ECLI:CZ:NSS:2018:3.ADS.64.2017:37
sp. zn. 3 Ads 64/2017 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: O. D., zast. JUDr.
Anitou Pešulovou, advokátkou se sídlem Klimentská 1652/36, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, o
přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2015 č. j. MPSV-UM/25895/15/9S-HMP, o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2017, č. j. 4 Ad
4/2016 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně advokátce JUDr. Anitě Pešulové se p ř i z n á v á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 1.300 Kč, tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobkyně nese stát.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Úřad práce ČR, krajská pobočka pro hl. m. Prahu (dále jen „správní orgán I. stupně“)
rozhodnutím ze dne 28. 4. 2015, č. j. 814089/15/AB, zamítl žádost žalobkyně o poskytnutí
příspěvku na zvláštní pomůcku – motorové vozidlo (dále jen „příspěvek“), neboť její zdravotní
stav nebyl vyhodnocen jako zdravotní postižení ve smyslu §9 odst. 2 a 4 zákona č. 329/2011 Sb.,
o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením (dále jen „zákon č. 329/2011 Sb.“).
Žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 12. 2015, č. j. MPSV-UM/25895/15/9S-HMP, zamítl odvolání
žalobkyně a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 1. 2. 2016 žalobu k Městskému soudu
v Praze (dále jen „městský soud“), který ji zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Vycházel přitom
ze skutečnosti, že posouzení povahy zdravotního postižení pro účely splnění podmínek
stanovených v §9 odst. 2 a 4 zákona č. 329/2011 Sb., je odbornou medicínskou činností,
k níž je povolána Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věci (dále jen „PK MPSV“).
Dle městského soudu vyplývá z původního posudku PK MPSV ze dne 12. 8. 2015
i ze srovnávacího posudku PK MPSV ze dne 10. 11. 2015, že žalobkyně v rozhodné době nebyla
osobou, která má podle §9 odst. 2 a 4 zákona č. 329/2011 Sb. těžkou vadu nosného
nebo pohybového ústrojí nebo těžkou nebo hlubokou mentální retardaci charakteru dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu. V obou posudcích byl zhodnocen i znalecký posudek
MUDr. Žmolíka předložený žalobkyní, přičemž obě PK MPSV konstatovaly jeho neobjektivnost,
pokud jde o jeho závěry. Městský soud nepovažoval za důvodnou námitku žalobkyně, že nebyla
posudkovými lékaři osobně prohlédnuta, jelikož byla v odvolacím řízení přešetřena chirurgem
při jednání PK MPSV. Neshledal také důvodným pochybovat o objektivnosti a závěrech posudků
PK MPSV, neboť jsou podloženy lékařskou dokumentací doloženou žalobkyní i provedeným
vyšetřením, a s těmito podklady nejsou v rozporu. K závěru znalce MUDr. Žmolíka nelze
přihlížet, neboť není odborně způsobilý podávat posudky, pokud jde o poskytování příspěvku.
[3] Městský soud neshledal důvodnou ani námitku žalobkyně, že nebyla seznámena
s podklady pro vydání rozhodnutí žalovaného. Z protokolu o ústním jednání ze dne 2. 12. 2015
je totiž zřejmé, že byl sepsán za účasti zmocněnce žalobkyně, který byl seznámen s obsahem
správního spisu, zejména s posudkem PK MPSV ze dne 10. 11. 2015, jehož kopii rovněž převzal.
Skutečnost, že by zmocněnec výslovně žádal o poskytnutí lhůty k předložení nového znaleckého
posudku, který si žalobkyně vyžádala u prof. MUDr. Tomáše Trče, CSc., MBA, z protokolu
nevyplývá. Tento znalecký posudek žalobkyně přiložila k žalobě, nicméně městský soud jím
dokazování neprovedl, jelikož dokazování provedené správními orgány považoval za dostačující,
a nadto by se jednalo o nové skutečnosti, k nimž se žalovaný nemohl vyjádřit.
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[4] Kasační stížnost podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) z důvodů, které lze podřadit
pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“). Konkrétně namítala, že jí žalovaný svým postupem upřel právo vyjádřit se k podkladům
rozhodnutí a nenechal ji doložit nový znalecký posudek. Syna zmocnila pouze k převzetí kopie
posudku PK MPSV, aby jej mohla postoupit prof. MUDr. Tomáši Trčovi, CSc., MBA, za účelem
zpracování nového znaleckého posudku. Správní orgán měl předpřipravený protokol a jeho
podpisem úředníci podmínili pořízení kopie posudku PK MPSV. Zmocněnec s tím nesouhlasil,
a do protokolu proto doplnil poznámku, ze které vyplývá, že se neseznamuje se správním spisem
ve smyslu vzdání se lhůty na doplnění. Podle názoru stěžovatelky zmocněnec dostatečně jasně
vyjádřil záměr předložit nový znalecký posudek. Úředníci do protokolu jen uvedli, že zmocněnec
nepožádal o prodloužení lhůty, aniž by jej o tomto právu poučili. Stěžovatelka očekávala,
že jí bude postoupeno „Vyrozumění o právu vyjádřit se k podkladům“, a v rámci určené lhůty chtěla
předložit nový znalecký posudek, nicméně správní orgán rovnou vydal konečné rozhodnutí.
[5] Stěžovatelka dále namítala, že se městský soud dostatečně nevypořádal s žalobními
námitkami. Bez dalšího shledal jí předložené znalecké posudky neobjektivními, a zpochybnil
i kvalifikaci znalce MUDr. Žmolíka. Ten se sice nezabýval funkčností pohybového aparátu,
avšak potvrdil neschopnost stěžovatelky pohybovat se bez pomoci další osoby. Soudní znalec
prof. MUDr. Tomáš Trč CSc., MBA pak učinil závěr, že stěžovatelka má těžkou vadu
pohybového aparátu ve smyslu §9 odst. 2 a 4 zákona č. 329/2011 Sb. Dle názoru stěžovatelky
bylo úkolem městského soudu požádat PK MPSV o vyjádření, proč se její závěr liší od závěru
soudního znalce.
[6] PK MPSV ani jiný orgán si od stěžovatelky nevyžádaly žádné lékařské zprávy ani posudky
a spokojily se s tím, co sama doložila. V prvoinstančním řízení nebyla vyšetřena. Názor
městského soudu, že komise je jediným odborníkem, který může v daném případě posoudit její
zdravotní stav, považuje za nesprávný. Stěžovatelka považuje za chybný i postup městského
soudu, kterým bez dalšího odůvodnění odmítl provést důkaz znaleckým posudkem,
který předložila až společně s žalobou, jelikož žalovaný jí k tomu nedal prostor.
[7] Dle stěžovatelky správní orgány nezjistily skutečný stav věci, o němž nejsou dány
důvodné pochybnosti. Již v řízení existovaly dva znalecké posudky, které vyvracely názor
PK MPSV. Správní orgány tak zatížily rozhodnutí podstatnou vadou, která měla vliv na jeho
zákonnost, přičemž městský soud tyto chyby neodstranil. Navíc městský soud zatížil vadou
i soudní řízení, když nepřijal relevantní důkaz, který vyvrací zjištění správních orgánů.
Stěžovatelka tak navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek i rozhodnutí
žalovaného.
[8] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je ve smyslu ustanovení §102 s. ř. s. přípustná. Stěžovatelka je v souladu s ustanovením
§105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátkou.
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu podané v kasační
stížnosti (§109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.) Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], neboť se jedná o vadu svojí povahou tak závažnou,
že se jí musí zabývat z úřední povinnosti i bez návrhu stěžovatelky (§109 odst. 3 věta
před středníkem s. ř. s.). Teprve dospěje-li k závěru, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné,
může se zabývat dalšími stížnostními námitkami (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105, publ. pod č. 617/2005 Sb. NSS).
[13] V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudky
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS či ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005-44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS), lze za nesrozumitelná obecně považovat
rozhodnutí, jejichž výrok je vnitřně rozporný nebo nevhodně formulovaný takovým způsobem,
že rozhodnutí ve svém důsledku nikoho nezavazuje, dále rozhodnutí, u nichž nelze rozlišit výrok
od odůvodnění, či rozhodnutí, z nichž není patrné, kdo je jeho adresátem apod. Nedostatkem
důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění rozhodnutí, ale pouze nedostatek
důvodů skutkových (typicky pokud soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, zjištěné v rozporu se zákonem anebo pokud není zřejmé, zda vůbec v řízení nějaké
důkazy byly provedeny). Rozsah povinnosti dostatečného odůvodnění se pak může měnit „podle
povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého jednotlivého případu. Zároveň tento závazek
nemůže být chápán tak, že vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument
účastníka.“ (viz rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008-130). Soud,
který se s argumentací vypořádává, ji nemůže pouze odmítnout pro nesprávnost, ale musí uvést,
v čem konkrétně její nesprávnost spočívá.
[14] Z výroku napadeného rozsudku je jednoznačně zřejmé, že jím došlo k zamítnutí žaloby.
Z jeho odůvodnění je pak bez potíží seznatelné, z jakých důvodů městský soud žalobu zamítl
a jaké skutečnosti považoval za rozhodné. Ostatně se závěry městského soudu stěžovatelka
v kasační stížnosti polemizuje, což by při nesrozumitelnosti rozsudku či absenci odůvodnění
nebylo z povahy věci ani možné. Závěry o neobjektivnosti znaleckého posudku MUDr. Žmolíka
městský soud v napadeném rozsudku dostatečně odůvodnil, když ji opřel o vyjádření uvedená
v obou posudcích PK MPSV, které považoval za stěžejní důkazy (z důvodů, které zdejší soud
uvádí níže). Stejně tak se dostatečně vypořádal s návrhy důkazu znaleckým posudkem
prof. MUDr. Tomáše Trče, CSc., MBA s odůvodněním, že dokazování provedené před správním
orgánem považuje za dostačující, a že se navíc v posudku jmenovaného uvádějí nové skutečnosti,
které žalovaný nemohl vzít v potaz. Stěžovatelce lze přisvědčit v jejím názoru, že „soud není vázán
jen těmi důkazy, které byly provedeny v rámci správního řízení, ale je povinen se zabývat předloženými důkazy,
pokud mohou ovlivnit správnost.“ V daném případě se však městský soud předloženým důkazem
zabýval, a shledal jej nadbytečným, což je zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů,
jež ovládá proces dokazování v soudním řízení správním. Nejvyšší správní soud tak uzavírá,
že námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku není důvodná.
[15] V dalším se zdejší soud zabýval námitkou stěžovatelky, kterou by bylo možno podřadit
pod důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., dle které městský soud chybně
považoval PK MPSV za jediného odborníka, který může v dané věci zhodnotit její zdravotní
stav, a tudíž nesprávně vyhodnotil jí předložený znalecký posudek jako neobjektivní.
[16] K této stížnostní námitce Nejvyšší správní soud předesílá, že v odvolacím řízení
správním, v němž je projednáváno rozhodnutí vydané na základě posudku lékaře okresní správy
sociálního zabezpečení, posuzuje zdravotní stav občanů podle §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.,
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tím
účelem zřizuje jako své orgány PK MPSV. Posudkové řízení je tedy „specifickou formou správní
činnosti (srov. ustanovení §16a zákona o provádění sociálního zabezpečení), spočívající v posouzení zdravotního
stavu občana a některých důsledků z něj vyplývajících pro oblast sociálního zabezpečení a důchodového pojištění.
Jde o postup posudkového orgánu, jehož hlavním obsahem je posudková činnost, která předpokládá vedle
odborných lékařských znalostí též znalosti z oboru posudkového lékařství. I tyto posudky nicméně hodnotí soud
jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v ustanovení §77 odst. 2 s. ř. s. a v případě potřeby může
zejména uložit též zpracování posudku soudem ustanoveným znalcem z oboru posudkového lékařství. Posudek,
který splňuje požadavek úplnosti, celistvosti a přesvědčivosti a který se vypořádává se všemi rozhodujícími
skutečnostmi, bývá zpravidla rozhodujícím důkazem pro posouzení správnosti a zákonnosti přezkoumávaného
rozhodnutí“ (viz rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2013, č. j. 4 Ads 93/2012-33, který vycházel
mj. i z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 1995, sp. zn. II. ÚS 92/95).
[17] Zdejší soud také odkazuje na §16a odst. 4 zákona o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, podle kterého je PK MPSV oprávněna vyzvat posuzovanou fyzickou osobu
k předložení lékařských nálezů ošetřujících lékařů, atp. Tedy v případě, že PK MPSV shledá
zdravotní dokumentaci, která jí byla předložena, dostatečně komplexní k objektivnímu
vyhodnocení zdravotního stavu posuzovaného, není již její povinností vyzývat posuzovanou
osobu k předložení další dokumentace.
[18] Městský soud vycházel z posudku PK MPSV ze dne 12. 8. 2015 a srovnávacího posudku
PK ze dne 10. 11. 2015. Obě PK MPSV při zpracování posudků vycházely z relevantní lékařské
dokumentace, z vlastního vyšetření stěžovatelky i ze znaleckého posudku předloženého
stěžovatelkou. Obě PK MPSV jednaly v řádném složení v souladu s §16b zákona o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení. Ve svých posudcích se obě PK MPSV dostatečně vypořádaly
s veškerými uvedenými podklady, přičemž je shledaly naprosto dostačujícími pro objektivní
vyhodnocení zdravotního stavu stěžovatelky za účelem posouzení nároku na příspěvek.
PK MPSV, která vypracovala srovnávací posudek, nadto shlédla i stěžovatelkou předložené
rentgenové snímky, přestože konstatovala, že rentgenové nálezy jsou dostatečně popsané
v odborných nálezech. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že oba posudky PK MPSV splňují
požadavky na úplnost, celistvost a přesvědčivost odborného lékařského posudku a městský soud
proto nepochybil, když je vyhodnotil jako stěžejní důkazy.
[19] Dovolává-li se stěžovatelka objektivnosti znaleckých posudků, které předložila, zdejší
soud předně odkazuje na svůj rozsudek ze dne 27. 10. 2004, č. j. 3 Ads 3/2004-89,
dle kterého skutečnosti příslušející posuzovat výlučně PK MPSV nemůže určovat soudní znalec.
Dle rozsudku NSS ze dne 30. 5. 2013, č. j. 4 Ads 93/2012-33, „[s]pecifické postavení posudkových
komisí spočívá právě v tom, že jsou nadány odbornou kompetencí v oblasti posudkového lékařství, což znamená,
že jsou schopny z medicínského hlediska komplexně posoudit zdravotní stav účastníka řízení, neomezují se jen na
některé lékařské obory (…)“. PK MPSV jsou tedy odborně kompetentní k posouzení zdravotního
stavu účastníka a k zaujetí posudkových závěrů o splnění podmínek pro přiznání příspěvku.
Touto kompetencí však nedisponuje MUDr. Žmolík ani prof. MUDr. Tomáš Trč, CSc., MBA,
znalci v oboru zdravotnictví, se specializací ortopedie - traumatologie. Závěry jejich posudků
proto mohou sloužit jen jako podklad pro posouzení zdravotního stavu, nikoliv však jako přímý
podklad pro rozhodnutí o přiznání příspěvku. Zdejší soud také zdůrazňuje, že znalecký posudek
MUDr. Žmolíka měly obě PK MPSV k dispozici a k jeho závěrům se ve svých posudcích
vyjádřily.
[20] Závěry znalce by mohly být pro rozhodnutí významné, pokud by byly v rozporu
se skutkovými závěry PK MPSV. Nicméně tak se nestalo, což je seznatelné z komparace posudků
PK MPSV a posudku MUDr. Žmolíka, kterou provedl městský soud, a se kterou se zdejší soud
ztotožňuje. PK MPSV se shodly s nálezy znalce, „že nebylo prokázáno ztuhnutí nebo podstatné omezení
hybnosti obou kyčelních nebo kolenních kloubů pro těžké kontraktury v okolí“. Jak uvedla PK MPSV,
„[f]unkční vyšetření v doložených ortopedických nálezech, včetně nálezu soudního znalce
neprokazují (…) ani ztuhnutí všech úseků páteře s těžkým omezením pohyblivosti alespoň dvou nosných kloubů
dolních končetin ani těžké funkční poruchy pohyblivosti na základě postižení tří a více funkčních celků
pohybového ústrojí (…)“. MUDr. Žmolík sice potvrdil neschopnost stěžovatelky pohybovat se bez
pomoci další osoby, avšak - i když konstatoval opak – zdravotní nálezy uvedené v jeho posudku
neprokázaly splnění zákonem taxativně vymezených podmínek pro přiznání příspěvku. K tomu
zdejší soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 16. 6. 2016, č. j. 4 Ads 51/2016-29,
ve kterém konstatoval, že „[t]ěžká vada nosného nebo pohybového ústrojí, která odůvodňuje
přiznání příspěvku na zvláštní pomůcku-motorové vozidlo, je tedy výlučně vada vyjmenovaná v části
1 bodu 1 písm. a), b), d) až i) přílohy k zákonu č. 329/2011 Sb. Musí se proto jednat o zdravotní postižení
shodné a přirovnávání postižení jiných není přípustné.“. Námitce stěžovatelky z důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 a) s. ř. s. tedy nelze přisvědčit.
[21] Nakonec se Nejvyšší správní soud zabýval i námitkami, které by bylo možno podřadit
pod důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[22] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem městského soudu, že provedení důkazu
znaleckým posudkem prof. MUDr. Tomáše Trče, CSc., MBA, by bylo nadbytečné. Jak již bylo
uvedeno výše, takovýto znalecký posudek nemůže sloužit pouze jako přímý podklad
pro rozhodnutí o přiznání příspěvku, ale je pouze dalším podkladem k posouzení zdravotního
stavu stěžovatelky. Zdravotní stav stěžovatelky však byl dostatečně zjištěn ve správním řízení,
neboť byl posuzován celkem třikrát – nejprve lékařem okresní správy sociálního zabezpečení
a poté dvakrát PK MPSV. Zjištění PK MPSV pak byla podložena nejen četnou dokumentací
předloženou ze strany stěžovatelky (včetně obdobného znaleckého posudku), ale i vlastním
vyšetřením PK MPSV.
[23] Zdejší soud neshledal důvod k pochybnostem ohledně závěrů obou PK MPSV.
Stěžovatelka nevznesla konkrétní námitky, které by úplnost či přesvědčivost posudků PK MPSV
zpochybňovaly. Jedinou takovou byla námitka uvedená v žalobě, a sice že posouzení stěžovatelky
původní PK MPSV probíhalo za „atmosféry“, kdy bylo předem zřejmé, jak dopadne, což uvedla
do protokolu o ústním jednání. V předmětném protokolu je uvedeno, že stěžovatelka
s posudkovým závěrem nesouhlasí a podává námitku před vydáním rozhodnutí. Dále
je pod podpisy účastníků jednání ručně vepsána poznámka, že předsedkyně PK MPSV
před posuzováním stěžovatelky konstatovala, že soudní znalec nesmí posuzovat případ ve vztahu
k zákonu č. 329/2011 Sb., a že vedla jednání „čistě tendenčně“, a účastníkům tak bylo
už před posuzováním zřejmé, že závěr PK MPSV bude zamítavý.
[24] Dle názoru zdejšího soudu toto vyjádření předsedkyně PK MPSV nikterak předem
nestavělo na jisto výsledek posuzování, ale pouze deklarovalo výše již konstatovanou
nekompetenci soudního znalce k vyslovení závěru o splnění zákonných podmínek pro přiznání
příspěvku (která je zdejším soudem osvětlena výše). Žádné další konkrétní skutečnosti, ve kterých
spatřovala „čistě tendenční“ jednání PK MPSV, stěžovatelka neuvedla. Nutno také poznamenat,
že na základě žádosti stěžovatelky byl následně vyhotoven i srovnávací posudek, který zpracovala
PK MPSV v jiném personálním složení. K jednání této PK MPSV stěžovatelka žádné konkrétní
námitky neměla. Sama skutečnost, že je PK orgánem Ministerstva práce a sociálních věcí,
pak není důvodem k pochybnostem o objektivitě jejích závěrů (viz např. rozsudek NSS ze dne
29. 5. 2003, č. j. 5 Ads 4/2003-35 nebo ze dne 19. 4. 2012, č. j. 4 Ads 2/2012-16). Městský soud
tedy nezatížil soudní řízení vadou, když důkaz znaleckým posudkem neprovedl, a a ni této
stížnostní námitce tak Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit.
[25] K námitce stěžovatelky, že jí žalovaný upřel právo vyjádřit se k podkladům před vydáním
rozhodnutí, a nenechal ji doložit nový znalecký posudek, pak zdejší soud uvádí následující.
Smyslem protokolu ve správním řízení je zaznamenání průběhu úkonu. Zaznamenávány jsou
přitom pouze okolnosti důležité pro správní řízení (není tedy vyloučeno, že může dojít
k opomenutí některých údajů). Řádně zhotovený protokol je veřejnou listinou ve smyslu
§53 odst. 3 správního řádu, proto je třeba jeho obsah považovat za pravdivý, neprokáže-li
se opak. Presumovaná pravdivost se však vztahuje pouze k zachycenému průběhu procesního
úkonu, tj. např. kdo byl jednání přítomen, jakého poučení se mu dostalo, atp. (viz např. rozsudek
NSS ze dne 29. 3. 2017, č. j. 7 As 146/2016-29, či ze dne 15. 4. 2015, č. j. 1 As 12/2015-30).
Pokud má účastník výhrady k obsahu protokolu, může požádat o jeho opravu, a pokud není jeho
požadavku vyhověno, má trvat na zaznamenání námitek. Podle §18 odst. 4 správního řádu
pak mohou jiné osoby, jichž se obsah protokolu přímo dotýká, bezprostředně
po seznámení s protokolem podat proti jeho obsahu stížnost podle §175 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád. Pokud však účastník řízení proti obsahu protokolu brojí námitkami
či stížností, nese ohledně jím namítané nesprávnosti důkazní břemeno. (viz např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 682/2000, či usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2737/2012).
[26] V předmětném protokolu je uvedeno, že zmocněnec stěžovatelky odepřel podpis.
Na konci protokolu se nachází zmocněncem ručně vepsaná poznámka, že se dostavil pouze
za účelem nahlédnutí do spisu, příp. pořízení kopií dokumentů, a že k dalším úkonům řízení
se tohoto dne z důvodu neznalosti řízení zatím nevyjadřuje. Stěžovatelka tvrdí, že zmocněnec
oprávněným úředním osobám při jednání sdělil záměr předložit nový znalecky posudek. Tento
záměr však není z protokolu nijak seznatelný. K tomu Nejvyšší správní soud odkazuje
na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2016, č. j. 46 A 20/2014 - 88,
publ. pod č. 3442/2016 Sb. NSS, kde se uvádí, že podání učiněné při jednání v ústní
formě je „perfektní bez ohledu na to, zda posléze nalezne odraz v obsahu protokolu pořizovaného
při jednání. (…) Je nepochybně v zájmu účastníka řízení dbát o řádnou protokolaci ústního jednání a případně
vznést námitky proti protokolaci (§18 odst. 3 správního řádu), neboť v případě sporu usnadní protokol
o jednání, který je po obsahové stránce úplný a správný, pozici účastníka řízení. Není-li však podání účastníka
zachyceno v dostatečné míře v protokolu, neznamená to, že podání učiněno nebylo. Pouze se stíží důkazní situace
účastníka řízení, má-li prokázat, že podání učinil“. Pokud tedy zmocněnec stěžovatelky takové ústní
podání skutečně učinil, měl trvat na zaznamenání tohoto tvrzení do protokolu, nebo jej měl jasně
vyjádřit v poznámce, kterou do protokolu připsal. Nic takového však neučinil, a toto tvrzení ani
jinak neprokázal.
[27] Stěžovatelka uvedla, že „očekávala (jako vždy před vydáním předcházejících rozhodnutí), že jí bude
postoupeno „Vyrozumění o právu vyjádřit se k podkladům“. Zdejší soud ze správního spisu zjistil, že toto
vyrozumění bylo zasláno zmocněnci stěžovatelky, který jej převzal dne 27. 11. 2015. Součástí
vyrozumění bylo poučení podle §36 odst. 3 správního řádu, včetně stanovení lhůty k vyjádření.
Na základě tohoto vyrozumění se zmocněnec dostavil k jednání, v jehož rámci byl poučen znovu.
Nelze tak namítat, že stěžovatelka poučena nebyla. Ani v předchozím řízení stěžovatelce nebylo
zasíláno opětovné vyrozumění poté, co se její zmocněnkyně dostavila k jednání za účelem
seznámení se správním spisem. V daném případě navíc byla stěžovatelce lhůta k vyjádření
prodloužena, neboť zmocněnkyně na jednání jednoznačně projevila záměr podat další vyjádření.
[28] Z poznámky vepsané zmocněncem na konec předmětného protokolu jednoznačně
neplyne jeho vůle (resp. vůle stěžovatelky) se před vydáním rozhodnutí ještě vyjádřit, avšak nelze
bez pochybností dojít ani k závěru, že se již vyjádřit nechtěl. Tuto nejednoznačnou formulaci
ovšem nelze přičítat k tíži žalovanému, neboť důkazní břemeno ohledně rozporuplného tvrzení
nese ten, kdo jej učinil. Ostatně stěžovatelka ani netvrdí, že se k podkladům rozhodnutí chtěla
ještě vyjádřit, ale pouze to, že chtěla předložit nový znalecký posudek (k jehož příp. účinkům
na rozhodnutí žalovaného pojednal zdejší soud výše). Jediným podstatným podkladem,
se kterým se zmocněnec na jednání seznamoval, byl srovnávací posudek PK MPSV, k němuž
zmocněnec již na jednání sdělil, že s ním nesouhlasí. Ani tato námitka stěžovatelky tedy není
důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[29] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze
je zákonný. Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[30] Nejvyšší správní soud s ohledem na §60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. Stěžovatelka neměla ve věci
úspěch a žalovaný nemá na náhradu nákladů právo, neboť se jedná o věc sociální péče.
[31] Odměna soudem ustanovené zástupkyně stěžovatelky advokátky JUDr. Anity Pešulové
a náhrada jejích hotových výdajů v řízení o kasační stížnosti byla stanovena podle vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“).
Advokátka učinila v řízení o kasační stížnosti jeden úkon právní služby podle
§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, spočívající v doplnění kasační stížnosti, za který jí náleží
odměna ve výši 1.000 Kč podle §9 odst. 2 a §7 advokátního tarifu a režijní paušál ve výši 300 Kč
podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Celková výše odměny za zastupování a náhrada hotových
výdajů advokátky tak činí 1.300 Kč a bude jí vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení stěžovatelky,
která je osvobozena od soudních poplatků, nese stát, jak vyplývá z §35 odst. 8 věty první s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 14. března 2018
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senát