ECLI:CZ:NSS:2017:1.AZS.34.2017:33
sp. zn. 1 Azs 34/2017 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: M. P.,
zastoupený Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Příkop 8,
Brno, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 8. 2016,
č. j. CPR-12878-2/ČJ-2016-930310-V231, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 3. 1. 2017, č. j. 41 A 62/2016 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje svým rozhodnutím ze dne
22. 3. 2016, č. j. KRPB-16498/ČJ-2016-060026-SV podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
uložila žalobci (dále jen „stěžovatel“) správní vyhoštění a stanovila dobu, po kterou nelze cizinci
umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 2 roky. Počátek doby, po kterou
nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU stanovila v souladu s §118 odst. 1
zákona o pobytu cizinců, od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území ČR.
[2] Stěžovatel uvedené rozhodnutí napadl odvoláním, které žalovaná svým rozhodnutím
ze dne 22. 8. 2016, č. j. CPR-12878-2/ČJ-2016-930310-V231, zamítla.
II. Řízení před krajským soudem
[3] Stěžovatel podal proti rozhodnutí žalované žalobu, ve které vytýkal nezákonnost
rozhodnutí, protože: (a) stěžovateli nebylo řádně doručeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR,
Odboru azylové a migrační politiky ze dne 12. 8. 2015. č. j. OAM-565-26/ZR-20l4, kterým bylo
rozhodnuto, že se stěžovateli zrušuje povolení k trvalému pobytu na území České republiky.
Z absence doručení stěžovatel dovozoval, že pobývá na území ČR oprávněně; (b) správní orgány
neaplikovaly §15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců a nevypořádaly se s vyjádřením
stěžovatele, že má na území ČR nezletilého syna V. Š., nar. X, na něhož platí výživné a o něhož
„skutečně pečuje“ ve smyslu citovaného ustanovení; a (c) od posledního odsouzení (v roce 2014) se
stěžovatel nedopustil žádného protiprávního jednání, proto nesouhlasil se závěrem žalovaného,
že celkovou dobu pobytu stěžovatele na území ČR (ode dne 19. 7. 2001) nelze posuzovat v jeho
prospěch z důvodu jeho trestního odsouzení.
[4] Krajský soud ve věci nařídil jednání, na němž dne 21. 12. 2016 vyslechl stěžovatele
zejména k druhému žalobnímu bodu, týkajícímu se péče o nezletilého syna. Napadeným
rozsudkem soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.
[5] Ohledně prvního žalobního bodu, týkajícího se vad doručení rozhodnutí o zrušení
trvalého pobytu (odstavec [3](a) výše), krajský soud poukázal na to, že stěžovatel byl dne
20. 1. 2016 kontrolován na území ČR policií, jeho totožnost byla ověřena dle cestovního pasu,
ve kterém se nenacházelo platné vízum či oprávnění, na jehož základě by byl oprávněn pobývat
na území ČR. Soud uvedl, že tuto skutečnost potvrdil stěžovatel v protokolu o výslechu účastníka
správního řízení ze dne 20. 1. 2016, kde uvedl, že povolený trvalý pobyt na území ČR nemá
od 6. 9. 2015, že mu byl pravomocně zrušen, a je si vědom toho, že v době od 6. 9. 2015
do 20. 1. 2016 pobýval na území ČR neoprávněně.
[6] Ohledně druhého žalobního bodu, týkajícího se aplikace §15a odst. 1, písm. b) zákona
o pobytu cizinců ohledně péče o nezletilého občana EU (odstavec [3](b) výše), krajský soud
dospěl k závěru, že žalobce je skutečně rodičem občana EU mladšího 21 let, o tohoto občana
však nepečuje. Dovodil to z podkladů založených ve správním spise i z výpovědi stěžovatele.
Stěžovatel sice platí výživné ve výši 800 Kč měsíčně, avšak podle soudu se během čtyř let
nepokusil navázat kontakt se svým synem a pečovat o něho. I když v průběhu řízení před
soudem (v listopadu 2016) předložil matce svého nezletilého dítěte návrh dohody o úpravě styku
s dítětem a později i návrh na úpravu styku Městskému soudu v Brně, krajský soud to hodnotil
jako účelové.
[7] Ohledně třetího žalobního bodu, týkajícího se doby pobytu na území ČR a trestné
činnosti stěžovatele (odstavec [3](c) výše), krajský soud dospěl k závěru, že s ohledem
na opakovanou trestnou činnost stěžovatel závažným způsobem narušuje veřejný pořádek.
Hodnotil i přiměřenost dopadu napadeného rozhodnutí podle §174a zákona o pobytu cizinců
a v případě stěžovatele shledal, že nemohly převážit jeho zájmy týkající se soukromého
a rodinného života nad zájmy veřejnými, protože kromě syna V. Š. na území ČR žádné jiné
rodinné vazby nemá a o svého syna se dlouhodobě nezajímá a nepečuje o něho. Soud přihlédl
také k dobrému zdravotnímu stavu stěžovatele, nezjistil, že by na území ČR navázal nějaké jiné
hluboké a pevné vztahy, naopak na území Ukrajiny má více blízkých rodinných příslušníků, a
stěžovateli nehrozí žádná vážná újma při návratu na Ukrajinu.
III. Kasační stížnost
[8] Rozsudek krajského soudu stěžovatel napadl blankentní kasační stížností ze dne
1. 2. 2017, kterou na výzvu soudu doplnil podáním ze dne 6. 3. 2017. Proti rozsudku brojí
z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tedy pro nesprávné posouzení
právní otázky krajským soudem, pro vady řízení a z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů rozhodnutí. Kasační stížnosti byl na návrh stěžovatele
přiznán odkladný účinek usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2017,
č. j. 1 Azs 34/2017 – 26.
[9] Stěžovatel opakuje a dále rozvádí svoji argumentaci ohledně prvního žalobního bodu,
týkajícího se vad doručení rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu stěžovateli (odstavec [3](a) výše).
Uvedl, že „[p]ředmětem řízení před krajským soudem mělo být mimo jiné posouzení otázky oprávněnosti pobytu
žalobce“. Nesouhlasí se závěry krajského soudu, že mu bylo rozhodnutí známo a že sám připustil,
že v České republice pobývá nelegálně. V kasační stížnosti opakuje, že o rozhodnutí (podle
žalované nabylo právní moci dne 5. 9. 2015) o zrušení povolení k pobytu se dozvěděl teprve dne
20. 1. 2016 ústně při ohlašování změny adresy pobytu na pracovišti Ministerstva vnitra. Pokud
do protokolu o výslechu účastníka správního řízení stěžovatel uvedl, že mu byl zrušen trvalý
pobyt, učinil tak na základě této ústní informace. Skutečnost, že mu do dnešního dne nebylo
předmětné rozhodnutí řádně doručeno, zjistil stěžovatel teprve v okamžiku, kdy bylo umožněno
jeho zástupci nahlédnout do spisu (konkrétní časový údaj stěžovatel neuvedl – pozn. NSS).
[10] Stěžovatel pak v kasační stížnosti dále rozvíjí své úvahy, proč mu nebylo rozhodnutí
o zrušení trvalého pobytu řádně doručeno, předkládá argumenty, proč bylo vyloučeno uložení
písemnosti podle §23 odst. 1 správního řádu, a naopak kritizuje, že správní orgán nedoručoval
vyhláškou podle §25 správního řádu. Uvedl, že proti rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu podal
odvolání dne 4. 2. 2016 (tedy po zahájení správního řízení o správním vyhoštění). Toto odvolání
bylo zamítnuto Komisí pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců až dne 24. 6. 2016 a toto
rozhodnutí stěžovatel napadl správní žalobou u Krajského soudu v Brně, o níž se nadále vede
samostatné řízení. Vytýká krajskému soudu, že se jeho námitkami nezabýval a nevypořádal
se s nimi, a proto je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.
[11] Co se týče druhého žalobního bodu [aplikace §15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu
cizinců ohledně péče o nezletilého občana EU (odstavec [3](b) výše)], stěžovatel nesouhlasí
se závěrem krajského osudu, že o svého nezletilého syna nepečuje. Trvá na tom, že nejen v době
vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ale i v současné době o něj skutečně pečoval
a pečuje tím, že plní svou vyživovací povinnost.
[12] Co se týče třetího žalobního bodu [délka pobytu na území České republice a trestná
činnost stěžovatele (odstavec [3](c) výše)], stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že i kdyby
skutečně pobýval na území ČR neoprávněně, nešlo v jeho případě s ohledem na délku tvrzeného
neoprávněného pobytu o natolik intenzivní porušení zákona, aby bylo možno uložit správní
vyhoštění. Trvá na tom, že ve správním řízení nebylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi
zájmem státu a zájmem cizince na ochraně soukromého a rodinného života.
[13] Žalovaná se vyjádřila pouze k navrženému odkladnému účinku spolu s blanketní kasační
stížností. Ohledně kasační stížnosti obecně navrhla její zamítnutí, k obsahu doplněné kasační
stížnosti se již nevyjádřila.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost je projednatelná, není však důvodná.
[16] Obecně lze konstatovat, že za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou
považována zejména taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami
se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal
s argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. července 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52). Soudy však nemají povinnost reagovat na každou dílčí
argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem
žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014,
č. j. 7 As 126/2013 - 19). S tímto kasačním důvodem je nutno zacházet obezřetně, neboť
zrušením rozhodnutí soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ sporu bude
správními soudy uchopen a s konečnou platností vyřešen, což není v zájmu ani účastníků řízení,
ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení před správními soudy (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu 6 Ads 17/2013 - 25).
[17] V projednávané věci krajský soud dostatečně odůvodnil své dílčí závěry a vypořádal
se s každou jednotlivou žalobní námitkou tak, že je zřejmé, jakými úvahami se řídil při
rozhodování skutkových i právních otázek. Pokud krajský soud zvolil stručnější odůvodnění
v rámci vypořádání žalobní námitky týkající se rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu, tato
skutečnost sama o sobě nezakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť toto
rozhodnutí nebylo předmětem soudního přezkumu v nyní projednávaném případě (k tomu blíže
viz následující odstavce [18] až [24]).
IVa. Doručení rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu
[18] První kasační námitka se týká absence doručení rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu.
Posouzení správního rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu a správního řízení, které
mu předcházelo, není předmětem tohoto řízení o kasační stížnosti a ani nebylo předmětem řízení
o žalobě před krajským soudem. Tím spíše v kontextu ustálené judikatury, citované v předchozím
odstavci, nelze po krajském soudu požadovat, aby vypořádal všechna skutková tvrzení
stěžovatele, týkající se správního rozhodnutí a správního řízení, které není předmětem soudního
přezkumu v této věci.
[19] Existence, resp. právní moc rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu samozřejmě
je relevantní pro posuzovanou věc, neboť by bez takového rozhodnutí nebyly splněny podmínky
pro správní vyhoštění podle ustanovení §119 odst. 1, písm. c), bod 2. zákona o pobytu cizinců
(tedy konkrétně podmínky, že cizinec pobývá na území „bez platného oprávnění k pobytu“). Krajský
soud však postupoval správně, jestli vyšel ze správního spisu a dalších důkazů a odvolal
se na výpověď stěžovatele v relevantním správním řízení (tj. ve správním řízení o vyhoštění).
[20] Pro účely přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění není nezbytné osvědčit konkrétní
datum doručení rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu, ani konkrétní okolnosti doručování
takového rozhodnutí. Pro posouzení neoprávněnosti pobytu jako podmínky pro vyhoštění
postačuje, pokud je ze správního spisu zřejmé, že takové rozhodnutí existuje a bylo žalobci
doručeno, respektive nabylo právní moci nejpozději ke dni vydání rozhodnutí o vyhoštění.
[21] Nejvyšší správní soud proto vycházel z následujících zjištění plynoucích ze správního
spisu. Kromě výslechu stěžovatele v průběhu správního řízení, (na něž ostatně poukázal i krajský
soud na str. 13 napadeného rozsudku), sám stěžovatel výslovně uvedl v písemném podání
nazvaném „Sdělení k podkladům pro vydání rozhodnutí“ ze dne 4. 3. 2016, založeném na č. l. 81
správního spisu, že případná pochybení v doručování rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu,
„v důsledku kterých nebyl účastník řízení do dne 20. 1. 2016 řádně vyrozuměn o zrušení vydaného povolení
k trvalému pobytu, neznemožňují nadepsanému policejnímu orgánu zahájení řízení o správním vyhoštění…“
Citované prohlášení připouští, že nejpozději dne 20. 1. 2016 byl stěžovatel „řádně vyrozuměn“
o rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu.
[22] Nadto lze právní moc rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu dovodit i z toho, že proti
tomuto rozhodnutí stěžovatel podal žalobu ke Krajskému soudu v Brně, o níž krajský soud vede
řízení. Stěžovatel sice poukazuje na určité vady doručení, přitom však výslovně netvrdí, ani
nepředložil žádný důkaz, že by rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu nenabylo právní moci. Jak
uvedeno v předchozím odstavci, tuto námitku neuplatňoval ani během správního řízení, které
předcházelo vydání napadeného správního rozhodnutí o správním vyhoštění.
[23] Nejvyšší správní soud již rozhodoval v obdobném případě, tedy ve věci správního
vyhoštění, kdy žalobce v kasační stížnosti namítal vady doručování rozhodnutí o zrušení jeho
povolení k dlouhodobému pobytu v ČR. Nejvyšší správní soud k tomu ve svém rozsudku ze dne
5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 - 45 konstatoval, že „Městský soud nepochybil, pokud uzavřel, že nebyl
oprávněn přezkoumat případné vady řízení o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu stěžovatelky,
protože se jednalo o zcela jiné řízení.“ Blíže k tomu viz např. rozsudek ze dne 30. 4. 2012,
č. j. 4 As 5/2012 – 22.
[24] První kasační námitka tedy není důvodná.
IVb. Překážka vyhoštění – status rodinného příslušníka občana EU
[25] Druhá kasační námitka tvrdí nutnost aplikace §15a odst. 1, písm. b) zákona o pobytu
cizinců, tedy že stěžovatel pečoval o nezletilého občana EU (viz odstavce [11] a [3](b) výše).
Kdyby tomu tak bylo, stěžovatel by mohl být vyhoštěn nikoli z důvodů podle
§119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, ale výhradně z důvodů dle §119 odst. 2
zákona. Posledně uvedené důvody jsou užší a přísnější.
[26] Ustanovení §15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců stanoví, že „[r]odinným
příslušníkem občana Evropské unie se pro účely tohoto zákona rozumí jeho […] rodič, jde-li o občana Evropské
unie mladšího 21 let, o kterého skutečně pečuje“. Podle ustanovení §858 občanského zákoníku (zák.
č. 89/2012 Sb.) „[r]odičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě,
zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování
osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování
a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti“.
[27] Správní orgány k této námitce prováděly rozsáhlé dokazování, včetně výslechu
stěžovatele, vyjádření matky jeho nezletilého dítěte, odboru sociální péče a školství Úřadu
městské části města Brno atd. I krajský soud vyslechl k této otázce stěžovatele. Z provedených
důkazů je zřejmé, že stěžovatel o nezletilé dítě nepečuje a nikdy nepečoval. Dítě bylo svěřeno
do výlučné péče matky a stěžovatel se s dítětem nestýkal, ani o to neprojevil zájem. Pokud
až v průběhu řízení před krajským soudem navrhl úpravu styku s dítětem, učinil tak jen pro
to, aby zlepšil svoji pozici v řízení ohledně správního vyhoštění, a je to v rozporu s dosavadním
prokázaným nezájmem stěžovatele o dítě. Takové tvrzení proto kasační soud hodnotil jako
účelové.
[28] Ze zjištěného skutkového stavu je nepochybné, že stěžovatel nevykonává žádné
povinnosti a práva plynoucí z rodičovského odpovědnosti a že nezletilé dítě je ve výlučné péči
matky. Kromě tvrzení o placení výživného (které navíc zpochybňuje matka dítěte ve svém
stanovisku z 26. 1. 2016 pro správní orgán, kde poukazuje na nepravidelné placení výživného
a na to, že jí stěžovatel po rozvodu zanechal dluhy k tíži SJM – na č. l. 52 správního spisu)
stěžovatel nepředložil žádný důkaz, jenž by osvědčoval jakékoli aspekty péče ve smyslu
citovaného ustanovení občanského zákoníku, který vymezuje, jaké dílčí činnosti pojem „péče
o dítě“ zahrnuje.
[29] Za těchto okolností je zřejmé, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro to, aby na něj
správní orgány nahlížely jako na „rodinného příslušníka občana Evropské unie“ ve smyslu citovaného
zákonného ustanovení.
[30] Druhá kasační námitka tedy také není důvodná.
IVc. Překážka vyhoštění – přiměřenost
[31] Třetí kasační námitka se týká posouzení přiměřenosti zásahu správního vyhoštění
do rodinného či soukromého života stěžovatele.
[32] Právní úprava této otázky je obsažena v ustanovení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, na nějž stěžovatel odkazuje, v související judikatuře Evropského soudu pro
lidská práva (dále jen „ESLP“) a také v §174a zákona o pobytu cizinců.
[33] Relevantní judikatura ESLP zohledňuje zejména: (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo
soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit,
(3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky
k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka
následovat cizince do země jeho původu, (5) „imigrační historii “ cizince, tedy porušení pravidel
cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného
činu spáchaného cizincem (viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, Üner proti
Nizozemsku, č. 46410/99, body 57-58, a rozsudky ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer
proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, bod 39, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost
č. 55597/09, bod 70). Všechna uvedená kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti
a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím
pro společnost či ochranou veřejného pořádku. Právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy
totiž není absolutní a je zde prostor pro vyvažování protichůdných zájmů cizince a státu.
[34] Stěžovatel namítá, že i kdyby v ČR pobýval neoprávněně, ani v kontextu jeho trestné
činnosti nelze považovat správní vyhoštění za přiměřené, vzhledem k celkové délce jeho pobytu
v ČR. Stěžovatel trvá na tom, že ve správním řízení nebylo dosaženo spravedlivé rovnováhy
mezi zájmem státu a zájmem cizince na ochraně soukromého a rodinného života.
[35] Co se týče přiměřenosti správního vyhoštění s ohledem na eventuální narušení rodinného
nebo soukromého života, stěžovatel námitku postavil výlučně na jeho vztahu s nezletilým synem,
který je občanem ČR. Ze správního spisu ovšem vyplývá (a rovněž v řízení před krajským
soudem bylo prokázáno), že stěžovatel zjevně o své nezletilé dítě nikdy nepečoval ani o něj
nejevil zájem. Samotná existence soukromého a rodinného života (tedy přinejmenším tak, jak jej
tvrdil stěžovatel), se v kontextu skutkových zjištění jeví jako nedůvěryhodná. Pokud vůbec lze
hovořit o soukromém a rodinném životě stěžovatele, jeho rodinné vazby jsou na území ČR velmi
slabé. Stěžovatel tudíž neosvědčil, že by uložení správního vyhoštění bylo v jeho případě
nepřiměřené vzhledem k zásahu do jeho soukromého a rodinného života.
[36] Navíc co se týče narušení veřejného pořádku v ČR trestnou činností stěžovatele,
ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel na území ČR pobýval od roku 2000, přičemž během
této doby byl čtyřikrát odsouzen za úmyslný majetkový trestný čin, poprvé dne 13. 12. 2012
a naposledy dne 22. 1. 2014. Jednalo se vždy o odsouzení podmíněná, poslední zkušební doba
uplynula 12. 11. 2016. Jakkoli se nejedná o závažnější trestnou činnost, její četnost v krátkém
časovém odstupu v rámci posouzení přiměřenosti správního vyhoštění relativně významnější než
samotná délka jeho pobytu v ČR, jak také správně dovodil krajský soud. S ohledem na trestnou
činnost stěžovatele by proto zájem na ochraně veřejného pořádku ČR převážil nad rodinnými
vazbami stěžovatele, které jsou velmi slabé.
[37] Rozhodnutí o správním vyhoštění pro stěžovatele nepředstavuje nepřiměřený dopad
do soukromého a rodinného života dle citovaného ustanovení, právě s ohledem na konkrétní
okolnosti nyní projednávaného případu uvedené krajským soudem v napadeném rozsudku.
[38] Třetí kasační námitka tedy také není důvodná.
V. Závěr a náklady řízení
[39] S ohledem na shora popsané důvody dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
námitky stěžovatele nejsou způsobilé zpochybnit závěry krajského soudu. Nejvyšší správní soud
proto shledal kasační stížnost nedůvodnou a v souladu s ustanovením §110 odst. 1 větou druhou
s. ř. s. ji zamítl.
[40] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1
s. ř. s. za použití ustanovení §120 téhož zákona. Jelikož stěžovatel neměl v řízení o kasační
stížnosti úspěch, nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalovanému v tomto řízení
nevznikly žádné náklady převyšující náklady běžné administrativní činnosti, a proto mu soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2017
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu