ECLI:CZ:NSS:2016:9.AZS.28.2016:31
sp. zn. 9 Azs 28/2016 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: A.
A., zast. Mgr. Jiřím Puchmeltrem, advokátem se sídlem Masarykova tř. 537/7, Teplice, proti
žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem
Křižíkova 12, Praha 8, proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 11. 2015, č. j. KRPA- 348146-36/ČJ-
2015-000022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
23. 12. 2015, č. j. 4 A 98/2015 – 32,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2015, č. j. 4 A 98/2015 – 32,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, ze dne
23. 11. 2015, č. j. KRPA- 348146 - 36/ČJ-2015-000022, se zrušuje a věc
se vrací žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla podle
§78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí žalované. Tímto
rozhodnutím byla podle §124 odst. 3 ve spojení s §125 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), o 90 dní prodloužena doba zajištění za účelem správního vyhoštění, původně
stanovená rozhodnutím žalované ze dne 27. 8. 2015, č. j. KRPA-348146/ČJ-2015-000022 (dále
jen „rozhodnutí o zajištění“), na 90 dní od okamžiku omezení osobní svobody.
[2] Dne 27. 8. 2015 ve 3.30 hodin hlídka policie kontrolovala vozidlo BMW reg. zn. X. Bylo
zjištěno, že se ve vozidle nachází čtyři muži bez dokladů, kteří jsou na útěku do Německa. Jedním
z těchto mužů byl stěžovatel, který do protokolu o podání vysvětlení sepsaného téhož dne za
účasti tlumočníka z arabského jazyka uvedl, že z Iráku vycestoval před měsícem do Turecka s
pasem. Z Turecka na člunu cestoval do Řecka. V Řecku jej kontrolovala policie, která mu dala
nějaký papír pro opuštění Řecka. K řecko-makedonským hranicím cestoval autobusem.
Makedonské hranice přešel pěšky. V Řecku si koupil jízdenku na autobus a jel do hlavního města,
kde zaplatil jednomu muži s dodávkou 1 400 euro za odvoz do Vídně. Ve Vídni opět zaplatil
převaděči s jinou dodávkou 1 000 euro. Celkem jely čtyři osoby. Z Vídně byli domluveni, že je
převaděč odveze do Německa. To byl cíl jeho cesty. Mimo jiné stěžovatel uvedl, že žil v Bagdádu,
je ženatý a má dva syny. Manželka a děti žijí dál v Bagdádu. Z Iráku vycestoval před měsícem.
Měl pas, který však ztratil. Bylo to v Řecku. Uvedl, že mu není známa překážka vycestování z
území ČR. Uvedl, že má kde bydlet, a to v Bagdádu u svých rodičů.
[3] Stěžovatel byl zajištěn, protože mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním
vyhoštění. Od aplikace zvláštního opatření podle §123b zákona o pobytu cizinců bylo upuštěno
kvůli zkušenosti s cestováním stěžovatele bez platného cestovního dokladu a víza za přispění
převaděče. Žalovaná vyšla i ze skutečnosti, že nemá žádnou adresu, kde by pobýval na území ČR
a neskýtá záruku, že bude s orgány policie spolupracovat.
[4] V žalobou napadeném rozhodnutí žalovaná uvedla, že prodloužení zajištění je vhodné
a přiměřené opatření, zatímco mírnější opatření by byla zjevně nedostatečná. Existoval reálný
předpoklad realizace výkonu správního vyhoštění, neboť neexistovala překážka trvalejší povahy,
která by tomu zabraňovala. Stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, která by nasvědčovaly,
že výkon vyhoštění nebude realizován. Po zhodnocení všech okolností případu žalovaná dospěla
k závěru, že zde nejsou důvody znemožňující vycestování dle §179 zákona o pobytu cizinců.
V tomto ohledu přihlédla i k závaznému stanovisku Ministerstva vnitra, Odboru azylové
a migrační politiky ze dne 27. 8. 2015, č. j. ZS27344 (dále též „stanovisko ministerstva“).
[5] Městský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že stěžovatel neuvedl žádné konkrétní
skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že by mu v případě návratu do vlasti mohlo hrozit
mučení, nelidské či ponižující zacházení. Rovněž mu v případě návratu do vlasti nehrozí vážné
ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního
nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, neboť v takové situaci by využil svého práva na podání
žádosti o mezinárodní ochranu v členském státě EU, přes které do ČR přicestoval, případně
v ČR.
[6] Nepřisvědčil stěžovatelově tvrzení, že byl porušen článek 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), podle kterého má každý právo
na svobodu a osobní bezpečnost. V jeho případě se nejednalo o zbavení svobody v rozporu
se zákonem. Bylo postupováno v souladu se zákonem o pobytu cizinců, podle kterého byl
zajištěn a byly splněny podmínky zajištění podle §124 odst. 1 písm. b) tohoto zákona.
[7] Z rozhodnutí o prodloužení zajištění vyplývá, že se žalovaná s podmínkami zajištění
vypořádala. V rozhodnutí zmínila, jaké kroky je třeba podniknout, aby bylo dosaženo správního
vyhoštění. Stěžovatel v žalobě nezmínil, že by vyvstaly nové skutečnosti, které by zpochybňovaly
realizovatelnost správního vyhoštění.
II. Obsah kasační stížnosti
[8] Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a) b) a d) s. ř. s.
[9] Má za to, že posouzení věci městským soudem je v rozporu s platným právem
a je zároveň nepřezkoumatelné. Soud se nevypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti a vnitřní
rozpornosti rozhodnutí žalované. Stěžovatel v rámci svého zajištění (v protokolu o podání
vysvětlení ze dne 27. 08. 2015) uvedl, že dostává výhružky o svém zabití a je muslim. Skutečnost,
že mu bylo vyhrožováno smrtí, vyšla v řízení o správním vyhoštění najevo. Bylo povinností
žalované se s touto skutečností dostatečně vyrovnat. V době předchozího rozhodnutí o zajištění
správním orgánem bylo navíc všeobecně známé, že na téměř celém území Iráku probíhají boje
s tzv. Islámským státem. Je tak dáno bezprostřední ohrožení života jednotlivců.
[10] Nelze v žádném případě akceptovat odůvodnění městského soudu, dle něhož
by v případě návratu do vlasti nehrozilo stěžovateli vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti
z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu,
neboť v takové situaci by údajně využil svého práva na podání žádosti o mezinárodní ochranu
v členském státě EU. Nepožádání o udělení mezinárodní ochrany v žádném případě nezbavovalo
soud ani správní orgán povinnosti, aby pečlivě posoudily, zda je či není vycestování možné.
[11] Hodnocení potencionality vyhoštění je nutno posuzovat v každé jednotlivé fázi
rozhodování o zajištění cizince, tedy jak v samotném rozhodnutí o zajištění cizince, tak
v rozhodnutí o jeho prodloužení. I při nezměněných skutkových okolnostech je třeba,
aby navazující rozhodnutí bylo samo o sobě řádně odůvodněné a nikoliv vnitřně rozporné.
[12] Stěžovateli se podařilo zajistit doklady, ze kterých jednoznačně vyplývá, že mu v případě
návratu do země původu hrozí vážná újma. Z těchto zajištěných dokumentů vyplývá, že byl
v domovském státě v červnu roku 2015 unesen muži ve vojenském oblečení. Byl odvezen
do starého bytu, zde byl mučen, bylo mu způsobeno zranění oka a kolene, to vše proto,
že je sunita. Po stěžovatelově rodině bylo požadováno výkupné ve výši 30 000 USD, které byla
rodina nucena zaplatit, aby došlo k jeho propuštění.
[13] Stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby zrušil rozsudek městského soudu
i rozhodnutí žalované.
[14] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek
městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[16] Reálný předpoklad dosažení účelu zajištění sice není výslovně uveden v zákoně o pobytu
cizinců, nicméně vyplývá přímo ze zákazu svévolného zbavení či omezení svobody zakotveného
v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. Aby byl zásah
do osobní svobody cizince přípustný, musí mimo jiné sledovat vymezený účel, kterým je v tomto
případě vyhoštění cizince.
[17] Podle čl. 15 odst. 1, věty druhé, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES
ze dne 16. prosince 2008, o společných normách a postupech v členských státech při navracení
neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“),
[j]akékoli zajištění musí trvat co nejkratší dobu, a pouze dokud jsou s náležitou pečlivostí činěny úkony směřující
k vyhoštění. Podle odst. 4 téhož ustanovení [u]káže-li se, že reálný předpoklad pro vyhoštění přestal
z právních nebo jiných důvodů existovat nebo že přestaly existovat podmínky uvedené v odstavci 1, ztrácí zajištění
odůvodnění a dotčená osoba musí být bezodkladně propuštěna.
[18] Taktéž soudy potvrdily, že správní orgány musí při rozhodování o zajištění cizince zvážit,
zda je výkon správního vyhoštění alespoň potenciálně možný (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009 – 61, publ. pod č. 1850/2009 Sb. NSS,
nebo usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150, publ. pod
č. 2524/2012 Sb. NSS, a tam citovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva).
Rovněž na prodloužení zajištění cizince se vztahují nároky, které dopadají na rozhodování
o samotném zajištění, jak konstatoval kasační soud ve svém rozsudku ze dne 2. 11. 2011,
č. j. 1 As 119/2011 – 39.
[19] Žalovaná se dostatečně nevypořádala s tím, že mu bylo ve vlasti vyhrožováno smrtí.
Zároveň ani nehodnotila skutečnost, že na téměř celém území Iráku probíhají boje s tzv.
Islámským státem, proto existuje bezprostřední ohrožení života jednotlivců. Z nepodání žádosti
o mezinárodní ochranu nelze dovozovat, že v Iráku stěžovateli nehrozí podstatné nebezpečí
a že je vůbec možné uvažovat o jeho navrácení. Touto otázkou se Nejvyšší správní soud již
zabýval například v rozsudcích ze dne 25. 2. 2016, č. j. 5 Azs 7/2016 – 22, a ze dne 2. 3. 2016,
č. j. 6 Azs 4/2016 – 27, od nichž nevidí důvod se odchylovat, a proto z nich vychází.
[20] V pohovoru o vyjádření účastníka řízení stěžovatel uvedl, že je muslim a ve vlasti dostává
výhružky o svém zabití.
[21] Stanovisko ze dne 27. 8. 2015, z něhož žalovaná vycházela, obsahovalo obecnou
informaci, že správní orgán vycházel mj. z „informací ohledně politické a ekonomické situace a stavu
dodržování lidských práv v Irácké republice, které jsou mu známy z jeho úřední činnosti. Konkrétně přihlédl
k Výroční zprávě Amnesty International 2014/2015 ze dne 25. 2. 2015, Výroční zprávě Human Rights
Watch 2015 ze dne 29. 1. 2015, Informaci MZV České republiky, č. j. 98835/2015-LPTP, ze dne
23. 6. 2015, a obsahu databanky ČTK „Země světa – Irák“, aktuální znění“. Dále se v něm uvádělo,
že „ OAMP nedošel k závěru, že by mu ve vlasti byl uložen trest smrti či mu vykonání tohoto trestu hrozí.
Cizinec totiž neuvedl žádné konkrétné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že by mu v případě návratu
do vlasti mohlo hrozit mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest. Jmenovanému se nepodařilo prokázat,
že by právě jemu v případě návratu do vlasti hrozilo vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu
svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, neboť v takové situaci by využil
svého práva na podání žádosti o mezinárodní ochranu v členském státě EU, přes které do ČR přicestoval,
případně v ČR jako takové, což ale neučinil, přestože mu v tom nebránily žádné závažné a objektivní překážky.
(…) Přicestoval zde automobilem z Vídně, a to zcela bez jakéhokoliv pobytového oprávnění, tedy zcela vědomě
se zde nacházel a pohyboval, přičemž jeho cílovou zemí byl jiný členský stát Evropské unie, konkrétně Německo,
proto lze tak pochybovat o pravdivosti jím tvrzených obav z návratu. V případě následného podání žádosti
o mezinárodní ochranu ze strany jmenovaného na území České republiky bude samozřejmě tato přezkoumána
v rámci standardního řízení ve smyslu zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v platném znění. Případné vycestování
účastníka řízení pak po posouzení skutečností sdělených jím nepředstavuje ani rozpor s mezinárodními závazky
České republiky“.
[22] Ministerstvo se ve stanovisku dostatečně nezabývalo tvrzením stěžovatele, že z Iráku
odešel, protože ve vlasti dostává výhružky o svém zabití. Z toho, že přicestoval bez pobytového
oprávnění z Vídně, nelze jednoznačně dovodit, že obavy z návratu jsou automaticky nepravdivé.
Ve stanovisku absentuje také posouzení, do které části Iráku je vlastně vycestování stěžovatele
možné. Vypořádání těchto otázek nevyplývá ani z napadeného rozhodnutí o prodloužení doby
zajištění, ani z původního rozhodnutí o zajištění stěžovatele, ani ze závazného stanoviska
ministerstva, na které žalovaný bez jakéhokoli komentáře toliko odkázal.
[23] Soud tuto argumentaci považuje za zcela nepřípadnou. Prakticky jediným důvodem pro
závěr o neexistenci skutečného nebezpečí vážné újmy je to, že stěžovatel nepožádal
o mezinárodní ochranu, aniž by se ministerstvo jakkoli zabývalo aktuální situací v Iráku ve vztahu
ke stěžovatelovým tvrzením ohledně výhružek smrti. Takovýto přístup je dle soudu nepřípustný,
neboť neumožňuje posouzení, zda v případě navrácení do země původu nedojde k porušení
principu non-refoulement.
[24] Za zcela nepřípadný soud považuje poukaz ministerstva na možnost standardního
přezkoumání žádosti stěžovatele v řízení o mezinárodní ochraně. V této souvislosti lze poukázat
na rozsudek ze dne 6. 1. 2015, č. j. 8 Azs 110/2014 - 53, v němž soud dovodil, že „[j]akkoliv
mohou být obavy stěžovatele z návratu do země původu posouzeny i v řízení o mezinárodní ochraně, jedná se o dvě
samostatná a na sobě nezávislá řízení, která sledují odlišné cíle, přičemž řízení o mezinárodní ochraně nemusí být
vůbec zahájeno. Děje s tak pouze k žádosti cizince. I v případě, že jsou paralelně vedena obě řízení, musí
rozhodnutí o správním vyhoštění obstát samo o sobě, musí obsahovat řádné odůvodnění a musí být doloženo
dostatečnými podklady ve spisu. Správní orgán nemůže rezignovat na řádné zjištění skutkového stavu s tím,
že obdobné otázky budou řešeny ‚až‘ v řízení o mezinárodní ochraně, ale musí posoudit podmínky, které
mu ukládá §120a ve spojení s §179 zákona o pobytu cizinců“.
[25] Z uvedeného vyplývá, že obzvláště za situace, kdy stěžovatel nepodal žádost
o mezinárodní ochranu, musí být možné překážky vycestování posouzeny stejně důkladně,
jako by tomu bylo v řízení o mezinárodní ochraně, neboť důvody znemožňující vycestování
uvedené v §179 zákona o pobytu cizinců odpovídají důvodům pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a zákona o azylu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2015,
č. j. 5 Azs 236/2015 - 34) a právě v případech, kdy stěžovatel nepodal žádost o mezinárodní
ochranu, představuje takové posouzení jedinou záruku, že nedojde k porušení principu
non-refoulement (zakotveného mj. v čl. 3 Úmluvy, resp. čl. 4 a 19 Listiny základních práv Evropské
unie a v čl. 5 návratové směrnice), který má absolutní povahu a stanoví státům
povinnost nenavrátit cizince na území státu, ve kterém mu hrozí trest smrti (poprava), mučení,
nebo jiné nelidské či ponižující zacházení nebo trestání (srov. např. rozsudky velkého senátu
Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 11. 1996, Chahal proti Spojenému království, a ze dne
28. 2. 2008, Saadi proti Itálii, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007,
č. j. 9 Azs 23/2007 - 64, publ. pod č. 1336/2007 Sb. NSS), včetně případů, kdy je taková újma
způsobena všeobecným nerozlišujícím násilím panujícím v zemi, do níž má být cizinec navrácen
(srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 1. 2007, Salah Sheekh proti
Nizozemsku, ze dne 17. 7. 2008, NA proti Spojenému království, a ze dne 28. 6. 2011, Sufi a Elmi proti
Spojenému království, nebo rozsudek velkého senátu Soudního dvora EU ze dne 17. 2. 2009 ve věci
C-465/07 Elgafaji).
[26] Soud dále podotýká, že žalovaná nedala stěžovateli ani dostatečný prostor k tomu, aby své
obavy z návratu do země původu vyjádřil, a poté, co stěžovatel v protokolu o vyjádření účastníka
ze dne 27. 8. 2015 zmínil skutečnosti, které by potenciálně mohly být relevantní z hlediska §179
zákona o pobytu cizinců, nepoložila žádné doplňující otázky, na základě nichž by mohla
vyhodnotit, zda jsou stěžovatelovy obavy důvodné a věrohodné. Na tvrzení stěžovatele nijak
nereagovala, a nedostála tak své povinnosti řádně zjistit skutkový stav za účelem posouzení,
zda je vyhoštění stěžovatele alespoň potenciálně možné. Z takto nedostatečně zjištěného
skutkového stavu ovšem následně vycházelo v řízení o správním vyhoštění i ministerstvo,
které vydalo své závazné stanovisko.
[27] Soud má tedy za to, že i přesto, že v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí
o prodloužení doby zajištění již bylo pravomocně rozhodnuto o správním vyhoštění stěžovatele,
které stěžovatel nenapadl, obdobně jako původní rozhodnutí o zajištění, žalobou, nelze v případě
takto zásadních deficitů z hlediska procesních záruk respektování principu non-refoulement odkázat
ani v rozhodnutí týkajícím se zajištění (popř. jeho prodloužení) za účelem správního vyhoštění
na zcela bezobsažné stanovisko ministerstva, jímž byla žalovaná přímo vázána pouze v řízení
o správním vyhoštění. V takovýchto případech, kdy se žalovaná nemůže opřít o příslušné závazné
stanovisko, tak zůstává nadále její povinností zabývat se i v řízení o prodloužení zajištění
posouzením, zda je vyhoštění stěžovatele z hlediska dodržení principu non-refoulement alespoň
potenciálně možné. Této povinnosti ovšem žalovaná nedostála, a její rozhodnutí je tak ve vztahu
k uvedené otázce nepřezkoumatelné a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl již městský soud
napadené rozhodnutí žalované zrušit.
[28] Jak již Nejvyšší správní soud judikoval, například v rozsudku ze dne 13. 6. 2007,
č. j. 5 Afs 115/2006 – 91: „Přezkoumal - li Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného, které pro absenci
odůvodnění nebylo přezkoumání vůbec způsobilé, zatížil vadou nepřezkoumatelnosti rovněž své rozhodnutí.“
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí žalované je nepřezkoumatelné, je bez dalšího zřejmé, že touto
vadou je stižen i rozsudek městského soudu.
[29] K předloženým dokumentům, které mají osvědčit, že mu v případě návratu do země
původu hrozí vážná újma, soud uvádí, že v posuzované věci jsou tyto dokumenty již bez
významu, protože i bez vyjádření se k těmto důkazům (ať už z hlediska jejich případné
přípustnosti v kasačním řízení či z hlediska jejich hodnocení) shledal soud napadená rozhodnutí
za nezákonná.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] Soud shledal kasační stížnost důvodnou a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený
rozsudek městského soudu. S ohledem na to, že v posuzovaném případě byly již v řízení před
městským soudem důvody pro to, aby bylo rozhodnutí žalované zrušeno, nevrátil věc městskému
soudu k dalšímu řízení, neboť by při respektování názoru vysloveného Nejvyšším správním
soudem v tomto rozhodnutí a vzhledem k charakteru vytýkaných pochybení nemohl vady
napadeného rozhodnutí žalované nikterak zhojit. Soud proto současně se zrušením rozhodnutí
městského soudu rozhodl postupem podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. a zrušil také rozhodnutí
žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., za přiměřeného použití
§78 odst. 4 s. ř. s.]. Právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku, je správní
orgán za přiměřeného použití §78 odst. 5 s. ř. s. vázán.
[31] V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí správního orgánu dle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů
řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházely zrušenému rozhodnutí městského
soudu (§110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační
stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě
jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98).
[32] Žalovaná ve věci úspěch neměla, náhrada nákladů řízení jí proto nenáleží. Stěžovatel měl
ve věci plný úspěch, avšak práva na náhradu nákladů řízení se výslovně vzdal, proto mu ji soud
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2016
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu