ECLI:CZ:NSS:2018:1.AFS.112.2017:31
sp. zn. 1 Afs 112/2017 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyň
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: TAXENBERG s. r. o.,
se sídlem Roháčova 188/37, Praha 3, zastoupené Mgr. Markem Gocmanem, advokátem
se sídlem nám. 28. října 219/438, Ostrava - Mariánské Hory, proti žalovanému: Odvolací
finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobách proti
rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 1. 2016, č. j. 1786/16/5100-31462-809436
a č. j. 1787/16/5100-31462-809436, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. 1. 2017,
č. j. 65 Af 16/2016 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Finanční úřad pro Olomoucký kraj, územní pracoviště Olomouc (správce daně) vyměřil
žalobkyni v řádných termínech za zdaňovací období let 2012 a 2013, daň z nemovitostí ve výši,
která se nijak neodchylovala od daně tvrzené žalobkyní v příslušných daňových přiznáních.
[2] Dne 23. 8. 2013 a dne 15. 12. 2014 byla správci daně doručena dodatečná daňová přiznání
k dani za obě posuzovaná zdaňovací období, v nichž žalobkyně uplatnila osvobození od daně
u řady pozemků nacházejících se v katastrálních územích Hluchov a Přemyslovice,
a to s odůvodněním, že tyto nejsou předmětem daně z důvodu uvedeného v §2 odst. 2 písm. b)
zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o dani z nemovitostí“).
[3] Podle žalobkyně se jedná o lesní pozemky, na nichž se nacházejí lesy zvláštního určení
ve smyslu §8 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní
zákon). Tuto skutečnost žalobkyně dokládala Zásadami územního rozvoje Olomouckého kraje,
které dle jejího názoru prokazují, že reálný stav předmětných lesů již minimálně od roku 2008
odpovídal kritériím pro lesy zvláštního určení, a dále rozhodnutím Krajského úřadu
Olomouckého kraje ze dne 26. 6. 2013, č. j. KUOK 57315/2013, kterým byly předmětné lesy
nacházející se na pozemcích žalobkyně zařazeny do kategorie lesů zvláštního určení,
což je dle žalobkyně rozhodnutí, jímž byl uvedený existující stav deklarován.
[4] Správce daně cestou postupu k odstranění pochybností žalobkyni sdělil, že obsah
rozhodnutí o zařazení předmětných lesů do kategorie lesa zvláštního určení lze zohlednit
až ve zdaňovacím období roku 2014, neboť toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 28. 6. 2013.
Jelikož žalobkyně trvala na svém právním názoru, uzavřel správce daně postup
s tím, že pochybnosti nebyly odstraněny a nárok uplatněný žalobkyní v dodatečných daňových
přiznáních neuznal.
[5] Na základě výsledku postupu k odstranění pochybností správce daně doměřil
dodatečnými platebními výměry ze dne 8. 9. 2015, žalobkyni daň z nemovitostí za zdaňovací
období let 2012 a 2013 a změnil sazbu daně u jiných než sporných nemovitostí.
[6] Žalovaný v záhlaví specifikovanými rozhodnutími změnil k odvolání žalobkyně
dodatečné platební výměry tak, že je ponížil celkově o 17 Kč a ve zbytku ponechal výrok beze
změny. V otázce možnosti vyloučení předmětných lesních pozemků z předmětu daně se však
žalovaný zcela ztotožnil se závěry správce daně a podrobně zdůvodnil, proč je nutné rozhodnutí
o zařazení pozemků žalobkyně do lesů zvláštního určení považovat za konstitutivní.
II. Řízení před krajským soudem
[7] Proti rozhodnutím žalovaného podala žalobkyně dvě samostatné žaloby, které krajský
soud usnesením ze dne ze dne 11. 1. 2017, č. j. 65 Af 16/2016 – 28, spojil ke společnému
projednání.
[8] Krajský soud ve svém rozsudku zejména uvedl, že žalobkyně spatřuje důvody
nezákonnosti správních rozhodnutí v obou stupních výhradně v okolnostech týkajících
se zdanění pozemků, na nichž se nacházejí lesy zvláštního určení. Krajský soud odmítl názor
žalobkyně, že rozhodnutí o zařazení lesa do kategorie lesů zvláštního určení je rozhodnutí
deklaratorní. Podle krajského soudu má rozhodnutí podle §8 odst. 3 lesního zákona konstitutivní
povahu, neboť se jím zakládá nový právní vztah. Příslušný les je zařazen do kategorie lesů
zvláštního určení s účinky ex nunc, tj. od právní moci rozhodnutí o zařazení.
[9] Rovněž nepřisvědčil žalobní námitce, že žalovaný porušil §8 zákona č. 280/2009 Sb.,
daňového řádu. Podle krajského soudu žalovaný vycházel z rozhodnutí o určení funkce lesa
a zcela správně odmítl provést důkaz Zásadami územního rozvoje Olomouckého kraje. Zásady
územního rozvoje totiž (s ohledem na konstitutivní povahu předmětného rozhodnutí) nejsou
způsobilé k prokázání skutečností rozhodných pro správu daní.
[10] Krajský soud zdůraznil, že se žalovaný s některými důkazními návrhy žalobkyně
vypořádal poměrně neobratně, avšak nikoliv nepřezkoumatelně. Odmítnutím provedení
některých důkazů nebyla žalobkyně zkrácena na svých právech.
[11] Soud odmítl i žalobní argumentaci judikaturou, která se podle názoru žalobkyně
vztahovala k napadenému rozhodnutí, jako nepřípadnou a s ohledem na výše uvedené žalobu
zamítl.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[12] Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(s. ř. s.).
[13] Stěžovatelka namítá, že rozhodnutí podle §8 odst. 2 písm. c) lesního zákona
je rozhodnutí deklaratorní a pouze deklarovalo stav, který tu byl v danou chvíli. Tento stav totiž
existoval již před datem vydání tohoto rozhodnutí. Charakter lesa se minimálně od roku 2008
nezměnil, což prokazují mimo jiné Zásady územního rozvoje Olomouckého kraje ze dne
22. 2. 2008.
[14] Názor krajského soudu, že je rozhodnutí podle §8 odst. 2 písm. c) lesního zákona
konstitutivní povahy, nemá oporu v žádném zákonném ustanovení. Nikde tak totiž není výslovně
uvedeno, například formulací „zařazení do kategorie lesa zvláštního určení vzniká právní mocí rozhodnutí
správního orgánu“ a právě z toho důvodu je předmětné rozhodnutí deklaratorní.
Na tom nic nemění argumentace krajského soudu o tom, že mu není znám ani takový právní
předpis, který by zdůrazňoval konstitutivní povahu určitého rozhodnutí.
[15] K zařazení lesa do kategorie lesa zvláštního určení postačuje povaha lesa jako takového.
V projednávaném případě jde o les příměstský, který plní zvýšenou rekreační funkci. Není třeba
dokládat jakákoliv povolení či splnění zvláštních podmínek, neboť zákon nepředpokládá,
že by např. zvýšenou rekreační funkci lesa bylo nutno prokazovat správním nebo jiným
rozhodnutím, pouze postačí, prokáže-li se povaha lesa jako taková. Z uvedeného je patrné,
že se nemůže jednat o konstitutivní rozhodnutí, ale o rozhodnutí, které určitou vlastnost pouze
konstatuje. Úlohou správního orgánu je pouze osvědčit (ne)existenci této skutečnosti. Opačný
názor, který zastává krajský soud, by totiž vedl k tomu, že by například les měl zvýšenou
rekreační funkci teprve od právní moci rozhodnutí, ačkoli by se na povaze lesa fakticky
nic nezměnilo oproti dni, který nabytí právní moci předcházel.
[16] Vydávání deklaratorních rozhodnutí není nijak výjimečnou záležitostí, jak v rozsudku
uvedl krajský soud. Stěžovatelka přitom odkázala na judikaturu správních soudů (rozsudek
Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2015, č. j. 30 A 139/2014 – 241, nebo rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2008, č. j. 1 As 62/2008 – 75, a rovněž usnesení
rozšířeného senátu ze dne 24. 11. 2009, č. j. 1 As 89/2008 - 80, č. 1999/2010 Sb. NSS). V řadě
správních řízení výsledná rozhodnutí jen deklarují již existující stav a správní orgány
při nich vydávají svá deklaratorní rozhodnutí za stejných podmínek, za jakých došlo k vydání
rozhodnutí o zařazení do kategorie lesů zvláštního určení. Citované rozhodnutí rozšířeného
senátu pak přiznává deklaratorní povahu rozhodnutí vydanému podle §1 odst. 4 zákona
o ochraně zemědělského půdního fondu, a to přesto, že se tímto deklaratorním rozhodnutím
závazně určují práva a povinnosti vlastníků dotčených pozemků a jejich uživatelů.
[17] Soud se nijak nevypořádal s žalobní argumentací, že není nijak rozhodné vydání
rozhodnutí o zařazení do kategorie lesů zvláštního určení, nýbrž je třeba posuzovat skutečné
nakládání s nemovitou věcí. Krajský soud neosvětlil, proč je stěžovatelkou namítaná judikatura
nepřípadná, z toho důvodu je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.
[18] Názor prezentovaný žalovaným, jakož i krajským soudem, vychází pouze z formálních
znaků kategorie pozemků (lesy zvláštního určení), aniž by ref lektoval skutečný stav věcí
při vyměřování a výběru daní. Pro správné zjištění podmínek pro osvobození od daně
z nemovitostí je v souladu s §8 odst. 3 daňového řádu nutné zjistit skutečný stav věcí. V této
souvislosti judikatura opakovaně stanoví, že kupříkladu v případě vyměření daně je třeba vycházet
ze skutečného účelu užívání stavby k výkonu podnikatelské činnosti (rozhodnutí Krajského
soudu v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 10 Ca 275/2002, rozhodnutí Krajského
soudu v Plzni ve věci sp. zn. 58 Ca 26/2003 nebo rozhodnutí Městského soudu v Praze
ve věci sp. zn. 9 Ca 296/2009, nebo rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 15. 3. 2016,
č. j. 2 Afs 153/2014 - 71, č. 3420/2016 Sb. NSS).
[19] Podle citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu lze dospět v případě stěžovatele
k závěru, že formulace užitá v §2 odst. 2 písm. b) zákona o dani z nemovitostí nenasvědčuje
tomu, že by zákonodárce zamýšlel spojovat osvobození od daně z pozemků s jakýmkoli
formálním úkonem orgánu veřejné moci. Zákon totiž osvobození od daně spojuje s faktickým
užíváním osvobozených pozemků, aniž by stanovil, že se osvobození nevztahuje na ty pozemky,
ohledně nichž nebylo formálním způsobem rozhodnuto o zařazení do určité kategorie.
[20] Závěrem stěžovatelka podotkla, že pozemky jsou jako lesy zvláštního určení používány
nejméně od dvacátých let minulého století s využitím k rekreaci a odpočinku. Stěžovatelka
již v řízení před správcem daně uvedla a doložila, že v letech 2011 až 2012 (tedy ještě před
zařazením lesních pozemků do kategorie lesů zvláštního užití), zde nechala vybudovat pěší
a lyžařské stezky i hipostezky. Stěžovatelka provedla zpevnění povrchu komunikace pro jejich
použití koly a pro pěší chůzi, odstranila náletové dřeviny, vybudovala informační tabule
a odpočinková místa.
[21] Správce daně ani krajský soud ovšem tyto skutečnosti nezjistily. Postupem žalovaného
byla porušena zásada materiální pravdy podle §8 odst. 3 daňového řádu, podle kterého
má finanční úřad vycházet ze skutečného obsahu právní právního jednání nebo jiné skutečnosti
rozhodné pro správu daní. Podle stěžovatelky lze za jinou skutečnost v dané věci považovat
skutečnou charakteristiku, resp. kategorii lesa na předmětných pozemcích, a dále skutečnou
povahu Zásad územního rozvoje Olomouckého kraje.
[22] Žalovaný ve svém vyjádření setrval na své dosavadní argumentaci a ztotožnil se s právním
posouzením krajského soudu.
IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[23] Kasační stížnost je přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek krajského
soudu v mezích uplatněných důvodů a vad, ke kterým je povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[24] Kasační stížnost není důvodná.
[25] Nejvyšší správní soud na úvod předesílá, že důvody kasační stížnosti musí směřovat
proti rozhodnutí krajského soudu, neboť podstatou řízení o kasační stížnosti je přezkum
soudního rozhodnutí (§102 s. ř. s.). Řízení o kasační stížnosti není pokračováním řízení o žalobě,
ale je samostatným řízením o mimořádném opravném prostředku za procesní situace, kdy řízení
před krajským soudem již bylo pravomocně skončeno. Nejvyšší správní soud přezkoumává
především rozhodnutí a postup krajského soudu, stěžovatelka je proto povinna uvést konkrétní
argumentaci zpochybňující závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí krajského soudu (srov.
např. bod 140 rozsudku ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012 – 351, nebo bod 21 rozsudku
ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 34/2012 – 64).
[26] Část kasační stížnosti pouze kopíruje žalobní body, ve zbylé části stěžovatelka polemizuje
s právními závěry krajského soudu, přičemž jen v tomto rozsahu budou námitky stěžovatelky
vypořádány.
[27] Stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek
důvodů. Soud se podle ní nevypořádal s částí žalobní argumentace a rovněž neprovedl některé
z důkazů. K otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu se opakovaně vyjadřuje
judikatura jak Ústavního, tak i Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne
12. 12. 2012, č. j. 9 As 89/2011 – 32, a tam citovaná rozhodnutí). Rozhodnutí krajského soudu
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů např. tehdy, pokud se soud nevypořádal vůbec
či alespoň dostatečně s uplatněnými žalobními body, neprovedl navržené důkazy a ani řádně
nevyložil, proč tak neučinil (tzv. opomenutý důkaz), z rozhodnutí nebyly seznatelné jeho nosné
důvody anebo tyto důvody neměly oporu v provedeném skutkovém zjištění. Povinností soudu
je stranám sporu ozřejmit, jakými úvahami byl při svém rozhodování veden a k jakým závěrům
na ně navazujícím dospěl. Tyto úvahy pak musí mít odraz v odůvodnění rozhodnutí, neboť
jen prostřednictvím odůvodnění rozhodnutí lze dovodit, z jakého skutkového stavu soud
vycházel, jak jej v daných souvislostech uvážil, jaké právní předpisy aplikoval a k jakému
konečnému rozhodnutí tímto způsobem dospěl.
[28] Z odůvodnění napadeného rozsudku je jednoznačně zřejmé, jaké skutečnosti krajský soud
považoval za rozhodné a současně je také seznatelné, z jakých důvodů žaloby sloučené
ke společnému projednání zamítl. Krajský soud nepochybil, pokud se omezil na vypořádání
těch žalobních bodů, které považoval za klíčové pro posouzení nyní projednávaného případu,
namísto toho, aby zabředl do vypořádání každé jednotlivé stěžovatelkou namítané podrobnosti.
Vypořádání klíčových námitek ze strany krajského soudu pak implicitně vyloučilo důvodnost
ostatních dílčích žalobních argumentů a navržených důkazů, z toho důvodu nebylo třeba
navazující argumenty vypořádat, ani provádět důkazy, jež byly podle krajského soudu
nesouvisející. Správnost závěrů krajského soudu bude předmětem posouzení Nejvyššího
správního soudu. Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku je však nedůvodná.
[29] Podle stěžovatelky je rozhodnutí o zařazení do kategorie lesů zvláštního určení podle
§8 odst. 2 písm. c) lesního zákona deklaratorním rozhodnutím, nadto zastává názor, že pro účely
osvobození od daně z nemovitostí je rozhodující faktické nakládání s pozemky, nikoliv jejich
formální zařazení.
[30] Klíčovým pro rozhodnutí v nyní projednávané věci je tudíž (i) relativně samostatná
otázka posouzení charakteru rozhodnutí o zařazení pozemků do kategorie lesů zvláštního určení,
a dále (ii) smysl a účel §2 odst. 2 písm. d) zákona o dani z nemovitostí.
[31] Lesy zvláštního určení definuje lesní zákon ve svém §8 odst. 1 jako lesy, které nejsou lesy
ochrannými a nacházejí se a) v pásmech hygienické ochrany vodních zdrojů I. stupně, b) v ochranných pásmech
zdrojů přírodních léčivých a stolních minerálních vod, c) na území národních parků a národních přírodních
rezervací, přičemž podle odst. 2 písm. c) téhož zákona do této kategorie orgán ochrany lesa může
zařadit i lesy, u kterých veřejný zájem na zlepšení a ochraně životního prostředí nebo jiný oprávněný zájem
na plnění mimoprodukčních funkcí lesa je nadřazen funkcím produkčním, například lesy příměstské a další lesy
se zvýšenou rekreační funkcí. Podle §8 odst. 3 lesního zákona pak o zařazení lesů do kategorie lesů
zvláštního určení podle odstavce 2 a o vyřazení z této kategorie rozhoduje orgán státní správy lesů na návrh
vlastníka lesa nebo z vlastního podnětu.
[32] V napadeném rozsudku se krajský soud pokusil stěžovatelce ozřejmit důvody, pro které
má rozhodnutí podle §8 odst. 3 lesního zákona konstitutivní povahu, a kasační soud se s nimi
ztotožňuje. Jedná se ostatně o prejudikovanou otázku.
[33] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2017, č. j. 9 Afs 289/2016 - 30,
který se zabýval skutkově totožnou situací, jako je tomu v nyní projednávané věci, totiž
„[r]ozhodnutí o zařazení lesů do kategorie lesů zvláštního určení dle §8 odst. 2 zákona č. 289/1995 Sb.,
o lesích, má konstitutivní povahu.“ V tomto rozsudku se kasační soud rozsáhle zabýval povahou
rozhodnutí podle §8 odst. 2 písm. c) lesního zákona (bod 43 až 51) a mimo jiné uvedl: „Lesní
zákon zakotvuje celou řadu práv a povinností, která jsou s tímto zařazením spojená. Jedná se např. o práva
a povinnosti vyplývající z §36 odst. 3 a odst. 4 lesního zákona. Jednalo-li by se o deklaratorní rozhodnutí, navíc
s možností určení charakteru lesu jako lesu zvláštního určení i zpětně, práva a povinnosti s rozhodnutím
související by zde musela existovat bez ohledu na zařazení lesa do této kategorie. Tak tomu však zjevně není.
Teprve zařazením lesu do speciální kategorie se zakládá nový právní stav a současně s tímto zařazením vznikají
nová práva a povinnosti.“ Rozhodnutí o zařazení do kategorie lesů zvláštního určení je tedy
konstitutivním rozhodnutím o změně právního stavu pozemků.
[34] Tento závěr v nyní projednávané věci potvrzuje i skutečnost, že se jedná o pozemky,
jejichž zařazení do kategorie lesů zvláštního určení závisí na správním uvážení orgánu ochrany
lesa, jak vyplývá z citovaného návětí §8 odst. 2 lesního zákona.
[35] Smysl a účel §2 odst. 2 písm. d) zákona o daních z nemovitostí, podle kterého
„[p]ředmětem daně z pozemků nejsou lesní pozemky, na nichž se nacházejí lesy ochranné a lesy zvláštního
určení“, je pak kompenzovat majiteli pozemků jeho omezení ve výkonu práv na základě
rozhodnutí o zařazení do kategorie lesů zvláštního určení.
[36] Pokud stěžovatelka namítá, že s těmito pozemky již dlouhodobě (předtím) nakládala jako
s lesy zvláštního určení - například tím, že budovala jejich rekreační funkci prostřednictvím
stezek, odpočinkových míst a odstraňováním náletových dřevin, podle kasačního soudu
se jednalo toliko o vlastní rozhodnutí stěžovatelky nakládat s lesy určitým způsobem v mezích
stanovených zákonem a lesním hospodářským plánem. Takové nakládání s pozemky však bylo
dobrovolné, nikoliv povinné. Povinnost určitého nakládání s předmětnými pozemky byla
založena teprve rozhodnutím o zařazení do kategorie lesů zvláštního určení podle §8 odst. 3
lesního zákona.
[37] Na těchto závěrech nic nemění ani skutečnost, že v některých jiných případech jsou
daňové úlevy (např. vynětí z předmětu daně, osvobození od daně či nižší sazby daně) zákonem
o dani z nemovitostí výslovně vztaženy k faktickému stavu či faktickému způsobu užívání
nemovitostí [např. jako obytný dům ve smyslu §11 odst. 1 písm. a) zákona o dani
z nemovitostí - viz stěžovatelem uváděné rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 15. 3. 2016,
č. j. 2 Afs 153/2014, č. 3420/2016 Sb. NSS]. V posuzované věci tomu tak není, §2 odst. 2
písm. d) zákona o dani z nemovitostí výslovně odkazuje na kategorizaci lesů, nikoliv na jejich
faktické obhospodařování.
[38] Námitka, že postupem žalovaného byla k tíži stěžovatelky porušena zásada materiální
pravdy ve smyslu §8 odst. 3 daňového řádu, je rovněž nedůvodná. Podle uvedeného ustanovení
vychází správce daně ze skutečného obsahu právního jednání nebo jiné skutečnosti rozhodné
pro správu daně. Za jinou rozhodnou skutečnost lze v dané věci považovat až rozhodnutí ze dne
26. 6. 2013 o zařazení do kategorie lesů zvláštního určení. Toto rozhodnutí nabylo právní moci
28. 6. 2013 a správce daně z něj bude vycházet při výpočtu daně z nemovitých věcí od 1. 1. 2014
(v souladu s §13b odst. 1 zákona o dani z nemovitých věcí, podle kterého „[d]aň z nemovitých věcí
se stanoví na zdaňovací období podle stavu k 1. lednu roku, na který je daň stanovována“).
[39] Jak správně dovodil krajský soud, stěžovatelkou předestřená judikatura je v nyní
projednávané věci s ohledem na výše uvedené nepřípadná. Stěžovatelka v kasační stížnosti
nesprávně aplikovala závěry rozšířeného senátu vyslovené v usnesení ze dne 24. 11. 2009,
č. j. 1 As 89/2008 - 80, č. 1999/2010 Sb. NSS, na nyní projednávanou věc. Rozhodnutí
v pochybnostech podle §1 odst. 4 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu
je rozhodnutím, jež osvědčuje stav v pochybnostech, které pozemky tvoří či náležejí
do zemědělského půdního fondu, a je proto v intencích lesního zákona obdobou rozhodnutí
podle §3 odst. 3 lesního zákona. Ke konstitutivní povaze tohoto rozhodnutí se vyjadřoval
kasační soud již mnohokrát, srov. rozsudek ze dne č. j. 1 As 24/2016 - 61.
[40] Krajský soud správně vyhodnotil nevýznamnost obsahu Zásad územního rozvoje
Olomouckého kraje pro posouzení kategorie lesa vzhledem ke skutečnosti, že o zařazování
do kategorií rozhoduje orgán ochrany lesa (jak je vysvětleno výše) konstitutivně.
[41] Kasační soud se rovněž ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že se žalovaný
k neprovedení navrhovaných důkazů vyjádřil dosti neobratně, avšak jejich neprovedení
(s ohledem na výše uvedené) nemá vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného.
V. Závěr a náklady řízení
[42] S ohledem na nedůvodnost veškerých námitek stěžovatelky Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
[43] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto soud
ve výroku II. rozhodl tak, že nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v tomto řízení
nevznikly žádné náklady převyšující náklady běžné administrativní činnosti, proto mu soud
ve výroku III. náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2018
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu