ECLI:CZ:NSS:2017:9.AFS.28.2017:48
sp. zn. 9 Afs 28/2017 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: D. B., zast.
Mgr. Michalem Žibřidem, advokátem se sídlem náměstí Tomáše Bati 424/2, Sezimovo Ústí, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 1. 2014, č. j. 2397/14/5000-14303-711514, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 1. 2017,
č. j. 15 Af 19/2014 – 66,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) shora označený rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 1. 2014, č. j. 2397/14/5000-14303-711514. Tímto
rozhodnutím bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeny dodatečné platební výměry Finančního
úřadu pro Ústecký kraj, Územního pracoviště v Ústí nad Labem ze dne 8. 8. 2013, č. j.
1592484/13/2501-24801-506414, č. j. 1592491/13/2501-24801-506414, č. j. 1592493/13/2501-
24801-506414, č. j. 1592495/13/2501-24801-506414, č. j. 1592498/13/2501-24801-506414, č. j.
1592500/13/2501-24801-506414, č. j. 1592501/13/2501-24801-506414, č. j. 1592502/13/2501-
24801-506414, č. j. 1592503/13/2501-24801-506414, kterými byla stěžovateli na základě daňové
kontroly doměřena daň z přidané hodnoty (dále také „DPH“) za 4. čtvrtletí roku 2009 až
4. čtvrtletí roku 2011 a stanovena povinnost uhradit penále.
[2] Ze správního spisu soud zjistil, že d ne 26. 10. 2012 byla správcem daně na základě
výsledků vyhledávací činnosti zahájena daňová kontrola za účelem prověření skutečností
rozhodných pro správné zjištění, stanovení a placení daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací
období roku 2009 až 2011 a daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2009
až 4. čtvrtletí roku 2011. V souvislosti s tím byly již v rámci vyhledávací činnosti správci daně
zapůjčeny doklady, evidence a další písemnosti a správce daně si nově vyžádal i další listiny
potřebné k provedení této kontroly.
[3] Dne 18. 4. 2013 vyzval správce daně stěžovatele výzvou č. j. 1028160/13/2501-05401-
506031 mimo jiné k předložení důkazních prostředků prokazujících nárok na odpočet daně
z přidané hodnoty ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty,
ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“),
tj. že zdanitelná plnění uváděná na konkrétních fakturách (stavební práce) skutečně od plátců
přijal a použil pro uskutečnění své ekonomické činnosti. Stěžovatel byl zejména vyzván
k doložení podrobného rozpisu provedených prací s jejich termíny, způsobu kontroly a převzetí,
popřípadě k předložení pomocných stavebních deníků či evidencí výkonů, dále objednávek
na provedení výkonů v rámci jedné stavební akce, smluv o dílo uzavřených s plátci, protokolů
o předání a převzetí díla a dalších důkazních prostředků prokazujících jím tvrzené skutečnosti.
Obdobnou povinnost stanovil správce daně i ohledně uplatněného nároku na odpočet daně
za ubytování a nákup pohonných hmot. Současně vyjádřil své pochybnosti o tom, zda práce
deklarované na fakturách byly skutečně ze strany plátců provedeny v rozsahu, jak doklady
uvádějí, a zda výdaje za ubytování a pohonné hmoty vznikly v souvislosti s podnikatelskou
činností stěžovatele. Uvedené pochybnosti vyplývají mimo jiné z absence smluv uzavřených
s plátci a objednávek na provedení výkonů.
[4] Soud se nejprve zabýval námitkou nezákonnosti výzvy ze dne 18. 4. 2013, spočívající
v tvrzeném nedostatku pochybností správce daně ohledně stěžovatelem uplatněného odpočtu
daně.
[5] Nárok na odpočet DPH nemá základ ve formálním dokladu, ale
v existenci zdanitelného plnění jakožto předmětu daně (srov. §2 zákona o dani z přidané
hodnoty). Zákonný nárok na odpočet DPH je podmíněn formálním vykázáním zdanitelného
plnění - daňovým dokladem se všemi náležitostmi, ale nikdy nemůže být přiznán v případě,
že existují pochybnosti o faktickém uskutečnění zdanitelného plnění. Zákon tedy nestojí pouze
na formálním vykázání zdanitelného plnění, ale na stavu faktickém. Jiný závěr by popíral smysl
a účel zákona. Shodný názor vyslovil také Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 8. 2008,
č. j. 9 Afs 204/2007 – 72.
[6] Stěžovatel prokazoval deklarovaný nárok zejména fakturami vystavenými za jím
objednané stavební práce, ze kterých však nebylo možné jednoznačně dovodit, o jaké práce
se konkrétně mělo jednat, kde přesně měly být provedeny či v jaké míře. Předmět vymezený
na fakturách byl uveden jen obecně ve smyslu „fakturujeme Vám provedené stavební práce v obci X“.
[7] Stěžovatel byl k doložení dalších důkazů (písemností) vyzván v souladu se zákonnou
úpravou, neboť pochybnosti správce daně byly důvodné. Vzhledem k uvedenému není důvodná
námitka, že existence správcem daně požadovaných důkazních prostředků není vyžadována
žádným předpisem. Ve výzvě správce daně uvedl možné důkazní prostředky (doložení rozpisu
provedených prací s jejich termíny, jak a kým byly kontrolovány a přebírány atd.), avšak současně
stěžovateli umožnil uvedené skutečnosti doložit i jakýmkoliv jiným vhodným způsobem
(srov. stranu 5 výzvy - „popř. doložte jiné důkazní prostředky prokazující výše uvedené skutečnosti“). Bylo
proto k tíži stěžovatele, jestliže na výzvu žádným způsobem nereagoval a důkazní prostředky
správci daně nepředložil.
[8] Soud se neztotožnil s tvrzením, že ačkoliv stěžovatel správci daně předložil rámcovou
smlouvu o dílo č. 2009001 a smlouvu o dílo č. 1, tento uvedené důkazy zcela ignoroval
a nezohlednil je při hodnocení důkazů. Jak ve zprávě o daňové kontrole ze dne 6. 8. 2013,
č. j. 1590941/13/2501-05401-506031, jež byla podkladem pro odůvodnění jednotlivých
dodatečných platebních výměrů, tak i v napadeném rozhodnutí žalovaného správní orgány
konstatovaly, že uvedené důkazy měly k dispozici. Ze správního spisu rovněž vyplývá, že uvedené
písemnosti stěžovatel správci daně předal a ten mu je opět dne 6. 5. 2013 vrátil. Stěžovatel těmito
doklady již nedisponuje, ačkoliv tvrdil, že mají důkazní hodnotu, která by měla změnit náhled
na projednávanou věc. Jeho povinností je, aby svá tvrzení doložil, což v daném případě neučinil.
[9] Stěžovatel prakticky až na jedinou výjimku nedoložil žádné smlouvy a objednávky či, jak
správně správce daně poukázal, např. pomocný stavební deník, evidenci výkonů a další doklady,
jež by předmět plnění vymezily, resp. pomohly prokázat, že byly dané práce skutečně provedeny
tak, jak je ve fakturách uvedeno.
[10] K důkaznímu návrhu ohledně zjištění plnění daňové povinnosti A. S. soud konstatuje, že
tento důkaz provést nemohl, a to s ohledem na jeho opožděnost, neboť stěžovatel tento důkaz
nenavrhl v daňovém řízení. Tento důkaz mohl a měl navrhnout již v daňovém řízení, neboť
tento důkaz měl sloužit zjevně k prokázání skutečností, o kterých byl daňový subjekt ze strany
finančních orgánů dostatečně informován. Koncepce daňového řádu je založena na součinnosti
daňového subjektu se správcem daně. Pokud daňový subjekt svoji důkazní povinnost nesplní,
nemůže pak již rozhodnutí finančních orgánů z této skutečnosti vycházející následně
zpochybňovat v řízení před soudem tím, že bude dodatečně navrhovat provedení důkazů, které
již mohl uplatnit v daňovém řízení. Řízení před soudem nemá nahrazovat řízení před správním
orgánem a daňový subjekt nemůže svoji liknavost v daňovém řízení zhojit až v řízení soudním. V
opačném případě by totiž byla zpochybňována samotná koncepce správního soudnictví, založená
na přezkumu správních rozhodnutí (viz rozsudek NSS ze dne 22. 5. 2009, sp.zn. 2 Afs 35/2009,
rozsudek NSS ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 5 Afs 44/2008, rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2005, sp. zn.
5 Afs 147/2004, rozsudek KS Ústí nad Labem ze dne 7. 2. 2003, sp. zn. 15 Ca 609/2000, publ.
pod č. 551/2005 Sb. NSS).
[11] Stěžovatelem uplatněné námitky v podáních ze dne 3. 2. 2015 a ze dne 24. 3. 2015 byly
nepřípustným doplňováním žaloby nad rámec zákonem stanovené dvouměsíční lhůty. V žalobě
stěžovatel namítal neprokázání skutečností vyvracejících věrohodnost účetních záznamů ze strany
správce daně a dále opomenutí hodnocení důkazů, které v rámci vyhledávací činnosti předložil.
Oproti tomu ve shora označených podáních stěžovatel především poukazoval na nepřípustné
opakování daňové kontroly, manipulaci se spisem a účelové držení spisu u žalovaného. Již jen
z obsahu těchto námitek je proto zřejmé, že se jedná o zcela nové žalobní body, a není tudíž
pravdou, že by jimi stěžovatel toliko podporoval svá předchozí tvrzení uplatněná v žalobě.
Rovněž tak se jím nově navrhované důkazy svědeckou výpovědí a protokoly o ústním jednání
nevztahují k původním žalobním bodům, ale k těm, jež uplatnil již po lhůtě k podání žaloby,
a proto jimi soud důkaz neprováděl.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[12] V kasační stížnost stěžovatel uplatnil důvody ve smyslu §103 písm. a), b) a d) zákona
150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „ s. ř. s.“).
[13] Napadený rozsudek obsahuje spíše teoretický rozbor důkazního břemene v daňovém
řízení bez provázání na skutkový stav v projednávané věci. Z odůvodnění není zřejmé, proč
právní argumentaci stěžovatele považoval soud za nedůvodnou a žalobní námitky za nesprávné.
[14] Stěžovatel je přesvědčen, že námitky uplatněné v podáních ze dne 3. 2. 2015 a ze dne
23. 4. 2015 jsou pouhým rozhojněním původní žalobní argumentace, nikoliv novými žalobními
námitkami, uplatněnými po zákonem stanovené lhůtě.
[15] K nesprávnému posouzení právní otázky namítá nesprávné posouzení zákonnosti výzvy
k prokázání skutečností ze dne 18. 4. 2013. Odůvodnění krajského soudu je také v této části
nepřezkoumatelné, neboť z něj není zřejmé, v čem správce ohledně důvodných pochybností
unesl své důkazní břemeno.
[16] Stěžovatel uplatněný nárok na odpočet DPH prokázal účetnictvím, resp. daňovými
doklady, které obsahovaly veškeré zákonem stanovené náležitosti. Důkazní břemeno se proto
přesunulo na správce daně, který byl povinen prokázat skutečnosti, které by údaje v nich uvedené
vyvrátily.
[17] Měl-li správce daně pochybnosti, protože deklarovaná plnění nebyla doložena smlouvami,
pomocnými stavebními deníky atd., pak takové dokumenty nejsou povinnou přílohou daňových
dokladů. Jejich nedoložení proto nelze bez dalšího přičítat k tíži stěžovatele. Sporná výzva nebyla
žádným způsobem skutkově podložena. Nebyl to stěžovatel, kdo neunesl důkazní břemeno,
ale byl to správce daně, a proto mělo být žalobě vyhověno.
[18] Správce daně porušil §92 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění
účinném pro projednávanou věc (dále jen „daňový řád“), neboť bylo jeho povinností propojit
své poznatky o daňových subjektech v jednom řetězci DPH, a to: „A. S. – B. – P. O.“. A. S. jako
dodavatel stěžovatele přiznala DPH na výstupu, tuto daň stěžovatel nárokoval na vstupu a
následně tuto daň přiznal stěžovatel na výstupu ve vztahu k P. O., který ji pak ve vztahu ke
stěžovateli nárokoval na vstupu. Veškeré operace proběhly v souladu s principem neutrality
DPH, proto je nelze kvalifikovat jako protiprávní činnost. Správce daně svým postupem odstranil
v řetězci plateb pouze daň na výstupu, ale u ostatních daňových subjektů ji ponechal na vstupu.
Tímto způsobem tedy správce daně vybral DPH několikrát.
[19] Nárok na odpočet je nedílnou součástí mechanismů DPH, nemůže být zásadně omezen
a uplatní se ve vztahu ke všem daním, kterými by byla zatížena zdanitelná plnění uskutečněná
na vstupu, cílem systému odpočtu zavedeného šestou směrnicí je totiž zcela zbavit podnikatele
zatížení DPH, která je splatná nebo byla odvedena v rámci hospodářských činností. I kdyby tedy
některého dodavatele v řetězci postihovala nejasnost či porušení zákona, stěžovatele v tomto
ohledu chrání dobrá víra, jejíž existenci by správce daně musel vyvrátit. Stěžovatel v této
souvislosti odkazuje na příslušnou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, ze které také cituje.
[20] Dle §103 písm. b) s. ř. s. stěžovatel namítá procesní pochybení krajského soudu. Sporné
důkazy (rámcová smlouva o dílo a další smlouvy o dílo) stěžovatel totiž správci daně předložil,
tento je však nezaložil do spisu. Jeho porušení pak nelze přičítat a přikládat k tíži stěžovatele.
Stěžovatel se dostal vinou správce daně do absurdní situace, kdy je mu vytýkáno neunesení
důkazního břemene za situace, kdy důkazy svědčící jednoznačně v jeho prospěch správce daně
nehodnotil a ani je nezaložil do spisu. Odůvodnění rozsudku je i v této části nepřezkoumatelné,
protože ve spisu zcela absentují důkazy ve prospěch stěžovatele, které správci daně prokazatelně
doložil.
[21] Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[22] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje na žalobou napadené rozhodnutí,
přiložený spisový materiál a na odůvodnění napadeného rozsudku, se kterým se zcela ztotožňuje.
[23] V projednávaném případě je zásadní, že stěžovatel sice předložil faktury, jimiž formálně
dokládal jím uplatněný nárok na odpočet daně, vzhledem k jejich obecné formulaci však nebylo
z jejich obsahu možné jednoznačně dovodit, o jaké práce se konkrétně mělo jednat, kdy měly být
provedeny a podobně.
[24] Stěžovatel žádné další podklady nedoložil, například objednávky, stavební deník, evidenci
úkonů, jež by blíže vymezily předmět deklarovaného plnění. Správce daně nabyl pochybnosti, zda
byly deklarované práce skutečně provedeny, tak jak bylo ve fakturách uvedeno. Své pochybnosti
zákonným způsobem vyjádřil a zákonným způsobem také vyzval stěžovatele k doložení dalších
písemností. Pokud stěžovatel na výzvu správce daně žádným způsobem nereagoval a důkazní
prostředky prokazující provedení fakturovaných prací nepředložil, jde tato skutečnost
jednoznačně k jeho tíži.
[25] Navrhuje kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[26] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[27] Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností. Nepřezkoumatelnost
rozhodnutí je vadou rozhodnutí, ke které jsou správní soudy povinny přihlížet i bez námitky, tedy
z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí soudu je možný pouze
za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti, tedy že se jedná
o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé,
proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[28] Z žalobního návrhu Nejvyšší správní soud ověřil, že stěžovatel v bodu III. 1) namítal
nesplnění povinnosti správce daně prokázat skutečnosti vyvracející věrohodnost účetních
záznamů dle §92 odst. 5 písm. c) daňového řádu; v bodu III. 2) namítal, že žalovaný nevzal při
hodnocení důkazů v úvahu jím předloženou rámcovou smlouvu a smlouvu o dílo. S těmito
žalobními body se soud řádně vypořádal na str. 9, 10 a 11 napadeného rozsudku.
[29] V doplnění žaloby doručeném soudu dne 3. 2. 2015 stěžovatel namítal, že ve zprávě
o daňové kontrole není uvedeno hodnocení důkazů provedených správcem daně v rámci
vyhledávací činnosti a z této skutečnosti mj. dovozoval, že si správce daně byl vědom, že kontrola
zahájena dne 26. 10. 2012 představuje nepřípustně opakovanou daňovou kontrolu. Dále namítal
podezření na padělání úřední listiny, manipulaci se spisem, absenci potvrzení o vrácení dokladů.
V této souvislosti navrhoval výslech konkrétní pracovnice správce daně. V doplnění žaloby
doručeném soudu dne 24. 3. 2015 (replika k vyjádření žalovaného) stěžovatel tyto námitky
zopakoval. Z uvedeného je zřejmé, že jde o zcela nové žalobní důvody, které nebyly v původním
návrhu ani náznakem uplatněny. Žalobou napadené rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne
2. 4. 2014, lhůta pro podání žaloby proto uplynula dne 4. 4. 2014. Námitky uplatněné
v doplněních žaloby jsou jednoznačně uplatněny po uplynutí zákonem stanovené lhůty a krajský
soud k nim zcela správně nepřihlédl.
[30] Veškerá výše uvedená kritéria přezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu splňuje.
Jedná se o srozumitelné rozhodnutí opřené o dostatek důvodů. Soud se detailně zabýval
předmětem sporu, při svém posouzení vycházel z dosavadní judikatury Nejvyššího správního
soudu, kterou přiléhavě aplikoval na projednávanou věc a jeho odůvodnění lze považovat
za odpovídající povaze věci. Nesouhlas stěžovatele s věcným posouzením soudu
nepřezkoumatelnost rozhodnutí nezakládá.
[31] Výzva ze dne 18. 4. 2013 netrpí nepřezkoumatelností, neboť z jejího obsahu je zcela
zřejmé co správce daně a z jakého důvodu po stěžovateli požaduje doložit. Namítanou
nezákonnost této výzvy soud neshledal. Výzva byla vydána dle §86 odst. 3 a §92 odst. 4
daňového řádu. Podle prvního z uvedených ustanovení je správce daně v rámci daňové kontroly
oprávněn vyzvat daňový subjekt k předložení důkazních prostředků prokazujících jeho tvrzení.
Podle druhého z uvedených ustanovení může správce daně vyzvat daňový subjekt k prokázání
skutečností potřebných pro správné stanovení daně, za předpokladu, že potřebné informace
nelze získat z vlastní úřední evidence.
[32] Požadavek správce daně, aby stěžovatel v rámci daňové kontroly prokázal, že zdanitelná
plnění uváděná na konkrétních fakturách stěžovatel skutečně od plátců přijal a použil pro
uskutečnění své ekonomické činnosti je zcela v souladu s výše uvedenou právní úpravou.
Důkazní břemeno ohledně faktického uskutečnění zdanitelného plnění leží dle §92 daňového
řádu na daňovém subjektu.
[33] Stěžovatel uplatnil nárok na odpočet daně a byl proto v rámci daňové kontroly povinen
uplatněný nárok bez jakýchkoliv pochybností prokázat. Výklad stěžovatele dovozující oprávnění
správce daně v rámci daňové kontroly prověřovat uplatněný nárok jen po formální stránce,
resp. materiálně jen vzniknou-li pochybnosti o doložených dokladech, je absurdní. Jak již správně
uvedl krajský soud, v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu je prokazování
nároku na odpočet daně sice primárně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat
soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. To znamená, že ani doklady se všemi
požadovanými náležitostmi nemusí být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané
hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění došlo tak, jak je v dokladech
deklarováno, či nejsou-li splněny další zákonné podmínky pro jeho uplatnění. Zaúčtování
po formální stránce perfektních dokladů do účetnictví či daňové evidence samo o sobě faktické
uskutečnění deklarovaného zdanitelného plnění neprokazuje.
[34] Kasační námitky, dle kterých stavební či jiné správcem daně požadované dokumenty
nejsou povinnou přílohou daňového přiznání, jsou opakováním argumentace žalobní, a proto
se míjí s rozhodovacími důvody krajského soudu.
[35] S rozhodovacími důvody krajského soudu se zcela míjí i námitky dovolávající
se posouzení věci z hlediska řetězových transakcí na DPH a stěžovatelovy dobré víry, došlo-li
v rámci obchodního řetězce k podvodu na DPH. Stěžovatel tyto námitky jednak uplatnil až při
ústním jednání před krajským soudem dne 21. 12. 2016 a jednak otázka podvodu při řetězové
transakci vůbec nebyla předmětem sporu v daňovém řízení. Rozhodujícím důvodem
pro doměření DPH bylo neunesení důkazního břemene ohledně faktického uskutečnění
zdanitelného plnění samotným stěžovatelem, nikoli nedostatek jeho dobré víry ve věci podvodu
na DPH v rámci řetězového obchodu. Ostatně na tuto skutečnost již byl stěžovatel upozorněn
krajským soudem (srov. str. 12 napadeného rozsudku).
[36] Krajský soud se žádného procesního pochybení nedopustil. Při posouzení žaloby
vycházel ze spisového materiálu i z odůvodnění napadeného rozhodnutí, řádně vypořádal včas
uplatněné žalobní námitky a s jeho závěry se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Ze spisu je zcela
zřejmé (srov. protokol o seznámení daňového subjektu s výsledkem kontrolního zjištění, část II,
ze dne 18. 6. 2013, zpráva o daňové kontrole č. j. 1590941/13/2501-05401-506031), že stěžovatel
na výzvu k prokázání jím uplatněného nároku na odpočet DPH žádným způsobem nereagoval.
Důkazní prostředky nepředložil (nenavrhl) ani v rámci daňové kontroly (ačkoli mu byla k jeho
žádosti prodloužena lhůta pro jejich předložení) ani v průběhu odvolacího řízení. Do důkazní
nouze se tedy dostal vlastním přičiněním, nikoli postupem správce daně.
IV. Závěr
[37] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s.
podanou kasační stížnost zamítl. O věci při tom rozhodl bez jednání postupem podle §109
odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje soud zpravidla bez jednání.
[38] Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá ze zákona právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
[39] Žalovaný měl ve věci plný úspěch, proto by mu soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., měl přiznat náhradu nákladů řízení proti stěžovateli, avšak jemu žádné náklady
nad rámec úřední činnosti nevznikly, a proto mu je soud nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. srpna 2017
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu