ECLI:CZ:NSS:2016:5.AS.145.2016:22
sp. zn. 5 As 145/2016 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobců: a) M. R.,
b) M. Ra., zast. Mgr. Pavlem Kužílkem, advokátem se sídlem Blahoslavova 72/4, Přerov, proti
žalovanému: Policejní prezidium České republiky, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2016,
č. j. 10 A 85/2015 – 85,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobců Mgr. Pavlu Kužílkovi, advokátovi se sídlem
Blahoslavova 72/4, Přerov, se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení
o kasační stížnosti ve výši 12 730 Kč. Tato částka mu bude uhrazena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
V ubytovně, kde jsou oba žalobci hlášeni k pobytu, došlo dne 16. 11. 2013 k incidentu,
na základě kterého přivolala majitelka ubytovny hlídku městské policie. Po jejím odjezdu přivolal
žalobce a) rychlou záchrannou službu a Policii ČR, protože dle jeho tvrzení jej příslušníci hlídky
napadli.
Následně byli oba žalobci a další účastníci incidentu vyzváni k podání vysvětlení ve věci,
k čemuž došlo v rozmezí od 26. 11. 2013 do 27. 11. 2013. Krajské ředitelství policie
Olomouckého kraje dospělo k závěru, že ve věci tvrzeného napadení ze strany příslušníků hlídky
městské policie neexistuje dostatek důkazů, použití donucovacích prostředků strážníkem bylo
vyhodnoceno jako přiměřené. Dne 4. 2. 2014 bylo Magistrátu města Přerov (dále jen „magistrát“)
zasláno oznámení podle §58 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o přestupcích), pro podezření ze spáchání přestupku proti veřejnému
pořádku podle §47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. Magistrátem byla věc vrácena
Obvodnímu oddělení Přerov 2, neboť magistrát dospěl k závěru, že nemá možnost objektivně
posoudit, zda mohlo k přestupkovému jednání dojít či nikoli. Poté byla věc ke dni 12. 2. 2014
podle §58 odst. 3 písm. b) zákona o přestupcích policejním orgánem odložena.
Dne 18. 2. 2014 podali žalobci k obvodnímu oddělení Policie ČR stížnost na postup
a způsob vyřízení shora popsané věci. Stížnost byla zaevidována pod č. j. KRPM-26367/ČJ-2014-
140066-S a řešena příslušným odborem vnitřní kontroly. Dne 17. 3. 2014 byli žalobci vyrozuměni
o jejím vyřízení.
Dne 25. 3. 2014 podali žalobci další stížnost, která byla vyhodnocena jako nesouhlas
s vyřízením předchozí stížnosti a postoupena Policejnímu prezidiu ČR. Stížnost žalobci doplnili
podáním ze dne 27. 3. 2014, přičemž část tohoto podání byla posouzena jako stížnost nová.
Tato nová stížnost byla zaevidována pod č. j. KRPM-53399-9/ČJ-2014-140066-6, byla opět
řešena odborem vnitřní kontroly Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje a shledána
nedůvodnou, o čemž byli žalobci vyrozuměni.
Původní stížnost (resp. nesouhlas se způsobem jejího vyřízení) byla rovněž shledána
nedůvodnou, o čemž byli žalobci vyrozuměni sděleními policejního prezidenta č. j. PPR-10419-
10/ČJ-2014-990210-S a č. j. PPR-10419-16/ČJ-2014-990210-S.
Žalobci podali dne 12. 11. 2014 žalobu, kterou se domáhali ochrany před údajnou
nečinností Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje spočívající v nevyřízení jejich
stížnosti ze dne 18. 2. 2014 a před údajnou nečinností žalovaného spočívající v nevyřízení
stížnosti ze dne 25. 3. 2014, která byla doplněna podáním ze dne 27. 3. 2014.
Městský soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl jako nedůvodnou,
neboť dovodil, že vyrozumění Policie ČR o výsledku šetření a přijatých opatřeních na základě
upozornění žalobců ve smyslu §97 zákona č. 273/2008, o Policii České republiky
(dále jen „zákon o policii“), i sdělení policejního prezidenta o přešetření způsobu vyřízení
upozornění žalobců podřízeným orgánem postupem na základě subsidiární aplikace §175 odst. 7
správního řádu nejsou rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
Proti rozsudku městského soudu podali žalobci (dále jen „stěžovatelé“) kasační stížnost
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatelé namítli, že závěry městského soudu nejsou správné a představují porušení
jejich práva na spravedlivý proces a porušení zásady „dobré správy“. Nesouhlasí s argumentací,
že vyrozumění policie o výsledku šetření a přijatých opatřeních není rozhodnutím ve smyslu
§65 s. ř. s. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2010,
č. j. 4 Aps 2/2010 – 44 (stěžovatelé zjevně nesprávně uvedli č. j. 4 Aps 2/2010 – 48 – pozn.
NSS), uvedli, že v jejich případě se jedná o sdělení, tj. postup správního orgánu, který náleží mezi
základní zásady správního řízení (§2 až §8 správního řádu). Městský soud měl dle názoru
stěžovatelů aplikovat §154 nebo §175 správního řádu a z materiálního hlediska považovat daná
sdělení/vyrozumění žalovaného za rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s. Stěžovatelé mají za to,
že jejich právo na řádné vyřízení jejich stížností proti postupu policejních orgánů nebylo
posouzeno v souladu se zákonem a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů
navrhují zrušení rozsudku městského soudu.
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti; ve věci nevystupuje jako orgán
policie zodpovědný za samotný postup při vyšetřování oznámení stěžovatelů na Obvodním
oddělení Přerov 2. Tím bylo Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje. Žalovaný v této
věci vystupoval jako nadřízený správní orgán, který přešetřil jen způsob vyřízení stížnosti
ze strany krajského ředitelství. Vyrozumění Policie ČR podle §97 zákona o PČR ani sdělení
policejního prezidenta o přešetření způsobu vyřízení upozornění stěžovatelů podřízeným
orgánem na základě subsidiární aplikace §175 odst. 7 správního řádu nejsou rozhodnutími
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
Stěžovatelé se kasační stížností podanou ve stanovené lhůtě (§106 odst. 2 s. ř. s.)
domáhali přezkumu rozhodnutí městského soudu, které vzešlo z řízení, jehož byli účastníky
(§102 s. ř. s.), jejich kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.)
a stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek, vázán rozsahem a důvody,
které uplatňovali stěžovatelé ve svém podání. Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Předně Nejvyšší správní soud k argumentaci žalovaného konstatuje, že žalovaného
v případě žaloby na ochranu proti nečinnosti neurčuje přímo zákon, jak je tomu u žaloby proti
rozhodnutí (srov. §69 s. ř. s.), nýbrž žalovaného určuje žalobce svým tvrzením. V této souvislosti
lze připomenout právní větu usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2003,
č. j. Na 249/2003 – 9, která zní: „Pasivní legitimace je v řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu
podle §79 odst. 2 s. ř. s. určena tvrzením žalobce v žalobě. Existencí povinnosti žalovaného vydat rozhodnutí
ve věci samé či osvědčení se soud, a to soud věcně a místně příslušný, zabývá až při věcném posuzování žaloby
a nikoli při rozhodování o procesních otázkách.“
Městský soud v napadeném rozsudku přiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 235/2015 – 26, který byl vydán v téže věci
stěžovatelů proti jinému žalovanému (Krajskému ředitelství Policie Olomouckého kraje),
a v němž zdejší soud uvedl: „Předně Nejvyšší správní soud konstatuje, že toutéž věcí se zabýval ke kasační
stížnosti stěžovatelů v řízení vedeném pod sp. zn. 1 As 134/2015, kde bylo napadeno vyřízení jejich
stížnosti žalobou proti rozhodnutí dle §65 a násl. s. ř. s. V rozhodnutí v této věci ze dne 2. 12. 2015,
č. j. 1 As 134/2015 – 36, soud konstatoval: „Žalobou napadené akty žalovaných nezasahují do právní sféry
žalobců. Nejde o jakkoliv formalizovaná rozhodnutí, zároveň na ně nelze pohlížet ani jako na rozhodnutí
v materiálním slova smyslu. Krajský soud je takto posoudil a zcela v souladu s právní úpravou i judikaturou
žalobu odmítl. Nejvyšší správní soud se s jeho závěrem ztotožnil.“ Kasační soud tak dospěl k závěru, že vyřízení
stížnosti dle §97 zákona o Policii, ani stížnosti dle §175 správního řádu, není rozhodnutím dle §65 s. ř. s.
Závěry z citovaného rozsudku 1. senátu jsou relevantní i pro nynější řízení. Žalobou na ochranu proti nečinnosti
se totiž může žalobce domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo
osvědčení. Judikatura dovodila, že použitý pojem „rozhodnutí ve věci samé“ přímo navazuje na legislativní
zkratku „rozhodnutí“ podle §65 odst. 1 s. ř. s. Musí se tedy jednat o nečinnost při vydání rozhodnutí, jímž
má být založeno, změněno, zrušeno nebo závazně určeno právo nebo povinnost účastníka řízení (žalobce), a které
je současně způsobilé zkrátit účastníka řízení (žalobce) na právech (podrobně viz Potěšil, L., Šimíček, V. a kol.
Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2014, str. 754 – 758, a rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 2. 7. 2008, č. j. 1 Ans 5/2008 – 104). O takové rozhodnutí se tedy v posuzované věci nejedná.
Z povahy věci je vyloučeno i to, aby vyrozumění o vyřízení stížnosti bylo osvědčením. Osvědčení podle doktríny
správního práva „úředně potvrzuje skutečnosti, které jsou v něm uvedeny. Na rozdíl od deklaratorního správního
aktu se osvědčení vydává v případech, kdy není třeba autoritativního zjištění (kdy není o věci pochybnost nebo spor
a kdy není zapotřebí ani jinak použít správního uvážení nebo vyložit neurčitý pojem – osvědčují se skutečnosti
úředně zřejmé, zpravidla z vnitřních zdrojů vykonavatele veřejné správy, který osvědčení vydává). (…)
Proti osvědčení se nelze bránit žádným formálním opravným prostředkem, nýbrž důkazem opaku.“ (Dušan
Hendrych a kol., Správní právo. Obecná část, 6. vydání, C. H Beck, Praha. 2006, str. 267). Z uvedeného
vychází i judikatura Nejvyššího správního soudu, například v rozsudku ze dne 29. 3. 2006,
č. j. 1 Ans 8/2005 - 165, publ. pod č. 981/2006 Sb. NSS, soud vyslovil, že „[t]eoretickou úvahu, že osvědčení
se vydává tam, kde o věci není sporu, nelze absolutizovat a spíše je na místě ji vykládat tak, že jde o věci, o něž
by nemělo být sporu, nebo o věci, o kterých zpravidla nemůže být sporu; v opačném případě by totiž §79 odst. 1
s. ř. s. v části, v níž umožňuje brojit proti nevydání osvědčení, postrádal smysl. Důraz je naopak zapotřebí položit
na to, že osvědčení je úředním potvrzením skutečností, které jsou v něm uvedeny (…)“. V rozsudku
ze dne 7. 11. 2007, č. j. 3 As 33/2006 - 84, publ. pod č. 1654/2008 Sb. NSS, pak chápal osvědčení jako
akt, který má povahu důkazního prostředku, jehož obsah (důkaz) lze vyvrátit jiným důkazem. Jde tedy o akt
pohybující se v rovině skutkové, o akt potvrzující sice úředně, avšak nezávazně, neboť vyvratitelně,
určité skutečnosti (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 – 98, publ.
pod č. 2206/2011 Sb. NSS). Vyrozumění o vyřízení stížnosti uvedené nesplňuje. Není-li vyrozumění o vyřízení
stížnosti dle §97 zákona o Policii rozhodnutím ani osvědčením, nemůže být žalobce úspěšný se žalobou
na ochranu proti nečinnosti, jejímž účelem může být pouze přimět správní orgán právě k vydání rozhodnutí ve věci
samé nebo osvědčení. Takovou povinnost žalovaný v posuzovaném případě neměl. Domáhat se ochrany práv
nečinnostní žalobou proto není v posuzovaném případě možné. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s vypořádáním,
jaké poskytl krajský soud. Pokud stěžovatelé namítali, že žalovaný byl povinen stížnost minimálně dle §175
správního řádu vyřídit, mýlí se. Obdobnou otázkou se zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne
17. 12. 2010, č. j. 4 Aps 2/2010 - 44, publ. pod č. 2339/2011 Sb. NSS, v němž uvedl, že stížnost dle
§175 správního řádu je „pouhým podnětem pro správní orgán např. k provedení úkonů v rámci služebního
dohledu … a stěžovatel nemá právní nárok, aby na základě jeho stížnosti byly provedeny určité dozorčí nebo jiné
úkony (srov. Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 688).
… Na vyřízení stížnosti … není právní nárok a samotné její vyřízení ještě samo o sobě neznamená odstranění
závadného stavu. Navíc o výsledku šetření a přijatých opatřeních se stěžovatel vyrozumívá, jen pokud
o to požádal. Takový postup proto neskýtá dostatečný prostor k poskytnutí ochrany či nápravy před nezákonným
zásahem. Jednalo by se totiž spíše o formální, než faktický prostředek nápravy a ochrany“. Ustanovení §175
správního řádu tedy samo o sobě neukládá správnímu řádu povinnost vyrozumět stěžovatele o výsledku prošetření
stížnosti. Pokud o to stěžovatel požádá, pak by měl být vyrozuměn, rozhodně však toto vyrozumění není možné
považovat za rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, aby se ho mohl domáhat nečinnostní žalobou (obdobně platí
i dle §97 zákona o Policii). Tato námitka není důvodná.“
Uvedené závěry platí v plném rozsahu rovněž pro nyní projednávanou věc,
Nejvyšší správní soud se v citovaném rozsudku ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 235/2015 – 26,
vypořádával s obdobnými námitkami stěžovatelů a Nejvyšší správní soud neshledává důvody,
proč by se měl od těchto (správných) závěrů odchýlit a v podrobnostech na uvedený rozsudek,
který je stěžovatelům znám, odkazuje.
Lze tedy shrnout, že stěžovatelé se výsledku, jehož chtějí dosáhnout, nemohou domoci
nečinnostní žalobou podle §79 a násl. s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení
Ze všech uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.
Jelikož stěžovatelé neměli v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemají právo na náhradu nákladů
tohoto řízení; žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec jeho úřední
činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
V řízení o žalobě byl stěžovatelům ustanoven advokát Mgr. Pavel Kužílek, který
je zastupoval i v řízení o kasační stížnosti (§35 odst. 8, věta poslední, s. ř. s.). V takovém případě
platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému
zástupci za řízení o kasační stížnosti odměnu za dva úkony právní služby (porada se stěžovateli
přesahující jednu hodinu konaná dne 17. 6. 2016 a sepis kasační stížnosti) podle §11 odst. 1
písm. c), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„advokátní tarif“). Za každý úkon právní služby v dané věci náleží mimosmluvní odměna ve výši
3100 Kč (§9 odst. 4 a §7 bod 5. advokátního tarifu), přičemž dle §12 advokátního tarifu
jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi
za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 %
(6200 Kč x 0,8 = 4960 Kč), která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle §13
odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tedy za dva úkony právní služby náleží 10 520 Kč. Mgr. Pavel
Kužílek je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“). K odměně a hotovým výdajům
se tedy přičítá DPH v sazbě platné ke dni ukončení řízení o kasační stížnosti, tj. ve výši 2210 Kč.
Odměna a náhrada hotových výdajů tak činí 12 730 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 16. prosince 2016
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu