ECLI:CZ:NSS:2017:5.AZS.229.2016:44
sp. zn. 5 Azs 229/2016 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: O. O.,
zastoupený Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 8. 2016,
č. j. 29 Az 32/2016 - 63,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 8. 2016, č. j. 29 Az 32/2016 - 63,
se ruší .
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 31. 5. 2016, č. j. OAM-57/LE-LE05-P18-2016,
se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 10 200 Kč
do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Tomáše Císaře,
advokáta.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
Rozhodnutím ze dne 31. 5. 2016, č. j. OAM-57/LE-LE05-P18-2016, žalovaný rozhodl,
že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle §10a odst. 1 písm. b)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
že řízení o udělení mezinárodní ochrany se zastavuje podle §25 písm. i) téhož zákona a že státem
příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU)
č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného
k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země
nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (přepracované znění)
(dále jen „nařízení Dublin III“), je Italská republika.
Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu
v Hradci Králové, v níž především namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí
pro nedostatek důvodů, nedostatečnou přesnost a určitost jeho výrokové části a absenci
odůvodnění, proč nebyl použit čl. 17 nařízení Dublin III. Dále žalobce vytýkal porušení §36
odst. 3 správního řádu, neboť jej správní orgán neseznámil s podklady pro vydání rozhodnutí.
Za zcela nedostatečné žalobce označil posouzení možnosti přesunu žalobce do Itálie.
Žalobce měl za to, že podobně, jako je tomu v Maďarsku, hrozí i v Itálii nedostatečné posouzení
jeho žádosti, neboť v důsledku přílivu žadatelů o mezinárodní ochranu se azylové řízení vede
neúměrně dlouhou dobu a žádosti nejsou náležitě posuzovány.
Krajský soud předmětnou žalobu rozsudkem ze dne 19. 8. 2016, č. j. 29 Az 32/2016 - 63,
zamítl. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že v průběhu správního řízení ani
v napadeném rozhodnutí neshledal závažnějších pochybení. Dle krajského soudu žalovaný
postupoval v souladu s nařízením Dublin III a správně určil, že státem příslušným k posouzení
žádosti žalobce je Itálie. Žalovaný se dle krajského soudu rovněž velmi seriozně zabýval otázkou,
zda přemístění žadatele do takto určeného členského státu není vyloučeno z důvodu existence
systematických nedostatků, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném
členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4
Listiny základních práv Evropské unie (čl. 3 odst. 2 druhý pododstavec nařízení Dublin III).
Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že Itálie je členským státem EU a je tedy
povinna postupovat podle nařízení Dublin III a posoudit žádost žalobce o mezinárodní ochranu
meritorně, přičemž žalobce má možnost se s případnými problémy obrátit na tamní policejní
nebo jiné státní orgány. Krajský soud k uvedenému dodal, že sám nemá žádné informace
a žalobce neposkytl žádný důkaz ani tvrzení o tom, že by v Itálii nebyly dodrženy zákonné
postupy, či že by zde existovaly systematické nedostatky v azylovém řízení či podmínkách přijetí
žadatelů. Žalobcem uváděné přirovnání situace v Itálii k situaci v Maďarsku pak krajský soud
označil za zcela nesprávné a nepřiměřené. Krajský soud dále uvedl, že neshledal, že by napadené
rozhodnutí bylo neurčité, či že by v něm byl žalobce nedostatečně definován, a hrozila tak jeho
záměna. K námitce neseznámení žalobce s podklady pro vydání rozhodnutí ve věci a námitce
o absenci odůvodnění, proč nebyl aplikován čl. 17 nařízení Dublin III, krajský soud odkázal
na vyjádření žalovaného, dle něhož se §36 odst. 3 správního řádu v daném případě nepoužije,
neboť se jedná o rozhodnutí procesní povahy, které nezasahuje do hmotněprávního postavení
žalobce, a dle něhož čl. 17 nařízení Dublin III zakotvuje pouze diskreční oprávnění členského
sátu, na jehož použití není právní nárok, přičemž z citovaného nařízení neplyne ani povinnost
správního orgánu jeho nevyužití odůvodňovat.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
Žalobce (stěžovatel) poté podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost,
v níž odkazoval na důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti konkrétně namítal, že se krajský soud v napadeném
rozsudku řádně nevypořádal s námitkou, dle níž je rozhodnutí žalovaného nezákonné z důvodu
porušení povinností vyplývajících z §2 a §3 správního řádu a nařízení Dublin III. Žalovaný
dle stěžovatele nezjistil řádně stav věci, nepřihlédl ke specifickým okolnostem řešeného případu
a nešetřil oprávněné zájmy stěžovatele.
Stěžovatel dále poukazoval na porušení §36 odst. 3 správního řádu spočívající v tom,
že jej žalovaný neseznámil s podklady pro vydání rozhodnutí, a stěžovatel tak neměl možnost
se k nim vyjádřit a rozporovat jejich správnost či navrhovat jejich doplnění, čímž bylo porušeno
jeho právo na spravedlivý proces. Dle stěžovatele přitom nelze souhlasit s argumentací
žalovaného, dle níž se jedná pouze o procesní rozhodnutí, a není tedy nutno seznamovat
účastníka řízení s podklady pro jeho vydání. Stěžovatel má naopak za to, že napadeným
rozhodnutím bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto. S touto žalobní námitkou se ovšem
krajský soud dle stěžovatele nijak nevypořádal.
Stěžovatel má dále za to, že žalovaný nepřihlédl ke specifickým okolnostem,
které odůvodňovaly užití čl. 17 nařízení Dublin III, resp. se tímto článkem vůbec nezabýval,
čímž zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Žalovaný měl dle stěžovatele v této souvislosti
zejména zohlednit aspekty jeho rodinného života, neboť údaje o jeho rodině měl k dispozici.
Žalovaný se dle stěžovatele dále nedostatečně zabýval možností jeho přesunu do Itálie
a průběhem tamního azylového řízení, kdy stěžovateli hrozí, že bude muset setrvat v zařízení
pro žadatele o mezinárodní ochranu. Stěžovatel dále obsáhle citoval rozsudek Krajského soudu
v Praze ze dne 29. 9. 2015, č. j. 49 Az 90/2015 – 29 (všechny zde citované rozsudky správních
soudů jsou dostupné na www.nssoud.cz) a podotkl, že mu nemůže být odepřeno meritorní
rozhodnutí o jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Závěrem stěžovatel uvedl, že před zastavením
řízení měl žalovaný alespoň obecně posoudit jeho osobní situaci z hlediska zásady non-refoulement.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, popř. aby zrušil rovněž napadené rozhodnutí
žalovaného a přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že nepovažuje námitky stěžovatele
za opodstatněné. V průběhu správního řízení bylo postupováno v souladu s příslušnými
ustanoveními správního řádu a nařízení Dublin III. K rozhodnutí o zastavení řízení
a o příslušnosti Itálie k posouzení stěžovatelovy žádosti o mezinárodní ochranu dospěl žalovaný
na základě dostatečně zjištěného stavu věci. Vycházel přitom zejména ze zjištění, že stěžovatel
byl v době, kdy požádal o udělení mezinárodní ochrany na území ČR, držitelem platného
povolení k pobytu č. X vydaného Italskou republikou dne 10. 4. 2015 s platností do dne
18. 4. 2017. Z toho důvodu tak bylo nezbytné přistoupit k aplikaci čl. 12 nařízení Dublin III.
Postup a závěry žalovaného následně shledal zákonnými i krajský soud. Žalovaný dále odkázal
na shromážděný spisový materiál ve věci a na obsah odůvodnění žalobou napadeného
rozhodnutí, jakož i na své vyjádření k žalobě ze dne 28. 7. 2016.
K námitce neseznámení stěžovatele s podklady pro vydání rozhodnutí žalovaný uvedl,
že k porušení práva na spravedlivý proces nedošlo, a trvá na svém závěru, že dle zmiňovaného
§36 odst. 3 správního řádu sice musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána
možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, nicméně v daném případě se nejedná o rozhodnutí
věcné, nýbrž procesní, určující příslušnost státu k meritornímu posouzení žádosti o mezinárodní
ochranu, které nezasahuje do hmotněprávního postavení jmenovaného, a toto ustanovení
se tak nepoužije. Správní orgán nemá povinnost seznamovat žadatele s podklady pro vydání
rozhodnutí ani dle nařízení Dublin III. Věcně posoudí a meritorně rozhodne o žádosti
stěžovatele o mezinárodní ochranu stát příslušný k posouzení jeho žádosti. Podkladem
pro napadené rozhodnutí dle žalovaného byla pouze žádost stěžovatele, jeho výpověď a doklady
totožnosti.
Co se týče námitky stěžovatele k nutnosti aplikace čl. 17 nařízení Dublin III, žalovaný
zdůraznil, že toto ustanovení představuje diskreční oprávnění členského státu, aby dle svého
vlastního uvážení rozhodl meritorně o žádosti žadatele, aniž by k tomu dle bezprostředně
závazného nařízení byl příslušný. Jedná se o výjimku ze závazných kritérií pro určení příslušnosti
a užití tohoto ustanovení je výlučně věcí uvážení členského státu, nikoli oprávněním žadatele
o mezinárodní ochranu. Pokud tento procesní postup rozhodující orgány členského státu nezvolí
a postupují dle standardních pravidel, nemají povinnost tento svůj postup odůvodňovat.
Tento postup je dle žalovaného v souladu s judikaturou správních soudů (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2016, č. j. 2 Azs 113/2016 - 26, usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 7. 2016, č. j. 9 Azs 118/2016 - 36, či rozsudek Krajského soudu
v Praze ze dne 6. 3. 2015, č. j. 49 Az 18/2015 - 48). Ani skutečnost, že na území České republiky
má jmenovaný přítelkyni, nevede dle názoru žalovaného k nutnosti postupu dle čl. 17 nařízení
Dublin III.
Žalovaný dále uvedl, že je přesvědčen o dostatečném posouzení možnosti přesunu
stěžovatele do Itálie a vedení azylového řízení v tomto příslušném členském státě. Italská
republika není zemí, vůči které by se příslušné orgány EU vyjádřily ve smyslu zdržení se transferu
žadatelů o mezinárodní ochranu, jak tomu bylo zcela jasně v případě Řecka. Italská republika
je plnohodnotným členem EU, je taktéž považována za bezpečnou zemi původu, jež dodržuje
mezinárodní smlouvy. Nejsou dány žádné důvody se domnívat, že by v jejím případě docházelo
k systematickým nedostatkům v řízeních o žádostech o mezinárodní ochranu ve smyslu čl. 3
odst. 2 nařízení Dublin III, které by představovaly riziko nelidského nebo ponižujícího zacházení.
Stěžovatel neopřel svůj závěr o jedinou zprávu či stanovisko, které by žalovaný mohl vzít jako
podklad pro rozhodování, ani neuvedl jedinou skutečnost, jež by svědčila o existenci
systematických nedostatků azylového řízení v Italské republice.
Z uvedených důvodů proto žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
odmítl pro nepřijatelnost, popř. neshledá-li důvody k odmítnutí kasační stížnosti, navrhl žalovaný
její zamítnutí pro nedůvodnost.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se dále ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad
zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační
stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního
postavení stěžovatele.
Stěžovatel v tomto případě v zásadě namítá nesprávnou aplikaci čl. 3 odst. 2 druhého
pododstavce nařízení Dublin III opírající se o nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, na jehož
základě krajský soud dospěl k závěru, že přemístění stěžovatele do Itálie je možné, a dále
nesprávné, resp. nepřezkoumatelné vypořádání námitek stěžovatele, dle nichž v rozporu s §36
odst. 3 správního řádu nebyl seznámen s podklady pro vydání napadeného rozhodnutí a dle nichž
žalovaný pochybil tím, že nezdůvodnil, proč nebyl v případě stěžovatele aplikován čl. 17 nařízení
Dublin III. Stěžovatel tedy namítá taková zásadní pochybení krajského soudu, která by mohla
mít dopad do jeho hmotně právního postavení a která navíc nelze z hlediska posouzení
přijatelnosti kasační stížnosti prima facie vyloučit. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru,
že kasační stížnost je přijatelná.
Posléze Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že žalovaný nezjistil řádně stav věci a nepřihlédl
ke specifickým okolnostem řešeného případu. Předmětem sporu ovšem v tomto smyslu nebyla
správnost aplikace tzv. dublinských kritérií, nýbrž především posouzení možnosti přemístění
stěžovatele do Itálie na základě čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III.
Podle čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III „[n]ení-li možné přemístit
žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat,
že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném
členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny
základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje
v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský
stát“, přičemž třetí pododstavec dále stanoví, že „[p]okud podle tohoto odstavce nelze provést přemístění
do žádného členského státu určeného na základě kritérií stanovených v kapitole III ani do prvního členského
státu, v němž byla žádost podána, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, se stává
příslušným členským státem“.
Jak zdůraznil Nejvyšší správní soud zejména v rozsudku ze dne 12. 9. 2016,
č. j. 5 Azs 195/2016 - 22, z citovaných ustanovení vyplývá, že v rámci dublinského systému
nelze přemisťovat žadatele o mezinárodní ochranu do zemí, v nichž azylové řízení
nebo podmínky přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu vykazují natolik závažné, tedy systémové
nedostatky z hlediska závazných standardů Společného evropského azylového systému
(resp. z hlediska srovnatelných závazků ostatních zemí dublinského systému, které nejsou
právními předpisy Společného evropského azylového systému v té či oné míře vázány),
že by zde v případě přemístění žadatele do dané země dublinského systému vzniklo riziko
nelidského či ponižujícího zacházení s tímto žadatelem rozporné s požadavky zejména čl. 4
Listiny základních práv EU, resp. čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
jak byly konkretizovány v judikatuře obou evropských soudů, tedy Soudního dvora Evropské
unie a Evropského soudu pro lidská práva (přímo k možnosti vzniku takové újmy v rámci
uplatňování dublinského systému srov. zejména rozsudky velkého senátu Soudního dvora ze dne
21. 12. 2011, N. S. a M. E., C-411/10 a C-493/10, EU:C:2011:865; ze dne 14. 11. 2013, Puid,
C-4/11, EU:C:2013:740 a ze dne 10. 12. 2013, Abdullahi, C-394/12; EU:C:2013:813 a dále
rozsudky velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 2011 ve věci M.S.S.
proti Belgii a Řecku, stížnost č. 30696/09 a ze dne 4. 11. 2014 ve věci Tarakhel proti Švýcarsku,
stížnost č. 29217/12; poslední z nich se týká přemístění rodiny žadatelů s dětmi právě do Itálie),
a to ať již přímo v této zemi, do níž má být žadatel přemístěn, anebo - z důvodu absence řádného
posouzení jeho žádosti - v zemích třetích, včetně případně i země jeho původu (pozn. NSS:
i přesto, že české znění čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III používá výraz
„systematické nedostatky“, podrží se zdejší soud i v tomto rozsudku přesnější formulace „systémové
nedostatky“, která odpovídá např. francouzskému i anglickému znění téhož ustanovení nařízení
Dublin III, jakož i předcházející výše zmiňované judikatuře velkého senátu Soudního dvora EU
k této otázce, kterou dané ustanovení kodifikuje).
Nejvyšší správní soud v této souvislosti již rovněž judikoval, že úvaha správního orgánu
týkající se možnosti přemístění žadatele ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení
Dublin III musí být obsažena v každém rozhodnutí o přemístění žadatele, bez ohledu na to,
do jaké země má být žadatel přemístěn (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014 - 27). Na žalovaném tedy bylo posoudit, zda v případě Itálie
existují závažné důvody se domnívat, že zde dochází k systémovým nedostatkům, pokud
jde o azylové řízení nebo podmínky přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v této zemi, které
by vedly k riziku nelidského nebo ponižujícího zacházení se stěžovatelem v důsledku jeho
přemístění do Itálie jakožto země jinak příslušné k vyřízení jeho žádosti.
Žalovaný v dané souvislosti v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí konstatoval,
že azylový systém v Itálii netrpí systémovými nedostatky. Uvedl přitom, že vycházel jednak
z toho, že neexistuje dosud žádné rozhodnutí orgánů EU či Rady Evropy (zejm. Evropského
soudu pro lidská práva), které by na rozdíl od Řecka jednoznačně deklarovalo, že Itálie není
státem, do něhož by mohli být žadatelé o mezinárodní ochranu navraceni v dublinském řízení.
Žalovaný si je vědom výše zmiňovaného rozsudku ESLP ve věci Tarakhel proti Švýcarsku,
který zakázal transfer afghánské rodiny do Itálie, dokud si Švýcarsko nezajistí od italských orgánů
dostatečné záruky, že bude zachována celistvost rodiny a zejména nezletilým dětem bude v rámci
přijetí zaručena dostatečná péče. To však podle žalovaného není případ stěžovatele, který není
nezletilou osobou a není ani součástí širší rodiny, která by měla být do Itálie transferována.
Dále žalovaný odkázal na zprávy Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, konkrétně
na jeho vyjádření k situaci v Itálii obsažené v jeho doporučeních z července 2013, které
dle žalovaného hovoří o zlepšení tamní situace oproti předchozímu období, a to jak v oblasti
přijímacích podmínek pro žadatele o mezinárodní ochranu, tak z hlediska kvality vedených řízení
ve věcech mezinárodní ochrany a dodržování dalších standardů Společného evropského
azylového systému. Žalovaný dále podotkl, že ani po červenci 2013 Úřad Vysokého komisaře
OSN pro uprchlíky nevydal žádné negativní stanovisko k možnosti přemístění do Itálie.
Nelze tedy říci, že by žalovaný své stanovisko k dané otázce vůbec neodůvodnil, na straně
druhé Nejvyšší správní soud nemůže posoudit, zda je toto odůvodnění dostatečné a zda pro
případ stěžovatele obstojí, a to z důvodů vad správního řízení dále uvedených.
Zásadní nedostatek totiž zdejší soud spatřuje v tom, že zprávy a doporučení k fungování
azylového systému v Itálii, z nichž žalovaný ve svém rozhodnutí vycházel, netvoří součást
správního spisu. Ze spisového přehledu a vyjádření žalovaného ze dne 12. 12. 2016 přitom
vyplývá, že uvedené podklady součástí spisu ani nikdy nebyly. Zjištění, která z nich žalovaný
učinil, tedy nemají oporu ve spisu [§76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
Obdobnou otázkou se ve svém rozsudku ze dne 22. 7. 2016, č. j. 33 Az 8/2016 – 25,
zabýval rovněž Krajský soud v Brně, který nad rámec již uvedeného podotkl, že k náležitému
zjištění skutkového stavu ohledně situace v příslušném členském státě by měly sloužit i jiné
zdroje než pouze zprávy Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, např. zprávy mezinárodních
nevládních organizací či diplomatických misí. Krajský soud dále poukázal na to, že úkolem
žalovaného je „shromáždit pro vydání svého rozhodnutí náležité podklady, jejich výčet upravuje §23c zákona
o azylu pouze demonstrativně. Je tedy na místě vykládat toto ustanovení v souladu s principy a zásadami
dublinského nařízení tak, že je povinností žalovaného shromažďovat přesné a aktuální informace z různých
zdrojů o státu, jehož je žadatel o udělení mezinárodní ochrany státním občanem, nebo v případě osoby bez státního
občanství o státu jejího posledního trvalého bydliště, ale také informace tohoto druhu o členských státech EU,
do nichž žalovaný navrací cizince v dublinském řízení. I v konstrukci institutu systematických nedostatků
ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III se totiž odráží působení zásady non-refoulment, kterou je ČR
vázána, jakož i lidskoprávními standardy vyplývajícími z Úmluvy a [Listiny] základních práv EU“.
Nejvyšší správní soud s tímto hodnocením souhlasí a dospívá k závěru, že vzhledem
k tomu, že žalovaný neshromáždil žádné důkazy týkající se aktuálního stavu azylového řízení
a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v Itálii, nemají závěry, které v tomto směru
učinil, oporu ve správním spisu.
Tato kasační námitka je tedy důvodná.
Uvedené závěry úzce souvisí i s námitkou stěžovatele, dle níž v rozporu s §36 odst. 3
správního řádu nebyl seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí. V posuzované věci přitom
není mezi stranami sporné, že stěžovatel nebyl v průběhu správního řízení vyzván k vyjádření
se k podkladům rozhodnutí (které ostatně, jak již bylo řečeno, ve spise ani nebyly obsaženy,
resp. spis byl v daném ohledu neúplný), nýbrž pouze to, zda se povinnost žalovaného
dle citovaného ustanovení vztahuje i na podklady rozhodnutí v nynějším případě.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti v této souvislosti podotkl, že napadené
rozhodnutí není rozhodnutí věcné, nýbrž procesní povahy určující příslušnost státu
k meritornímu posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Dané rozhodnutí tak dle žalovaného
nezasahuje do hmotněprávního postavení žadatele, a není proto dána povinnost správních
orgánů seznamovat žadatele s podklady pro vydání rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud se s tímto hodnocením neztotožňuje.
Podle §36 odst. 3 správního řádu „[n]estanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním
rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti
v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal“.
V prvé řadě je třeba podotknout, že právo účastníka řízení vyjádřit se k podkladům
rozhodnutí představuje jedno ze základních procesních práv ve správním řízení, které je současně
zárukou základního práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dle něhož
má každý právo, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2014, č. j. 9 As 42/2014 – 35). Uvedené právo
účastníka správního řízení přitom nezahrnuje jen pasivní roli správního orgánu spočívající v tom,
že nebude účastníkům řízení v uplatňování tohoto práva bránit, nýbrž předpokládá, že správní
orgán účastníka řízení vyzve, aby se k podkladům rozhodnutí vyjádřil (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 9. 2009, č. j. 9 Azs 33/2009 - 95).
Odkázat lze rovněž na judikaturu Nejvyššího správního soudu k §33 odst. 2 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), který byl obsahově v podstatě shodný
se současným §36 odst. 3 správního řádu. Z této judikatury vyplývá, že smyslem daného
procesního práva je umožnit účastníku řízení, aby ve fázi „před vydáním rozhodnutí“, tedy poté,
co správní orgán ukončil shromažďování podkladů rozhodnutí, mohl uplatnit své výhrady,
resp. učinit procesní návrhy tak, aby rozhodnutí skutečně vycházelo ze spolehlivě zjištěného
stavu věci. Vzhledem k tomu, že si účastník řízení sám nemůže učinit právně relevantní úsudek
o tom, kdy je shromažďování podkladů rozhodnutí ukončeno, musí z výzvy správního orgánu
k seznámení být zřejmé, že shromažďování podkladů bylo ukončeno (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 11. 2003, č. j. 7 A 112/2002 - 36, publikovaný pod č. 303/2004 Sb.
NSS).
Podle §36 odst. 3 správního řádu se povinnost umožnit účastníkům vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí vztahuje na „rozhodnutí ve věci“, za které je ovšem zcela nepochybně
třeba považovat i rozhodnutí, kterým je žádost o mezinárodní ochranu posouzena
jako nepřípustná podle §10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, řízení o udělení mezinárodní
ochrany je zastaveno podle §25 písm. i) téhož zákona a zároveň se určuje, že státem příslušným
k posouzení podané žádosti je jiný stát dublinského systému. Nejvyšší správní soud nemůže
souhlasit s žalovaným, že se jedná o rozhodnutí výlučně procesní povahy, neboť nemá formu
usnesení ve smyslu §76 správního řádu (byť i to může být v některých případech považováno
pro účely §36 odst. 3 správního řádu za „rozhodnutí ve věci“, viz VEDRAL, Josef. Správní řád:
komentář. 2. vyd. Praha: Bova Polygon, 2012, s. 406), ale naopak jde o jedno z „rozhodnutí ve věci
mezinárodní ochrany“ ve smyslu §2 odst. 1 písm. e) zákona o azylu, které má významné
hmotněprávní důsledky pro žadatele, jenž má být na základě tohoto rozhodnutí přemístěn
do jiného státu příslušného k posouzení jeho žádosti, a z tohoto důvodu je třeba také zkoumat,
tak jako v posuzované věci, zda ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III
nedojde k porušení zásady non-refoulement, zda tedy tímto přemístěním nebude žadatel dotčen
na svém základním hmotném právu nebýt vystaven nelidskému nebo ponižujícímu zacházení
ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv EU, resp. čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, které je absolutní povahy. Není tedy žádných pochyb o tom, že povinnost
vyplývající z §36 odst. 3 správního řádu má žalovaný i před vydáním „dublinského rozhodnutí“.
Je pravdou, že v nařízení Dublin III není takové právo žadatele, resp. povinnost
správního orgánu rozhodujícího o jeho přemístění, výslovně uvedeno, vyplývá však, dle názoru
Nejvyššího správního soudu, z práva na účinný opravný prostředek zakotveného v čl. 27 odst. 1
nařízení Dublin III, podle něhož má žadatel nebo jiná osoba, jež má být převzata zpět, „právo
na podání účinného opravného prostředku k soudu co do skutkové i právní stránky ve formě odvolání proti
rozhodnutí o přemístění nebo jeho přezkumu“, musí mít tedy i možnost seznámit se s podklady
rozhodnutí o přemístění.
V této souvislosti lze odkázat zejména na rozsudek velkého senátu Soudního dvora
ze dne 7. 6. 2016, Ghezelbash, C-63/15, EU:C:2016:409, v němž se Soudní dvůr vyslovil
k rozšíření věcného rozsahu soudního přezkumu oproti předcházející právní úpravě a v bodě 51
podotkl, že „unijní normotvůrce se v rámci nařízení č. 604/2013 neomezil na zavedení organizačních pravidel
upravujících pouze vztahy mezi členskými státy za účelem určení příslušného členského státu, nýbrž se rozhodl
zapojit do tohoto řízení žadatele o azyl tím, že ukládá členským státům povinnost informovat je o kritériích
příslušnosti a poskytnout jim příležitost předložit informace umožňující správné použití těchto kritérií, jakož i tím,
že žadatelům o azyl přiznává právo na účinný opravný prostředek proti rozhodnutí o přemístění případně
přijatému na konci tohoto řízení“ (srov. též rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne
7. 6. 2016, Karim, C-155/15, EU:C:2016:410, body 22-27).
Použití čl. 36 odst. 3 správního řádu i při určování členského státu příslušného
k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu je tedy zcela v souladu se smyslem a účelem
citovaného nařízení a judikaturou Soudního dvora. Dosažení cílů sledovaných tímto nařízením
by naopak mohlo být ohroženo v případě, pokud by žalovaný nebyl povinen se vypořádat
s výhradami žadatele ke shromážděným podkladům a návrhy na jejich doplnění.
I tato kasační námitka je tedy důvodná.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
žalovaného z důvodu chybějícího odůvodnění nevyužití diskrečního oprávnění dle čl. 17 nařízení
Dublin III.
Podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III „[o]dchylně od čl. 3 odst. 1 se může každý členský stát
rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba
bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný“.
V této souvislosti je třeba podotknout, že uvedenou otázkou se zdejší soud již opakovaně
zabýval, přičemž je pravdou, že v usnesení ze dne 28. 7. 2016, č. j. 9 Azs 118/2016 – 36,
a v rozsudku ze dne 26. 5. 2016, č. j. 2 Azs 113/2016 – 26, dospěl k závěru, že obecně není
správní orgán povinen odůvodňovat, proč nepřistoupil k použití diskrečního ustanovení čl. 17
nařízení Dublin III. V nedávném rozsudku ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016 – 24, ovšem
Nejvyšší správní soud tyto své závěry upřesnil následujícím způsobem:
„[29] Cílem dublinského systému, který se v současnosti opírá o nařízení Dublin III, je zajistit,
aby byl za posuzování žádosti o mezinárodní ochranu odpovědný pouze jeden stát, dále zabránit zahlcení systému
žádostmi téže osoby v různých členských státech a co nejrychleji určit stát příslušný k posuzování žádosti,
aby byl zaručen přístup k účinné mezinárodní ochraně. Tím nařízení směřuje k eliminaci tzv. forum shopping,
respektive asylum shopping – ke snaze zabránit žadatelům, aby si vybírali, kde chtějí získat mezinárodní
ochranu. Za tím účelem obsahuje nařízení Dublin III podrobná kritéria pro určování příslušného státu
tak, aby v individuálních situacích bylo možné jednoznačně posoudit, který členský stát je odpovědný
za posuzování konkrétní žádosti.
[30] Diskreční oprávnění obsažené v článku 17 odst. 1 nařízení Dublin III kopíruje článek 3 odst. 2
předchozího Nařízení Rady (ES) č. 343/2003 (dále jen „nařízení Dublin II“), který byl označován jako
„klauzule suverenity“. I pod jiným názvem toto ustanovení představuje možnost státu posoudit žádost o udělení
mezinárodní ochrany, i když k němu není příslušný. S ohledem na dosažení účelu řízení o mezinárodní ochraně,
tj. poskytnutí skutečné efektivní ochrany před individuálně identifikovanou újmou, je třeba konstatovat, že mohou
nastat situace, kdy postup podle kritérií pro určení státu příslušného k posouzení žádosti nepovede k realizaci
smyslu řízení. Jinými slovy ve státě příslušném k řízení o mezinárodní ochraně dle nařízení Dublin III nebude
žadatel v bezpečí před hrozbou takové újmy. Pro úplnost je třeba dodat, že pojednávaná hrozba újmy
je předkládána ve smyslu trvání důvodu, který vedl žadatele o azyl k opuštění třetí země, i ve státě příslušném
k posouzení žádosti (např. dosah ohrožení života žadatele i na území příslušného státu), příp. ve smyslu
výjimečného důvodu v podobě zvláštního zájmu, např. na zachování rodiny pohromadě apod. Je nutno zdůraznit,
že se jedná o jiné posuzování, než jakým je přezkum azylového řízení v určeném státě z důvodu vyloučení existence
systémových nedostatků, pro které by nebylo možno žadatele do tohoto státu přemístit – to je dle judikatury
Nejvyššího správního soudu při konstatování příslušnosti jiného státu nutno provést vždy (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014 – 27).
[31] Z ustálené judikatury i literatury vyplývá, že diskrece je v právním státě vždy nějak omezena nebo
vymezena, a není a nemůže být nelimitována, neboť v opačném případě by byl vytvářen prostor pro libovůli,
která je nepřijatelná. Ani správní uvážení ohledně toho, zda bude aplikováno správní uvážení obsažené v čl. 17
odst. 1 nařízení, tak nelze provádět zcela neomezeně. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 3. 2005,
č. j. 6 A 25/2002 - 42, č. 906/2006 Sb. NSS, konstatoval, že „[a]bsolutní či neomezené správní
uvážení v moderním právním státě neexistuje. Každé správní uvážení má své meze, vyplývající
v prvé řadě z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu diskriminace, příkazu
zachovávat lidskou důstojnost, principu proporcionality atd.“ V aktuálně pojednávaném případě
lze za takový limit považovat naznačenou povinnost státu zabývat se případy vykazujícími okolnosti hodné
zvláštního zřetele, tedy tam, kde by neposouzení možných důsledků postoupení žádosti státu příslušnému
k řízení dle nařízení Dublin III mohlo vést k nenaplnění smyslu nařízení – tj. k nezajištění účinné mezinárodní
ochrany. V takových situacích lze konstatovat nutnost vypořádání aplikace čl. 17 odst. 1 správním orgánem,
přičemž je třeba takové rozhodnutí odůvodnit. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 8. 2009,
č. j. 9 As 71/2008 – 109, uvedl, že „[s]právní rozhodnutí musí splňovat předepsané náležitosti,
a to jak formální, tak obsahové; ty vychází z §68 správního řádu, a představují je: výroková část,
odůvodnění a poučení účastníků. Těžiště lze přitom spatřovat nejen ve výrokové části správního
rozhodnutí, ale rovněž v jeho odůvodnění, jež má poskytnout skutkovou a právní oporu výroku
rozhodnutí. Z odůvodnění jakéhokoli správního rozhodnutí tak musí být zřejmé, proč správní
orgán rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části rozhodnutí. Tyto důvody musí vycházet
z provedeného dokazování, musí být jasné a přesvědčivé. Funkcí odůvodnění správního
rozhodnutí je zejména doložit správnost a nepochybně i zákonnost postupu správního orgánu,
jakož i vydaného rozhodnutí, jehož jedna z nejdůležitějších vlastností je přesvědčivost.“ Specificky
ke správnímu uvážení je možno poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2008,
č. j. 5 As 51/2007 – 105, kde se uvádí že „[k]dyž správní orgán rozhoduje na základě volné správní
úvahy, musí být jeho rozhodnutí přezkoumatelné a musí být zřejmé, že z mezí a hledisek
správního uvážení nevybočil. I v těchto případech musí správní orgán respektovat stanovené
procesní postupy i elementární právní principy správního rozhodování. Nezákonnost takovéhoto
rozhodnutí pak může spočívat mj. v překročení nebo zneužití stanovených mezí správního
uvážení (ustanovení §78 odst. 1 s. ř. s.), nebo může být způsobena porušením procesních
předpisů.“
[32] V této souvislosti lze rovněž odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu ČR, např. nález
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, či nález ze dne
10. 3. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2701/07, dle níž jedním z principů, který představuje součást práva na řádný
proces a vylučuje libovůli při rozhodování, je i povinnost rozhodnutí řádně odůvodňovat. Citované nálezy
se výslovně zabývaly soudními rozsudky, požadavek řádného odůvodnění se však vztahuje též na rozhodnutí
správních orgánů, pokud rozhodují o právech a povinnostech dotčených osob.
[33] Vyjádření suverenity v podobě atrakce posuzování žádosti o mezinárodní ochranu nepříslušným státem
tak neznamená právo k libovůli, nýbrž povinnost hledat a nacházet racionální řešení přiměřená konkrétním
okolnostem. Pokud z okolností případu plyne, že je hodný zvláštního zřetele, je na místě úvahu o aplikaci čl. 17.
odst. 1 nařízení Dublin III učinit. Případy hodné zvláštního zřetele nelze žádným vyčerpávajícím způsobem obecně
popsat, přesto však v rámci nich jsou patrné dvě významnější skupiny, které lze typově charakterizovat: V první
řadě případy, kdy má žadatel o mezinárodní ochranu zvláštní vztah k České republice, resp. Česká republika má
zvláštní zájem na jeho ochraně (např. za prokázané služby našemu státu či pro jiný specifický vztah k němu).
Další skupinou jsou případy, kdy by aplikace určené příslušnosti jiného členského státu mohla mít nežádoucí
důsledky jiné než takové, s nimiž samotné nařízení Dublin III typově počítá a pro něž stanovuje konkrétní
specifická pravidla (viz jeho čl. 3 odst. 2). V druhé z popsaných typových skupin případů je v první řadě na místě
nejprve zkoumat, zda by tyto důsledky mohly skutečně s významnou pravděpodobností nastat, a pokud ano,
zda stát příslušný dle nařízení může sám učinit opatření, která by zajistila ochranu žadatele před těmito důsledky.
[34] K rozhodnutí Krajského soudu v Praze, ze dne 6. 3. 2015, sp. zn. 49 Az 18/2015, dle kterého
„[v] situaci, kdy členský stát tohoto [diskrečního] oprávnění nevyužije, není povinností správního
orgánu, který ve věci rozhoduje, tuto okolnost ve svém rozhodnutí výslovně odůvodňovat“,
na které se odvolává krajský soud v napadeném rozsudku, lze konstatovat, že jeho striktní aplikace by mohla vést
k nepřiměřeným důsledkům. Citované rozhodnutí v podstatě hájí právo na neomezené rozhodování správního
orgánu, čímž jde proti ústavnímu zákazu libovůle. Na druhé straně však lze uvedenému rozsudku přitakat v tom
smyslu, že užití diskrečního oprávnění podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III má být vyhrazeno jen vskutku
výjimečným případům, kterých bude v porovnání s celkovým obvyklým počtem řešených žádostí o azyl výrazná
menšina. Úvahu o tom, zda případně neuplatnit diskreční oprávnění podle výše zmíněného ustanovení, je proto
správní orgán povinen učinit a ve svém rozhodnutí přezkoumatelným způsobem projevit jen tehdy, vyjdou-li
v řízení najevo takové okolnosti, z nichž je patrné, že uvedené úvahy je v konkrétním případě třeba. Nevyjdou-li
žádné takové okolnosti najevo, absence zmínky o diskrečním oprávnění nečiní rozhodnutí žalovaného
nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů (srov. k tomu bod 15 [usnesení] Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 7. 2016, č. j. 9 Azs 118/2016 – 36, a rozsudek téhož soudu ze dne 26. 5. 2016,
č. j. 2 Azs 113/2016 – 26).“
V nyní posuzované věci stěžovatel netvrdí, že by se případný odůvodněný strach
z pronásledování či skutečné nebezpečí vážné újmy v jeho zemi původu (tj. v Nigérii),
které ovšem v žádosti o udělení mezinárodní ochrany nijak nespecifikoval a které ani nebyly
v rámci pohovoru s ním správním orgánem zjišťovány, měly jakýmkoli způsobem vztahovat
i na Itálii. Na druhé straně nejčastější důvod použití diskrečního oprávnění (byť není možné
a priori vyloučit důvody jiné) vyjádřil unijní normotvůrce v bodě 17 odůvodnění nařízení Dublin
III
takto:„Kterýkoli členský stát by měl mít možnost odchýlit se od kritérií příslušnosti, zejména
z humanitárních důvodů a z důvodu solidarity, aby bylo možné sloučit dohromady rodinné příslušníky nebo
příbuzné nebo jiné členy rodiny a posoudit žádost o mezinárodní ochranu, která byla podána tomuto nebo jinému
členskému státu, i když pro toto posouzení není příslušný podle závazných kritérií stanovených tímto nařízením.“
V tomto kontextu je třeba připomenout, že stěžovatel již při pohovoru ve správním řízení uváděl,
že má v ČR přítelkyni. I v daném případě tedy vyvstaly takové okolnosti, které by mohly mít
určitou relevanci z hlediska uvážení žalovaného o případném použití diskrečního ustanovení
čl. 17 nařízení Dublin III. V takovém případě ovšem měl žalovaný, jak potvrzuje citovaný
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016 – 24, povinnost
nepoužití uvedeného ustanovení alespoň stručně odůvodnit tak, aby měly správní soudy možnost
v souladu s §78 odst. 1 s. ř. s. a s výše citovanou judikaturou přezkoumat, zda žalovaný v tomto
případě nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo je nezneužil.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že i námitka chybějícího odůvodnění nevyužití
diskrečního oprávnění dle čl. 17 nařízení Dublin III je v tomto případě důvodná.
IV.
Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek krajského soudu zrušil.
Vzhledem k tomu, že v dalším řízení by krajský soud, na základě závazného právního
názoru Nejvyššího správního soudu, neměl vzhledem ke zjištěným vadám jinou možnost
než zrušit rozhodnutí žalovaného, rozhodl proto Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 2
písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. tak, že sám rozhodnutí žalovaného zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný postupovat podle závazného právního
názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch, podle §60 odst. 1
s. ř. s. mu tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel byl v řízení před krajským soudem i v řízení o kasační stížnosti zastoupen
advokátem Mgr. Tomášem Císařem, náleží mu tedy náhrada nákladů spojených se zastoupením.
Stěžovatel náklady spojené s uvedeným zastoupením výslovně nevyčíslil, Nejvyšší správní soud
proto o nich rozhodl na základě skutečností zřejmých ze spisu. Tyto náklady tedy spočívají
v odměně advokáta za zastupování ve výši 2 x 3 100 Kč za dva úkony právní služby, tj. převzetí
a příprava zastoupení a podání žaloby [§7 bod 5., §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. a) a d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), v rozhodném znění], a v paušální náhradě hotových výdajů advokáta
ve výši 2 x 300 Kč za dva úkony právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem
tedy 6800 Kč. V řízení o kasační stížnosti pokračovalo zastoupení stěžovatele advokátem
Mgr. Tomášem Císařem, přičemž náhrada nákladů vynaložených na jeho odměnu a náhradu
hotových výdajů v řízení o kasační stížnosti stěžovateli náleží ve výši 1 x 3100 Kč za jeden úkon
právní služby, tj. podání kasační stížnosti [§7 bod 5., §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d)
advokátního tarifu] a ve výši 1 x 300 Kč za paušální náhradu hotových výdajů za jeden úkon
právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem tedy 3400 Kč. Nejvyšší správní soud
tak přiznal stěžovateli náhradu nákladů připadajících na jeho zastoupení ve výši 10 200 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 12. ledna 2017
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu