ECLI:CZ:NSS:2017:6.AS.325.2017:29
sp. zn. 6 As 325/2017 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: T. R., proti
žalovanému: Městský soud v Praze, se sídlem Spálená 2, Praha, o žalobě na ochranu před
nezákonným zásahem správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2017, č. j. 6 A 191/2017 - 14,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal ochrany
před nezákonným zásahem, který spatřoval v rozvrhu práce Městského soudu v Praze
pro rok 2016.
[2] Usnesením ze dne 14. 9. 2017, č. j. 6 A 191/2017 - 14, Městský soud v Praze žalobu odmítl.
Městský soud vyšel z toho, že žaloba je opožděná, neboť napadený rozvrh práce byl vydán dne
15. 12. 2015, tudíž žaloba podaná 6. 3. 2017 byla podána po uplynutí zákonné lhůty
podle ustanovení §84 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů.
[3] Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž namítal
nezákonnost, podjatost, zmatečnost, trestnou činnost úředních osob, nulitu všech úkonů
a nicotnost všech úkonů. Dále žádal o ustanovení zástupce, osvobození od soudních poplatků
a prodloužení lhůty k doplnění kasační stížnosti.
[4] Nejvyšší správní soud vyhodnocuje okolnosti, za nichž stěžovatel podává u soudů
návrhy na zahájení řízení a kasační stížnosti, jako projev svévolného a účelového uplatňování
práva (srov. k tomu obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2012,
č. j. 2 As 45/2012 – 11). Stěžovatel svá „práva“ uplatňuje zjevně šikanózním způsobem
a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné vedení
sporu (srov. k tomu obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2012,
č. j. 2 As 82/2012 – 13). V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni rozhodování v této věci
přes 320 spisů, kde stěžovatel vystupuje v pozici účastníka. Z evidence zdejšího soudu
je dále patrné, že množství stěžovatelem vedených sporů se v průběhu času zvyšuje.
Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede takové množství sporů, přirozeně samo o sobě neznamená,
že by jeho žádostem nemělo být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem
vedených sporů, spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů, či spíše
bezobsažných tvrzení ve výše popsané „formulářové“ podobě, kdy stěžovatel fakticky ve svých
„kasačních stížnostech“ obměňuje pouze čísla jednací napadených rozhodnutí správních soudů.
[5] Nejvyšší správní soud nevyzval stěžovatele k odstranění vad kasační stížnosti ani k provedení
standardních procesních úkonů, tj. nevyzval stěžovatele k předložení plné moci udělené
jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti, protože při předběžném posouzení
zjistil, že v posuzovaném případě je stěžovatel opět veden snahou vést „spor pro spor“.
Takové výzvy vůči stěžovateli neplní svůj účel a nevedou k řádné procesní přípravě řízení.
Tyto výzvy naopak rozehrávají písemný „ping pong“ mezi stěžovatelem a zdejším soudem,
který prodlužuje řízení o kasační stížnosti o několik týdnů až měsíců. Stěžovatel vždy žádá
o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud však tyto žádosti zamítne, neboť shledá kasační stížnost zjevně
bezúspěšnou. Výsledkem řízení pak bude jeho zastavení pro nezaplacení soudního poplatku
nebo odmítnutí návrhu pro neodstranění jeho vad.
[6] Nejvyšší správní soud nepochybuje, že tento bezúčelný a zcela neefektivní
postup by se odehrál i v posuzované věci. Žaloba nemá naději na úspěch, neboť stěžovatel
brojí proti rozvrhu práce soudu, který není soudně samostatně přezkoumatelný,
a to ani prostřednictvím žaloby na ochranu před nezákonným zásahem. Jak Nejvyšší správní
soud uvedl v rozsudku ze dne 19. 9. 2012, č. j. 1 As 48/2012 - 28, „Rozvrh práce soudu (§41
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů) není rozhodnutím podle §65
odst. 1 s. ř. s.“ K obdobnému závěru (a to přímo ve vztahu ke stěžovateli) dospěl Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 20. 9. 2017, č. j. 2 As 182/2017 – 102, k němuž je uvedena právní věta
„Má-li účastník soudního řízení za to, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod) v důsledku toho, že v jeho věci byl uplatněn rozvrh práce soudu, který nevyhovuje
zákonným a ústavním požadavkům kladeným na tento druh aktu, nejsou k ochraně tohoto jeho práva povolány
soudy ve správním soudnictví prostřednictvím soudního řízení správního, jehož meritem by bylo posuzování
zákonnosti či ústavnosti dotčeného rozvrhu práce. Právu na zákonného soudce totiž poskytují ochranu obecné
soudy jedině k námitce účastníka předchozího řízení vznesené v řízení o opravném prostředku proti soudnímu
rozhodnutí. V rámci řízení o opravném prostředku je pak namístě se s námitkou nezákonnosti či neústavnosti
předmětného rozvrhu práce náležitě vypořádat. Nedává-li právní řád účastníku řízení k dispozici opravný
prostředek proti rozhodnutí obecného soudu (a to ani mimořádný) spojený s devolutivním účinkem, je k ochraně
práva účastníka řízení na zákonného soudce povolán Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti dle §72 odst. 1
písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.“
[7] Jestliže Nejvyšší správní soud v citovaných rozhodnutích dospěl k závěru, že proti rozvrhu
práce soudu se nelze bránit žalobami podle soudního řádu správního, nelze se od těchto závěrů
odchýlit. Práva účastníka řízení na zákonného soudce jsou totiž dostatečně chráněna zákonnými
prostředky v rámci příslušného řízení, které takový účastník vede – srov. nález Ústavního soudu
ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2769/15. Opakovaně podávané kasační stížnosti stěžovatele
v podobných věcech, v nichž se domáhá přezkumu rozvrhu práce, i přes opakované poučení
o správném procesním postupu proto Nejvyšší správní soud vyhodnocuje jako šikanózní
a obstrukční přístup, tudíž se jimi Nejvyšší správní soud nebude meritorně zabývat.
[8] Nejvyšší správní soud proto stěžovatelovu kasační stížnost a limine odmítá pro vady
podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.), za použití ustanovení §120 s. ř. s.
[9] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s ustanovením §60
odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s, podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. října 2017
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu