ECLI:CZ:NSS:2018:3.AS.219.2017:50
sp. zn. 3 As 219/2017 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce Ing. J. F.,
zastoupeného Mgr. Lucií Mackovou, advokátkou se sídlem Brno, Jana Uhra 13, proti žalovanému
Krajskému úřadu Pardubického kraje, se sídlem Pardubice, Komenského nám. 125, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích ze dne 17. 5. 2017, č. j. 61 A 18/2016 – 109,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Magistrát města Pardubic, odbor správních agend, oddělení přestupků (dále jen „správní
orgán I. stupně“), rozhodnutím ze dne 11. 2. 2016, č. j. OSA/P-1382/15-D/78 (dále jen „správní
rozhodnutí I. stupně“), uznal žalobce vinným ze spáchání přestupků podle §125c odst. 1 písm. f)
bodu 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), pro porušení §18 odst. 4 téhož zákona (dále též
„první přestupek“), a podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu pro porušení
§6 odst. 12 citovaného zákona (dále též „druhý přestupek“). Za tyto přestupky projednané
ve společném řízení uložil správní orgán I. stupně žalobci pokutu ve výši 2000 Kč spolu
s náhradou nákladů řízení v částce 1000 Kč.
[2] Deliktní jednání mělo v případě prvního z přestupků spočívat v tom, že žalobce dne
19. 9. 2015 okolo 10:19 hodin v obci Lázně Bohdaneč na sil. I/36, ul. Šípkova (poblíž domu
čp. 230 - směr obec Bukovka), řídil vozidlo zn. Alfa Romeo, rz: X, nedovolenou rychlostí, když
mu byla naměřena rychlost jízdy 71 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši
+- 3km/h, mu tedy byla jako nejnižší skutečná rychlost jízdy naměřena rychlost 68 km/h, čili
dovolenou rychlost vyplývající z obecné úpravy na daném úseku (tj. 50 km/h) překročil
o 18 km/h. Druhého z přestupků se měl dopustit tím, že na výzvu strážníka nepředložil
ke kontrole řidičský průkaz.
[3] Žalobce podal proti správnímu rozhodnutí I. stupně odvolání, na základě kterého jej
žalovaný svým rozhodnutím ze dne 5. 5. 2016, č. j. KrÚ 34592/2016/ODSH/11 (dále jen
„napadené rozhodnutí“), změnil tak, že v případě prvního z přestupků odpovídající výrokovou
část potvrdil a výrokovou část vztahujícího se k druhému z přestupků zrušil a věc vrátil k novému
projednání z důvodu nesprávného vymezení místa a času spáchání přestupku. V návaznosti
na uvedené žalovaný změnil výši původně uložené pokuty z částky 2000 Kč na 1500 Kč.
Ve zbytku správní rozhodnutí I. stupně potvrdil.
[4] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Hradci
Králové – pobočce v Pardubicích (dále jen „krajský soud“), který ji zamítl rozsudkem ze dne
17. 5. 2017, č. j. 61 A 18/2016 – 109 (dále jen „napadený rozsudek“). V něm krajský soud nejprve
zdůraznil, že povinnost orgánů veřejné moci odůvodnit svá rozhodnutí nelze interpretovat jako
požadavek detailní odpovědi na každou námitku, když podstatné je vypořádání všech základních
námitek účastníka řízení (viz mj. rozsudek zdejšího soudu ze dne 22. 10. 2014, č. j.
6Ads 237/2014 – 9). Akceptovat lze i implicitní odpověď [mj. nález Ústavního soudu ze dne
18. 11. 2009 (krajský soud nesprávně uvádí rok 2011), sp. zn. II. ÚS 2774/09, nebo rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72]. Na námitky lze proto
reagovat i předložením od žalobce odlišného názoru, který přesvědčivě zdůvodní výrok
rozhodnutí. Krajský soud dodal, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola opakovat již
jednou vyřčené, a proto se soud může v případě shody s názorem vysloveným v žalobou
napadeném rozhodnutí odkázat na jeho odůvodnění (např. rozsudek zdejšího soudu ze dne
27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130). Takový případ podle krajského soudu nastal v nyní
projednávané věci.
[5] Krajský soud poté odkázal na následující pro projednávanou věc podstatné části
spisového materiálu a z nich vyvozená zjištění: oznámení podezření z přestupku ze dne
19. 9. 2015, č. j. 04658/15/MPLB-1909-1/DP, z něhož vyplývá, že se žalobce odmítl k přestupku
vyjádřit. Dále úřední záznam ze dne 19. 9. 2015, u kterého krajský soud akcentoval, že po zjištění
o překročení povolené rychlosti žalobcem, v obci Lázně Bohdaneč, ul. Šípkova ve směru
od centra, před přechodem pro chodce, a po vstoupení strážníka P. do vozovky a udělení pokynu
k zajetí ke kraji vozovky, řidič změřeného vozidla zrychlil a pokračoval v jízdě po silnici I/36 na
obec Bukovka. Před obcí Chýšť byl dostižen a bylo mu signalizací STOP na vozidle a následně
rovněž opětovným pokynem uloženo vozidlo zastavit. Kontrolou řidiče byl identifikován
žalobce, s nímž cestovali dva spolujezdci, přičemž v úředním záznamu je výslovně uvedeno, že
vozidlo řídil po celou dobu týž řidič (žalobce). U pořízené fotodokumentace krajský soud
poukázal na umístění záměrného kříže na vozidle žalobce a uvedení výrobního čísla měřiče „22“.
Ze spisového materiálu dále zdůraznil ověřovací list č. 8012-OL-70295-14 dokládající kalibraci
přístroje č. 022/04, s dobou platnosti do 15. 10. 2015 (dále jen „ověřovací list“), a potvrzení
ze dne 19. 12. 2005 o proškolení strážníka M. J. k jeho užívání (dále jen „potvrzení
o proškolení“). Ve vztahu k výslechu zasahujících strážníků M. J. a T. P. krajský soud konstatoval,
že shodně vyloučili možnost záměny řidiče v době od změření rychlosti do zastavení vozidla pro
nedostatek časového prostoru, přičemž svědek J. rovněž potvrdil zmíněné proškolení. Krajský
soud poukázal i na doplnění spisového materiálu o návod k měřícímu zařízení ProLaser III PL-
DOK I a dvě mapy s informací, že měření bylo prováděno 50 m od dopravní značky konec obce.
Krajský soud dále připomněl, že k žádosti správního orgánu I. stupně o doplnění videozáznamu
ze služebního vozidla zasahujících strážníků, bylo Městskou policií Lázně Bohdaneč (dále jen
„městská policie“) sděleno, že záznam nebyl archivován.
[6] Následně krajský soud přistoupil k vypořádání jednotlivých žalobních bodů, vycházejících
z dříve uplatněných odvolacích námitek. U tvrzené podjatosti žalovaného zdůraznil, že námitka
ve skutečnosti směřuje pouze proti skutkovým zjištěním správních orgánů a je tak nezpůsobilá
vyvolat pochybnosti o nestrannosti. Rozporovaná zjištění byla nadto prokázána svědeckými
výpověďmi obou strážníků a nešlo tedy o ničím neprokázaná tvrzení, která by měla založit
zmíněné pochybnosti. Za nepřiléhavý proto krajský soud označil i odkaz na rozsudek zdejšího
soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44. V případě zpochybňované zákonnosti měření
krajský soud zdůraznil, že i zde jsou závěry žalovaného podloženy důkazy v podobě záznamu
měření, ověřovacího listu, potvrzení o proškolení a svědeckými výpověďmi. Žalobce oproti tomu
neuvedl žádné skutečnosti zakládající důvodné pochybnosti o nepodjatosti správního orgánu,
respektive oprávněné úřední osoby. Z hlediska okamžiku uplatnění námitky podjatosti krajský
soud připomněl, že takové skutečnosti žalobce neuvedl ani ve správním řízení, přičemž doplnil,
že právo na spravedlivý proces nelze vykládat jako právo na vyhovění návrhu či na rozhodnutí
ve prospěch daného jedince (nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III.ÚS 2773/11).
[7] Ve vztahu k údajné manipulaci s fotografickou dokumentací pořízenou měřícím
zařízením krajský soud zdůraznil, že ani zde žalobce neuvedl žádné indicie, které by jí
nasvědčovaly, popřípadě ukazovaly na zaujatost zasahujících strážníků. Za tohoto stavu je třeba
vycházet z toho, že pouze plnili své služební povinnosti, přičemž k mimořádnému postupu
navrhovanému žalobcem v podobě ověřování bezpečnostního kódu u pořízeného snímku nebyly
dány žádné důvody. Bylo proto možné jej považovat za nadbytečný, neboť v souladu
s §3 správního řádu, (dále jen „správní řád“), je správní orgán povinen zjišťovat skutkový stav
věci v takovém rozsahu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Krajský soud proto aproboval
závěr žalovaného o spekulativní povaze této námitky.
[8] V dalším bodě se krajský soud zaobíral otázkou důvěryhodnosti strážníků, která měla být
při odkazu na rozsudek zdejšího soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 – 63, zpochybněna
údajnou horlivostí, již žalobce spatřoval v tom, že jej zastavili mimo území své pravomoci.
Krajský soud připomněl, že Nejvyšší správní soud v citované věci současně aproboval
předpoklad důvěryhodnosti policisty jako svědka, není-li dán konkrétní důvod pochybovat o jeho
nestrannosti, a to s odkazem na závěry z rozsudku ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007 – 114.
V souvislosti s citovanou judikaturou krajský soud poznamenal, že v nyní projednávané věci jsou
okolnosti případu diametrálně odlišné, jestliže zasahující hlídka pronásledovala vozidlo žalobce
poté, co bylo naměřeno překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci před přechodem
pro chodce. Bylo tak v zájmu preventivní ochrany ostatních účastníků provozu, aby došlo
k zastavení vozidla a standardní kontrole řidiče. Ve vztahu k odkazu žalobce na nález Ústavního
soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, krajský soud poznamenal, že je plně v souladu
se shora uváděnou judikaturou. Krajský soud uzavřel, že v projednávané věci byly úkony
strážníků odůvodněny objektivní realitou, přičemž nelze pominout, že tito byli při svých
výpovědích poučeni ve smyslu §55 odst, 1 a 5 správního řádu. Na projednávaný případ proto
plně dopadají judikaturní závěry o věrohodnosti strážníků jako svědků, když žalobce žádné
obecné ani konkrétní důvody zpochybňující takové hodnocení neuvedl.
[9] Následujícími žalobními body žalobce zpochybnil zákonnost provedeného měření.
Krajský soud zde zdůraznil, že překročení rychlosti bylo jednoznačně prokázáno výstupem
z měřícího zařízení, přičemž dodržení návodu k obsluze doložily věrohodné svědecké výpovědi.
Záměrný kříž je umístěn zřetelně na vozidle žalobce, s viditelnou registrační značkou
a vyznačenou rychlostí 71 km/h při limitu 50 km/h. V rámci návodu krajský soud poukázal
na poznatek, že algoritmus měření „zcela vylučuje pořízení fotografie jiného vozidla, než které bylo skutečně
změřeno [krajský soud oproti citovanému zdroji zjevným omylem uvádí „pořízeno“]“, čímž
je dle soudu nutno pochopitelně rozumět, že záměrný kříž je umístěn právě a pouze na měřeném
vozidle. Zdůraznil dále, že podle návodu přístroj disponuje verifikací správnosti měření, kdy by
tak v případě porušení návodu bylo měření označeno za neplatné. Při zohlednění použití
rychloměru, umístění záměrného kříže na vozidle žalobce, proškolení obsluhujícího strážníka
a ověření kalibrace přístroje, krajský soud uvedl, že nepodložené námitky žalobce nejsou
způsobilé zpochybnit průkaznost důkazních prostředků dokládajících překročení povolené
rychlosti, což plně odpovídá závěrům Nejvyššího správního soudu z rozsudku ze dne 25. 6. 2014,
č. j. 3 As 128/2013 – 36. Ve vztahu k námitce o nepoužití stativu potom krajský soud aproboval
závěr žalovaného, že jde toliko o doporučení výrobce. Jeho nepoužití může mít vliv na kvalitu
fotografie, která je však nyní dostačující, nikoli na řádnost měření. Při porušení návodu
s dopadem na řádnost měření by totiž funkce verifikace měření dané měření anulovala.
[10] V případě namítaného překročení místní pravomoci strážníků krajský soud žalobci
přisvědčil, že je zásadně omezena katastrálním územím obce, případně veřejnoprávní smlouvou
uzavřenou mezi obcemi. Dodal však, že v nyní projednávané věci bylo měření rychlosti
prováděno v rámci katastrálního území dané obce, a to na úseku vymezeném Policií ČR, což
žalobce ani nesporoval. Při nemožnosti provedení kontroly řidiče z důvodu jeho nezastavení,
a vzhledem ke zjištění překročení nejvyšší povolené rychlosti, byl potom daný úkon v zájmu
bezpečnosti ostatních účastníků silničního provozu dokončen po následování vozidla
v katastrálním území obce Chýšť. Krajský soud zdůraznil nutnost zvážit okolnost, že v případě
opačného přístupu by byl poskytnut návod řidičům, kteří by se ujetím z místa přestupku mimo
územní pravomoc městské policie vyhnuli postihu (s možností případného postihu provozovatele
vozidla). Tím by došlo k rezignaci na zajištění bezpečnosti provozu, přičemž městská policie je
nad to oprávněna zastavovat vozidla ve smyslu §79 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o silničním
provozu. Krajský soud proto aproboval závěry učiněné žalovaným.
[11] Při závěru o oprávněnosti dokončení úkonů mimo území příslušné obce krajský soud
konstatoval využitelnost podkladů takto získaných. Ve vztahu k možné výměně řidiče v době od
změření do zastavení vozidla zdůraznil, že žalobce nenabídl alespoň ne zcela nepravděpodobnou
verzi skutkového děje. Takový argument vůbec neuplatnil, jak by se dalo očekávat, ani na místě
samém. Na projednávanou věc proto nelze aplikovat žalobcem dovolávanou judikaturu, když
z průběhu správního řízení ani z obecné žalobní námitky nevyplynulo, že by zde byla ne zcela
nepravděpodobná možnost, že se deliktního jednání dopustila jiná osoba. Krajský soud uzavřel,
že při hodnocení výpovědí svědků (strážníků) za věrohodné není důvod se od tohoto závěru
odchylovat ani při řešení otázky identity osoby přestupce.
[12] V kontextu námitky nesprávné kalibrace měřicího přístroje krajský soud uvedl, že jejím
obsahem žalobce ve skutečnosti míří na rozpor v označení měřícího zařízení mezi úředním
záznamem a potvrzením o proškolení, stejně jako ověřovacím listem, nikoli na nezákonnost
kalibrace samé. Krajský soud zmíněnému rozporu přisvědčil (ProLaser PL-DOK III oproti
ProLaser III PL-DOK I), s dodatkem, že číselné označení v textu pod fotografií z měření je
zkráceno na č. 22 a plné číselné označení je uvedeno v ověřovacím listě. Připomněl, že žalovaný
k odpovídající odvolací námitce uvedl, že jde o nepřesnou zkratku, což podložil výpověďmi obou
strážníků, z nichž vyplynula shoda použitého rychloměru se zařízením, k jehož ovládání byl
obsluhující strážník proškolen, a o jehož kalibraci svědčí ověřovací list, když příslušná městská
policie v rozhodné době ani jiný rychloměr k dispozici neměla. Odkaz na rozsudek zdejšího
soudu ze dne 23. 11. 2010, č. j. 4 As 28/2010 – 56, potom krajský soud shledal za nepřípadný,
neboť jeho podstatou byl rozpor v čase spáchání přestupku, jak byl uveden v kopii záznamu
z měřícího zařízení a ve výroku správního rozhodnutí. O použití správného měřicího přístroje,
tak podle krajského soudu není důvodných pochybností.
[13] Rovněž u otázky posouzení materiálního aspektu přestupku krajský soud zdůraznil,
že žalobce neuplatnil žádná konkrétní tvrzení, která by dokládala jeho nenaplnění. Odkázal
na rozsudek zdejšího soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45, z něhož vyplývá,
že při překročení nejvyšší povolené rychlosti není sama skutečnost, že se naměřená rychlost této
hranici blíží dostatečná pro závěr o nenaplnění materiální stránky přestupku. Zmíněná okolnost
pouze indikuje potřebu posoudit, zda nejsou dány další relevantní okolnosti případu, které
by teprve ve svém souhrnu takový závěr odůvodňovaly. Tezi žalovaného, že již naplněním
skutkové podstaty je zpravidla dán materiální znak přestupku, potom krajský soud označil
za odpovídající rozhodovací praxi správních soudů (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 1. 2012, č. j. 5 As 106/2011 – 77). Odmítl naopak tvrzení žalobce, že samo překročení
rychlostního limitu nelze hodnotit jako nebezpečné, když zdůraznil, že jde o postih za ohrožení
bezpečnosti a plynulosti provozu v obci v blízkosti přechodu pro chodce, nikoli až za přímý
zásah do chráněného zájmu s hmatatelnými následky. Krajský soud uzavřel, že žalobcem
dovolávaný rozsudek zdejšího soudu č. j. 5 As 104/2008 – 45, podle kterého nelze o míře
společenské nebezpečnosti vyvozovat žádné paušální závěry, na věc nedopadá, neboť se týká
naopak argumentace dovozující, že zmíněná nebezpečnost nebyla dána.
[14] V případě poslední skupiny žalobních bodů, uplatněných pod označením „krajní nouze“,
krajský soud poznamenal, že ačkoliv jsou na fotografii z měřícího zařízení zachycena dvě vozidla,
je záměrný kříž zřetelně umístěn pouze na vozidle žalobce, a zmíněná skutečnost tak nemůže mít
vliv na platnost měření a použitelnost stěžejního důkazu. Krajský soud zopakoval, že bylo nade
vší pochybnost prokázáno, že se skutkový děj odehrál tak, jak je uvedeno v rozhodnutí správních
orgánů, s výjimkou zrušené výrokové části. Přihlédl přitom ke skutečnosti, že žalobce ani zde
neuplatnil konkrétní námitky odůvodňující hodnocení jeho jednání za jednání v krajní nouzi.
[15] Krajský soud uzavřel, že správní orgány ohledně zjištění skutkového stavu dostály
požadavkům plynoucím z usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 14. 1. 2014,
č. j. 5 As 126/2011 – 68. Podotkl, že žalobcem uplatněné námitky nemohly vyvrátit závěry
správních orgánů, které mají oporu ve spisovém materiálu, protože výše uváděné důkazní
prostředky jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu zcela dostatečné k objasnění
skutkového stavu ve vztahu k překročení nejvyšší povolené rychlosti (rozsudek ze dne 2. 5. 2013,
č. j. 3 As 9/2013 – 35). Krajský soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
[16] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního, (dále jen „s. ř. s.“).
Do obsahu kasační stížnosti přitom v zásadě převzal argumentaci uplatněnou již dříve
v odvolacím řízení a následně i před krajským soudem.
[17] Stěžovatel krajskému soud úvodem vytýká, že se žalobními námitkami zaobíral pouze
„obšírně “, a to v přímé návaznosti na jejich označení, aniž by je řešil obsahově, jak dokládá
například vypořádání námitky podjatosti. V kontextu nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1997,
sp. zn. IV. ÚS 114/96, stěžovatel zdůraznil právo na spravedlivý proces, přičemž o „ledabylosti
a liknavosti “ krajského soudu má svědčit to, že věnoval „poměrně velkou pasáž “ odůvodnění toho,
proč se nehodlá k některým částem žaloby vůbec vyjadřovat. Podle stěžovatele je povinností
soudu vypořádat veškeré námitky bez ohledu na jejich význam pro projednávanou věc.
Za nedostačující považuje stěžovatel rovněž akceptaci argumentace správních orgánů bez sdělení
stanoviska krajského soudu. Některými námitkami se potom krajský soud nezabýval vůbec (např.
překročení mezí správního uvážení), přičemž opomněl posoudit i dodržení zásad správního
řízení.
[18] V případě námitky podjatosti žalovaného měl krajský soud pochybit, jestliže vyhodnotil,
že stěžovatel pouze odkázal na pasáže napadeného rozhodnutí, s nimiž nesouhlasí, a které
nenasvědčují tvrzené nestrannosti. Žalobní bod bylo třeba zkoumat podle jeho obsahu, z něhož
je zřejmé, že směřuje i k pochybnostem ohledně správnosti skutkových zjištění. U problematiky
zákonnosti měření stěžovatel uvedl, že jeho výsledek vyjadřuje rychlost jízdy pouze při správné
kalibraci a dodržení návodu k obsluze, což splněno nebylo. Nutnost dodržení návodu přitom
plyne i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51. Závěr
o dodržení postupu postrádá oporu ve spise, neboť jej krajský soud dovodil ze svědecké
výpovědi strážníků, přičemž však ani jeden z nich nesdělil, že by byl s návodem řádně seznámen.
Proškolení svědka J. není dle stěžovatele vzhledem k době jeho konání (2005) relevantní. Totéž
platí pro otázku řádné kalibrace přístroje, kdy kromě krajským soudem rozebíraného
nesprávného číselného označení zařízení, směřoval stěžovatel své námitky i na zákonnost
kalibrace jako takové. Daná otázka však nebyla náležitě zkoumána ani ve správním ani v soudním
řízení.
[19] Stěžovatel dále uvedl, že se krajský soud nevypořádal s námitkou totožnosti změřeného
a zastaveného řidiče, neboť ji odmítl s tím, že jmenovaný nenabídl alespoň pravděpodobnou
skutkovou verzi možné výměny řidičů, respektive neuplatnil dané tvrzení na místě samém. Tím
se krajský soud dostal do rozporu s judikaturou zdejšího soudu (rozsudek ze dne 23. 11. 2010,
č. j. 4 As 28/2010 – 56). Při nevypořádání námitky bylo třeba vycházet z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 2 As 46/2005 – 55, podle kterého důkazní břemeno tíží
správní orgán, přičemž pro neuznání obviněného vinným postačuje vznik „rozumné pochybnosti “.
[20] U problematiky místní působnosti městské policie odkázal stěžovatel na §1 odst. 2
zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obecní
policii“), z něhož vyplývá, že hranice obce jsou limitem pro výkon pravomoci té které obecní
(městské) policie. Výklad krajského soudu by při existenci zájmu na bezpečnosti třetích osob
umožňoval strážníkům zasahovat prakticky kdekoliv. V této souvislosti stěžovatel zpochybnil
rovněž legitimitu jeho pronásledování s tím, že bezpečnost ostatních účastníků „nepochybně nebyla
základní motivací “, jestliže jej strážníci pronásledovali rychlostí přesahující 100 Km/h (dokonce až
180 km/h), a to pouze proto, že jel rychlostí přesahující nejvyšší povolený limit pouze o pár
kilometrů v hodině. Ovlivnění návykovými látkami, či podnapilost, předestřená krajským soudem,
potom nebyla svědky tvrzena a ani dána. Tvrzení krajského soudu, že pokud by strážníci
ani za nastíněných okolností nemohli zasáhnout, byl by tím dán zřejmý návod přestupcům, jak
se vyhnout postihu, stěžovatel odmítl s tím, že překročení povolené rychlosti lze postihnout
i v případě, kdy se přestupce nepodaří zastavit a ztotožnit. Podle jeho názoru tak strážníci
v projednávané věci porušili svou povinnost nepřekročit při zásahu do práv a svobod občanů
míru nezbytně nutnou k dosažení účelu sledovaného zákrokem. Krajský soud měl tedy napadené
rozhodnutí zrušit pro porušení zákona při zjišťování skutkové podstaty.
[21] Závěrem stěžovatel namítl, že žádný právní předpis nestanovuje hranici rychlosti, jejíž
překročení způsobí naplnění materiálního znaku. Správní orgány tedy musí vždy zkoumat
naplnění jak formálního, tak materiálního aspektu přestupku (rozsudky zdejšího soudu ze dne
17. 2. 2005, č. j. 7 As 18/2004 – 48, a ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45). Pokud totiž
vyvstanou významné okolnosti, které vylučují, aby postihovaným jednáním došlo k porušení
či ohrožení právem chráněného zájmu, nedojde k naplnění materiálního znaku a nepůjde
o přestupek. Výklad krajského soudu shledává stěžovatel za rozporný s názorem opakovaně
vysloveným zdejším soudem, že naplnění formálních znaků nemusí nutně vést k závěru, že došlo
i k naplnění materiální stránky přestupku. Stěžovatel ve své kasační stížnosti dále uvádí příklady
okolností snižujících nebezpečnost jednání, mezi něž lze podle jeho názoru „s úspěchem řadit mimo
jiné přehlednost měřeného úseku, zvýšený pohyb osob, nebo například dosavadní řidičskou praxi údajného
pachatele“. Uzavírá, že v daném případě zmíněné významné okolnosti existovaly, přičemž neměl
žádnou povinnost je správnímu orgánu podrobně popisovat, jak tvrdí krajský soud, neboť je to
naopak on, kdo je povinen zkoumat naplnění materiální stránky. Stěžovatel uvedl minimálně to,
že důvodem předjíždění a zvýšené rychlosti byl zejména zájem na zachování bezpečnosti
silničního provozu. Rychlost jízdy je pak podle stěžovatele jen „jedním z několika atributů “, které je
třeba hodnotit při posuzování bezpečnosti jízdy. Nelze odhlédnout od stavu řidiče, jeho
zkušeností, hustoty provozu, stavu vozovky, technických parametrů vozidla atp. Stěžovatel proto
navrhl zrušit rozsudek krajského soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
[22] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s odůvodněním napadeného
rozsudku, přičemž setrval na závěrech obsažených ve svém rozhodnutí. K námitce podjatosti
uvedl, že stěžovatel „zpětně “ tvrdí podjatost celého orgánu I. a II. stupně, bez specifikace
úředních osob, přičemž tuto nevznesl v průběhu celého správního řízení. Podle rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 10. 8. 1998, sp. zn. 29 Ca 200/96, však platí, že má-li mít
rozhodnutí o námitce smysl, musí být vznesena do vydání rozhodnutí ve věci samé, což potvrzuje
i odborná literatura. Žalovaný dále odmítl tvrzení, že zjištěný skutkový stav nemá oporu
ve spisovém materiálu. V případě námitky směřující do správnosti měření žalovaný odkázal
na ověřovací list vyvracející „prostou spekulaci “ stěžovatele o možném nezkalibrování přístroje.
Za zcela nekonkrétní označil tvrzení stěžovatele o nedodržení návodu k obsluze, když
pro strážníky představuje měření rychlosti běžnou pracovní náplň, přičemž strážník J. byl
k obsluze proškolen, což uvedl i ve své výpovědi. Z hlediska možné výměny řidiče žalovaný
zdůraznil, že vyšel především z výpovědi strážníků, přičemž stěžovatelova nelogická tvrzení
nejsou způsobilá vyvolat jakoukoliv, natož rozumnou, pochybnost.
[23] V otázce překročení místní působnosti žalovaný přisvědčil krajskému soudu
ohledně oprávněnosti dokončení zákroku, který strážníci započali na území „své “ obce, a to
i s ohledem na §79 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o silničním provozu. Tvrzení stěžovatele
o možnosti postihu přestupce i při ujetí mimo místní působnost městské policie žalovaný odmítl,
neboť v takovém případě by předně šlo o postih provozovatele vozidla podle §125f odst. 1
citovaného zákona, jenž má subsidiární povahu, přičemž osoba řidiče a provozovatele nemusí být
totožná. Zejména by však nebyla splněna podmínka §125f odst. 2 písm. a) téhož zákona, tj.
zjištění protiprávního jednání prostřednictvím automatizovaného technického prostředku
používaného bez obsluhy. Tento výklad má potvrzovat i dokument „Přezkum od státního
zastupitelství “, který stěžovatel dle žalovaného zveřejnil na své webové stránce (acab.cikus.net),
kde zpřístupňuje písemnosti z nynějšího i jiných správních řízení. V případě námitky
o nenaplnění materiální stránky přestupku žalovaný zdůraznil, že stěžovatel jen o 2 km/h
nedosáhl na spáchání závažnějšího přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona
o silničním provozu a nešlo tak o mírné, ale o razantní překročení povoleného limitu, a to v husté
zástavbě v blízkosti křižovatky. K tvrzení stěžovatele o předjíždění z důvodu zájmu
na bezpečnosti provozu žalovaný podotkl, že ještě v žalobě jmenovaný tvrdil, že vůbec
nepředjížděl. Doplnil, že zákony platí pro všechny a řidič není oprávněn posuzovat podmínky,
za nichž povolenou rychlost dodrží. Obecná úprava vychází z potřeby chránit místa s hustou
zástavbou, častým pohybem osob, a zohledňuje i problematiku délky brzdné dráhy. Žalovaný
dodal, že ostatní účastníci provozu mají právo očekávat dodržování povolené rychlosti
a subjektivní pocity řidiče (stěžovatele) nejsou relevantní. Žalovaný navrhl kasační stížnost
zamítnout.
[24] Stěžovatel na vyjádření reagoval replikou, v níž nad rámec již uplatněné argumentace
uvedl, že rozsudek Krajského soudu v Brně, odkazovaný žalovaným u námitky podjatosti, je
nepřiléhavým a překonaným. Rozebíraná námitka nepředpokládá prokazování skutečného
poměru k věci, potom postačuje vznik pochybností o nepodjatosti. Stěžovatel dle svého mínění
zcela jasně vymezil obsah námitky i okruh osob, na něž se vztahuje. Odmítl názor žalovaného
ohledně okamžiku uplatnění námitky, neboť ten je správním řádem formulován zcela vágně, a to
tak, že námitku je třeba vznést bezodkladně poté, co se o ní daná osoba dozví, což stěžovatel
učinil. K otázce kalibrace přístroje stěžovatel poznamenal, že se nelze spokojit s odkazem
na ověřovací list, či označením jeho pochybnosti za obecnou spekulaci. Naopak je třeba nade vší
pochybnost vyloučit možnost chybnosti měření, což neučinily ani správní orgán ani krajský soud.
Skutečnost, že osoba provádějící měření byla proškolena, potom podle stěžovatele nedokládá, že
měření realizovala v souladu s návodem. Jeho nedodržení plyne z nepoužití stativu, či jiné
stabilizace při měření, což návod vysloveně zakazuje. To může vést k chybě, která se při větší
vzdálenosti ještě zvětšuje. Naměřená rychlost tak mohla být vyšší než skutečná. Jestliže dále
návod uvádí, že algoritmus měření vylučuje pořízení fotografie jiného vozidla, než které bylo
měřeno, přičemž nynější snímek zachycuje i jiné vozidlo, je podle stěžovatele zřejmé,
že fotografie obsahuje anomálie a nelze ji použít jako důkaz. Ve vztahu k identifikaci řidiče
stěžovatel opětovně namítl nedostatečnost rozpoznání jeho osoby na základě oděvu,
a nepravděpodobnost, že by si zasahující strážník P. byl schopen všimnout řidiče, pokud vše
probíhalo tak, jak strážníci popsali (předjíždění, vysoká rychlost, ujíždění…).
[25] V případě místní působnosti městské policie stěžovatel odmítl závěr o možnosti
dokončení započatého úkonu mimo území původní obce, kdy nadto zdůraznil, že strážníci nejen
dokončili původní úkon, ale učinili i řadu dalších samostatných úkonů, což potvrzuje výkladové
stanovisko Ministerstva vnitra ČR (www.mvcr.cz/soubor/odejmout-vec-pdf.aspx). I při přijetí
argumentace o možnosti dokončit úkon tak byli strážníci oprávněni vozidlo pouze zastavit, nikoli
rovněž zjišťovat totožnost řidiče. Další úkony tedy byly bezesporu provedeny protiprávně a takto
získané důkazy je proto nutné považovat za nezákonné.
[26] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížnostních
bodů (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s. a §109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.)
a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná.
[27] Jelikož stěžovatel v kasační stížnosti namítá rovněž nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto otázkou. Platí totiž,
že nepřezkoumatelný rozsudek zpravidla nenabízí prostor k úvahám o námitkách věcného
charakteru, a je tudíž nezbytné jej zrušit. Zdejší soud nicméně z obsahu napadeného rozsudku
shledal, že krajský soud srozumitelně vyjádřil, z jakých podkladů spisového materiálu při svém
rozhodování vyšel, respektive jaká skutková zjištění z nich vyvozená považoval za podstatná.
Na stranách 7 – 12 napadeného rozsudku potom velmi podrobně vypořádal jednotlivé žalobní
body směřující do podjatosti správních orgánů, manipulace s fotodokumentací, důvěryhodnosti
svědků, zákonnosti provedeného měření, překročení místní pravomoci strážníků, neprokázání
identity řidiče, materiálního znaku přestupku i jednání v krajní nouzi. Přisvědčit není možné ani
související námitce o „ledabylosti a liknavosti “ krajského soudu, dovozované ze skutečnosti, že
úvodem odůvodnění poukázal na ustálenou judikaturu zdejšího soudu, z níž vyplývá, že povinnost
soudu řádně odůvodnit rozhodnutí nelze chápat tak, že musí být na každý argument strany podrobně reagováno
(viz též rozsudek zdejšího soudu ze dne 25. 3. 2010, č. j. 5 Afs 25/2009 – 98, všechna rozhodnutí
dostupná na www.nssoud.cz), respektive, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola
podrobně „opakovat “ již správně vyřčené, ale přezkoumat dříve učiněné závěry, přičemž pokud u přezkumného
orgánu panuje shoda na učiněných závěrech, není důvodu, proč by na ně nemohlo být odkázáno (viz též
rozsudky ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 –
47). V uvedeném tedy rovněž nelze spatřovat nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, ale
naopak racionalitu postupu krajského soudu, která má odraz v uplatnění totožné argumentace, již
dříve podrobně vypořádané žalovaným, přičemž není pravdou, že b y krajský soud současně
rezignoval na vyjádření vlastního stanoviska, jak stěžovatel namítá.
[28] Jestliže stěžovatel dále spatřuje možnou nepřezkoumatelnost v tvrzené „obšírnosti “
vypořádání žalobních bodů, ani tato námitka není důvodná, neboť nelze přehlédnout,
že jmenovaný při své argumentaci zůstává v nanejvýš nekonkrétní rovině, což je mu také
krajským soudem opakovaně vytýkáno. Podle judikatury zdejšího soudu přitom platí, že míře
konkrétnosti uplatněných žalobních (kasačních) bodů nutně musí korespondovat míra
konkrétnosti odůvodnění soudního rozhodnutí, neboť pokud má soudní přezkum probíhat
v mezích žalobních (kasačních) bodů, nelze z povahy věci důvodnost či nedůvodnost zcela
obecné námitky odůvodnit zcela konkrétním způsobem (srov. rozsudek ze dne 13. 6. 2007,
č. j. 5 As 73/2006 – 121). Souhlasit se stěžovatelem dále nelze ani v tom, že by krajský soud
posuzoval jím uplatněné námitky čistě podle označení a nezabýval se jejich podstatou, tedy je
fakticky nevypořádal. Uvedené má dokládat (ne)vypořádání námitky podjatosti. Ze strany sedm
napadeného rozsudku však zcela jasně vyplývá, že krajský soud tuto námitku vypořádal velmi
podrobně, když zdůraznil, že stěžovatel svými tvrzeními rozporuje skutková zjištění, s nimiž
nesouhlasí, aniž by však uvedl jakékoliv argumenty, které by vypovídaly o možném vztahu
úředních osob ke stěžovateli, či projednávané věci. Pokud pak stěžovatel namítá, že obsahově
jeho námitka směřovala na „správnost skutkových zjištění “, nelze než podotknout, že právě to
krajský soud ve svém odůvodnění konstatoval, přičemž danou otázkou se zaobíral v navazujících
částech napadeného rozsudku. Zdejší soud proto uzavírá, že krajský soud vypořádal uplatněné
žalobní body nejen podle jejich označení, ale v souladu s jejich obsahem, když míra jeho
odůvodnění odpovídá, respektive přesahuje míru konkrétnosti žalobní argumentace. Námitky
směřující k nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku jsou proto nedůvodné.
[29] Nejvyšší správní soud proto přistoupil k věcnému přezkumu napadeného rozsudku.
Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel i v kasační stížnosti uplatnil v zásadě totožnou
argumentaci jako před žalovaným, respektive krajským soudem, a to opět ve velmi obecné rovině,
odkazuje zdejší soud ve shodě s krajským soudem na výše předestřenou judikaturu týkající se
požadavku na míru podrobnosti vypořádání žalobních (kasačních) námitek.
[30] V případě námitky podjatosti lze nad rámec výše řečeného považovat za klíčovou otázku
doby, v níž může být uplatněna. Žalovaný stěžovateli ve vyjádření vytkl, že tuto nevznesl během
správního řízení, ale až „zpětně “, přičemž v souladu rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn.
29 Ca 200/96 musí být uplatněna do vydání rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel považuje danou
judikaturu za překonanou, přičemž zdůraznil, že námitku vznesl ihned poté, co se o důvodech
podjatosti dozvěděl. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že jakkoliv s tím stěžovatel nesouhlasí,
je zdejší soud přesvědčen, že i na recentní úpravu správního řízení lze uplatnit žalovaným
odkazovanou judikaturu, která stojí na názoru, že má-li mít rozhodnutí o tom, zda je pracovník
správního orgánu vyloučen, smysl, musí předcházet rozhodnutí o věci samé; rozhodovat o této
otázce dodatečně zákon samostatně zpětně neumožňuje. Opačný přístup by postrádal logiku,
neboť smyslem institutu námitky podjatosti je vyloučit možnost, aby se na výkonu pravomoci
správního orgánu bezprostředně podílely osoby, u nichž lze důvodně pochybovat o jejich
nepodjatosti; jelikož jde o institut správního řízení, je zřejmé, že směřuje k tomu, aby případná
podjatost takových osob neatakovala účel správního řízení, kterým je vydání rozhodnutí
(§9 správního řádu). Stěžovatel přitom absenci nestrannosti správního orgánu „namítá “
(ke kvalitě námitek viz níže) až ve svém odvolání, tj. po vydání správního rozhodnutí I. stupně.
Účelu správního řízení tak již bylo, byť v daný moment pouze nepravomocně, dosaženo, čímž
bylo a je pojmově vyloučeno, dovolávat se ex post aktivace mechanismu, který má jeho zatížení
tímto deficitem bránit. O námitce podjatosti pracovníků orgánu I. stupně, uplatněné
stěžovatelem až po vydání rozhodnutí, tedy již nebylo možné rozhodnout v režimu
§14 správního řádu (srov. též rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 8. 2013, č. j . 2 As 134/2011 – 200),
ale posuzuje se jako námitka uplatněná v odvolání. Vhodné je nicméně poznamenat, že stěžovatel
i v případě odvolacích námitek de facto brojil proti skutkovým závěrům, kdy tedy materiálně nešlo
o námitku podjatosti podle citovaného ustanovení správního řádu. V tomto smyslu pak žalovaný
námitky stěžovatele plně vypořádal. Z hlediska podstaty námitky podjatosti proto platí,
že stěžovatel nejenom že ji neuplatnil včas, ale ani neuvedl žádné skutečnosti zákládající důvodnou
pochybnost o nepodjatosti oprávněných úředních osob. Nutno dodat, že tak neučinil ani v navazující žalobě
a kasační stížnosti, jakkoliv by již šlo o pozdní námitku. Zdejší soud proto způsob vypořádání
uvedené námitky krajským soudem považuje za zcela správný. Jestliže snad stěžovatel
ve skutečnosti mířil na zpochybnění věrohodnosti svědků (zasahujících strážníků), potom je nutné
zdůraznit, že tito nevystupovali v dotčeném správním řízení v pozici oprávněných úřadních osob
ve smyslu §14 správního řádu. S jejich věrohodností se potom žalovaný a konsekventně i krajský
soud podrobně vypořádali.
[31] Stěžovatel dále namítá provedení měření rychlosti v rozporu s návodem, respektive
nesprávnou kalibraci přístroje. Nejvyšší správní soud ze spisového materiálu ověřil, že strážník J.,
obsluhující rychloměr, byl ohledně jeho používání proškolen (viz potvrzení ze dne 19. 12. 2005),
což potvrdil i ve své výpovědi. Lze přitom přijmout za důvodné tvrzení žalovaného, že měření
rychlosti představuje běžnou pracovní náplň strážníků. Uplynutí zhruba 11 let od proškolení
proto nezakládá, jak namítá stěžovatel, irelevantnost zmíněného proškolení, respektive
pochybnost o schopnosti strážníka J. obsluhovat daný přístroj, když vzhledem k době získané
praxe by bylo možné usuzovat spíše na opak. Skutečnost, že jmenovaný ve své výpovědi
explicitně nepoužil slova, že „byl seznámen s návodem“, jak požaduje stěžovatel, proto není
rozhodné, neboť je z podstaty věci zřejmé, že účelem a důsledkem školení je právě osvojení si
ovládání rychloměru v souladu s návodem. Potvrzení správnosti měření žalovaný dále podpořil
velmi důkladným rozborem mechanismu verifikace správnosti měření popsaným v návodu
rychloměru (srov. s. 5-6 napadeného rozhodnutí), z něhož vyplývá, že v případě narušení měření
by došlo k uložení fotografie bez vložení titulku s údaji o měření a bezpečnostního kódu,
k čemuž v projednávané věci nedošlo. Stěžovatel přitom své tvrzení o nedodržení návodu
fakticky spojuje pouze s jedinou konkrétní námitkou v podobě nevyužití stativu, či jiné formy
stabilizace. I zde je třeba upozornit, že již žalovaný zcela správně odkázal na příslušnou pasáž
návodu, z níž vyplývá, že při velkých vzdálenostech může být obtížné objekty zaměřit a „pro tyto
případy je možné k zajištění stability umístit přístroj na jednoduchý či trojklaný stojan“ (s. 9 návodu;
zvýraznění doplněno zdejším soudem). Není tedy pravdou, jak tvrdí stěžovatel, že návod měření
bez použití stativu výslovně zakazuje. To zřetelně vyplývá i ze skutečnosti, že na straně 3 řadí
stativ pouze mezi „další volitelné vybavení “, což by jistě nečinil, pokud by jeho použití bylo
obligatorní. Konečně se žalovaný detailně zaobíral i vlivem stability přístroje na výsledek měření
právě v případě nepoužití stativu, kdy poukázal na stranu 46 návodu, podle které by „chvění “
při měření vedlo k jeho přerušení a tedy k vyhodnocení měření za neplatné s důsledky uvedenými
výše. To se však nestalo. Krajskému soudu proto nelze vytknout, že i v tomto bodě postup
správních orgánu aproboval.
[32] Z hlediska bezprostředně související otázky – správnosti kalibrace rychloměru, se zdejší
soud plně ztotožňuje s odkazem žalovaného a krajského soudu na ověřovací list, který byl v době
provádění měření platným. Pokud stěžovatel označuje pořízenou fotodokumentaci za obsahující
anomálii, neboť zachycuje dvě vozidla, ačkoliv podle návodu má „algoritmus vylučovat pořízení
fotografie jiného vozidla, než které bylo skutečně měřeno“, potom nelze než přisvědčit závěru krajského
soudu, že danou větou je zcela nepochybně nutno rozumět, že měřicí přístroj vždy pořídí
fotografii právě toho vozidla, které je měřeno, tj. na němž je umístěn záměrný kříž. Nikoli tedy
to, že se na fotografii, mimo záměrný kříž, nemůže nikdy vyskytnout žádné další vozidlo.
Umístění záměrného kříže na vozidle stěžovatele je potom zcela zřetelné (viz č. l. 3 správního
spisu I. stupně) a nezpochybňuje jej konečně ani stěžovatel. Za těchto okolností krajský soud
zcela správně s odkazem na rozsudek zdejšího soudu č. j. 3 As 128/2013 – 36, uzavřel,
že při platnosti ověření kalibrace přístroje, ovládaného proškolenou obsluhou, a pořízení
fotografie s jednoznačně umístěným záměrným křížem na vozidle stěžovatele, nemohou ničím
nepodložené námitky stěžovatele zpochybnit průkaznost důkazních prostředků prokazujících
jednoznačně překročení nejvyšší dovolené rychlosti. Otázka dodržení návodu k obsluze a správné
kalibrace přístroje tedy byla správními orgány, respektive krajským soudem zkoumána a jejich
závěry mají plnou oporu ve spisovém materiálu. Příslušné kasační námitky jsou proto nedůvodné.
[33] Za námitku zásadního charakteru považuje stěžovatel skutečnost, že strážníci neměli
pravomoc zasáhnout mimo území „své “ obce (Lázně Bohdaneč), z čeho odvozuje nezákonnost
takto získaných důkazů. Nejvyšší správní soud u této otázky považuje za přesvědčivé argumenty
uplatněné krajským soudem, respektive žalovaným. Stěžovatel má pravdu v tom, že v souladu
s §1 odst. 2 zákona o obecní policii jsou strážníci obecní (městské) policie při výkonu svých
pravomocí obecně limitováni územím obce, případně rozšířené o území dalších obcí na základě
veřejnoprávní smlouvy ve smyslu §3a citovaného zákona. Žalovaný ve shodě s krajským soudem
nicméně vyšel ze skutečnosti, že v nyní projednávané věci strážníci zahájili úkon (měření
a pronásledování vozidla) na území „své “ obce. Tedy při zjištění překročení nejvyšší dovolené
rychlosti a současném nezastavení stěžovatele k jejich výzvě, jej pronásledovali za účelem
dokončení silniční kontroly v zájmu bezpečnosti ostatních účastníků provozu. Nelze přitom
přehlédnout, že sám stěžovatel (viz například text odvolání) zmiňuje výzvy k zastavení, kterých si
tak byl prokazatelně vědom. Pokud stěžovatel v souvislosti s chráněným zájmem namítá, že se
neprokázala krajským soudem předestřená podnapilost (ovlivnění návykovými látkami), potom
zdejší soud zdůrazňuje, že tuto okolnost krajský soud uvedl pouze jako možnost, kterou strážníci
v rámci rozhodování o pronásledování vozidla a dokončení kontroly nemohli vyloučit. Nešlo
tedy o skutečnost, která by stěžovateli byla vytýkána. Odmítnout je třeba rovněž jeho tvrzení,
že závěr krajského soudu by umožňoval strážníkům zasáhnout „prakticky kdekoliv“. Jak totiž sám
uvádí, podmínkou sine qua non jejich postupu byla existence zájmu na zajištění bezpečnosti třetích
osob, přičemž dalším předpokladem vyplývajícím z okolností případu je právě zahájení úkonu
na území „své “ obce.
[34] Pokud dále stěžovatel k ochraně zmíněného zájmu namítá, že „nepochybně nebyl základní
motivací “ postupu strážníků, což má dokazovat rychlost, s níž ho pronásledovali, je třeba jej
upozornit, že tato má nepochybně odraz v rychlosti jeho vlastní jízdy, respektive neuposlechnutí
výzev k zastavení. Z logiky věci by totiž strážníci jen těžko mohli stěžovatele pronásledovat
podstatně nižší, či naopak vyšší rychlostí, než byla rychlost jeho vlastního vozu. Zájem
na zastavení a dokončení kontroly je dále třeba nazírat v kontextu argumentu žalovaného, že
odkaz stěžovatele na možnost postihu i v případě jeho nezastavení, je lichý v důsledku zjevné
nenaplněnosti podmínky obsažené v §125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu,
umožňující následný postih, nadto provozovatele (jenž se může od osoby řidiče lišit)
podle §125f odst. 1 téhož zákona, pouze v případě, že „porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím
automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu
na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání “. V kontextu zájmu
na zajištění ochrany bezpečnosti provozu je potom třeba odmítnout i tvrzení stěžovatele
o neoprávněnosti dalších úkonů prováděných po zastavení jeho vozidla, neboť je zjevné,
že samotné zastavení bez možnosti ztotožnění řidiče by nemohlo přispět k objasnění osoby
narušitele chráněného zájmu (přestupce). To při zohlednění skutečnosti, že strážníci po zastavení
stěžovatele volali hlídku Policie ČR, která se však pro vytíženost nemohla dostavit. Za okolností
projednávaného případu, tak zdejší soud plně aprobuje závěr krajského soudu, že výklad zastávaný
stěžovatelem by vedl k absurdnímu důsledku v podobě nepostižitelnosti stěžovatele v situaci, kdy
tento přes výzvy strážníků ujel za hranice obce, v níž se přestupku dopustil. Důkazy takto získané
(ztotožnění řidiče v době zastavení – stěžovatele) tedy byly získány legálně a správní orgány
nepochybily, pokud z nich vycházely. Kasační námitka je nedůvodná.
[35] Na problematiku ztotožnění řidiče v době zastavení navazuje otázka identity osoby řídící
vozidlo v době měření rychlosti. Krajský soud odmítl tvrzení stěžovatele o výměně řidiče v době
od změření do zastavení vozidla s tím, že tuto verzi neuplatnil na místě samém, což by se dalo
očekávat, přičemž ani nepředestřel konkrétní okolnosti o tom, jak mohlo k výměně dojít. Jinými
slovy, nenabídl ve smyslu stěžovatelem dovolávané judikatury ne zcela nepravděpodobnou
možnost, že se deliktního jednání dopustila jiná osoba. Stěžovatel v kasační stížnosti názor
krajského soudu odmítl při (opětovném) odkázání na rozsudek zdejšího soudu č. j. 4 As 28/2010
– 56. Zde je však třeba zdůraznit, že v něm učiněný závěr o povinnosti správních orgánů vyvrátit
verzi (tehdejšího) stěžovatele vznikl za jiných skutkových okolností. Nejvyšší správní soud
ve zmíněné věci zdůraznil, že se správní orgány řádným způsobem nevypořádaly
se stěžovatelovým návrhem na provedení znaleckého posudku a rekonstrukci skutkového děje,
ačkoliv tyto mohly potvrdit či vyvrátit jeho námitky (v nyní projednávané věci stěžovatel žádné
důkazy zpochybňující výpověď strážníků nenabízí). V citované věci dále nebylo jednoznačně
zjistitelné, zda vozidlo, tentokráte již prokazatelně řízené tehdejším stěžovatelem, zastavilo
v místě ztotožnění stěžovatele samo, jak jmenovaný uvádí a což vyplývá i z výpovědí policistů,
nebo bylo zastaveno vozidlem policistů (v nyní projednávané věci naopak sám stěžovatel namítá,
že jej strážníci zastavili „vybržděním“). Krajský soud tedy při zohlednění závěrů žalovaného
opřených o výpovědi strážníka P. (ztotožnění osoby řidiče v době měření a v době zastavení) a
strážníka J. (potvrzení, že strážníci měli pronásledované vozidlo po většinu času pronásledování
na dohled a pro výměnu řidičů tak nebyl časový prostor), a při současné absenci konkrétní
(podložené) verze stěžovatele o možném skutkovém průběhu výměny řidičů, správně uzavřel, že
oproti citované judikatuře stěžovatel nenabídl alespoň ne zcela nepravděpodobnou možnost, že
se deliktního jednání dopustila jiná osoba. Formu ztotožnění osoby řídící vozidlo v okamžiku
měření rychlosti s osobou nacházející se za volantem automobilu v době jeho zastavení, s jakou ji
provedl strážník J., je potom v kontextu závěru o nemožnosti výměny řidiče v době mezi těmito
okamžiky třeba hodnotit jako zcela dostatečnou.
[36] Nad rámec uvedeného lze doplnit, že absenci časového prostoru pro výměnu řidičů dále
nasvědčuje i stěžovatelem zmíněná rychlost, s níž ho měli strážníci pronásledovat (100 km/h,
místy až 180 km/h), a skutečnost, že k zastavení vozidla došlo „vybržděním“ (oproti výše citované
věci pod sp. zn. 4 As 28/2010). Za uvedených okolností nebyla dána „ne zcela nepravděpodobná
možnost “, aby osoba řídící v době změření získala takový náskok, aby stihla zastavit, vyměnit
se za stěžovatele, který byl následně ztotožněn, a opět se rozjet na odpovídající rychlost, tak aby ji
(respektive stěžovatele) teprve následně mohli strážníci dohnat a „vybržděním“ přimět k zastavení.
To vše v kontextu výpovědi strážníka J., že vozidlo stěžovatele bylo po „většinu času na dohled “.
Stěžovatelův odkaz na rozsudek č. j. 4 As 28/2010 – 56, a v důsledku učiněného závěru ani na
rozsudek č. j. 2 As 46/2005 – 55, tak není v projednávané věci přiléhavý. To mimo jiné i z
důvodu, že rovněž v druhém z odkazovaných případů zdejší soud vytkl neprovedení
stěžovatelem navrhovaných důkazů směřujících na zpochybnění identity přestupce. Spekulativní
tvrzení nynějšího stěžovatele ohledně toho, čeho si (ne)mohl strážník P. při zastavování vozidla
v místě měření všimnout, neshledává zdejší soud oproti naznačené soustavě poznatků, s nimiž
správní orgány disponovaly, za argument způsobilý zpochybnit jejich závěry o identitě přestupce.
Kasační námitka je nedůvodná.
[37] Poslední kasační námitkou stěžovatel zpochybňuje naplnění materiálního znaku
přestupku. Krajskému soudu vytýká, že jeho závěr představuje rozpor s judikaturou zdejšího
soudu, podle které naplnění formálních znaků přestupku „nemusí nutně vést “ i k naplnění
materiálního aspektu. Stěžovatele je však nutno upozornit, že již žalovaný odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 106/2011 – 77, podle něhož „formální znaky přestupkového
jednání naplňují v běžných případech i znaky materiální “, přičemž však „v případě, kdy existují významné
okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti
[…], nedojde k naplnění materiálního znaku přestupku“ [zvýraznění u obou citací doplněno soudem].
Potud si tak odůvodnění napadeného rozhodnutí, aprobované krajským soudem, s názory
stěžovatele ve skutečnosti odpovídá. Krajský soud potom v kontextu případu doplnil odkaz
na rozsudek zdejšího soudu č. j. 5 As 104/2008 – 45, z něhož vyplývá, že sama skutečnost,
že se naměřená rychlost překračující povolený limit této maximální hranici blíží, nepostačuje
k závěru o nenaplnění materiální stránky jednání. Správní orgán I. stupně přitom naplnění
materiálního aspektu přestupku, vedle právě naplnění znaků formálních, podpořil možností
ohrožení ostatní účastníků provozu, skutečností, že rychlá jízda je častým důsledkem závažných
nehod, a tím, že vyšší rychlost má význam pro délku brzdné dráhy. Stěžovatel proti tomu
v odvolání namítl, že měřený úsek představoval přehlednou, širokou, rovnou a bezpečnou silnici
bez stromů. Žalovaný na uvedené reagoval v napadeném rozhodnutí jednak poukazem
na statistiku nehodovosti na měřeném úseku (za rok 2015, kdy došlo k 10 dopravním nehodám,
a za roky 2014-2015, kdy počet nehod činil 17; viz pcr.jdvm.cz/pcr/), jednak zdůrazněním
zařazení překročení rychlosti mezi 10 nejtragičtějších příčin nehod za období leden až listopad
2015 (www.policie.cz/clanek/statistika-nehodovosti-900835.aspx), kdy k nejvíce nehodám došlo
v uvedeném období v obcích (tamtéž). Nelze současně přehlédnout, že již na straně 12 svého
rozhodnutí zdůraznil, že stěžovatel se přestupku dopustil předjížděním v obci, v husté zástavbě, kdy si
musel být vědom toho, že překročí nejvyšší povolenou rychlost, tedy sám se podílel na vzniku
nebezpečí přímo hrozícího chráněnému zájmu a nemůže se tak dovolávat institutu krajní nouze.
V kontextu tohoto skutkovými zjištěními podloženého závěru je třeba odmítnout stěžovatelovo
tvrzení o předjíždění a zvýšení rychlosti z důvodu zájmu na zachování bezpečnosti silničního
provozu, když uvedeným manévrem ohrožení chráněného zájmu naopak vyvolal. Žalovaný dále
poznamenal, že stěžovatel spáchal přestupek ohrožovací, nikoli poruchový, přičemž nad rámec
charakteristiky měřeného úseku nezmínil žádné skutečnosti svědčící o nenaplnění materiálního
znaku. Za těchto okolností lze plně souhlasit s krajským soudem, který úvahy správních orgánů
aproboval. Ke kasační argumentaci stěžovatele je možné nad uvedené doplnit, že není zřejmé,
z jakého důvodu by měl být mezi okolnosti snižující nebezpečnost jednání řazen „zvýšený pohyb
osob “, který by svědčil pravému opaku. V souladu s žalovaným potom zdejší soud považuje
za nutné odmítnout zohlednění stěžovatelem naznačovaného řidičského umění přestupce, neboť
povinnost respektovat rychlostní limity nemůže být závislá na subjektivních pocitech jedince
stran jeho řidičských dovedností. I poslední z kasačních námitek je proto nedůvodná.
[38] Nejvyšší správní soud shrnuje, že napadený rozsudek krajského soudu je zákonný, kasační
stížnost proti němu podanou proto podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[39] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti
s tímto řízením vznikly náklady, které by překročily rámec běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní
soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3 s. ř. s.)
V Brně dne 20. prosince 2018
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu