ECLI:CZ:NSS:2018:3.AS.238.2017:56
sp. zn. 3 As 238/2017 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce V. H., zastoupeného
JUDr. Radkem Bechyně, advokátem se sídlem Kolín, Legerova 148, proti žalovanému
Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního
stadionu 1952/2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 19. 7. 2017, č. j. 50 A 36/2017 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje (dále jen „žalovaný“) ze dne 6. 3. 2017,
č. j. KUJCK 32205/2017/ODSH, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu
města České Budějovice, matričního úřadu, oddělení EO, OP, CD a ŘP (dále též jen „správní
orgán I. stupně“) ze dne 20. 12. 2016, zn. MAU/27488/2016 Zr, a toto rozhodnutí bylo
potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byly podle §123f odst. 3 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, zamítnuty námitky žalobce
proti provedenému záznamu 12 bodů v registru řidičů a tento záznam byl potvrzen. Rozhodnutí
žalovaného napadl žalobce žalobou, kterou navrhoval zrušení tohoto rozhodnutí. Rozsudkem
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2017, č. j. 50 A 36/2017 - 47, byla žaloba
zamítnuta.
[2] V napadeném rozsudku se krajský soud zabýval žalobními námitkami zpochybňujícími
závěr správních orgánů, že pro provedený záznam v registru řidičů existuje zákonem stanovený
podklad. Nejprve se krajský soud neztotožnil s žalobní námitkou, dle které žalovaný pochybil tím,
že se nezabýval jednotlivými podklady záznamu bodů do registru řidičů, tj. jednotlivými
rozhodnutími vydanými ve věci žalobce v blokových řízeních. Z obsahu napadeného rozhodnutí
je dle krajského soudu zřejmé, že žalovaný vycházel jak z oznámení o uložení pokut v blokových
řízeních, tak i z kopií rozhodnutí (pokutových bloků) vydaných v těchto řízeních. Tyto podklady
podrobně vypořádal a uzavřel, že jsou způsobilé pro záznam bodů do registru řidičů, neboť jsou
opatřeny všemi zákonem předepsanými údaji splňujícími požadavek dostatečné individualizace
skutku (je z nich zřetelné, o jaké protiprávní jednání žalobce se jednalo, kdy a kde k němu
došlo). Dle krajského soudu žalovaný posoudil jednotlivé pokutové bloky dostatečně, v míře
odpovídající danému typu řízení. V tomto směru zároveň zdůraznil odlišnost předmětu řízení
o námitkách proti provedení záznamu bodů v registru řidičů oproti řízení přestupkovému, neboť
v daném řízení již přestupce nemá možnost rozporovat údaje o skutkovém stavu, obsažené
v pokutových blocích, a stejně tak ani právní kvalifikaci svého jednání v těchto blocích uvedenou.
Ve spojitosti s žalobní námitkou nečitelnosti či nesrozumitelnosti údajů na pokutových blocích
pro jejich zkratkovitost či strohost krajský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního
soudu, dle níž lze s ohledem na specifika blokového řízení přijmout i strohé a zkratkovité
formulace, pokud z nich je patrné, komu a za jaký přestupek byla pokuta v blokovém řízení
uložena, a je-li jednání konkrétní osoby popsáno natolik jednoznačně a určitě, že nebude
zaměnitelné s jiným jednáním. Stane-li se tak pomocí zkratkovitých formulací, které jsou však
v kontextu dalších údajů srozumitelné, na způsobilosti bloku být podkladem pro zápis bodů
to ničeho nemění. V případě žalobce krajský soud vyhodnotil pokutové bloky jako precizně
vyplněné, prosté nesrozumitelných či nejasných zkratek, s přesným uvedením, místa, času
a popisu jednání žalobce nejen slovy, ale i s uvedením správného vymezení porušení právní
povinnosti a s ní související skutkové podstaty přestupků. K poukazu žalobce na odlišnou praxi
správních orgánů při hodnocení náležitostí pokutových bloků krajský soud uvedl, že žalovaný
není postupem jiných správních orgánů vázán; nadto doplnil, že v daném případě žalobcem
odkazovaná rozhodnutí vykazují zjevné skutkové odlišnosti.
[3] Proti tomuto rozsudku brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, odkazující
na důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Z obsahu kasační stížnosti je nicméně zřejmé, že je namítán i kasační důvod
dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
pro nedostatek důvodů, neboť stěžovatel tvrdí, že krajský soud nikterak neodpověděl na žalobní
námitky, poukazující na odlišnou praxi správních orgánů při řešení obdobných případů. Právní
subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. je nicméně
záležitostí právního hodnocení věci kasačním soudem, a nejde tak o nedostatek návrhu,
který by bránil jeho věcnému projednání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí
zdejšího soudu jsou dostupná z http://www.nssoud.cz).
[4] Pokud jde o samotný obsah kasační stížnosti, je nutno předeslat, že stěžovatel převážně
jen reprodukuje žalobní, respektive odvolací argumentaci, případně toliko konstatuje pochybení
krajského soudu, aniž by však polemizoval s odůvodněním napadeného rozsudku.
[5] Stěžovatel v kasační stížnosti nejdříve opětovně namítá, že žalovaný zcela ignoroval
jím předložená rozhodnutí správních orgánů (zejména Krajského úřadu Moravskoslezského kraje
a Městského úřadu Písek), přičemž takové pochybení mělo vliv na zákonnost napadeného
rozhodnutí. Správní orgán totiž dle názoru stěžovatele rozhodl zcela v rozporu se zásadou
legitimního očekávání, spočívající v požadavku takového postupu správních orgánů, který zaručí,
aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly;
ustálenost praxe správních orgánů při řešení typově shodných věcí lze přitom dovodit
z jím předložených rozhodnutí. Stěžovatel sice uznává, že výjimky z této zásady jsou přípustné,
nicméně změny v rozhodovací praxi správních orgánů by dle jeho názoru měly být řádně
odůvodněny; žalovaný však předložená rozhodnutí zcela ignoroval. Dle stěžovatele se ani krajský
soud k této žalobní argumentaci nevyjádřil. V této souvislosti stěžovatel rovněž poukazuje
na spojitost zásady legitimního očekávání se zásadou řádného odůvodnění rozhodnutí
(§68 odst. 3 správního řádu). Dle jeho názoru je přitom nemyslitelné, aby soud rozhodující
o žalobě zcela převzal chybný názor žalovaného. V další části kasační stížnosti stěžovatel
připomíná žalobní, respektive odvolací výtky k jednotlivým pokutovým blokům, jakožto
podkladům pro záznam do bodového hodnocení řidiče, z hlediska jejich způsobilosti;
v návaznosti na to namítá nesprávné právní posouzení věci krajským soudem.
[6] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný odmítl, že by pokutové bloky byly
nezpůsobilým podkladem pro zápis bodů do registru řidičů, přičemž na podporu svého tvrzení
každý jednotlivý pokutový blok detailně rozebral. Dále zdůraznil samostatnost a nezávislost řízení
o námitkách proti záznamu bodů do registru řidičů na řízení přestupkovém, respektive rozdílnost
předmětu daných řízení. V tomto kontextu konstatoval, že z odůvodnění prvostupňového
i odvolacího rozhodnutí je zřejmé, že byla hodnocena a porovnávána oznámení příslušných
orgánů k záznamu v registru řidičů s prvotními podklady a že mezi nimi nebyl zjištěn nesoulad
ve všech jejich podstatných náležitostech. Žalovaný zároveň poukázal na specifičnost blokového
řízení, jehož povaha vylučuje, aby osoba, jež udělila souhlas s projednáním přestupku v blokovém
řízení, respektive projevila ochotu zaplatit pokutu, následně zpochybňovala závěry učiněné
v tomto řízení. Žalovaný rovněž zcela odmítl tvrzení, že ignoroval předložené důkazní
prostředky. V rámci odvolacího řízení se vypořádal se všemi odvolacími námitkami,
včetně stěžovatelem předloženého rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje,
byť jej konkrétně necitoval; podotkl přitom, že se při své činnosti řídí ustálenou soudní
judikaturou, kterou v obdobných či shodných věcech případech aplikuje. V napadeném
rozhodnutí konstatoval, jaké příslušné podklady stran záznamu bodů za přestupková jednání bylo
nutné obstarat. Následně byly jednotlivé pokutové bloky hodnoceny se zaměřením na zjištění,
zda uvedená přestupková jednání odpovídají příloze zákona o silničním provozu v návaznosti
na stanovený počet zaznamenávaných bodů do bodového hodnocení řidiče a zda jsou z nich
seznatelné všechny jejich podstatné náležitosti. Žalovaný uzavřel, že v posuzované věci není
pochyb o způsobilosti přezkoumávaných pokutových bloků jako podkladů pro záznam bodů
do registru řidičů, neboť přestupky jsou jako konkrétní a individualizované jednání řádně
vymezeny. Zároveň je přesvědčen, že posuzovaná rozhodnutí vydaná v blokovém řízení
byla vydána v souladu s právními předpisy a splňují formální i obsahové náležitosti zákonem
stanovené pro tento druh rozhodnutí.
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] S ohledem na způsob, jakým je v dané věci formulována kasační argumentace stěžovatele,
je nutno nejprve připomenout, že řízení ve správním soudnictví je ovládáno disposiční zásadou,
což platí i o řízení o kasační stížnosti. S výjimkami uvedenými v ustanovení §109 odst. 4,
větě za středníkem s. ř. s., je tak Nejvyšší správní soud vázán důvody tvrzené nezákonnosti,
uvedenými v kasační stížnosti (§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.), a proto preciznost
ve formulaci obsahu stížnostních bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti do značné
míry předurčuje obsah rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 67/2011 - 108, nebo ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54).
Rozsudek krajského soudu je tak přezkoumáván v intencích žalobních námitek, se zřetelem
k důvodům obsaženým v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Je také nutno zdůraznit, že kasační
stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu
(§102 s. ř. s.) a důvody, které v ní lze s úspěchem uplatnit, se tedy musí upínat právě k tomuto
rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 6 Ads 3/2003).
Jinými slovy, „[u]vedení konkrétních stížních námitek (…) nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných
v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím,
než je rozhodnutí přezkoumávané Nejvyšším správním soudem.“ (rozsudek tohoto soudu ze dne
26. 10. 2007, č. j. 8 Afs 106/2006-58).
[10] V posuzované věci stěžovatel v kasační stížnosti převážně jen fakticky opakuje část
své žalobní, respektive odvolací argumentace, jíž poukazoval na údajnou rozdílnost správní praxe
v náhledu na (ne)existenci vad pokutových bloků, a dopadů těchto vad do provádění záznamů
bodů v registru řidičů. Obecně vzato, stěžovatelům nic nebrání zopakovat žalobní
argumentaci v případech, kdy ji krajský soud dostatečně nevypořádal, směřuje-li taková
argumentace k existenci kasačního důvodu ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
(tedy nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí či jiné vadě řízení před krajským soudem).
Nejsou-li stěžovatelé spokojeni se skutkovým či právním posouzením věci, musí být z obsahu
kasační stížnosti zřejmé, které závěry krajského soudu pokládají stěžovatelé za nedostatečné,
respektive nesprávné, a z jakého důvodu. Neobsahuje-li kasační stížnost takovou argumentaci,
je nutno na ní nahlížet jako na nepřípustnou, neboť se míjí s kasačními důvody uvedenými
v §103 s. ř. s. (viz §104 odst. 4 s. ř. s.).
[11] V další části kasační stížnosti pak stěžovatel bez dalšího namítá pochybení krajského
soudu, spočívající v nesprávném posouzení (ne)způsobilosti užitých podkladů k provedení
záznamu bodů do bodového hodnocení řidiče. Pokud stěžovatel stížnostní námitky vznese toliko
v obecné rovině a fakticky se omezí na pouhé vyjádření nesouhlasu se závěry krajského soudu,
aniž by k nim uvedl též pádné protiargumenty, může zdejší soud na tyto kasační body reagovat
pouze srovnatelnou mírou konkrétnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
6. 4. 2017, č. j. 3 Afs 152/2016 – 24). K takto obecně formulované části kasační argumentace
lze proto v intencích uvedeného taktéž pouze obecně konstatovat, že úvahy krajského soudu jsou
v nyní posuzované věci dostatečně zřetelné a logické, přičemž nechybí detailní rozbor
a vypořádání žalobních námitek (nejen) stran způsobilosti konkrétních podkladů k provedení
záznamu bodů do registru řidičů; jedná se tedy o rozsudek přezkoumatelný, opírající
se o konkrétní ustanovení zákona i relevantní judikaturu.
[12] Za jedinou konkrétně věcně projednatelnou kasační námitku lze považovat pouze tvrzení
stěžovatele o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku i rozhodnutí žalovaného, pokud
jde o tvrzený odklon obou správních orgánů od ustálené správní praxe, respektive absenci
řádného odůvodnění takového postupu. Uvedenou argumentaci je však nutno odmítnout.
Pokud jde o rozhodnutí žalovaného, na str. 6 žalovaný výslovně konstatoval, že „vždy rozhoduje
ve své ustálené praxi předvídatelně s přihlédnutím k aktuální soudní judikatuře.“ Podstatné přitom je,
že v odvolání se stěžovatel pouze obecně dovolával rozhodnutí Krajských úřadů
Moravskoslezského a Jihočeského kraje, aniž by tato jakkoliv identifikoval, natož předložil. Není
tedy zřejmé, jak měl žalovaný takto neurčitou argumentaci dále vypořádat. V žalobě stěžovatel
sice již konkretizoval rozhodnutí správních orgánů, jichž se dovolával (rozhodnutí Krajského
úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 24. 4. 2014, č. j. MSK 49924/2014, ze dne 22. 10. 2014,
č. j. MSK 126113/2014, a ze dne 12. 11. 2014, č. j. MSK 121761/2014, a rozhodnutí Městského
úřadu Písek ze dne 19. 1. 2015, č. j. MUPI/2014/34902/CH-nám.BH/3), tato však opětovně
nepředložil. V napadeném rozsudku krajský soud k takto vymezenému vytýkanému porušení
zásady legitimního očekávání v důsledku odlišného rozhodování jiného správního orgánu v téže
agendě především zdůraznil, že „správní orgány nejsou vázány rozhodnutím jiného správního orgánu“;
mimo to rovněž poukázal na zjevné skutkové odlišnosti daných případů s nyní souzenou věcí.
Nelze tedy než konstatovat, že rozhodnutí žalovaného ani napadený rozsudek tvrzenou
nepřezkoumatelností netrpí.
[13] Pouze pro úplnost lze obiter dictum uvést, že rozhodnutí jiných správních orgánů, jichž
se stěžovatel dovolával, mohla nanejvýš prokazovat, že v aplikaci rozhodných ustanovení zákona
panuje mezi jednotlivými krajskými úřady, respektive správními orgány I. stupně jistá
nejednotnost. Logicky tedy taková (zde ovšem jen hypotetická) situace nemůže představovat
ustálenou správní praxi, která byla v usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009,
č. j. 6 Ads 88/2006-132, č. 1915/2009 Sb. NSS definována jako „ustálená, jednotná a dlouhodobá
činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních
předpisů“. Konsekventně pak platí, že nedošlo-li k vybočení z ustálené správní praxe, nemohlo
dojít k zásahu do legitimních očekávání stěžovatele.
[14] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou,
za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, in fine s. ř. s. jí zamítl.
[15] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení
o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud
jde o procesně úspěšného účastníka - žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno,
že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto v jeho
případě rozhodl tak, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2018
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu