ECLI:CZ:NSS:2016:3.AS.46.2014:28
sp. zn. 3 As 46/2014 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce R. S.,
zastoupeného Mgr. Dagmar Beníkovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Legionářská 3, proti
žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, se sídlem Olomouc, Jeremenkova 40a,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci ze dne 21. 1. 2014, č. j. 76 A 28/2012 - 23,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 1. 2014,
č. j. 76 A 28/2012 - 23, se zru š uj e .
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 4. 7. 2012, č. j. KUOK
60476/2012, sp. zn. KÚOK/54776/ODSH-SD/7228, se z r ušuj e .
III. Rozhodnutí Městského úřadu Šumperk ze dne 10. 5. 2012, č. j. DOP 689/2011,
sp. zn. 81043/2011 DOP/MÁKO, se z r ušuj e .
IV. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě
a kasační stížnosti částku 17.222 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám jeho právní zástupkyně.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Krajského úřadu Olomouckého kraje (dále jen „žalovaný“)
ze dne 4. 7. 2012, č. j. KUOK 60476/2012, (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), bylo podle §90
odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce
proti rozhodnutí Městského úřadu Šumperk (dále jen „městský úřad“) ze dne 10. 5. 2012,
č. j. DOP 689/2011, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím městského úřadu byl
žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu
na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“) ve spojení s §18
odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil
tím, že dne 19. 7. 2011 v 7:32 hodin v obci Loučná nad Desnou, na silnici I/44 ve směru od obce
Šumperk na obec Jeseník, řídil motorové vozidlo Mercedes Benz registrační značky X, přičemž
mu hlídkou Policie ČR byla naměřena rychlost jízdy 104 km/h (po odečtení možné odchylky
měřícího zařízení). Za spáchání tohoto přestupku městský úřad žalobci uložil ve smyslu §11 odst.
1 písm. b) a c) zákona o přestupcích a §22 odst. 7 téhož zákona pokutu ve výši 7.500 Kč a zákaz
činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 8 měsíců. Proti
rozhodnutí žalovaného brojil žalobce správní žalobou; rozsudkem ze dne 21. 1. 2014, č. j. 76 A
28/2012 - 23, Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouci žalobu zamítl.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, krajský soud na podkladě správního
spisu konstatoval, že napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno (a současně nabylo právní
moci) dne 19. 7. 2012, tedy ve lhůtě stanovené v §20 odst. 1 zákona o přestupcích, neboť
ke spáchání přestupku došlo dne 19. 7. 2011. Dle jeho názoru bylo doručení provedeno
v souladu s ustanovením §24 odst. 1 správního řádu a §40 odst. 1 písm. a) téhož zákona;
na podporu svých závěrů odkázal na konkrétní rozsudky Nejvyššího správního soudu. Dále
krajský soud konstatoval, že skutková podstata přestupku existuje i podle nyní platné a účinné
právní úpravy [§125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu, ve spojení s §18 odst. 4
téhož zákona], a to včetně totožných sankcí. Na tomto základě uzavřel, že k prekluzi
odpovědnosti za spáchání přestupku v předcházejícím správním řízení nedošlo. Namítal-li
žalobce nepřezkoumatelnost a zmatečnost rozhodnutí žalovaného, ani této námitce krajský soud
nepřisvědčil a s odkazem na judikaturou ustálené pojetí nepřezkoumatelnosti konstatoval,
že se žalovaný se všemi odvolacími námitkami obsaženými v nedoplněném odvolání
(a zopakovanými později v žalobě) vypořádal. S ohledem na kontext celé věci proto krajský soud
nenahlížel na postup žalovaného jako na šikanu a uzavřel, že žalobce nemůže žalovanému
vytýkat, že rozhodl dříve, než k němu dorazilo (opožděně) doplněné odvolání, neboť za tento
stav je odpovědný výlučně žalobce. Krajský soud se kromě toho ztotožnil se žalovaným
a městským úřadem také v náhledu na závažnost důvodů, pro které se žalobce omluvil z ústního
jednání nařízeného na 2. 5. 2012. Uvedl, že účast na sportovním utkání, jakkoli může mít
pro žalobce mimořádný význam, důležitým důvodem ve smyslu §74 odst. 1 zákona o přestupcích
není, a správní orgány tedy tento neurčitý pojem vyložily správně; městský úřad proto nepochybil,
pokud tuto omluvu neakceptoval a provedl ústní jednání bez účasti žalobce. Závěrem krajský
soud konstatoval, že rozhodnutím Ministerstva dopravy ze dne 21. 11. 2012, č. j. 967/2012-160-
SPR/3, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2012,
č. j. KUOK/74148/2012, o zneplatnění doručení napadeného touto žalobou.
Proti tomuto rozsudku nyní brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
a to z důvodů vyplývajících z ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel především nesouhlasí s názorem, že byly splněny podmínky pro to, aby
městský úřad projednal dne 2. 5. 2012 věc v jeho nepřítomnosti. Opakuje, že omluva z ústního
jednání se zakládala na tom, že již v době, kdy mu bylo doručeno předvolání, měl zakoupenou
vstupenku a jízdenku na utkání finále Poháru České pošty mezi AC Sparta Praha a SK Sigma
Olomouc a že povaha tohoto utkání byla zcela ojedinělá (SK Sigma Olomouc hrála toto finále
podruhé za celou třicetiletou ligovou historii). Jednalo přitom o jeho první omluvu z jednání,
neboť řízení o přestupku bylo řádně zahájeno teprve oznámením ze dne 11. 4. 2012, jehož
součástí bylo také předvolání k ústnímu jednání. Byť se při poměřování zájmů může zájem
na provádění řádné veřejné správy jevit jako prvořadý, je třeba jej posuzovat při vědomí
majetkové i nemajetkové újmy, která stěžovateli hrozila, i s ohledem na fakt, že veřejná správa
je primárně službou veřejnosti (§4 odst. 1 správního řádu). Stěžovatel dále upozorňuje,
že o neakceptování omluvy z jednání byl uvědomen teprve v den, na který bylo nařízeno
(tj. 2. 5. 2012), a to i přesto, že městský úřad omluvu obdržel již 27. 4. 2012. Z uvedeného
důvodu nemohl stěžovatel na postup městského úřadu relevantním způsobem reagovat a zařídit
se podle něj; v dobré víře, že omluva akceptována byla, se k ústnímu jednání nedostavil, protože
nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo být jednáno v jeho nepřítomnosti. Přestože jde
o skutečnost zcela zjevnou ze správního spisu, ani odvolací orgán ani krajský soud se jí
nezabývaly. Žalovaný celkově odvolací námitky stěžovatele k tomuto procesnímu postupu
městského úřadu odbyl konstatováním, že prvoinstanční orgán nepochybil, pokud stěžovatelem
deklarovaný důvod omluvy z ústního jednání neuznal za důležitý, aniž by však blíže osvětlil
podstatu svých úvah. O to více nelogicky a absurdně působí konstatování, že žalovaný
přezkoumal, zda stěžovatel dostal možnost vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí
během ústního jednání, a to nejen proto, že se stěžovatel tohoto jednání neúčastnil, ale také
proto, že takové námitky v odvolání vůbec neuplatnil. Jakkoli právo vyjádřit se k podkladům
rozhodnutí stěžovatel podkládá za důležité, podstatou odvolání bylo posouzení důvodů, jež mu
bránily zúčastnit se ústního jednání. Rozhodnutí žalovaného tedy stěžovatel považuje
za zmatečné. Vady řízení před městským úřadem, promítající se do jím vydaného rozhodnutí,
neodstranil ani žalovaný, ani posléze krajský soud; ten pouze zrekapituloval stav předchozího
řízení a v otázce (ne)důvodnosti omluvy se bez dalšího ztotožnil se žalovaným.
Dále stěžovatel namítá, že krajský soud nevysvětlil, proč akceptoval názor žalovaného,
že k doplnění odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí došlo opožděně. Stěžovatel uvádí,
že výzvu k doplnění odvolání obdržel dne 25. 6. 2012, a proto konec v ní stanovené pětidenní
lhůty připadl na sobotu 30. 6. 2012. Z tohoto důvodu předal doplněné odvolání následující
pracovní den (tj. v pondělí 2. 7. 2012) k poštovní přepravě, přičemž zásilka byla adresována
městskému úřadu, který výzvu vydal a k jehož rukám mělo odvolání být doplněno. Přesto
žalovaný o odvolání rozhodl již dne 4. 7. 2012, aniž by vyčkal přiměřenou dobu od konce lhůty
stanovené městským úřadem. V důsledku takto ukvapeného rozhodování tedy žalovaný nemohl
zohlednit všechny odvolací námitky stěžovatele a nerespektoval tak jeho procesní práva.
Stěžovatel konečně stejně jako v žalobě namítá, že mu odvolací rozhodnutí žalovaného
nebylo doručeno před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení §20 odst. 1 zákona o přestupcích,
v důsledku čehož marně uplynula prekluzivní lhůta stanovená pro projednání přestupku.
Z důvodu dočasné a doložené nepřítomnosti na doručovací adrese si totiž nemohl zásilku
vyzvednout a ve smyslu §41 správního řádu proto požádal o zneplatnění doručení. Této žádosti
sice žalovaný svým usnesením ze dne 27. 8. 2012, č. j. KUOK 74148/2012,
sp. zn. KÚOK/54776/2012/ODSH-SD/7228, nevyhověl a Ministerstvo dopravy svým
rozhodnutím ze dne 21. 11. 2012, č. j. 967/2012-160-SPR/3, odvolání proti naposledy
zmíněnému rozhodnutí žalovaného zamítlo, nicméně rozhodnutí o tomto odvolání opět
stěžovateli nebylo řádně doručeno, což v kasační stížnosti podrobně zdůvodňuje.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost je důvodná.
V kasační stížnosti se stěžovatel především dovolává nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], který, dle jeho názoru, fakticky pouze převzal
argumentaci žalovaného, aniž by věcně vypořádal jednotlivé žalobní námitky. Z povahy věci
se Nejvyšší správní soud touto argumentací zabýval na prvním místě, neboť zpravidla teprve
poté, dospěje-li k závěru, že napadené rozhodnutí přezkoumatelné je, může se zabývat dalšími
stížnostními námitkami (viz například rozsudek zdejšího soudu ze dne 8. 3. 2005,
č. j. 3 As 6/2004 - 105, publikovaný pod č. 617/2005 Sb. NSS; všechna citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Nepřezkoumatelnost stěžovatel spatřuje především v tom, že ač bylo v narativní části
rozsudku poukazováno na to, že městský úřad zaslal stěžovateli sdělení, že jeho omluvu z ústního
jednání neakceptuje, teprve po datu, kdy se toto ústního jednání mělo konat (viz sdělení
městského úřadu ze dne 2. 5. 2012, č. j. DOP 689/2011, sp. zn. 81043/2011 DOP/MÁKO),
krajský soud tento „excesivní postup“ prvoinstančního orgánu při rozhodování nikterak nezohlednil.
Nejvyššímu správnímu soudu nicméně neušlo, že tato námitka nebyla uplatněna v žalobě.
Z obsahu žaloby je totiž patrno, že stěžovatel napadal pouze právní posouzení důvodů omluvy
z ústního jednání správními orgány, avšak stran okamžiku, kdy byl městským úřadem vyrozuměn
o nedůvodnosti omluvy, nenamítal ničeho. Uvedená námitka je proto nepřípustná ve smyslu
§104 odst. 4 s. ř. s., neboť ji stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, ač tak nepochybně učinit
mohl.
Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku má být fakt, že krajský soud
pouze zrekapituloval průběh přestupkového řízení, načež vyslovil, že se ztotožňuje s názorem
obou správních orgánů o nedůvodnosti omluvy, aniž by však rozvedl úvahy, které ho k takovému
závěru vedly. Stejnou vadou trpí dle názoru stěžovatele i rozhodnutí žalovaného, což mělo vést
krajský soud k zrušení tohoto rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
Problematikou nepřezkoumatelnosti (nejen) soudních rozhodnutí se zdejší soud zabýval
v řadě svých dřívějších rozhodnutí (viz například rozsudky ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245, a ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007 – 64). V nich vyložil, že za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze
považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vůbec soud rozhodl, tj. zda
žalobu zamítl, odmítl, nebo jí vyhověl, případně, jehož výrok je vnitřně rozporný. Do této
kategorie spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci
řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. O nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost lze hovořit
také tehdy, je-li odůvodnění rozhodnutí soudu vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných
právních hodnoceních téhož skutkového stavu (rozsudek ze dne 31. 1. 2008,
č. j. 4 Azs 94/2007 - 107). Co se týče nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů,
pod tento termín spadají nedostatky důvodů skutkových. Bude se typicky jednat o případy, kdy
soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu
se zákonem, anebo kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.
S ohledem na takto vymezený pojem nepřezkoumatelnosti dospívá Nejvyšší správní soud
k závěru, že touto vadou netrpí ani na rozsudek krajského soudu, ani rozhodnutí žalovaného.
Rozhodnutí žalovaného je sice stručné a stran posouzení důvodnosti omluvy stěžovatele
z ústního jednání v zásadě pouze aprobuje závěr městského úřadu, že účast na sportovním utkání
není důležitým důvodem podle §74 odst. 1 věty druhé zákona o přestupcích, avšak tato stručnost má
nepochybně svou příčinu v tom, že žalovaný o odvolání rozhodoval na podkladě pouhého
neodůvodněného odvolání stěžovatele, a tudíž nevěděl (nemohl vědět), na které konkrétní pasáže
rozhodnutí městského úřadu nahlíží stěžovatel jako na nesprávné či nezákonné. Co se týče
odůvodnění rozsudku krajského soudu, z něj Nejvyšší správní soud považuje za rozhodující
pasáž, v níž krajský soud vyjádřil názor, že posouzení, zda stěžovateli v účasti na ústním jednání
bránil „důležitý důvod“, je interpretací neurčitého právního pojmu, přičemž i on
se (ze stejných důvodů jako správní orgány) přiklání k názoru, že stěžovatelem uváděné důvody
pod tento pojem podřadit nelze. Jak již ostatně konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, „[j]e-li rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně
odůvodněno, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč
jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami
odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, je přípustné, aby si krajský soud správné závěry
se souhlasnou poznámkou osvojil.“ Za poněkud nepřiléhavý lze označit pouze dílčí závěr krajského
soudu, že „správní orgány obou stupňů vyložily neurčitý pojem ‚důležitý důvod‘ správně“; jak bylo totiž
uvedeno výše, žalovaný se ve svém rozhodnutí do interpretace pojmu „důležitý důvod“ vůbec
nepouštěl a pouze potvrdil výklad, který zaujal městský úřad. Tento argumentační deficit však
podle mínění zdejšího soudu nedosahuje takové intenzity, aby bylo možno hovořit
o nepřezkoumatelnosti odůvodnění soudního rozhodnutí.
Pokud jde o stěžovatelem namítané nesprávné právní posouzení věci krajským soudem
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda obstojí
názor krajského soudu, že stěžovatel doplnil své odvolání opožděně a žalovaný tak nepochybil,
rozhodl-li jen na základě blanketního odvolání. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že městský
úřad dne 2. 5. 2012 projednal přestupek v nepřítomnosti stěžovatele (neboť neakceptoval jeho
omluvu z jednání) a dne 10. 5. 2012 ve věci rozhodl. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel včasným,
nicméně pouze blanketním odvoláním, v němž přislíbil, že důvody, pro které rozhodnutí
městského úřadu napadá, doplní obratem; odvolání bylo předáno poštovní přepravě
dne 11. 6. 2012. Usnesením ze dne 14. 6. 2012, č. j. DOP 689/2011, vyzval městský úřad
stěžovatele k doplnění tohoto odvolání ve lhůtě pěti pracovních dnů. Při doručování zásilky
stěžovatel nebyl zastižen, a proto byla zásilka dne 15. 6. 2012 uložena u držitele poštovní licence.
Usnesení si pak stěžovatel osobně vyzvedl v pondělí dne 25. 6. 2012 (tj. 10. den lhůty
předpokládané v ustanovení §24 odst. 1 správního řádu) a v pondělí dne 2. 7. 2012 podal
k poštovní přepravě doplněné odvolání, které bylo městskému úřadu doručeno dne 4. 7. 2012.
Toto podání pak městský úřad postoupil žalovanému dne 9. 7. 2012. Žalovaný však již
dne 4. 7. 2012 o (blanketním) odvolání rozhodl (rozhodnutí č. j. KUOK 60476/2012); toto
rozhodnutí bylo stěžovateli doručováno dne 9. 7. 2012, kdy nebyl na doručovací adrese zastižen.
Poté, co marně uplynula desetidenní úložní lhůta uvedená v §24 odst. 1 správního řádu
(dne 19. 7. 2012), byla zásilka s rozhodnutím vložena do schránky stěžovatele.
Z výše popsaného skutkového stavu věci považuje Nejvyšší správní soud za nesporné,
že žalovaný při vydání svého rozhodnutí nepřihlédl k doplněnému odvolání stěžovatele, ač bylo
doplněno řádně a včas, neboť nevyčkal, až mu toto rozhodnutí bude ze strany městského úřadu
předáno. Lhůta pěti pracovních dnů, která počala běžet dne 25. 6. 2012 (kdy stěžovatel usnesení
o stanovení lhůty k doplnění odvolání převzal u držitele poštovní licence) a do níž se v souladu
s ustanovením §40 odst. 1 písm. a) správního řádu nepočítá den, kdy došlo ke skutečnosti
určující počátek lhůty, uplynula v pondělí 2. 7. 2012 [viz §40 odst. 1 písm. c) správního řádu,
podle kterého, připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty
nejbližší příští pracovní den; to neplatí, jde-li o lhůtu určenou podle hodin]. Téhož dne podal
stěžovatel k poštovní přepravě doplněné odvolání, čímž byla tato (svou povahou procesní) lhůta
zachována [viz §40 odst. 1 písm. d) správního řádu]. Doplněné odvolání bylo městskému úřadu
doručeno dne 4. 7. 2012 a městský úřad je postoupil žalovanému dne 9. 7. 2012. Zásilku
s doplněným odvoláním proto žalovaný obdržel až 10. 7. 2012, tedy 6 dnů poté,
co o (neodůvodněném) odvolání již rozhodl.
Bez ohledu na to, zda byl poněkud spěšný postup žalovaného motivován hrozící prekluzí
práva přestupek projednat a postihnout, jak se stěžovatel domnívá, či okolnostmi jinými,
pro posouzení správnosti procesního postupu žalovaného je podstatné, že pokud by žalovaný
přiměřenou dobu na případné doplnění odvolání vyčkal, podání stěžovatele by od městského
úřadu obdržel a mohl by se tak zabývat námitkami v něm uplatněnými. Postup správních orgánů,
kdy městský úřad nepředložil doplněné odvolání bezodkladně a žalovaný rozhodování o odvolání
přinejmenším uspěchal, měl za následek, že obsah včas doplněného odvolání nebyl zohledněn.
Takový postup je hrubým porušením procesních práv stěžovatele, neboť mu bylo odepřena
možnost reálně předestřít odvolacímu orgánu argumenty, na jejichž základě se domáhal zrušení
prvostupňového rozhodnutí. Správní řád z roku 2004 oproti předchozí úpravě správního řízení
zvýšil odpovědnost účastníků za rozsah odvolacího přezkumu, neboť svěřil do jejich dispozice
určit, v jakém rozsahu a z jakých hledisek má být prvostupňové rozhodnutí přezkoumáváno
(§82 odst. 2); tento princip odvolacího řízení byl postupem žalovaného zcela popřen, a to k tíži
účastníka (stěžovatele). Žalovaný, veden příkazem přezkoumat soulad odvoláním napadeného
rozhodnutí se zákonem i nad rámec odvolacích námitek (§89 odst. 2 správního řádu) a v plném
rozsahu (§82 odst. 2 téhož zákona), sice konstatoval, že důvod omluvy správně nebyl městským
úřadem uznán, nicméně svůj závěr blíže nerozvedl (jde o logický důsledek jeho nepovědomosti
o podstatě námitek stěžovatele proti prvostupňovému rozhodnutí a proti řízení, které jeho vydání
předcházelo). Tento postup však konstatované hrubé porušení procesních práv stěžovatele
nemohl zhojit, přičemž jde o vadu, která mohla mít vliv na zákonnost následně vydaného
rozhodnutí.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, krajským soudem zvolená formulace,
že žalovanému nelze spravedlivě vytýkat, pokud o odvolání rozhodl „brzy a dříve, než k němu
dorazilo (opožděné) doplnění odvolání“, nasvědčuje závěru, že krajský soud o opožděnosti doplnění
odvolání neměl pochybnosti. Tento názor je však v kontextu výše uvedených zjištění nadále
neudržitelný a lze se tedy ztotožnit s tvrzením stěžovatele o existenci kasačního důvodu
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Již sama tato skutečnost je dostatečným důvodem nejen pro zrušení napadeného
rozsudku, ale i rozhodnutí žalovaného, neboť předmětný procesní deficit zatížil odvolací správní
řízení jako celek.
Projednávaná věc je specifická tím, že odvolací rozhodnutí bylo vydáno a doručováno
na samé hranici zákonem stanovené prekluzivní lhůty, v níž musí být o přestupku rozhodnuto.
Ustanovení §20 odst. 1, věta před středníkem zákona o přestupcích, ve znění účinném
pro projednávanou věc, stanovilo, že přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok.
Ustálená judikatura uvedené ustanovení vykládá tak, že přestupek musí být v zákonné lhůtě
projednán pravomocně (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2010,
č. j. 7 As 61/2010 - 89). Pokud totiž právo správního orgánu projednat přestupek po uplynutí
prekluzívní lhůty zaniká, je nutné, aby do této doby bylo rozhodnutí o přestupku perfektní,
tj. splňovalo všechny znaky zásadně nezměnitelného individuálního správního aktu. Pod pojem
„projednat“ je třeba zahrnout i konečný výsledek postupu správního orgánu, tedy nabytí právní
moci, s níž jsou spojeny významné právní následky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 5. 2006, č. j. 5 Afs 42/2004 – 61, publikovaný pod č. 954/2006 Sb. NSS).
Na základě výše popsaného chronologického průběhu přestupkového řízení je zřejmé,
že k jednání, posuzovanému jako přestupek, došlo dne 19. 7. 2011, přičemž rozhodnutí
žalovaného mělo nabýt právní moci dne 19. 7. 2012, tedy posledního dne roční lhůty uvedené
v §20 odst. 1 zákona o přestupcích. Stěžovatel sice zpochybňuje účinnost tohoto doručení
(s důsledky nastoupení prekluze), posouzení důvodnosti této argumentace však není nezbytné.
I kdyby totiž obstál názor žalovaného i krajského soudu, že věc byla pravomocně skončena
dne 19. 7. 2012 (a nedošlo tedy k prekluzi postihu stěžovatele), je zcela evidentní, že po zrušení
rozhodnutí žalovaného by již nebylo možné ve věcném projednávání přestupku pokračovat
a žalovaný by neměl jinou možnost, než pro zánik odpovědnosti stěžovatele rozhodnutí
městského úřadu zrušit a řízení zastavit dle §90 odst. 4 správního řádu, s ohledem na ustanovení
§76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích. Zde je třeba upozornit, že nová úprava délky a běhu
prekluzivní lhůty k projednání přestupku, zavedená zákonem č. 204/2015 Sb., o změně zákona
o přestupcích a některých dalších zákonů, by se podle čl. II. 1. přechodných ustanovení
neuplatnila.
Ze stejného důvodu (existující či bezprostředně nastupující prekluze) by bylo nadbytečné
věcně vypořádávat i poslední kasační námitku, týkající se (ne)důvodnosti omluvy stěžovatele
z ústního jednání konaného dne 2. 5. 2012. I v tomto případě by ani případná důvodnost
argumentace stěžovatele nemohla nic změnit na shora uvedeném procesním výsledku, kterým je
nejen zrušení rozsudku krajského soudu, ale i nemožnost správních orgánů obou stupňů
pokračovat v daném přestupkovém řízení.
Podle §110 odst. 1, věty první před středníkem s. ř. s. platí, že dospěje-li Nejvyšší správní soud
k tomu, že kasační stížnost je důvodná, rozsudkem zruší rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátí k dalšímu
řízení, pokud ve věci sám nerozhodl způsobem podle odstavce 2. Podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. zruší-li
Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový
postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může podle povahy věci sám rozhodnout
o zrušení rozhodnutí správního orgánu nebo vyslovení jeho nicotnosti; ustanovení §75, §76, a §78 se použijí
přiměřeně. Podle §78 odst. 3 s. ř. s., který se má přiměřeně užít, pak platí, že zrušuje-li soud
rozhodnutí, podle okolností může zrušit i rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, které mu předcházelo.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek krajského soudu z výše vyložených důvodů
z hlediska zákona neobstojí, Nejvyšší správní soud ho podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Jelikož
rozhodnutí žalovaného mělo být krajským soudem zrušeno, Nejvyšší správní soud podle §110
odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil žalobou napadené rozhodnutí žalovaného a dle §78 odst. 3
s. ř. s. také rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Důvodem tohoto procesního postupu
je konstatované uplynutí prekluzivní lhůty k projednání přestupku, které vylučuje jakékoli
pokračování v daném přestupkovém řízení [městský úřad pouze postupem dle §76 odst. 1
písm. f) zákona o přestupcích řízení zastaví].
Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl; proto musí rozhodnout
i o náhradě nákladů celého soudního řízení. O náhradě nákladů rozhodoval ve smyslu ustanovení
§60 odst. 1, věty první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li
tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem
k tomu, že žalovaný byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu
nákladů řízení mu nenáleží.
Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – stěžovatele, jeho náklady jsou tvořeny
částkou 8.000 Kč za zaplacené soudní poplatky (3.000 Kč za žalobu, 5.000 Kč za kasační stížnost)
a částkou 4.200 Kč za dva úkony právní služby jeho zástupkyně podle §11 odst. 1 písm. a) a d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2012, kdy za jeden úkon příslušela částka
2.100 Kč, a za jeden úkon právní služby (kasační stížnost) učiněný po 1. 1. 2013, kdy za tento
úkon přísluší částka 3.100 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu]; součástí těchto
nákladů je též náhrada hotových výdajů, která činí podle §13 odst. 3 advokátního tarifu 300 Kč
k jednomu úkonu. Celkem tak náklady právního zastoupení činí 8.200 Kč. Vzhledem k tomu,
že zástupkyně stěžovatele doložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, byla přiznaná odměna
navýšena o částku odpovídající této dani a představuje tak celkem 9.222 Kč. Po připočtení
nákladů za soudní poplatky tedy celkové přiznané náklady tohoto řízení činí 17.222 Kč. Tuto
částku je žalovaný povinen zaplatit stěžovateli do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám jeho zástupkyně.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. července 2016
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu