ECLI:CZ:NSS:2017:6.AS.223.2016:21
sp. zn. 6 As 223/2016 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: Mgr. I. P.,
zastoupená JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8,
proti žalovanému: Úřad Městské části Praha 6, se sídlem Československé armády 23, Praha 6,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 7. 2013, č. j. MCP6 053171/2013, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2016, č. j. 6 A
173/2013 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
Sdělením ze dne 18. 7. 2013, č. j. MCP6 053171/2013 (dále jen „napadené rozhodnutí),
žalovaný informoval žalobkyni, že rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 11. 2. 2008 vydané
pod č. j. MCP6 003267/2008, týkající se nařízení odstranění stavebních úprav krovu, střechy
a podkroví v rodinném domě č. p. 936 k.ú. D., F. 24, P. 6, bylo přezkoumáváno odvolacím
orgánem a soudem, ani jeden však neshledal pochybení ve správním postupu stavebního úřadu.
Rozhodnutí bylo doručeno žalobkyni dne 27. 2. 2008 a V. P. dne 19. 2. 2008, je pravomocné a
vykonatelné. Žalovaný přitom na jeho plnění nadále trvá. K žádosti o vydání dodatečného
povolení žalovaný sdělil, že předložená projektová dokumentace je totožná se skutečným
provedením stavebních úprav předmětného objektu tak, jak byl před nařízením odstranění
stavby, tudíž tyto úpravy byly předmětem nařízení odstranění stavby. Po splnění nařízení
odstranění stavby může navázat eventuelní realizace nového stavebního záměru, který však nesmí
být totožný s původním záměrem, který byl nařízen k odstranění z důvodů rozporu s vyhláškou
č. 26/1999 Sb.hl.m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu v Praze.
Žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) se žalobkyně
domáhala zrušení napadeného rozhodnutí. Popsala, že svým podáním z února 2013
se na žalovaného obrátila jako dědic po zemřelé V. P. Uvedla, že druhostupňové rozhodnutí
Magistrátu hl. města Prahy ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. S-MHMP 206791/2008/OST/Be/Ja, bylo
V. P. doručováno na adresu F. 936/24, P. 6, přičemž rozhodnutí bylo pro ni uloženo na poště
dne 31. 7. 2008; jelikož nebylo vyzvednuto v úložní době, byla zásilka vrácena správnímu orgánu
dne 15. 8. 2008. Žalobkyně uváděla, že tato zásilka nebyla a nemohla být V. P. vyzvednuta,
protože v dané době byla imobilní. Správním orgánům tato situace byla v té době známa,
neboť rozhodovaly o přiznání mimořádných výhod II. stupně. V. P. si tedy zásilku vyzvednout
nemohla, přičemž správní orgány ji měly ustanovit opatrovníka nebo zvolit takový způsob
doručení rozhodnutí, který by umožňoval převzetí zásilky. Rozhodnutí magistrátu a předchozí
prvostupňové rozhodnutí o nařízení odstranění stavby tak nemohla nabýt právní moci. Protože
se žalobkyně stala procesní nástupnicí V. P., namítala tyto vady doručování. Za této situace proto
žalobkyně mohla podle svého názoru podat žádost o dodatečné povolení stavby. Správní orgány
tedy nemohou trvat na nařízení odstranění stavby.
V napadeném usnesení ze dne 23. 8. 2016, č. j. 6 A 173/2013 – 30, městský soud
žalobu odmítl. Měl za to, že napadené rozhodnutí není soudně přezkoumatelné, neboť jím nebyly
založeny, resp. závazně určeny, práva a povinnosti žalobkyně. Takovým rozhodnutím
bylo rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 2. 2008 o nařízení odstranění stavby. Toto rozhodnutí
přitom bylo podrobeno přezkumu odvolacím orgánem (rozhodnutí Magistrátu hlavního města
Prahy ze dne 22. 7. 2008), a dále i soudnímu přezkumu u Městského soudu v Praze. Nyní
napadeným rozhodnutím tedy žalovaný pouze sdělil stav řízení, tj. že rozhodnutí o nařízení
odstranění stavby je pravomocné a vykonatelné. Napadené rozhodnutí tedy není rozhodnutím
ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), je proto ze soudního přezkumu vyloučeno. Nad rámec
tohoto odůvodnění soud uvedl, že se námitkou žalobkyně ohledně vadného doručování
rozhodnutí o nařízení odstranění stavby zabýval v rozsudku ze dne 11. 4. 2012,
č. j. 5 Ca 327/2008 – 74, v němž konstatoval, že V. P. bylo rozhodnutí řádně doručeno.
Žalobkyni ostatně právní řád poskytuje možnost obrany v případě namítaného nedoručení
správního rozhodnutí, a to cestou řádných opravných prostředků ve správním řízení. Žalobkyně
tedy může podat odvolání, o němž musí správní orgán rozhodnout.
II. Kasační stížnost a vyjádření
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti napadenému usnesení kasační stížnost.
Stěžovatelka specifikovala, že kasační stížnost podává z důvodů obsažených v ustanovení §103
odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s. Namítala, že usnesení městského soudu je nepřezkoumatelné
ohledně tvrzení, že právní řád stěžovatelce poskytuje možnost obrany cestou řádných opravných
prostředků, protože stěžovatelka brojila proti nedoručení rozhodnutí správní orgánu o odvolání,
tudíž proti němu není odvolání přípustné. Sám správní orgán je podle jejího názoru povolán
k tomu, aby autoritativně určil právního nástupce účastnice V. P. ve správním řízení. Měla rovněž
za to, že sdělení žalovaného je nutno chápat v materiálním smyslu jako rozhodnutí dle ustanovení
§65 s. ř. s., jelikož bylo s ohledem na údajné nařízení odstranění stavby rozhodnuto o
nemožnosti řízení o dodatečném povolení stavby. Jestliže soud odkazoval na svůj rozsudek sp.
zn. 5 Ca 327/2008, není toto správné, protože V. P. nedal nikdo prostor vyjádřit se k otázce
doručování v tomto soudním řízení. Argumentaci o nesprávném doručování ostatně v tomto
řízení nemohla ani podle závěru soudu uplatnit samotná stěžovatelka.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil v podání ze dne 30. 9. 2016, v němž se plně
ztotožnil se závěry městského soudu. Napadené rozhodnutí pouze konstatuje právní stav ve věci
pravomocně nařízeného odstranění nepovolených stavebních úprav. Měl za to, že samotná
imobilita V. P. nemohla zabránit řádnému doručení rozhodnutí, jelikož jí nic nebránilo žádat o
opakované osobní doručení písemnosti na adresu svého bydliště. Žalovaný na odboru sociálních
věcí zjistil, že jmenovaná netrpěla psychickou nebo jinou obdobou poruchou, která by negativně
ovlivnila její rozumové schopnosti, nýbrž měla omezené pohybové schopnosti. Nic jí tedy
nebránilo ve správním řízení jednat. Předchozí rozhodnutí správních orgánů nadto byla soudně
přezkoumávána. Otázku právní moci rozhodnutí o odvolání ze dne 22. 7. 2008 lze řešit
postupem dle ustanovení §142 správního řádu. K opakovanému doručení rozhodnutí o odvolání
je příslušný odvolací orgán, nikoli žalovaný. Žalovaný dále poukázal na to, že v minulosti řešil
žádost o povolení stavby, a to zastavením řízení v roce 2006. Stěžovatelka neprokázala ani v
řízení o dodatečném povolení stavby splnění všech podmínek. V roce 2013 žalovanému dále
předložila změnu stavby, o níž už bylo správními orgány v minulosti rozhodnuto. O této
skutečnosti byla stěžovatelka informována napadeným sdělením, tj. že žalovaný trvá na
odstranění stavby.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána včas, osobou oprávněnou, jež splňuje podmínky ustanovení §105
odst. 2 s. ř. s., a je proti napadenému usnesení přípustná za podmínek ustanovení §102
a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatelky v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že napadené usnesení takovými vadami netrpí a že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka ve své kasační stížnosti nesprávně podřadila důvody podání kasační stížnosti
pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s. Pokud totiž stěžovatel kasační stížností
napadá rozhodnutí o odmítnutí žaloby, z povahy věci pro něj přichází v úvahu kasační důvod
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí
o odmítnutí návrhu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 7/2004 - 47 ze dne
18. 3. 2004; všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz). Naplnění tohoto důvodu přitom může založit i to, že rozhodnutí krajského
soudu je nepřezkoumatelné ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. – srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2016, č. j. 6 As 2/2015 - 128 nebo rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98.
K výtce stěžovatelky, že napadené usnesení městského soudu je nepřezkoumatelné
pro nesprávný závěr o možnosti podat řádný opravný prostředek v rámci správního řízení,
musí Nejvyšší správní soud uvést, že tuto argumentaci městský soud uvedl zcela obecně,
nadto nad rámec vlastního odůvodnění o nepřípustnosti žaloby v rámci obiter dictum,
tudíž nepředstavuje nosné důvody, na jejichž základě městský soud žalobu odmítl. I kdyby tyto
závěry byly v konkrétní věci nesprávné, nic to nemění na tom, že tato část odůvodnění
neobsahuje vlastní důvody pro výrok městského soudu o odmítnutí žaloby a že nelze
konstatovat jejich nezákonnost či vnitřní rozpornost s jinou částí odůvodnění rozhodnutí,
která obsahuje vlastní důvody pro odmítnutí žaloby. Ostatně Nejvyšší správní soud
již konstatoval, že kasační stížnost směřující pouze proti obiter dictum je nepřípustná - usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2007, č. j. 8 As 52/2006 - 74.
Ve vztahu k námitkám stěžovatelky, že rozhodnutí podle ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s.
je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 1 Afs 147/2005 – 107, nebo rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 2. 7. 2008, č. j. 1 Ans 5/2008 - 104) nutné vnímat materiálně, je nutno
uvést, že stěžovatelka přehlíží skutkové a právní okolnosti daného případu. Z obsahu
předloženého správního spisu vyplývá, že v roce 2008 bylo správními orgány v dané věci
rozhodnuto o nařízení odstranění předmětné stavby. Této skutečnosti si byla stěžovatelka zjevně
vědoma, neboť byla účastníkem tohoto řízení, a proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města
Prahy ze dne 22. 7. 2008, č. j. S-MHMP 206791/2008/OST/Be/Ja, podala žalobu,
kterou Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 11. 4. 2012, č. j. 5 Ca 327/2008 – 74.
Ohledně právního osudu předmětné stavby, resp. stavební úpravy, tedy bylo správními orgány
rozhodnuto, což bylo stěžovatelce známo. Na tuto okolnost se přitom stěžovatelka odkazovala
i ve svém podání ze dne 13. 2. 2013, v němž vyšla z toho, že předchozí rozhodnutí Magistrátu
hlavního města Prahy ze dne 22. 7. 2008 nebylo podle jejího názoru řádně doručeno V. P., tudíž
není pravomocné a vykonatelné, což umožňuje, aby mohla podat žádost o dodatečné stavební
povolení.
Z obsahu podání stěžovatelky ze dne 13. 2. 2013 tedy Nejvyššímu správnímu soudu
vyplývá, že stěžovatelka primárně namítala nedoručení rozhodnutí o předchozím odvolání,
z čehož dovozovala, že předchozí rozhodnutí o nařízení odstranění stavby není pravomocně
ukončené a tudíž vykonatelné, a proto nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté,
což jí umožňuje podat žádost o dodatečné stavební povolení. Žádost o dodatečné stavební
povolení tedy byla podána v úzké návaznosti na její primární argumentaci ohledně vadnosti
doručování předchozího rozhodnutí, proto nebyla podána samostatně. Za této situace
se Nejvyšší správní soud shoduje s postupem žalovaného, který na vzniklou situaci reagoval
neformálním sdělením, v němž stěžovatelku informoval o tom, že rozhodnutí o nařízení
odstranění stavby je pravomocné a vykonatelné, tudíž nelze této žádosti o dodatečné povolení
stavby vázané na zpochybnění právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí o nařízení stavby
vyhovět.
Nebylo tedy nutné, aby žalovaný vydával formální rozhodnutí o této žádosti
(patrně usnesení o zastavení řízení z důvodu, že zde existuje rozhodnutí o nařízení odstranění
stavby a rozhodnutí o zamítnutí dodatečného povolení stavby - §102 odst. 4 ve spojení s §101
písm. b) správního řádu), nýbrž stačilo neformální sdělení odkazující na toto předchozí
rozhodnutí, které stěžovatelce bylo zjevně rovněž známo, neboť proti němu ve své žádosti
ze dne 13. 2. 2013 fakticky brojila. Toto neformální sdělení přitom nemůže být samostatně
soudně přezkoumatelné, neboť pouze vychází z předchozího rozhodnutí o nařízení o odstranění
stavby, které soudně přezkoumatelné je (a také bylo – viz. rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 11. 4. 2012, č. j. 5 Ca 327/2008 – 74), neukládá tudíž stěžovatelce žádné nové povinnosti
nebo jí nepřiznává žádná nová práva, která by neměla již od roku 2008.
Nejvyšší správní soud přitom má za to, že stěžovatelce nebylo a není bráněno v podání
řádné žádosti o dodatečné povolení stavby. O takový případ podání žádosti o dodatečné
povolení stavby se však v projednávané věci zjevně nejednalo, neboť předmětná žádost
byla podána jako „sekundární“ v úzké návaznosti na primární žádost poukazující na vady
doručování předchozí rozhodnutí, čímž chtěla zpochybnit právní moc a vykonatelnost
rozhodnutí z roku 2008 o nařízení odstranění stavby. Jelikož žalovaný vyhodnotil, že primární
argumentace stěžovatelky ohledně nenabytí právní moci rozhodnutí o odstranění stavby
nebyla důvodná, nebylo nutné, aby se v rámci správního řízení podrobně zabýval sekundární
žádostí o dodatečné povolení stavby. Nejvyšší správní soud má přitom za to, že prostřednictvím
koncepce materiálního nahlížení na rozhodnutí dle ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. nelze jakýkoli
úkon správního orgánu, který dotčená osoba vnímá negativně, považovat za samostatně soudně
přezkoumatelné rozhodnutí prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, pokud
by to jako v posuzované věci vedlo k tomu, že fakticky by měl být přezkoumáván postup
vedoucí k vydání zcela jiného individuálního správního aktu (správního rozhodnutí vydaného
ve správním řízení), které mohlo (a ve skutečnosti rovněž bylo) soudně přezkoumatelné a také
přezkoumané k žalobě dle ustanovení §65 a násl. s. ř. s.
Jestliže stěžovatelka v neposlední řadě argumentuje tím, že V. P. neměla řádnou možnost
u soudu namítat vadnost předchozího rozhodnutí o nařízení odstranění stavby, musí Nejvyšší
správní soud stěžovatelku odkázat na zásadu vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí
bdělým). Jestliže stěžovatelka ve své žalobě proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze
dne 22. 7. 2008, č. j. S-MHMP 206791/2008/OST/Be/Ja, ve lhůtě dle ustanovení §72 s. ř. s.
namítala, že toto rozhodnutí nebylo řádně doručeno paní V. P., která byla imobilní, je zjevné, že
skutečnosti o údajně vadném doručování mohla stěžovatelka v roce 2008 zjistit primárně od paní
V. P., které nic nebránilo podat žalobu spolu se stěžovatelkou, zvláště když se jednalo o její
blízkou příbuznou. Pokud tak neučinila, nemůže stěžovatelka ve svém podání z 13. 2. 2013 (tj.
téměř po 5 letech od vydání tohoto rozhodnutí) namítat, že V. P. neměla možnost proti
vadnému doručení brojit.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je zjevně nedůvodná,
a v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka nebyla ve věci úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení; žalovaný,
který měl ve věci úspěch, žádné náklady nad rámec běžné správní činnosti nevynaložil, proto
Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. března 2017
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu