ECLI:CZ:NSS:2016:6.AS.141.2015:63
sp. zn. 6 As 141/2015 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy, soudce
zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobce:
nejvyšší státní zástupce, se sídlem Jezuitská 4, Brno, proti žalovanému: Energetický regulační
úřad, se sídlem Masarykovo náměstí 5, Jihlava, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 23. prosince 2010, č. j. 13920-8/2010-ERU, za účasti: FVE ČK s.r.o., IČ 28719000,
se sídlem Lužická 133, Horní Kamenice, 407 21 Česká Kamenice, zastoupená Mgr. Sandrou
Podskalskou, advokátkou, se sídlem Údolní 33, Brno, v řízení o kasační stížnosti osoby
zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2015,
č. j. 62 A 108/2013 - 158,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2015 č. j. 62 A 108/2013 - 158
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalovaný udělil rozhodnutím č. j. 13920-8/2010-ERU ze dne 23. prosince 2010 podle §8
zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických
odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), v rozhodném znění, osobě
zúčastněné na řízení licenci k výrobě elektřiny na 25 let pro fotovoltaickou elektrárnu Papírna,
Česká Kamenice, ul. Lužická, s celkovým instalovaným výkonem 2,055 MW.
[2] Nejvyšší státní zástupce na základě zvláštní žalobní legitimace k ochraně veřejného zájmu
[§66 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších (dále jen „s. ř. s.“)]
podal dne 4. prosince 2013, tedy k samému konci tříleté lhůty k podání žaloby (§72
odst. 2 s. ř. s.), ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) žalobu proti rozhodnutí
o udělení licence.
[3] Krajský soud shledal žalobu důvodnou, rozhodnutí žalovaného o udělení licence
rozsudkem č. j. 62 A 108/2013 – 158 ze dne 28. května 2015 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Krajský soud nejprve obecně vymezil důvody, které by mohly vést ke zrušení licence,
přičemž uvedl, že s ohledem na princip ochrany dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty
veřejné moci a princip presumpce správnosti aktů veřejné moci přichází zrušení licence v úvahu
pouze v případě závažných zjištění. Mohlo by se jednat např. o zjištění, která vyplynou z důkazů
získaných v součinnosti s orgány činnými v trestním řízení, případně z rozsudků trestních soudů
o tom, že byl spáchán trestný čin, a která zásadně zpochybní pravdivost skutkových podkladů,
z nichž vyšel správní orgán, a to za situace, kdy nápravu nemohl sám správní orgán realizovat.
Kromě toho by ke zrušení rozhodnutí měl soud přistoupit v případě jiných obdobně významných
zjištění indikujících důvodné pochybnosti v tom směru, že toto rozhodnutí vůbec nemělo být
vydáno, neboť pro to nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, nebo že je jejich splnění
zamlženo natolik významně, že zjištění, k nimž soud dospěje, nemohou opravňovat k závěru,
že byla dána dobrá víra žadatele o udělení licence ve správnost rozhodnutí o udělení licence.
[4] Krajský soud tímto prizmatem přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí. Řadě
žalobních námitek soud nepřisvědčil, shledal však důvodnou námitku, podle níž bylo řízení
před žalovaným zatíženo vadami spočívajícími v nedostatku skutkového podkladu pro vydání
rozhodnutí o udělení licence. Dané deficity se přitom podle soudu nepodařilo napravit
ani v rámci dokazování před soudem. Předně krajský soud konstatoval, že s ohledem na rozdíly
v údajích o celkovém instalovaném výkonu provozovny existují výrazné pochybnosti
o dokončenosti provozovny v době revizní prohlídky a tedy i k okamžiku udělení licence.
Žalovaný přitom tyto pochybnosti neodstraňoval a nepodařilo se je rozptýlit ani dokazováním
před soudem. Uvedené pochybnosti krajský soud spatřoval v rozporech v revizních zprávách
ohledně celkového instalovaného výkonu energetického zařízení. Pochybnosti byly
podle krajského soudu ještě posíleny rozpory ve vymezení pozemků, na nichž mělo být
energetické zařízení umístěno. Z dokazování u soudu vyplynulo, že v době udělení licence nebylo
energetické zařízení dokončeno tak, aby mohlo být provozováno podle rozhodnutí o udělení
licence. Na části pozemků, jež jsou uvedeny v rozhodnutí o udělení licence, se totiž energetické
zařízení vůbec nenacházelo, což nasvědčuje tomu, že energetické zařízení nebylo v době udělení
licence dokončeno. Energetické zařízení je totiž dokončeno až po rozmístění jednotlivých panelů.
Krajský soud v tomto ohledu odmítl argumentaci osoby zúčastněné na řízení a podotkl, že licenci
nelze udělit pro zařízení, které není dokončeno. Soud následně uzavřel, že s ohledem na výše
uvedené rozpory napadené rozhodnutí nemůže obstát. Současně krajský soud vyhodnotil,
že vzhledem k vzájemně si odporujícím předkládaným revizním zprávám a k vlastní argumentaci
osoby zúčastněné na řízení ohledně nedokončenosti energetického zařízení jako celku nemohla
být osoba zúčastněná v dobré víře ve správnost a zákonnost rozhodnutí o udělení licence.
Současně krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný nedisponoval ani způsobilými doklady
pro prokázání vlastnického či jiného užívacího práva osoby zúčastněné na řízení k předmětnému
energetickému rozhodnutí. Krajský soud proto vyhověl žalobě nejvyššího státního zástupce
a rozhodnutí o udělení licence zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[5] Proti označenému rozsudku krajského soudu osoba zúčastněná na řízení (nyní
stěžovatelka) brojila včas podanou kasační stížností z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a)
a d) s. ř. s.
[6] Stěžovatelka rozsudku krajského soudu nejprve vytkla nepřezkoumatelnost. Krajský soud
si v rozsudku sám nastavil důvody pro zrušení licence, přičemž konstatoval, že s ohledem
na zásadu ochrany dobré víry a nabytých práv a zásadu právní jistoty a presumpce správnosti aktů
veřejné moci může být závěr o důvodnosti žaloby založen výlučně na závažných zjištěních,
která kupř. vyplynou z důkazů získaných v součinnosti s orgány činnými v trestním řízení,
nebo která indikují důvodné pochybnosti, že rozhodnutí vůbec nemělo být vydáno,
neboť pro to nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, nebo že je jejich splnění zamlženo
natolik významně, že zjištění, k nimž soud dospěje, nemohou opravňovat k závěru, že byla dána
dobrá víra žadatele o udělení licence ve správnost rozhodnutí o udělení licence. Navzdory
tomu krajský soud tato kritéria v rozsudku vůbec nezohlednil. Soud se vůbec nezabýval
závažností žalobou namítaných pochybení a žalobě vyhověl pouze z důvodů marginálních
pochybení. Krajský soud se podle stěžovatelky také nedostatečně zabýval její dobrou vírou.
Údajnou absenci dobré víry soud odůvodnil zcela nedostatečně a vycházel z vadných skutkových
zjištění. Stěžovatelka podotkla, že by la v dobré víře – žalovaný ji dne 8. prosince 2010 vyzval
k odstranění vad žádosti, na což stěžovatelka reagovala 14. prosince 2010, a byla tak v dobré víře,
že podklady pro rozhodnutí jsou dostatečné. Stěžovatelka dále upozornila, že samotná výroba
elektrické energie z obnovitelných zdrojů je ze zákona veřejným zájmem podporovaným státem,
který navazuje na unijní závazky České republiky. S ohledem na to lze podle mínění stěžovatelky
označit rozsudek krajského soudu za neproporcionální.
[7] V rámci druhé stížnostní námitky stěžovatelka uvedla, že krajský soud nesprávně právně
posoudil otázku týkající se údajných rozporů v hodnotách celkového instalovaného výkonu
provozovny. Stěžovatelka zdůraznila, že ještě před vydáním rozhodnutí doručila žalovanému
revizní zprávu vyhotovenou 7. prosince 2010, v níž je hodnota celkového instalovaného výkonu
2,054655 MWp, po zaokrouhlení 2,055 MWp. Předložením této revizní zprávy došlo k faktické
změně žádosti o udělení licence a žalovaný v souladu s tím udělil stěžovatelce licenci
na energetické zařízení o celkovém instalovaném výkonu 2,055 MWp. Krajský soud však odmítl,
že by předložením nové revizní zprávy došlo ke změně žádosti, ačkoliv tuto možnost
sám připustil v rozsudku ze dne 30. března 2015, č. j. 62 A 106/2013 - 58. Co se týče existence tří
různých revizních zpráv s odlišnými hodnotami celkového instalovaného výkonu, stěžovatelka
uvedla, že se jednalo o jedinou revizi a jedinou revizní zprávu, která však v důsledku překlepů
a chyb v psaní a počtech byla vyhotoveno v několika verzích. Teprve ve třetí verzi se podařilo
uvést správný výkon, který odpovídal skutečnému stavu energetického zařízení. Údajné rozpory
se navíc týkají pouze marginální hodnoty přibližně 0,3 % z celkového výkonu. Stěžovatelka
dále citovala konkrétní rozsudky, v nichž krajský soud posuzoval podobné odchylky zcela opačně
jako marginální vady.
[8] Stěžovatelka v souvislosti s rozpory v údajích o celkovém výkonu provozovny vytkla
krajskému soudu, že odmítl provést její důkazní návrhy směřující k vysvětlení existence různých
verzí revizní zprávy. Konkrétně se jednalo o výslech Z. K., který měl sloužit k objasnění existenci
tří verzí revizní zprávy. Stěžovatelka vysvětlila, že tento stav vznikl tím, že revizní technik se
dopustil početních chyb v celkovém instalovaném výkonu a v počtech kusů solárních panelů
sestavy, které byly zjištěny na základě telefonické komunikace se žalovaným. Až po třetí verzi
revizní zprávy sdělil žalovaný stěžovatelce, že revizní zpráva je již v pořádku a může být
podkladem pro vydání licence. Krajský soud odmítl provést výslech Z. K. s tvrzením, že by
takový důkaz nebyl způsobilý osvětlit skutkový stav a že krajskému soudu postačuje, že se údaje o
celkovém výkonu v třetí předložené revizní zprávě shodují s údajem o výkonu v rozhodnutí o
udělení licence. Navzdory tomu v napadeném rozsudku uvádí, že „shora popsaný nesoulad ve
zmíněných revizních zprávách téhož revizního technika o revizích údajně uskutečněných v tytéž dny (5. – 6. 10.
2010) [správně 5. – 6. 12. 2010, pozn. NSS], který osoba na řízení zúčastněná ani dodatečně v řízení před
zdejším soudem neobjasnila, vylučuje, že by kterákoli z těchto zpráv mohla věrohodně dokládat stav revidovaného
zařízení.“ Podle stěžovatelky jí tak krajský soud na jednu stranu vyčetl neschopnost vysvětlit
rozpory v údajích, na stranu druhou jí však neumožnil provést důkazy za účelem odstranění
namítaných rozporů. Údajně nevysvětlené rozpory hodnot výkonu přitom hrály zásadní roli pro
konstatování neexistence dobré víry stěžovatelky a pro samotné zrušení rozhodnutí o udělení
licence.
[9] Dále stěžovatelka namítla nesprávné právní posouzení otázky údajných rozporů
co do umístění energetického zařízení. Již dne 2. července 2010 stěžovatelka obdržela územní
rozhodnutí a stavební povolení na stavbu fotovoltaické elektrárny s výkonem 4 MW. V důsledku
změny legislativních podmínek (zavedení tzv. solárního odvodu) se však stěžovatelka v průběhu
stavby rozhodla omezit svůj záměr. Stěžovatelka tak údajně po udělení licence v rámci
zkušebního provozu pouze přesunula některé panely z pozemků p. č. 1276/1 a 432/3 k. ú. Horní
Kamenice na další pozemky, které byly ke stavbě vymezeny již územním rozhodnutím
a stavebním povolením ze dne 2. července 2010, a to z důvodu optimalizace provozu (větší
rozestupy mezi panely a tomu odpovídající menší míra zastínění). Stěžovatelka následně vyslovila
nesouhlas s tvrzením krajského soudu, že energetické zařízení je dokončeno až po rozmístění
panelů. Takový výklad podle stěžovatelky odporuje smyslu zkušebního provozu a předčasného
užívání stavby a neodpovídá §5 a §9 písm. c) a d) vyhlášky č. 426/2005 Sb., o podrobnostech
udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, v rozhodném znění, z nichž plyne,
že licenci je možné udělit i na provozovnu, která je provozuschopná, byť ještě není dokončena.
[10] Podle stěžovatelky navíc uvedení konkrétních parcelních čísel vůbec nepředstavuje
povinnou náležitost žádosti o udělení licence ani samotného rozhodnutí o udělení licence.
Ustanovení §5 vyhlášky č. 426/2005 Sb. totiž hovoří toliko o údajích, „podle kterých je možné
jednoznačně určit energetické zařízení, na němž je vykonávána nebo má být vykonávána licencovaná činnost
výroby elektřiny,“ které konkrétněji vymezuje v §5 písm. b) téhož předpisu. Z citovaného
ustanovení podle stěžovatelky vyplývá, že účelem je předložit údaje umožňující dostatečnou
identifikaci umístění provozovny v území. Výčet údajů v §5 písm. b) vyhlášky č. 426/2005 Sb.
navíc obsahuje termín „zejména“, z čehož stěžovatelka dovodila, že uvedení parcelních čísel
všech pozemků není nezbytnou podmínkou žádosti. Také energetický zákon v případě
rozhodnutí o udělení licence nevyžaduje podle §8 odst. 2 písm. g) uvedení parcelních čísel.
Údajné nesrovnalosti ohledně parcelních čísel několika pozemků tak podle stěžovatelky vůbec
nebyly způsobilé zapříčinit nezákonnost rozhodnutí žalovaného. Umístění provozovny
stěžovatelky bylo zcela jednoznačné již na základě uvedení adresy, jakož i z názvu „Papírna“,
který byl odvozen od skutečnosti, že stěžovatelka zřídila energetické zařízení jako tzv. brownfield
v areálu bývalé továrny. Na okraj stěžovatelka poukázala na závěry hloubkové kontroly 213
licenčních spisů, kterou provedl žalovaný, z níž plyne, že nedostatky ve vymezení parcelních čísel
představovaly zcela běžnou chybu v řadě případů. V případě stěžovatelky se tedy nejedná o exces,
nýbrž o zcela běžný jev.
[11] Další stížnostní námitkou stěžovatelka odmítla závěr krajského soudu,
podle něhož stěžovatelka nedoložila vlastnické či jiné užívací právo k dokončenému
energetickému zařízení jako celku před rozhodnutím o udělení licence. Podle stěžovatelky
tyto skutečnosti jasně vyplývají z předávacího protokolu ze dne 8. prosince 2010, který je plně
v souladu s protokolem o kontrolní prohlídce z téhož dne. Dne 8. prosince 2010 na stěžovatelku
podle jejích slov přešlo vlastnické právo ke všem komponentům elektrárny, jejichž počet
či instalovaný výkon se po udělení licence nijak neměnil.
[12] Závěrem své kasační stížnosti stěžovatelka poukázala na údajně neodůvodněnou změnu
rozhodovací praxe krajského soudu, přičemž citovala řadu konkrétních rozhodnutí, v nichž stejný
senát krajského soudu zaujal výrazně benevolentnější přístup k nedostatkům v identifikaci
umístění provozovny. Krajský soud neodůvodnil, proč v obdobných případech dospěl ke zcela
odlišným závěrům, čímž zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.
[13] Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu navrhla,
aby rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[14] V následných doplněních kasační stížnosti stěžovatelka podpořila svou dosavadní
argumentaci poukazy na nová rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
[15] Žalobce ani žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
[16] Nejvyšší správní soud usnesením č. j. 6 As 141/2015 - 38 ze dne 4. srpna 2015 na návrh
stěžovatelky přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
[17] V průběhu řízení krajský soud – vzhledem k důkazním podnětům stěžovatelky
na provedení důkazů mimo jiné protokolem z kontrolní prohlídky stavby ze dne 26. května 2011,
povolením k předčasnému užívání stavby ze dne 26. května 2011 a kolaudačním souhlasem
ze dne 29. července 2011 a vzhledem k tomu, co zaznělo na jednání 16. dubna 2015 – vyžádal
od Městského úřadu v České Kamenici, stavebního úřadu, příslušný spis. Nejvyšší správní soud
však zjistil, že obdržel jen jeho část, proto sám v průběhu řízení o kasační stížnosti vyžádal
od Městského úřadu v České Kamenici, stavebního úřadu, chybějící část spisu zn. 868/2010,
č. l. 75-103.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud hodnotí kasační stížnost jako přípustnou, neboť byla podána
osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §102 s. ř. s. Důvody kasační stížnosti se opírají
o §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Kasační stížnost není nepřípustná ani z jiných důvodů
plynoucích z ustanovení §104 s. ř. s.
[19] Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[20] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, neboť rozhodnutí stižené touto vadou zpravidla nelze meritorně posoudit.
[21] Krajský soud v napadeném rozsudku nejprve vymezil standard přezkumu v řízení
zahájených k žalobě nejvyššího státního zástupce podle §66 odst. 2 s. ř. s. Zohlednil
přitom mimořádnost těchto žalob, které podle něj neslouží k ochraně veřejných subjektivních
práv konkrétní osoby, nýbrž k ochraně naléhavého veřejného zájmu. S ohledem na to krajský
soud uvedl: „Smyslem soudního přezkumu na základě takto podané žaloby není a ani nemůže být realizace
neohraničeného dozoru nad absolutní správností postupů a rozhodnutí správních orgánů, ani tu správní soud není
od toho, aby se v tomto typu řízení metodicky vyjadřoval k tomu, jak má konkrétní správní orgán realizovat
výkon státní správy (to je primárně otázkou pro moc výkonnou), ani aby se aktivně podílel na prosazování
systémových opatření, byť by ohledně jejich nezbytnosti v rámci moci výkonné panovala shoda, či na všeobecné revizi
licenčních řízení vedených žalovaným.“ Závěr o důvodnosti žaloby by tak podle krajského soudu
měl být založen výlučně na závažných zjištěních, která by v podstatné míře zpochybňovala
či vyvracela zjištění žalovaného, jež učinil z obsahu správního spisu a jež se stala základem
pro vyhovění žádosti o udělení licence: „Ke zrušení rozhodnutí, které žaloba napadá, by tak měl soud
přistoupit až v případě takových zjištění, která kupř. vyplynou z důkazů získaných v součinnosti s orgány
činnými v trestním řízení, případně z rozsudků trestních soudů o tom, že byl spáchán trestný čin, a která zásadně
zpochybní pravdivost skutkových podkladů, z nichž vyšel správní orgán, a to za situace, kdy nápravu nemohl
sám správní orgán realizovat. Kromě toho by ke zrušení rozhodnutí, které tato žaloba napadá, měl soud
přistoupit v případě jiných obdobně významných zjištění indikujících důvodné pochybnosti v tom směru,
že toto rozhodnutí vůbec nemělo být vydáno, neboť pro to nebyly splněny zákonem stanovené podmínky,
nebo že je jejich splnění zamlženo natolik významně, že zjištění, k nimž soud dospěje, nemohou opravňovat
k závěru, že byla dána dobrá víra žadatele o udělení licence ve správnost rozhodnutí o udělení licence.“
[22] Takto vymezený standard přezkumu Nejvyšší správní soud již aproboval (např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. října 2015, č. j. 6 As 102/2015 - 30, ze dne 26. srpna 2015,
č. j. 2 As 103/2015 - 171, bod 30, ze dne 20. srpna 2015, č. j. 7 As 89/2015 - 28, a ze dne
9. července 2015, č. j. 4 As 84/2015 - 37, bod 37) a ani nyní rozhodující senát neshledal důvodu
se od daného závěru odchylovat. Krajský soud správně identifikoval mimořádnost žaloby
nejvyššího státního zástupce. Ustanovení §66 odst. 2 s. ř. s. totiž hovoří o podání žaloby
v naléhavém veřejném zájmu. Jedná se tak o kvalifikovanou formu veřejného zájmu, z čehož plyne,
že tato zvláštní aktivní procesní legitimace nejvyššího státního zástupce „nebude mít místo v případě
‚běžných‘ nezákonných či nicotných rozhodnutí, nýbrž až u těch (v závažných případech), kdy bude skutečně
s ohledem na (závažný) veřejný zájem žádoucí tímto, poměrně invazivním (s ohledem na délku lhůty pro podání
žaloby a zásah do právní jistoty) způsobem ‚zakročit‘.“ (POTĚŠIL, Lukáš et al. Soudní řád správní:
komentář. Praha: Leges, 2014, s. 579). Krajský soud proto při formulaci standardu přezkumu zcela
správně vzal v potaz nutnost zohlednit principy ochrany právní jistoty, ochrany nabytých práv
a presumpce správnosti aktů veřejné moci, které jsou jedním z aspektů ústavní definice České
republiky jakožto materiálního právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy (srov. např. nález
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 150/01 ze dne 9. října 2003, N 117/31 SbNU 57).
[23] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítla, že navzdory vymezenému standardu přezkumu
krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného o udělení licence na základě marginálních vad,
aniž by se dostatečně věnoval otázce dobré víry stěžovatelky. Tímto postupem krajský soud
podle stěžovatelky zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.
[24] Nejvyšší správní soud této námitce nepřisvědčil, neboť dospěl k závěru, že rozsudek
krajského soudu z hlediska přezkoumatelnosti obstojí. Stěžovatelka totiž prezentovala napadený
rozsudek tak, že žalobě vyhověl pouze v důsledku existence marginálních pochybení týkajících
se rozporů v revizních zprávách a parcelních číslech pozemků, aniž by se zabýval závažností
takových pochybení. Krajský soud ovšem ve skutečnosti nezůstal jen u konstatování zmíněných
rozporů, jak tvrdí stěžovatelka. Soud z uvedených rozporů, jakož i z argumentace samotné
stěžovatelky, vyvodil, že existují vážné a důvodné pochybnosti o dokončenosti energetického
zařízení. Konkrétně uvedl, že „předložené vzájemně rozporné revizní zprávy, jež se musely vztahovat
k dokončenému energetickému zařízení jako celku, nebyly v jejich vzájemném kontextu způsobilé technické
předpoklady věrohodně prokázat, pochybnosti o dokončenosti energetického zařízení v době rozhodování o udělení
licence plynou i z rozporů ve vymezení pozemků, na nichž mělo být energetické zařízení v době rozhodování
o udělení licence umístěno, a pak jsou tedy dány i pochybnosti ohledně prokázání vlastnického nebo užívacího
práva k celému (dokončenému) energetickému zařízení, které mělo sloužit k výkonu licencované činnosti,
ke skutkovému stavu, jaký tu byl v době rozhodování žalovaného o udělení licence.“ Rozhodnutí žalovaného
o udělení licence tak podle krajského soudu nemohlo obstát, jelikož ze správního spisu
ani z dokazování provedeného před soudem nevyplynulo, že energetické zařízení,
k jehož provozování žalovaný udělil licenci, bylo v době rozhodování o udělení licence jako celek
dokončeno (věcně k této otázce viz níže). Není proto pravda, že krajský soud nedostál standardu
přezkumu, který si sám nastavil. Krajský soud z výše uvedených skutečností dovodil vážné
pochybnosti o samotném dokončení fotovoltaické elektrárny, což je vada, jež svou intenzitou
může spadat pod závažné vady, které mohou vést ke zrušení rozhodnutí o udělení licence
ze strany soudu.
[25] Krajský soud se vyjádřil, byť nutno říci, že poměrně stručně, i k problematice dobré víry
stěžovatelky. Uvedl, že „především s ohledem na zjevné rozpory v jednotlivých postupně předkládaných
revizních zprávách, jichž si osoba zúčastněná na řízení, jež je žalovanému předkládala, musela být vědoma,
a na argumentaci osoby zúčastněné na řízení nedokončeností energetického zařízení jako celku
(na všech pozemcích, na kterých mělo být umístěno, v době rozhodování o udělení licence) je pak zdejší soud
toho názoru, že v dobré víře ve správnost a zákonnost rozhodnutí o udělení licence nemohla být od počátku
ani osoba zúčastněná na řízení.“ Takové odůvodnění je s ohledem na úvodní pasáže rozsudku
krajského soudu sice velmi strohé, přesto však z hlediska přezkoumatelnosti alespoň v nutné míře
postačující. V kombinaci se zbytkem odůvodnění je z citované pasáže rozsudku seznatelné,
že krajský soud odmítl existenci dobré víry na straně stěžovatelky právě s ohledem na nedostatky
zjištění o dokončenosti energetického zařízení, plynoucí mimo jiné z vyjádření stěžovatelky
samotné.
[26] Stěžovatelka spatřovala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek
důvodů také v tom, že se krajský soud odchýlil od své vlastní předchozí rozhodovací praxe,
při níž byl údajně značně benevolentnější a marginální formální vady nepovažoval za důvody
pro zrušení licence. Nejvyšší správní soud stěžovatelce nepřisvědčil, neboť jí citované rozsudky
jsou v zásadním ohledu odlišné od nyní projednávané věci.
[27] Ve vztahu k rozsudku krajského soudu ze dne 13. ledna 2015, č. j. 62 A 78/2013 - 525,
(FVE Stálky) je třeba nejprve uvést, že byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
3. prosince 2015, č. j. 9 As 19/2015 - 141. Nad rámec však Nejvyšší správní soud uvádí,
že v tomto případě sice byly pozemky v obou revizních zprávách identifikovány odlišnými
parcelními čísly než v žádosti o udělení licence, tyto rozpory však podle krajského soudu v daném
případě s ohledem na další listiny založené ve správním spisu zásadním způsobem nezpochybnily
skutkový stav ohledně reálného umístnění provozovny a její dokončenosti (viz s. 19-21 rozsudku
krajského soudu ze dne 13. ledna 2015, č. j. 62 A 78/2013 - 525). Obdobně i v rozsudku ze dne
30. března 2015, č. j. 62 A 107/2013 - 71 (FVE Horní Libchava 1), potvrzeném Nejvyšším
správním soudem rozsudkem ze dne 9. července 2015, č. j. 4 As 84/2015 - 37, krajský soud
na základě dalších důkazů dospěl k závěru, že nejsou dány objektivní pochybnosti o tom,
že umístění provozovny uvedené v rozhodnutí o udělení licence odpovídalo jejímu skutečnému
umístění v době rozhodnutí. Také v rozsudku ze dne 15. května 2015, č. j. 62 A 112/2013 - 198
(FVE Havřice) se podle krajského soudu podařilo v řízení objasnit skutkový stav,
aniž by panovaly pochybnosti o stavu energetického zařízení v době udělení licence. Posledně
jmenované rozhodnutí krajského soudu však bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 7. března 2016, č. j. 7 As 153/2015 - 999. Zrušen ze strany Nejvyššího správního
soudu (rozsudkem ze dne 26. srpna 2015 č. j. 2 As 103/2015-171) byl i další
stěžovatelkou odkazovaný rozsudek krajského soudu, a to rozsudek ze dne 27. března 2015,
č. j. 62 A 96/2013 - 226. Jak již Nejvyšší správní soud vyložil v předchozích odstavcích, důvod
pro zrušení rozhodnutí žalovaného v nyní projednávané věci nebyly rozpory ve správním spisu
samy o sobě. Na rozdíl od výše odkazovaných rozsudků krajského soudu v nynější věci týž soud
dospěl na základě rozporů v identifikaci energetického zařízení co do celkového výkonu
a umístění k závěru, že ani provedené dokazování neodstranilo závažné pochybnosti
o dokončenosti energetického zařízení, na něž byla licence udělena, v době vydání rozhodnutí
o udělení licence.
[28] Napadený rozsudek krajského soudu je tak zcela srozumitelný a jsou z něj v potřebné
míře seznatelné a odůvodněné úvahy, jimiž se soud řídil.
[29] Nejvyšší správní soud se proto věnoval další námitce, v níž stěžovatelka tvrdila,
že se krajský soud dopustil jiné vady řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Tuto vadu stěžovatelka spatřovala v tom, že krajský
soud neprovedl důkaz výslechem svědka Z. K., zaměstnance společnosti HHI-KOMEX a. s.
(zhotovitelka stavby energetického zařízení), jenž měl na starosti přípravu podkladů pro udělení
licence, a proto jednal jak s revizním technikem, tak se zástupci stěžovatele. Pan K. tak podle
stěžovatelky byl informován o průběhu revizní kontroly a vyhotovování revizní zprávy a jeho
výpověď měla sloužit k objasnění existence tří verzí revizní zprávy, a tím pádem k odstranění
údajných rozporů v hodnotě celkového instalovaného výkonu. Nejvyšší správní soud tuto
námitku shledal důvodnou.
[30] Stěžovatelka vystupovala v řízení před krajským soudem v pozici osoby zúčastněné
na řízení. Podle §34 odst. 3 s. ř. s. má osoba zúčastněná na řízení právo předkládat písemná
vyjádření, nahlížet do spisu, být vyrozuměna o nařízeném jednání a žádat, aby jí bylo při jednání
uděleno slovo; dále se jí doručuje se žaloba, usnesení o přiznání odkladného účinku, usnesení
o předběžném opatření a rozhodnutí, jímž se řízení u soudu končí. Citované ustanovení osobě
zúčastněné na řízení tedy výslovně nepřiznává právo navrhovat důkazy a soudu
tomu odpovídající povinnost vypořádat se s jejími důkazními návrhy o této otázce panovaly
v právní praxi pochybnosti. Nejvyšší správní soud však již v minulosti případ od případu dospěl
k závěru, že právo navrhovat na podporu svých tvrzení důkazy osobě zúčastněné na řízení svědčí.
V rozsudku ze dne 28. května 2015, č. j. 6 As 173/2014 - 186 (tedy ve stejný den, kdy krajský
soud rozhodl napadeným rozsudkem) Nejvyšší správní soud (byť zatím jen obiter) konstatoval:
„Disponuje-li osoba zúčastněná na řízení právem ve věci právně i skutkově argumentovat, musí mít také možnost
svá skutková tvrzení opřít o relevantní důkazy, a bylo by proto proti smyslu jí výslovně přiznaných práv,
kdyby jí bylo odepřeno právo navrhovat na podporu svých tvrzení také důkazy.“ (bod 50). Devátý senát
Nejvyššího správního soudu k uvedené otázce o několik týdnů později uvedl: „Osoba zúčastněná
na řízení má podle §34 odst. 3 s. ř. s. právo předložit písemné vyjádření […]. Skutečnost, že rozsah přezkumu
v řízení o žalobě je vymezen rozsahem podané žaloby a v ní uplatněnými žalobními body a že osoba zúčastněná
na řízení nemá právo disponovat s předmětem řízení, ani právo na vypořádání vlastních žalobních námitek
(srov. §75 s. ř. s.), nezbavuje soud povinnosti její důkazní návrhy vypořádat. Vyjádření osoby zúčastněné
na řízení je omezeno rozsahem a důvody žaloby. Má-li osoba zúčastněná na řízení právo podat své vyjádření,
nelze konstatovat, že nemá právo předložit či navrhnout ke svým tvrzením důkazy. Vyjádření osoby zúčastněně
na řízení není ničím jiným, než oprávněním hájit svá práva, která byla napadeným rozhodnutím dotčena.
Její postavení je z tohoto úhlu pohledu zcela srovnatelné s postavením účastníků řízení.“ (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. června 2015, č. j. 9 As 294/2014 - 114, body 52-53). Uvedené závěry
podporuje i část komentářové literatury (např. VOPÁLKA, V.; MIKULE, V.; ŠIMŮNKOVÁ,
V.; ŠOLÍN, M. Soudní řád správní. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 58). I v případě důkazních návrhů
osoby zúčastněné na řízení tak platí, že soud musí navrhované důkazy provést nebo řádně
zdůvodnit, proč k jejich provedení nepřistoupil (citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 9 As 294/2014 - 114, bod 54).
[31] Uvedené závěry platí tím spíše v případech, jako je tento, kdy břemeno „obhajoby“
správního rozhodnutí fakticky leží primárně na bedrech osoby zúčastněné na řízení
(stěžovatelky), jejíž práva jsou „ve hře“. Zrušení rozhodnutí o odebrání licence stěžovatelce
je velmi razantním zásahem právě do stěžovatelčiných hmotných práv. V tomto případě je zcela
zřejmé, že projednávaná věc je „její věcí“ ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“). Jak opakovaně zdůraznil Ústavní soud, ze zásad spravedlivého procesu
(konkrétně z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny) vyplývá nejen právo vyjádřit se k provedeným
důkazům a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro prokázání
svých tvrzení pokládá subjekt za potřebné. Tomuto procesnímu právu pak odpovídá povinnost
soudu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví –
ve svém rozhodnutí vyložit, proč tak učinil [nález Ústavního soudu ze dne 16. února 1995,
sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51), ze dne 29. června 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03
(N 87/33 SbNU 339), nebo z novější judikatury nález ze dne 23. června 2015,
sp. zn. II. ÚS 2067/14, bod 13]. Případný argument proti právu osoby zúčastněné na řízení činit
důkazní návrhy, sice že osoba zúčastněná na řízení je v popsaných případech oprávněna se bránit
prostřednictvím kasační stížnosti, je lichý. Pomíjí totiž zásadu ekonomie řízení, ale zejména
skutečnost, že právo vyjádřit se k vlastní věci a na podporu svých vyjádření navrhovat důkazy
(čl. 38 odst. 2 Listiny ve spojení s judikaturou Ústavního soudu citovanou v tomto odstavci)
je formulováno všeobecně, jelikož poskytování ochrany právům je úkolem všech soudů (čl. 4
a čl. 90 Ústavy), protože ochrana základních práv by měla být poskytnuta efektivně
a pokud možno v reálném čase.
[32] Co se týče nyní projednávaného případu, jakkoliv krajský soud ve vztahu k důkazním
návrhům stěžovatelky avizoval vstřícný přístup, nakonec její důkazní návrhy částečně oslyšel.
Při jednání před krajským soudem dne 16. dubna 2015 předseda senátu – s ohledem na tehdy
převažující náhledy na danou procesní otázku a s dobrým odhadem trendu judikatury kasačního
soudu – uvedl, že striktně vzato osoba zúčastněná na řízení podle §34 odst. 3 s. ř. s. nemá právo
navrhovat důkazy, současně však v tomto ohledu vyjádřil vstřícný přístup a osobě zúčastněné
na řízení (nynější stěžovatelce) sdělil, že má soudu sdělit své důkazní představy, protože soud
je připraven si je osvojit. Zástupce stěžovatelky následně uvedl, že chce navrhnout důkazy
mimo jiné za účelem vyjasnění údajných rozporů v revizních zprávách, resp. v jejích různých
verzích. Proto navrhl výslech pana K. (viz výše), který měl vyjasnit důvod založení tří verzí
revizní zprávy ve spisu a podat informace o tom, jak probíhala telefonická komunikace
s žalovaným, jejímž důsledkem bylo založení různých verzí revizní zprávy s různými hodnotami
celkového instalovaného výkonu ve spisu. O této údajné komunikaci není ve správním spisu
žalovaného založen žádný záznam, a proto zástupce stěžovatelky navrhl výslech pana K.
Předseda senátu na to opáčil, že ve správním spisu jsou založeny tři listiny (revizní zprávy)
z období vedení správního řízení, přičemž v každé je uveden jiný celkový instalovaný výkon.
Tento výkon se postupně snižuje a rámcově, pokud bychom přistoupili na myšlenku
zaokrouhlení (předseda senátu zmínil, že je soudu známo, že žalovaný takto v rozhodné době
postupoval), hodnota celkového výkonu v rozhodnutí o licenci odpovídá poslední revizní zprávě.
Předseda senátu proto uzavřel, že s ohledem na to a také na pořadí, v jakém byly revizní zprávy
předkládány, by zde rozpor ohledně otázky, jaký podklad byl pro žalovanou určující, nemusel
být vůbec shledán. Zástupce žalobkyně pak soudu alternativně navrhl předložení písemného
vyjádření pana K. Předseda senátu však konstatoval, že by se jednalo o vysvětlování důvodů, proč
jsou ve spisu založeny tři odlišné dokumenty, a těžko by šlo o dokument, který by osvětloval
skutkový stav a doplňoval chybějící informace. Z toho důvodu uzavřel, že v tomto směru soud
dokazovat nebude.
[33] K otázce rozporů v hodnotě celkového instalovaného výkonu se nicméně krajský soud
vrátil při jednání dne 28. května 2015. Zástupce stěžovatelky vysvětlil, že se jedná o jednu revizní
zprávu, která byla k požadavkům žalovaného vzneseným v rámci telefonické komunikace
opravena definitivně až ve třetí verzi revizní zprávy, a to kvůli předchozím překlepům a početním
chybám.
[34] Jak plyne z písemného vyhotovení rozsudku krajského soudu, rozpory v jednotlivých
revizních zprávách (či verzích revizní zprávy) byly společně s nesrovnalostmi v parcelních číslech
a v umístění energetického zařízení nakonec důvodem pro zrušení rozhodnutí žalovaného
o udělení licence stěžovatelce. Krajský soud ve vztahu k rozporným údajům v revizních zprávách
uvedl: „Jestliže však obě uvedené revizní zprávy byly vyhotoveny ve stejný den, jestliže revize v obou případech
měla dokonce proběhnout ve stejné dny (5. – 6. 10. 2010) [správně 5. – 6. 12. 2010, pozn. NSS], nadto jsou
obě formálně označeny stejným evidenčním číslem, pak je věrohodnost obou postupně vydaných zpráv významně
snížena. Bez ohledu na počty nainstalovaných panelů, jejichž výkon je pak v souhrnu určující pro revizním
technikem uváděnou hodnotu celkového instalovaného výkonu, jež nejsou v obou zprávách uváděny v souladu
(i druhá z uvedených revizních zpráv, jež má být podle osoby zúčastněné na řízení pokládána za rozhodující
podklad, zmiňuje celkových 4464 solárních panelů – zřejmě tedy v rámci obou sestav, což by však nemohlo
odpovídat celkovému instalovanému výkonu uvedenému v revizní zprávě, neboť 4464 solárních panelů odpovídá
podle dalšího textu této revizní zprávy celkovému výkonu 982080 Wp), není logicky vysvětlitelné,
jak mohly revize údajně provedené souběžně (týmž revizním technikem) přivodit odlišnost v údajích o celkovém
výkonu, který je žalobcem zpochybňován.“ S ohledem na to krajský soud dovodil, že „již vzhledem
ke shora uvedenému existují výrazné pochybnosti o stavu (resp. dokončenosti elektrárny) v době revizní prohlídky,
která údajně měla proběhnout 5. – 6. 10. 2010 [správně 5. – 6. 12. 2010, pozn. NSS] –
a tedy i k okamžiku, ke kterému byla licence udělena. Rozdíly v údaji o celkovém instalovaném výkonu ze shora
uvedených důvodů vzbuzují tedy podle zdejšího soudu důvodnou pochybnost o tom, k jakému energetickému
zařízení osoba zúčastněná na řízení listiny dokládala, resp. jaké (v té době dokončené) energetické zařízení
bylo předmětem udělení licence.“
[35] Zástupce stěžovatelky přitom během ústního jednání soudu předestřel svou verzi
vysvětlení rozporů v celkovém instalovaném výkonu. Uvedl, že se jednalo o jednu jedinou revizi,
z níž vzešlo vícero verzí revizní zprávy v důsledku postupného odstraňování chyb na základě
telefonické komunikace s žalovaným. Na tuto argumentaci krajský soud v písemném odůvodnění
rozsudku nereaguje. Zejména však zástupce stěžovatelky za účelem podrobnějšího vysvětlení celé
situace vznesl důkazní návrh výslechem svědka Z. K., který však soud neakceptoval navzdory
tomu, že otázka rozporů v revizních zprávách byla, soudě nakonec podle odůvodnění rozsudku,
oproti původním signálům senátu krajského soudu při prvním ústním jednání, velmi podstatným
důvodem pro vyhovění žalobě. V rozsudku však krajský soud nevyhovění jmenovanému
důkaznímu návrhu nijak nezdůvodnil, ačkoliv byl ve smyslu aktuální judikatury Nejvyššího
správního soudu povinen tak učinit (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 294/2014-
114, bod 54). Přestože tedy krajský soud obecně postupoval v řízení korektně a ponechal
stěžovatelce prostor pro uplatnění důkazních návrhů na podporu jejích tvrzení oponujících
žalobním bodům (tedy v rámci rozsahu přezkumu vymezeném žalobou), v případě návrhu
výslechu svědka K. se dopustil vady řízení spočívající v opomenutém důkazním návrhu.
[36] Kategorii opomenutých důkazů Ústavní soud, jakož i Nejvyšší správní soud
(viz např. rozsudek ze dne 12. listopadu 2015, č. j. 4 Afs 129/2015 - 64, bod 13 a judikaturu tam
uvedenou), setrvale označuje za vadu s dimenzí protiústavnosti. Ústavní soud např. v nálezu
ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239), uvedl, že ze zásad
spravedlivého procesu vyplývá právo označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění
(prokázání) svých tvrzení pokládá subjekt (a s ohledem na výše reprodukované závěry Nejvyšší
správního soudu i osoba zúčastněná na řízení) za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka
odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také – pokud
jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, proč navržené důkazy neprovedl, resp. z jakých
důvodů je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží
své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů,
ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1,
čl. 38 odst. 2 Listiny). Podle Ústavního soudu [např. nález ze dne 30. června 2004,
sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)], přitom lze neakceptování důkazního návrhu,
co do věcného obsahu odůvodnění, založit toliko třemi důvody: Prvním je argument,
dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá
relevantní souvislost s předmětem řízení (tzn. ve správním soudnictví tak, jak byl vymezen
žalobou a jejími body). Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit
tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně
třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření
nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností
(s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
[37] V nyní projednávaném případě došlo k tomu, že při jednání dne 16. dubna 2015 předseda
senátu nevyhověl důkaznímu návrhu stěžovatelky, jenž nepochybně spadal do rámce
vymezeného žalobními body, patrně s ohledem na nadbytečnost či irelevanci daného důkazu,
jak se věc tehdy senátu krajského soudu jevila. Nejvyšší správní soud musí souhlasit
se stěžovatelkou, že vyjádření předsedy senátu vyznělo tak, že krajskému soudu patrně postačí,
že se údaje v rozhodnutí o udělení licence shodují s údajem o celkovém instalovaném výkonu
v poslední verzi revizní zprávy. Následně však krajský soud, jak bylo vyloženo výše, svůj náhled
přehodnotil a vzal rozpory v hodnotách celkového instalovaného výkonu v revizních zprávách
v kumulaci s rozpory ohledně umístění energetického zařízení (srov. též s. 19 napadeného
rozsudku) za důvod pro zrušení rozhodnutí o udělení licence. Neprovedení důkazního návrhu
stěžovatelky však již adekvátně nezdůvodnil, ve vlastním odůvodnění rozsudku o něm nebyla
žádná zmínka.
[38] Krajský soud se tak vzhledem k uvedeným okolnostem zatížil svůj rozsudek vadou řízení,
která mohla mít vliv na jeho zákonnost. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
14. října 2005, č. j. 6 Ads 57/2004 - 59 se nejedná o vadu řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení
vůbec nedošlo. Nyní projednávaný případ však pod toto pravidlo nespadá, neboť v této fázi
řízení nelze s jistotou uzavřít, jaký by byl výsledek sporu, kdyby k vadě nedošlo. Krajský soud
ve svém rozsudku uvedl, že rozdíly v údaji o celkovém instalovaném výkonu vzbuzují důvodnou
pochybnost o tom, k jakému energetickému zařízení osoba zúčastněná na řízení listiny dokládala,
resp. jaké (v té době dokončené) energetické zařízení bylo předmětem udělení licence.
Tyto pochybnosti pak byly podle krajského soudu posíleny i rozpory ve vymezení pozemků,
na nichž mělo být energetické zařízení umístěno. Krajský soud tak v zásadě založil svůj rozsudek
na kumulativním efektu dvou pilířů – na rozporech v údajích o celkovém instalovaném výkonu
a na rozporech ve vymezení pozemků.
[39] Jak Nejvyšší správní soud vyložil výše, ve vztahu k údajným rozporům o celkovém
instalovaném výkonu v revizních zprávách se krajský soud dopustil vady řízení opomenutím
důkazního návrhu stěžovatelky, pročež v této fázi odpadá jeden z pilířů jeho rozsudku.
Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo, než rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení, protože je věcí krajského soudu, aby se vypořádal s důkazním návrhem
stěžovatelky provést výslech svědka Z. K. (buď tak, že mu vyhoví, anebo odůvodní, proč tomuto
důkaznímu návrhu nevyhověl) a aby se znovu zabýval možnou příčinou rozporů v revizních
zprávách, resp. v různých jejích verzích, a to i ve světle konečné revizní zprávy ze dne 30. května
2011 (o revizi ze dne 27. května 2011), jež byla podkladem kolaudačního souhlasu příslušného
stavebního úřadu ze dne 29. července 2011 (jímž krajský soud na návrh stěžovatelky dokazoval).
Současně bude na místě, aby se krajský soud při té příležitosti podrobněji vyjádřil
ke stěžovatelčině tvrzení o „optimalizaci“ energetického zařízení (zda vůbec, jak a kdy probíhala)
a z toho plynoucím důsledkům pro otázku dobré víry stěžovatelky. Právě o dobré víře
stěžovatelky krajský soud totiž pojednal jen velmi stručně (viz bod [25] tohoto rozsudku),
ačkoliv se jedná o otázku, která má pro možnost zrušení rozhodnutí o udělení licence –
podle kritérií přezkumu nastavených samotným krajským soudem v úvodu jeho rozsudku –
klíčový význam.
[40] Vzhledem k tomu, že dosavadní závěry krajského soudu byly založeny na kumulativním
efektu rozporů v různých verzích revizní zprávy a v rozporech ohledně umístění energetického
zařízení a k tomu, že otázkou rozporných údajů v různých verzích revizní zprávy se bude muset
v souvislosti s opomenutím důkazního návrhu výslechu Z. K. krajský soud znovu zabývat, se
Nejvyšší správní soud v této fázi řízení nezabýval zbylými kasačními námitkami. Zbylé námitky
(včetně námitky vůči závěru o neprokázání vlastnického práva) se totiž váží k závěrům přijatým
krajským soudem ve zrušeném rozsudku, které jsou však závislé na postupu a úvahách krajského
soudu v dalším řízení. Nejvyšší správní soud přitom nemůže předvídat ani budoucí postup
krajského soudu v řízení ani jeho výsledek.
IV. Náklady řízení
[41] Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti před Nejvyšším správním soudem (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. března 2016
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu