ECLI:CZ:NSS:2017:10.AS.299.2016:29
sp. zn. 10 As 299/2016 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna
a soudkyň Daniely Zemanové a Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: Veolia
Energie ČR, a.s., se sídlem 28. října 3337/7, Ostrava-Moravská Ostrava, zast. Mgr. Jakubem
Vyroubalem, advokátem se sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava-Moravská Ostrava,
proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 2771/117,
Ostrava-Moravská Ostrava, za účasti osoby zúčastněné na řízení: MEGASPAS a.s., se sídlem
Hrabákova 1780/5, Ostrava-Moravská Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2014,
čj. MSK 64393/2014, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 1. 11. 2016, čj. 22 A 100/2014-38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 30. 1. 2014 podala společnost MEGASPAS, a. s., na Magistrát města Frýdku-Místku
(dále jen „stavební úřad“) žádost o vydání společného územního rozhodnutí a stavebního
povolení pro stavební záměr změny zdroje vytápění hotelových domů Permon a Paskov
na pozemcích parc. č. 1565/1, 1565/3, 1565/6, 1565/14 a 1565/15 v k. ú. Místek.
Cílem projektu je celková revitalizace objektů za účelem energetické úspory provozu.
Dle předloženého záměru stavebník provede úpravy hotelového domu Permon spočívající
ve vytvoření nové plynové kotelny, obsahující plynovou turbínu a plynový kondenzační kotel,
a kotelny na biomasu. Současně stavebník propojí oba hotelové domy energetickým kanálem
a napojí je novou plynovodní přípojkou na rozvod plynu. Dále stavebník provede opláštění
komínu na severní straně venkovní zdi hotelu Permon, zateplí obvodové pláště a střechy
hotelových domů, a vymění dosavadní výplně otvorů za plastové a hliníkové výplně.
[2] Doposud dodávala tepelnou energii do hotelových domů Permon a Paskov
žalobkyně ze soustavy zásobování tepelnou energií. Žalobkyně disponuje vlastnickým právem
k předávacím stanicím a rozvodným tepelným zařízením, které jsou umístěny v hotelových
domech. Z důvodu možného dotčení vlastnického práva proto stavební úřad zahrnul žalobkyni
do okruhu účastníků společného územního a stavebního řízení o záměru společnosti
MEGASPAS, a. s.
[3] Žalobkyně (tehdy ještě pod obchodní firmou Dalkia Česká republika, a. s.) se stavebním
záměrem nesouhlasila. V řízení v prvním stupni mimo jiné namítala, že má-li stavebník v plánu
odpojit odběrná tepelná zařízení hotelových domů Permon a Paskov od soustavy zásobování
tepelnou energií, je nezbytné, aby doplnil projektovou dokumentaci o technický návrh
odpojení a aby se zahájené řízení rozšířilo o řízení o odpojení ve smyslu §77 odst. 5 zákona
č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích
a o změně některých zákonů (energetický zákon). V tomto řízení má správní orgán posoudit vliv
odpojení na stabilitu provozu zbývajícího zařízení.
[4] Stavební úřad vydal dne 14. 3. 2014 společné územní rozhodnutí a stavební povolení,
ve kterém se současně vypořádal s námitkami žalobkyně. K výše uvedené námitce žalobkyně
v odůvodnění uvedl, že §77 odst. 5 energetického zákona nestanoví obsahové náležitosti
projektové dokumentace a že stavební úřad není oprávněn s výjimkou zákonných požadavků
nutit žadatele k rozšíření žádosti. Dále stavební úřad podotkl, že v dokumentaci není uveden
zásah do stávajícího zařízení, pouze bude změněn způsob vytápění.
[5] Proti uvedenému rozhodnutí se žalobkyně odvolala. V odvolání uvedla, že z předložené
projektové dokumentace zřetelně neplyne, zda stavebník v rámci změny zdroje vytápění
zamýšlí odpojit objekty od soustavy zásobování tepelnou energií, či zda připojení zůstane
zachováno a stávající způsob vytápění bude pouze rozšířen. Poté žalobkyně opětovně poukázala
na to, že je nezbytné zahájené řízení rozšířit o řízení ve smyslu §77 odst. 5 energetického zákona,
zkoumat vliv odpojení či změny způsobu vytápění na provoz stávajícího zařízení a doplnit
projektovou dokumentaci. Obsah projektové dokumentace musí být v souladu s vyhláškou
č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, a také s doporučením Energetického regulačního úřadu.
Vedle toho žalobkyně namítala, že se stavební úřad v rozhodnutí řádně nevypořádal s povinností
stanovenou v §16 odst. 7 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší. Stavební úřad neposuzoval
dopady stavby na kvalitu ovzduší, technickou možnost odpojení ani jeho ekonomickou
přijatelnost.
[6] Rozhodnutím uvedeným v záhlaví žalovaný odvolání žalobkyně zamítl.
Žalovaný konstatoval, že z předložené projektové dokumentace je zřejmé, že hotelové domy
budou odpojeny od soustavy zásobování tepelnou energií, a to zaslepením na hlavním
přívodu tepla do rozvaděče z výměníkové stanice. Z projektové dokumentace vyplývá,
že se jedná o nahrazení zcela novým způsobem vytápění. Dále žalovaný uvedl, že v §77 odst. 5
energetického zákona není upraveno zvláštní řízení o odpojení; jak odpojení od stávajícího
způsobu vytápění, tak návrh nového způsobu vytápění se projedná v jednom stavebním řízení.
Pokud jde o soulad projektové dokumentace s vyhláškou o dokumentaci staveb a s doporučením
Energetického regulačního úřadu, upozornil žalovaný s odkazem na §82 odst. 4 správního
řádu na to, že námitka nebyla uplatněna v řízení v prvním stupni. Nadto ovšem poznamenal,
že žádný nesoulad neshledal. K námitce nevypořádání se s povinnostmi v §16 odst. 7 zákona
o ochraně ovzduší žalovaný opět odkázal žalobkyni na §82 odst. 4 správního řádu a uvedl,
že k této námitce nebude přihlížet. Přesto však konstatoval, že stavební úřad není povinen
posuzovat dopady stavby z hlediska §16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší. Tato povinnost spadá
do kompetencí dotčených orgánů.
[7] Žalobkyně se bránila proti rozhodnutí žalovaného žalobou. V žalobě zopakovala námitky
týkající se porušení §77 odst. 5 energetického zákona a §16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší,
které podpořila argumentací obdobnou jako v řízení před žalovaným. V reakci na rozhodnutí
žalovaného navíc uvedla, že dle ustálené judikatury je posouzení podmínek v §16 odst. 7 zákona
o ochraně ovzduší na stavebním úřadu. Dále žalobkyně vysvětlila, že tuto námitku nevznášela
ve správním řízení v prvním stupni, jelikož nemusí předem upozorňovat stavební úřad na jeho
povinnosti plynoucí ze zákona.
[8] Krajský soud žalobu zamítl. V rozsudku se předně zabýval postavením žalobkyně
a rozsahem námitek, které je oprávněna uplatnit. Krajský soud uzavřel, že žalobkyně mohla být
dotčena jedině na právech k tepelnému zařízení umístěnému v objektech, jichž se stavba nového
zdroje tepla týkala, a to v případě, že by na zařízení stavebník činil nějaké zásahy. Krajský soud
dále dospěl k závěru, že stavební úřad byl povinen zabývat se podmínkami v §16 odst. 7 zákona
o ochraně ovzduší. Nicméně tyto otázky je třeba posuzovat z hlediska práv stavebníka.
Ekonomické zájmy žalobkyně nemohly být v řízení zohledněny, a proto žalobkyni
nepřísluší ani namítat nesprávný procesní postup správních orgánů. Pokud jde o porušení
§77 odst. 5 energetického zákona, energetický zákon nestanoví povinnost zkoumat, jak se změna
způsobu vytápění dotkne provozování soustavy zásobování tepelnou energií jako celku.
Žalobkyni nesvědčí veřejné právo zásobovat osoby tepelnou energií a ani vystupovat k ochraně
veřejných zájmů v oblasti ochrany ovzduší. Smyslem účastenství žalobkyně je ochrana jejích
věcných práv k nemovitosti, ne podnikatelských a ekonomických záměrů.
II. Shrnutí argumentů kasační stížnosti
[9] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu včasnou
kasační stížnost z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[10] Stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí, že jí krajský soud odepřel možnost podávat v řízení
o společném územním a stavebním povolení námitky na ochranu jejího vlastnického práva
k tepelným zařízením. Jakákoliv změna vytápění totiž automaticky vyžaduje také změnu zařízení
soustavy zásobování tepelnou energií ve vlastnictví stěžovatelky.
[11] Konkrétně stěžovatelka namítá, že stavební úpravy mohou soustavu poškodit
či ohrozit její provozuschopnost a tím také kvalitu zásobování jiných odběratelů tepelné energie.
K tomu dodává, že projektová dokumentace předložená v řízení společností MEGASPAS není
dostatečným podkladem pro posouzení zásahu do jejího vlastnického práva, jelikož neobsahuje
technický návrh odpojení či případnou demontáž tepelných zařízení stěžovatelky, není v souladu
s vyhláškou č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, a ani s doporučením Energetického
regulačního úřadu. Absence těchto náležitostí se přímo dotýká vlastnických práv stěžovatelky
plynoucích z §77 odst. 5 a §76 odst. 9 písm. b) energetického zákona.
[12] Stěžovatelka dále v kasační stížnosti nesouhlasí s vypořádáním žalobní námitky týkající
se §16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší. Krajský soud přisvědčil stěžovatelce, že dle tohoto
ustanovení má stavební úřad vskutku povinnost vyhodnotit otázku ekonomické přijatelnosti
záměru. Nicméně následně dovodil, že stěžovatelka není s ohledem na své procesní postavení
oprávněna tuto námitku vznášet. Tento závěr je nepřípustný. Správní orgány jsou povinny
postupovat v souladu s obecně závaznými právními předpisy. Tím, že správní orgány
nepostupovaly v souladu s §16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší, způsobily nezákonnost
svých rozhodnutí. Krajský soud měl bez dalšího rozhodnutí správních orgánů zrušit.
Je zcela irelevantní, kdo námitku vznesl. V opačném případě by záviselo na libovůli soudu,
zda nezákonné rozhodnutí zruší či nikoliv. Takový postup vede k porušení ústavně
garantovaného práva na spravedlivý proces.
[13] Stěžovatelka v závěru kasační stížnosti navrhla, aby zdejší soud zrušil rozsudek krajského
soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
[14] Ani žalovaný ani společnost MEGASPAS (osoba zúčastněná na řízení) se v řízení
o kasační stížnosti k věci nevyjádřili.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[15] NSS při posuzování přípustné kasační stížnosti dospěl k závěru, že kasační stížnost
má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační
stížnosti posoudil NSS v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.);
neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu.
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Hned v úvodu NSS konstatuje, že zcela obecná námitka nepřezkoumatelnosti
rozsudku krajského soudu není důvodná. Odůvodnění rozsudku krajského soudu je vystavěno
na jasném, srozumitelném a uceleném argumentačním systému, z něhož rozumně plynou
právní závěry [viz nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247),
věc M. CAMBELL & SONS LIMITED, bod 68, srov. též rozsudek NSS ze dne 12. 3. 2015,
čj. 9 As 221/2014-43, věc To & Mi Vdf., bod 41, a další].
III.A. Rozsah žalobní legitimace stěžovatelky
[18] Stěžovatelka je přesvědčena, že všechny námitky vznesené před krajským soudem
k ochraně jejího vlastnického práva byly projednatelné a odpovídají jejímu postavení
ve stavebním řízení.
[19] Předmětem řízení před správními orgány byla změna dosavadních staveb, hotelových
domů Permon a Paskov ve Frýdku-Místku, resp. jejich stavební úprava spočívající v zavedení
jiného zdroje vytápění. Na tento typ stavebního řízení se aplikuje speciální ustanovení,
§77 odst. 5 energetického zákona, podle kterého změna způsobu dodávky nebo změna způsobu
vytápění může být provedena pouze na základě stavebního řízení se souhlasem orgánu ochrany životního
prostředí a v souladu s územní energetickou koncepcí. Dále musí být splněny podmínky
ekonomické nepřijatelnosti odběru tepla ze soustavy zásobování tepelnou energií podle §16
odst. 7 zákona o ochraně ovzduší, v zásadě též předložen průkaz energetické náročnosti budovy
podle §7 zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, a souhlasné závazné stanovisko Státní
energetické inspekce podle §13 odst. 2 zákona o hospodaření energií.
[20] Dle první podmínky je stavebník oprávněn provést změnu vytápění pouze na základě
stavebního povolení vydaného ve stavebním řízení. Žádost o vydání stavebního povolení
je tak třeba projednat postupem podle §111 až §115 stavebního zákona.
[21] Podle §114 odst. 1 stavebního zákona [ú]častník řízení může uplatnit námitky proti projektové
dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavby nebo požadavkům dotčených orgánů, pokud je jimi přímo
dotčeno jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu nebo opatření nebo právo odpovídající
věcnému břemenu k pozemku nebo stavbě. […] Účastník řízení ve svých námitkách uvede skutečnosti,
které zakládají jeho postavení jako účastníka řízení, a důvody podání námitek; k námitkám, které překračují
rozsah uvedený ve větě první a druhé, se nepřihlíží. Z citovaného ustanovení vyplývá, že účastník řízení
podle §109 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)
není oprávněn vznášet jakékoliv námitky, ale jen takové, které jsou spojeny s přímým dotčením
na právech zakládajících účastenství ve stavebním řízení.
[22] Krajský soud ve svém rozhodnutí správně odkázal na usnesení rozšířeného senátu,
který uzavřel, že „[n]ikoliv veškerá činnost (případně veškeré pochybení) veřejné správy je podrobena soudní
kontrole ze strany fyzických a právnických osob, ale pouze ta, kdy činnost správy přesáhne do jejich veřejných
subjektivních práv“ (usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 10. 2008, čj. 8 As 47/2005-86,
č. 1764/2009 Sb. NSS, bod 34). Z navazující soudní praxe NSS vyplývá, že provozovatel,
resp. vlastník soustavy zásobování tepelnou energií, může vznášet námitky jen z důvodu dotčení
vlastnického práva či jiného věcného práva, nicméně nepřísluší mu námitky na ochranu veřejného
zájmu (srov. rozsudky NSS ze dne 11. 4. 2014, čj. 5 As 91/2013-50, body 39 a 45,
ze dne 25. 9. 2014, čj. 10 As 84/2014-59, body 43 až 48, a ze dne 30. 4. 2015,
čj. 4 As 70/2015-27).
[23] NSS proto shodně s krajským soudem uzavírá, že podle skutkových okolností v nynější
kauze mohlo být přímo dotčeno pouze vlastnické právo stěžovatelky k tepelným zařízením
umístěným v hotelových domech, a to v případě, že by na těchto zařízeních byly činěny nějaké
zásahy. Stěžovatelka nebyla oprávněna vznášet nad vymezený rámec jiné projednatelné námitky.
Ve světle výše uvedených závěrů NSS dále hodnotil konkrétní námitky stěžovatelky.
III.B. Posouzení důsledků odpojení na soustavu zásobování tepelnou energií
a obsah projektové dokumentace
[24] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že stavební záměr může narušit soustavu
zásobování tepelné energie jako celku. Dále stěžovatelka uvedla, že je nezbytné doplnit
projektovou dokumentaci o technický návrh odpojení.
[25] NSS k tomu uvádí následující.
[26] Vlastnické právo stěžovatelky může být dotčeno pouze fyzickým zásahem do soustavy
zásobování tepelnou energií. Stavební úřad na str. 16 svého rozhodnutí uvedl, že „[v] daném
případě není v doložené dokumentaci uveden zásah do stávajícího zařízení, dojde pouze ke změně způsobu
vytápění“. Žalovaný k tomu na str. 9 svého rozhodnutí dodal: „Z předložené projektové dokumentace
je zřejmé, že dojde k odpojení budov od SZTE (pozn. soustavy zásobování tepelnou energií) zaslepením
na hlavním přívodu tepla do rozvaděče z výměníkové stanice (potrubí topné vody a potrubí vratné vody),
tzn., že se jedná o nahrazení stávajícího způsobu vytápění zcela novým způsobem.“
[27] Uvedené závěry stěžovatelka v navazujícím soudním řízení nijak nerozporovala,
pouze v žalobě opět v obecné rovině zopakovala, že není zřejmé, zda v důsledku změny
zdroje vytápění budou odpojeny hotelové domy od soustavy zásobování tepelnou
energií. Stěžovatelka však v žalobě neobjasnila, v čem konkrétně považuje citované závěry
za nedostatečné, a nepřinesla žádná konkrétní tvrzení schopná tyto závěry vyvrátit. NSS proto
uzavírá, že stavebním záměrem nebude do stávajícího tepelného zařízení ve vlastnictví
stěžovatelky fyzicky nijak zasaženo.
[28] Stěžovatelka namítala porušení svých vlastnických práv pouze v obecné rovině
poukazem na problémy technického rázu mající vliv na provozuschopnost celé zásobovací
soustavy a na kvalitu zásobování napojených subjektů tepelnou energií. NSS v této souvislosti
ve srovnatelném případě konstatoval, že „[n]ámitky stěžovatelky poukazující na dotčení zásobovací
soustavy jako celku, či případné zhoršení provozuschopnosti a ekonomiky provozu zásobovací soustavy,
svědčí o dopadu do ekonomické sféry stěžovatelky jako dodavatele v důsledku ztráty jednoho z odběratelů tepelné
energie. […][S]myslem účastenství stěžovatelky ve stavebním řízení má být ochrana jejích věcných práv
k nemovitosti, nikoliv ochrana jejích podnikatelských záměrů, ekonomických zájmů a dosavadních investic
do zásobovací soustavy, včetně případných investic do rekonstrukce či modernizace části rozvodného tepelného
zařízení. Proto ani skutečnost, že stěžovatelka provozuje zásobovací soustavu podle energetického zákona
ve veřejném zájmu [§2 odst. 2 písm. c) bod 14] a že zásobovací soustava je šetrným systémem dodávek tepelné
energie v širší oblasti pro více odběratelů, nezakládá stěžovatelce (jako soukromé osobě a podnikateli s tepelnou
energií) oprávnění chránit proti jiným subjektům veřejné zájmy“ (rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2015,
čj. 4 As 70/2015-27, věc Teplárna Liberec).
[29] Dopady na soustavu zásobování tepelnou energií uváděné stěžovatelkou v kasační
stížnosti souvisí s odpojením hotelových domů od soustavy a s případnou demontáží tepelných
zařízení stěžovatelky. Judikatura v obdobných případech dovodila, že „[p]opsané obtíže technického
rázu […] nejsou důsledkem provedení stavebního záměru povoleného ve stavebním řízení, nýbrž jde o důsledky
ukončení soukromoprávního vztahu mezi provozovatelem SZTE a odběratelem. Na uvedeném nic nemění,
že výše uvedené technické obtíže mohou vést ke zvýšení nákladů či k nutnosti repase soustavy“
(rozsudek NSS ze dne 29. 9. 2016, čj. 9 As 238/2015-38, bod 39, věc Teplárna Liberec, bod 39).
V jiném rozhodnutí zdejší soud dodal, že „[j]akkoliv je motivace stavebníka patrná a prováděná změna
stavby má zřejmě vést k ukončení tohoto smluvního vztahu, jsou tyto skutečnosti na sobě zcela nezávislé.
Stěžovatelkou uváděné důsledky zjevně nastanou i v případě, že by byl smluvní vztah ukončen, aniž by byl daný
stavební záměr realizován. Mezi realizací stavebního záměru a problémy, které stěžovatel uváděl, tedy není přímý
kauzální vztah. Domnívá-li se stěžovatelka, že by snad právní úprava měla při ukončování smluvního vztahu
více pamatovat na dopady na SZTE, není to otázka, kterou by se měly zabývat stavební úřady (popř. následně
správní soudy) při posuzování stavebního záměru“ (rozsudek NSS ze dne 3. 8. 2016,
čj. 1 As 258/2015-37, věc Teplárna Liberec, bod 36).
[30] Ust. §77 odst. 5 energetického zákona je klíčovým ustanovením pro ochranu soustavy
zásobování tepelnou energií před neoprávněným odpojováním. Po procesní stránce zajišťuje,
že jsou naplněny podmínky pro odpojení od soustavy tepelnou energií. Odborná literatura uvádí,
že „[s]oudy odmítly, aby osobou k ochraně veřejného zájmu na zachování funkčnosti soustavy zásobování tepelnou
energií byl její vlastník či provozovatel. Dodržení výše uvedených podmínek (pozn. §77 odst. 5 energetického
zákona) vede i k ochraně soukromého zájmu provozovatele soustavy zásobování tepelnou energií na pokračování
jeho podnikatelské činnosti, ale především slouží k ochraně veřejného zájmu na zajištění veřejné potřeby
tepla z takové soustavy, který svědčí všem k ní připojeným odběratelům“ (Eichlerová, K. in: Eichlerová, K.
a kol. Energetický zákon: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 1267-68).
[31] NSS uzavírá, že správní orgány ani krajský soud nebyly povinny se v řízení o stavebním
záměru zabývat námitkami stěžovatelky o technických problémech soustavy zásobování
tepelnou energií po odpojení tepelných zařízení stěžovatelky. Proto nebylo v tomto ohledu třeba
ani doplňovat projektovou dokumentaci. Nadto NSS dodává, že stěžovatelčina tvrzení
o rozporu projektové dokumentace s vyhláškou o dokumentaci staveb a s doporučením
Energetického regulačního úřadu jsou velmi obecná a neurčitá. Stavební úřad posoudil soulad
projektové dokumentace s vyhláškou o dokumentaci staveb na s. 13 svého rozhodnutí a žalovaný
se s obdobnou námitkou vypořádal na s. 10 rozhodnutí. Argumentace stěžovatelky,
že obsah projektové dokumentace je neúplný a přímo se dotýká jejích vlastnických práv
plynoucích z §77 odst. 5 a §76 odst. 9 písm. b) energetického zákona, proto není důvodná.
[32] S ohledem na vše výše uvedené se NSS plně ztotožňuje s argumentací krajského soudu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti tvrdí, že jí krajský soud odepřel možnost podávat námitky
na ochranu vlastnického práva. NSS však stěžovatelku upozorňuje, že není oprávněna vznášet
jakékoliv námitky, ale jen takové, které jsou spojeny s přímým dotčením na právech zakládajících
její účastenství (srov. body [21] až [23]). Stěžovatelka nevznesla žádné konkrétní pochybnosti
o tom, že by stavební záměr fyzicky zasahoval do tepelných zařízení v jejím vlastnictví.
Takový závěr dle posouzení správních orgánů nevyplývá ani z projektové dokumentace.
[33] Nad rámec kasační námitky NSS dodává, že vzniknou-li stěžovatelce náklady spojené
s odpojením, včetně nákladů na odstranění tepelné přípojky a předávací stanice, je stavebník
dle věty druhé §77 odst. 5 energetického zákona povinen tyto náklady uhradit (srov. rozsudek
NS ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4273/2013, věc KOPPA).
III.C. Ekonomická přijatelnost záměru
[34] Stěžovatelka dále nesouhlasí s posouzením námitky týkající se hodnocení ekonomické
přijatelnosti záměru stavby podle §16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší. Dle stěžovatelky nelze
námitku prokazující nezákonnost rozhodnutí vyhodnotit jako nedůvodnou pouze s odkazem
na překročení žalobního oprávnění.
[35] NSS k tomu uvádí následující.
[36] Podle §16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší [p]rávnická a fyzická osoba je povinna,
je-li to technicky možné, u nových staveb nebo při změnách stávajících staveb využít pro vytápění teplo ze soustavy
zásobování tepelnou energií nebo zdroje, který není stacionárním zdrojem. To neplatí, pokud energetický posudek
prokáže, že využití tepla ze soustavy zásobování tepelnou energií nebo zdroje energie, který není stacionárním
zdrojem, není pro povinnou osobu ekonomicky přijatelné.
[37] Krajský soud se ve svém rozhodnutí ztotožnil se stěžovatelkou, že je povinností
stavebního úřadu posoudit v souladu s §16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší ekonomickou
přijatelnost změny způsobu vytápění, čímž upřesnil nesprávnou argumentaci v rozhodnutí
žalovaného. Tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou zdejšího soudu (srov. rozsudek
NSS ze dne 25. 9. 2014, čj. 10 As 84/2014-59, věc Teplárna Liberec, bod 47). Krajský soud však
již dále neposuzoval, zda se správní orgány v nynější kauze hodnocením ekonomické
přijatelnosti zabývaly či nikoliv. Dle krajského soudu nebylo nutné se posouzením vůbec zabývat,
protože stěžovatelka není oprávněna s ohledem na své postavení tuto námitku vůbec vznášet.
[38] Smyslem §16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší je ochrana ovzduší,
nikoliv ochrana soustavy zásobování tepelnou energií jako nezbytné energetické infrastruktury.
Ochrana ovzduší je primárně zajištěna povinností využívat soustavu zásobování tepelnou energií.
Tím, že je teplo produkováno z centrálního zdroje, se redukuje znečišťování ovzduší emisemi.
Výjimkou z tohoto pravidla je situace, kdy je pro odběratele technicky možné přejít na vlastní
způsob vytápění a dodávka tepelné energie pro vytápění ze soustavy zásobování tepelnou energií
je ekonomicky nepřijatelná.
[39] Stěžovatelka jako vlastník a provozovatel soustavy zásobování tepelnou energií
není oprávněným subjektem k podání námitek proti postupu správních orgánů v rozporu
s §16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší. Ochrana ovzduší je součástí práva na příznivé
životní prostředí. Aktivně legitimovanými k ochraně tohoto práva jsou pouze fyzické osoby
a ekologické spolky (srov. nález ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 59/14, N 111/73 SbNU 757).
Stěžovatelka jako soukromá právnická osoba nemůže být dotčena na právu na příznivé životní
prostředí a nepřísluší jí ani vznášet námitky na ochranu veřejného zájmu (srov. bod [22]).
[40] Je zřejmé, že stavební záměr negativně zasáhne do ekonomické sféry stěžovatelky,
jelikož se sníží odbyt dodávek tepelné energie v rámci její soustavy zásobování tepelnou
energií. Krajský soud v této souvislosti vhodně poukázal na rozsudek, ve kterém NSS uvedl,
že „[e]konomickou přijatelnost změny způsobu vytápění je třeba posuzovat z hlediska práv osoby zúčastněné
na řízení (stavebníka), neboť vůči jeho osobě zákon o ochraně ovzduší v ustanovení §16 odst. 7 stanoví
benevolenci přechodu na jiný zdroj vytápění slovy „ je-li to pro ni (rozumí se právnickou a fyzickou osobu měnící
způsob vytápění) technicky možné a ekonomicky přijatelné“. Energetický zákon neukládá ekonomické
posouzení přijatelnosti zásobování teplem ze SZTE nebo ze stacionárního zdroje provozovateli SZTE,
a proto mu ani z důvodu neexistujícího práva nemůže zakládat procesní právo účastníka řízení uplatňovat
námitky proti tomu, jakým způsobem ekonomicky přijatelnější řešení zásobování teplem prokazuje stavebník.
Krajský soud proto správně hodnotil, že nemohly-li být ekonomické zájmy stěžovatele v řízení zohledněny,
nemůže stěžovatel namítat ani nesprávný způsob doložení nákladů na vytápění z jiného zdroje“ (rozsudek NSS
ze dne 25. 9. 2014, čj. 10 As 84/2014-59, věc Teplárna Liberec a.s., bod 48).
[41] Zdejší soud uzavírá, že stěžovatelka nemohla být případným porušením
§16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší přímo dotčena na svých právech souvisejících
s účastenstvím ve stavebním řízení, tj. na vlastnickém právu k tepelnému zařízení (srov. bod [23]).
Posouzením ekonomické přijatelnosti se má na mysli ekonomicky přijatelné řešení
pro stavebníka, nikoliv pro stěžovatelku. NSS se proto plně ztotožnil s posouzením námitky
krajským soudem.
IV. Závěr a náklady řízení
[42] S ohledem na výše uvedené NSS zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou
(§110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.).
[43] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla
úspěch; žalovanému náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. března 2017
Zdeněk Kühn
předseda senátu