ECLI:CZ:NSS:2016:7.AS.189.2016:41
sp. zn. 7 As 189/2016 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: Sodales Solonis z. s.,
se sídlem Bratří Nejedlých 335, Žebrák, zastoupen JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem
se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu,
se sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2016, č. j. 8 A 70/2016 - 36,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2016, č. j. 8 A 70/2016 - 36,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce požádal žalovaného (podáním ze dne 27. 2. 2016) dle zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o svobodném přístupu k informacím“), o zaslání informací ve věci finančních odměn
spolupracovníků ministra průmyslu a obchodu. Podotkl, že tak činí v návaznosti na zprávy
z tisku, dle nichž žalovaný nepřiřazuje zveřejněné výše odměn ke jménům svých konkrétních
zaměstnanců. Žalobce proto požádal o sdělení všech jmen osob, u nichž byly dosud zveřejněny
toliko finanční částky, a to nejlépe ve formě přehledné tabulky se jmény.
[2] Přípisem č. j. MPO 13526/2016, PID MIPOX01ZZUIB, ze dne 18. 3. 2016 žalovaný
poskytl žalobci formou datového souboru anonymizovanou tabulku, v níž jsou jednotliví příjemci
odměn označeni jako náměstek ministra 1 až 9 a ředitel odboru 1 až 44, u každého z nich
je uvedena celková výše odměn za rok 2015. Téhož dne žalovaný vydal rozhodnutí
č. j. 13526/2016 (dále též „správní rozhodnutí I. stupně“), jímž odmítl žádost v té části,
v níž žalobce požadoval poskytnutí jmen a příjmení jednotlivých náměstků ministra a ředitelů
odborů. Své rozhodnutí žalovaný odůvodnil tak, že §8b zákona o svobodném přístupu
k informacím nemůže být podkladem pro tak zásadní zásah do soukromí dotčených osob,
jako je zveřejnění jejich odměn.
[3] Žalobce podal proti správnímu rozhodnutí I. stupně rozklad, který ministr průmyslu
a obchodu zamítl rozhodnutím ze dne 20. 4. 2016, č. j. MPO 16835/16/10200/01000
(dále též „žalobou napadené rozhodnutí“), a potvrdil správní rozhodnutí I. stupně. Ministr uvedl,
že požadované informace jsou osobními údaji, a v konkrétním případě je třeba posuzovat kolizi
práva na informace s právem na soukromí dotčených zaměstnanců. Přiřazení jmen k jednotlivým
vyplaceným částkám odměn by nepředstavovalo z hlediska veřejné kontroly výkonu státní správy
či hospodaření s rozpočtovými prostředky žádnou přidanou hodnotu, avšak zásah do osobní
integrity dotčených osob by byl značný.
II.
[4] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu, kterou městský soud rozsudkem
ze dne 24. 8. 2016, č. j. 8 A 70/2016 - 36, shledal důvodnou. Žalovaný postupoval v rozporu
se zákonem, když odmítl poskytnout žalobci jména a příjmení jednotlivých náměstků ministra
průmyslu a obchodu a ředitelů odborů, resp. přiřadit je k jednotlivým položkám v příloze
vyrozumění žalovaného č. j. MPO 13526/2016 ze dne 18. 3. 2016; ministr průmyslu a obchodu
pak toto rozhodnutí v rozporu se zákonem potvrdil.
[5] Městský soud uvedl, že podle §8a zákona o svobodném přístupu k informacím informace
týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje povinný
subjekt poskytne jen v souladu s právními předpisy upravujícími jejich ochranu. Následující §8b
citovaného zákona však upravuje výjimku ze zásady ochrany osobních údajů, která se jinak
při poskytování informací povinnými subjekty obvykle uplatní. Povinný subjekt totiž poskytne
základní osobní údaje o osobě, které poskytl veřejné prostředky. Těmito osobami jsou také
uvedení náměstkové a ředitelé odborů ministerstva průmyslu a obchodu, což vyplývá z jejich
pracovněprávního postavení poměru zaměstnanců veřejné správy. Tato otázka byla jednoznačně
kladně zodpovězena rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne
22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012 - 62, na jehož základě se již vytvořila ustálená judikatura
správních soudů. Žalovaný byl proto povinen poskytnout požadované informace o odměnách
předmětných náměstků a ředitelů odborů.
[6] Poukázal-li žalovaný na nutnost poměřování konkurujících zájmů a provedení testu
proporcionality, také tyto otázky byly bezpečně vyřešeny v citovaném rozsudku rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu, který vyvrací i veškerou další argumentaci žalovaného stran
neposkytnutí požadovaných informací žalobci. Zákonodárce v případě platů a odměn
zaměstnanců veřejné správy upřednostnil právo na informace před ochranou soukromí. Tento
přístup testu proporcionality v zásadě neodporuje, a proto není třeba tento test v jeho úplnosti
aplikovat v každém jednotlivém případě. Neposkytnout tyto informace lze jen v určitých
případech, kdy již právo na soukromí nad právem na informace převáží. Tyto případy Nejvyšší
správní soud v citovaném rozsudku rovněž vymezil tak, že se musí jednat o osoby, u nichž jsou
současně splněny tyto podmínky: 1) osoba, o jejíchž platových poměrech má být poskytnuta
informace, se na podstatě vlastní činnosti povinného subjektu podílí jen nepřímo a při zohlednění
všech okolností nevýznamným způsobem a 2) nevyvstávají konkrétní pochybnosti o tom,
zda v souvislosti s odměňováním této osoby jsou veřejné prostředky vynakládány hospodárně.
Mezi tyto osoby ani náměstci ministra, ani ředitelé odborů zjevně nespadají. Předestřený výklad
neodporuje ani závěrům judikatury Soudního dvora.
[7] Poskytování informací o výši odměn spolu se jménem a příjmením dotčených náměstků
a ředitelů odborů není ani nepřiměřené, neboť hraje důležitou roli z hlediska kontroly
hospodaření s veřejnými prostředky. Zásah do práva na soukromí naproti tomu neznamená
v tomto případě pro dotčené osoby žádnou podstatnou újmu.
[8] Městský soud s ohledem na výše uvedené zrušil podle §16 odst. 4 zákona o svobodném
přístupu k informacím jak žalobou napadené rozhodnutí, tak správní rozhodnutí I. stupně.
Zároveň nařídil žalovanému poskytnout žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku jména
a příjmení jednotlivých náměstků ministra průmyslu a obchodu a ředitelů odborů ministerstva
průmyslu a obchodu v roce 2015 spolu s informací, pod jakými čísly byly tyto osoby uvedeny
v tabulce obsažené v příloze vyrozumění žalovaného č. j. MPO 13526/2016 ze dne 18. 3. 2016.
III.
[9] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[10] Stěžovatel v prvním stížním bodě poukázal na nepřezkoumatelnost rozsudku městského
soudu. Městský soud z velké části pouze okopíroval rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012 - 62, aniž by se vypořádal s argumentací
uvedenou v rozhodnutí správních orgánů. Jeho rozsudek tak trpí nedostatkem důvodů.
Dále stěžovatel poukázal na nezákonnost napadeného rozsudku. Městský soud nesprávně
posoudil klíčovou otázku týkající se poskytnutí informací o odměnách uvedených náměstků
ministra průmyslu a obchodu a ředitelů odborů ministerstva průmyslu a obchodu. Předmětný
rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014,
č. j. 8 As 55/2012 - 62, neměl být v dané věci vůbec aplikován, případně se od něj měl městský
soud odchýlit. V citovaném rozsudku se totiž jednalo o informaci o výši platu a odměn jedné
osoby, nikoliv o plošné zveřejnění informací několika osob, jako tomu bylo v nyní
projednávaném případě. Stěžovatel zdůraznil, že mimo předchozí judikatury je třeba respektovat
také platnou právní úpravu, konkrétně čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod,
který se týká omezení přístupu veřejnosti k informacím. Městský soud měl provést test
proporcionality, poskytnutí žádaných informací totiž nesplňuje jeho druhé a třetí kritérium,
proto v dané věci postačilo zveřejnit výši odměn v anonymizované podobě, jak učinil stěžovatel.
K namítané nezákonnosti stěžovatel dále uvedl, že nemohl poskytnout žádané informace
ani s ohledem na nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 27. dubna 2016, č. 2016/679,
o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu
těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (dále jen „nařízení o ochraně osobních údajů“).
Stěžovatel trvá na tom, že výklad §8b zákona o svobodném přístupu k informacím obsažený
v napadeném rozsudku, jakož i v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu, odporuje
závěrům Soudního dvora vysloveným v rozsudku ze dne 9. 11. 2010 ve spojených věcech
C-92/09 a C-93/09 (Schecke a Eifert). Výklad citovaného ustanovení je rovněž v rozporu s §5
odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), což dokládá i judikatura
k tomuto ustanovení. Stěžovatel navrhl zrušit rozsudek městského soudu a věc vrátit tomuto
soudu k dalšímu řízení. Současně navrhl přiznat kasační stížnosti odkladný účinek.
IV.
[11] Žalobce se ve svém vyjádření plně ztotožnil s právním názorem městského soudu.
Stěžovatel neuvedl žádný relevantní důvod, proč by v dané věci neměl být aplikován rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012 - 62.
Namítl-li stěžovatel, že v dané věci se jedná o plošné zveřejnění informací týkajících se několika
osob, zatímco v citovaném rozsudku šlo o zveřejnění informací týkajících se pouze jedné osoby,
postrádá taková argumentace logiku. Je-li přípustné zveřejňovat informace o jedné osobě,
musí být za stejných podmínek přípustné zveřejňovat informace také o osobách dalších.
Argumentace stěžovatele byla důkladně vypořádána v uvedeném rozsudku rozšířeného senátu
a městský soud nepochybil, když své závěry o tuto judikaturu opřel. Ani námitky stran testu
proporcionality nelze považovat za důvodné. Žalobce navrhl zamítnout návrh na přiznání
odkladného účinku i samotnou kasační stížnost a přiznat žalobci náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
V.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost je důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností rozsudku
městského soudu. Bylo by totiž předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, bylo-li
by současně napadené rozhodnutí soudu skutečně nepřezkoumatelné, či založené na jiné vadě
řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
[15] Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
městského soudu vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
uveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním
z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního
státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli
při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví
podle ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat především
vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními
závěry na straně druhé.
[16] Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06, (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit,
jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústavní soud i v nálezu ze dne
17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), rovněž konstatoval, že:
„[s]oudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou
účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud
tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny“.
[17] Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud
zabýval ve své judikatuře již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, v němž vyložil, že: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti,
z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných
než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec
žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“. V rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, který byl publikován
ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 133/2004, pak vyslovil Nejvyšší správní
soud názor, že: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových,
nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění,
o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy,
kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“. Nejvyšší správní soud též vyslovil
v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupném na www.nssoud.cz,
že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav
pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. Judikatuře Nejvyššího správního soudu
(např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
který byl uveřejněn pod č. 689/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu)
je jinak společný závěr, že „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka
považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska
účastníka řízení klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou
argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost
spočívá“.
[18] Nejvyšší správní soud s poukazem na shora uvedené konstatuje, že má-li být soudní
rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud
za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval
při posuzování těchto skutečností. Uvedené musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného
rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého
skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil. Co do rozsahu přezkoumávání správního
rozhodnutí (po věcné stránce) je správní soud, nestanoví-li zákon jinak (srov. §75 odst. 2 s. ř. s.
v návaznosti na 71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán dispoziční zásadou. Ponechat stranou nelze
okolnost, že obsah odůvodnění rozhodnutí správního soudu v podstatě předurčuje možný rozsah
opravného prostředku vůči tomuto rozhodnutí ze strany účastníků řízení. Pokud by vůbec
neobsahovalo odůvodnění nebo by nereflektovalo žalobní námitky a zásadní argumentaci,
o níž se opírá, mělo by to nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost.
[19] Napadený rozsudek vyhovuje výše uvedeným kritériím přezkoumatelnosti. Z jeho
odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu městský soud vycházel, jak vyhodnotil
pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Je z něj rovněž patrné,
z jakých důvodů má právní názor vyslovený v rozhodnutích správních orgánů za nesprávný
a naopak, z jakých důvodů shledal důvodnými žalobní námitky žalobce. Městský soud
v napadeném rozsudku podrobně a přezkoumatelně objasnil, proč byl postup stěžovatele
spočívající v neposkytnutí jmen a příjmení jednotlivých náměstků ministra průmyslu a obchodu
a ředitelů odborů v rozporu se zákonem. Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil námitce
poukazující na nedostatek odůvodnění a nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu.
Ostatně stěžovatel proti závěrům v něm vysloveným v kasační stížnosti obsáhle brojí a na mnoha
místech s nimi polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelnosti nebylo možné. Nesouhlas
stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho
nepřezkoumatelnost (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2010,
č. j. 8 As 11/2010 - 163, ze dne 1 2. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, oba dostupné
na www.nssoud.cz).
[20] Nejvyšší správní soud se dále z úřední povinnosti zabýval tím, zda řízení před městským
soudem není zatíženo vadou, která by měla za následek nezákonnost napadeného rozsudku.
Nejvyšší správní soud takovou vadu zjistil. Městský soud pominul, že v řízení existují osoby,
jež by mohly eventuálně uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení podle §34 s. ř. s.
[21] Ze spisového materiálu vyplynulo, že předmětem soudního přezkumu je odmítnutí
žádosti o poskytnutí informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, v níž žalobce
požadoval sdělení informací o odměnách jednotlivých náměstků ministra průmyslu a obchodu
a ředitelů odborů ministerstva průmyslu a obchodu. V této souvislosti je třeba zdůraznit,
že podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014,
č. j. 8 As 55/2012 - 62, osoba, o jejímž platu se má informace poskytnout, vždy přichází v úvahu
v řízení před soudem jako osoba zúčastněná na řízení podle §34 s. ř. s. Těmito osobami jsou
přitom všechny osoby, jichž se žalobcem požadovaná informace týká, tedy všichni dotčení
náměstkové a ředitelé odborů. Skutečnost, že žalobce sám tyto osoby neoznačil v podané žalobě,
je zcela bez významu. Podle §34 odst. 1 s. ř. s. totiž osobami zúčastněnými na řízení jsou osoby,
které byly přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí
nebo tím, že rozhodnutí nebylo vydáno, a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením
nebo vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou-li účastníky a výslovně oznámily,
že budou v řízení práva osob zúčastněných uplatňovat. V daném případě není pochyb o tom,
že se v případě všech dotčených náměstků a ředitelů odborů o osoby na řízení zúčastněné jedná
(obdobně srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, č. j. 5 As 63/2015 - 25,
ze dne 24. 9. 2015, č. j. 10 As 112/2015 - 54).
[22] Povinností předsedy senátu městského soudu byly tyto osoby vyrozumět o probíhajícím
řízení, jakož je i vyzvat, aby oznámily, zda budou svá práva v řízení uplatňovat. Osoba zúčastněná
na řízení má právo předkládat písemná vyjádření, nahlížet do spisu, být vyrozuměna o nařízeném
jednání a žádat, aby jí bylo při jednání uděleno slovo. Rovněž se jí doručuje rozhodnutí,
jímž se řízení u soudu končí (§34 odst. 2, 3 s. ř. s.), proti němuž má právo podat kasační stížnost
(§102 s. ř. s.). V projednávané věci však městský soud ničeho v tomto směru neučinil
a nepostupoval ani v souladu s §74 s. ř. s. Městskému soudu přitom nic nebránilo vyzvat
stěžovatele k doplnění identifikace těchto osob přicházejících podle obsahu správního spisu
v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení, tj. osob, o jejichž právech a povinnostech
má být rozhodováno, když se jedná o zveřejnění jejich odměn povinným subjektem (obdobně
srov. výše uvedený rozsudek ze dne 23. 4. 2015, č. j. 5 As 63/2015 - 25).
[23] Již tato podstatná vada řízení před městským soudem, ke které by musel zdejší soud
přihlédnout i v případě, že by předmětnou kasační námitku stěžovatel nevznesl, sama o sobě
nutně musí vést ke zrušení napadeného rozsudku (k tomu srov. vedle výše citovaných rozsudků
i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2007, č. j. 5 As 3/2007 - 68). Zbývajícími
kasačními výtkami se zdejší soud nemohl s ohledem na výše uvedené zabývat.
[24] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů proto rozsudek městského soudu
s odkazem na vadu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil
a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, ve kterém je tento vázán právním názorem
vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[25] O kasační stížnosti bylo rozhodnuto bez jednání postupem podle ust. §109 odst. 2 s. ř. s.,
podle něhož o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[26] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto
bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů
nutných pro rozhodnutí.
[27] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2016
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu