ECLI:CZ:NSS:2016:6.AS.272.2015:53
sp. zn. 6 As 272/2015 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: V. J.,
zastoupena Mgr. Petrou Krnošovou, advokátkou, se sídlem Arbesova 409, 470 01 Česká Lípa,
proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, 461 80 Liberec,
týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 10. 2015, č. j. OÚPSŘ 233/2015-330-
rozh., v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v
Liberci ze dne 19. 11. 2015, č. j. 59 A 70/2015 – 37,
takto:
I. Žalobkyni se p ř i z n á v á osvobození od soudního poplatku za kasační stížnost
v plném rozsahu.
II. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 19. 11. 2015,
č. j. 59 A 70/2015 – 37, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen „krajský soud“) usnesením
ze dne 19. 11. 2015, č. j. 59 A 70/2015 – 37 (dále jen „napadené usnesení“), odmítl dle §46
odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), žalobu
podanou jménem žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 10. 2015,
č. j. OÚPSŘ 233/2015-330-rozh. (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím
bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Mimoň, odboru
výstavby, dopravy, zemědělství a životního prostředí (dále jen „stavební úřad“) ze dne 7. 7. 2015,
č. j. MUMI 3571/2015, kterým stavební úřad k žádosti V. F. povolil podle §123 odst. 1 zákona č.
183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), předčasné užívání změny
části stavby hospodářského objektu u rodinného domu č. p. 5 na pozemku p. č. 30 v k. ú. Vranov
pod Ralskem, obec Mimoň, v rozsahu jedné bytové jednotky o velikosti 2+1.
[2] Důvodem odmítnutí žaloby byla skutečnost, že k podání žaloby za žalobkyni zmocnil
advokátku Mgr. Petru Krnošovou pan J. F., který v době podání žaloby již nebyl oprávněn
žalobkyni zastupovat a žaloba tudíž byla podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
Usnesením Okresního soudu v České Lípě, č. j. 19P a Nc 397/2015, byl J. F. odvolán z funkce
opatrovníka V. J., a novým opatrovníkem bylo ustanoveno město Mimoň. Toto usnesení bylo
doručeno městu Mimoň a právní zástupkyni J. F. dne 6. 10. 2015 a stalo se tak téhož dne
v souladu s §171 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“),
vykonatelným. J. F. tudíž nebyl oprávněn podat za žalobkyni dne 19. 10. 2015 žalobu ve
správním soudnictví, neboť ji v té době již nemohl zastupovat. I v případě, že by žaloba byla
podána v době, kdy J. F. ještě opatrovníkem žalobkyně byl, potřeboval by ke schválení
takového právního jednání za žalobkyni souhlas soudu, který nedoložil.
II.
Kasační stížnost
[3] Jménem žalobkyně („stěžovatelky“), stále zastoupené advokátkou Mgr. Petrou
Krnošovou, podal J. F. proti napadenému usnesení kasační stížnost. V kasační stížnosti namítá,
že stěžovatelka není žádným způsobem omezena ve svéprávnosti. Její způsobilost k provádění
právních úkonů je zcela zachována. Opatrovník je jí ustanoven pouze z toho důvodu, že není
schopna psaní a běžné komunikace. Je však schopna vyjadřovat své názory. Bylo a je přáním
stěžovatelky žalobu ve věci podat a nechat věc zákonnosti rozhodnutí žalovaného přezkoumat
soudem.
[4] Dosavadní opatrovník, který je synem stěžovatelky, převzal do svých rukou usnesení
o odvolání z funkce opatrovníka dne 19. 10. 2015 v odpoledních hodinách. Žaloba byla podána
dne 19. 10. 2015 v ranních hodinách.
[5] Město Mimoň opatrovnictví stěžovatelky odmítá a podalo ve věci odvolání, opatrovnictví
se fakticky neujalo, o její přání a názory se nezajímá, o stěžovatelku dále pečuje její syn J. F. V
současné době neexistuje jiná osoba než její syn J. F., která by byla ochotna hájit její zájmy.
Stěžovatelka má za to, že rozhodnutím o odmítnutí žaloby došlo ke zjevné nezákonnosti, když
soud porušil její základní lidské právo, kterým je podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod právo každého člověka domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a
nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Postup krajského soudu odňal
stěžovatelce právo domáhat se nezákonnosti postupem zaručeným Listinou základních práv a
svobod, když toliko pouze z důvodu jejího zdravotního hendikepu a skutečnosti, že časově se
lhůta pro podání žaloby setkala se zásahem soudu ve změně opatrovníků (kteří ale o takovou
změnu nestojí), žalobu odmítl.
[6] Navrhuje tudíž, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III.
Osvobození od soudního poplatku
[8] Přípisem ze dne 13. 5. 2016, č. j. 6 As 272/2015 – 23, vyzval Nejvyšší správní soud
stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost. Stěžovatelka následně požádala
o osvobození od soudních poplatků, svoji žádost doložila vyplněným formulářem „Potvrzení
o osobních majetkových a výdělkových poměrech“.
[9] Jak vyplývá z doložených údajů a informací v soudním spise krajského soudu,
stěžovatelka je po vážné nemoci v domácím léčení zcela odkázána na péči třetích osob,
kterou zajišťuje zejména opatrovník J. F., mimo jiné též prostřednictvím poskytovatelů sociálních
služeb. Zdravotní stav stěžovatelky vyžaduje, aby byla nepřetržitě monitorována pro případ jeho
náhlého zhoršení, zároveň je také důvodem pro potřebu ustanovení opatrovníka.
[10] Stěžovatelka pobírá starobní a vdovský důchod v celkové výši 13.124 Kč měsíčně a dále
příspěvek na péči dle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve výši 12.000 Kč měsíčně.
Kromě rodinného domu, v němž bydlí, nevlastní žádný majetek větší hodnoty, a dále uvádí dluhy
u bankovních institucí v celkové výši 67.915 Kč.
[11] Podle §36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), „účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní
žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození
od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být
odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.“
[12] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka splňuje podmínky pro osvobození
od soudního poplatku ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s. Stěžovatelka požádala o osvobození
od soudního poplatku a kasační stížnost nelze považovat za zjevně neúspěšnou. S ohledem
na její výše uvedené poměry Nejvyšší správní soud naznal, že povinnost zaplatit soudní poplatek
za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč by byla s to stěžovatelku omezit v jejím přístupu k soudní
ochraně. Stěžovatelka sice disponuje příjmy v určité výši, nicméně její vážný zdravotní stav
současně vyžaduje vynakládání vysokých částek na zajištění potřebné péče třetích osob,
na které je stěžovatelka v podstatě nepřetržitě závislá.
[13] Nejvyšší správní soud tudíž rozhodl tak, že stěžovatelce přiznal osvobození od soudního
poplatku za kasační stížnost v plném rozsahu.
IV.
Posouzení kasační stížnosti
[14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas a proti rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost
kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
[15] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
[16] Kasační stížností je napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, z tohoto důvodu přichází
v úvahu z povahy věci pouze kasační důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98, publ. pod č. 625/2005 Sb. NSS).
[17] Ze soudního spisu krajského soudu a podkladů dodaných stěžovatelkou lze zjistit,
že usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 14. 8. 2013, č. j. 0 Nc 1709/2013 – 8, byl
žalobkyni z důvodu jejího zdravotního stavu ustanoven opatrovníkem její syn J. F. Rozsah jeho
oprávnění byl určen tak, že je oprávněn a povinen spravovat běžné záležitosti a majetek
žalobkyně, přičemž jednání v podstatných záležitostech vyžaduje schválení soudu. Usnesením
Okresního soudu v České Lípě ze dne 1. 10. 2015, č. j. 19 P 155/2013 – 177, byl J. F. odvolán z
funkce opatrovníka, a novým opatrovníkem bylo jmenováno město Mimoň. Důvodem odvolání
byla skutečnost, že opatrovník nedoložil, jak hospodaří s příjmy žalobkyně, a také proto, že
neumožňuje kontakt své sestry V. F. s žalobkyní, ačkoliv je nepochybné, že žalobkyně na
návštěvu V. F. reaguje pozitivně. Výše uvedené usnesení bylo doručeno městu Mimoň i J. F.
prostřednictvím jeho právní zástupkyně dne 6. 10. 2015. J. F. se proti uvedenému usnesení
odvolal, stejně tak město Mimoň. O odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením
ze dne 18. 12. 2015, č. j. 36 Co 441/2015 – 245, tak, že usnesení Okresního soudu v České Lípě
ze dne 1. 10. 2015, č. j. 19 P 155/2013 – 177, zrušil a řízení o změně opatrovníka zastavil. Krajský
soud se neztotožnil se závěry o nedostatcích ve výkonu funkce opatrovníka ze strany J. F. a
naopak zjistil, že je v nejlepším zájmu žalobkyně, aby J. F. zůstal nadále jejím opatrovníkem.
[18] Z výše uvedeného vyplývá, že v době podání žaloby (dne 19. 10. 2015) byl J. F. odvolán
z funkce opatrovníka, nicméně rozhodnutí opatrovnického soudu napadli opravným
prostředkem jak odvolaný opatrovník, tak nově ustanovený opatrovník, město Mimoň.
V odvolacím řízení bylo usnesení o změně opatrovníka zrušeno a řízení o změně opatrovníka
zastaveno, jelikož v posuzované věci nenastaly nedostatky, pro které měl být J. F. z funkce
opatrovníka odvolán, chyběly tedy hmotně právní důvody pro změnu opatrovníka. Nejvyšší
správní soud má v dané situaci za to, že na opatrovníka, který byl odvolán z funkce rozhodnutím
opatrovnického soudu, které bylo následně odvolacím soudem zrušeno pro nesplnění hmotně
právních podmínek pro změnu opatrovníka, je třeba pro účely žalobní legitimace pohlížet tak, že
ani v mezidobí nepřestal být opatrovníkem, pokud funkci opatrovníka stěžovatelky fakticky
vykonávat nepřestal. Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že v opačném případě by došlo
k porušení jejího práva na přístup k soudu a v konečném důsledku k odepření spravedlnosti,
jelikož sama pro svůj zdravotní stav nebyla schopna se soudní ochrany domáhat a nebylo jiné
osoby, která by v daný okamžik její práva střežila. Tím spíše pokud se nově ustanovený
opatrovník odmítal své funkce ujmout a rozhodnutí o změně opatrovníka napadl opravným
prostředkem. Na uvedených závěrech ničeho nemění ani skutečnost, že usnesení o změně
opatrovníka je dle §171 odst. 2 o. s. ř. vykonatelné, není-li v něm výslovně stanoveno jinak,
doručením tohoto usnesení účastníkům řízení.
[19] Odlišně by bylo třeba posuzovat případ, kdy hmotně právní podmínky pro změnu
opatrovníka byly splněny a odvolací soud změnu opatrovníka pravomocně potvrdil. Krajský soud
pochopitelně nemohl v posuzovaném případě předvídat, jak bude o odvolání proti usnesení
opatrovnického soudu rozhodnuto. Pokud však žalobu odmítl dle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. s
tím, že byla podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou dříve, než byla otázka splnění
podmínek pro změnu opatrovníka s konečnou platností pravomocně vyřešena, vystavil se
nebezpečí, že tuto otázku sám posoudí nesprávně a zatíží tak své rozhodnutí nezákonností. Výše
uvedené lze uzavřít s tím, že žaloba podaná jménem žalobkyně opatrovníkem J. F. nebyla podána
osobou zjevně neoprávněnou, jelikož v době podání žaloby nebyly splněny podmínky pro
odvolání J. F. z funkce opatrovníka, což bylo následně potvrzeno odvolacím soudem.
[20] Krajský soud napadené usnesení odůvodnil dále tím, že opatrovník by dle usnesení
opatrovnického soudu potřeboval ke schválení právního jednání spočívajícího v podání žaloby
souhlas soudu, který nedoložil.
[21] Jak vyplývá z výrokové části již citovaného usnesení Okresního soudu v České Lípě ze
dne 14. 8. 2013, č. j. 0 Nc 1709/2013 – 8, je J. F. oprávněn a povinen zastupovat žalobkyni a jednat za
ni, hájit její zájmy, řádně spravovat její běžné záležitosti a majetek a přijímat za ni vdovský důchod s tím, že
rozhodnutí opatrovníka v podstatné záležitosti vyžaduje schválení soudu. Běžnou správou jmění
zastoupeného je třeba rozumět vyřizování obvyklých, zpravidla v určitém časovém horizontu se
opakujících záležitostí, jako jsou např. pravidelné platby a příjmy ze jmění nebo činnosti
zastoupeného včetně důchodu a dávek sociální podpory, placení sdruženého inkasa, pojistného,
daní nebo přijímání výtěžku z majetku (nájemné, úroky, dividendy apod.). Běžnou záležitostí jsou
i nárazová právní jednání jménem zastoupeného, jež se po hodnotové stránce nevymykají úrovni
spravovaného jmění (srov. též Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J. a kol. Občanský zákoník.
Komentář. Praha:Wolters Kluwer, a.s., 2014).
[22] Pojmu běžné majetkové záležitosti se věnoval ve své judikatuře i Nejvyšší soud,
a to zejména ve vztahu k zákonnému zastoupení nezletilých. Tyto závěry lze nicméně zobecnit
i na jiné případy, v nichž je zástupce omezen v oprávnění jednat za zastoupeného nad rámec
běžné správy jmění. V rozhodnutí ze dne 29. 4. 2015, č. j. 36 Cdo 4696/2014, Nejvyšší soud
vychází z toho, že nikoliv běžné majetkové záležitosti vyžadují k perfekci právního úkonu
schválení soudu. Soud právní úkon, který se neběžné majetkové záležitosti týká, schválí jen tehdy,
je-li v zájmu zastupovaného. Za zásadní okolnost pro rozhodnutí, zda je ke konkrétnímu úkonu
třeba schválení opatrovnickým soudem, je nutné považovat zejména skutečnost (nebo i pouhou
možnost), že se právní úkon učiněný zástupcem projeví negativně v majetkové sféře
zastoupeného.
[23] V posuzovaném případě bylo žalobou napadeno rozhodnutí, kterým bylo povoleno
předčasné užívání stavby ve vlastnictví žalobkyně. Bez ohledu na skutečnost, že stavbu
v současné době užívá jiná osoba (dcera žalobkyně), důsledkem vyhovění návrhu by bylo
omezení jednoho ze základních práv tvořících obsah vlastnického práva žalobkyně, tedy práva
předmět vlastnictví dle vlastní vůle užívat. Tento důsledek lze nepochybně označit za potenciální
negativní zásah do majetkové sféry zastoupené. Podpůrně lze přihlédnout i k rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2289/2011, v němž byl vysloven závěr,
že podání jakékoliv žaloby je neběžnou záležitostí, která může mít daleké dosahy do sféry
zastoupeného, a to zejména z důvodu vznikajících nákladů řízení a nákladů právního zastoupení.
[24] S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že podání žaloby proti napadenému rozhodnutí
je úkonem, ke kterému musí opatrovník doložit schválení jednání za žalobkyni ze strany
opatrovnického soudu. Jestliže tak neučinil, jedná se o nedostatek podmínky řízení spočívající
v nedostatku oprávnění opatrovníka žalobkyni v uvedeném rozsahu zastupovat. Podle §46
odst. 1 písm. a) s. ř. s. však platí, že soud návrh odmítne, nejsou-li splněny jiné podmínky řízení
a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat.
V posuzovaném případě jde nepochybně o nedostatek odstranitelný. Pokud by tedy mělo být
důvodem odmítnutí žaloby nedoložení souhlasu opatrovnického soudu, krajský soud měl
postupovat podle citovaného ustanovení a opatrovníka žalobkyně vyzvat k odstranění uvedeného
nedostatku. Jestliže tak neučinil, nemohl v souladu se zákonem žalobu z uvedeného důvodu
odmítnout.
[25] Obdobně postupoval dle citovaného usnesení Nejvyšší správní soud, který opatrovníka
usnesením ze dne 14. 6. 2016, č. j. 6 As 272/2015 – 30, vyzval k doložení schválení
opatrovnického soudu k podání kasační stížnosti. Opatrovník následně doložil, že Okresní soud
v České Lípě rozsudkem ze dne 31. 8. 2016, č. j. 19 P 155/2013 – 360, schválil právní jednání
opatrovníka za žalobkyni, spočívající v podání kasační stížnosti a v podání správní žaloby
proti napadenému rozhodnutí u krajského soudu.
V.
Závěr a náklady řízení
[26] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu
podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud bude
v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.
[27] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. října 2016
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu