ECLI:CZ:NSS:2018:1.AS.34.2018:35
sp. zn. 1 As 34/2018 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: V. B., zastoupena Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2016, č. j. KUKHK 28861/DS/2016/SR
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
16. 1. 2018, č. j. 30 A 146/2016 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Městský úřad Trutnov (dále jen „správní orgán prvního stupně“), rozhodnutím ze dne
10. 8. 2016, č. j.: 87491/2016 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), uznal žalobkyni vinnou
ze spáchání správního deliktu dle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu), neboť porušila ustanovení §10 odst. 3
zákona o silničním provozu. Správního deliktu se dopustila tím, že jako provozovatel
motorového vozidla tovární značky Škoda Fabia, registrační značky X, nezajistila, aby při užití
vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na
pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Správní orgán prvního stupně žalobkyni
uložil pokutu ve výši 1.500 Kč
[2] Dle výroku prvostupňového rozhodnutí řidič uvedeného vozidla, jehož totožnost není
správnímu orgánu známa, „překročil dne 23. 6. 2015 v 10:31 hod. v katastru obce Mladé Buky, ve směru
na obec Svoboda nad Úpou, okr. Trutnov na silnici I. třídy č. 14 v místě křižovatky se silnicí III. třídy č. 01413
a místní komunikací vedoucí do obce Mladé Buky, okr. Trutnov, nejvyšší dovolenou rychlost jízdy stanovenou
místní úpravou provozu na pozemních komunikacích na 50 km/h, když mu byla silničním úsekovým
rychloměrem SYDO Traffic Velocity, v. č. GEMVEL0012, naměřena rychlost jízdy 66 km/h, po zvážení
odchylky měřícího zařízení +/_ 3 km/h, rychlost jízdy 63 km/h. Tímto svým jednáním porušil ustanovení §4
písm. c) zákona o silničním provozu a dopustil se tak jednání naplňujícího znaky přestupku podle §125c odst. 1
písm. f) bod 4 téhož zákona.“
[3] Žalobkyně napadla prvostupňové rozhodnutí odvoláním, které žalovaný zamítl,
a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Hradci
Králové, který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl.
II. Kasační stížnost
[5] Žalobkyně (stěžovatelka) brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížností.
[6] Předně namítá, že byla výrokem prvostupňového rozhodnutí uznána odpovědnou
za jednání, kterým byla překročena nejvyšší dovolená rychlost stanovená dopravní značkou B20a
na 50 km/h „v místě křižovatky“. Dle stěžovatelky však v místě křižovatky dopravní značení B20a
nemohlo vůbec platit, neboť dle příslušného právního předpisu končí platnost dopravního
značení na začátku křižovatky. Stěžovatelka je přesvědčena, že krajský soud nesprávně uvedl,
že rychlostní limit přestává platit až s koncem hranice křižovatky, přičemž tento svůj závěr
neodůvodnil, a rozsudek je proto v této části nepřezkoumatelný. Stěžovatelka k tomu odkázala
na svou argumentaci v žalobě, kde uvedla, že dle §3 odst. 3 vyhlášky č. 29/2015 Sb., zákaz,
omezení nebo příkaz je ukončen nejbližší křižovatkou nebo příslušnou dopravní značkou,
přičemž hranicí křižovatky je míněna kolmice k ose vozovky v místě, kde pro křižovatku začíná
zakřivení okraje vozovky [dle §2 odst. x) silničního zákona]. Rovněž bylo třeba v souladu
se zásadou retroaktivity in mitius aplikovat „pozdější znění jednoho z uvedených ustanovení“, neboť
je pro stěžovatelku výhodnější.
[7] Krajský soud dle stěžovatelky aproboval rozhodnutí vycházející ze skutkového stavu,
který nemá oporu ve správním spise. Pokud by mělo i v křižovatce platit rychlostní omezení
na 50 km/h, bylo by dle stěžovatelky nutné, aby byla dopravní značka B20a umístěna hned
za přední hranicí křižovatky. Stěžovatelka uvádí, že je ze spisu zřejmé, že dopravní značka
v tomto místě umístěna nebyla. Jestliže krajský soud uvedl, že stěžovatelka své tvrzení nijak
neprokázala, stěžovatelka poukazuje na satelitní snímek, který přiložila k žalobě, a z nějž
je zřejmé, že za přední hranicí křižovatky se dopravní značka B20a upravující rychlost
na 50 km/h nenachází. Oproti tomu správní orgán svůj závěr o tom, že v křižovatce platila
nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h nijak neprokázal.
[8] Stěžovatelka dále namítá, že ani v případě, že by v křižovatce platil rychlostní limit
50 km/h, by výrok neměl oporu v podkladech rozhodnutí. Z nich vyplývá, že měření probíhalo
v úseku komunikace, který byl značně delší, než je prostor křižovatky. Rychlost, která
je stěžovatelce kladena za vinu, je průměrnou rychlostí jízdy tímto úsekem, nikoliv momentální
rychlostí jízdy vozidla křižovatkou. Výrok prvostupňového rozhodnutí, dle kterého došlo
k překročení rychlosti „v místě křižovatky“ nemá oporu v podkladech rozhodnutí. Stěžovatelka
souhlasí s vyjádření krajského soudu, že rychlost byla vskutku měřena v delším úseku, zdůrazňuje
však, že se tato skutečnost z výroku rozhodnutí nijak nepodává.
[9] Stěžovatelka shrnuje, že výstup z měření prokazuje závěr, že její vozidlo jelo průměrnou
rychlostí 63 km/h v určitém úseku. Neprokazuje však, že její vozidlo jelo rychlostí 63 km/h
právě v křižovatce. Výrok rozhodnutí tedy nemá oporu v podkladech pro rozhodnutí.
[10] Stěžovatelka následně uvádí, že již ve správním řízení tvrdila, že v místě, kde byla rychlost
měřena, byla umístěna dopravní značka B20a upravující nejvyšší dovolenou rychlost jízdy
na 70 km/h. Správní orgán měl z tohoto tvrzení vycházet, neboť žádný z důkazů založených
ve spise neprokazoval odlišnou úpravu nejvyšší dovolené rychlosti. Stěžovatelka odmítá závěr
krajského soudu, že není zřejmé, jak informaci o vyšší dovolené rychlosti jízdy zmocněnec
stěžovatelky získal, nebo tento zmocněnec jasně uvedl, že mu tuto informaci sdělil řidič vozidla.
Současně není dle stěžovatelky relevantní tvrdit, že stěžovatelka své tvrzení neprokázala, neboť
dokazování spočívá na správním orgánu. Důkazní břemeno by se na stěžovatelku přesunulo
až poté, co by zpochybnila některý ze správním orgánem provedených důkazů. Ve spise však
neexistoval důkaz, který by nasvědčoval jinému závěru.
[11] Odkaz krajského soudu na tvrzení, dle kterého správní orgán nemá žádnou zprávu
od Ředitelství silnic a dálnic, že by v místě měla být umístěna dopravní značka B20a upravující
nejvyšší dovolenou rychlost na 70 km/h, je dle názoru stěžovatelky nekorektní až manipulativní.
Správní orgán žádné takové vyjádření od ŘSD nevyžadoval, a je tedy podle ní logické,
že jej ani nemohl mít k dispozici.
[12] Dle stěžovatelky je irelevantní odkaz krajského soudu na odůvodnění prvostupňového
rozhodnutí, které rozebírá důvody snížení nejvyšší dovolené rychlosti v daném místě na 50 km/h.
Tyto úvahy však neprokazují, že v místě rychlost skutečně snížena byla, a to právě na 50 km/h.
[13] Stěžovatelka odmítá názor krajského soudu, že by posledně zmiňovaná námitka byla
v rozporu s první námitkou, v níž namítala, že za hranicí křižovatky nebylo umístěno dopravní
značení, a tedy že od hranice křižovatky již platila nejvyšší dovolená rychlost upravená právním
předpisem. Stěžovatelka je přesvědčena, že takové tvrzení nemá žádnou souvislost s úpravou
nejvyšší dovolené rychlosti v měřeném úseku před začátkem křižovatky, a zdůrazňuje, že její
vozidlo bylo měřeno již před začátkem křižovatky.
[14] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil přípisem ze dne 29. 3. 2018, v němž uvedl,
že se zcela ztotožňuje s rozsudkem krajského soudu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Kasační stížnost je projednatelná, po jejím posouzení dospěl soud k závěru, že není
důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí je zpravidla způsobilé být předmětem
hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností a vad řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 2 Azs 47/2009 – 71).
[17] Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
(viz např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, č. 133/2004 Sb. NSS),
nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě
(viz např. rozsudek ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 – 58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j.
2 Afs 203/2016 - 51).
[18] K nepřezkoumatelnosti rozsudků správních soudů i rozhodnutí správních orgánů je pak
Nejvyšší správní soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). V daném
případě však stěžovatelka nepřezkoumatelnost namítala. Konkrétně uvedla, že krajský soud
neodůvodnil svůj závěr o tom, že rychlostní limit přestává platit až s koncem hranice křižovatky,
přičemž stěžovatelka tento závěr považuje za nesprávný. Nejvyšší správní soud se k této námitce
vyjadřuje níže po uvedení nezbytných souvislostí, kterými zároveň odpovídá na další námitky
stěžovatelky.
[19] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že se problematikou řádného vymezení místa
spáchání přestupku, potažmo správního deliktu provozovatele vozidla, zevrubně zabýval
v množství svých dřívějších rozhodnutí. V prvé řadě je třeba poukázat na rozsudek ze dne
28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 - 39, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil, že „nelze vyžadovat,
aby bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezeno na metr přesně. To u přestupků
překročení nejvyšší dovolené rychlosti ani objektivně není možné. U těchto přestupků bude ve výroku správního
rozhodnutí místo spáchání vždy vymezeno určitým úsekem komunikace více či méně dlouhým. Zcela přesné místo
změření vozidla přestupce je zřejmé z fotografie z měřícího zařízení, jež je součástí záznamu o přestupku.
V každém individuálním případě je pak nutno posuzovat, zda je úsek komunikace popsaný ve výroku
rozhodnutí o přestupku společně s označení času a způsobu spáchání přestupku vymezen dostatečně konkrétně
tak, aby nemohl být skutek zaměněn s jiným.“ V rozsudcích ze dne 16. 5. 2015, č. j. 4 As 63/2015 - 52,
či ze dne 4. 5. 2017, č. j. 1 As 31/2017 - 33, pak Nejvyšší správní soud zdůraznil, že nároky
na vymezení místa spáchání deliktu nelze paušalizovat, neboť každý skutek je individuální
a vyznačuje se rozličnými skutkovými okolnostmi. Podstatné je, aby bylo místo spáchání skutku
vymezeno takovým způsobem, aby nemohlo dojít k jeho záměně s jiným jednáním.
[20] Delikt kladený stěžovatelce za vinu v nynějším případě spočívá v odpovědnosti
za jednání, kterým došlo k překročení nejvyšší dovolené rychlosti v měřeném úseku jako celku.
Úsekové měření se realizuje zaznamenáním času průjezdu vozidla na začátku a na konci
měřeného úseku. Z tohoto časového intervalu a z délky měřeného úseku je následně vypočítána
průměrná rychlost průjezdu vozidla celým měřeným úsekem. Jestliže správní orgán prvního
stupně ve výroku napadeného rozhodnutí uvedl, že k překročení rychlosti došlo „v místě
křižovatky“, nelze z toho dovozovat, že byl delikt spáchán na několika metrech uvnitř předmětné
křižovatky. Z napadaného výroku se jednoznačně podává, že v daném případě šlo o překročení
rychlosti zjištěné úsekovým měřením, tedy že vozidlo stěžovatelky projelo měřeným úsekem vyšší
průměrnou rychlostí, než byla v tomto úseku nejvyšší dovolená rychlost. Údaj „v místě křižovatky“
proto evidentně upřesňuje, v které části dané silnice k deliktu došlo, a lze jej proto chápat
obdobně jako uvádění čísel popisných domů, v jejichž blízkosti došlo k přestupku na ulici
ve městě. Správní orgán se tedy v souladu s požadavky formulovanými judikaturou co nejpřesněji
snažil specifikovat místo, kde k deliktu došlo, přičemž do výroku výslovně uvedl nejlépe
rozlišitelný orientační bod v blízkosti měřeného úseku, kterým byla právě označená křižovatka.
Nejvyšší správní soud shledává, že takové vymezení místa deliktu je dostatečné pro přestupek,
resp. delikt překročení nejvyšší dovolené rychlosti zjištěné úsekovým měřením. K obdobným
závěrům Nejvyšší správní soud dospěl v rozsudku ze dne 25. 3. 2015, č. j. 1 As 155/2014 - 36,
v němž dovodil, že vymezení místa skutku „na ulici Nádražní v Pardubicích“ ve spojení s datem,
přesným časem a údajem o maximální povolené rychlosti v místě měření je dostatečné. Stejně
se pak vyjádřil i k vymezení místa skutku jako „v Plzni, na vozovce pozemní komunikace Plaské ulice“,
rovněž ve spojení s údajem o datu, čase a nejvyšší povolené rychlosti (srov. rozsudek ze dne
27. 9. 2018, č. j. 1 As 221/2017 – 40).
[21] V kontextu uvedeného rozboru Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud správně
uvedl, že rychlost vozidla v hranicích předmětné křižovatky byla irelevantní, neboť delikt spočíval
v porušení nejvyšší povolené (průměrné) rychlosti při průjezdu celým úsekem. Rovněž úprava
rychlosti v hranicích křižovatky nebyla rozhodná. Z rozsudku je zřejmé, jaký skutkový stav vzal
krajský soud za rozhodný, jak jej právně hodnotil, jakož i důvody, které jej k tomu vedly.
Rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný.
[22] Stěžovatelka dále namítala, že v místě měření rychlosti byla umístěna dopravní značka
B20a upravující nejvyšší dovolenou rychlost jízdy na 70 km/h, a odmítla závěr krajského soudu,
že toto své tvrzení neprokázala, neboť měl dle ní dokazovat správní orgán. Nejvyšší správní soud
uvádí, že krajský soud správně poukazuje na to, že se správní orgán prvního stupně podrobně
věnoval nutnosti omezení nevyšší dovolené rychlosti v daném místě na str. 5 svého rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu, že i z tohoto rozboru je zřejmé,
že je správnímu orgánu prvního stupně situace ohledně osazení daného silničního úseku
dopravními značkami velmi dobře známa z jeho úřadní činnosti. Správní orgány nadto výslovně
uvedly, že neměly od silničního úřadu žádnou informaci o tom, že by v předmětné době došlo
ke změně ve stabilním osazení tohoto úseku dopravními značkami např. umístěním přenosné
dopravní značky. V kontextu důvodů pro snížení rychlosti v daném úseku je zvýšení nejvyšší
povolené rychlosti dle Nejvyššího správního soudu vysoce nepravděpodobné, a to i pouze
krátkodobým umístěním přenosné dopravní značky. Takové zvýšení by snad přicházelo v úvahu
v souvislosti s nějakým dostatečně důležitým důvodem, o něm by však správní orgán prvního
stupně patrně měl informace. Nejvyšší správní soud nicméně ve shodě s krajským soudem
zdůrazňuje, že stěžovatelka svým tvrzením zjištění správního orgánu prvního stupně (resp.
znalost úpravy nejvyšší povolené rychlosti v daném úseku z úřední povinnosti) nezpochybnila,
neboť toto své tvrzení nepodpořila žádnými důkazy. Nejvyšší správní soud k tomu odkazuje
na rozsudek ze dne 29. 3. 2017, č. j. 8 As 186/2016 – 35, z něhož se podává, že „důkazní břemeno
v přestupkovém řízení primárně spočívá na správním orgánu (řízení o přestupku je ovládáno zásadou oficiality),
je však nezbytné dodat, že pokud je tvrzením obviněného z přestupku (zde tvrzením stěžovatele) některý
z důkazů zpochybněn, je pouze na něm, aby svá tvrzení prokázal (srov. rozsudek ze dne 22. 8. 2013, č j.
1 As 45/2013 - 37).“ Stěžovatelka nejen, že svá tvrzení neprokázala, ale ani k jejich prokázání
nenavrhla žádné důkazy. V kontextu ostatních uplatněných námitek dává Nejvyšší správní soud
za pravdu krajskému soudu i v tom, že toto tvrzení se navíc jeví být pouze účelovým.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[23] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
[24] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2018
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu