ECLI:CZ:NSS:2017:NAD.172.2017:39
sp. zn. Nad 172/2017 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: Chrudim
IRON & STEEL, s. r. o., se sídlem Na Zámecké 9, Praha 4, zastoupený Mgr. Janem Dziamou,
advokátem se sídlem Václavské nám. 11, Praha 1, proti žalovanému: Státní úřad inspekce
práce, se sídlem Kolářská 13, Opava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2016,
č. j. 5261/1.30/16-3, v řízení o nesouhlasu Městského soudu v Praze s postoupením této věci
Krajským soudem v Hradci Králové,
takto:
K projednání věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Ad 8/2017
je p ř í s l u š n ý Krajský soud v Hradci Králové.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou podanou dne 16. 2. 2017 u Krajského soudu v Hradci Králové
domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí ze dne 15. 12. 2016, kterým žalovaný změnil
co do výše uložené pokuty prvostupňové rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro
Královéhradecký kraj a Pardubický kraj ze dne 17. 6. 2016, č. j. 8582/8.30/16-9, kterým byl
žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu na úseku odměňování zaměstnanců podle
§26 odst. 1 písm. c) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce (dále jen „zákon o inspekci práce“).
V ostatních částech ponechal žalovaný výrok prvostupňového rozhodnutí beze změny.
[2] Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. 2. 2017, č. j. 31 Ad 3/2017 – 27,
postoupil věc Městskému soudu v Praze, neboť se dle jeho názoru jedná o věc zaměstnanosti,
o které je ve smyslu §7 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“) místně příslušný rozhodnout krajský soud, v jehož obvodu má navrhovatel bydliště
nebo sídlo, popřípadě v jehož obvodu se zdržuje. Krajský soud v této souvislosti odkázal
na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013, č. j. Nad 18/2013 – 43, ze dne
18. 7. 2013, č. j. Nad 32/2013 – 35, a ze dne 27. 2. 2014, č. j. Nad 23/2014 – 19.
[3] Nejvyšší správní soud obdržel ve shora označené věci dne 18. 4. 2017 v souladu
s §7 odst. 5 s. ř. s. nesouhlasné vyjádření Městského soudu v Praze s postoupením této
věci krajským soudem. Městský soud tedy věc předložil Nejvyššímu správnímu soudu
k rozhodnutí o místní příslušnosti. Dle jeho názoru v dané věci správní orgán při ukládání pokuty
postupoval podle zákona o inspekci práce a nikoliv podle zákona č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“); nejedná se tedy o věc zaměstnanosti
ve smyslu §7 odst. 3 s. ř. s. a místní příslušnost je nutno určit podle obecného pravidla
v §7 odst. 2 s. ř. s. Městský soud současně odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 2. 4. 2015, č. j. Nad 63/2015 – 44, a ze dne 5. 2. 2015, č. j. Nad 32/2015 – 28.
[4] Nesouhlas městského soudu s postoupením věci je důvodný. K tomu Nejvyšší správní
soud uvádí následující.
[5] Základní pravidlo pro určení místní příslušnosti soudů k projednávání žalob ve správním
soudnictví obsahuje §7 odst. 2 s. ř. s., podle kterého„[n]estanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak,
je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí
v prvním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Má-li tento správní orgán sídlo
mimo obvod své působnosti, platí, že má sídlo v obvodu své působnosti.“
[6] Dle §7 odst. 3 s. ř. s. je ve věcech zaměstnanosti k řízení příslušný krajský soud, v jehož
obvodu má navrhovatel bydliště nebo sídlo, popřípadě v jehož obvodu se zdržuje.
[7] V nyní posuzované věci je mezi krajskými soudy sporné, zda rozhodnutí, kterým byla
uložena pokuta podle zákona o inspekci práce, spadá pod pojem „věc zaměstnanosti“ obsažený
v §7 odst. 3 s. ř. s., či nikoli.
[8] V usnesení ze dne 9. 4. 2014, č. j. Nad 126/2014 – 31, Nejvyšší správní soud dovodil,
že pojem „ve věcech zaměstnanosti“ zahrnuje taková řízení, která byla vedena a v nichž bylo
vydáno rozhodnutí podle zákona o zaměstnanosti, nikoli všechny věci rozhodované správními
orgány v oblasti kontroly dodržování pracovněprávních vztahů. Tento zákon podle §1 upravuje
zabezpečování státní politiky zaměstnanosti, jejímž cílem je dosažení plné zaměstnanosti
a ochrana proti nezaměstnanosti, spadají sem též otázky zaměstnávání osob se zdravotním
postižením a povinnosti zaměstnavatelů s tím spojené (§81 a 82 zákona o zaměstnanosti).
Jde o věci spadající do kompetence správních soudů v oboru působnosti Ministerstva práce
a sociálních věcí a jemu podřízených správních úřadů (srov. §9 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení
ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky).
[9] Z předloženého soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že Oblastní inspektorát
práce pro Královéhradecký a Pardubický kraj rozhodnutím ze dne 21. 6. 2016,
č. j. 8582/8.30/16-9, uznal žalobce vinným ze spáchání správního deliktu na úseku odměňování
zaměstnanců podle §26 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci práce a za tento správní delikt mu
uložil pokutu ve výši 1.000.000 Kč. Na základě žalobcova odvolání žalovaný v záhlaví popsaným
rozhodnutím prvostupňové rozhodnutí změnil co do výše uložené pokuty, ve zbytku rozhodnutí
ponechal beze změny. Proti rozhodnutí žalovaného žalobce následně brojil u Krajského soudu
v Hradci Králové žalobou.
[10] V projednávané věci tedy bylo žalobou napadeno rozhodnutí vydané podle zákona
o inspekci práce, který vymezuje pravomoc a příslušnost Státního úřadu inspekce práce
a oblastních inspektorátů práce zřízených jako kontrolní orgány na úseku ochrany pracovních
vztahů a pracovních podmínek. Působnost a příslušnost orgánů inspekce práce je stanovena
v §3 tohoto zákona, mj. kontrolují dodržování povinností vyplývajících z a) právních předpisů,
z nichž vznikají zaměstnancům, příslušnému odborovému orgánu nebo radě zaměstnanců nebo
zástupci pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci práva nebo povinnosti
v pracovněprávních vztazích včetně právních předpisů o odměňování zaměstnanců, náhradě
mzdy nebo platu a náhradě výdajů zaměstnancům, (…). Je tedy zjevné, že v žalobcově věci nejde
o věc zaměstnanosti, tedy u správního orgánu nešlo o řízení, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno
podle zákona o zaměstnanosti.
[11] Oporu pro závěr o místní příslušnosti Městského soudu v Praze nelze nalézt
ani v rozhodnutích, na která odkázal Krajský soud v Hradci Králové v usnesení 27. 2. 2017,
č. j. 31 Ad 3/2017 – 27. Tato rozhodnutí řešila situace, ve kterých šlo o řízení ve věcech
zaměstnanosti a byla tak dána místní příslušnost krajského soudu dle pravidla v §7 odst. 3 s. ř. s.
Závěry obsažené ve zmiňovaných rozhodnutích jsou plně v souladu s vymezením pojmu
„věc zaměstnanosti“ provedeným v usnesení ze dne 9. 4. 2014, č. j. Nad 126/2014 – 31,
a neodporují tedy shora uvedenému závěru, podle kterého je k řízení o nyní projednávané věci
místně příslušný Krajský soud v Hradci Králové.
[12] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud nesouhlas Městského soudu v Praze
s postoupením věci shledal důvodným a rozhodl tak, že soudem místně příslušným k vyřízení
věci je Krajský soud v Hradci Králové, v jehož obvodu má sídlo správní orgán, který ve věci
vydal rozhodnutí v prvním stupni (§7 odst. 2 s. ř. s.).
[13] Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o otázce místní příslušnosti jsou soudy
vázány (§7 odst. 5 in fine s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. května 2017
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu