ECLI:CZ:NSS:2016:3.AS.5.2016:16
sp. zn. 3 As 5/2016 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce M. M.,
proti žalované Vězeňské službě České republiky, Generálnímu ředitelství vězeňské služby se
sídlem Praha 4, Soudní 1672/1a, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 15. 12. 2015, č. j. 8 A 92/2015 – 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“)
domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalované, který má spočívat v tom,
že mu neumožňuje nakupovat zboží v prodejně věznice za ceny nepřesahující ceny obvyklé
v obci, v jejímž územním obvodu se věznice nachází, a dále v neumožnění nákupu zboží
v prodejně věznice zpravidla dvakrát týdně. V rámci tohoto řízení požádal o osvobození
od soudních poplatků, avšak městský soud jeho žádosti vyhověl pouze částečně, když mu
usnesením ze dne 15. 12. 2015, č. j. 8 A 92/2015 – 20 (dále též „napadené usnesení“), přiznal
osvobození od soudních poplatků v rozsahu 75 %, a ve zbytku žádost zamítl.
V odůvodnění napadeného usnesení poukázal městský soud nejprve na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2011, č. j. 2 As 97/2011 - 43 (všechny rozsudky
zdejšího soudu jsou dostupné z http://www.nssoud.cz), z něhož je v dané souvislosti relevantní
závěr, že osvobození od soudních poplatků je dobrodiním, které lze účastníku přiznat
jen při existenci výjimečných okolností na jeho straně, a to ke zmírnění nepřiměřeně tvrdých
dopadů zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o soudních poplatcích“). Městský soud rovněž připomněl, že podmínky
pro osvobození od soudních poplatků byly částečně změněny zákonem č. 303/2011 Sb., jímž byl
s účinností od 1. 1. 2012 novelizován soudní řád správní. Účelem zpřísnění podmínek přitom
bylo posílení odpovědnosti navrhovatele za prokázání jím tvrzených podmínek pro přiznání
osvobození od soudních poplatků při podávání návrhů soudu. Hlavním smyslem institutu
osvobození od soudních poplatků zůstává jeho regulativní funkce, v zásadě vycházející z toho,
že je to navrhovatel zpoplatněného podání, kdo má nést část nákladů soudního řízení; soudy mají
od placení soudních poplatků osvobozovat zpravidla jen zčásti a v nejnutnější míře tak, aby byla
tato míra účasti zachována.
Z podkladů, které měl městský soud k dispozici, vyplynulo, že aktuálně eviduje 10 žalob
podaných žalobcem. K vlastním majetkovým poměrům žalobce uvedl, že disponuje zůstatkem
na účtu odsouzeného ve výši 7.000 Kč (přičemž se jedná o prostředky, které na jeho účet vložili
jeho blízcí), avšak žalovaná doložila, že žalobcova tvrzení o příchozích platbách na tento účet
nebyla pravdivá (disponibilní zůstatek na tomto účtu ke dni 20. 5. 2015 činil 8.539 Kč; v období
od srpna 2014 do května 2015 pak přibyly na účet odsouzeného prostředky v celkové výši
29.650 Kč. Městský soud na základě těchto zjištění konstatoval, že žalobce v období desíti měsíců
před podáním žaloby volně disponoval částkou 22.900 Kč, a poukázal rovněž na skutečnost,
že žalobce má zajištěno ubytování, základní služby s tím související a stravu; volné prostředky
na účtu tak využívá k nákupu zbytných (i když důležitých) věcí a služeb. V listopadu 2015
městský soud nicméně žalobce vyzval, aby jej informoval o případné změně majetkových
poměrů. Jelikož žalobce na tuto výzvu neodpověděl, městský soud vycházel z premisy,
že majetkové poměry zjištěné v květnu roku 2015 jsou nadále aktuální. Na výše uvedeném
podkladě soud naznal, že majetková situace sice žalobci neumožňuje zaplatit soudní poplatek
v plné výši, nebrání však tomu, aby žalobce mohl plnit poplatkovou povinnost alespoň
v symbolické výši 750 Kč, odpovídající jedné čtvrtině výše soudního poplatku stanoveného
zákonem.
Proti tomuto usnesení brojí nyní žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížností.
V ní explicitně neodkázal na konkrétní zákonem předpokládaný stížnostní důvod, nicméně
z textu je zřejmé, že je namítán důvod podle §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). K tomu je třeba dodat, že právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní
písmena ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. je záležitostí právního hodnocení věci Nejvyšším
správním soudem. Nejde tak o nedostatek návrhu, který by bránil jeho věcnému projednání
(viz rozsudek tohoto soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný
pod č. 161/2004 Sb. NSS).
V projednávané věci stěžovatel v kasační stížnosti předně popírá, že by disponoval
částkou 22.900 Kč ročně; tato částka představuje úhrn jeho prostředků za období od srpna 2014
do května 2015, na který logicky nelze poukazovat v prosinci 2015. Nadto uvedený závěr
městského soudu svádí k domněnce, že stěžovatel takovou částkou disponuje každý rok
(tedy i v roce 2016). Stěžovatel zdůrazňuje, že žádný stabilní příjem nemá a není mu umožněno
pracovat. Popírá také, že by ke dni vzniku poplatkové povinnosti disponoval částkou 8.539 Kč.
Vysvětluje, že nepodal všechny návrhy na zahájení řízení v den, kdy měl uvedenou částku
na účtu. Poukaz soudu na prostředky, které měl stěžovatel k dispozici v minulosti, proto nemůže
být relevantním východiskem pro závěr, že bude schopen uhradit soudní poplatky v době,
kdy k jejich zaplacení bude vyzván. S odkazem na rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. 2. 2006,
č. j. 5 Afs 155/2005 - 172 opakuje, že při rozhodování o žádosti o osvobození od soudních
poplatků je třeba přihlédnout rovněž k tomu, zda si stěžovatel tyto prostředky může opatřit,
a zda mu pro majetkové a sociální poměry nebylo znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo.
Městskému soudu vytýká, že takové hodnocení neprovedl. Stěžovatel trvá na tom,
že dostatečnými prostředky k úhradě soudních poplatků nedisponuje a že nemá ani možnost
si je opatřit; argumentace finanční minulostí stěžovatele proto nic nevypovídá o jeho schopnosti
uhradit soudní poplatky nyní. Dále namítá, že Nejvyšší správní soud jej v minulosti
v jiné věci od soudních poplatků osvobodil (usnesením ze dne 19. 8. 2015 ve věci vedené
pod sp. zn. 4 As 162/2015), přičemž vycházel ze zcela identických skutečností jako městský soud
v usnesení nyní napadaném (nemajetnost stěžovatele, existence dluhu značně převyšujícího výši
disponibilní částky na jeho účtu). Stěžovatel proto spatřuje v přístupu městského soudu porušení
principu legitimního očekávání, neboť městský soud nijak neodůvodnil odlišnost od předchozího
rozhodnutí. Závěrem kasační stížnosti stěžovatel dodává, že z hlediska základního práva žalobce
na přístup k soudu městský soud opomněl, že soudní poplatky mají primárně sloužit k zajištění
finančního příjmu do státního rozpočtu, nikoli k zajištění prostředků na náhradu nákladů řízení
protistrany v případě podání opravného prostředku.
Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby zdejší soud napadené usnesení
zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel nezaplatil současně s podáním kasační stížnosti soudní poplatek, není v řízení
o kasační stížnosti zastoupen advokátem a rovněž neprokázal, že by sám měl vysokoškolské
právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie
(§105 odst. 2 s. ř. s.). V daném typu řízení však může Nejvyšší správní soud přikročit
k meritornímu přezkumu i přes uvedené procesní nedostatky. Pokud je totiž cílem nyní
posuzované kasační stížnosti přezkoumání rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudního
poplatku, pak by se trváním na uhrazení soudního poplatku za kasační stížnost a povinném
zastoupení jen řetězil problém, jenž má být rozhodnutím o této kasační stížnosti vyřešen
(viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015,
č. j. 1 As 196/2014 - 19). Kasační stížnost je proto věcně projednatelná.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4,
věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání, za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Nejvyšší správní soud aktuálně rozhodoval o další obsahově totožné kasační stížnosti
stěžovatele směřující proti usnesení městského soudu, kterým byl stěžovatel na základě shodných
skutkových okolností osvobozen rovněž ze 75 % od placení soudního poplatku za žalobu
(srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2016, č. j. 3 As 4/2016 – 14).
Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od závěrů uvedeného rozsudku odchýlit a, stejně jako
v citované věci, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v úvodu kasační stížnosti napadá výchozí předpoklad městského soudu,
že disponuje částkou 22.900 Kč ročně; v kasační stížnosti jej označuje za nepravdivý a „svévolný“.
Jak je patrno z odůvodnění napadeného usnesení, městský soud nejprve na straně druhé
v odstavci čtvrtém napadeného usnesení shrnul, že stěžovatel v období „desíti měsíců před podáním
žaloby volně disponoval částkou 22.900 Kč“, což plně odpovídá obsahu podkladů, které stěžovatel
v řízení před městským soudem předložil (viz výpis ze stěžovatelova účtu odsouzeného,
vyhotovený Vězeňskou službou České republiky – věznicí V., z něhož jasně vyplývá,
že stěžovatel uvedenou částkou nakládal v období od srpna 2014 do května 2015, tj. po dobu cca
10 měsíců). Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že na straně třetí v odstavci druhém zmíněného
usnesení však městský soud poněkud překvapivě uvedl, že „žalobce jako vězeň při zajištění všech
základních životních potřeb disponuje částkou 22.900 Kč ročně“. Tento v pořadí druhý závěr
je tak v rozporu nejen s předchozí částí odůvodnění napadeného usnesení, ale i s obsahem
předložených podkladů. Nesourodost úvah městského soudu proto vnáší nejasnost nejen
do vymezení časového období, v němž stěžovatel uvedenými částkami disponoval,
ale také do pravidelnosti a očekávaného trendu ve vývoji jeho příjmů v budoucnu.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu z předložených podkladů vskutku nevyplývá,
že stěžovatel touto částkou disponoval i v jiném (předchozím) časovém období (ať již nahodile,
nebo dokonce pravidelně a opakovaně), a proto nelze ani předjímat, že totožnou nebo
srovnatelnou částkou bude moci nakládat i v budoucnu (tj. od června roku 2015 dosud).
Aby však tento deficit odůvodnění představoval současně důvod pro zrušení napadeného
usnesení, musel by mít zásadní vliv na jeho výrok. Nejvyšší správní soud setrvale judikuje,
že o vadu řízení, jež by způsobovala nezákonnost rozhodnutí, se nejedná, byl-li by konečný výrok
stejný i v případě, kdy by k vadě nedošlo (srovnej například rozsudek ze dne 14. 10. 2005,
č. j. 6 Ads 57/2004 - 59). O takový případ jde i v dané věci. Městským soudem zjištěný
disponibilní příjem za předchozích deset měsíců totiž minimálně indikuje, že stěžovatel není
v delším časovém období zcela bez příjmů, což v kontextu s dalšími skutečnostmi (o nichž bude
pojednáno dále) podporuje závěr městského soudu o schopnosti stěžovatele podílet se alespoň
částečně na úhradě soudního poplatku.
V další části kasační stížnosti stěžovatel napadá další závěr městského soudu, že ke dni
vzniku poplatkové povinnosti disponoval stěžovatel na svém účtu volně částkou 8.539 Kč;
namítá, že těmito prostředky mohl nakládat ke dni 20. 5. 2015, kdy se uvedená částka na jeho
účtu nacházela, nikoli však ke dni, kdy byl (respektive bude) soudem vyzván k úhradě soudních
poplatků. Ačkoli zdejší soud se stěžovatelem souhlasí v tom směru, že v době, kdy bude vyzván
k úhradě soudního poplatku, nemusí informace z května roku 2015 již věrohodně odrážet
skutečný stav jeho majetkových poměrů, nelze přehlížet, že městský soud dal v listopadu roku
2015 stěžovateli příležitost podat o svých majetkových poměrech aktuální informaci,
které však stěžovatel nevyužil. Skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení žádosti o osvobození
od soudních poplatků je v prvé řadě povinen tvrdit a prokázat žadatel, s čímž ostatně
koresponduje i odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2004,
č. j. 2 Afs 28/2004 - 40, publikovaného pod č. 423/2005 Sb. NSS, jehož textu se stěžovatel
dovolává na podporu své argumentace. Z povahy řízení o osvobození od soudních poplatků
ovšem vyplývá, že stěžovatelem zvolená pasivní procesní strategie jde jednoznačně k jeho tíži
a zároveň vylučuje, aby se za takové situace oprávněně dovolával porušení práva na spravedlivý
proces. Z týchž důvodů je nepřípadná i námitka, že napadené rozhodnutí představuje
„logický exces“, neboť městský soud při stanovení rozsahu osvobození od soudních poplatků
vycházel především z posledního známého disponibilního zůstatku na stěžovatelově účtu a nic
jiného ani dělat nemohl. Přitom je nepochybné, že i takto správně posouzená schopnost
stěžovatele plnit zákonnou povinnost v zásadě symbolickou platbu snadno umožňuje.
Namítá-li dále stěžovatel, že městský soud nijak nevyhodnotil, zda bylo (a je)
v jeho reálných možnostech si potřebné finanční prostředky opatřit vlastní prací, je třeba uvést,
že těmito hledisky se městský soud v zásadě zabýval, bral-li v úvahu skutečnost, že se stěžovatel
nachází ve výkonu trestu odnětí svobody. Lze sice souhlasit s názorem, že se v napadeném
usnesení neobjevuje hlubší úvaha nad tím, zda stěžovatel ve výkonu trestu pracuje či vůbec
pracovat může, na druhou stranu však městský soud kladnou odpověď na tuto otázku
ani v nejmenším nepresumuje. Implicitně tedy vychází z předpokladu, že stěžovatel ve věznici
žádné možnosti výdělku nemá. Tím je hodnota stěžovatelovy výhrady zcela eliminována. Městský
soud pouze poukázal na skutečnost, že stěžovateli zasílají peníze třetí osoby, a proto není zcela
bez prostředků. Pokud tedy městský soud na uvedeném podkladě konstatoval, že stěžovatel
určitými (byť co do výše omezenými) finančními prostředky přece jenom disponuje, že z tohoto
důvodu nemá nárok na plné osvobození od soudních poplatků, ale naopak se může na jejich
úhradě v přiměřené míře podílet, a že tento jeho podíl nebude představovat překážku
pro uplatnění a bránění jeho práv, nerozhodl ani nelogicky ani excesivně.
Jeho závěry ostatně korespondují s názorem vysloveným v rozsudku zdejšího soudu
ze dne 15. 6. 2007, č. j. 4 As 29/2007 - 124, kterým stěžovatel podepírá tvrzené porušení principu
legitimního očekávání. Argumenty uvedené v odkazovaném rozsudku je třeba vnímat optikou
tehdy platné a účinné právní úpravy osvobozování od soudních poplatků, která však byla
novelizována již ve zmíněném smyslu zákonem č. 303/2011 Sb., tak, že „[n]yní mají správní soudy
podle představ zákonodárce zásadně přiznávat pouze částečné osvobození od soudních poplatků. Úplné osvobození
od soudních poplatků je (…) možné přiznat pouze výjimečně ze zvlášť závažných důvodů“ (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2013, č. j. 5 As 41/2013 - 15).
Rovněž důvody, pro které městský soud přistoupil k osvobození stěžovatele od soudních
poplatků právě v rozsahu 75 %, byly v napadeném usnesení přehledně a srozumitelně vyjádřeny,
bez jakékoli známky zjevného vybočení z mezí soudcovského uvážení. Zdejší soud již v rozsudku
ze dne 15. 5. 2013, č. j. 6 As 75/2013 – 17 vyslovil, že v otázkách částečného osvobození
od soudních poplatků bude již z povahy věci vždy přítomna jistá míra uvážení předsedy senátu.
Udrží-li se toto uvážení v zákonných mezích a bude-li odpovídat skutkovým okolnostem,
nemůže být samo jeho užití důvodem pro zrušení přijatého usnesení o osvobození od soudních
poplatků kasačním soudem. Z výše popsaných důvodů Nejvyšší správní soud nemá pochybnost,
že se uvážení městského soudu pohybovalo v zákonných mezích a zcela jistě nebylo v rozporu
se zjištěnými skutkovými okolnostmi v neprospěch stěžovatele. Z odůvodnění napadeného
usnesení je rovněž zcela evidentní, že městský soud při rozhodování o stěžovatelově žádosti
dostatečně reflektoval právní názor vyjádřený Nejvyšším správním soudem v rozsudku
ze dne 30. 9. 2015, č. j. 3 As 148/2015 - 11, kterým bylo zrušeno předchozí usnesení ve věci
žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků (tj. usnesení městského soudu
ze dne 9. 6. 2015, č. j. 8 A 92/2015 – 7).
Právě zmiňovaná role úvahy soudu (předsedy senátu) při hodnocení podmínek
pro (částečné) osvobození od soudních poplatků dává do značné míry odpověď i na tvrzení
stěžovatele o porušení principu předvídatelnosti rozhodování. Přestože se městský soud výslovně
nevymezil vůči úvahám jiných senátů téhož soudu obsaženým v usneseních, jimiž byl stěžovatel
údajně osvobozen od soudních poplatků v plném rozsahu (a na které výslovně poukazoval),
nezakládá to bez dalšího nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí či porušení principu
předvídatelnosti rozhodování. Nelze totiž přehlédnout, že stěžovatelem odkazovaná usnesení
měla být vydána již dříve (ve dnech 18. 6. 2014, 4. 3. 2015 a 20. 3. 2015), a je tedy vysoce
nepravděpodobné, že by jiné senáty městského soudu vycházely právě ze stejných podkladů,
a tedy z totožného skutkového stavu věci, jako tomu bylo v nyní posuzovaném případě. Jak již
bylo uvedeno, v řízení, z něhož vzešlo napadené usnesení, byly majetkové poměry dokládány
výpisem z účtu ze dne 20. 5. 2015. Z výpisu z účtu odsouzeného je přitom zřejmá relativně
vysoká frekvence dispozice s prostředky na účtu uloženými; majetková situace stěžovatele je tedy
proměnlivá a v čase prochází vývojem, což je další důvod, proč měl být stěžovatel iniciativní
při prokazování stavu svých majetkových poměrů.
Nejvyšší správní soud shledal, že ratio decidendi napadeného usnesení městského soudu
přes drobné dílčí nedostatky jeho odůvodnění obstojí, přičemž neshledal ani žádné jiné vady,
ke kterým by bylo třeba přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Proto kasační
stížnost pro nedůvodnost zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1,
věty první s. ř. s. (ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s.), dle kterého nestanoví-li tento zákon
jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení
mu nenáleží. Pokud jde o žalovanou, v jejím případě nelze o otázce procesní úspěšnosti hovořit,
neboť napadené usnesení městského soudu se týká výlučně procesního postavení stěžovatele.
Nejvyšší správní soud proto o jejích nákladech řízení nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. března 2016
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu