ECLI:CZ:NSS:2017:7.AS.371.2017:14
sp. zn. 7 As 371/2017 - 14
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: A. Ž., proti žalovanému:
Vězeňská služba České republiky, Generální ředitelství Vězeňské služby, se sídlem
Soudní 1672/1a, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 31. 10. 2017, č. j. 3 A 146/2017 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce podal k Městskému soudu v Praze žalobu na ochranu před nezákonným zásahem
správního orgánu, jenž měl spočívat ve skutečnosti, že jej orgány Vězeňské služby České republiky
dne 26. 9. 2017, při eskortování z věznice Mírov do věznice Praha – Pankrác, podrobily nezákonné
aplikaci donucovacích prostředků. Současně požádal o přiznání osvobození od soudních poplatků.
[2] Městský soud žalobce vyzval usnesením ze dne 11. 10. 2017, č. j. 3 A 146/2017 – 8,
aby ve lhůtě 14 dnů od doručení tohoto usnesení doložil své sociální a majetkové poměry. Za tímto
účelem mu současně zaslal k vyplnění formulář Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech
pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce.
[3] Žalobce v prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech uvedl, že pracovní
poměr nemůže uzavřít z důvodu nemožnosti uzavřít řádnou pracovní smlouvu. Dále uvedl,
že nevlastní žádný majetek, pobírá pouze sociální kapesné ve výši 100 Kč měsíčně. Zároveň má
nesplacené závazky v celkové výši 294.428 Kč.
[4] Městský soud v záhlaví označeným usnesením žádost stěžovatele o osvobození od soudních
poplatků zamítl. Městský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek
ze dne 3. 2. 2010, č. j. 3 As 28/2009 - 147), jakož i Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 25. 6. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 1589/2014) uvedl, že při rozhodování o osvobození od soudního poplatku není
rozhodným kritériem pouhá objektivní nemajetnost, ale je nutno posoudit možnosti účastníka řízení
opatřit si prostředky na úhradu soudních poplatků. Nelze zohlednit nemajetnost, která je důsledkem
skutečnosti, že žadatel nepracuje z vlastního rozhodnutí. Městský soud dále odkázal na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3877/2014, ve kterém soud přímo ve vztahu
k žalobci konstatoval, že uvedený závěr platí obdobně pro práci ve výkonu trestu odnětí svobody.
Podle městského soudu by bylo v rozporu se smyslem institutu osvobození od soudních poplatků,
aby byla zohledňována nemajetnost žalobce, pokud z vlastního rozhodnutí odmítá vykonávat
činnost, z níž by mu mohl plynout příjem. Podle městského soudu není rozhodné,
že lze předpokládat, že případný výdělek by nebyl dostatečný pro úhradu poplatku, neboť podstatné
je jeho svobodné rozhodnutí vyloučit z majetkových poměrů příjmovou složku, jíž může objektivně
dosahovat. Závěrem městský soud upozornil, že podle Nejvyššího soudu žalobce zcela zjevně
opakovaně zneužívá svého práva na přístup k soudu (rozsudek ze dne 18. 2. 2015,
sp. zn. 30 Cdo 2681/2014).
II.
[5] Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Podle něj by rozhodujícím faktorem měla být objektivní situace stěžovatele, tj. jeho nezaměstnanost
a nemajetnost, nikoliv hypotetické úvahy soudu. Stěžovatel je kdykoliv připraven uzavřít řádný
pracovněprávní vztah, avšak Vězeňská služba ČR toto v rozporu s platnými právními předpisy
odmítá. Zaplacení soudního poplatku je pro stěžovatele překážkou pro přístup k soudní ochraně.
Stěžovatel dále polemizoval s rozhodovací činností soudů a dovozoval porušení Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení městského soudu zrušil.
III.
[6] Nejvyšší správní soud na úvod konstatuje, že nepožadoval zaplacení soudního poplatku
za kasační stížnost, jelikož povinnost zaplatit poplatek má stěžovatel jen tehdy, směřuje-li jeho
kasační stížnost proti rozhodnutí městského soudu o návrhu ve věci samé či o jiném návrhu, jehož
podání je spojeno s poplatkovou povinností (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, bod 27, publ. pod č. 3271/2015 Sb. NSS). V nyní
souzené věci se ze stejných důvodů neuplatní ani §105 odst. 2 s. ř. s. o povinném zastoupení
advokátem (viz shora zmiňované usnesení rozšířeného senátu, konkrétně jeho bod 29); Nejvyšší
správní soud proto stěžovatele nevyzýval k doložení povinného zastoupení.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Podstatou kasační stížnosti je nesouhlas stěžovatele s posouzením právní otázky splnění
zákonných podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků ze strany městského soudu.
[10] Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem je zejména
ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle §36 odst. 3 s. ř. s.
„[ú]častník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti
osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně,
jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh
zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.“ Účastníkovi lze přiznat osvobození od soudních
poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry, a to zcela nebo zčásti. Žadatel je přitom povinen soudu
prokázat věrohodným způsobem své majetkové a sociální poměry.
[11] V prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních
poplatků stěžovatel uvedl, že pracovní vztah nemůže uzavřít z důvodu nemožnosti uzavřít řádnou
pracovní smlouvu (z důvodu jeho nesouhlasu s právní úpravou zaměstnávání osob ve výkonu trestu).
V potvrzení dále uvedl, že nevlastní žádný majetek, pobírá pouze sociální kapesné ve výši 100 Kč
měsíčně.
[12] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu při rozhodování o osvobození
od soudních poplatků musí správní soud přihlížet k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši
soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného
nároku a k dalším obdobným okolnostem. Při hodnocení majetkových poměrů žadatele je třeba
přihlédnout nejen k výši jeho příjmů a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho
možnosti si tyto prostředky opatřit. Rozhodnutí o žádosti pak musí vždy vycházet z konkrétního
posouzení naplnění výše uvedených podmínek a musí odpovídat tomu, aby žadateli nebylo jen
pro jeho majetkové a sociální poměry znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo. Osvobození
od soudních poplatků je proto možno přiznat pouze osobě, která objektivně není schopna soudní
poplatek zaplatit a nemá jinou možnost, jak se domoci svých práv než cestou soudního řízení. Vždy
je však nutno přihlížet i ke konkrétním možnostem žadatele finanční prostředky si opatřit (rozsudky
ze dne 3. 2. 2010, č. j. 3 As 28/2009 – 147, ze dne 21. 6. 2013, č. j. 5 As 33/2013 – 13, či ze dne
10. 4. 2017, č. j. 7 As 85/2017 – 15). Citované závěry byly rovněž aprobovány Ústavním soudem (viz
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 311/16, dostupné tak jako ostatní
zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu z http://nalus.usoud.cz/). Obdobně Nejvyšší soud ve své
judikatuře setrvale uvádí, že „[o]svobození od soudních poplatků odůvodňují poměry žadatele zpravidla tehdy,
nemohl-li by platit náklady bez ohrožení výživy vlastní a výživy osob, k nimž má podle zákona vyživovací povinnost.
I když je věcí osobního rozhodnutí každého, zda hodlá pracovat, nemůže být zohledněna nemajetnost jako
důsledek skutečnosti, že nepracuje z vlastního rozhodnutí. Nebrání-li proto žadateli o osvobození od soudních
poplatků v práci nebo v jiné výdělečné činnosti zdravotní důvody nebo to, že přes evidenci u příslušného úřadu práce
práci nesehnal, nebo jiné objektivní okolnosti, nelze nemajetnost jako důsledek absence příjmů z pracovního nebo
obdobného poměru uvádět jako důvod pro osvobození od povinnosti platit soudní poplatky. Celkové zhodnocení všech
okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník)
je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů
spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením)“ (usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn.
30 Cdo 1589/2014, dostupné z www.nsoud.cz, aprobované usnesením Ústavního soudu
ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3368/2015).
[13] S ohledem na uvedené je nutno souhlasit s postupem městského soudu, který v souladu
s citovanou judikaturou zohlednil možnosti stěžovatele opatřit si prostředky na úhradu soudního
poplatku. Argumentace stěžovatele stran nezbytnosti posuzovat pouze objektivní majetnost žadatele,
nikoliv hypotetickou možnost obstarat si prostředky na zaplacení soudního poplatku, je lichá.
[14] Stěžovatel v Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních
poplatků a ustanovení zástupce konkrétně uvedl, že nemůže uzavřít pracovněprávní vztah. Městský soud
k tomu konstatoval, že je mu z jeho úřední činnosti známo (zejména ze spisového materiálu ve věci
vedené pod sp. zn. 10 A 210/2016), že stěžovateli je na účet poukazováno pouze sociální kapesné
ve výši 100,- Kč, a také že stěžovatel není pracovně zařazen na žádném pracovišti věznice Mírov.
Od roku 2008 nepodal žádnou žádost o pracovní zařazení. Městský soud uvedl, že z uvedených
podkladů nevyplývá, že by pracovní zařazení stěžovatele nebylo možné z jakýchkoliv objektivních
příčin.
[15] V posuzovaném případě tedy vyšlo v řízení najevo, že důvodem absence příjmů stěžovatele
nejsou objektivní okolnosti jako např. zdravotní stav či nemožnost sehnat pracovní místo, nýbrž
nesouhlas se zákonnou úpravou zaměstnávání osob ve výkonu trestu odnětí svobody. Vzhledem
k tomu, že stěžovatel má objektivní možnost příjmu, které však ze svého vlastního rozhodnutí
nevyužívá, nelze přisvědčit tomu, že byly splněny podmínky pro osvobození od soudního poplatku.
Podobnou argumentací stěžovatele se zdejší soud již opakovaně zabýval. Např. v nedávném
rozsudku ze dne 26. 10. 2017, č. j. 5 As 275/2017 – 26, zdejší soud uvedl, že „Stěžovatel v Prohlášení
o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce výslovně
uvedl (a v kasační stížnosti potvrdil), že nemůže uzavřít pracovněprávní vztah, neboť se na zaměstnávání vězňů
nevztahuje zákoník práce ani zákon o zaměstnanosti. Vězeňská služba však potvrdila, že stěžovatel není zaměstnán
z důvodu, že nepodal žádost o pracovní zařazení, přičemž Nejvyšší správní soud nemá důvod považovat toto tvrzení
správního orgánu za nevěrohodné. V posuzovaném případě tedy vyšlo v řízení najevo, že důvodem absence příjmů
stěžovatele nejsou objektivní okolnosti jako např. zdravotní stav či nemožnost sehnat pracovní místo, nýbrž
stěžovatelův nesouhlas se současnou zákonnou úpravou zaměstnávání osob ve výkonu trestu odnětí svobody. Současně
stěžovatel neuvádí žádná konkrétní porušení pracovních podmínek, která by dosahovala intenzity porušení základních
práv a svobod, a vyžadovala by proto ochranu. Nejvyšší správní soud tedy v souladu s městským soudem neshledal
stěžovatelem uvedené důvody nemajetnosti dostačujícími k aplikaci (ve své podstatě výjimečného) institutu
individuálního osvobození od soudních poplatků. Vzhledem k tomu, že stěžovatel objektivně má možnost příjmu,
které však ze svého vlastního rozhodnutí nevyužívá, nelze přisvědčit stěžovatelovu hypotetickému tvrzení, že i kdyby
byl pracovně zařazen, jeho příjem by na úhradu soudních poplatků a odměny zástupce nepostačoval vzhledem
k současné výši jeho dluhů.“
[16] Od uvedených závěrů neshledal zdejší soud důvod se odchýlit a v plném rozsahu na ně
odkazuje. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádnou jinou nezákonnost či vadu, pro kterou by bylo
nutno přistoupit ke zrušení usnesení městského soudu. Městský soud se řádně zabýval majetkovými
poměry stěžovatele, přičemž postupoval zcela v souladu s právní úpravou a judikaturou. Z výše
uvedených důvodů nepřisvědčil soud stěžovateli ani v argumentaci poukazující na porušení zákona,
resp. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ani stěžovatelova obecná argumentace
o postupu soudů v jiných věcech, porušování jeho práv atp., nic nemění na zákonnosti nyní
přezkoumávaného rozhodnutí. Obdobnou argumentací stěžovatele se jak Nejvyšší správní soud, tak
i Nejvyšší soud opakovaně zabývaly a neshledaly ji důvodnou (viz např. řízení ve věcech
sp. zn. 2 As 190/2017, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, sp. zn. 30 Cdo 3877/2014 a další obdobná řízení).
[17] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[18] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Mgr. David Hipšr
předseda senátu