ECLI:CZ:NSS:2016:4.AZS.141.2016:36
sp. zn. 4 Azs 141/2016 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: T. H. N.,
zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců,
se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2016, č. j. 30 A 121/2015 – 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 8. 2015, č. j. MV-91037-4/SO-2015 zamítl odvolání
žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky
(dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 29. 4. 2015, č. j. OAM-35396-26/DP-2013,
kterým byla podle §44a odst. 4 ve spojení s §46a odst. 2 písm. f) zákona 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále též „zákon o pobytu
cizinců“), zamítnuta žádost žalobkyně o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému
pobytu na území České republiky za účelem společného soužití rodiny.
[2] Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí nepřisvědčil námitce žalobkyně, že ve vztahu
k posouzení žádosti o pobytové oprávnění není rozhodující, na jaké adrese cizinec bydlí,
nýbrž to, zda disponuje dokladem o tom, že má pro své potřeby zajištěné ubytování. Podle
žalovaného je totiž smyslem §31 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, aby cizinec prokázal,
že má na území České republiky zajištěno ubytování, které jím bude po dobu jeho pobytu
skutečně využíváno. Nepostačuje tedy pouhé předložení dokladu o zajištění ubytování,
aniž by se cizinec na předkládané adrese fakticky zdržoval. Žalovaný dále na základě rozporů
ve výpovědích žalobkyně a jejího ubytovatele a provedené pobytové kontroly dospěl k závěru,
že žalobkyně na jí uváděné adrese ve skutečnosti nebydlí. Není tak naplněna podmínka
zajištěného ubytování na území podle §31 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců a údaje
podstatné pro posouzení žádosti uvedené v dokladu o zajištění ubytování neodpovídají
skutečnosti. Správní orgán prvního stupně se podle žalovaného dostatečně zabýval přiměřeností
svého rozhodnutí a důvodná proto není ani námitka, v níž žalobkyně tvrdí opak.
[3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítala, že předložila
doklad o zajištěném ubytování, z kterého jednoznačně vyplývá, že má na území České
republiky zajištěno ubytování, což potvrzuje i výpověď ubytovatele. Správnímu orgánu
prvního stupně žalobkyně vytknula, že se nezabýval tím, zda má reálně zajištěno ubytování,
avšak spokojil se s drobnými rozdíly ve výpovědích, které mohou pramenit z neznalosti
žalobkyně o poměrech v ubytovacím zařízení, avšak nijak nevypovídají ve vztahu k podstatě
problému, tedy zda má žalobkyně ubytování zajištěno. I kdyby se žalobkyně na adrese,
na které měla zajištěno ubytování, nezdržovala, nemůže tato skutečnost znamenat naplnění
zákonného důvodu pro neprodloužení povolení k pobytu, jelikož trvalé usídlení na adrese,
kde má cizinec zajištěno ubytování, není zákonnou podmínkou povolení k pobytu ani důvodem
pro neprodloužení pobytového oprávnění. Také cizinci, legitimně pobývajícímu na území ČR
svědčí svoboda pohybu a pobytu. V této souvislosti žalobkyně poukázala na rozsudek ze dne
26. 8. 2015, č. j. 15 A 72/2013 – 69, v němž Krajský soud v Ústí nad Labem v prakticky totožné
věci vyslovil, že nelze slučovat povinnost mít zajištěno ubytování, tj. disponovat předmětem
způsobilým uspokojovat ubytovací potřebu cizince s povinností zdržovat se stále na adrese
tohoto ubytování. Další pochybení správních orgánů spatřuje žalobkyně v tom, že se nezabývaly
otázkou přiměřenosti svého rozhodnutí a možnými dopady do soukromého a rodinného života
žalobkyně. Přestože žalobkyně tvrdila, že žije ve společné domácnosti se svým manželem a prací
na území ČR zajišťuje obživu své rodiny na území domovského státu, správní orgány těchto
skutečností vůbec nedbaly.
[4] Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. 5. 2016, č. j. 30 A 121/2015 – 47, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Konstatoval,
že si je vědom závěrů, k nimž dospěl Nejvyšší správní soud v obdobné věci v rozsudku ze dne
16. 12. 2015, sp. zn. 8 Azs 137/2015, v němž konstatoval, že jednou otázkou je zajištění
ubytování cizince na konkrétní adrese a druhou pak to, do jaké míry cizinec je či není povinen
se na uvedené adrese soustavně a nepřetržitě zdržovat. Krajský soud se ztotožnil se závěry
Nejvyššího správního soudu uvedenými v tomto rozsudku, dle kterého je nutno respektovat
ústavně garantované právo na svobodu pohybu, které umožňuje, aby v případě, že je cizinec
hlášen na konkrétní adrese, nemusel se na této adrese soustavně a nepřetržitě zdržovat. Jeho
pobyt tak splňuje zákonné podmínky i tehdy, není-li cizinec vázán výlučně na uvedenou adresu.
[5] V posuzované věci se však podle krajského soudu jedná o jinou situaci, kdy je s ohledem
na podstatné rozpory ve výpovědích žalobkyně a jejího ubytovatele a provedené místní šetření
zřejmé, že skutečnosti uváděné žalobkyní v žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu
neodpovídají skutečnému stavu. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl krajský soud k závěru,
že zajištění ubytování na žalobkyní uváděné adrese je zcela nereálné, neboť žalobkyně nemá
v objektu vytvořeny faktické podmínky pro uspokojování svých ubytovacích potřeb. Nebylo
tak třeba se již zabývat tím, zda a jakým způsobem se žalobkyně v předmětném objektu zdržuje.
[6] Krajský soud dále shledal, že správní orgány zjišťovaly rodinné a osobní poměry
žalobkyně a zvažovaly rovněž i případný zásah správního rozhodnutí do soukromé sféry.
Nepřisvědčil proto námitce žalobkyně ohledně porušení §174a zákona o pobytu cizinců.
Skutkový stav byl správními orgány zjištěn způsobem potřebným pro rozhodnutí ve věci samé,
rozhodnutí žalovaného obsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti a z jeho odůvodnění
je patrné, jak se žalovaný vypořádal s návrhy a jednotlivými námitkami žalobkyně. Krajský soud
proto neshledal, že by došlo k žalobkyní namítaným porušením správního řádu.
[7] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud se pode ní nevypořádal s námitkami obsaženými
v žalobě, pouze převzal argumentaci žalovaného. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí správních
orgánů jsou dle stěžovatelky nezákonná a nepřezkoumatelná, zatížil tak i krajský soud svůj
rozsudek nezákonností a nepřezkoumatelností spočívající v nedostatku důvodů. Krajský soud
podle stěžovatelky nesprávně posoudil otázku nároků, které zákon o pobytu cizinců klade
na doklad o zajištění ubytování podle §31 odst. 1 písm. d) tohoto zákona.
[8] Rozsudek krajského soudu není podle stěžovatelky v souladu s rozsudkem ze dne
16. 12. 2015, sp. zn. 8 Azs 137/2015, v němž Nejvyšší správní soud vyložil, že pro splnění
podmínky předložení dokladu o zajištěném ubytování podle §31 odst. 1 písm. d) zákona
o pobytu cizinců je nutno v zásadě vycházet ze soukromoprávního pohledu. Podmínce
předložení dokladu o zajištěném ubytování tak je učiněno zadost, pokud předložená nájemní
smlouva, popř. jiný užívací titul je z pohledu soukromého práva platný. Není přitom rozhodné,
zda a jak často se cizinec na u vedené adrese skutečně zdržuje. V uvedené věci Nejvyšší správní
soud odmítl námitku žalovaného, že skutečnost, že se cizinec nezdržuje na adrese uvedené
v dokladu o ubytování, představuje uvedení údajů, které neodpovídají skutečnosti. Pokud tedy
krajský soud v projednávané věci odůvodňuje soulad svého rozsudku s uvedeným judikátem
Nevyššího správního soudu tím, že se nejedná o otázku naplnění zákonných požadavků
na doklad o zajištění ubytování, nýbrž o to, že stěžovatelka měla uvádět v žádosti údaje, které
neodpovídají skutečnosti, je zřejmé, že taková argumentace nevyvrací rozpor závěrů krajského
soudu s rozsudkem sp. zn. 8 Azs 137/2015. Nejvyšší správní soud totiž v tomto rozsudku
výslovně uvedl, že pokud cizinec předloží doklad o ubytování a na uvedené adrese se nezdržuje,
nelze to posoudit jako uvedení údajů, které neodpovídají skutečnosti. Stěžovatelka dále krajskému
soudu vytknula, že se nevypořádal správně s žalobní námitkou, v níž brojila proti nedostatečnému
posouzení přiměřenosti rozhodnutí správních orgánů. Na rozdíl od krajského soudu
se stěžovatelka nedomnívá, že se správní orgán prvního stupně s touto otázkou dostatečně
vypořádal.
[9] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti neztotožnil s argumentací stěžovatelky
ohledně podobnosti posuzované věci s věcí rozhodnutou Nejvyšším správním soudem
pod sp. zn. 8 Azs 137/2015. V posuzované věci se totiž jedná o odlišný skutkový stav,
kdy bylo prokázáno, že stěžovatelka nejenže v uváděném objektu fakticky nebydlí,
ale ani v něm nemůže reálně využít možnost ubytování, neboť v něm nelze najít prostor,
kde by mohla být se svým manželem ubytována, zatímco ve věci sp. zn. 8 Azs 137/2015
se jednalo o situaci, kdy cizinec na uváděné adrese měl zajištěno ubytování, po určitou dobu
tam byl skutečně ubytován a přebíral si zde i poštovní zásilky. Žalovaný se plně ztotožnil
se závěry krajského soudu a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[11] Stěžovatelka kasační stížnost podala výslovně z důvodů uvedených v §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Podle §31 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném ke dni vydání
rozhodnutí žalovaného, k žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů je cizinec povinen předložit doklad
o zajištění ubytování po dobu pobytu na území.
[14] Podle §46a odst. 2 písm. f) téhož zákona, ministerstvo dále zruší platnost povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny, jestliže zjistí, že náležitosti předložené k žádosti
o vydání nebo prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny
jsou padělané anebo pozměněné nebo údaje podstatné pro posouzení žádosti v nich uvedené neodpovídají
skutečnosti.
[15] Podle §44a odst. 4 věty čtvrté citovaného zákona, platnost povolení k dlouhodobému pobytu
vydaného za účelem společného soužití rodiny nelze prodloužit, je-li důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti
tohoto povolení (§46a).
[16] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, v níž stěžovatelka namítala, že se krajský soud nevypořádal s námitkami
obsaženými v žalobě, když pouze převzal argumentaci žalovaného. Pokud by totiž rozsudek
krajského soudu trpěl vadou nepřezkoumatelnosti, mohlo by to mít za následek nemožnost
přezkoumat další stěžovatelčiny námitky; sama o sobě by pak tato vada odůvodnila zrušení
napadeného rozsudku.
[17] Pokud jde o obsah pojmu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, odkazuje
Nejvyšší správní soud na svou ustálenou judikaturu k tomuto pojmu (srov. například rozsudky
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73,
č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne
17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, nebo ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245).
Dle judikatury Ústavního soudu (viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne
26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02) je jedním
z principů, představujícím součást práva na řádný proces a vylučujícím libovůli
při rozhodování, i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví
srov. §54 odst. 2 s. ř. s.). V projednávaném případě však Nejvyšší správní soud takovou vadu
napadeného rozsudku krajského soudu neshledal. Krajský soud totiž svůj rozsudek dostatečně
odůvodnil a jeho právní názory jsou logické a srozumitelné. Krajský soud se rovněž přiměřeně
vyjádřil ke všem stěžovatelkou uplatněným žalobním námitkám.
[18] K argumentaci stěžovatelky, že krajský soud pouze převzal závěry správních orgánů,
Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud veškeré své závěry řádně, přehledně a srozumitelně
odůvodnil, uvedl vlastní argumentaci a důvody, na základě kterých rozhodl. Nejednalo
se tedy o situaci, kdy by krajský soud mechanicky převzal odůvodnění správních orgánů,
aniž by bylo zřejmé, proč tak učinil. Pro úplnost Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský
soud rovněž může pro stručnost odkázat na část odůvodnění správního orgánu,
s nímž se ztotožní. Jak k tomu přiléhavě uvádí Ústavní soud v bodě 68 nálezu ze dne 12. 2. 2009,
sp. zn. III. ÚS 989/08, „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní
závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený
argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama
o sobě dostatečná.“
[19] Ve vztahu k posouzení věci samé stěžovatelka v kasační stížnosti především namítá,
že krajský soud, stejně jako správní orgány, věc nesprávně právně posoudil, neboť dospěl
k závěru, že stěžovatelkou uvedený údaj o zajištění ubytování neodpovídá skutečnosti.
[20] Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zjistil, že stěžovatelka žádostí ze dne
9. 7. 2013 požádala o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. K této
žádosti mimo jiné přiložila Doklad (potvrzení) o zajištění ubytování ze dne 8. 7. 2013,
v němž je uvedeno, že ubytovatelé T. S. M. a T. T. L. jakožto vlastníci nemovitosti potvrzují, že
od 9. 7. 2013 do 1. 8. 2015 poskytnou stěžovatelce ubytování na území České republiky na adrese
S. 16, O.
[21] Ubytovatel T. S. M. jako svědek dne 19. 2. 2015 uvedl do protokolu, že je majitelem
domu na uvedené adrese a v tomto domě bydlí i se svoji ženou a čtyřmi dětmi. Dům má růžovou
omítku. V domě ubytovává cizince, jedná se celkem o 43 občanů Vietnamu, z toho 8 je
ubytováno v jednom pokoji v prvním patře, v druhém patře jsou 3 pokoje, v nichž je ubytováno
10, 12 a 13 občanů Vietnamu. Ubytovaní cizinci chodí do domu přes jeho obchod, který se
nachází v přízemí, všichni ubytovaní cizinci mají od vstupních dveří do obchodu klíče. Ohledně
stěžovatelky uvedl, že ji zná, je u něj ubytována asi 3 roky i s manželem, přičemž bydlí v prvním
pokoji ve druhém patře společně se svým manželem a dalšími osobami. Cizincům vystavuje
pouze doklad o zajištění ubytování, nikdy žádnou nájemní smlouvu nevystavil. Každý ubytovaný
cizinec platí za své ubytování měsíčně částku 1100 Kč, děti 800 Kč.
[22] Stěžovatelka do protokolu o výslechu ze dne 19. 2. 2015, č.j. OAM-35396-21/DP-2013,
uvedla, že má spolu s manželem zajištěné ubytování na uvedené adrese, v němž spolu s nimi bydlí
ubytovatel se svojí manželkou a čtyři děti. Žádní jiní cizinci v tomto domě nebydlí. Jedná
se o řadový dům, který má přízemí a tři patra. V prvním patře je byt vlastníka domu, nikdo jiný
tam nebydlí, ve druhém patře bydlí rovněž pouze vlastník domu s rodinou. Stěžovatelka dále
uvedla, že má problém s rozeznáváním barvy a neví přesně jakou barvu má omítka domu. Bydlí
ve třetím patře spolu se svým manželem, nikdo jiný v tomto patře nebydlí. V místnosti,
kde s manželem bydlí, je dřevěná podlaha světlé béžové barvy. Na podlaze i na stěnách
jsou dlaždice bílé barvy. Pokoj je vymalovaný světlou béžovou barvou. Nájemné platí dohromady
se svým manželem ve výši 3000 Kč měsíčně. Závěrem stěžovatelka uvedla, že nemá žádné
závažné důvody, které by jí bránily ve vycestování do Vietnamu.
[23] Při pobytové kontrole dne 5. 3. 2015 ubytovatel na dotaz, kde jsou ubytováni cizinci,
sdělil, že přespávají na matracích v pokoji ve druhém patře domu. Matrace nebyl schopen ukázat
a uvedl, že si je cizinci nosí s sebou. V záznamu o pobytové kontrole je dále uvedeno,
že v minulosti byly na této adrese provedeny opakované kontroly a ubytovatel vždy uvedl,
že všichni cizinci jsou ubytovaní ve druhém patře domu. Na dotaz, kolik cizinců je v domě
v současné době ubytováno a kde se cizinci v době kontroly nacházejí, nebyl schopen odpovědět.
Objektivně lze říci, že dům obývá pouze rodina majitele nemovitosti. V prostorách domu
se nacházely pouze osobní věci majitelů domu a jejich dětí.
[24] Z výše uvedeného je zřejmé, že ve výpovědích stěžovatelky a jejího údajného ubytovatele
jsou ohledně ubytování stěžovatelky značné rozpory. Stěžovatelka tvrdí, že v domě bydlí pouze
ona, její manžel a rodina ubytovatele, ubytovatel naproti tomu tvrdí, že v domě bydlí
on s rodinou a dalších 43 cizinců. Stěžovatelka tvrdí, že spolu se svým manželem platí nájemné
ve výši 3.000 Kč měsíčně, tj. 1.500 Kč na osobu, ubytovatel uvádí, že od cizinců vybírá
za ubytování měsíčně částku 1.100 Kč. Stěžovatelka tvrdí, že dům má přízemí a tři patra,
ubytovatel uvedl, že dům má přízemí a dvě patra (z fotografií domu založených ve správním spise
vyplývá, že pravdivé je tvrzení ubytovatele). Stěžovatelka tvrdí, že bydlí ve třetím patře spolu
se svým manželem a nikdo jiný v patře nebydlí, ubytovatel uvádí, že stěžovatelka a její manžel
bydlí v prvním pokoji ve druhém patře společně se svým manželem a dalšími osobami.
Důvěryhodně nepůsobí ani tvrzení stěžovatelky, že neví, jakou barvu má omítka domu, neboť
má problém s rozeznáváním barvy a to s přihlédnutím k tomu, že byla schopna uvést,
že jí obývaný pokoj je vymalovaný světlou béžovou barvu a dle tvrzení ubytovatele bydlí v domě
3 roky, což je více než dostatečná doba na to, aby si stěžovatelka zapamatovala barvu domu,
kde údajně bydlí.
[25] Uvedené rozpory nevyvrací ani obsah záznamu o šetření na místě, dle kterého ubytovatel
uvedl, že cizinci přespávají na matricích v pokoji ve druhém patře domu, matrace však nebyl
schopen ukázat a uvedl, že si je cizinci nosí s sebou. V tomto záznamu je dále uvedeno, že dům
obývá zřejmě pouze rodina majitele nemovitosti a v jeho prostorách se nacházely pouze osobní
věci majitelů a jejich dětí.
[26] S ohledem na výše uvedené rozpory ve výpovědích stěžovatelky a ubytovatele, které
se značně liší v naprosto klíčových bodech (počet obyvatel domu, způsob jakým je dům užíván,
výše nájmu, údaje o uspořádání domu) a které se tak Nejvyššímu správnímu soudu jeví jako
účelové a nedůvěryhodné, je třeba vycházet zejména ze skutečností uvedených v záznamu
o šetření na místě, podle nějž je z okolností zřejmé, že dům obývá pouze rodina majitele
nemovitosti. Nejvyšší správní soud tak má za prokázané a plně se shoduje se závěrem krajského
soudu, že ubytování stěžovatelky v tomto domě je nereálné, protože v něm nejsou vytvořeny
podmínky pro uspokojování ubytovacích potřeb stěžovatelky, neboť ani neexistuje prostor,
kde by mohla být ubytována. Nejvyšší správní soud tak má za to, že stěžovatelkou předložený
doklad o zajištění ubytování je pouze formální a neodpovídá skutečnosti, resp. že z něj nelze
dovozovat, že stěžovatelka má skutečně na českém území zajištěno ubytování. Nezbývá
tak než konstatovat, že stěžovatelka nesplnila podmínku stanovenou v §31 odst. 1 písm. d)
zákona o pobytu cizinců, tj. neprokázala a nedoložila, že má zajištěné ubytování. Nejvyšší
správní soud v této souvislosti poukazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 4. 2013,
č. j. 9 As 153/2012 - 77, v němž judikoval, že neprokáže-li žadatel o udělení víza k pobytu nad 90 dnů,
že má zajištěno ubytování po dobu pobytu na území (§31 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky), nejsou splněny zákonem stanovené podmínky pro udělení pobytového víza.
[27] K poukazu stěžovatelky na závěry uvedené v rozsudku ze dne 16. 12. 2015,
sp. zn. 8 Azs 137/2015 Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem a žalovaným uvádí,
že v posuzované věci se jedná o zcela jiný skutkový stav, neboť ve věci sp. zn. 8 Azs 137/2015
byl řešen případ, kdy cizinec uzavřel s pronajímatelem nájemní smlouvu, s právem na užívání
pokoje s lůžkem, sociálního zařízení, kuchyně a společných prostor. V takto pronajatém prostoru
k bydlení v domě na adrese Š. 62, V., se od uzavření nájemní smlouvy nezdržoval, i předtím tam
přespal zhruba dvakrát měsíčně, byl však na uvedené adrese dosažitelný (vyzvedl si tam
předvolání k výslechu). Jednalo se tedy o situaci, kdy měl cizinec zajištěno místo k bydlení, pouze
ho neužíval. V posuzované věci se naproti tomu jedná o situaci, kdy bylo zjištěno,
že stěžovatelkou předložený doklad o zajištění ubytování neprokazuje zajištění stěžovatelkou
uváděného místa k bydlení. Ze závěrů, k nimž Nejvyšší správní soud dospěl ve věci
sp. zn. 8 Azs 137/2015 proto nelze v posuzované věci vycházet.
[28] K argumentaci stěžovatelky, že podmínce předložení dokladu o zajištěném ubytování
je učiněno zadost, pokud předložená nájemní smlouva, popř. jiný užívací titul, je z pohledu
soukromého práva platná a není přitom rozhodné, zda a jak často se cizinec na uvedené adrese
skutečně zdržuje, Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí, že smyslem požadavku na předložení
dokladu o zajištění ubytování po dobu pobytu na území je prokázat, že cizinec má na území
České republiky zajištěné ubytování. Stěžovatelkou předložené potvrzení o ubytování však
představuje z hlediska soukromého práva zjevně jednání simulované, tedy zdánlivé jednání, nikoli
platný užívací titul z pohledu soukromého práva, neboť skutečnosti uvedené výše svědčí
o tom, že ubytovatel takováto potvrzení vydává cizincům pouze za účelem jejich předložení
v řízeních dle zákona o pobytu cizinců, aniž by je skutečně ubytovával. V posuzované věci proto
již nemá význam zabývat se tím, zda a jak často se stěžovatelka na adrese uvedené v předmětném
dokladu o zajištění ubytování zdržuje.
[29] Stěžovatelka rovněž namítala, že krajský soud nesprávně posoudil žalobní námitku,
v níž brojila proti nedostatečnému posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí správními orgány.
K této námitce Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí, že správní orgán prvního stupně
při posuzování přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného život hodnotil
zejména důvod pro neudělení povolení k dlouhodobému pobytu, účel tohoto pobytu, délku
pobytu stěžovatelky na území České republiky a její rodinné poměry, přičemž přihlédl rovněž
k vyjádření stěžovatelky, že nemá žádné závažné důvody, které by jí bránily ve vycestování
do Vietnamu. Žalovaný se s těmito závěry ztotožnil a vyhodnotil je jako dostatečné. Takovéto
posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí správními orgány považuje Nejvyšší správní soud
v daném případě za dostatečné, a má proto stejně jako krajský soud za to, že správní orgány obou
stupňů při posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí nepochybily a nedošlo k porušení §174a
zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil ani této námitce stěžovatelky.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[30] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelkou uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud dle §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[31] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. září 2016
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu