ECLI:CZ:NSS:2016:6.AFS.64.2016:17
sp. zn. 6 Afs 64/2016 - 17
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: M. D.,
zastoupena Mgr. Filipem Slavíkem, advokátem se sídlem Ptašínského 4, 602 00 Brno,
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno,
týkající se žaloby proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 4. 10. 2012, č. j.
4431/12-1400-201897, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 11. 3. 2016, č. j. 45 Af 35/2012 – 77,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně uzavřela dne 10. 3. 2005 se společností Miniland.CZ, s.r.o. (dále
jen „prodávající“) kupní smlouvu o prodeji nemovitostí, na základě níž bylo do katastru
nemovitostí s účinky k 11. 4. 2005 zapsáno vlastnické právo žalobkyně k předmětným
nemovitostem. Jelikož prodávající neuhradil splatnou daň z převodu nemovitosti, vyzval Finanční
úřad pro Prahu – západ (dále jen „správce daně“) k zaplacení daňového nedoplatku žalobkyni
jako zákonného ručitele. Proti výzvě k zaplacení nedoplatku podala žalobkyně v zákonné lhůtě
dne 19. 12. 2005 odvolání, na jehož základě nařídil správce daně přezkum vyměřovacího řízení.
Žalobkyně daň zaplatila. Následně bylo odvolání žalobkyně rozhodnutím ze dne 15. 12. 2006
částečně vyhověno a částka uvedená ve výzvě k zaplacení ručitelem byla snížena a daňový
přeplatek byl žalobkyni vrácen.
[2] Dne 27. 1. 2012 byl správci daně doručen návrh žalobkyně na obnovu řízení a vrácení
daně z převodu nemovitostí. Návrh na obnovu řízení odůvodnila žalobkyně tím, že vyšly najevo
nové skutečnosti, které nemohly být bez jejího zavinění uplatněny v řízení již dříve a mohly mít
podstatný vliv na výrok rozhodnutí, resp. nové skutečnosti ovlivňující fakt vyměření daně.
Takovou skutečností je dle žalobkyně rozhodnutí Okresního soudu Praha – západ v civilním
řízení, které nabylo právní moci dne 14. 12. 2011, a dle kterého se žalobkyně nikdy nestala
vlastníkem nemovitostí, jejichž převod byl předmětem zdanění ve vyměřovacím řízení. Správce
daně rozhodnutím ze dne 16. 4. 2012 nařídil obnovu řízení ve věci rozhodnutí o vyměření daně
z převodu nemovitosti a výzvy k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem.
[3] Finanční ředitelství v Praze (dále též „žalovaný“) k odvolání prodávajícího rozhodnutí
správce daně zrušilo a obnovené řízení zastavilo z důvodu prekluze lhůty k podání návrhu
na obnovu řízení. Na základě přechodných ustanovení §264 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb.,
daňový řád (dále jen „daňový řád“) aplikoval žalovaný §54 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků (dále jen „ZSDP“) ve spojení s §22 odst. 1 a 2 zákona č. 357/1992 Sb.,
o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitosti (dále jen „zákon o trojdani“).
Objektivní prekluzivní lhůta dle žalovaného marně uplynula již dne 31. 12. 2009, tedy po třech
letech od konce kalendářního roku, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání.
Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský
soud“), který rozsudkem ze dne 19. 6. 2014, č. j. 45 Af 35/2012 – 52, napadené rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že s ohledem na zařazení
institutu ručení do hlavy páté části třetí daňového řádu věnované úpravě placení daní, představuje
výzva ručiteli k úhradě nedoplatku úkon při placení daní a prekluzivní lhůta pro návrh na obnovu
řízení činí v případě ručitele 6 let.
[4] Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný kasační stížností, o níž rozhodl Nejvyšší
správní soud rozsudkem ze dne 13. 1. 2016, č. j. 6 Afs 161/2014 – 94, tak, že rozsudek krajského
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud se v uvedeném
rozsudku věnoval zejména dvěma právním otázkám, a ohledně těchto právních otázek vyslovil
ve vztahu ke krajskému soudu závazné právní názory.
[5] Nejvyšší správní soud předně dospěl k závěru, že výzva ručiteli k úhradě nedoplatku
představuje ve vztahu k ručiteli v podstatě vyměření daně, tedy první stanovení platební
povinnosti co do jejího důvodu a výše. Pokud následně ručitel podá návrh na obnovu řízení,
který je odůvodněn tvrzenou nesprávností vyměřené daně, musí tak učinit (stejně jako daňový
dlužník) nejpozději ve lhůtě pro stanovení daně, v daném případě tedy do 3 let od konce roku,
v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání.
[6] Následně se Nejvyšší správní soud zabýval tím, zda v posuzovaném případě daňová
povinnost vůbec vznikla. Žalobkyně totiž namítala, že důvod pro vyměření daně z převodu
nemovitosti, a tudíž povinnost podat daňové přiznání, v jejím případě nikdy nebyly dány,
jelikož pro absolutní neplatnost kupní smlouvy nedošlo k převodu vlastnictví k nemovitosti.
Rozhodující šestý senát se ve vztahu k této námitce obrátil na rozšířený senát, který v usnesení
ze dne 24. 11. 2015, č. j. 6 Afs 161/2014 – 84, uvedl, že nedošlo-li k převodu vlastnictví nemovitosti,
neboť smlouva byla absolutně neplatná, ovšem přesto byla na základě tohoto neplatného převodu pravomocně
vyměřena daň z převodu nemovitostí, bylo možno se domáhat obnovy řízení nejpozději ve lhůtě pro vyměření daně
podle §22 ve spojení s §54 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků. Vycházel přitom ze skutečnosti,
že povinnost podat daňové přiznání zákon o trojdani neváže na okamžik uzavření platné smlouvy,
ale na okamžik zápisu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. I absolutně neplatná smlouva
tedy založila povinnost podat daňové přiznání, byl-li katastrálním úřadem nemovitostí proveden vklad práva…
Zákon o trojdani jednoznačně předpokládá skutečný převod vlastnického práva k nemovitosti z jedné osoby
na druhou. Nedojde-li k tomuto převodu, daňová povinnost nevznikne. Byla-li vyměřena z takovéto absolutně
neplatné smlouvy daň, jde o nezákonné rozhodnutí správce daně. Tato nezákonnost nicméně musí být odstraněna
ve lhůtě zákonem předvídané. Správní akt je v souladu se zásadou presumpce správnosti a platnosti zákonný
a existující, zavazující své adresáty, třebaže snad vadný, a to až do okamžiku, kdy příslušný orgán zákonem
předvídanou formou prohlásí správní akt za nezákonný a zruší jej (srov. např. rozsudek rozšířeného senátu NSS
ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006 - 74, č. 1629/2008 Sb. NSS, který se zabývá nicotností správního
aktu). I proto se daňový subjekt proti nezákonně uložené dani musí bránit, a to ve lhůtách zákonem stanovených.
Po uplynutí těchto lhůt se nezákonnost stane nenapravitelnou. Jak totiž správně uvedl Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 9. 1. 2013, č. j. 1 Afs 85/2012 - 54, platební výměr na daň z převodu nemovitostí
podle smlouvy, která se posléze ukázala absolutně neplatnou, není nicotným, ale toliko nezákonným. Po marném
uplynutí lhůt k podání mimořádných opravných prostředků podle zákona o správě daní a poplatků již není
jak takovýto platební výměr odstranit.
[7] Krajský soud, jsa vázán výše vyjádřenými právními názory, žalobu jako nedůvodnou
zamítl rozsudkem ze dne 11. 3. 2016, č. j. 45 Af 35/2012 – 77, (dále jen „napadený rozsudek“),
který nyní žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadá kasační stížností. V kasační stížnosti
stěžovatelka uvádí, že v první řadě rozporuje závěry Nejvyššího správního soudu, kterými byl
krajský soud při svém rozhodování vázán. Odvolává se na akcesorickou povahu ručitelského
vztahu a má za to, že po ručiteli není možné požadovat plnění na základě vztahu, který byl poté
civilním soudem vyhodnocen jako neexistující. Pokud hlavní závazek v důsledku absolutní
neplatnosti smlouvy nevznikl, nemohl vzniknout ani závazek ručitelský. Stěžovatelka trvá
na stanovisku, že s ohledem na závěry soudů v civilním řízení nebyl nikdy žádný důvod k podání
daňového přiznání, tudíž nevznikla ani povinnost daň platit.
[8] Stěžovatelka dále zpochybňuje závěry Nejvyššího správního soudu ohledně běhu a délky
prekluzivní lhůty pro návrh ručitele na obnovu řízení. Domnívá se, že správně tuto právní otázku
posoudil krajský soud ve svém prvním rozhodnutí ve věci, tedy v rozsudku ze dne 19. 6. 2014,
č. j. 45 Af 35/2012 – 52, který byl následně Nejvyšším správním soudem zrušen.
[9] Podle ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná
proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu.
[10] K právní úpravě nepřípustnosti kasační stížnosti dle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil Nejvyšší správní soud i Ústavní soud (naposledy
se Ústavní soud této problematice zevrubně věnoval v nálezu ze dne 16. 3. 2016,
sp. zn. III. ÚS 1237/15, úvahy Nejvyššího správního soudu lze nalézt zejména v usnesení
rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 – 165). Podle ustálené judikatury
je nutné citované ustanovení vykládat při vědomí jeho účelu, kterým je zamezit bezúčelnému
řetězení kasačních stížností a prodlužování řízení v případech, ve kterých Nejvyšší správní soud
ve věci již svůj závazný právní názor vyslovil. Závazným právním názorem ve smyslu §110
odst. 3 s. ř. s. je přitom třeba rozumět v kasačním rozsudku vyjádřený závěr o interpretaci
a aplikaci práva, jež bylo nebo mělo být užito v rozhodované věci a jímž se Nejvyšší správní soud
zabýval při posuzování kasačních námitek nebo nad jejich rámec v mezích §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
[11] Nepřípustnost kasační stížnosti dle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nicméně nelze chápat
absolutně, citované ustanovení se neuplatní např. v případě, kdy Nejvyšší správní soud vytkl
(při prvním přezkumu) krajskému soudu procesní pochybení nebo nedostatečně zjištěný
skutkový stav, popřípadě nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Stejně tak v případech, kdy dojde
ke změně skutkových nebo právních poměrů ve věci, resp. doplnění dokazování, změně
či zrušení aplikovaného právního předpisu, deklaraci protiústavnosti předpisu Ústavním soudem,
nebo podstatné změně judikatury, jež by byl i Nejvyšší správní soud ve svém novém rozhodnutí
povinen akceptovat.
[12] Je třeba též přihlédnout k tomu, že pokud druhou kasační stížnost podá účastník řízení
(osoba zúčastněná na řízení) odlišný od toho, který podal kasační stížnost první, nelze mu přičítat
k tíži (v duchu zásady dispoziční a zásady vigilantibus iura), že neuplatnil všechny své námitky
již v předchozí kasační stížnosti. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2015,
sp. zn. II. ÚS 808/13, nebo usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165, a dále jeho usnesení č. j. 6 As 35/2012 - 42 ze dne
24. 10. 2012). Pokud tedy první kasační stížnost podal žalovaný a druhou kasační stížnost
žalobce, který prezentuje nové námitky, se kterými se kasační soud v prvním řízení s ohledem
na dispoziční zásadu nezabýval nebo zabývat nemohl, ani v takovém případě nelze aplikovat
ustanovení o nepřípustnosti kasační stížnosti.
[13] Stěžovatelka však v nynější kasační stížnosti rozporuje výhradně závěry prvního
kasačního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, což výslovně zdůrazňuje úvodem oddílu III.
kasační stížnosti. Nesouhlasí a polemizuje výlučně s tím, jak Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 13. 1. 2016, č. j. 6 Afs 161/2014 – 94 (ve spojení s usnesením rozšířeného senátu ze dne
24. 11. 2015, č. j. 6 Afs 161/2014 – 84) posoudil právní otázku délky prekluzivní lhůty pro podání
návrhu na obnovu daňového řízení ručitelem a právní otázku vzniku daňové povinnosti,
resp. možnosti odstranění pravomocného rozhodnutí o vyměření daně v případě, kdy je úkon,
na jehož základě byla vyměřena daň, později shledán absolutně neplatným. Těmito námitkami
se přitom Nejvyšší správní soud v úplnosti zabýval již ve svém prvním rozhodnutí ve věci.
Jiné námitky stěžovatelka v kasační stížnosti nevznesla.
[14] S ohledem na výše uvedené nelze než konstatovat, že takto koncipovaná kasační stížnost
je nepřípustná ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., pročež Nejvyšší správní soud kasační
stížnost odmítl dle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §120 s. ř. s.
[15] Zároveň je třeba dodat, že kasační stížnost, která je nepřípustná dle §104 odst. 3 písm. a)
s. ř. s. nepředstavuje přípustný procesní prostředek ve smyslu §72 odst. 3 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, tedy takový, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně
jeho práva. V takovém případě je rozhodnutím o posledním procesním prostředku rozsudek
krajského soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 446/14,
nebo ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1490/15).
[16] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. za použití §120
s. ř. s. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2016
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu