ECLI:CZ:NSS:2016:4.AZS.287.2015:26
sp. zn. 4 Azs 287/2015 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: K. M. J. A.,
zast. Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem, se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2, proti
žalované: Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem Křižíkova 12, Praha
8, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12.
2015, č. j. 1 A 89/2015 - 26,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2015, č. j. 1 A 89/2015 - 26,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna a náhrada hotových výdajů zástupci žalobce Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi, LL.M.,
advokátovi, se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2, se s t a n o v í ve výši 8. 228 Kč
a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Dne 4. 9. 2015 byl žalobce spolu s dalšími čtyřmi osobami kontrolován v osobním
vozidle tov. zn. VW Passat. Hlídka Policie ČR pojala podezření, že se na území České republiky
zdržují nelegálně. Žalobce nebyl schopen prokázat svoji totožnost, a proto byl téhož dne
ve 12:15 hod. zajištěn podle §27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České
republiky, a převezen na policejní služebnu. Zde bylo zjištěno, že žalobce není držitelem žádného
víza či oprávnění k pobytu na území České republiky. Žalobce k věci uvedl, že vycestoval
z Iráku letecky do Turecka, odkud jej převaděči převezli lodí do Řecka. Následně pokračoval
autobusem do Makedonie, Srbska a Maďarska. V Budapešti se společně s dalšími třemi osobami
domluvili s rumunským řidičem, že je odveze do Německa, přičemž mu za to každá
z přepravovaných osob zaplatila 700 euro. V den zajištění žalobce vydal žalovaný rozhodnutí
(č. j. KRPA-359994-18/ČJ-2015-000022) o správním vyhoštění a zároveň rozhodnutí o zajištění
(č. j. KRPA-359994-11/ČJ-2015-000022) na 30 dnů za účelem vyhoštění. Jelikož nebylo správní
vyhoštění v této době realizováno, rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 10. 2015
č. j. KRPA-359994-38/ČJ-2015-000022 (dále též „napadené rozhodnutí“), podle §124 odst. 3
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), o prodloužení doby zajištění o dalších 30 dnů.
[2] Proti napadenému rozhodnutí žalovaného o prodloužení zajištění podal žalobce dne
13. 11. 2015 žalobu, v níž namítal, že žalovaný porušil §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců,
neboť nebylo zkoumáno, zda je možné jeho vyhoštění do Iráku. I kdyby toto bylo možné,
tak mu v případě jeho návratu do země původu hrozí mučení, neboť v Iráku v současné době
probíhá ozbrojený konflikt. Žalobce proto navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí zrušil
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[3] Žalovaný se k žalobě vyjádřil v podání ze dne 19. 11. 2015, v němž vyslovil přesvědčení,
že postupoval plně v souladu se zákonem o pobytu cizinců. Vysvětlil, že vycestování do Iráku
je možné, avšak je nutné zohlednit specifika cesty v podobě mezipřistání v Turecku, z čehož
vyplývá nutnost zajistit souhlas Zastupitelského úřadu Turecka. Napadené rozhodnutí je podle
žalovaného nutné posuzovat i ve vztahu k rozhodnutí o zajištění cizince za účelem správního
vyhoštění, které se zabývá tím, zda byly splněny podmínky §124 zákona o pobytu cizinců.
V napadeném rozhodnutí se zabýval otázkou, zda existují důvody pro prodloužení doby trvání
zajištění a zda lze očekávat vyhoštění cizince. K obavám žalobce o svůj život v případě jeho
návratu do země původu žalovaný odkázal na stanovisko Ministerstva vnitra, z něhož vyplývá,
že vycestování do Iráku je možné. Vyslovil přesvědčení, že pokud žalobce utekl ze země původu
z důvodu ohrožení života, měl v první bezpečné zemi, kam vstoupil, projevit své pohnutky
podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce takto mohl postupovat v řadě zemí,
jimiž procházel, avšak nikde tak neučinil. Žalovaný proto navrhoval, aby soud žalobu jako
nedůvodnou zamítl.
[4] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 12. 2015, č. j. 1 A 89/2015 – 26, žalobu jako
nedůvodnou zamítl. V odůvodnění soud uvedl, že zajištění cizince je zásahem do jeho osobní
svobody, a proto může být provedeno pouze v souladu se zákony, Ústavou, Listinou základních
práv a svobod a v neposlední řadě Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod
(č. 209/1992 Sb.), jíž je Česká republika vázána. Správní orgány jsou povinny při rozhodování
o prodloužení doby zajištění podle §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců svědomitě a důkladně
posuzovat skutečnosti, které by prodloužení zajištění odůvodňovaly a zároveň musí být tyto
skutečnosti doloženy ve správním spise (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 11. 2011, č. j. 1 As 119/2011 - 39). Žalovaný objektivně vynaložil dostatečné úsilí k realizaci
správního vyhoštění žalobce, nastala však překážka na straně Zastupitelského úřadu Turecka
v Praze, jehož součinnost byla k provedení vyhoštění nezbytná. Z tohoto postupu nelze dovodit
svévoli žalovaného a ani závěr, že spolupráce se zastupitelským úřadem nepovede k žádnému
výsledku. Napadené rozhodnutí z hlediska jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům vysloveným
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011 - 79. Žalovaný
při rozhodování o prodloužení zajištění žalobce zvažoval, zda by namísto zajištění nepřicházelo
v úvahu uložení zvláštních opatření za účelem vycestování dle §123b zákona o pobytu cizinců.
S ohledem na odůvodněné obavy z pokračování v neoprávněném pobytu na území České
republiky či Evropské unie a při zohlednění žalobcových osobních poměrů však bylo namístě
rozhodnout o prodloužení zajištění.
[5] Městský soud dále podotkl, že §179 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců není podstatný
z hlediska náležitě zjištěného skutkového stavu v řízení o zajištění či jeho prodloužení, nýbrž
spadá do řízení o správním vyhoštění, kterému časově předchází. Podle §120a zákona o pobytu
cizinců je v rámci rozhodování o správním vyhoštění podle §119 a §120 téhož zákona policie
povinna vyžádat závazné stanovisko ministerstva vnitra o tom, zda je vycestování cizince možné.
Toto závazné stanovisko je úkonem předběžné povahy, který náleží mezi obligatorní podkladové
materiály pro rozhodnutí o správním vyhoštění. Je tedy na ministerstvu, aby posoudilo, kterou
zemi lze považovat za bezpečnou a kterou nikoli. Proto městský soud nepřijal jako důvodné
žalobní námitky, ve kterých fakticky žalobce po žalovaném vyžaduje přehodnocení závazného
stanoviska jiného správního orgánu. Námitka nezákonného zbavení svobody je rovněž
nedůvodná, neboť v posuzované věci neexistuje reálný předpoklad, že žalobce nemůže
být do země původu skutečně přemístěn, a to s ohledem na pravomocné rozhodnutí o správním
vyhoštění ze dne 4. 9. 2015.
[6] Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2015,
č. j. 1 A 89/2015 - 26, podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost ze dne 21. 12. 2015,
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V doplnění kasační stížnosti ze dne
22. 2. 2016 uvedl, že byl zajištěn za účelem vyhoštění vzdor tomu, že ze všech zjištění vyplynulo,
že se do Iráku vrátit nechce, že utekl ze země původu z důvodu probíhajících bojů mezi ISIS
a provládními skupinami v oblasti Diyala a že se obává rovněž cíleného pronásledování ze strany
šíitských milic. Připustil, že proti rozhodnutí o zajištění nepodal žalobu, neboť neměl dostatečný
přístup k právní pomoci. Žalobu podal v zastoupení Organizace pro pomoc uprchlíkům proti
prvému rozhodnutí o prodloužení zajištění ze dne 29. 9. 2015. O této žalobě rozhodl Městský
soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2015, č. j. 1 A 82/2015 – 20, tak, že ji zamítl, avšak tento
rozsudek byl zrušen k jeho kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem, a to rozsudkem
ze dne 20. 1. 2016, č. j. 1 Azs 275/2015 – 27, věc tak byla vrácena městskému soudu
k dalšímu řízení. Stěžovatel proto odkázal na důvody jím uváděné v předcházejícím řízení
(sp. zn. 1 Azs 275/2015), neboť jsou prakticky totožné s důvody směřujícími proti dalšímu
prodloužení zajištění stěžovatele. Namítl tudíž, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný
a nezákonný, neboť zde není reálný podklad pro jeho vyhoštění zpět do Iráku. Apeloval na to, že
jeho vyhoštění není možné s ohledem na §179 zákona o pobytu cizinců ve spojení s čl. 33
Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Jeho zajištění je tak v rozporu se zákonem
a čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V Iráku mu hrozí
pronásledování a nebezpečí vážné újmy. Správní orgán tyto skutečnosti dostatečně nezhodnotil.
[7] Další námitka směřuje proti nesprávnému posouzení právní otázky soudem. Možnost
vyhoštění i jeho realizace je bezprostředně spojena se zákonností zbavení osobní svobody
stěžovatele dle §124 zákona o pobytu cizinců. Pokud není vyhoštění realizovatelné, pak stojí
zajištění v rozporu s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
i čl. 15 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008
o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících
státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice). Oba předpisy pro zákonnost
zajištění předpokládají, že probíhá řízení o správním vyhoštění a toto je realizovatelné, přičemž
k této otázce se obdobně vyjádřila i judikatura. Městský soud však dospěl k závěru, že povinnost
zabývat se případnými překážkami vyhoštění je podstatou řízení o správním vyhoštění, které
časově předchází samotnému zajištění cizince. Přehodnocovat závazné stanovisko ministerstva
k vycestování stěžovatele nebylo úkolem žalovaného ani městského soudu. Soud tak rozhodl
v rozporu s judikaturou správních soudů. Byly zde překážky jeho vyhoštění, spočívající zejména
v povinnosti jej nevyhostit dle čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, a proto jeho
zajištění ani prodloužení doby zajištění nebyly v souladu se zákonem, resp. s čl. 5 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel dále odkázal na recentní rozsudek
kasačního soudu ze dne 18. 11. 2015, č. j. 5 Azs 236/2015 - 34, zabývající se skutkově obdobnou
věcí (stěžovatel byl rovněž z Iráku).
[8] Žalovaný si sice vyžádal závazné stanovisko ministerstva, avšak konkrétní úvahy
a zdůvodnění se do správního rozhodnutí nepromítly. Závazné stanovisko je zcela obecné, nijak
nehodnotící nebezpečí vážné újmy v intencích, které naznačil Nejvyšší správní soud v citovaném
rozsudku č. j. 5 Azs 236/2015 - 34. Je pravdou, že stěžovatel nepožádal v sedmidenní lhůtě
o mezinárodní ochranu. Nicméně podání žádosti o mezinárodní ochranu není nutnou
podmínkou k tomu, aby správní orgán měl povinnost zohlednit realizovatelnost vyhoštění a s tím
spojené zajištění ve vztahu k čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Uprchlíkem se osoba
stává, pokud opustí zemi původu a má odůvodněný strach z pronásledování z taxativně
vyjmenovaných důvodů, nikoli až přiznáním tohoto statusu hostujícím státem. Rozhodnutí
vydané v řízení o azylu je toliko deklaratorním aktem. Stěžovatel nebyl s to pochopit (z důvodu
dezorientace a absence právní pomoci), že pokud nepožádá o mezinárodní ochranu, bude
vyhoštěn. Soud při přezkumu napadeného správního rozhodnutí nic z výše uvedeného
nezhodnotil. Vycházel toliko z vyjádření žalovaného, že se snaží stěžovatele vyhostit
a jaké k tomu učinil kroky. Takový závěr soudu se však míjí s podstatou žalobních námitek. Proto
je napadený rozsudek nepřezkoumatelný a alternativně nezákonný pro nesprávné posouzení
právní otázky.
[9] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[10] Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek Městského soudu v Praze vzešel (ustanovení §102 s. ř. s.), kasační
stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny důvody
podle ustanovení §104 s. ř. s. způsobující její nepřípustnost.
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti nad rámec námitek
uplatněných stěžovatelem.
[12] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné posouzení právní otázky v předcházejícím řízení
spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový stav byl krajským soudem aplikován nesprávný
právní názor. Podle písm. b) téhož ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před
správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.“Podle písm. d) téhož ustanovení
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo
nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
[13] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí krajského soudu,
že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy
z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Má-li rozhodnutí soudu projít testem
přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí
srozumitelné, s uvedením dostatku důvodů podporujících výrok rozhodnutí.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75),
nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (viz např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 – 58, rozsudek ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74).
Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí, která
postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno
či jak bylo rozhodnuto; která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud
by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek);
jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130).
[15] V případě napadeného rozsudku se městský soud nedopustil výše uvedené
nesrozumitelnosti v podobě vnitřní rozpornosti výroku, nerozlišení výroku a odůvodnění,
nezjistitelnosti jeho adresátů či nevhodné formulace, protože napadené rozhodnutí jasně
a přehledně obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Ostatně samotný stěžovatel jeho
obsahu porozuměl, přičemž s jeho závěry polemizuje v obsáhlé kasační stížnosti. Nelze
tudíž hovořit o tom, že by rozsudek městského soudu byl nesrozumitelný. Skutečnost,
že stěžovatel se závěry soudu nesouhlasí, nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku
pro jeho údajnou nesrozumitelnost.
[16] Pokud jde o nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu pro nedostatek důvodů,
pod tento termín spadají rovněž nedostatky důvodů skutkových. Bude se typicky jednat
o případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně
zjištěné v rozporu se zákonem, anebo kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly
provedeny.
[17] Ani v tomto směru nezjistil Nejvyšší správní soud žádné pochybení městského soudu,
neboť ten uvedl, z jakého důvodu považuje napadené rozhodnutí za zákonné. Městský soud
v Praze se v odůvodnění tohoto rozhodnutí tedy řádně vyjádřil k zákonnosti napadeného
rozhodnutí žalovaného a správně zjistil skutkový stav věci. Městský soud pouze vyjádřil svůj
právní názor ohledně (ne)důvodnosti žaloby; z faktu, že nepřisvědčil argumentaci stěžovatele
a že dospěl k závěrům, se kterými nesouhlasí, nelze dovozovat nepřezkoumatelnost rozsudku.
[18] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nesprávného posouzení výše uvedené
právní otázky. Městský soud svůj přezkum napadeného rozhodnutí postavil na premise, že řízení
o správním vyhoštění podle §119 a 120 zákona o pobytu cizinců je zcela odlišeno od řízení
o zajištění za účelem vyhoštění podle §124, §124b nebo §129 zákona o pobytu cizinců,
resp. od řízení o prodloužení zajištění podle §124 odst. 3 téhož zákona. Tedy, že posouzení
závazného stanoviska ministerstva o (ne)možnosti cizince vycestovat zpět do země původu
je možné pouze v řízení o správním vyhoštění, resp. v rámci soudního přezkumu rozhodnutí
o vyhoštění. Tento závěr však není správný.
[19] Podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince
staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo
o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným
členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie
a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí,
že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.
[20] Podle §179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců „vycestování cizince není možné v případě důvodné
obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle
odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním
občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.”
[21] Podle §179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců se za vážnou újmu podle tohoto zákona
považuje
„a) uložení nebo vykonání trestu smrti,
b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání,
c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo
vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo
d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.“
[22] Podle čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků „žádný smluvní stát nevyhostí
jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda
byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického
přesvědčení.“ Podle odst. 2 téhož ustanovení „výhody tohoto ustanovení však nemohou být požadovány
uprchlíkem, který z vážných důvodů může být považován za nebezpečného v zemi, ve které se nachází, nebo který
poté, co byl usvědčen konečným rozsudkem ze zvláště těžkého trestného činu, představuje nebezpečí pro společnost
této země.“
[23] Podle čl. 15 odst. 1 návratové směrnice „nemohou-li být v konkrétním případě účinně uplatněna
jiná dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření, mohou členské státy zajistit pouze státního příslušníka
třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení, za účelem přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění, zejména
v případě, že
a) hrozí nebezpečí skrývání se nebo
b) dotčený státní příslušník třetí země se vyhýbá přípravě návratu či uskutečňování vyhoštění nebo je jinak
ztěžuje.“
[24] Jakékoli zajištění musí trvat co nejkratší dobu, a pouze dokud jsou s náležitou pečlivostí
činěny úkony směřující k vyhoštění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 12. 2015, č. j. 5 Azs 236/2015 - 34).
[25] Otázkou, jaké podmínky musí být splněny, aby správní orgán mohl rozhodnout
o zajištění cizince, se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne
23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150. Podle tohoto usnesení rozšířeného senátu má „správní orgán
[…] povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince podle §124, §124b nebo §129 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky, možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání
tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění
známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění
cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince
alespoň potenciálně možné. […] O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní
svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě
cizince neprodleně propustit na svobodu.“
[26] Rovněž v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2015,
č. j. 5 Azs 236/2015 - 34, pátý senát uvedl, že „[…] se žalovaný v rozhodnutí o zajištění stěžovatele
v zásadě nijak možnými překážkami správního vyhoštění stěžovatele do země jeho původu, tj. do Iráku,
podrobněji nezabýval a omezil se jen na zcela obecné konstatování na straně 5 napadeného rozhodnutí,
že je mu z běžné praxe známo, že v případě stěžovatele existuje reálný předpoklad realizace výkonu jeho vyhoštění
z území členských států Evropské unie, a to ve stanovené době trvání zajištění, neboť v tomto případě neexistuje
konkrétní překážka, který by bránila vyhoštění stěžovatele. Výše naznačené okruhy otázek žalovaný blíže
neposuzoval, zejména se nijak nevypořádal s výpovědí stěžovatele, že do Iráku se z důvodu válečného stavu nemůže
vrátit (viz strana 3 rozhodnutí žalovaného), v napadeném rozhodnutí zcela pomíjí údaje uvedené stěžovatelem,
že bydlel v Mosulu, který byl napaden a obsazen tzv. Islámským státem, při bojích byl stěžovatel zraněn a spolu
s rodinou odešli do Bagdádu (srov. úřední záznam o podání vysvětlení ze dne 24. 9. 2015). Nejvyšší správní soud
v této souvislosti konstatuje, že již v době vydání rozhodnutí žalovaného bylo obecně známou skutečností,
že na značné části Irácké republiky dochází k intenzivním bojům v konfliktu s tzv. Islámským státem. Jde tedy
o skutečnosti, ke kterým byl žalovaný při rozhodování o zajištění stěžovatele povinen přihlédnout
a přezkoumatelným způsobem je konkrétně, byť předběžně, vyhodnotit, jak uvedeno ve výše citovaném usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu.“
[27] Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud vycházel při přezkumu napadeného
rozhodnutí z nesprávného předpokladu, že v řízení o (již v pořadí druhém prodloužení doby)
zajištění není nutné posuzovat podmínky pro realizaci správního vyhoštění, přičemž
tyto podmínky nepovažoval relevantními pro náležitě zjištěný skutkový stav. Je tomu však
opačně, jak již ostatně konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku, který se týkal prvního
prodloužení stěžovatelova zajištění, tj. v rozsudku ze dne 20. 1. 2016, č. j. 1 Azs 275/2015 - 27.
Stěžovatel v žalobě jasně vymezuje, proč není možné ho vyhostit a městský soud se těmto
relevantním žalobním námitkám měl věnovat a vypořádat se s nimi v rozsudku, nikoli stroze
konstatovat, že přezkum takovýchto námitek spadá výhradně do řízení o správním vyhoštění.
Odůvodnění:
rozsudku neobsahuje úvahy o nedůvodnosti těchto žalobních námitek, a proto
je napadený rozsudek nezákonný pro nesprávné posouzení právní otázky ve smyslu §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
[28] Nadto soud podotýká, že již v době vydání rozhodnutí žalovaného bylo obecně
známou skutečností, že na značné části Irácké republiky dochází k intenzivním bojům v konfliktu
s tzv. Islámským státem. Jde tedy o skutečnosti, ke kterým byl žalovaný při rozhodování
o zajištění za účelem vyhoštění stěžovatele (v komparaci se stručným závazným
stanoviskem ministerstva) povinen přihlédnout a přezkoumatelným způsobem je konkrétně,
byť předběžně, vyhodnotit, jak uvedeno ve výše citovaném usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2015,
č. j. 5 Azs 236/2015 - 34). Kasační soud v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 1. 2015, č. j. 8 Azs 110/2014 - 53, ve kterém bylo judikováno,
že „soud musí mít možnost ověřit obsah, relevanci a věrohodnost informací o zemi původu, na nichž je založeno
závazné stanovisko k posouzení podmínek §179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky, vydané v rámci řízení o uložení správního vyhoštění. Tyto informace proto musí být součástí správního
spisu.“ V opačném případě by se otevřel prostor pro svévolné rozhodování a libovůli správního
orgánu. V nyní posuzované věci správní orgán vycházel z obsahu rozhodnutí o správním
vyhoštění a závazného stanoviska ministerstva, která však odkazuje na podkladové informace
z různých zdrojů (mj. z úřední činnosti nebo databanky ČTK). Tyto podklady však nejsou
součástí spisového materiálu, resp. není zřejmé, ze které úřední činnosti správního
orgánu pocházejí. K tomu Nejvyšší správní soud opětovně odkazuje na zmíněný rozsudek
č. j. 8 Azs 110/2014 - 53, ve kterém bylo konstatováno, že „dovolával-li se (i přes výše uvedené)
žalovaný skutečností, které jsou mu známy z úřední činnosti, bylo jeho povinností uvést, o které konkrétní
skutečnosti se jedná a ze které jeho konkrétní úřední činnosti či postupu jsou mu tyto skutečnosti známy
(blíže viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2011, č. j. 1 As 33/2011 - 58,
č. 2312/2011 Sb. NSS, bod [20] a násl.). Právě informace o tom, ze které konkrétní úřední činnosti či postupu
správní orgán zná takové skutečnosti, resp. odkud se o nich dozvěděl, umožňují účastníku řízení zpochybnit jejich
obsah a navrhnout důkazy k prokázání svých odlišných tvrzení (viz tamtéž). Takové údaje o zdrojích, z nichž
ministerstvo čerpalo informace o zemi původu stěžovatele, ale závazné stanovisko neobsahovalo.“
[29] Nejvyšší správní soud tedy i v nyní projednávané věci uzavírá, že shledal námitku
nezákonnosti napadeného rozsudku pro nesprávné posouzení právní otázky jako relevantní,
a proto rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v novém
rozsudku zohlední právní argumentaci obsaženou v žalobě ohledně nemožnosti realizování
správního vyhoštění, přičemž případně doplní dokazování, postaví najisto, zda žalovaný skutečně
a dostatečně vzal v potaz překážky výkonu správního vyhoštění a přezkoumá rovněž obsah
závazného stanoviska, jak to již ostatně učinil ve věci sp. zn. 1 A 82/2015, v níž po zrušení
předchozího rozsudku ze dne 11. 11. 2015, č. j. 1 A 82/2015 – 20, opakovaně již zmiňovaným
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2016, č. j. 1 Azs 275/2015 – 27,
a po vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení, následným rozsudkem ze dne 15. 2. 2016,
č. j. 1 A 82/2015 – 44, zrušil přezkoumávané rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[30] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1
in fine s. ř. s. shledal jako důvodnou a zrušil rozsudek městského soudu. Výše uvedeným názorem
Nejvyššího správního soudu je městský soud vázán podle §110 odst. 4 s. ř. s.
[31] Nejvyšší správní soud žalobci ustanovil zástupcem advokáta Mgr. et Bc. Filipa
Schmidta, LL.M., advokáta se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2, (§35 odst. 8 s. ř. s.); náklady
zastoupení v tomto případě hradí stát. Náklady zastoupení spočívají v odměně za 2 úkony právní
služby (převzetí a příprava zastoupení, doplnění kasační stížnosti), celkem v částce 6.200 Kč
(§9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b), d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění
pozdějších předpisů) a z náhrady hotových výdajů, celkem 600 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky),
celkem tedy 6.800 Kč. Ustanovený právní zástupce je plátcem DPH, a proto se částka zvyšuje
o příslušnou daňovou sazbu. Přiznaná odměna bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. března 2016
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu