ECLI:CZ:NSS:2016:6.AFS.24.2016:26
sp. zn. 6 Afs 24/2016 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové,
soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudce JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce:
Ing. T. V., CSc., zastoupený Mgr. et Mgr. Miroslavou Pavlů, advokátkou, se sídlem Letohradská
755/50, 170 00 Praha 7, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem
Zborovská 81/11, 150 21 Praha 5, týkající se žalob proti rozhodnutím žalovaného ze dne
12. února 2013, č. j. 021091/2013/KUSK, a ze dne 13. února 2013, č. j. 021792/2013/KUSK,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2016,
č. j. 45 Af 25/2013 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce vlastní dům č. p. 8 v B. – místní části obce S., ležící poblíž Prahy. Tento dům
využívá jako rekreační objekt. Obecní úřad ve S. (dále též „obecní úřad“) vydal dne 13. září 2010
rozhodnutí – platební výměr č. 1/2010, č. j. 332/2010 (dále též „platební výměr 1“), kterým
žalobci vyměřil poplatek za komunální odpad v částce 800 Kč, a to s odkazem na §17a zákona
č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění zákona č. 223/2009 Sb., a na obecně závaznou vyhlášku
obce S. č. 2/2007, o poplatku za komunální odpad (dále též „obecní vyhláška č. 2/2007“).
Napadeným rozhodnutím, uvedeným v návětí tohoto rozsudku jako první v pořadí (dále též
„napadené rozhodnutí 1“), změnil žalovaný k odvolání žalobce platební výměr 1 tak, aby z něj
bylo zřejmé, že poplatek byl vyměřen za rok 2008, a to za 1 ks nádoby 110 nebo 120 litrů
duben-říjen. Stejného dne jako platební výměr 1, tedy 13. září 2010, vydal obecní úřad druhé
rozhodnutí – platební výměr č. 3/2010, č. j. 334/2010 (dále též „platební výměr 2“), jímž vyměřil
žalobci poplatek za komunální odpad v částce 1 300 Kč, tentokrát s odkazem na obecně
závaznou vyhlášku obce S. č. 4/2008, o systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění,
využívání a odstraňování komunálních odpadů a poplatku za komunální odpad (dále též „obecní
vyhláška č. 4/2008“). Napadeným rozhodnutím, uvedeným v návětí tohoto rozsudku jako druhé
v pořadí (dále též „napadené rozhodnutí 2“), změnil žalovaný k odvolání žalobce platební
výměr 2 tak, aby z něj bylo zřejmé, že poplatek byl vyměřen za rok 2009, a to za 1 ks nádoby 110
nebo 120 litrů duben-říjen 1 x za 14 dní dle přílohy č. 1 k vyhlášce č. 4/2008.
[2] Žalobce podal proti oběma rozhodnutím žalovaného správní žaloby. Obě žaloby podal
v týž den a jejich argumentační obsah byl ve značné míře totožný. Krajský soud v Praze
(dále též „krajský soud“) žaloby spojil ke společnému řízení a zamítl je rozsudkem označeným
v návětí. Nedal za pravdu žalobci ani v tom, že neprodukuje na území obce S. žádný odpad,
a tudíž není poplatníkem ani plátcem poplatku, ani v tom, že se úřady obou stupňů dopustily
závažných pochybení, jež mohla mít vliv na výsledek řízení.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[3] Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též
„stěžovatel“) kasační stížnost. Dvě ze svých kasačních námitek označil jako stěžejní. V první
z nich vychází z toho, že oba platební výměry byly nicotné, jelikož v nich obecní úřad neuvedl
zdaňovací období, za něž poplatek vyměřil (k tomu stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 6 A 38/2002-53 a nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 624/02). Nicotný
platební výměr nemohl podle stěžovatele žalovaný změnit, ale měl jej zrušit. Krajský soud
tudíž tuto právní otázku chybně posoudil. Ve své druhé stěžejní námitce pak stěžovatel dovozuje,
že v jeho nemovitosti na území obce S. žádný odpad nevzniká, a není tudíž plátcem příslušného
poplatku. Podle stěžovatele je odpadem pouze taková movitá věc, které se osoba zbavuje nebo
má úmysl nebo povinnost se jí zbavit (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 7 As 6/2011-63 a v něm citované evropské právo a judikaturu Soudního dvora Evropské
unie). Stěžovatel se však na území obce S. žádné movité věci nezbavuje ani nemá úmysl či
povinnost se jí zbavit, jelikož veškeré své movité věci, které by se případně mohly stát odpadem,
zde dále využívá (kompostuje či spaluje), případně je odváží z území obce S. do Prahy, kde bydlí
a kde platí poplatky za odvoz odpadu. S tímto žalobním bodem se podle stěžovatele krajský soud
vypořádal nedostatečně.
[4] Stěžovatel dále „z opatrnosti“ uvedl též další důvody pro zrušení napadeného rozsudku
krajského soudu. Jeho – v pořadí třetí – námitka spočívá v tom, že před vyměřením daně měl být
nejprve registrován jako daňový subjekt; bez toho mu nebylo možné daň vyměřit. Ve čtvrtém
bodě kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že obecní úřad porušil zásadu součinnosti tím,
že jej podle §40 a §43–44 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů,
nevyzval, aby podal poplatkové hlášení a potřebná vyjádření, měl-li na rozdíl od stěžovatele za to,
že stěžovatel je plátcem poplatku. V pátém bodě stěžovatel upozorňuje, že krajský soud se vůbec
nevypořádal s tím, jak byla stanovena výše poplatku v platebním výměru 1. Šestý bod kasační
stížnosti skrývá ve skutečnosti několik námitek, jejichž společným jmenovatelem je otázka počtu
a kapacity nádob na odpad, z níž plyne výše poplatku. Stěžovatel předně tvrdí, že žádnou nádobu
nemá, tudíž mu měl být poplatek vyměřen v nulové výši, jelikož počet nádob mu obecní úřad
nebyl oprávněn autoritativně předepsat. Toto stanovení nadto ani žalovaný nikterak neodůvodnil
a odůvodnění za něj doplnil až krajský soud, jenž k tomu ovšem nebyl oprávněn. A konečně
stěžovatel tvrdí, že zákon o odpadech neumožňuje obci rozvrhnout náklady na provoz systému
nakládání s odpady podle způsobu užívání nemovitosti a že obecní vyhláška č. 2/2007 trpí
i dalšími vadami, jež ji činí nezákonnou. V sedmém bodě stěžovatel vytýká krajskému soudu,
že nevyhověl jeho žalobě jen proto, že jeho postup, kdy údajně žádné odpady na území obce
neprodukuje, je výjimečný a že by při akceptaci jeho argumentace mohla obec jen stěží
kontrolovat dodržování zákonných povinností při odstraňování odpadů na svém území. V osmé
kasační námitce stěžovatel doplňuje, že krajský soud vyšel z chybného výkladu zákona,
když přepokládá, že při užívání jakékoliv nemovitosti vždy vzniká odpad. Zákon o odpadech
naopak podle něj počítá s tím, že existují nemovitosti, kde odpad nevzniká; jako příklad uvádí
zahrady (jejichž vlastníkům ani obec S. poplatky nevyměřuje) či rekreační objekty, které jejich
vlastníci nenavštíví ani jednou v daném roce. Dále upozorňuje, že stanovisko legislativního
odboru Ministerstva životního prostředí, na něž se v rozsudku odvolával krajský soud, není
na webu ministerstva možné dohledat. Devátá kasační námitka spočívá v tom, že rozhodnutí
krajského soudu bylo překvapivé. Předchozím žalobám stěžovatele proti rozhodnutím
žalovaného, jimiž potvrdil platební výměry 1 a 2, totiž krajský soud vyhověl, současnou žalobu
však zamítl, aniž by žalovaný v nových odvolacích rozhodnutích uvedl nové skutečnosti či
argumenty.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ve vydaných rozhodnutích o odvolání
doplnil a opravil soudem dříve vytýkané vady. Dále upozornil, že stěžovatel zcela pomíjí
zákonnou definici pojmu „odpad“ a „zbavování se odpadu“ stejně jako fakt, že důkazní břemeno
leželo pouze na něm, a že v celém řízení toto důkazní břemeno, i s ohledem na koncentraci
řízení, neunesl.
[6] Žalovaný konečně požádal Nejvyšší správní soud, aby mu přiznal náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti i za řízení před krajským soudem. Odůvodnil svůj požadavek tím, že měl
ve věci plný úspěch, že soudní přezkoumání správního rozhodnutí není pokračováním správního
řízení, a že §60 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), přiznává správnímu orgánu zákonný nárok na náhradu nákladů,
které by nebyly vznikly bez podání žaloby. Přiznání náhrady nákladů řízení správnímu orgánu
vylučuje s. ř. s. pouze ve věcech důchodového pojištění, nemocenského pojištění, pomoci
v hmotné nouzi a sociální péče.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky řízení jsou splněny, a kasační stížnost
vyhodnotil jako přípustnou. Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl
k závěru, že není důvodná.
[8] Klíčovou právní otázku daného případu představuje spor o to, zda stěžovatel má či nemá
být považován za poplatníka, resp. plátce poplatku za komunální odpad podle §17a zákona
o odpadech. Stěžovatel již ve svých odvoláních proti platebním výměrům 1 a 2 namítal,
že v jeho nemovitosti č. p. 8 v B. nevzniká komunální odpad, neboť jeho vzniku on sám i jeho
rodina důsledně předcházejí. V domě topí dřevem, popel kompostují, odpad z ovoce a zeleniny
a plevel ze zahrady taktéž. Papír, převážně noviny, používají k zatápění. PE obaly od potravin
přikládají do kamen, protože zplodinami jejich hoření jsou pouze CO
2
a voda. Kelímky
od jogurtů odváží do Prahy, kde je odkládají do kontejneru na plasty. Kartónové obaly od nápojů
a mléka vozí do Prahy, stejně tak sklo. Po vytřídění zbývá malý sáček movitých věcí o objemu
nepřesahujícím jeden litr, který také odvážejí do Prahy. V domě není zavedena voda, proto je
mytí obtížnější. Nejvyšší správní soud o těchto tvrzeních uvážil takto.
[9] Právní úprava České republiky skýtá obcím celkem tři různé způsoby financování,
pokud jde o hospodaření s komunálním odpadem (nelze je uplatňovat současně): 1. místní
poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování
komunálních odpadů dle §10b zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů, 2. poplatek za komunální odpad dle §17a zákona o odpadech,
nebo 3. smluvní systém vybírání úhrady za komunální odpad ve smyslu ustanovení §17
odst. 6 zákona o odpadech. Obec S. z těchto tří variant zvolila druhou v pořadí, tj. poplatek
za komunální odpad jak v roce 2008, tak v roce 2009. Definice osoby poplatníka v této variantě
se zásadně liší od jejího vymezení podle varianty první, tj. místního poplatku za provoz systému
shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů.
U místního poplatku má vymezení poplatníka formální charakter, neboť kritériem je zde trvalý
pobyt fyzické osoby v obci, popř. vlastnictví stavby určené k individuální rekreaci, bytu nebo
rodinného domu, ve kterých není hlášena k pobytu žádná fyzická osoba (srov. §10b odst. 1
zákona o místních poplatcích). Zavádí se zde tedy nevyvratitelná právní domněnka, podle níž
systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů
obce využívá každá osoba splňující jedno z těchto formálních kritérií. Naproti tomu u poplatku
za komunální odpad je poplatník vymezen jako každá fyzická osoba, při jejíž činnosti vzniká
komunální odpad (srov. §17a odst. 2 zákona o odpadech). I zde pracuje zákonodárce
s nevyvratitelnou právní domněnkou, že dané osoby využívají obcí zavedený režim nakládání
s komunálním odpadem, neboť opačný přístup by podporoval nežádoucí chování (nelegální
ukládání odpadu v přírodě, využívání cizích nádob určených k odkládání odpadů apod.).
Kritérium pro stanovení osoby poplatníka je však v tomto případě materiální – již nerozhoduje
trvalý pobyt či vlastnictví nemovitosti, nýbrž to, zda určitá osoba skutečně vytváří svou činností
odpad. Na to pak navazuje definice plátce poplatku, kterým je vlastník nemovitosti, kde vzniká
komunální odpad.
[10] Stěžovatel má tedy pravdu potud, že skutečně může existovat situace, kdy určitá osoba
nebude považována za poplatníka, resp. plátce poplatku za komunální odpad navzdory tomu,
že má na území příslušné obce evidován pobyt nebo že zde vlastní nemovitost. Zejména to platí
v případě, že daná osoba tvrdí (a prokáže), že se na území obce, jež poplatek vyměřuje,
ve vyměřovacím období vůbec nezdržovala, tudíž zde ani nevyvíjela žádnou činnost,
při níž by mohl vznikat odpad. To je zásadní odlišnost od místního poplatku,
kde takovéto tvrzení není relevantní a rozhoduje výhradně jen formální kritérium trvalého
pobytu, resp. vlastnictví nemovitosti (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. ledna 2008 č. j. 5 Afs 175/2006-116, č. 2473/2012 Sb. NSS a na něj navazující
rozsudky č. j. 1 As 116/2014-29 a č. j. 9 Afs 81/2009-48). Dalším tvrzením, které by v případě,
že by je stěžovatel prokázal, mohlo vyloučit vznik poplatkové povinnosti, je podle názoru
Nejvyššího správního soudu skutečnost, že určitá osoba žije natolik alternativním způsobem
života, že skutečně při své činnosti žádný odpad neprodukuje – kupuje výhradně nebalené
výrobky, příp. výrobky ve vratných či biologicky rozložitelných obalech, a veškeré
nespotřebované zbytky využívá jako vedlejší produkt legálním způsobem, např. ke kompostování
či topení (srov. k tomu přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. února 2011
č. j. 7 As 6/2011-63 a tam citovanou judikaturu Soudního dvora EU). Ani jedno
z těchto možných tvrzení však stěžovatel neuplatnil. Netvrdil, že by na území obce S. v rozhodné
době vůbec nepobýval; svou nemovitost běžně využívá se svou rodinou k rekreaci. Dále
přiznává, že určité množství neupotřebitelných věcí jeho činností vzniká, že se jich však zbavuje
mimo území obce, kde vlastní rekreační objekt. Proto se podle něj nejedná o odpad, jelikož ten je
zákonem definován jako movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí
zbavit. Stěžovatelovo tvrzení o tom, že nevytváří žádné odpady, tedy není založeno na tom, že by
se důsledně vyhýbal pořizování jakýchkoliv dále neupotřebitelných materiálů (zejména
plastových, hliníkových a skleněných obalů), nýbrž na tom, že „posouvá“ svůj úmysl zbavit se
jich v čase až do doby, kdy s nimi opustí území obce S. Takový výklad zákona však Nejvyšší
správní soud považuje za účelový.
[11] Na obaly od jogurtů a další věci, jež stěžovatel podle svého tvrzení z obce S. na konci
svého pobytu odváží, nelze nahlížet jinak, než jako na odpad. Není rozhodné, kde dojde
ke skutečnému zbavení se dané věci. Již v okamžiku vyprázdnění obalu, jenž není v běžných
podmínkách dále upotřebitelný (např. proto, že je vyroben z plastu), musí u tohoto typu běžného
obalu vzniknout zřejmý úmysl konzumenta se obalu dříve či později zbavit, čímž se z něj stává
komunální odpad (tento obecný zkušenostní závěr nijak nezpochybňuje ani občasné jiné, více
méně dočasné, upotřebení takových obalů, krom toho nic v tomto smyslu stěžovatel netvrdil
ani nenaznačoval). Povinnosti původce komunálního odpadu plní ovšem ze zákona obec
(srov. §17 odst. 1 zákona o odpadech). Ta proto musí vytvořit a provozovat systém
shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů
a umožnit svým obyvatelům jej využívat. Tím vytváří podmínky pro legální nakládání
s komunálním odpadem na svém území. Je tedy zcela spravedlivé, že od osob, jejichž činností
odpady vznikají, požaduje obec příspěvek na provoz svého systému ve formě poplatku,
a to bez ohledu na to, zda konkrétní osoba systém reálně využívá či nikoliv. Zákonodárce zavádí
z praktických důvodů v §17a odst. 2 zákona o odpadech nevyvratitelnou právní domněnku,
že osoby produkující odpad na území obce využívají k jeho odstraňování obcí zavedený systém –
bylo by totiž velmi obtížné ověřit, zda určitá osoba namísto místního systému nakládání s odpady
využívá systém jiné obce, jak tvrdí, nebo zda ve skutečnosti na místním systému skrytě parazituje
(např. vhazováním odpadu do cizích nádob na odpad) či se dokonce zbavuje odpadů nelegální
cestou (např. jejich odhozením v okolí obce). Stěžovatel nemíří na to, že by vůbec nevytvářel
odpad, jehož by se následně musel nějak zbavovat. Deklaruje pouze, že množství odpadu snižuje
na takovou míru, která mu umožňuje jej přepravovat a využívat k jeho odkládání systém
jiné (své domovské) obce. Taková tvrzení jsou však pro vznik poplatkové povinnosti irelevantní.
[12] Důvodná není ani druhá námitka stěžovatele, kterou označil za stěžejní. Odvolací orgán
byl oprávněn doplnit výrok platebního výměru 1 a 2 i o takové náležitosti, jejichž nedostatek
by případně mohl způsobit, že výsledné rozhodnutí by bylo nicotné (ba měl by takové náležitosti
doplnit, je-li to možné – k tomu viz dále). Nejvyšší správní soud v souvislosti s možností změny
prvostupňového rozhodnutí odvolacím orgánem již v minulosti konstatoval, že odvolací řízení
tvoří s řízením prvoinstančním jeden procesní celek (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 7. února 2007 č. j. 3 As 63/2006-136 nebo ze dne 27. února 2013
č. j. 6 Ads 134/2012-47). Samozřejmě tam, kde právní řád zakotvuje možnost podat opravný
prostředek, je třeba dbát na to, aby vady rozhodování na prvním stupni nenabyly
takové závažnosti, že by danou procesní úpravu fakticky eliminovaly, jelikož by účastníkovi
zřízení znemožňovaly odvolání podat, příp. formulovat smysluplné odvolací námitky
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. února 2016 č. j. 6 As 293/2015-33).
V takovém případě by skutečně musel odvolací orgán rozhodnutí zrušit a vrátit věc orgánu
prvního stupně k dalšímu řízení. Stěžovatel však v kasační stížnosti netvrdí, že by jej žalovaný
doplněním výroků platebních výměrů připravil o právo podat plnohodnotné odvolání. Omezuje
svou argumentaci pouze na údajnou nicotnost prvostupňového rozhodnutí. Takové rozhodnutí
je ale v případě podání odvolání nepravomocné, tudíž není definitivní, jelikož může být změněno
či doplněno (příp. zrušeno) v odvolacím řízení, jak Nejvyšší správní soud vyložil výše. Shodně
s krajským soudem tedy Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný v odvolacím řízení
napravil vady, jež stěžovatel platebním výměrům vytýkal, a výsledná rozhodnutí za nicotná
považovat nelze.
[13] O dalších „nestěžejních“ kasačních námitkách pojedná Nejvyšší správní soud
již pouze stručně.
[14] Ke třetí kasační námitce Nejvyšší správní soud poznamenává, že se zcela míjí s podstatou
věci. Z toho, že stěžovatel svou ohlašovací (příp. registrační) povinnost k poplatku za komunální
odpad nesplnil, nemůže pro sebe dovozovat žádné výhody a rozhodně to nemůže být překážkou
pro vyměření poplatku, jak správně uvedl ve svém rozsudku krajský soud. Čtvrtá kasační námitka
je nepřípustná, neboť stěžovatel ji neuplatnil v podané žalobě, a krajský soud tak neměl vůbec
příležitost se s ní vypořádat (srov. §104 odst. 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud však nad rámec
nutného odůvodnění uvádí, že i kdyby k namítané vadě řízení došlo a stěžovatel nedostal
odpovídající příležitost navrhovat důkazy na podporu svých tvrzení, nemohlo by to mít vliv
na jeho výsledek. Tvrzení stěžovatele – i kdyby se mu je podařilo prokázat – nebyla
totiž způsobilá vyloučit vznik poplatkové povinnosti, jak Nejvyšší správní soud výše podrobně
vyložil. Pátý a šestý bod společně míří na to, že žalovaný v napadených rozhodnutích
nedostatečně odůvodnil způsob stanovení a výslednou výši poplatku za komunální odpad.
Z odvolacích rozhodnutí je však zcela zřejmé, že poplatek byl určen tak, že obecní úřad zvolil
podle přílohy příslušné obecní vyhlášky velikost nádoby a frekvenci odvážení odpovídající typu
a způsobu užívání stěžovatelova domu (např. u platebního výměru 1 byl poplatek vyměřen
za „1 ks nádoby 110 nebo 120 litrů duben-říjen“). Stěžovatel nevyužil možnosti vznést
proti tomuto způsobu stanovení v žalobě věcné námitky např. v tom směru, že mu měl být
poplatek vyměřen na základě jiné varianty odvozu (v příloze obecní vyhlášky č. 2/2007 figuruje
např. ještě poplatek ve výši 60 Kč za „jednorázový pytel logo TS 80 litrů“). Setrval na tom,
že nepožádal-li obec o žádnou nádobu, měl by být jeho poplatek nulový. Tuto argumentaci
však přesvědčivě ve svém rozsudku vyvrátil krajský soud. Nejvyšší správní soud tak jen doplňuje,
že nespatřuje žádný důvod, proč by obec nemohla stanovit poplatek v různé výši podle způsobu
užívání nemovitostí. V daném případě se tak navíc stalo ve prospěch stěžovatele, u něhož obec
při stanovení výše poplatku zohlednila předpoklad, že v zimě svůj rekreační objekt nevyužívá.
Sedmá kasační námitka je nemístným zjednodušením úvah krajského soudu, neboť krajský soud
ve svém rozsudku podrobně rozebral, co jej vedlo k učiněným závěrům, a hlavním důvodem
rozhodně nebylo to, že by stěžovatelův postup nebylo možno zohlednit kvůli jeho výjimečnosti.
Krajský soud mimo jiné vyšel z toho, že při stěžovatelově činnosti odpady fakticky vznikají,
což on sám nepopírá, pouze nesporný skutkový stav nesprávně právně interpretuje. Obdobně
je tomu u osmé kasační námitky, kdy krajský soud netvrdil, že odpad vzniká při užívání
jakékoliv nemovitosti, nýbrž uvedl: „Užívání nemovitosti jako objektu k trvalému bydlení nebo k rekreaci
za současného vyloučení vzniku komunálního odpadu lze považovat za prakticky nemožné.“ Tuto úvahu
Nejvyšší správní soud mírně poopravil výše při vypořádání námitky první, kdy nevyloučil
možnost takového užívání, zejména rekreační, nemovitosti, při němž vznikají pouze druhotné
produkty a žádný odpad; tento výjimečný koncept alternativního životního stylu však stěžovatel
ani podle svých vlastních tvrzení nenaplňuje. Ani devátý bod kasační stížnosti nelze shledat
důvodným. Žalovaný pochopitelně odůvodnění odvolacího rozhodnutí doplnil pouze
v těch směrech, kde je v předchozím kole soudního přezkumu krajský soud shledal
nedostatečným, v ostatním ponechal odůvodnění v původním znění. Doplnil však argumenty,
proč stěžovatele považuje za poplatníka, resp. plátce poplatku za komunální odpad, takže krajský
soud shledal napodruhé odvolací rozhodnutí jako celek přezkoumatelným. Na takovém výsledku
není nic překvapivého.
[15] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že krajský soud zhodnotil věc správně. Stěžovateli
se nepodařilo v daňovém řízení přijít s takovým tvrzením, jež by bylo způsobilé zbavit
jej poplatkové povinnosti. V daném řízení nedošlo k takovým vadám, jež by mohly mít vliv
na jeho výsledek. Z výše popsaných důvodů vyhodnotil Nejvyšší správní soud kasační stížnost
proti rozsudku Krajského soudu v Praze v souladu s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s.
jako nedůvodnou a zamítl ji.
IV. Náklady řízení
[16] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1, 7 s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch,
nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Pokud jde
o požadavek žalovaného, aby mu Nejvyšší správní soud přiznal náhradu nákladů celého soudního
řízení, zdejší soud setrvale judikuje tak, že vedení sporů ve správním soudnictví je součástí běžné
úřední činnosti a náhrada za ně nepřísluší (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. března 2015 č. j. 6 Afs 29/2015-40, č. 1260/2007 Sb. NSS). Ani v tomto případě
neshledal Nejvyšší správní soud důvod svůj náhled měnit.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2016
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu