ECLI:CZ:NSS:2018:3.AFS.45.2017:23
sp. zn. 3 Afs 45/2017 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce SUPTel – DISK, s. r. o.,
se sídlem Plzeň, Hřbitovní 1322/15, zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem
se sídlem Plzeň, Malá ulice 6, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem
Brno, Masarykova 427/31, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 21. 12. 2016, č. j. 30 Af 36/2015-57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Finanční úřad v Plzni zahájil dne 12. 3. 2012 u žalobce, respektive jeho právního
předchůdce, společnosti Disk obchod & technika spol. s. r. o., daňovou kontrolu zaměřenou
na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2010. V průběhu daňové kontroly
byl žalobce opakovaně vyzýván k doložení skutečností prokazujících, že některé výdaje skutečně
vynaložil na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu §24 odst. 1 zákona
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Žalobce měl mimo jiné
prokázat oprávněnost zahrnutí částky v celkové výši 300 000 Kč za analýzy spokojenosti
zaměstnanců žalobce a částky v celkové výši 1 727 347,57 Kč za instalaci a provoz kamerového
systému do daňově uznatelných výdajů. Finanční úřad pro Plzeňský kraj (dále jen „správce
daně“), na nějž s účinností zákona č. 456/2011 Sb., o finanční správě České republiky, přešla
příslušnost k vedení daňového řízení se žalobcem, seznámil žalobce s výsledky kontrolního
zjištění dne 3. 10. 2013. Žalobce ve svém vyjádření navrhl doplnit dokazování výslechem svědků
včetně jednatele žalobce, pana Tomáše Jílka. Správce daně provedl výslech šesti osob, avšak
navrhovaný výslech jednatele žalobce neprovedl, jelikož měl za to, že jednatel k projednávané
věci vše podstatné již uvedl. Dne 4. 6. 2014 správce daně seznámil žalobce s novými výsledky
kontrolního zjištění. Ve svém dalším vyjádření trval žalobce na provedení výslechu jednatele
Tomáše Jílka a navrhl provedení důkazu výpisem z živnostenského rejstříku společnosti
Smartconsulting s. r. o., k prokázání uskutečnění analýz spokojenosti zaměstnanců žalobce,
které měl od uvedené společnosti obdržet. Správce daně těmto návrhům nevyhověl a dne
17. 10. 2014 s žalobcem projednal zprávu o daňové kontrole.
[2] Dne 21. 10. 2014 vydal správce daně dodatečný platební výměr
č. j. 1694338/14/2301-24903-400595 na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období
roku 2010, jímž žalobci doměřil daňovou ztrátu nižší o 2 068 996 Kč a uložil mu povinnost
uhradit penále ve výši 20 689 Kč. Správce daně tak žalobci neuznal náklady vynaložené
na analýzy spokojenosti zaměstnanců a na instalaci a provoz kamerového systému, jako náklady
na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů.
[3] Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 8. 2015,
č. j. 26385/15/5200-11435-710862. K námitce neprovedení důkazu výslechem jednatele Tomáše
Jílka uvedl, že výpověď jednatele o záležitostech daňového subjektu nemůže být nikdy z podstaty
věci hodnocena jako výpověď svědka ve smyslu §96 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu
(dále jen „daňový řád“), nýbrž pouze jako tvrzení, které je daňový subjekt povinen prokázat
důkazními prostředky. Na tomto závěru nemohla ničeho změnit ani skutečnost, že Tomáš Jílek
v okamžiku projednání zprávy o daňové kontrole již jednatelem žalobce nebyl. Dále uvedl,
že výpis z živnostenského rejstříku společnosti Smartconsulting s. r. o., sám o sobě nemůže
svědčit jako důkaz, že analýzy spokojenosti zaměstnanců žalobce byly touto společností skutečně
provedeny.
[4] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Plzni.
V ní především brojil proti neprovedení důkazu výslechem bývalého jednatele a výpisem
z živnostenského rejstříku společnosti Smartconsulting s. r. o. Dále namítal nesprávné hodnocení
důkazů správcem daně a porušení zásady volného hodnocení důkazů. Krajský soud žalobu
zamítl rozsudkem ze dne 21. 12. 2016, č. j. 30 Af 36/2015-57. V odůvodnění uvedl, že výslech
jednatele žalobce jako svědka, byť po zániku jeho funkce, neshledal možným. Pan Tomáš Jílek
by totiž v každém případě vypovídal o skutečnostech, k nimž došlo v době, kdy vykonával funkci
statutárního orgánu žalobce, a proto by se vůči němu nejednalo o jinou osobu, jak pro výslech
svědka požaduje daňový řád. Krajský soud vyšel subsidiárně z právní úpravy obsažené
v §126a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z nějž vyplývá, že bývalý statutární
zástupce právnické osoby může být slyšen jen podle pravidel pro výslech účastníka řízení.
Toto ustanovení dopadá na toho, kdo byl statutárním orgánem nebo jeho členem, v době
výslechu už jím však není, ale má vypovídat o okolnostech týkajících se právnické osoby,
které nastaly v době, kdy tuto funkci ještě vykonával. Tato zásada je natolik obecná, že dopadá
jak do oblasti práva soukromého, tak i veřejného. Žalovaný měl oprávněně za to, že pan Tomáš
Jílek uvedl v pozici jednatele žalobce veškeré skutečnosti, které mu byly známy. Z týchž důvodů
krajský soud výslech pana Tomáše Jílka neprovedl ani sám.
[5] Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
v níž uplatnil důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel v prvé řadě namítal, že výslech jednatele daňového subjektu je jako důkaz
v daňovém řízení obecně možný, a to fakticky v pozici účastníka řízení. V tomto směru odkazuje
na úpravu občanského soudního řízení, která s důkazem v podobě výslechu účastníka řízení
počítá. V jeho případě však byl možný výslech jednatele i v pozici svědka, neboť Tomáš Jílek
by vypovídal o skutečnostech, které se týkají jiných osob, nikoli jeho v postavení statutárního
orgánu stěžovatele. Pan Jílek byl v rozhodné době rovněž jednatelem společnosti DISKOBOL
INVEST s. r. o., která pro stěžovatele zajišťovala instalaci a provoz kamerového systému. Bývalý
jednatel stěžovatele, Tomáš Jílek, tudíž mohl vypovídat i o skutečnostech, které se týkají jiných
osob, konkrétně o tom, proč a za co vystavila dodavatelská společnost stěžovateli předmětné
faktury.
[7] Rozsudek krajského soudu stěžovatel dále označil za nepřezkoumatelný, neboť krajský
soud se v otázce výslechu Tomáše Jílka, nevypořádal se skutečností, že tato osoba byla rovněž
jednatelem dodavatelské společnosti DISKOBOL INVEST s. r. o. Krajský soud se dále
nevyjádřil k námitce neprovedení důkazu výpisem z živnostenského rejstříku společnosti
Smartconsulting s. r. o., a ani k námitce nesprávného hodnocení důkazů v řízení před správcem
daně. Stěžovatel dále namítal, že zásada volného hodnocení důkazů a přenesení důkazního
břemene na daňový subjekt nejsou bezbřehé; není proto možné, aby žalovaný na jednu stranu
zamítal jeho důkazní návrhy a zároveň mu vyčítal, že svá tvrzení neprokázal. Žalovaný
je oprávněn označit za neprokázaná pouze ta tvrzení, o nichž existují důvodné pochybnosti.
Krajský soud měl tedy přezkoumat postup žalovaného i správce daně při hodnocení důkazů,
to však neučinil.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel v zásadě opakuje svoji
argumentaci z předešlých fází řízení. Odkázal proto na své rozhodnutí i vyjádření k žalobě
a na odůvodnění napadeného rozsudku. Uvedl, že výslech jednatele stěžovatele jako svědka
možný nebyl a aplikaci ustanovení občanského soudního řádu daňový řád (s výjimkou daňové
exekuce) nepřipouští. Jednatel stěžovatele se k věci mohl vyjadřovat z pozice zástupce stěžovatele
a nic mu nebránilo žalovanému sdělit všechny informace, které měl o daňové povinnosti
stěžovatele k dispozici. Byl přítomen řadě úkonů prováděných finančním úřadem během daňové
kontroly a vždy bylo vyhověno jeho žádosti o prodloužení lhůty k vyjádření. Žalovaný
tak předpokládal, že jednatel stěžovatele ve svých vyjádřeních uvedl vše, co mu bylo známo.
Taková vyjádření je však třeba považovat nikoli za svědeckou výpověď, nýbrž za tvrzení
stěžovatele, jež je třeba prokázat. Dle daňového řádu je tvrzení daňového subjektu jedním
z důkazních prostředků. Je tedy zbytečné, aby byla táž osoba opakovaně vyslýchána jako svědek.
Nadto by byla výpověď bývalého jednatele stěžovatele z hlediska sporné otázky, tj. zda výdaje
související se zprovozněním kamerového systému budou hodnoceny jako daňově účinné,
irelevantní, neboť jde o otázku daňově-právní, nikoli o zjišťování skutkového stavu. Podle
žalovaného rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelností netrpí, neboť s obsahem a smyslem
žalobní argumentace se krajský soud vypořádal. Není jeho povinností vyjádřit se ke všem dílčím
námitkám, je-li zřejmé, že prozkoumal skutkový stav a v zásadě se ztotožnil se závěry správního
orgánu.
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil nejdříve námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu. Platí totiž, že nepřezkoumatelný rozsudek zpravidla nenabízí prostor
k úvahám o námitkách věcného charakteru, a je tudíž nezbytné jej zrušit. Konstantní judikatura
zdejšího soudu označuje za nepřezkoumatelné zejména takové rozhodnutí, v němž soud zcela
opomene vypořádat některou z uplatněných žalobních námitek (například rozsudky
ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007-58, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, či ze dne
8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004-74; citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz), respektive pokud z jeho odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka
považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jde-li o právní
argumentaci, na níž je postaven základ žaloby (viz například rozsudek ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005-44). Zároveň ovšem nelze opomenout, že nepřezkoumatelnost rozsudku není
závislá na subjektivní představě stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn.
Jedná se totiž o objektivní překážku, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkum napadeného
rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 5. 11. 2014, č. j. 3 As 60/2014-85).
[12] Dále je třeba připomenout, že povinností soudu není výslovně reagovat na každé žalobní
tvrzení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, či rozsudek
tohoto soudu ze dne 23. 12. 2015, sp. zn. 2 As 44/2013). Nejvyšší správní soud má přitom
za to, že krajský soud ve svém rozsudku posoudil všechny relevantní žalobní námitky, včetně
argumentace zásadou volného hodnocení důkazů a přenesením důkazního břemene, uvedené
v závěru žaloby. Neučinil tak sice výslovně, z kontextu odůvodnění napadeného rozsudku,
kde se vypořádal s tvrzenými deficity při zjišťování skutkového stavu věci, je nicméně zřejmé,
že ani námitky o porušení zásad ovládajících dokazování v daňovém řízení krajský soud
za důvodné nepovažoval.
[13] Neobstojí ani námitka, že se krajský soud nevypořádal se skutečností, že dnes již bývalý
jednatel stěžovatele Tomáš Jílek byl rovněž jednatelem dodavatelské společnosti DISKOBOL
INVEST s. r. o. Krajský soud se k této námitce vyjádřil na straně 9 napadeného rozsudku,
a to tak, že výpověď Tomáše Jílka, jako osoby v postavení statutárního orgánu, o záležitostech
stěžovatele, který je současně daňovým subjektem, nemůže být nikdy hodnocena v daňovém
řízení, jako výpověď svědka. V podrobnostech pak krajský soud odkázal na přiléhavé odůvodnění
rozhodnutí žalovaného (s. 20-25), s jehož argumentací se ztotožnil.
[14] K námitce, že se krajský soud nevypořádal s neprovedením důkazu výpisem
z živnostenského rejstříku společnosti Smartconsulting s. r. o., uvádí Nejvyšší správní soud
následující. Ze správního spisu je patrné, že správce daně se otázkou provedení analýz
spokojenosti zaměstnanců pečlivě zabýval; vyslechl stěžovatelem navržené svědky kromě
jednatele Tomáše Jílka (k námitce neprovedení jeho výslechu viz níže) a provedl důkaz listinami
předloženými stěžovatelem (jednalo se mj. o faktury od společnosti Smartconsulting s. r. o.,
příslušnou část účetního deníku 2010, smlouvu se společností Smartconsulting s. r. o., ze dne
5. 1. 2010, skartační protokol ze dne 15. 3. 2010 a prezentaci „Vyhodnocení průzkumu zaměstnanecké
spokojenosti “ ) . Skutkový stav zjištěný správcem daně tímto dokazováním a hodnocení
provedených důkazů žalovaný následně zhodnotil jako správné, což obsáhle zdůvodnil
na str. 11-16 rozhodnutí o odvolání. K výpisu z živnostenského rejstříku společnosti
Smartconsulting s. r. o., pak uvedl, že ten je pouze potvrzením, že uvedený subjekt má oprávnění
vykonávat činnosti tam uvedené, ovšem není a nemůže být důkazem o tom, že služby
personálního poradenství byly skutečně poskytnuty. Skutkový stav zjištěný oběma správními
orgány poté aproboval i krajský soud. Je sice pravdou, že se krajský soud výslovně nevyjádřil
k námitce neprovedení důkazu zmiňovaným výpisem z živnostenského rejstříku, toto jeho
opomenutí ovšem nedosahuje takové intenzity, aby se jednalo o závažné procesní pochybení,
pro které je třeba napadený rozsudek zrušit. Stěžovatel totiž ani v kasační stížnosti neuvedl,
jak konkrétně mělo provedení tohoto důkazu prokázat daňově relevantní skutečnost,
tedy že analýzy spokojenosti zaměstnanců byly skutečně provedeny. I přesto, že se krajský soud
k této otázce výslovně nevyjádřil, tak obstojí závěr daňových orgánů, že výpisem
z živnostenského rejstříku se pouze osvědčuje, že daný subjekt je oprávněn podnikat v oborech
činností v něm uvedených. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že nepřezkoumatelnost
rozsudku krajského soudu neshledal.
[15] Co se týče samotného meritorního posouzení věci krajským soudem, Nejvyšší správní
soud nemá důvodu odchýlit se od závěrů vyslovených v související věci v rozsudku ze dne
20. 9. 2017, č. j. 6 Afs 237/2017-23. V něm konstatoval, že bývalého člena statutárního orgánu
daňového subjektu nelze v daňovém řízení vyslechnout jako svědka, týká-li se výslech období,
kdy vykonával svoji funkci. Odkázal přitom na rozsudek zdejšího soudu ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 7 Afs 15/2013-99, v němž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „postavení daňových
subjektů a třetích osob v daňovém řízení je specifické a navzájem odlišné. Mohou však nastat situace, kdy fyzické
osobě může v daňovém řízení svědčit jak postavení svědka, tak i postavení daňového subjektu. Tato osoba tak
bude mít dvojí status. Mezi tyto případy lze zahrnout i fyzické osoby, které jsou současně v postavení statutárního
orgánu právnické osoby nebo jejího zástupce (případně prokuristy). Za použití pravidel logického vyvozování
pak nelze dojít k jinému závěru nežli takovému, že v řízení, ve kterém fyzická osoba – statutární orgán
právnické osoby na straně jedné vystupuje v pozici daňového subjektu (poplatníka daně), tj. osoby
jednající za něj, nemůže v daňovém řízení současně vystupovat v pozici osoby třetí – osoby rozdílné od daňového
subjektu – svědka. Ustanovení §8 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, poukazem na daňová řízení
týkající se jiných osob, tak zakládá překážku provedení důkazu svědeckou výpovědí samotného daňového
subjektu, resp. osob v postavení statutárního orgánu právnické osoby – daňového subjektu, tj. osob oprávněných
jednat jejich jménem. […] Uvedený závěr ovšem nelze přijímat absolutně, ale toliko v období, kdy fyzické osobě
současně svědčí i postavení daňového subjektu, resp. osoby oprávněné za daňový subjekt jednat.“ Uvedený
výklad se uplatní i na dokazování v režimu daňového řádu, jelikož znění §96 odst. 1 daňového
řádu je prakticky totožné s první větou §8 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.
[16] Poslední větu citované pasáže rozsudku č. j. 7 Afs 15/2013-99, nelze vykládat
tak, že poté, co osoba přestane být v postavení statutárního orgánu daňového
subjektu – právnické osoby, její výslech jako svědka o skutečnostech nastalých v době výkonu
funkce již přichází v úvahu. Takový výklad totiž neodpovídá procesním předpisům upravujícím
soudní řízení (srov. §126a o. s. ř., a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2011,
č. j. 5 Afs 6/2010-101). V rozsudku ze dne 27. 11. 2013, č. j. 8 Afs 31/2013-52, zdejší
soud – ve vztahu k dokazování v daňovém řízení – konstatoval, že „postavení svědka v jakémkoli
řízení (ať už správním či soudním) se obecně vyznačuje především tím, že svědkem je ten, kdo má vypovídat
o skutečnostech, které se týkají jiných osob, nikoliv svědka samotného (tento závěr pro daňové řízení výslovně
stanoví §8 odst. 1 věta první [zákona o správě daní a poplatků]). Pro srovnání je možno odkázat
na podrobnější úpravu postavení svědka v předpisech občanského práva procesního. Občanský soudní řád
(jehož ustanovení o postavení svědka se s ohledem na §64 s. ř. s. uplatňují i v soudním řízení správním) stanoví,
že výslech fyzické osoby, která má vypovídat o okolnostech týkajících se právnické osoby a nastalých v době,
kdy byla jejím statutárním orgánem nebo členem tohoto orgánu, se provede jako výslech účastníka řízení, nikoliv
jako výslech svědka (§126a ve spojení s §131 o. s. ř.).“
[17] S ohledem na tuto judikaturu Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku
č. j. 6 Afs 237/2017-23, v související věci uzavřel, že správce daně nemohl provést
důkaz – výslech svědka Tomáše Jílka – proto, že v době jeho rozhodování byl pan Jílek stále
jednatelem stěžovatele. Jmenovaný v průběhu odvolacího řízení sice již jednatelem stěžovatele
nebyl, avšak případný výslech by se stále vztahoval k období, kdy tuto funkci vykonával, a nebylo
jej tudíž možno provést.
[18] Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že pan Tomáš Jílek byl zároveň
jednatelem společnosti DISKOBOL INVEST s. r. o., která měla u stěžovatele provést instalaci
a zajistit provoz kamerového systému. Opačný výklad by se příčil smyslu shora vyložené právní
úpravy. Okolnost, že ve stěžovatelově případě se v rozhodné době v osobě pana Tomáše Jílka
spojovalo oprávnění jednat za daňový subjekt i za jeho dodavatele, vylučuje, aby skutečnosti,
jež by byly obsahem výpovědi této osoby, byly považovány jednou za vyjádření daňového
subjektu a jednou za svědeckou výpověď. Nelze připustit, aby tatáž osoba vypovídala
o týchž skutečnostech nastalých v určitém okamžiku jak v pozici účastníka řízení, tak v postavení
svědka.
[19] Nejvyšší správní soud také přisvědčil závěru krajského soudu i žalovaného, že správce
daně jednateli stěžovatele, Tomáši Jílkovi, umožnil uplatnit práva i povinnosti v rámci vedené
daňové kontroly; Tomáš Jílek k jednotlivým zjištěním také jménem stěžovatele předkládal
vyjádření. Byl tedy správný předpoklad žalovaného, že v těchto vyjádřeních jménem stěžovatele
sdělil veškeré skutečnosti, jež mu byly k daňové povinnosti stěžovatele známy.
Jelikož §93 odst. 1 daňového řádu řadí mezi důkazní prostředky i tvrzení daňového subjektu,
nelze než uzavřít, že jednatel stěžovatele měl kdykoli během řízení možnost uvést k věci všechno,
co věděl, přičemž bylo povinností daňových orgánů zvážit relevanci těchto tvrzení v procesu
zjišťování skutkového stavu věci. Stěžovatel se jeho výslechu ve správním řízení domáhal,
aniž by však specifikoval, jaké další skutečnosti by z něj žalovaný mohl zjistit. Žalovaný
nadto správně podotkl, že z hlediska výdajů na instalaci a zprovoznění kamerového systému bylo
stěžejní zodpovědět otázku, zda budou tyto výdaje hodnoceny jako náklady na dosažení, zajištění
a udržení zdanitelných příjmů. Jednalo se tedy o otázku právní kvalifikace těchto výdajů
jako daňově účinných, nikoli o zjišťování skutkového stavu. Lze tedy souhlasit se žalovaným,
že výpověď jednatele by pro danou věc byla irelevantní. Námitku neprovedení důkazu svědeckou
výpovědí bývalého jednatele proto Nejvyšší správní soud, ve shodě s krajským soudem, shledal
jako nedůvodnou.
[20] Kromě námitky nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, spočívající
v neprovedení důkazu výpisem z živnostenského rejstříku společnosti Smartconsulting s. r. o.,
a neprovedení výslechu jednatele stěžovatele, stěžovatel žádné jiné konkrétní kasační námitky
proti skutkovým zjištěním žalovaného, aprobovaným krajským soudem, nevznesl. Skutkovými
zjištěními vyplývajícími z provedených důkazů se proto nemohl zabývat ani Nejvyšší správní
soud (§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.).
[21] Ze všech shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná. Za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
jí proto zamítl.
[22] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti
s tímto řízením vznikly náklady, které by překročily rámec běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní
soud proto rozhodl tak, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. května 2018
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu