ECLI:CZ:NSS:2018:2.AZS.218.2018:24
sp. zn. 2 Azs 218/2018 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: I. B., zastoupený
JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Archangelská 1, Praha 10, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
3. 6. 2016, č. j. OAM-147/ZA-ZA11-ZA05-2016, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018, č. j. 4 Az 35/2016 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce je občanem Ukrajiny, ze své vlasti vycestoval dne 6. 8. 2010 do Polska za prací,
od listopadu 2010 pobývá v České republice, kde žijí i jeho rodiče. Dne 17. 2. 2016 podal žádost
o udělení mezinárodní ochrany z důvodu strachu z bojů na Ukrajině a odvodu do armády.
Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalobci
mezinárodní ochranu dle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
pozdějších předpisů, neudělil.
[2] Žalobu proti napadenému rozhodnutí Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným
rozsudkem (dále jen „městský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl. V odůvodnění přisvědčil
žalovanému, že v řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že žalobce
by mohl být ve své vlasti vystaven reálnému nebezpečí mučení nebo nelidského zacházení.
Bojový konflikt je ustálen ve východní části Ukrajiny, ojedinělé incidenty v jiných částech
Ukrajiny tento závěr dle judikatury Nejvyššího správního soudu relativizovat nemohou (usnesení
sp. zn. 2 Azs 293/2017). Samotné odmítání výkonu vojenské služby není azylově relevantním
důvodem, a to ani tehdy, je-li spojena s možností účasti ve vojenském konfliktu. Žalobce netvrdil
ani z podkladů nevyplynulo, že by se jednalo o bojové akce odporující mezinárodnímu právu
nebo že by žalobci hrozil trest, jehož intenzita nebo způsob výkonu zakládá porušení lidských
práv. Případné vycestování žalobce nezakládá rozpor s mezinárodněprávními závazky
České republiky, žalobce ostatně ani nic takového netvrdil. Námitky týkající se porušení
§3 a §50 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, byly natolik
obecné, že se jimi městský soud nemohl blíže zabývat.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
kterou opírá o důvody dle §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy namítá nedostatečné zjištění skutkového
stavu a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Městský soud se podle stěžovatele
nevypořádal se všemi tvrzenými důvody pro udělení mezinárodní ochrany a dostatečně
nezohlednil skutkové okolnosti případu, které odůvodňují udělení přinejmenším doplňkové
ochrany dle §14a zákona o azylu. Stěžovatel má obavu z návratu do vlasti kvůli probíhajícímu
ozbrojenému konfliktu a povinnosti narukovat do armády. Válčit je navíc v rozporu s jeho
vyznáním. Situaci v západní části země není možné zlehčovat, v uplynulých dvou letech zde došlo
k opakovaným násilnostem.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že případ stěžovatele posuzoval ve všech
souvislostech, zabýval se všemi skutečnostmi a obstaral si potřebné podklady. Stěžovatel však
neuvedl žádné skutečnosti, které by svědčily přiznání mezinárodní ochrany dle §12 a §14a
zákona o azylu. Žalovaný ani neshledal důvod pro udělení mezinárodní ochrany dle §14 zákona
o azylu. Skutečným důvodem stěžovatelovy žádosti o mezinárodní ochranu je snaha o legalizaci
pobytu na území České republiky a obava z možného nástupu vojenské služby. Že městský soud
nepřisvědčil argumentaci stěžovatele, nezakládá nepřezkoumatelnost rozsudku ani vadu
spočívající v nesprávném zjištění skutkového stavu. K přijatelnosti kasační stížnosti nic neuvádí.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti. Konstatoval,
že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení, z něhož
napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[6] Poté se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu
§104a s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná. Podle §104a odst. 3 s. ř. s.
nemusí být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost odůvodněno. Přestože
by v tomto případě bylo možné kasační stížnost odmítnout bez odůvodnění, Nejvyšší správní
soud nad rámec zákonného požadavku stručné odůvodnění svého usnesení připojuje.
[7] Podle §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech
mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, jestliže ta svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“
byl v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (dostupné stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu z www.nssoud.cz), vyložen tak, že kasační stížnost bude posouzena
jako přijatelná v případě, že (1) vznáší ne plně prejudikovanou právní otázku; (2) obsahuje právní
otázku, která je dosavadní judikaturou řešena rozdílně; (3) je potřeba učinit judikatorní odklon;
(4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[8] Vzhledem k tomu, že stěžovatel ohledně důvodů přijatelnosti nic neuvedl, mohl
se Nejvyšší správní soud touto otázkou zabývat pouze v obecné rovině za použití shora
nastíněných kritérií.
[9] Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že napadený rozsudek považuje
za přezkoumatelný. Městský soud při poukazu na věcně správné závěry napadeného rozhodnutí
připojil svou vlastní jasnou, srozumitelnou a věcnou, právní argumentaci, kterou podpořil
judikaturou zdejšího soudu. Nejvyšší správní soud rovněž neshledal, že by městský
soud opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě. V tomto ohledu je třeba
zdůraznit, že správní soudnictví je ovládáno dispoziční zásadou. Obsah, rozsah a kvalita žaloby
či kasační stížnosti předurčují obsah, rozsah a kvalitu následného soudního rozhodnutí
(srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010,
č. j. 4 As 3/2008 – 78, publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS).
[10] K nedostatečnému zjištění skutkového stavu Nejvyšší správní soud konstatuje,
že povinností žalovaného je posoudit žádost o udělení mezinárodní ochrany na základě
skutečností, které žadatel uvede či které ve správním řízení jinak vyjdou najevo, z hlediska všech
zákonných forem mezinárodní ochrany, které se k těmto skutečnostem vztahují (srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010 - 107,
publ. pod č. 2289/2011 Sb. NSS). V daném případě tak žalovaný učinil a dospěl k závěru,
že tvrzení uváděná stěžovatelem ani skutečnosti, které vyšly v průběhu řízení najevo,
neodůvodňují udělení některé z forem mezinárodní ochrany podle §12, §13, §14, §14a
ani §14b zákona o azylu.
[11] Ohledně strachu z válečného konfliktu Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel pochází
z oblasti na západě Ukrajiny, která není konfliktem zasažena. Jak správně konstatoval městský
soud, Nejvyšší správní soud se současnou bezpečnostní situací na Ukrajině v nedávné
minulosti zabýval již několikrát, přičemž dospěl k závěru, že se jedná o konflikt izolovaný
pouze ve východní části Ukrajiny, jehož intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá
(srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2017, č. j. 9 Azs 101/2017 – 41,
ze dne 17. 5. 2017, č. j. 7 Azs 110/2017 – 18, ze dne 3. 6. 2016, č. j. 5 Azs 135/2015 – 39, ze dne
24. 2. 2016, č. j. 6 Azs 267/2015 - 23, či ze dne 18. 9. 2015, č. j. 2 Azs 194/2015 – 28).
Na judikaturu týkající se násilností na západě Ukrajiny rovněž odkázal již městský soud
v napadeném rozsudku (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2016,
č. j. 2 Azs 270/2016 – 29, či ze dne 24. 2. 2016, č. j. 6 Azs 267/2015 – 23).
[12] K otázce azylové relevance obavy z nástupu vojenské služby se Nejvyšší správní soud
vyjádřil v rozsudku ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 - 44, kde uvedl: „Samotné odmítání
[branné povinnosti] odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu
ještě nezakládá, a to ani tehdy, pokud by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových
akcích ve válečném konfliktu.“ Z týchž důvodů pak není dán ani důvod doplňkové ochrany podle
§14a odst. 1 písm. c) zákona o azylu. Jak uvedl i městský soud, branná povinnost je legitimní
povinností občana vůči domovskému státu, akceptovaná i v mezinárodním měřítku, a službu
v armádě při mobilizaci rozhodně nelze považovat za ohrožení svévolným násilím vyplývajícím
z ozbrojeného konfliktu. Se stejným výsledkem byla posouzena azylová irelevantnost branné
povinnosti ve vztahu k aktuálnímu konfliktu na Ukrajině například také v usneseních ze dne
24. 5. 2017, č. j. 1 Azs 80/2017 – 40, ze dne 20. 4. 2016, č. j. 2 Azs 67/2016 – 2, nebo ze dne
17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 – 31. Jak navíc správně konstatoval žalovaný v napadeném
rozhodnutí, na Ukrajině byla zavedena možnost výkonu náhradní civilní služby, která umožňuje
neúčastnit se bojových akcí z důvodu silného náboženského přesvědčení (viz usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2017, č. j. 2 Azs 264/2016 – 59).
[13] Závěrem Nejvyšší správní soud podotýká, že snaha o legalizaci pobytu na území
České republiky není azylově relevantním důvodem (rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 8. 2003, č. j. 2 Azs 5/2003 – 46, publ. pod č. 18/2003 Sb. NSS, a ze dne 20. 10. 2005,
č. j. 2 Azs 423/2004 – 81, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2017,
č. j. 2 Azs 264/2016 - 59). K získání pobytového oprávnění je třeba využít prostředky dle zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů.
IV. Závěr a náklady řízení
[14] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
podmínky přijatelnosti nesplňuje. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly
řešeny judikaturou zdejšího soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně; nebyl shledán
důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu; ani nebylo shledáno zásadní pochybení
krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené a jasné soudní judikatury, či ve formě
hrubého pochybení při výkladu hmotného nebo procesního práva. Nejvyššímu správnímu soudu
tudíž nezbylo než podanou kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítnout pro nepřijatelnost.
[15] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2018
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu