ECLI:CZ:NSS:2017:2.AZS.61.2017:40
sp. zn. 2 Azs 61/2017 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: P. V. H.,
zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4,
proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 9. 2013, č. j. MV-66024-13/SO-2012, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2017, č. j. 5 A 167/2013 -
39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včasně podanou kasační stížností ze dne 24. 2. 2017 brojí žalobce, jakožto stěžovatel,
proti shora označenému rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba ze dne 7. 10. 2013.
Stěžovatelova žaloba směřovala proti shora označenému rozhodnutí žalované
(dále jen „rozhodnutí žalované“), jímž bylo pro opožděnost zamítnuto stěžovatelovo odvolání
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 23. 9. 2011,
č. j. OAM-7613-13/DP-2011 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).
Prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta stěžovatelova žádost o prodloužení
doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání ve smyslu
§44a odst. 3 ve spojení s §35 odst. 3 a §37 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2010
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
Městský soud v napadeném rozsudku ke stěžovatelem uplatněným žalobním bodům
zejména uvedl, že dle výpisu z evidence cizinců s povoleným pobytem měl stěžovatel
v rozhodném období, kdy mu bylo fikcí dle §24 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
v rozhodném znění (dále jen „správní řád“), doručováno prvostupňové rozhodnutí, nahlášen
pobyt na adrese L. 89/80, P. 4 – P. Ve správním spise přitom městský soud nenalezl žádné
indicie o tom, že by stěžovatel informoval správní orgán prvního stupně o případné změně místa
jeho pobytu nebo o změně adresy pro doručování. Stěžejní otázkou pro posouzení důvodnosti
žaloby proto bylo, zda prvostupňové rozhodnutí bylo doručováno žalobci řádně, tedy v souladu
se zákonnou úpravou doručování dle správního řádu. Na datum doručení prvostupňového
rozhodnutí je totiž vázán počátek běhu patnáctidenní lhůty k podání odvolání, které žalovaný
posléze ve svém rozhodnutí shledal opožděně podaným.
Ze správního spisu městský soud konstatoval, že žalovaný (správně zřejmě správní orgán
prvního stupně, pozn. NSS) předal žalobou napadené rozhodnutí (správně zřejmě odvoláním
napadené rozhodnutí) adresované stěžovateli k poštovní přepravě na výše uvedenou adresu
dle evidence dne 4. 10. 2011. Z příslušné doručenky pak městský soud zjistil, že adresát
(stěžovatel) nebyl při doručování zastižen a poštovní zásilka byla uložena a připravena
k vyzvednutí dne 5. 10. 2011. Z obálky, v níž bylo prvostupňové rozhodnutí stěžovateli
doručováno, soud dále dovodil, že stěžovatel byl vyzván k vyzvednutí dané poštovní zásilky
a že mu o jejím uložení bylo zanecháno v místě doručování obvyklé poučení. Z údajů na obálce
rovněž vyplývá, že úložní doba 10 dnů uplynula marně, a zásilka byla proto vrácena zpět
odesílateli, tedy prvostupňovému orgánu. Na základě těchto zjištění městský soud naznal,
že prvostupňové rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno fikcí dle §24 odst. 1 správního řádu,
a to dne 17. 10. 2011 (den 15. 10. 2011 připadl na sobotu – pozn. NSS). S ohledem na ustanovení
§83 odst. 1 správního řádu proto městský soud přijal závěr, že patnáctidenní lhůta pro podání
odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí uplynula dne 1. 11. 2011. Vzhledem k nespornosti
data podání odvolání, tj. 27. 3. 2012, lze dle městského soudu uzavřít, že odvolání bylo podáno
opožděně, a rozhodnutí žalovaného je tudíž věcně správné.
Ohledně otázky, zda bylo možno nahlížet na stěžovatele v řízení před správním
orgánem prvního stupně jako na osobu, jíž se prokazatelně nedaří doručovat [ve smyslu
§32 odst. 2 písm. d) správního řádu, příp. §25 odst. 1 téhož zákona], a zda měl tedy správní
orgán prvního stupně doručit prvostupňové rozhodnutí žalobci veřejnou vyhláškou, citoval
městský soud předně právní názor plynoucí z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 6. 2009, č. j. 3 Ads 121/2008 – 45 (dostupný na www.nssoud.cz; pozn. NSS). Městský
soud se na základě citovaného rozsudku přiklonil k závěru, že ustanovení opatrovníka účastníku
správního řízení podle §32 odst. 2 správního řádu, případně doručování veřejnou vyhláškou
účastníku řízení dle §32 odst. 3 či §25 odst. 1 téhož zákona, připadá v úvahu až tehdy,
nelze-li realizovat standardní doručení ani doručení náhradní. Městský soud posléze uzavřel,
že dle citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu nespadají do okruhu osob,
jimž se prokazatelně nedaří doručovat, osoby, které si písemnosti opakovaně nepřebírají
a jimž jsou tyto písemnosti doručovány náhradním způsobem. Jelikož stěžovatel nebyl v řízení
před správními orgány osobou neznámého pobytu ani osobou, které by se prokazatelně
nedařilo doručovat, a navíc se v daném případě nejednalo o řízení, ve kterém by stěžovateli
měla být uložena povinnost nebo odňato právo, nepochybil správní orgán prvního stupně,
jestliže prvostupňové rozhodnutí stěžovateli nedoručoval veřejnou vyhláškou.
Stěžovatel ztotožňuje obecné důvody, pro které brojí kasační stížností proti napadenému
rozsudku, s důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ s. ř. s.“).
Stěžovatel v obecné rovině namítá, že napadený rozsudek je nezákonný
a nepřezkoumatelný. Blíže k tomu uvádí, že správní orgán prvního stupně pochybil, jestliže
mu v řízení neustanovil opatrovníka dle §32 odst. 2 písm. d) správního řádu, případně i tehdy,
když mu prvostupňové rozhodnutí nedoručil veřejnou vyhláškou dle §32 odst. 3 téhož zákona.
Správnímu orgánu se v prvním stupni řízení nepodařilo doručit stěžovateli již výzvu k seznámení
se s podklady pro vydání prvostupňového rozhodnutí. Dokonce u doručování rozhodnutí
žalovaného nebylo možné zásilku vložit do schránky ani na jiné místo, pročež musela být vrácena
odesílajícímu správnímu orgánu.
Městský soud se nikterak nevypořádal se stěžovatelovým žalobním odkazem na závěry
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 6. 3. 2013,
č. j. 52 A 72/2012 – 49. Z tohoto důvodu považuje stěžovatel napadený rozsudek
za nepřezkoumatelný. Pro tento závěr podepírá svou argumentaci citací části odůvodnění
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2007, č. j. 3 As 60/2006 – 46, a odkazuje
dále i na rozsudek téhož soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130.
Žalovaná se ke kasační stížnosti stručně vyjádřila v přípise ze dne 6. 4. 2017. Uvedla,
že stěžovatel uplatnil shodná tvrzení již v řízení před městským soudem, přičemž žalovaná
se domnívá, že příslušné žalobní námitky byly městským soudem v napadeném rozsudku řádně
a správně vypořádány. Současně pro účely objasnění svého stanoviska odkázala přiměřeně
na podané vyjádření k žalobě.
Kasační stížnost je přípustná.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud předesílá, že ačkoli stěžovatel v úvodu své kasační stížnost označil
jako obecné kasační důvody ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., dostatečně konkrétní
kasační námitku uvedl pouze jedinou, a to námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku,
kterážto má spočívat v opomenutí městského soudu vypořádat se se stěžovatelovým žalobním
odkazem na závěry rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne
6. 3. 2013, č. j. 52 A 72/2012 – 49. Právní názor stěžovatele, že byl ve správním řízení osobou,
jíž se prokazatelně nedařilo doručovat, byl sice v kasační stížnosti zopakován, avšak zcela vágně,
aniž by se stěžovatel pokusil polemizovat s právním názorem, který k této otázce zaujal městský
soud v napadeném rozsudku. Takovou „námitku“ nelze podřadit pod kasační důvod ve smyslu
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť zde se předpokládá, že rozporuje-li stěžovatel městským
soudem zaujatý právní názor, musí současně argumentovat právě proti tomuto právnímu názoru
a přinejmenším uvést, z jakého důvodu jej považuje za nesprávný; to stěžovatel neučinil.
Pokud stěžovatel namítal, že se městský soud v napadeném rozsudku výslovně
nevypořádal s žalobním odkazem na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky
v Pardubicích ze dne 6. 3. 2013, č. j. 52 A 72/2012 – 49, je třeba mu přisvědčit.
Samotná tato skutečnost však nemůže bez dalšího založit stěžovatelem vytýkanou vadu
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku.
Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 28. 8. 2014, č. j. 7 Afs 57/2011 – 1255,
k povinnosti soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí uvedl, že „[p]řestože je třeba na povinnosti
dostatečného odůvodnění rozsudku z hlediska ústavních principů důsledně trvat, nemůže být tato povinnost
chápána dogmaticky tak, že by soud musel vždy podrobně reagovat na každý jednotlivý argument účastníka.
Při hodnocení přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí je podstatné, zda se soud vypořádal se všemi základními
námitkami, které byly uplatněny. Vypořádání se se základními námitkami může v určitých případech
obsahovat i odpověď na některé dílčí a související námitky. Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 12. 2004,
sp. zn. II. ÚS 67/04 zdůraznil, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu
se v odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho konkrétní
a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem
učiněných závěrů.“ Ačkoli je třeba připustit, že uvedený právní názor zaujal Nejvyšší správní soud
na půdorysu mimořádně složité právní věci, jeho logika platí v zásadě univerzálně.
V nynější věci městský soud neopomenul vypořádat se s žalobní argumentací
stěžovatele, dle níž je v případě opakovaného doručování účastníku správního řízení fikcí
dle §24 odst. 1 správního řádu na místě ustanovit takovému účastníku pro účely
doručování opatrovníka, resp. doručovat mu veřejnou vyhláškou ve smyslu §32 odst. 3,
příp. §25 odst. 1 správního řádu. Městský soud zcela jednoznačným a srozumitelným způsobem
vyjádřil názor, že takový postup připadá v úvahu až tehdy, nelze-li provést ani náhradní doručení
písemnosti. Přitom se přidržel právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 6. 2009, č. j. 3 Ads 121/2008 – 45. Nejvyšší správní soud shledal městským
soudem předestřenou argumentaci dostatečnou i ve vztahu ke stěžovatelem odkazovanému
rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích.
Nejvyšší správní soud rovněž považuje za vhodné podotknout, že odůvodnění
stěžovatelem odkazovaného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky
v Pardubicích výslovně operuje se situací, kdy správní orgán má informace o tom, že se adresát
doručovaných písemností na příslušné adrese nezdržuje; taková situace přitom v nynější věci
nenastala.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že napadený rozsudek shledal
přezkoumatelným i nad rámec stěžovatelovy námitky (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou a zároveň nejsou dány
podmínky pro zrušení napadeného rozsudku pro vady, ke kterým soud přihlíží i nad rámec
uplatněných kasačních námitek (§109 odst. 4 s. ř. s.), nezbylo než kasační stížnost v souladu
s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítnout.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud dle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Procesně neúspěšný stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení,
zatímco úspěšné žalované v řízení o kasační stížnosti patrně nevznikly takové náklady,
které by přesahovaly běžný rámec její úřední činnosti, a jejichž náhradu by tudíž bylo třeba
žalované přiznat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. června 2017
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu