ECLI:CZ:NSS:2018:4.AZS.222.2018:33
sp. zn. 4 Azs 222/2018 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: S. I., zast. Mgr. Tomášem
Císařem, advokátem, se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2016,
č. j. OAM-481/ZA-ZA11ZA17-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2018, č. j. 4 Az 45/2016 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozhodl tak, že žalobci se mezinárodní
ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neuděluje.
[2] Žalobu žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaného městský soud zamítl shora
označeným rozsudkem. Městský soud dospěl k závěru, že žalobce v průběhu správního řízení
neuvedl žádné skutečnosti relevantní pro naplnění důvodu udělení mezinárodní ochrany
podle §12 zákona o azylu. Podotknul, že žalovaný se zabýval možným naplněním důvodů
udělení mezinárodní ochrany podle §12 písm. a) a b) zákona o azylu velmi důkladně
a v tomto ohledu na odůvodnění žalovaného odkázal. Podle městského soudu žalobce neuvedl
žádné okolnosti hodné zvláštního zřetele, k nimž by bylo třeba přihlédnout v rámci rozhodnutí
o humanitárním azylu. Městský soud podotknul, že žalobce před svým odjezdem z Ukrajiny žil
v městě Khotin (Chotyn) nacházejícím se v Černovické oblasti, tj. v západní části Ukrajiny,
kde neprobíhá ozbrojený konflikt. K probíhajícímu konfliktu na území Ukrajiny městský soud
poukázal na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2017,
č. j. 6 Azs 290/2017 – 23, a konstatoval, že tento konflikt, ani možnost nástupu žalobce
do vojenské služby nelze považovat za důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle §14a
odst. 1 a 2 písm. c), jakož ani důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle §12 zákona o azylu.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti tomuto rozsudku městského soudu
kasační stížnost. Namítal, že ve správním řízení byl zásadním způsobem porušen §3 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť žalovaný nezjistil stav věcí, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a došlo k porušení zásad obsažených v §2 odst. 3 a 4 správního řádu,
jelikož nepřihlédl ke specifickým okolnostem řešeného případu. Městský soud podle stěžovatele
ignoroval namítané podstatné skutečnosti a omezil se prakticky výhradně na odkazy směrem
k napadenému rozhodnutí žalovaného, které však byl povinen přezkoumat, nikoli si z něj vytvořit
podkladový materiál pro odůvodnění svého rozhodnutí.
[4] Stěžovatel dále namítl nesprávné posouzení situace v zemi původu a nepřezkoumatelné
vypořádání uplatněných žalobních námitek. Vyjádřil nesouhlas se závěrem městského soudu,
který stejně jako žalovaný odmítá možné zasažení stěžovatele probíhajícím konfliktem s ohledem
na místo jeho původu. Stěžovatel je však přesvědčen, že mu v případě návratu do vlasti hrozí
bezprostřední zasažení probíhajícím konfliktem jako prostému civilistovi, který bude navrácen
do bojové zóny a hrozí mu nedobrovolné zapojení do konfliktu. Soudem ani žalovaným
správním orgánem nebyla otázka hrozící vážné újmy náležitě posouzena, čímž zatížily
svá rozhodnutí nepřezkoumatelností.
[5] Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že žalovaný neshromáždil dostatečné
a aktuální podklady nezbytné pro posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Městský soud se vůbec nezabýval námitkou nedostatečnosti a neaktuálnosti podkladů,
které jsou součástí správního spisu. Stěžovatel přitom nemůže podat přesné informace o aktuální
situaci, neboť v zemi svého původu dlouho nebyl. Úkolem správního orgánu je zajistit dostatek
informací, v čemž však zcela selhal. V této souvislosti stěžovatel upozornil na metodickou
Příručku k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků vydanou Úřadem
vysokého komisaře OSN pro uprchlíky.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost, neboť se domnívá,
že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek městského soudu byly vydány v souladu s právními
předpisy. Žalovaný vyjádřil přesvědčení, že jeho rozhodnutí bylo vydáno na základě dostatečně
zjištěného skutečného stavu věci.
[7] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[8] Před zahájením meritorního přezkumu věci se však Nejvyšší správní soud musel zabývat
otázkou přijatelnosti kasační stížnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne
kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, pokud tato stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[9] Vymezením institutu nepřijatelnosti a výkladem konceptu přesahu vlastních zájmů
stěžovatele se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle
tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou
řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon,
tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit
výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí
krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat
především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou
soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva.
[10] V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud shledal, že žádná z těchto podmínek
nebyla naplněna, a kasační stížnost je proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelná.
[11] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že městský soud se přezkoumatelně vyjádřil
ke všem námitkám vzneseným stěžovatelem ve správní žalobě. Z odůvodnění rozsudku
městského soudu je zřejmé, že se zabýval individuální situací stěžovatele v rozsahu uplatněných
žalobních námitek. Rozsudek městského soudu v tomto ohledu nevykazuje žádné zásadní
pochybení a je dostatečně odůvodněný. Městský soud k námitkám stěžovatele uvedl své vlastní
závěry a poukázal na relevantní judikaturu. V žádném případě tedy nelze přisvědčit námitce
stěžovatele, že městský soud ignoroval namítané podstatné skutečnosti a omezil se prakticky
výhradně na odkazy směrem k napadenému rozhodnutí žalovaného. Nesouhlas stěžovatele
se způsobem a rozsahem vypořádání námitek nezakládá nepřezkoumatelnost rozsudku
pro nedostatek důvodů. Skutečnost, že v případě námitky stěžovatele týkající se naplnění důvodů
udělení mezinárodní ochrany podle §12 zákona o azylu se městský soud ztotožnil se závěry
žalovaného a s odůvodněním, že tyto závěry shledal velice důkladné, na ně poukázal,
nepředstavuje pochybení městského soudu. Nejvyšší správní ostatně již v rozsudku ze dne
27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, judikoval, že je-li rozhodnutí žalovaného správního orgánu
řádně odůvodněno, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka
řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené,
shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud
k jiným závěrům, je přípustné, aby si krajský soud správné závěry se souhlasnou
poznámkou osvojil.
[12] Nejvyšší správní soud dále uvádí, že obecné námitky týkající se nedostatečného soudního
přezkumu postupu správního orgánu při zjišťování skutkového stavu bez upřesnění konkrétních
pochybení jak soudu, tak správního orgánu, byly již předmětem množství rozhodnutí zdejšího
soudu, namátkou lze uvést například rozsudek ze dne 18. 1. 2006, č. j. 1 Azs 112/2004 - 61,
v němž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že za situace, kdy námitky učiněné v kasační
stížnosti zůstávají v rovině obecného nesouhlasu s rozhodnutím žalovaného, nelze tvrdit,
že by žalovaným provedené dokazování bylo nedostatečné a skutková podstata, ze které správní
orgán vycházel, neměla oporu ve spise.
[13] Ohledně námitky stěžovatele týkající se ohrožení jeho osoby ozbrojeným konfliktem,
je třeba odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne
13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 - 68, publ. pod č. 1840/2009 Sb. NSS), podle které nestačí
k udělení mezinárodní ochrany pouhá existence ozbrojeného konfliktu na území země původu
žadatele, ale žadateli musí v důsledku takového konfliktu hrozit reálná újma, např. v podobě
vážného a individuálního ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného násilí.
V situacích tzv. totálního konfliktu hrozí vážná újma v zásadě každému žadateli přicházejícímu
z této země původu či postiženého regionu, neboť pouhá přítomnost na území této země
nebo regionu jej vystavuje reálnému nebezpečí ohrožení života a tělesné integrity.
Pokud ozbrojený konflikt nemá charakter tzv. totálního konfliktu, musí žadatel „prokázat
dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven
přímým hrozbám způsobení vážné újmy ve smyslu čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice; (2) že ozbrojený konflikt
probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu
v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko,
že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on.“
[14] K bezpečnostní situaci na Ukrajině se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. i v rozsudku
ze dne 26. 11. 2015, č. j. 7 Azs 239/2015 – 26, kde konstatoval, že „[n]a Ukrajině nelze ani dříve,
ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje
takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému
nebezpečí vážné újmy. Jedná se o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita
i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ Rovněž tak nelze odhlédnout od skutečnosti,
na kterou již přiléhavě poukázal městský soud, že stěžovatel před svým odjezdem z Ukrajiny žil
v městě Khotin (Chotyn) nacházejícím se v Černovické oblasti, tj. v západní části Ukrajiny,
která není ozbrojeným konfliktem dotčena.
[15] K obavám stěžovatele ze situace na Ukrajině, Nejvyšší správní soud dále uvádí, že výkon
vojenské služby obecně není důvodem k udělení mezinárodní ochrany nebo doplňkové ochrany
(viz rozsudky NSS ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 - 44, a ze dne ze dne 23. 4. 2015,
č. j. 3 Azs 28/2015 - 24). Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že stěžovatelem vyjádřené obavy
nejsou relevantní z hlediska možného udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Konflikt
na Ukrajině totiž „nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území
Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy,“ a je izolován ve východní části země
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 - 17).
[16] Námitku, že žalovaný neshromáždil dostatečné a aktuální podklady nezbytné
pro posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany, stěžovatel v řízení před městským soudem
nevznesl. V žalobě totiž pouze obecně uvedl, že rozhodnutí žalovaného nevychází ze spolehlivě
zjištěného skutkového stavu věci. Tato námitka je proto nepřípustná ve smyslu §104 odst. 4
s. ř. s. a nelze proto ani městskému soudu vytýkat, že se jí nezabýval. Pouze pro úplnost
a nad rámec potřebného odůvodnění tak Nejvyšší správní soud k této námitce uvádí, že žalovaný
obstaral dostatek podkladů vypovídajících o situaci na Ukrajině (informace Úřadu Vysokého
komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) – „Posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti
s vývojem na Ukrajině“ - aktualizace č. 3, září 2015; informace Úřadu Vysokého komisaře OSN
pro lidská práva (OHCHR) - „Zpráva o stavu lidských práv na Ukrajině 16. listopad 2015
až 15. únor 2016“ ze dne 3. 3. 2016; výroční zpráva Human Right Watch ze dne 27. 1. 2016;
zpráva Freedom House – Svoboda ve světě 2016 – Ukrajina, ze dne 27. 1. 2016 a informace
MZV ČR č.j. 103518/2016-LPTP, ze dne 3. června 2016). Tyto informace jsou ve vztahu
k žalobcově žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 23. 5. 2016 aktuální,
neboť jsou z roku 2015 a 2016 a poskytly tak žalovanému dostatečný podklad pro zjištění
skutkového stavu.
[17] V posuzovaném případě se tedy nejedná o právní otázky, které by nebyly v judikatuře
Nejvyššího správního soudu vyřešeny, nebo by k nim bylo přistupováno rozdílně, a stěžovatel
neuvedl žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly potřebu judikaturního odklonu. Závěry
městského soudu jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu a jeho rozsudek
neobsahuje vady, které by měly dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
[18] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud
proto nepřistoupil k meritornímu přezkumu kasační stížnosti a podle §104a s. ř. s. ji odmítl
pro nepřijatelnost.
[19] Jelikož kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. září 2018
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu