ECLI:CZ:NSS:2017:9.AZS.344.2016:22
sp. zn. 9 Azs 344/2016 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Radana Malíka, v právní věci
žalobce: D. T. A., zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě na ochranu proti
nečinnosti žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 30. 11. 2016, č. j. 8 A 155/2016 - 31,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, č. j. 8 A 155/2016 – 31,
se z r ušuj e a věc se v rac í Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jako „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta
jeho žaloba, v níž se domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného, kterou spatřoval v tom,
že žalovaný nerozhodl o jeho žádosti o trvalý pobyt za účelem sloučení rodiny, kterou podal jako
přílohu své stížnosti dne 26. 10. 2015 na Zastupitelském úřadu v Hanoji.
[2] Předmětem sporu je otázka, zda žalovaný byl či nebyl v posuzované věci nečinný.
[3] Žalovaný k žalobě uvedl, že dne 26. 10. 2015 podal stěžovatel na Velvyslanectví v Hanoji
stížnost na jeho postup spolu s žádostí o udělení trvalého pobytu. Tuto stížnost velvyslanectví
neshledalo jako důvodnou a žádost nepřijalo a vrátilo ji zpět dne 22. 12. 2015. Žádost o udělení
trvalého pobytu žalovaný zaevidoval jako podanou až dne 1. 9. 2016 a přidělil jí spisovou značku
OAM-13931/TP-2016. Stěžovatel podal dne 27. 7. 2016 žádost o uplatnění opatření proti
nečinnosti, o které Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „Komise“)
rozhodla dne 19. 9. 2016, a to tak, že přikázala žalovanému vydat rozhodnutí ve věci žádosti
o povolení k trvalému pobytu ve lhůtě do 180 dnů. K tomuto rozhodnutí žalovaný uvedl,
že lhůta pro rozhodnutí o žádosti v délce 180 dnů byla stanovena v souladu s §169 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“), a zohledňuje skutečnost, že žalovaný do zaevidování
nedisponoval podklady nezbytnými pro vedení řízení. Uvedl, že nelze přehlédnout skutečnost,
že nově stanovená lhůta zatím neuplynula. Provádí nezbytné úkony ke zjištění skutečného stavu
věci, aby mohl ve lhůtě řádně rozhodnout. Dle jeho názoru nebyl a není nečinný. Navrhoval
podanou žalobu odmítnout pro její předčasnost.
[4] Městský soud žalobu zamítl. Byl si vědom judikatury, ze které plyne, že pokud byla žádost
o udělení pobytu podána jako příloha stížnosti na nesprávný postup zastupitelského úřadu,
a posléze tato žádost spolu se stížností byla stěžovateli vrácena, je nutné považovat řízení
o žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky za zahájené.
Za zahájené se považuje z toho důvodu, že se tato žádost dostala do dispozice zastupitelského
úřadu.
[5] Městský soud uvedl, že rozhodoval dle §81 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), na základě skutkového stavu
zjištěného ke dni svého rozhodnutí. Ve svém rozsudku shrnul časovou posloupnost kroků
činěných stěžovatelem, žalovaným i Komisí. Následně se zaobíral podmínkou přípustnosti žaloby
podle §79 odst. 1 s. ř. s., tedy vyčerpáním procesních prostředků k ochraně proti nečinnosti
ve správním řízení. Konstatoval, že opatření proti nečinnosti Komise vydala teprve dne
19. 9. 2016, přičemž stěžovateli bylo doručeno dne 23. 9. 2016 a od tohoto dne započala běžet
nově stanovená lhůta k vydání rozhodnutí. Tato lhůta by měla skončit ke konci března 2017. Dle
jeho názoru je stanovená lhůta přiměřená s ohledem na okolnosti případu a komplikace
s doručováním. Dále neshledal, že by takovýmto postupem bylo stěžovateli bráněno v podání
žaloby ve lhůtě dle §80 odst. 1 s. ř. s. Závěrem zkonstatoval, že za této situace dospěl k závěru,
že žalovaný nebyl v době jeho rozhodnutí nečinný.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[6] Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů dle
§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[7] Stěžovatel má za to, že soud založil své rozhodnutí na nesprávném posouzení věci
a nedostatku důvodů, když neochránil dotčené právo stěžovatele na rozhodnutí v zákonné lhůtě
a umožnil další trvání negativních důsledků spočívajících v průtazích v řízení. Uvedl, že takový
stav je v rozporu se základními zásadami demokratického a právního státu. Zmínil, že o existenci
žádosti o udělení trvalého pobytu a o zahájení řízení věděl žalovaný dříve, než bylo Komisí
rozhodnuto o žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti, neboť před vydáním tohoto opatření
byla žádost o udělení trvalého pobytu zaevidována. Žalovanému také bylo známo již
od 27. 7. 2016, že Komisi byla podána žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti. Žalovaný
se tak nesnažil o nápravu stavu, naopak vyčkával.
[8] Dále považuje za nepřiléhavé a nedostatečné konstatování městského soudu, že Komisí
stanovená lhůta je přiměřená s ohledem na okolnosti případu a komplikace s doručováním.
Shledává, že takovéto odůvodnění délky lhůty je nepřezkoumatelné, jelikož není uvedeno, a ani
to z kontextu rozhodnutí neplyne, jaké okolnosti jsou tímto myšleny.
[9] Žalovanému nemůže být přiznána nová lhůta v délce 180 dní, neboť jejím nesporným
důsledkem je poškození stěžovatele, další setrvání v nejistotě a zásah do jeho soukromého života.
Rovněž uvádí, že institutem opatření proti nečinnosti má být bráněno proti libovůli správních
orgánů vůči veřejnosti. Podřízenému správnímu orgánu má být uloženo konat, a v co nejvyšší
možné míře napravit svou nečinnost. Současně s tím má motivovat podřízený správní orgán
k urychlenému a přednostnímu vyřízení dané věci. Za takovou nápravu však nelze považovat
poskytnutí nové lhůty pro rozhodnutí ve stejné výměře, jako je zákonná lhůta. Takový postup
je pak v rozporu se smyslem institutu opatření proti nečinnosti.
[10] Kdyby vyčkával na konec nově stanovené lhůty a správní orgán by i přes příkaz
nadřízeného správního orgánu nerozhodl, neměl by stěžovatel přístup k soudu z důvodu
marného uplynutí lhůty pro podání žaloby proti nečinnosti.
[11] Stěžovatel dále uvedl, že na podání žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti Komise
nereagovala, a proto podal žalobu. Městský soud ji zamítl z důvodů, které nastaly až v průběhu
řízení před ním. Ne však z důvodu, že by žalovaný vydal rozhodnutí, ale z důvodu, že Komise
vydala opatření proti nečinnosti. Městský soud se ve svém rozsudku nevypořádal se skutečností,
že v době podání žaloby byl žalovaný nečinný a uplynula mu zákonná lhůta pro vydání
rozhodnutí.
[12] V závěru kasační stížnosti navrhl, aby byl rozsudek městského soudu zrušen a vrácen
mu k dalšímu řízení.
[13] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že popírá její oprávněnost, neboť
se domnívá, že nebyl a není nečinný. Koná nezbytné úkony k tomu, aby mohl v posuzované věci
rozhodnout. Podaná žaloba nebyla důvodná, jelikož ze správního spisu vyplývá, že Komise dne
19. 9. 2016 vydala opatření proti nečinnosti, kterým přikázala žalovanému do 180 dnů ode dne
doručení opatření vydat rozhodnutí o žádosti o trvalý pobyt stěžovatele. Stanovená lhůta
je odůvodněna skutečností, že žalovaný do zaevidování nedisponoval podklady nezbytnými pro
rozhodnutí. Odkázal na správní spis a napadený rozsudek, se kterým se v plném rozsahu
ztotožňuje.
[14] Žalovaný se dále vyjádřil, že nelze přehlédnout, že lhůta stanovená Komisí v opatření
proti nečinnosti dosud neuplynula. Správní orgán tak není nečinný, čemuž přisvědčil i městský
soud.
[15] Námitky v kasační stížnosti shledává zcela nedůvodnými a přiklání se k napadenému
rozsudku. Navrhuje, aby kasační stížnost byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta pro její
nedůvodnost.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený
rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil
při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[17] Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností. Nepřezkoumatelnost
rozhodnutí je vadou, ke které jsou správní soudy povinny přihlížet i bez námitky, tedy z úřední
povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí soudu je možný pouze
za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná
o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé,
proč městský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[18] Při posuzování nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu vychází
Nejvyšší správní soud z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezů ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97), podle níž jedním z principů,
které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu
(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při
rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle
§54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat především vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé.
[19] Soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I.ÚS 741/06,
v němž Ústavní soud vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním
soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje
zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje
do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně
Ústavní soud i v nálezu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, rovněž konstatoval, že: „Soudy
jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení
nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo
na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.“
[20] Nejvyšší správní soud dospěl k názoru, že je rozsudek městského soudu na samé hranici
přezkoumatelnosti. V odůvodnění rozsudku nejsou úvahy městského soudu zcela jednoznačné,
lze z nich však alespoň nepřímo dovodit, z jakého skutkového stavu městský soud vycházel, jak
vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Úvahy
městského soudu lze shrnout tak, že žaloba byla zamítnuta v důsledku vydání opatření proti
nečinnosti Komisí, což mělo za následek stanovení nové lhůty pro rozhodnutí a žalovaný tak
nemohl být nečinný před uplynutím této nové lhůty.
[21] Stěžovatel uvádí, že spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku v odůvodnění přiměřenosti
nově stanovené lhůty slovy s ohledem na okolnosti případu. V tomto ohledu je nutno zhodnotit,
že byť uvedené sousloví není více rozvedeno a specifikováno, nezakládá samo o sobě
nepřezkoumatelnost celého rozhodnutí. Lze navíc, při spojení uvedeného konstatování
a odůvodnění rozsudku městského soudu, dovodit, jaké okolnosti jsou tímto myšleny.
Z rozhodnutí je zřejmé, že tím měl městský soud na mysli zejména skutečnost, že žádost
stěžovatele byla zaevidována až 1. 9. 2016 a opatření proti nečinnosti bylo vydáno 19. 9. 2016,
a v tomto období, respektive po těchto datech, žalovaný začal ve věci konat. Řízení před
žalovaným tak bylo fakticky na samém začátku, což mělo odůvodňovat lhůtu stanovenou v délce
180 dní.
[22] Soud však přisvědčuje námitce stěžovatele o nesprávném právním posouzení věci.
[23] Městský soud ve svém rozsudku správně uvedl podmínku pro podání žaloby na ochranu
proti nečinnosti správního orgánu uvedenou v §79 odst. 1. s. ř. s. Podle ní se může žalobou
domáhat uložení povinnosti správnímu orgánu vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení
ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které mu procesní předpis, platný pro řízení
u správního orgánu, stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti. Jak uvedl Nejvyšší správní soud
ve svém rozsudku ze dne 18. 10. 2007, č. j. 7 Ans 1/2007 – 100, publ. pod č. 1683/2008 Sb. NSS,
podmínka vyčerpání prostředků „…vychází z celkové koncepce správního soudnictví v České republice,
která je založena na subsidiaritě ochrany veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob ve správním
soudnictví oproti ochraně, která je těmto právům poskytována v rámci veřejné správy.“ Takovýmto procesním
prostředkem je v případě žalob na ochranu proti nečinnosti v případě řízení vedených podle
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „spr. ř.“) žádost
o uplatnění opatření proti nečinnosti nadřízenému správnímu orgánu dle §80 odst. 3 spr. ř.
[24] Je nepochybné, že stěžovatel uvedenou podmínku naplnil, když podal dne 27. 7. 2016
ke Komisi žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti. O této žádosti však bylo rozhodnuto
až 19. 9. 2016, tedy více než po měsíci a půl. Bezvýslednému vyčerpání prostředků ochrany
odpovídá zejména situace, kdy nadřízený správní orgán (zde Komise) žádosti účastníka nevyhoví.
Bezvýsledné vyčerpání ale nastane i v případě, kdy o takové žádosti nerozhodne ve lhůtě
stanovené zákonem, tedy dle §71 odst. 1 spr. ř. bez zbytečného odkladu, nejpozději však
do 30 dnů od zahájení řízení (§71 odst. 3 spr. ř.). K naplnění podmínky bezvýsledného
vyčerpání se shodně vyjádřil i rozšířený senát - viz bod [20] rozsudku ze dne 25. 5. 2016,
č. j. 5 As 9/2015 – 59, publ. pod č. 3409/2016 Sb. NSS.
[25] Za této situace je zřejmé, že lhůta 30 dnů pro přijetí opatření proti nečinnosti Komisi
uplynula dne 26. 8. 2016. Marným uplynutím této lhůty byla naplněna podmínka bezvýsledného
vyčerpání prostředků ve smyslu §79 odst. 1 s. ř. s., které stěžovateli byly v dané věci procesním
předpisem dány. Je tak nepochybné, že ke dni podání žaloby, tedy ke dni 31. 8. 2016, byl
oprávněn žalobu podat.
[26] Spornou je však otázka, zda a případně jaký má mít vliv na rozhodování soudu
skutečnost, že po podání žaloby přijme nadřízený správní orgán opatření proti nečinnosti
spočívající v přikázání nečinnému správnímu orgánu, aby ve stanovené lhůtě vydal rozhodnutí.
[27] Pro posouzení této otázky je podstatné uvědomit si, jaký je smysl žaloby na ochranu proti
nečinnosti správního orgánu. Podle §79 odst. 1 s. ř. s. se lze za stanovených podmínek domáhat,
aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.
Účelem žaloby tedy není to, aby správní orgán ve věci aktivně činil úkony, ale to, aby bylo
dosaženo cíle správního řízení, tedy konečného rozhodnutí ve věci samé, případně vydání
osvědčení. Obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2015,
č. j. 9 Afs 279/2014 – 29, publ. pod č. 3199/2015 Sb. NSS, ve kterém soud uvedl, že „Smyslem
nečinnostní žaloby podle §79 s. ř. s. je posoudit, zda správní orgán je nečinný, a pro tento případ mu nařídit
vydání rozhodnutí či osvědčení. Soudní řízení pak končí vydáním rozsudku, jímž se správnímu orgánu nařizuje
vydat rozhodnutí či osvědčení ve stanovené lhůtě. Smysl řízení je však dosažen až samotným faktickým vydáním
rozhodnutí či osvědčení.“
[28] K odstranění nečinnosti existují prostředky pro zjednání nápravy primárně na úrovni
správy. Tím je již výše uvedený institut ochrany před nečinností, upravený pro oblast obecné
veřejné správy v §80 spr. ř. a pro oblast tzv. finanční správy v §38 zákona č. 280/2009 Sb.,
daňový řád. V případě, že ani tento institut ochranu před nečinností nezajistí, dojde k vyčerpání
prostředků stanovených k ochraně před nečinností v řízení před správními orgány, neboli dojde
k naplnění podmínky stanovené v §79 odst. 1 s. ř. s.
[29] Jestliže je smyslem správních i soudních prostředků ochrany proti nečinnosti dosažení
vydání rozhodnutí ve věci samé či osvědčení, a to z povahy věci v co nejbližší době, pak
je třeba v tomto smyslu vyložit i podmínku vyčerpání prostředků ve smyslu §79 odst. 1 s. ř. s.
Ta při respektování principu subsidiarity umožňuje zajištění ochrany práv soudní mocí v případě,
že správní orgány v tomto selhaly. Pokud by bylo umožněno přihlížet k později přijímaným
opatřením proti nečinnosti spočívajících ve stanovování či prodlužování lhůt nadřízeným
správním orgánem [§80 odst. 4 písm. a) a d) spr. ř.], aniž by tato opatření reálně vedla
žalovaného k vydání rozhodnutí ve věci samé či osvědčení v průběhu řízení před soudem, pouze
by se tím oddalovalo poskytnutí ochrany právu na vydání rozhodnutí či osvědčení. Jak uvedl
rozšířený senát v usnesení ze dne 20. 5. 2014, čj. 8 Ans 2/2012 – 278, publ. pod č. 3071/2014 Sb.
NSS: „Zásada subsidiarity soudní ochrany naopak nemá za cíl omezovat případnou soudní ochranu účastníků
správního řízení a jejím účelem není bránit takovým účastníkům v přístupu k soudu.“
[30] Zkoumání naplnění podmínky bezvýsledného vyčerpání prostředků nápravy v průběhu
řízení, by navíc vedlo k absurdním důsledkům. Pokud by tomu tak mělo být, pak by měl krajský
soud žalobu odmítnout (případně zamítnout), protože v průběhu řízení před ním by nadřízený
správní orgán vydal opatření proti nečinnosti, ve kterém by stanovil správnímu orgánu novou
lhůtu pro vydání rozhodnutí. Po jejím marném uplynutí by účastník opět podal žádost
o uplatnění opatření proti nečinnosti, o které by nadřízený správní orgán v zákonné lhůtě
nerozhodl. V důsledku toho by tedy účastník znovu přistoupil k podání žaloby na ochranu proti
nečinnosti správního orgánu. V průběhu druhého soudního řízení by nadřízený správní orgán
opět vydal opatření proti nečinnosti, v důsledku čehož by soud musel znovu žalobu odmítnout,
případně zamítnout. Tím by bylo možno zajištění ochrany soudní mocí neustále oddalovat.
[31] Navíc by v důsledku připuštění takového výkladu, jak správně poukazuje stěžovatel,
mohlo dojít k překročení lhůty stanovené v §80 odst. 1 s. ř. s. pro podání nečinnostní žaloby,
která činí jeden rok ode dne, kdy ve věci, ve které se žalobce domáhá ochrany, marně uplynula
lhůta stanovená zákonem pro vydání rozhodnutí či osvědčení. To by pak znamenalo,
že by účastník byl zbaven možnosti podat nečinnostní žalobu a byl by mu tak znemožněn přístup
k soudu.
[32] Uvedenou argumentaci nepřímo podporuje i výše zmíněný rozsudek rozšířeného senátu
sp. zn. 5 As 9/2015, ze kterého plyne, že podmínka bezvýsledného vyčerpání dle §79 odst.
1 s. ř. s. musí být žalobcem splněna při podání žaloby. Jelikož se jedná o zvláštní podmínku řízení
(je nutné ji vyčerpat před podáním žaloby) není možné, aby došlo k jejímu dodatečnému splnění
po té, co je žaloba již podána. Obdobný závěr by měl tedy platit i pro situaci, kdy nadřízený
správní orgán opatření proti nečinnosti spočívající ve stanovování či prodlužování lhůt přijme
až po uplynutí lhůty pro jeho přijetí a po podání žaloby. Je nelogické, aby se u žalobce jednalo
o podmínku, kterou musí splnit před podáním žaloby, ale správní orgány by mohly docílit zániku
splnění této podmínky až po jejím podání, aniž by došlo k vydání požadovaného rozhodnutí
či osvědčení, tedy skutečnému ukončení nečinnosti.
[33] S ohledem na výše uvedené je tak zřejmé, že bezvýsledné vyčerpání možností pro nápravu
nečinnosti správního orgánu je pouze podmínkou pro podání žaloby, která nemůže mít vliv
na další řízení a samotný rozsudek. Zkoumá se proto pouze na začátku řízení. Přijetí opatření
proti nečinnosti by mohlo být v takové situaci pro posouzení věci relevantní, jen nepřímo,
a to tehdy, pokud by skutečně vedlo k tomu, že by žalovaný v průběhu soudního řízení
rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení vydal.
[34] Za této situace, tak městský soud vůbec neměl v průběhu řízení přihlížet k přijetí opatření
proti nečinnosti spočívající v přikázání žalovanému, aby ve stanovené lhůtě vydal rozhodnutí.
Nemohl tak žalobu zamítnout s konstatováním, že Komise vydala opatření, ve kterém stanovila
novou lhůtu pro vydání rozhodnutí, z čehož plyne, že žalovanému běží tato nová lhůta a není
proto nečinný. Městský soud měl pouze na začátku řízení prověřit, zda je naplněna podmínka
bezvýsledného vyčerpání stanovená v §79 odst. 1 s. ř. s. a dále zkoumat, zda žalovaný je ke dni
rozhodnutí nečinný či nikoliv (§81 odst. 1 s. ř. s.).
[35] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné dodat, že správní orgány měly možnost svou
nečinnost napravit. Pokud tak neučinily v zákonem stanovených lhůtách, bylo na soudu,
aby konstatoval nečinnost a pro její zhojení určil žalovanému lhůtu.
[36] Řízení před soudem či projednávání žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti
nadřízeným správním orgánem nebrání žalovanému nijak v tom, aby vydal požadované
rozhodnutí. Může tak učinit až do vynesení rozsudku, ve kterém již bude stanovena lhůta, do kdy
naopak rozhodnout musí. Žalovaný měl možnost až do vynesení rozsudku dne 30. 11. 2016
o žádosti stěžovatele o udělení trvalého pobytu rozhodnout, což neučinil a dále udržoval stav své
nečinnosti.
[37] Námitkou, týkající se přiměřenosti délky nově stanovené lhůty Komisí, se soud pro
nadbytečnost nezabýval. Městský soud se vůbec neměl zabývat obsahem opatření proti
nečinnosti vydaného Komisí, ale měl učinit úvahu, zda žalovaný je či není ke dni vyhlášení
rozsudku nečinný. Pokud by dospěl k názoru, že žalovaný nečinný byl, měl, se zohledněním
všech okolností, stanovit lhůtu pro vydání rozhodnutí a ne hodnotit, zda lhůta stanovená Komisí
je či není přiměřená.
IV. Závěr
[38] Nejvyšší správní soud proto považuje za naplněný stížnostní důvod podle
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost rozhodnutí městského soudu z důvodu
nesprávného právního posouzení. S ohledem na výše uvedené soud v souladu s §110
odst. 1 s. ř. s. kasační stížností napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení, přičemž v dalším řízení je městský soud vázán zde vysloveným právním
názorem ve smyslu §110 odst. 4 s. ř. s.
[39] O věci soud rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého
o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[40] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém řízení podle
§110 odst. 3 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. března 2017
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu