ECLI:CZ:NSS:2017:1.AZS.256.2017:33
sp. zn. 1 Azs 256/2017 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: H. V. T., zastoupen Mgr.
Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 18. 10. 2016, č. j. OAM-319/ZA-ZA11-HA10-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2017, č. j. 45 Az 18/2016 – 35,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 2017, č. j. 45 Az 18/2016 – 35, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 18. 10. 2016, č. j. OAM-319/ZA-ZA11-HA10-2016. Tímto rozhodnutím žalovaný
neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
[2] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (stěžovatel) v zákonné lhůtě kasační stížnost.
[3] Kasační stížnost je přípustná. Jelikož se jedná o věc mezinárodní ochrany, zabýval
se Nejvyšší správní soud nejprve v souladu s §104a s. ř. s. otázkou, zda kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, odmítne
ji jako nepřijatelnou.
[4] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou
kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikatorní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
[5] S ohledem na obsah spisu a z něj vyplývající skutková zjištění Nejvyšší správní soud
neshledal přesah vlastních zájmů stěžovatele ani zásadní pochybení krajského soudu, které
by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Soud neshledal ani tvrzenou
nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů.
[6] Pokud stěžovatel uvádí, že mu ve Vietnamu hrozí pronásledování od nestátních aktérů
- vymahačů dluhů, před kterým by ho státní moc nebyla schopna ochránit, Nejvyšší
správní soud správní soud správní soud v rozsudku ze dne 16. 5. 2017, č. j. 6 Azs 48/2017 – 26,
konstatoval, že tato skutečnost zcela jistě nemůže být důvodem pro udělení azylu dle §12 zákona
o azylu, neboť se nejedná o azylově relevantní pronásledování ve smyslu tohoto ustanovení.
V úvahu by proto mohlo teoreticky připadat pouze přiznání doplňkové ochrany ve smyslu §14a
zákona o azylu z důvodu hrozby skutečného nebezpečí vážné újmy. O tu by se však mohlo jednat
pouze tehdy, pokud by žadateli byla ochrana v zemi původu odepřena. Stěžovatel doposud
příslušné orgány v zemi původu o ochranu nežádal. Z podkladů shromážděných žalovaným navíc
nevyplývá, že by státní orgány ve Vietnamu tolerovaly fyzické násilí vůči dlužníkům a ochranu
před takovým jednáním by neposkytly. Ani stěžovatel nedoložil nic, co by uvedené úvahy
vyvracelo. Nadto lze upozornit na skutečnost, že stěžovatel o mezinárodní ochranu požádal až
poté, co byl zadržen policí bez platného pobytového oprávnění a bylo rozhodnuto jeho správním
vyhoštění, nikoli bezprostředně po příjezdu na území České republiky v roce 2006. To nasvědčuje
účelovosti stěžovatelovy žádosti (srov. rozsudek ze dne 27. 6. 2005, č. j. 4 Azs 395/2004 – 68).
[7] Nejvyšší správní soud dodává, že dále se k podmínkám, které je třeba kumulativně splnit
pro udělení mezinárodní ochrany podle §12 nebo §14a zákona o azylu, již podrobně vyjádřil
např. v rozsudcích ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, či ze dne 31. 10. 2008,
č. j. 5 Azs 50/2008 – 62, a to včetně podmínek, které je třeba splnit, pokud je tvrzeným
původcem pronásledování nestátní subjekt (např. rozsudky ze dne 16. 9. 2008,
č. j. 3 Azs 48/2007 – 57, ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70, č. 1749/2009 Sb. NSS,
nebo výše uvedený rozsudek č. j. 5 Azs 50/2008 – 62). Z tvrzení stěžovatele a obsahu spisu soud
považuje za nepochybné, že stěžovatel tyto podmínky nesplňuje.
[8] Na udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu není právní nárok
a posouzení důvodů tvrzených žadatelem je otázkou správního uvážení žalovaného. Správní
rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek
stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového
úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem (viz např. rozsudky ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003 – 48, nebo ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55). Nejvyšší správní soud
neshledal, že by krajský soud vybočil z výše vytyčených mezí soudního přezkumu způsobem,
který by mohl mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[9] Nejvyšší správní soud se také opakovaně vyslovil k výjimečným okolnostem, za nichž
by bylo možné shledat, že již pouhé vycestování cizince z území by mohlo být v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky tím, že by došlo k porušení jeho práva na ochranu
soukromého a rodinného života, a k porušení §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu
a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (viz např. rozsudky ze dne 28. 11. 2008,
č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, či ze dne 8. 6. 2011, č. j. 2 Azs 8/2011 – 55). Stěžovatel je státním
příslušníkem Vietnamu, jeho partnerka, se kterou nyní čeká dítě, je občankou České republiky.
Článek 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu osob, které nejsou jeho
státními příslušníky, ohledně země jejich společného pobytu a umožnit jim přenést si jejich
rodinný život na území daného státu. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá,
že podmínky pro použití tzv. extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy jsou velmi přísné (viz např.
rozsudek ze dne 6. 2. 2001, Bensaid proti Spojenému království, stížnost č. 44599/98, či usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011, č. j. 9 Azs 7/2011 – 67, nebo ze dne 3. 7. 2015,
č. j. 8 Azs 83/2015 – 30). Tyto výjimečné okolnosti nebyly v posuzované věci dány.
[10] Pro shora uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto není důvod pro její přijetí k věcnému
projednání. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu, ani těch, které jsou řešeny rozdílně, přičemž nebyl shledán důvod
pro přistoupení k judikatornímu odklonu. Soud neshledal ani zásadní pochybení krajského soudu,
ať už v podobě nerespektování soudní judikatury, či ve formě hrubého pochybení při výkladu
práva. Soud proto kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[11] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá
o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s, podle nichž žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. října 2017
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu