který zákon stanoví.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[17] Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[18] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení; žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné
úřední činnosti nevznikly.
[19] Nejvyšší správní soud ustanovil usnesením ze dne 14. 4. 2015, č. j. 2 As 35/2015 – 22,
zástupcem stěžovatelky Mgr. Bc. Lukáše Bělského, advokáta, a v takovém případě platí
jeho odměnu včetně hotových výdajů stát (§35 odst. 8 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s).
Podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, náleží ustanovenému zástupci
stěžovatelky za řízení o kasační stížnosti odměna za dva úkony právní služby, kterými jsou další
porada s klientem přesahující jednu hodinu [§11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu] a písemné
podání ve věci samé – kasační stížnost [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za jeden úkon
přísluší částka 3100 Kč (§7 ve spojení s §9 odst. 4 advokátního tarifu) a náhrada hotových
výdajů činí podle §13 odst. 3 advokátního tarifu 300 Kč za jeden úkon. Celková výše odměny
ustanoveného zástupce tedy činí 6800 Kč. Protože ustanovený zástupce není plátcem daně
z přidané hodnoty, jedná se o částku konečnou.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu