ECLI:CZ:NSS:2017:5.AZS.211.2016:25
sp. zn. 5 Azs 211/2016 - 25
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobce: K. G.,
zastoupený JUDr. Petrem Navrátilem, advokátem, se sídlem Joštova 138/4, Brno,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2016,
č. j. 56 Az 12/2015 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Rozhodnutím ze dne 5. 10. 2015, č. j. OAM-1372/VL-20-ZA14-R4-2006, žalovaný
rozhodl, že se žalobci (dále jen „stěžovatel“) neuděluje mezinárodní ochrana podle §14a zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, v relevantním znění (dále jen „zákon o azylu“), neboť nebyly naplněny
zákonné podmínky pro její udělení dle zákona o azylu. Žalovaný tímto rozhodnutím již počtvrté
rozhodl o žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany (dle předchozí úpravy se jednalo
o žádost o udělení azylu) v České republice, kterou stěžovatel podal dne 7. 12. 2006.
Předcházející tři rozhodnutí žalovaného byla zrušena soudem.
Stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobou, kterou Krajský soud v Brně
(dále jen „krajský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem jako nedůvodnou podle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zamítl. Krajský soud konstatoval,
že se žalovaný zabýval tvrzeními uváděnými stěžovatelem, která se vztahovala k doplňkové
ochraně, a hodnotil, zda je stěžovatel ohrožen skutečným nebezpečím vážné újmy, přičemž
dospěl k závěru, že tyto otázky žalovaný náležitě zdůvodnil a současně se zabýval rovněž
bezpečnostní situací v Arménii. Ohledně posouzení zdravotního stavu stěžovatele odkázal
na svůj předchozí rozsudek ze dne 27. 11. 2014, č. j. 56 Az 1/2014 - 30, podle něhož se žalovaný
neměl a ani nemohl zabývat opětovným posuzováním možnosti udělení humanitárního azylu.
Pokud by došlo k významným změnám ve zdravotním stavu stěžovatele, mohlo by to být
důvodem pro podání nové žádosti o mezinárodní ochranu. Krajský soud dále konstatoval,
že stěžovatel neuváděl žádné skutečnosti, které by mohly v případě jeho návratu do země původu
představovat nebezpečí vážné újmy. Krajský soud také připomněl, že porušení čl. 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) by mohlo být považováno
za vážnou újmu ve smyslu §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu jen ve výjimečných případech
a v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012,
č. j. 2 Azs 38/2011 - 47. Žalovaný postupoval správně, jestliže pouze konstatoval, že neshledal
rozpor s mezinárodními závazky České republiky, neboť stěžovatel v této souvislosti neuváděl
žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly, aby se žalovaný tímto důvodem pro udělení
doplňkové ochrany hlouběji zabýval.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně neuvedl, z jakého důvodu napadá rozsudek
krajského soudu, z jejího obsahu je však zřejmé, že uplatňuje důvod dle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
Namítal, že krajský soud dospěl k nesprávnému závěru, že změna zdravotního stavu,
zakládá důvod pro podání nové žádosti. Jeho zdravotní stav je skutkovou otázkou, která měla
být posouzena před vydáním rozhodnutí žalovaného. Na svůj zdravotní stav přitom stěžovatel
poukazoval již v průběhu správního řízení před žalovaným a nikoli až v řízení před krajským
soudem. Již 16. 12. 2013 při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany poukazoval
na svůj zhoršující se zdravotní stav, který dokládal řadou lékařských zpráv. Příčinou zhoršujícího
se zdravotního stavu u stěžovatele je nejistá životní situace, při které je mu zajištěna minimální
zdravotní péče, což je důsledek toho, že je již devátým rokem účastníkem řízení o udělení
mezinárodní ochrany. Žalovaný proto nepostupoval v souladu se zákonem a zásadami správního
řízení, pokud neposoudil zdravotní stav stěžovatele, a proto je jeho rozhodnutí
nepřezkoumatelné.
Dle stěžovatele se měl žalovaný zabývat faktickým vztahem stěžovatele k České republice,
zda za tak dlouhou dobu nejsou stěžovatelovy vazby k České republice silnější než k jeho zemi
původu a zda by takový zásah do stěžovatelova soukromého a rodinného života nebyl ve smyslu
Úmluvy nepřiměřeným. K soukromému a rodinnému životu stěžovatel uvedl, že na území České
republiky žije nepřetržitě po dobu 9 let a za tuto dobu se zde plně integroval a naučil se český
jazyk. Svou rodinu v zemi původu za celou dobu neviděl a není s nimi v kontaktu, v důsledku
čehož se změnily stěžovatelovy vazby na zemi původu i na jeho rodinu. Závěr žalovaného
týkajícího se soukromého a rodinného života stěžovatele, který krajský soud převzal, považuje
stěžovatel za nepřesvědčivý a rozhodnutí žalovaného v tomto ohledu považuje za vágní
a nepřezkoumatelné.
Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil.
Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Své rozhodnutí
a rozsudek krajského soudu považuje za vydaný v souladu s právními předpisy. V této souvislosti
odkázal na obsah správního spisu, žádost o udělení mezinárodní ochrany, protokoly
o pohovorech k žádosti o udělení mezinárodní ochrany, předchozí rozsáhlé řízení o udělení
mezinárodní ochrany, další písemnosti, soudní řízení apod.
Žalovaný uvedl, že neshledal žádné skutečnosti, pro které by mohla stěžovateli v případě
návratu do země původu hrozit vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti ani jiná vážná
újma, a to ani v souvislosti s jeho politickými aktivitami. K Arménské lidové straně (HŽK),
jejímž příslušníkem má být i stěžovatel, žalovaný konstatoval, že její politický význam není velký
a je spíše marginální politickou stranou. V případě potíží stěžovateli nebránilo nic v tom,
aby se obrátil se žádostí o pomoc na státní orgány, případně na organizace zabývající se ochranou
lidských práv, jejichž působení ze strany státu není omezováno. Tvrzení syna stěžovatele vzbuzují
pochybnosti o tom, že důvodem odjezdu stěžovatele s jeho syny ze země původu byla obava
z připravovaného falešného obvinění synů ze závažného trestného činu.
Žalovaný považuje stěžovatelovy námitky za nedůvodné. Uvádí, že pečlivě vyhodnotil
celkovou situaci stěžovatele a dostatečně zjistil skutkový stav.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku
(§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že kasační stížnost je ve smyslu §104 odst. 3 písm.
a) s. ř. s. přípustná, neboť předcházející rozsudky krajských soudů byly zrušeny pro procesní vady
(viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011,
č. j. 1 As 79/2009 – 165).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou,
zda význam posouzení kasačních námitek podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele,
tedy její přijatelností (§104a s. ř. s.). Ve vztahu k otázce ochrany veřejných subjektivních práv
stěžovatele je třeba předně uvést, že mu byla soudní ochrana poskytnuta již individuálním
projednáním věci krajským soudem na základě jím podané žaloby; projednání věci Nejvyšším
správním soudem je podmíněno přesahem vlastních zájmů stěžovatele. Nebylo-li by tomu tak,
musela by být kasační stížnost podle §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítnuta.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační
stížnosti, je typickým neurčitým právním pojmem. Jeho výklad provedl například Nejvyšší správní
soud v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS.,
podle kterého: „Přesahem vlastních zájmů stěžovatele […] je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je -
kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele
je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních
práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících
typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně
právního postavení stěžovatele. V rámci této kategorie ovšem nebudou přezkoumávána všechna
pochybení, ale jen pochybení takové intenzity, o nichž se dá důvodně domnívat, že kdyby
k nim nedošlo, bylo by věcné rozhodnutí soudu odlišné. Musí jít proto o zásadní a hrubé
pochybení, nevýrazná pochybení především procesního charakteru tak zpravidla takové intenzity
dosahovat nebudou.
Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že žalovaný rozhodoval o udělení,
resp. o neudělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu. Krajský soud již rozsudkem
ze dne 27. 5. 2009, č. j. 56 Az 143/2008 - 74, zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne
12. 6. 2007, č. j. OAM-1372/VL-20-ZA05-2006, v té části, v níž se stěžovatel domáhal zrušení
výroku o neudělení mezinárodní ochrany dle §12 zákona o azylu a zrušil rozhodnutí žalovaného
ve výroku o neudělení mezinárodní ochrany podle §14a zákona o azylu a v tomto rozsahu vrátil
věc žalovanému k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl tak, že se mezinárodní
ochrana dle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu stěžovateli neuděluje. Proti neudělení
mezinárodní ochrany podle ostatních ustanovení stěžovatel nevznesl žádné žalobní námitky,
a proto neudělení mezinárodní ochrany stěžovateli dle §12, §13, §14 a §14b zákona o azylu
je věcí již pravomocně rozhodnutou.
K námitce stěžovatele, že žalovaný neposuzoval jeho zdravotní stav, je nutné konstatovat,
že stěžovatel v řízení před žalovaným neuváděl žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly udělení
doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu. Zdravotní stav žadatele o udělení mezinárodní
ochrany odůvodňuje udělení doplňkové ochrany dle §14a, jestliže zdravotní rizika žadatele
o udělení mezinárodní ochrany hrozící po případném návratu do země původu dosahují velmi
vysoké úrovně intenzity [srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“)
ze dne 2. 5. 1997, ve věci D. proti Spojenému království, stížnost č. 30240/96, rozsudek ze dne
27. 5. 2008, ve věci N. proti Spojenému království, stížnost č. 26565/05; či rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69]. Podle protokolu o doplňujícím
pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 16. 12. 2013 stěžovatel uváděl, že jeho
zdravotní stav je velmi špatný, nemůže chodit, přičemž se mu několikrát zatočila hlava
a několikrát spadl, přičemž po jednom pádu si zlomil žebro. Z protokolu o doplňujícím
pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 30. 9. 2015 vyplývá, že stěžovatel
tvrdil, že s přibývajícím věkem se jeho zdravotní stav horší, má revma (když prší, má problémy
s chůzí). Stěžovatelem uváděné zdravotní potíže nenasvědčují tomu, že by v případě jeho návratu
do země původu mohly představovat nebezpečí vážné újmy ve smyslu citované judikatury.
K témuž závěru dospěl i krajský soud. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neuváděl žádné relevantní
skutečnosti ohledně svého zdravotního stavu, které by mohly v případě jeho návratu do země
původu představovat nebezpečí vážné újmy, neměl žalovaný důvod se zdravotním stavem
stěžovatele v souvislosti s doplňkovou ochranou zabývat, což již konstatoval také krajský soud
v napadeném rozsudku.
Nejvyšší správní soud ke zdravotnímu stavu stěžovatele navíc poznamenává,
že ke zdravotnímu stavu žadatele o udělení mezinárodní ochrany bývá přihlíženo především
v rámci posuzování splnění podmínek pro udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu,
dle kterého lze v případě hodného zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárních důvodů,
jestliže nebyl shledán žádný z důvodů pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu.
Žalovaný v rozhodnutí ze dne 12. 6. 2007, č. j. OAM-1372/VL-20-ZA05-2006 (první
rozhodnutí žalovaného v nyní projednávané věci, pozn. Nejvyššího správního soudu), uvedl,
že neshledal důvod pro udělení humanitárního azylu, neboť stěžovatel neuváděl v průběhu
správního řízení žádný z důvodů hodných zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu.
Stěžovatel začal skutečnosti týkající se jeho zdravotního stavu uplatňovat v řízení před žalovaným
až později, tedy poté, co již bylo pravomocně rozhodnuto o neudělení mezinárodní ochrany
dle §14 zákona o azylu.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel začal skutečnosti týkající se jeho zdravotního stavu
uplatňovat až poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o neudělení humanitárního azylu dle §14
zákona o azylu, nemohl k této skutečnosti žalovaný již přihlížet z hlediska možného udělení
humanitárního azylu, neboť zde byla překážka rei iudicatae. To ostatně v souladu s předcházejícími
závěry soudů uvedl již žalovaný v rozhodnutí ze dne 13. 1. 2014, č. j. OAM-1372/VL-20-ZA08-
R3-2006. V tomto rozhodnutí žalovaný navíc konstatoval, že z předložených lékařských zpráv
stěžovatelem nevyplývá, že by stěžovatelův zdravotní stav představoval důvod hodný zvláštního
zřetele pro udělení humanitárního azylu. Žalovaný tedy postupoval, jak již uvedl krajský soud,
správně, pokud zdravotní stav z hlediska splnění podmínek pro udělení humanitárního azylu
nezkoumal.
K námitce stěžovatele, která se týká jeho práva na soukromý a rodinný život, Nejvyšší
správní soud uvádí, že se zdejší soud obdobnou otázkou již několikrát zabýval, přičemž ve svých
rozhodnutích odkazoval na judikaturu ESLP (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, ze dne 8. 6. 2011, č. j. 2 Azs 8/2011 - 55, či ze dne
29. 2. 2012, č. j. 38/2011 - 47). Zásahem do soukromého a rodinného života, který si cizinec
na území České republiky vytvořil, by v souvislosti s čl. 8 Úmluvy mohl být zpravidla
pouze dlouhodobý zákaz pobytu, který by právě svou délkou mohl dosáhnout intenzity
nepřiměřeného zásahu ve smyslu judikatury ESLP. Výjimkou by pak mohl být pouze případ,
kdy by nepřiměřeným zásahem do rodinné či osobní vazby byla již pouhá nutnost jeho
vycestování. (srov. například rozsudky ESLP ze dne ze dne 26. 9. 1997, ve věci El Boujaidi proti
Francii, stížnost č. 25613/94, ze dne 13. 2. 2001, ve věci Ezzouhdi proti Francii, stížnost
č. 47160/99, ze dne 31. 10. 2002, ve věci Yildiz proti Rakousku, stížnost č. 37295/97, ze dne
15. 7. 2003, ve věci Mokrani proti Francii, a stížnost č. 52206/99, a ze dne 28. 6. 2007, ve věci Kaya
proti Německu, stížnost č. 31753/02). Ustanovení čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek
respektovat volbu osoby ohledně země, v níž chce rozvíjet svůj soukromý a rodinný život.
Při stanovení rozsahu povinností státu je v tomto směru nutno zvážit okolnosti konkrétního
případu a v této souvislosti ESLP bere v úvahu mimo jiné i případné extrateritoriální účinky čl. 8
Úmluvy, tedy otázku, do jaké míry je cizinci znemožněn jeho rodinný, případně soukromý, život
v jeho zemi původu a do jaké míry je přijímající stát právě z tohoto důvodu povinen umožnit
mu přenést si svůj rodinný, respektive soukromý život na jeho území, a případně,
zda je mu za tímto účelem povinen také udělit doplňkovou ochranu. Z judikatury ESLP přitom
vyplývá, že podmínky pro spuštění extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy jsou velmi přísné
(srov. rozsudek ESLP ze dne 6. 2. 2001, ve věci Bensaid proti Spojenému království, stížnost
č. 44599/98).
Při rozhodování o (ne)udělení doplňkové ochrany jsou do jisté míry určující tvrzení
samotného žadatele, z nichž je třeba vycházet (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 6. 2011, č. j. 2 Azs 8/2011 - 55, či ze dne 29. 2. 2012, č. j. 2 Azs 38/2011 - 47).
Stěžovatel při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 30. 9. 2015 uváděl,
že má v zemi svého původu manželku, matku a dvě sestry a také sestřenici. V zemi původu
má dále majetek (byty a dům). V průběhu tohoto pohovoru byl stěžovatel dotazován,
zda by chtěl uvést nějaké nové informace důležité pro řízení o žádosti o udělení mezinárodní
ochrany s ohledem na dobu, která uplynula od jeho posledního pohovoru k žádosti o udělení
mezinárodní ochrany a zda by chtěl uvést skutečnosti, které by měl žalovaný při posuzování
žádosti o udělení mezinárodní ochrany vzít v úvahu. Stěžovatel však v návaznosti na tyto otázky
neuvedl žádné další skutečnosti, které by se týkaly jeho vztahů k zemi původu, k jeho rodině nebo
k České republice.
Stěžovatel až v žalobě uvedl, že se žalovaný měl zabývat jeho faktickým vztahem k České
republice a zohlednit, zda jeho vztah k České republice není po devítiletém pobytu na jejím území
silnější než k zemi jeho původu. Takovou skutečnost však stěžovatel v řízení před žalovaným
netvrdil. Nelze proto klást k tíži žalovaného, že tuto skutečnost ve svém rozhodnutí nezohlednil.
Stěžovateli navíc byl dán prostor k tomu, aby uvedl další důležité skutečnosti pro posuzování
žádosti o udělení mezinárodní ochrany, v rámci čehož mohl vyjádřit svůj vztah a vazby k České
republice, které by mohly odůvodňovat nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného
života v případě jeho nuceného vycestování, což však neučinil.
V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ve věcech mezinárodní ochrany
správní soudy primárně vycházejí ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu, přičemž by byly povinny se odchýlit od §75 odst. 1 s. ř. s. a přihlížet
i ke skutečnostem relevantním z hlediska mezinárodní ochrany (ovšem ve prospěch žadatele),
které vyšly najevo až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí, pouze tehdy, pokud
by v konkrétním případě neshledaly dostatečné záruky k tomu, že budou tyto nové skutečnosti
posouzeny v novém správním řízení k tomu příslušným správním orgánem z hlediska
respektování zásady non-refoulement a že bude mít žadatel o udělení mezinárodní ochrany možnost
dosáhnout soudního přezkoumání tohoto nového rozhodnutí dříve, než by mělo dojít
k jeho navrácení do země původu [pozn. Nejvyšší správní soud si je vědom skutečnosti,
že se pro Českou republiku stal závazným čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu
a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání
statusu mezinárodní ochrany (přepracované znění), dle kterého „[č]lenské státy […] zajistí,
aby účinný opravný prostředek obsahoval úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně
případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU, a to alespoň v řízeních
o opravném prostředku u soudu prvního stupně“. Tato úprava se však použije až na žádosti o udělení
mezinárodní ochrany podané po 20. 7. 2015]. Hodnocení soukromého a rodinného života
stěžovatele krajským soudem a rovněž žalovaným lze tedy považovat za správné, neboť
má oporu ve spise a v zákoně, a proto ani tato námitka nemůže založit důvod přijatelnosti kasační
stížnosti.
Nejvyšší správní soud pro úplnost poznamenává, že pokud z okolností daného případu
vyplývá, že stěžovatel má prokazatelně stále vazby k zemi svého původu, nemá rodinu v České
republice, neuvádí žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že si v České republice
vytvořil silné rodinné či osobní vazby, není pochybením žalovaného, pokud pouze uvede,
že po posouzení informací o zemi původu a skutečnostech sdělených stěžovatelem nepředstavuje
případně vycestování stěžovatele rozpor s mezinárodními závazky České republiky a podrobněji
se tím nezabývá, neboť nemohlo dojít k nepřiměřenému zásahu do jeho soukromého
a rodinného ve smyslu čl. 8 Úmluvy života tím, že mu nebyla na území České republiky udělena
mezinárodní ochrana. Žalovaný navíc v rozhodnutí pro podporu svého závěru uvedl, že v zemi
původu stěžovatele žije jeho manželka, matka, sourozenci, má zde podstatnou část svého majetku
a syn, který žije v České republice, je již zletilý.
Kasační námitky se zcela shodovaly s námitkami uplatněnými stěžovatelem v žalobě.
Krajský soud se všemi žalobními tvrzeními stěžovatele zabýval a vypořádal je přezkoumatelným
způsobem. V žalobě stěžovatel uplatňoval námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného.
Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 - 91,
zatíží krajský soud nepřezkoumatelností své rozhodnutí, jestliže přezkoumá rozhodnutí správního
orgánu, které pro absenci odůvodnění nebylo přezkoumání vůbec způsobilé. O tento případ
v nyní projednávané věci však nejde, neboť rozhodnutí žalovaného je přezkoumatelné,
což již dostatečně zdůvodnil krajský soud v napadeném rozsudku.
Nejvyšší správní soud na závěr dodává, že stěžovateli nic nebrání tomu, aby si podal
novou žádost o udělení mezinárodní ochrany, jestliže se domnívá, že jsou zde nové skutečnosti,
které bez svého zavinění v řízení o této žádosti o udělení mezinárodní ochrany nemohl uplatnit
a jež odůvodňují udělení mezinárodní ochrany. To ostatně konstatoval rovněž krajský
soud v rozsudku ze dne 27. 11. 2014, č. j. 56 Az 1/2014 - 30, v němž uvedl, že pokud došlo
v souvislosti s důvody pro udělení humanitárního azylu k významným změnám oproti
původní žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany, mohlo by to být důvodem
pro podání žádosti nové.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele nesplňuje podmínky přijatelnosti. Daná věc se netýká právních otázek, které by dosud
nebyly řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, ani těch, které by byly judikaturou řešeny
rozdílně, a tato ustálená a vnitřně jednotná judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky
obsažené v kasační stížnosti; nebyl shledán důvod pro přistoupení k judikaturnímu odklonu;
ani nebylo shledáno zásadní pochybení krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené
soudní judikatury nebo hrubého pochybení při výkladu hmotného či procesního práva. Nejvyšší
správní soud tedy konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele, shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
IV. Závěr a náklady řízení
Postup v řízení i samo napadené rozhodnutí tedy shledává kasační soud v souladu
s právními předpisy. Nejvyššímu správnímu soudu tudíž nezbylo, než podanou kasační stížnost
podle §104a s. ř. s. odmítnout pro nepřijatelnost.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
z nichž vyplývá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 14. března 2017
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu