ECLI:CZ:NSS:2017:4.AZS.230.2016:54
sp. zn. 4 Azs 230/2016 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Pavlíny Vrkočové v právní věci žalobce: M. R., zast. Mgr.
Pavlem Čižinským, advokátem, se sídlem Ječná 7, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 3, Praha 4,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2016,
č. j. 45 A 24/2015 – 51,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2016, č. j. 45 A 24/2015 – 51,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 7. 2015, č. j. MV-74493-3/SO-2015, zamítl odvolání
žalobce a potvrdil rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále
jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 3. 4. 2015, č. j. OAM-1756-81/PP-2011, kterým
byla zamítnuta žádost žalobce o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky
z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §87b zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky, ve znění účinném do 17. 12. 2015 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
Žalovaný shledal, že žalobce neprokázal existenci vztahu obdobného vztahu rodinnému se svým
nevlastním otcem (manželem své matky) ve smyslu §15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu
cizinců, od něhož jakožto od občana České republiky odvozoval své postavení rodinného
příslušníka občana Evropské unie. Rovněž nebylo prokázáno, že by byl v zemi původu odkázán
na výživu občanem Evropské unie podle §15a odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Praze,
v níž namítal, že §15a odst. 3 písm. a) bod 2 zákona o pobytu cizinců nevyžaduje,
aby k vyživování občanem Evropské unie docházelo již v zemi původu. Žalobce je na nevlastním
otci závislý výživou v současnosti, jelikož není schopen sehnat dlouhodobé zaměstnání. Žalobce
také brojil proti závěru, že mezi ním a nevlastním otcem není vztah obdobný vztahu rodinnému
podle §15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Skutečnost, že nevlastní otec o žalobci
určité informace, jako je jméno jeho partnerky a dcery, nevěděl, není důkazem nižší
kvality či intenzity vzájemného vztahu. Nevlastní otec uvedl o žalobci řadu věcí, které
by bez intenzivního soužití s žalobcem uvést nemohl. Žalobce tyto skutečnosti namítal
i v odvolání, ale žalovaný se těmito námitkami nezabýval a neprovedl ani žádné doplňující
důkazy.
[3] Krajský soud shledal, že žalovaný vyložil ustanovení §15a odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona
o pobytu cizinců nesprávně, pokud uvedl, že jeho aplikace vyžaduje, aby stav závislosti existoval
v zemi, z níž rodinný příslušník občana Evropské unie přijíždí. Tento nesprávný výklad však
neměl vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, jelikož návětí §15a odst. 3 písm. a) bodu 2
zákona o pobytu cizinců vyžaduje, aby občanem Evropské unie byl vyživován příbuzný občana
Evropské unie. Příbuzenství je definováno v §771 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,
jako vztah osob založený na pokrevním poutu, nebo vzniklý osvojením. V tomto smyslu žalobce
nelze považovat za příbuzného svého nevlastního otce. Tento závěr je podle krajského soudu
také v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004
o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území
členských států (dále jen „směrnice“), která ohledně úpravy podmínek vstupu a pobytu ostatních
rodinných příslušníků na území ponechává členským státům určitou diskreci. Vzdálenější rodinní
příslušníci mají možnost získat povolení k pobytu podle §15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu
cizinců.
[4] Krajský soud dále konstatoval, že žalovaný se s námitkami vůči závěrům o vztahu
mezi žalobcem a nevlastním otcem vypořádal sice stručně, ale přezkoumatelně. Důkazní břemeno
ohledně prokázání existence vztahu obdobného vztahu rodinnému leží v řízení o povolení
k přechodnému pobytu na žadateli, který však k prokázání kvality vztahu mezi se svým
nevlastním otcem žádné důkazy nepřeložil. Na základě skutečností zjištěných v rámci výslechů
pak nelze učinit závěr o prokázání vztahu obdobného vztahu rodinnému, jelikož nevlastní otec
žalobce nevěděl mimo jiné bližší informace o partnerce a dceři žalobce, což neodpovídá plně
funkčnímu vztahu otce a dospělého syna. Krajský soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.
Stěžovatel předně namítá, že krajský soud nesprávně interpretoval pojem „příbuzný“ použitý
v §15a odst. 3 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Pojmy „příbuzný“ či „příbuzenství“ v obecném
jazyce zahrnují jak vztahy pokrevní, tak vztahy navázané prostřednictvím uzavření manželství.
Definice obsažená v §771 občanského zákoníku je definicí občanského práva, které je podle §1
občanského zákoníku nezávislé na uplatňování práva veřejného. S odkazem na důvodovou
zprávu k zákonu č. 379/2007 Sb., kterým bylo předmětné znění §15a zákona o pobytu cizinců
zavedeno, stěžovatel namítá, že zákonodárce pojem „příbuzný“ použil jako synonymum
pro rodinný vztah.
[6] K uvedenému závěru je podle stěžovatele třeba dojít i eurokonformním výkladem. Pokud
§15a odst. 3 písm. a) zákona o pobytu cizinců implementuje čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice,
je třeba jej vykládat v souladu s tímto ustanovením a nelze jej zužovat pouze na pokrevní rodinné
příslušníky. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že ve vztahu ke vzdálenějším
rodinným příslušníkům je čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice implementován v §15 odst. 3 písm. b)
zákona o pobytu cizinců. Určitá osoba může být občanem Evropské unie vyživována, i když
spolu nežijí ve společné domácnosti, jak vyžaduje §15 odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
Toto ustanovení se také zaměřuje především na partnerské vztahy, což dokládá znění §15a
odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců účinné od 18. 12. 2015, které již dopad na jiné
než partnerské vztahy neumožňuje.
[7] Stěžovatel dále namítá, že krajský soud nesprávně posoudil námitku nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí žalovaného. Žalovaný se řádně nevypořádal s námitkami stěžovatele vůči závěrům
ohledně jeho vztahu s nevlastním otcem. Skutečnost, že důkazní břemeno prokázání existence
vztahu obdobného vztahu rodinnému tíží stěžovatele, neznamená, že žalovaný nemá povinnost
své rozhodnutí přezkoumatelně a logicky odůvodnit.
[8] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení kasační stížnosti
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[10] Kasační stížnost je důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud shledal důvodnou námitku, podle níž krajský soud nesprávně
interpretoval pojem „příbuzný“ užitý v návětí §15a odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona o pobytu
cizinců, ve znění účinném do 17. 12. 2015.
[12] Stěžovatel se v posuzovaném případě domáhal vydání povolení k přechodnému pobytu.
Podle §87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců je povinen požádat Ministerstvo vnitra o povolení
k přechodnému pobytu „[r]odinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie
a hodlá na území pobývat přechodně po dobu delší než 3 měsíce společně s občanem Evropské unie“.
[13] Podle §15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců se rodinným příslušníkem občana Evropské
unie pro účely tohoto zákona rozumí:
a) manžel,
b) rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, kterého vyživuje a se kterým žije ve společné domácnosti,
c) dítě mladší 21 let nebo takové dítě manžela občana Evropské unie a
d) nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii nebo takový příbuzný manžela občana Evropské
unie.
[14] Podle §15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců se za rodinného příslušníka občana Evropské
unie považuje též cizinec, který prokáže, že:
a) je příbuzným občana Evropské unie neuvedeným v odstavci 1, pokud
1. ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen trvalý či dlouhodobý pobyt, žil s občanem
Evropské unie ve společné domácnosti,
2. je občanem Evropské unie vyživovaný, nebo
3. se o sebe z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nedokáže sám postarat bez osobní péče občana
Evropské unie, anebo
b) má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti.
[15] Stěžovatel odvozoval své postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie
od manžela své matky, tj. svého nevlastního otce. Krajský soud shledal, že tento vztah nelze
podřadit pod §15a odst. 3 písm. a) bod 2 zákona o pobytu cizinců, jelikož se nejedná
o příbuzenství ve smyslu §771 občanského zákoníku, který příbuzenství definuje jako „vztah osob
založený na pokrevním poutu, nebo vzniklý osvojením“.
[16] Předmětem sporu byla tedy otázka, zda je pojem „příbuzný“ užitý v návětí §15a odst. 3
písm. a) zákona o pobytu cizinců třeba vykládat ve shodě s definicí institutu příbuzenství v §771
občanského zákoníku.
[17] Jedná se o situaci, kdy soukromoprávní předpis (občanský zákoník) definuje pojem užitý
v předpise práva veřejného (zákon o pobytu cizinců). Podle §1 odst. 1 věty druhé občanského
zákoníku je uplatňování soukromého práva nezávislé na uplatňování práva veřejného.
Této zásadě lze rozumět tak, že pokud existují důvody pro odlišení téhož institutu či pojmu
ve veřejnoprávním předpise oproti soukromoprávnímu, je třeba tyto instituty či pojmy vykládat
autonomně [Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§1-654). Komentář. 1. vydání,
Praha: C. H. Beck, 2014, 2400 s. §1]. Tímto způsobem postupoval Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 2. 10. 2013, č. j. 1 As 58/2013-43, kde k otázce účelově uzavřeného manželství
podle §87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců shledal, že správní orgány nejsou vázány
vymezením či nevymezením účelu manželství normami práva soukromého s odkazem
na to, že pro veřejné právo, konkrétně cizinecké právo, jsou důležité jiné prvky institutu
manželství než pro právo soukromé.
[18] Pojem „příbuzný“ byl do §15a odst. 4 písm. a) zákona o pobytu cizinců [v rozhodném
období §15a odst. 3 písm. a) zákona o pobytu cizinců] zaveden zákonem č. 379/2007 Sb.,
s účinností od 21. 12. 2007. V této době institut příbuzenství neměl zákonnou definici. Podle
důvodové zprávy k zákonu č. 379/2007 Sb., je v předmětném ustanovení „promítnut čl. 3 odst. 2
písm. a) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES, podle něhož členský stát usnadňuje v souladu
se svými vnitrostátními předpisy vstup a pobyt všech ostatních rodinných příslušníků bez ohledu na jejich státní
příslušnost, kteří nejsou zahrnuti v definici rodinného příslušníka ve smyslu čl. 2 bodu 2 této směrnice, kteří
jsou osobami vyživovanými občanem EU nebo členy jeho domácnosti. Z citovaného ustanovení vyplývá, že musí
existovat příbuzenský vztah mezi občanem EU a osobou sdílející s ním společnou domácnost.“ Pojem
„příbuzný“ zde tedy odkazuje bez bližší kvalifikace k pojmu „všech ostatních rodinných
příslušníků“ užitých v čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice.
[19] Jelikož §15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců představuje transponované ustanovení
směrnice, je třeba je vykládat v souladu s obsahem směrnice a sledovat její účel.
[20] Čl. 3 bodu 2 směrnice nadepsaný „Oprávněné osoby“ stanoví:
2. Aniž je dotčeno právo volného pohybu a pobytu dotyčných osob, které tyto osoby již případně mají, usnadňuje
hostitelský členský stát v souladu se svými vnitrostátními předpisy vstup a pobyt těchto osob:
a) všech ostatních rodinných příslušníků bez ohledu na jejich státní příslušnost, kteří nejsou zahrnuti v definici
rodinného příslušníka ve smyslu čl. 2 bodu 2 a kteří jsou v zemi, z níž pocházejí [přijíždějí], osobami
vyživovanými občanem Unie s primárním právem pobytu nebo členy jeho domácnosti nebo u kterých vážné
zdravotní důvody naléhavě vyžadují osobní péči tohoto občana Unie o ně;
b) partnera, se kterým má občan Unie řádně doložený trvalý vztah.
Hostitelský členský stát pečlivě posoudí osobní poměry těchto osob a zdůvodní každé odepření vstupu či pobytu
těchto osob.“
[21] Výkladem čl. 3 bod 2 písm. a) směrnice se zabýval velký senát Soudního dvora Evropské
unie v rozsudku ze dne 5. 9. 2012, Rahman a další, C-83/11 (dále jen „Rahman“). Toto ustanovení
po členských státech vyžaduje, aby žádosti podané osobami, které prokáží zvláštní vztah
závislosti vůči občanu Unie, jistým způsobem zvýhodnily oproti žádostem o vstup a pobyt
ostatních občanů třetích států. Za účelem splnění této povinnosti musí členské státy stanovit,
že tyto osoby budou moci dosáhnout rozhodnutí o své žádosti, jež bude vydáno na základě
pečlivého posouzení osobních poměrů těchto osob a v případě zamítavého rozhodnutí
bude odůvodněno. V rámci posouzení je „na příslušném orgánu, aby zohlednil jednotlivé faktory, které
mohou být v konkrétním případě relevantní, jako jsou například míra ekonomické či fyzické závislosti
a příbuzenský vztah mezi rodinným příslušníkem a občanem Unie, jehož chce tento rodinný příslušník doprovázet
či se k němu připojit.“ (odst. 23).
[22] Ohledně volby faktorů, které mají být zohledněny, členským státům náleží široká diskrece.
Při volbě těchto faktorů však nesmí dojít k popření smyslu dotčených ustanovení směrnice,
kterým je usnadnění vstupu a pobytu ostatních rodinných příslušníků: „[p]řesto však musí hostitelský
stát dbát na to, aby jeho vnitrostátní předpisy zahrnovaly kritéria, jež budou v souladu s obvyklým smyslem
výrazu „usnadní“, jakož i výrazů, které se týkají závislosti, použitých v uvedeném čl. 3 odst. 2, a jež nezbaví
toto ustanovení jeho užitečného účinku“ (odst. 24). Podle stanoviska generálního advokáta ve věci
Rahman „[t]yto podmínky však musejí respektovat zásadu efektivity, což předpokládá, že nesmí prakticky
znemožňovat výkon práv přiznaných unijním právním řádem. Z toho vyplývá, že podmínky uložené členskými
státy nesmí fakticky zbavit osoby spadající do působnosti uvedeného ustanovení jakékoli možnosti získat právo
vstupu a pobytu. Nelze například připustit, aby vnitrostátní ustanovení stanovilo, že k tomu, aby měl státní
příslušník třetí země právo pobytu, musí prokázat, že je vyživován občanem Unie po dobu delší než 20 let.“
(odst. 106).
[23] V rozsudku Rahman se Soudní dvůr zabýval především kritériem závislosti rodinných
příslušníků podle čl. 3 bod 2 písm. a) směrnice. Závěry z rozsudku lze však vztáhnout také
na výklad pojmu „všech ostatních rodinných příslušníků“, který je podstatný pro posouzení
závěrů krajského soudu. V této souvislosti Soudní dvůr v rozsudku Rahman konstatoval, že cíl
čl. 3 bodu 2 směrnice, „jak vyplývá z bodu 6 odůvodnění této směrnice, spočívá v „zachování jednoty rodiny
v širším slova smyslu“ prostřednictvím usnadnění vstupu a pobytu osob, které nespadají do definice rodinného
příslušníka občana Unie, obsažené v čl. 2 bodu 2 směrnice 2004/38, které jsou však k občanovi Unie vázány
úzkými a stabilními rodinnými vztahy z důvodu specifických faktických okolností, jako je ekonomická závislost,
skutečnost, že jsou členy domácnosti nebo vážné zdravotní důvody“ (odst. 32).
[24] Z uvedeného v první řadě plyne, že okruh ostatních rodinných příslušníků je v tomto
kontextu třeba vnímat jako rodinu v širším slova smyslu. Z formulace užité v citované pasáži
rozsudku, hovořící o vázanosti „úzkými a stabilními rodinnými vztahy z důvodu specifických faktických
okolností“ lze dále dovozovat, že otázka, zda lze určitý vztah považovat z hlediska čl. 3 odst. 2
písm. a) směrnice za vztah rodinný, může záviset na existenci faktické závislosti předpokládané
tímto ustanovením, a nikoliv pouze na pokrevních poutech či jiných formalizovaných rodinných
vztazích.
[25] Tento závěr podporuje také stanovisko generálního advokáta, podle něhož je prostor
pro uvážení přiznaný členským státům omezen povinností respektovat právo na soukromý
a rodinný život zakotvené v článku 7 Listiny základních práv Evropské unie:
„Kombinace práva pobytu spojeného s občanstvím Unie a ochrany soukromého a rodinného života,
tak jak je provedena unijním právem, může tedy vést k založení práva pobytu ve prospěch rodinných příslušníků
občana Unie. Podle mého názoru nesmí být toto právo vyhrazeno nejbližším rodinným příslušníkům. Ačkoli
článek 8 EÚLP zaručuje pouze výkon práva na respektování „stávajícího“ rodinného života a ačkoli
bylo ve specifické oblasti vstupu, pobytu a ukončení pobytu osob, které nejsou státními příslušníky daného státu,
rozhodnuto, že rodina musí být omezena na „rodinné jádro“, Evropský soud pro lidská práva přijímá nicméně
jako obecné pravidlo extenzivní pojetí rodinného života, které je charakterizováno přítomností právních
nebo faktických skutečností označujících úzký osobní vztah, což například umožňuje za určitých podmínek
zahrnout vztahy mezi prarodiči a vnuky nebo sourozenecké vztahy. Faktické vztahy mimo jakýkoli příbuzenský
vztah byly rovněž kvalifikovány jako „rodinný život“.“ (odst. 74 a 75).
[26] Krajský soud tudíž pochybil, pokud pojem „příbuzný“ užitý v §15a odst. 3 písm. a)
zákona o pobytu cizinců vyložil s odkazem na §771 občanského zákoníku. Definice příbuzenství
užitá v §771 občanského zákoníku zahrnuje pouze vztahy založené na pokrevním poutu,
nebo vzniklé osvojením, přičemž spřízněnost vzniklou sňatkem v §774 vyčleňuje
do samostatného institutu švagrovství. Význam tohoto dělení v rámci práva občanského,
například pro oblast dědění, při uzavírání manželství, nebo v rodinném závodě, neodpovídá účelu
§15a odst. 3 písm. a) zákona o pobytu cizinců, kterým je zachování jednoty rodiny v širším slova
smyslu v souladu s požadavky směrnice. Převzetí definice příbuzenství užité v §771 občanského
zákoníku pro účely §15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců by v tomto případě vedlo
k nepřípustnému zúžení okruhu oprávněných osob ve smyslu čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice.
Tím by tyto osoby byly v rozporu s účelem směrnice apriorně vyloučeny z dopadu
transponovaných ustanovení a posouzení svých osobních poměrů za účelem vstupu a pobytu
na území. Zmínit je třeba i to, že žalobci ve věci Rahman byli k občanovi EU ve vztahu
švagrovském (jednalo se právě o švagry a neteř), aniž by Soudní dvůr vyjádřil jakoukoli
pochybnost o tom, zda tyto osoby mohou patřit do okruhu „ostatních rodinných příslušníků“
ve smyslu směrnice.
[27] Požadavek směrnice usnadnit vstup a pobyt ostatních rodinných příslušníků přitom nelze
shledat naplněným s odkazem na ustanovení §15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců,
ve znění účinném do 17. 12. 2015, jak konstatoval v napadeném rozsudku krajský soud, jelikož
toto ustanovení obsahuje požadavek soužití osob ve společné domácnosti. Takový požadavek
jde nad rámec podmínky vyživovanosti či nutnosti osobní péče ze zdravotních důvodů, které
předpokládá čl. 3 bod 2 písm. a) směrnice. Účelem §15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců
bylo nadto především umožnit vstup a pobyt na území partnerovi, s nímž má občan Evropské
unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému [tj. implementovat čl. 3 odst. 2 písm. b) směrnice],
což je patrné i z novelizovaného znění tohoto ustanovení účinného od 18. 12. 2015, které
se již vztahuje výslovně pouze k partnerským vztahům.
[28] Pojem „příbuzný“ užitý v návětí §15a odst. 3 písm. a) zákona o pobytu cizinců
je tedy třeba vykládat shodně s pojmem „ostatní rodinný příslušník“, užitým v čl. 3 odst. 2
písm. a) směrnice, jako neurčitý právní pojem, jehož naplnění musí být posuzováno vždy
s přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu. Přitom je třeba zvážit charakter dotčeného
příbuzenského vztahu, který nemusí záviset pouze na formalizovaných rodinných vazbách.
Samozřejmě pro zjištění, zda je konkrétní osobu třeba pokládat za příbuzného ve smyslu §15a
odst. 3 písm. a) zákona o pobytu cizinců, respektive ostatního rodinného příslušníka ve smyslu
čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice je nutné, aby tato osoba měla s občanem Evropské unie určitý
stupeň rodinné vazby. Nelze ad absurdum akceptovat tvrzení, že tato osoba je „příbuzným“
proto, že má s občanem EU společného předka v 17. století (k takovému pojetí by mohlo
s určitou nadsázkou vést přijetí názoru krajského soudu). Na druhou stranu nelze tento pojem
ani aplikovat natolik restriktivním způsobem, který by vylučoval osoby obecně považované
za příbuzné, jakkoli je nelze zařadit mezi příslušníky tzv. „jádrové“ rodiny. S ohledem
na tato východiska krajský soud v dalším řízení znovu posoudí otázku, zda lze stěžovatele
považovat za příbuzného občana Evropské unie ve smyslu §15a odst. 3 bod 2 zákona o pobytu
cizinců. V této souvislosti Nejvyšší správní soud připomíná, že aby cizinec mohl být rodinným
příslušníkem občana EU podle tohoto ustanovení, musí být splněná i podmínka vyživování
občanem EU.
[29] Nedůvodnou Nejvyšší správní soud shledal námitku, podle níž krajský soud nesprávně
posoudil otázku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného ohledně úvah správního orgánu
I. stupně k existenci vztahu obdobného vztahu rodinnému mezi stěžovatelem a jeho nevlastním
otcem za účelem naplnění podmínky v §15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalovaný
se však podle stěžovatele těmito námitkami v dostatečné míře nezabýval.
[30] Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu musí být z odůvodnění
rozhodnutí správního orgánu seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché,
mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje
skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými
důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení
důkazů (viz např. rozsudek NSS ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009 - 46).
[31] Obdobně jako v případě krajských soudů však správní orgány nemají povinnost reagovat
na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem
a smyslem argumentace obsažené v odvolání a ovšem přiměřeně se vyjádřit k okolnostem, které
jsou správní orgány povinny zjišťovat z moci úřední (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014,
č. j. 7 As 126/2013 - 19). V rozsudku ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 - 130, potom
Nejvyšší správní soud uvedl, že „[p]řestože je třeba na povinnosti dostatečného odůvodnění rozhodnutí
z hlediska ústavních principů důsledně trvat, nemůže být chápána zcela dogmaticky. Rozsah této povinnosti
se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého jednotlivého
případu. Zároveň tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď
na každý jednotlivý argument účastníka.“
[32] V posuzovaném případě žalovaný v napadeném rozhodnutí nejprve shrnul rozhodné
skutečnosti zjištěné v řízení před správním orgánem I. stupně týkající se vztahu stěžovatele a jeho
nevlastního otce. Poté s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2010,
č. j. 5 As 6/2010 - 63, vyložil pojem „vztah obdobný vztahu rodinnému“, a s odkazem
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2013, č. j. 6 As 95/2013 - 41, shledal,
že prokázání existence takového vztahu je plně v dispozici žadatele o povolení k přechodnému
pobytu podle §87b odst. 2 zákona o pobytu cizinců. S ohledem na tato východiska konstatoval,
že stěžovatel existenci vztahu obdobného vztahu rodinnému hodnověrně neprokázal.
[33] Stěžovateli lze přisvědčit, že žalovaný se jmenovitě nezabýval jeho námitkami
proti závěrům správního orgánu prvního stupně týkajícími se vztahu mezi stěžovatelem a jeho
nevlastním otcem. Kvalitativně se však jednalo pouze o určité komentáře, které nezpochybňovaly
skutkové závěry, z nichž správní orgán I. stupně vycházel, nýbrž pouze polemizovaly
s hodnocením tohoto vztahu správním orgánem I. stupně. Z rozhodnutí žalovaného je zřejmé,
že nepovažoval na základě skutkových zjištění ve shodě se správním orgánem I. stupně existenci
vztahu obdobného vztahu rodinnému mezi stěžovatelem a jeho nevlastním otcem
za prokázanou. Ačkoliv by bylo vhodné, aby žalovaný s ohledem na výše uvedené požadavky
na přezkoumatelnost rozhodnutí stěžovateli vysvětlil, proč jeho komentáře nepovažuje
za relevantní, s přihlédnutím k celkovému kontextu posuzovaného případu se nejedná
o tak závažnou vadu, která by vedla k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného.
[34] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí není projevem
nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jakým způsobem by mělo být rozhodnutí
správního orgánu odůvodněno, ale objektivní překážkou, která soudu znemožňuje napadené
rozhodnutí přezkoumat (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 - 24).
Takovou vadou však rozhodnutí žalovaného netrpí, o čemž svědčí také skutečnost, že krajský
soud se předmětnou námitkou stěžovatele podrobně zabýval.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[35] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že je důvodná kasační
námitka stěžovatele dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto rozsudek
krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
[36] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím
rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[37] V novém rozhodnutí ve věci krajský soud podle §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodne i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2017
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu