ECLI:CZ:NSS:2017:1.AZS.173.2017:39
sp. zn. 1 Azs 173/2017 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: R. C. O., zastoupený
Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě
proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 4. 2014, č. j. MV-140870-7/SO-2011, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017, č. j. 10 A
74/2014 – 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozsudkem ze dne 19. 4. 2017, č. j. 10 A 74/2014 – 50, Městský soud v Praze zamítl
žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 17. 4. 2014,
č. j. MV-140870-7/SO-2011, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí
Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“),
ze dne 18. 11. 2011, č. j. OAM-8946-15/MC-2010 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Tímto
bylo rozhodnuto o zrušení platnosti žalobcova povolení k trvalému pobytu, a dále byl žalobci
vydán výjezdní příkaz.
[2] Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2009, č. j. 11 To 87/2009 - 932,
byl žalobce odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 10 let nepodmíněně pro spáchání trestného
činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 4
trestního zákona, kterého se dopustil dne 5. 9. 2008 uskutečněním dodávky 164,783 g kokainu
do České republiky ve spojení s organizovanou skupinou.
[3] Prvostupňovým rozhodnutím dle §87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců zrušil
správní orgán žalobci povolení k trvalému pobytu a udělil mu výjezdní příkaz na 30 dnů
od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neboť na základě výše uvedeného odsouzení
žalobce je dle správního orgánu zřejmé, že žalobce závažným způsobem narušuje veřejný
pořádek.
[4] Žalovaná shora označeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobce jako nedůvodné
a potvrdila prvostupňové rozhodnutí.
II. Řízení před městským soudem
[5] Závěry žalované napadl žalobce žalobou k městskému soudu, který ji shora označeným
rozsudkem zamítl.
[6] Městský soud konstatoval, že žalobce učinil výhradním žalobním bodem výklad pojmu
„narušuje“ v ustanovení §87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, čímž je dán rozsah
soudního přezkumu.
[7] Městský soud přisvědčil žalobci, že prostým jazykovým výkladem pojmu „narušuje“
by bylo možné dovozovat, že tento pojem v ustanovení vyjadřuje průběh s nedokončeným
nebo opakovaným dějem. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu i Soudního
dvora EU (SD EU) však městský soud vyslovil přesvědčení, že použití jazykového výkladu
při interpretaci právní normy není výhradní, nýbrž výchozí výkladovou metodou, a v případě
předmětného ustanovení je nutno přistoupit též k výkladu teleologickému a zkoumat úmysl
zákonodárce a účel daného ustanovení s přihlédnutím k judikatuře soudů.
[8] Městský soud vyhodnotil, že pojem „narušuje“ se nevztahuje primárně k jednání cizince,
nýbrž k následkům jeho jednání. Městský soud vyjádřil, že pojem „narušuje veřejný pořádek“
nelze vykládat jako požadavek na trvající nebo opakované jednání cizince proti zákonem
chráněným zájmům, ale jako nadále existující stav nebezpečí narušení veřejného pořádku,
jež je dán předchozím jednáním cizince, byť ojedinělým, avšak natolik závažným, že jsou dány
předpoklady pro zrušení povolení k trvalému pobytu dle §87l odst. 1 písm. a) zákona.
[9] Rozhodným kritériem pro aplikovatelnost citovaného ustanovení městský soud shledal
povahu jednání cizince, konkrétně to, zda nadále představuje skutečné, aktuální a dostatečně
závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, a to bez ohledu na skutečnost,
zda se cizinec takového jednání dopustil jednorázově nebo opakovaně. Uzavřel, že správní
orgány aplikovatelnost ustanovení posoudily správně, a žalobu zamítl jako nedůvodnou.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[10] Žalobce (dále „stěžovatel“) brojí proti rozsudku městského soudu kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[11] V úvodu uvádí své přesvědčení o nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Namítá, že ve správním řízení byl porušen §3 správního řádu, neboť správní orgán
nezjistil stav věcí, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a dále byl porušen §2 odst. 3 a 4
správního řádu, neboť správní orgány nepřihlédly ke specifickým okolnostem řešeného případu
a nešetřily oprávněné zájmy žalobce. Městský soud pak dle žalobce převzal názor správních
orgánů, ačkoli zjištěné skutečnosti ukazovaly na odlišný závěr.
[12] Stěžovatel dále především namítá, že se městský soud dostatečně a přezkoumatelně
nevypořádal s uplatněnými žalobními námitkami, zejména s námitkou nedostatečného posouzení
stěžovatelovy nebezpečnosti pro veřejný pořádek. S odkazem na náležitosti odůvodnění
formulované judikaturou Nejvyššího správního soudu vyjadřuje stěžovatel svůj názor, že městský
soud nedostál zejména požadavkům na přesvědčivost a přezkoumatelnost svého rozhodnutí,
jestliže konkrétně formulované námitky stěžovatele nezpochybnil vlastní úvahou, ale pouze
odkazem na předchozí rozhodnutí správních orgánů.
[13] Rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu nebylo dle stěžovatele ve vztahu
k nebezpečí pro veřejný pořádek náležitě individualizováno. Stěžovatel zdůrazňuje, že nestačí
jediné porušení zákona, aby bylo možno konstatovat, že ze strany cizince docházelo k závažnému
narušování veřejného pořádku. Dané ustanovení bylo dle stěžovatele aplikováno nedbale,
v rozporu s judikaturou a bez náležité individualizace případu. Zejména otázka toho, zda účastník
řízení vůbec narušil veřejný pořádek, a to závažně a opakovaně. Stěžovatel k tomu odkázal
na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j.
3 As 4/2010 - 151, dle kterého je nadto i v případě zjištěného narušení veřejného pořádku třeba
brát v úvahu individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci.
Správní orgány však dle stěžovatele na zjištění podstatných okolností zcela rezignovaly a pobyt
stěžovatele a jeho zázemí na území ČR prakticky ignorovaly. Stěžovatel dále s poukazem
na judikaturu Nejvyššího správního soudu zdůraznil, že je třeba zohlednit, kdy k trestné činnosti
došlo, zda držitel pobytového oprávnění vedl od té doby řádný život, přičemž za závažné
narušení veřejného pořádku nelze považovat jakékoli protiprávní jednání cizince (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2013, č. j. 5 As 73/2011 - 146, a ze dne 6. 2. 2013, č. j.
1 As 175/2012 - 34).
[14] Stěžovatel připustil, že drogovou trestnou činnost je třeba považovat za závažnou, odmítl
však, že by její spáchání automaticky znamenalo narušení veřejného pořádku. Správní
orgány se dle stěžovatele vůbec nezabývaly rolí stěžovatele v trestné činnosti, za kterou byl
odsouzen, jaká byla společenská nebezpečnost jeho jednání a jak se projevoval v průběhu řízení.
Správní orgány také nijak nehodnotily dobu, která od odsuzujícího rozsudku uplynula, chování
stěžovatele po odsouzení, ani další aspekty jeho protiprávní činnosti.
[15] Závěrem stěžovatel napadá posouzení otázky přiměřenosti rozhodnutí o zrušení povolení
k trvalému pobytu ve vztahu k soukromému a rodinnému životu stěžovatele a rovněž
tak důvodům, které k vydání rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu vedly. Stěžovatel vyslovil
přesvědčení, že provedené posouzení bylo nepřiměřené a neodpovídalo situaci ani zjištěným
skutečnostem, přičemž poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, č. j.
8 As 68/2012 - 39, kde jsou v návaznosti na předcházející judikaturu Nejvyššího správního soudu
i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech
formulovány podmínky pro přezkum zrušujícího rozhodnutí ve vztahu k povolení k pobytu.
Stěžovatel poukazuje, že nyní na území pobývá ve společné domácnosti se svou partnerkou
a nezletilým potomkem, což dokládá dokumenty přiloženými ke kasační stížnosti. Dále uvádí,
že v ČR žije dlouhou dobu, od posledního vytýkaného provinění uplynula značná doba
a od tohoto odsouzení žije řádným životem a má na území ČR vytvořeno pevné zázemí.
Stěžovatel namítá, že přiměřenost rozhodnutí měly správní orgány zkoumat i bez návrhu, faktory
rozhodné pro posouzení otázky přiměřenosti rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu
však byly zcela ponechány stranou a nebyly učiněny ani žádné relevantní kroky k tomu, aby byly
správními orgány zjištěny. Je tomu tak pokud jde o dobu pobytu stěžovatele na území, jeho vazby
na další občany ČR, přítomnost rodinných příslušníků či zdravotní stav stěžovatele. Rozhodnutí
správních orgánů je nutno v tomto ohledu považovat za nepřezkoumatelné.
[16] Žalovaná se k věci vyjádřila přípisem ze dne 26. 7. 2017, ve kterém vyjádřila přesvědčení
o zákonnosti napadeného rozsudku a navrhla kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[17] Kasační stížnost je projednatelná, na základě posouzení uvedeného níže však Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že není důvodná.
[18] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí je zpravidla způsobilé být
předmětem hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností a vad řízení (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 2 Azs 47/2009 – 71).
[19] Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
(viz např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS),
nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě
(viz např. rozsudek ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 - 58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j.
1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j.
2 Afs 203/2016 - 51). Podobně je např. již zmíněným rozsudkem č. j. 2 Ads 58/2003 - 75
vymezena nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost tak, že za nesrozumitelné je třeba obecně
považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl,
tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně, jehož výrok je vnitřně rozporný.
Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou
účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán.
[20] K nepřezkoumatelnosti rozsudků správních soudů i rozhodnutí správních orgánů
je pak Nejvyšší správní soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
V daném případě stěžovatel nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu namítal, a to nejprve
obecně, a poté ve spojení s otázkou přiměřenosti dopadu rozhodnutí ve vztahu k soukromému
a rodinnému životu stěžovatele a důvodům, které k vydání rozhodnutí o zrušení pobytového
oprávnění vedly. Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatel dopad rozhodnutí do svého
soukromého a rodinného života v žalobě nenamítal, krajský soud proto neměl důvod se touto
námitkou zabývat. Kasační námitka je nedůvodná. V odpovědi na obecnou námitku soud uvádí,
že napadený rozsudek netrpí žádnou vadou, která by zakládala jeho nepřezkoumatelnost.
[21] Námitku porušení §2 odst. 3 a 4 a §3 správního řádu, námitku nedostatečného
posouzení stěžovatelovy nebezpečnosti pro veřejný pořádek a námitku, že spáchání drogové
trestné činnosti automaticky neznamená narušení veřejného pořádku, vyhodnotil Nejvyšší správní
soud rovněž jako nepřípustné ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., neboť ani jedna z těchto námitek
nebyla obsahem žaloby.
[22] Klíčovou a jedinou přípustnou kasační námitkou bylo napadení výkladu pojmu
„narušuje“, resp. stěžovatelovo přesvědčení, že dle §87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců
nelze zrušit povolení k trvalému pobytu pro jednorázové narušení veřejného pořádku, jako tomu
bylo v jeho případě, ale že formulace zákona vyžaduje, aby k takovému narušení došlo
opakovaně. Stěžovatel tak touto jedinou přípustnou kasační námitkou nenapadá závěr o tom,
že svým jednáním narušil veřejný pořádek, ale zpochybňuje možnost
aplikace §87l odst. 1 písm. a), resp. zákonnost zrušení svého povolení k trvalému pobytu
za „pouhé“ jednorázové narušení veřejného pořádku.
[23] Podle §87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců „[m]inisterstvo rozhodnutím zruší povolení
k trvalému pobytu, jestliže držitel tohoto povolení ohrožuje bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušuje
veřejný pořádek, není-li zahájeno řízení o správním vyhoštění“.
[24] Je zřejmé, že pojem „narušuje“ svým tvarem ve vidu nedokonavém naznačuje
nedokončený či opakovaný děj. Navazující závěr o požadavku opakování či nedokončenosti
narušení veřejného pořádku pro užití předmětného ustanovení však vychází výhradně
z jazykového výkladu právních norem, který je dle konstantní judikatury Ústavního soudu,
na kterou městský soud správně odkázal, nedostačující. Citovaná judikatura naopak zdůrazňuje
význam smyslu a účelu právních norem, k jejichž prvotnímu přiblížení má text normy sloužit
(srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97).
[25] Smysl a význam rozebíraného ustanovení je třeba hledat v ochraně společnosti
před narušením či narušováním veřejného pořádku. Rozhodným kritériem pro aplikovatelnost
tohoto ustanovení proto představuje povaha jednání cizince, tedy posouzení, zda toto jednání
představuje „skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti“
(viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2013, č. j. 5 As 73/2011 - 146
a čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie
a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států),
a to bez ohledu na skutečnost, zda se cizinec takového jednání dopustil jednorázově
nebo opakovaně. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s pohledem krajského soudu,
že opakovanost nebo trvání nežádoucího jednání cizince tak není jedinou podmínkou pro zrušení
povolení k trvalému pobytu dle §87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. V nynějším
případě je možno zdůraznit, že opakovanost jednání nejen že není výslovně požadována,
ale stěžovatel k opakování ani neměl příležitost, neboť je od odsouzení za toto jediné jednání
ve výkonu trestu odnětí svobody, přičemž tato skutečnost nemůže být na překážku aplikace
ustanovení na ochranu proti narušení veřejného pořádku.
[26] Pokud jde o povahu předmětného jednání, je třeba konstatovat, že se jednalo o závažnou
drogovou trestnou činnost, konkrétně pašování kokainu v rámci organizované skupiny působící
na území více států, za které byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody
v délce 10 let. K povaze drogové trestné činnosti se zdejší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne
23. 3. 2017, č. j. 2 Azs 50/2017 - 45, kde konstatoval, že prodej pervitinu představuje narušení
veřejného pořádku závažným způsobem. Obdobně lze v nyní rozebíraném případě drogovou
trestnou činnost stěžovatele, tj. distribuci značného množství kokainu, za kterou byl pravomocně
odsouzen, jednoznačně označit za závažné narušení veřejného pořádku ve smyslu
§87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců (srov. též rozsudek ze dne 29. 6. 2017, č. j.
2 Azs 65/2017 - 31).
[27] Nejvyšší správní soud uzavírá, že správní orgány i krajský soud řádně a přezkoumatelným
způsobem posoudily jednání stěžovatele jako závažné narušení veřejného pořádku, v důsledku
něhož stěžovatel splnil podmínku pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu
dle §87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.
V. Závěr a náklady řízení
[28] Žalobce se svými námitkami neuspěl; jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozsudku z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[29] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť neměl ve věci úspěch.
Žalované žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, proto jí soud náhradu
nákladů řízení nepřiznal (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 3. 2015, č. j.
7 Afs 11/2014 - 47).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. září 2017
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu