ECLI:CZ:NSS:2017:7.AZS.211.2017:32
sp. zn. 7 Azs 211/2017 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: P. T., zastoupen Mgr. Ing.
Jakubem Backou, advokátem se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 5. 2017, č. j. 17 A 38/2017 – 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta Mgr. Ing. Jakuba Backy, se u r č u je částkou 8 228 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 2. 2017, č. j. OAM-31/LE-LE05-LE05-PS-2017, byl
žalobce zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců podle §46a odst. 1 písm. e) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu).
II.
[2] Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, který ji
zamítl shora označeným rozsudkem. Krajský soud se ztotožnil se žalovaným, že byly splněny
podmínky uvedené v §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, přičemž použití zvláštních opatření
podle §47 zákona o azylu by v případě žalobce nebylo účinné. Podle krajského soudu žalovaný
vycházel ze skutečností, které ve svém souhrnu svědčily závěru o nutnosti zajištění žalobce
a nemožnosti uložení zvláštních opatření. Z uvedených důvodů krajský soud žalobu zamítl.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti uvedenému rozsudku krajského soudu kasační
stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle stěžovatele jsou závěry
žalovaného stran nemožnosti užití zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu nesprávné
a nedostatečné. Žalovaný nadto nezohlednil konkrétní okolnosti dané věci. Krajský soud proto
neměl aprobovat závěry žalovaného. Poukázal i na smysl zavedení institutu zvláštních opatření
a k tomu se vztahující judikaturu. S ohledem na uvedené důvody stěžovatel navrhl zrušení
rozsudku krajského soudu a rozhodnutí žalovaného.
IV.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, když má za to, že napadený rozsudek soudu byl vydán v souladu s právními předpisy
a uplatněné kasační námitky nejsou důvodné. Žalovaný je názoru, že postupoval v souladu
se zákonem o azylu. Žalovaný dále uvedl, že zajištění stěžovatele bylo ukončeno dne 19. 5. 2017.
Tato skutečnost zakládá důvod pro zastavení řízení o kasační stížnosti dle §46a odst. 9 zákona
o azylu.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[6] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že na projednávaný případ nedopadá §104a s. ř. s.
V přezkoumávané věci se jedná o povinnost stěžovatele setrvat v zařízení pro zajištění cizinců.
Nejedná se o udělení nebo neudělení mezinárodní ochrany. Proto nebylo třeba zabývat
se přijatelností kasační stížnosti (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2014,
č. j. 2 Azs 10/2013 - 62, ze dne 31. 7. 2013, č. j. 7 Azs 19/2013 - 38, nebo usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2015, č. j. 9 Azs 66/2014 - 69, publikované
pod č. 3181/2015 Sb. NSS; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná také na www.nssoud.cz).
[7] Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, zda se v tomto řízení projeví změna,
kterou přinesla novelizace zákona o azylu provedená s účinností od 15. 8. 2017 zákonem
č. 222/2017 Sb. Podle nového (nyní účinného) znění §46a odst. 9 zákona o azylu by fakt,
že stěžovatel již není v průběhu řízení o kasační stížnosti nadále zajištěn, vedl k zastavení řízení.
[8] V procesním právu se uplatňuje obecné pravidlo, podle něhož soud postupuje podle
procesního předpisu ve znění účinném v době rozhodování. V tomto případě ovšem Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že existují důvody pro odklon od tohoto obecného pravidla.
[9] Těmito důvody jsou samotné principy právního státu, konkrétně princip dělby moci,
a dále právo na spravedlivý proces zahrnující předvídatelnost soudního rozhodování ve spojení
s očekáváním jistého postupu soudu vzniklým účastníku v okamžiku, kdy řízení svým úkonem
zahájil. Tyto principy vylučují jakýkoli zásah zákonodárce do výkonu spravedlnosti mající za cíl
ovlivnit soudní rozhodnutí v určitém (zahájeném) sporu, pokud k takovému zásahu neexistují
závažné důvody v obecném zájmu (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva
ze dne 28. 10. 1999, stížnosti č. 24846/94, 34165/96 a 34173/96, ve věci Zielinski, Pradal
a Gonzalez a ostatní proti Francii, nebo ze dne 9. 12. 1994, stížnost č. 13427/87, ve věci Stran Greek
Rafineries a Stratis Andreadis proti Řecku, dostupné z http://hudoc.echr.coe.int/).
[10] Stěžovatel podal žalobu, jakož i kasační stížnost, v době, kdy zákon o azylu nevylučoval
jeho věc z meritorního přezkumu správními soudy z důvodu ukončení zajištění, a tak mohl
legitimně očekávat, že jeho žaloba i kasační stížnost bude řádně projednána. Nejvyšší správní
soud neshledal existenci žádných závažných důvodů, proč by měl v obecném zájmu rezignovat
na přezkum zákonnosti rozsudku krajského soudu ve věci zajištění stěžovatele, proto kasační
námitky stěžovatele věcně posoudil s přesvědčením, že jde o postup ústavně konformní.
[11] Nejvyšší správní soud se dále zabýval důvodností uplatněných kasační námitek.
[12] Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu představuje
zajištění citelný zásah do základního práva jednotlivce na nedotknutelnost jeho osoby a na osobní
svobodu (srov. čl. 7 odst. 1 a čl. 8 Listiny), který je přípustný jen za podmínek stanovených
zákonem a souladných s ústavním pořádkem [blíže viz např. usnesení rozšířeného senátu
ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, č. 2524/2012 Sb. NSS, rozsudek ze dne 22. 7. 2010,
č. j. 9 As 5/2010 - 74, č. 2129/2010 Sb. NSS, či nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009,
sp. zn. Pl. ÚS 10/08, č. 229/2009 Sb.].
[13] V daném případě byl stěžovatel zajištěn podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Podle
tohoto ustanovení může ministerstvo v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele
o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců,
nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany
podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost
o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění,
vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu
trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní
ochrany dříve.
[14] Podle §47 odst. 1 zákona o azylu se zvláštním opatřením rozumí rozhodnutím
ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat
se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době
ministerstvem stanovené.
[15] Důvody zajištění podle §46a a institut zvláštních opatření podle §47 transponují
do vnitrostátního práva čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU,
kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (dále jen „přijímací
směrnice“). Podle čl. 8 odst. 3 písm. d) přijímací směrnice, přitom žadatel o mezinárodní ochranu
může být zajištěn, „ je-li zajištěn v rámci řízení o navrácení podle [návratové směrnice] za účelem přípravy
navrácení nebo výkonu vyhoštění a mohou-li členské státy na základě objektivních kritérií, včetně skutečnosti,
že daný žadatel již měl možnost přístupu k azylovému řízení, řádně doložit, že existují oprávněné důvody
pokračování se domnívat, že žadatel činí žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil
výkon rozhodnutí o navrácení “. Tento důvod zajištění byl pak transponován do §46a odst. 1 písm. e)
zákona o azylu, podle kterého „[m]inisterstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele
o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit
zvláštní opatření, jestliže …e) byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců
a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem
vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání
nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní
ochrany dříve“. Z uvedených ustanovení zákona o azylu a přijímací směrnice je zřejmé,
že důvodem, který ospravedlňuje zajištění žadatele o mezinárodní ochranu, je v tomto případě
obava, že se podáním žádosti o mezinárodní ochranu snaží vyhnout realizaci správního
vyhoštění.
[16] Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky ze dne
31. 8. 2017, č. j. 1 Azs 243/2017 - 25, ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 - 48), zajištění
podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu má za cíl znemožnit zneužití zákona podáním účelové
žádosti o mezinárodní ochranu a dosažení takových podmínek, které cizinci umožní vyhnout
se již uloženému správnímu vyhoštění. Aniž by tím byl jakkoliv předjímán výsledek řízení
o mezinárodní ochraně, jedná se o preventivní opatření, které má zabezpečit dostupnost žadatele
pro výkon rozhodnutí o vyhoštění pro případ, že by se rozhodnutí o správním vyhoštění stalo
vykonatelným v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně.
[17] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se žalovaným, že obsah správního spisu poskytuje
jednoznačnou oporu pro závěr, že byly splněny podmínky uvedené v §46a odst. 1 písm. e)
zákona o azylu. Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel o udělení mezinárodní ochrany požádal
teprve poté, co mu bylo uloženo vyhoštění, resp. poté co byl zajištěn a umístěn do zařízení
pro zajištění cizinců. Předtím však na území České republiky pobýval řadu měsíců. Během tohoto
období se mohl po území České republiky volně pohybovat a mohl se tedy dostavit buď
na příslušný orgán Policie ČR, či přímo do přijímacího střediska Ministerstva vnitra a podat
žádost o mezinárodní ochranu, což však neučinil (o tu ostatně mohl požádat již v Polsku, kde
pobýval delší dobu před příjezdem do České republiky).
[18] S ohledem na obsah spisu se zdejší soud ztotožňuje se žalovaným i v tom, že v dané věci
nebylo možno uložit mírnější opatření ve smyslu §47 zákona o azylu. Použití mírnějších
prostředků než zajištění předpokládá, že se žadatel o mezinárodní ochranu těmto zvláštním
opatřením podřídí, že je bude dodržovat a že je důvodné se domnívat, že jejich uložení bude
dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci
mezinárodní ochrany (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2016,
č. j. 7 Azs 195/2016 - 21, ze dne 13. 4. 2017, č. j. 7 Azs 47/2017 - 26). Nejvyšší správní soud
považuje skutečnosti zjištěné ve správním řízení za jednoznačně relevantní pro úvahu
o neúčinnosti zvláštních opatření. Předně poukazuje zdejší soud na výše uvedené a s poukazem
na obsah správního spisu dodává, že stěžovatel pobýval na území České republiky bez platného
cestovního dokladu a pobytového oprávnění, nerespektoval povinnost vycestovat z území
členských států Evropské unie, za úplatu si opatřil padělané doklady, kterými se prokazoval
a vydával se za jinou osobu (občana EU). S ohledem na výše uvedené tedy nelze předpokládat,
že by stěžovatel dodržoval povinnosti ve smyslu §47 zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2017, č. j. 4 Azs 105/2017 - 24). Nelze proto vytýkat
žalovanému, že k aplikaci těchto opatření nepřistoupil.
[19] V souladu se svou judikaturou zdejší soud dodává, že „odůvodněný závěr o nezbytnosti
stěžovatele zajistit sám z povahy věci vylučuje aplikaci zvláštních opatření. Pokud žalovaný svůj závěr
o nezbytnosti zajištění stěžovatele důkladně odůvodnil, a z jeho rozhodnutí je nadto zjevné, že se, byť v omezeném
rozsahu, zabýval i možností aplikace zvláštních opatření, neshledal v jeho postupu Nejvyšší správní soud
pochybení. Stěžovatel se mýlí, pokud uvádí, že mu žalovaný přičítá některé skutečnosti k tíži dvakrát. Podle
Nejvyššího správního soudu se aplikace institutu zajištění a zvláštních opatření navzájem mohou vylučovat. Proto,
pokud je určitá okolnost vyhodnocena jakožto důvod pro uložení zajištění, z povahy věci takové vyhodnocení
v některých případech zároveň způsobuje, že zmíněná okolnost nemůže být využita v prospěch aplikace zvláštního
opatření. Žalovaný tedy nepřičítal stěžovateli jednotlivé okolnosti k tíži dvakrát, ale naopak vždy vysvětlil,
že určitá skutečnost osvědčuje nezbytnost uložení zajištění a zároveň vylučuje aplikaci zvláštních opatření. Takový
postup je podle Nejvyššího správního soudu nejen logický, ale zároveň zákonný.“ (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2017, č. j. 4 Azs 105/2017 - 24).
[20] Stěžovatelův odkaz na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod sp. zn. 5 Azs 20/2016, není případný. V nyní projednávané věci žalovaný stěžovatelův případ
dostatečně posoudil z hlediska možnosti aplikace zvláštních opatření, resp. dostatečně a správně
vysvětlil, proč je nezbytné stěžovatele zajistit. Podrobněji viz výše. Tím se projednávaná věc
odlišuje od stěžovatelem označené věci.
[21] Zdejší soud nesouhlasí se stěžovatelem ani v námitce poukazující na nepřezkoumatelnost
rozhodnutí žalovaného a krajského soudu. Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu
a Nejvyššího správního soudu, má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být
patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování
rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých
důvodů považuje argumentaci účastníků řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne
11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005,
č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75). Meritorní přezkum
rozsudku je možný pouze za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno
o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho
výroku. Výše uvedené požadavky dopadají i na rozhodnutí správních orgánů (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007 - 84, ze dne ze dne 23. 7. 2009,
č. j. 9 As 71/2008 - 109, ze dne 28. 3. 2013, č. j. 7 As 92/2012 - 41, ze dne 16. 7. 2014,
č. j. 3 As 111/2013 - 25 atp.). Žalovaný i krajský soud postupovali v souladu s citovanou
judikaturou. Stejně tak nelze souhlasit s výtkami poukazujícími na nedostatečnou individualizaci.
Žalovaný a následně krajský soud zohlednili zcela konkrétní okolnosti dané věci.
[22] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[23] Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
[24] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný,
nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože podle obsahu spisu mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné
úřední činnosti nevznikly.
[25] Stěžovatel byl v řízení zastupován advokátem, který mu byl ustanoven v řízení
před krajským soudem. Podle §35 odst. 8 poslední věty s. ř. s. platí, že zástupce ustanovený
v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační
stížnosti. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7
ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud určil odměnu výše uvedenému advokátovi
ve výši 8 228 Kč [dva úkony právní služby po 3 100 Kč dle §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s přihlédnutím k ustanovení §11 odst. 1 písm. c)
a d) téže vyhlášky (doložená porada advokáta s klientem přesahující jednu hodinu a návrh ve věci
samé – kasační stížnost), a dva režijní paušály po 300 Kč dle 13 odst. 3 téže vyhlášky]. Vzhledem
k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, odměna je dále zvýšena o částku
odpovídající této dani, kterou je povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů
odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Celková částka 8 228 Kč bude
k rukám advokáta vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. října 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu