ECLI:CZ:NSS:2018:5.AS.36.2018:40
sp. zn. 5 As 36/2018 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Ondřeje Mrákoty a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: J. P., zastoupen Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2018, č. j. 8 A 39/2017 -
32,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2018, č. j. 8 A 39/2017 - 32, se z r ušuj e
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský
soud“) domáhal ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu, který spatřoval v postupu
žalovaného, v rámci něhož byl stěžovatel opakovaně vyzýván k podání vysvětlení dle §60 odst. 1
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v relevantním znění (dále jen „přestupkový zákon“; ke dni
31. 6. 2017 zrušen zákonem č. 250/2016 Sb. o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich – pozn.
NSS), ve věci přestupku ze dne 2. 2. 2016, ač stěžovatel podání vysvětlení písemně výslovně
odepřel. Navrhl, aby městský soud žalovanému zakázal pokračovat ve vyzývání stěžovatele
k podávání vysvětlení dle §60 odst. 1 zákona o přestupcích; eventuálně navrhl, aby městský soud
určil, že zásah žalovaného spočívající v opakovaném vyzývání žalobce k podání vysvětlení
dle §60 odst. 1 zákona o přestupcích ve věci přestupku ze dne 2. 2. 2016 je nezákonný.
[2] Městský soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobu stěžovatele podle §87 odst. 3
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zamítl z důvodu nenaplnění
podmínek nezákonného zásahu.
[3] Městský soud konstatoval, že dle §60 odst. 1 přestupkového zákona je každý povinen
podat správním orgánům nezbytné vysvětlení k prověření došlého oznámení o přestupku,
přičemž z §60 odst. 2 přestupkového zákona je zřejmé, že správní orgán je oprávněn vyzvat
každého k dostavení se k podání vysvětlení. Městský soud tedy dovodil, že žalovaný formálně
postupoval v rámci zákona, zaslal-li stěžovateli výzvu (resp. výzvy) dle §60 odst. 1
přestupkového zákona, aby se dostavil k podání vysvětlení. Městský soud dále uvedl,
že povinnost dostavit se na předvolání ke správnímu orgánu k podání vysvětlení má zásadně
každý, a to i ten, kdo je podezřelý ze spáchání přestupku. Pouze podezřelý ze spáchání přestupku
však má právo podání vysvětlení ze zákonných důvodů odepřít, o čemž musí být poučen
[rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2014, č. j. 6 As 128/2013 – 37 (rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz); nález Ústavního soudu ze dne
18. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1849/08, N 30/56 SbNU 339 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou
dostupná na nalus.usoud.cz)]. Dle názoru městského soudu žalovaný v nyní posuzovaném
případě postupoval ultra vires, neboť stěžovatel již na první výzvu zareagoval a žalovanému sdělil,
že se rozhodl vysvětlení odepřít, neboť by jeho podáním vzniklo jemu samému či osobě blízké
riziko zahájení stíhání pro spáchání přestupku; žalovaný nicméně zaslal stěžovateli ještě tři další
výzvy.
[4] Následně se městský soud zabýval otázkou, zda byly kumulativně naplněny podmínky
nezákonného zásahu (§82 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že stěžovatel tvrzeným zásahem nebyl
zkrácen na svých právech. Postupem žalovaného nedošlo ke zkrácení práva stěžovatele nebýt
nucen k sebeobviňování, resp. nebyl na něj vyvíjen psychický nátlak, neboť měl možnost podání
vysvětlení odepřít, o čemž byl náležitě poučen, a tak také učinil. K tvrzeným vzniklým nákladům
na právní pomoc městský soud konstatoval, že stěžovatel byl zastoupen obecným zmocněncem
a nikoli advokátem či jiným profesionálem. Stěžovatel se pak případně může domáhat v civilním
řízení nároku na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech na zastoupení v průběhu
přestupkového řízení. K zasažení do práv stěžovatele nemohlo dojít ani na základě uložených
pořádkových pokut, které byly uloženy v souvislosti s nedostavením se stěžovatele k podání
vysvětlení, neboť rozhodnutí o zmíněných pokutách byla následně zrušena.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů, které podřadil
pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[6] Stěžovatel namítl, že bylo zasaženo do jeho práva na zákaz sebeobviňování, neboť ačkoli
podání vysvětlení ze zákonných důvodů odepřel, byl znovu opakovaně vyzýván k jeho podání.
Ve výzvách mu bylo vyhrožováno uložením pořádkových opatření (včetně předvedení)
a pořádková opatření mu byla dokonce uložena. Dle stěžovatele skutečnost, že vysvětlení
nepodal, neznamená, že nebyl zkrácen na svých právech. Žalovaný jej totiž vyzýval k podání
vysvětlení, jakoby právo na odepření poskytnutí vysvětlení neměl, případně jakoby právo odepřít
poskytnutí vysvětlení neodepřel. Z uvedených důvodů bylo zasaženo do stěžovatelova práva
na zákaz na sebeobviňování.
[7] Stěžovatel dále namítl, že postupem žalovaného bylo zasaženo také do jeho majetkové
sféry. Stěžovatel uvedl, že se nedomáhal toho, aby městský soud stanovil náklady řízení, které
mu v souvislosti s nezákonným zásahem vznikly. Stěžovatel si je vědom skutečnosti, že o náhradě
škody rozhodují civilní soudy, nicméně podkladem pro jejich rozhodnutí v případě nezákonného
zásahu správního orgánu je rozhodnutí správního soudu o tom, že postup správního orgánu byl
nezákonný. K tomu dále dodal, že také obecnému zmocněnci náleží právo na náhradu výdajů,
která je přiznávána v civilním řízení. Stěžovatel k tomu rovněž konstatoval, že s ohledem na to,
že žalovaný pokračoval v předvolávání stěžovatele k podání vysvětlení, a tudíž se úkony
zmocněnce jevily jako neúčinné, případně nesprávné, celou situaci konzultoval rovněž
s advokátem.
[8] Stěžovatel zásah do svých práv na základě postupu žalovaného shledal také v psychických
útrapách, které mu měly vzniknout na základě jednání žalovaného, neboť mu byly opakovaně
ukládány nezákonné pořádkové pokuty.
[9] Podle názoru stěžovatele se jedná o zneužití pravomoci, jestliže žalovaný opakoval výzvy
k podání vysvětlení, ač k tomu neměl právo, a dokonce je vynucoval pořádkovými opatřeními.
Jednalo se o šikanu stěžovatele, pro kterého byla daná situace značně stresující, neboť stěžovatel
nevěděl, jaký další postup od žalovaného může očekávat. Uvedeným bylo zasaženo do jeho práv,
neboť šikana ze strany orgánu veřejné moci představuje vždy zásah do práv osoby.
[10] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[11] Žalovaný v rámci vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázal na své vyjádření k žalobě.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.); stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[13] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadený rozsudek městského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[14] Kasační stížnost je důvodná.
[15] Stěžovatel spatřuje nezákonný zásah ve smyslu §82 s. ř. s. v postupu žalovaného, který jej
opakovaně vyzýval k podání vysvětlení dle §60 odst. 1 přestupkového zákona, ačkoli stěžovatel
opakovaně podání vysvětlení odepřel.
[16] Podle §82 s. ř. s. každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným
zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen
přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou
u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.
[17] Podle §60 odst. 1 přestupkového zákona je každý povinen podat správním orgánům
nezbytné vysvětlení k prověření došlého oznámení o přestupku; podání vysvětlení může být
odepřeno, jestliže by takovým osobám nebo osobám jim blízkým (§68 odst. 4) hrozilo nebezpečí
postihu za přestupek, popřípadě za trestný čin nebo by porušily státní nebo služební tajemství
anebo zákonem výslovně uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti.
[18] Podle §60 odst. 2 přestupkového zákona tomu, kdo se bez závažných důvodů nedostaví
na výzvu ke správnímu orgánu k podání vysvětlení podle odstavce 1, nebo tomu, kdo
bezdůvodně podání vysvětlení odmítá, může správní orgán uložit pořádkovou pokutu
až do výše 5000 Kč.
[19] Podání vysvětlení před zahájením řízení slouží správnímu orgánu k získání informací
za účelem zjištění skutečnosti, zda vůbec a případně vůči komu zahájit přestupkové řízení.
Povinnost dostavit se na předvolání ke správnímu orgánu k podání nezbytného vysvětlení
má zásadně každý, a to i ten, kdo je podezřelý ze spáchání přestupku. Pouze ten však
má nezpochybnitelné právo vysvětlení odepřít z důvodu toho, že mu či osobě blízké hrozí
nebezpečí postihu za přestupek či trestný čin, o čemž musí být řádně a prokazatelně poučen (§60
odst. 1 přestupkového zákona), a to předtím, než začne vypovídat. V případě, že by podezřelý
ze spáchání přestupku odepřel podání vysvětlení z uvedených důvodů, byl by jakýkoli další nátlak
v podobě opakovaného předvolání či použití pořádkových opatření směřující k dostavení
se ke správnímu orgánu vyloučen (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2014,
č. j. 6 As 128/2013 – 37, a ze dne 18. 11. 2015, č. j. 9 As 106/2015 - 40). Uvedeným je naplněno
dodržování principu zákazu sebeobviňování, který je součástí práva na spravedlivý proces
plynoucí z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod z čl. 37 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2016,
č. j. 2 As 254/2016 – 39).
[20] Při výkonu svých pravomocí jsou orgány veřejné moci povinny se pohybovat nejen
z hlediska formálního v hranicích svých pravomocí a kompetencí stanovených ústavním
pořádkem (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), ale výkon těchto pravomocí musí být
také po obsahové (materiální) stránce v souladu se základními principy, vyjádřenými
v ustanoveních ústavního pořádku, což odpovídá pojetí materiálního právního státu. Orgán
veřejné moci proto vykonává určitou pravomoc a kompetenci ultra vires také tehdy, pokud svým
jednáním nesleduje určitý předvídatelný a racionálně zdůvodnitelný účel, pro který mu byla určitá
pravomoc a kompetence svěřena, resp. tehdy, narušuje-li svým, byť o zákon se opírajícím
postupem, základní práva dotčených osob více, než je nezbytně nutné k tomu, aby byl ještě
dosažen zákonem stanovený účel (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn.
I. ÚS 1849/08, N 30/56 SbNU 339, srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 11. 2011, č. j. 4 Ads 105/2011 – 42, ze dne 25. 6. 2014, č. j. 6 As 68/2014 – 21, či ze dne
22. 2. 2017, č. j. 2 As 216/2016 – 92).
[21] Za jednání správního orgánu představující nezákonný zásah lze přitom považovat takové
jednání, které formálně vykazuje znaky jednání právními předpisy upraveného, avšak právě
vzhledem ke konkrétní situaci jde o zjevné vybočení z tohoto zákonného rámce, a to vybočení
natolik flagrantní a nepopiratelné, že jej lze za splnění ostatních zákonných podmínek
za nezákonný zásah, pokyn či donucení považovat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 1. 2007, č. j. 2 Aps 6/2006 - 70). Je pak na osobě, která tvrdí, že bylo zasaženo
do jejích práv, aby tvrdila, v čem konkrétně je jednání správního orgánu nepřiměřené a jakým
způsobem zasahuje či zasáhlo do jejích práv (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
3. 2. 2016, č. j. 6 Afs 84/2015 - 31).
[22] Nejvyšší správní soud nejprve poznamenává, že otázkou, zda se jedná o nezákonný zásah
v případě opakovaných výzev policisty směřujících k prokázání totožnosti, se zabýval Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 27. 8. 2014, č. j. 2 As 35/2015 – 109, v němž navázal na úvahy
vyjádřené v rozsudku ze dne 22. 5. 2008, č. j. 2 Aps 3/2007 – 91, publ. pod č. 2199/2011 Sb.
NSS, který se sice týkal postupu správce daně vůči daňovému subjektu (konkrétně předvolání
k dostavení se k jednání v daňovém řízení), avšak druhým senátem bylo shledáno, že jeho
závěry jsou aplikovatelné také na jím projednávaný případ. V rozsudku ze dne 22. 5. 2008,
č. j. 2 Aps 3/2007 – 91, přitom Nejvyšší správní soud vyslovil: „Zásahem mohou být obecně úkony,
které nejsou činěny formou rozhodnutí, ale přesto jsou závazné pro osoby, vůči nimž směřují. Tyto osoby jsou
povinny na jejich základě něco konat, nějaké činnosti se zdržet nebo nějaké jednání strpět, a to na základě jak
písemného, tak i ústního či jinak daného pokynu či příkazu.[…] Pokyn správce daně k osobní účasti jednatele
stěžovatele při ústním jednání v daňovém řízení lze považovat za závazný a přímo vynutitelný úkon, neboť
v případě jeho nerespektování může správce daně vymoci osobní účast předvedením prostřednictvím příslušných
orgánů Policie ČR. Charakter tohoto úkonu netkví v pouhém sdělení o stavu určitých věcí nebo určitého řízení,
neboť jeho obsah je natolik spojen s negativními důsledky, které tuto osobu za určitých zákonem předvídaných
podmínek mohou postihnout, že již tuto situaci lze považovat za zkrácení subjektivních práv této osoby.
Dá se předpokládat, že daňový subjekt je do té míry ovlivněn snahou předejít možnému předvedení prostřednictvím
příslušných orgánů Policie ČR, že rozhodnutí dostavit se k jednání v daňovém řízení nelze považovat za projev
svobodné vůle, nýbrž za způsob neformálního donucení. V daném případě proto rozhodnutí o předvolání k jednání
v daňovém řízení dosahuje zákonem předpokládané intenzity zásahu, neboť na jeho základě je daňový subjekt
povinen něco konat. Výklad, podle něhož by dané rozhodnutí bylo pouze informativní a zcela nevynutitelné, nelze
považovat za přijatelný. Daňový subjekt by se tak mohl dostat do bezvýchodné situace, neboť v případě
nezákonného předvolání by neměl dostatečně účinný prostředek ochrany, kromě možnosti vyčkat a domáhat
se ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu až po nezákonném předvedení prostřednictvím policie.
Tento závěr je neudržitelný především z toho důvodu, že nezbytným atributem dostatečně účinného prostředku
ochrany práv jednotlivce je také jeho včasnost. Pokud vycházíme z předpokladu, že nezákonné předvolání určitého
kontrolovaného subjektu může v zásadě vždy směřovat k jeho předvedení (přitom tyto úseky postupu správce daně
jsou na sebe navazující a nelze je izolovat, tedy posuzovat je pouze odděleně), je třeba upřednostnit z hlediska
nutnosti garantovat jednotlivci dostatečně rychlou ochranu jeho práv takový výklad, který pokyn správce
daně k osobní účasti kontrolovaného subjektu při ústním jednání v daňovém řízení pokládá za závazný
a vynutitelný úkon směřující proti daňovému subjektu, spojený s určitými povinnostmi kontrolovaného
subjektu.“ V návaznosti na uvedené závěry tedy druhý senát v rozsudku ze dne 27. 8. 2014,
č. j. 2 As 35/2015 – 109, konstatoval, že v jím projednávaném případě policista žalobce
opakovaně vyzýval, aby prokázal svou totožnost a připojil rovněž poučení o tom, že „nevyhovění
vznesenému požadavku může vést až k předvedení žalobce za účelem zjištění totožnosti. Vydal tedy ústní pokyn,
aby žalobce něco konal, který byl pro něho závazný, a pokud by policista trval na svém, tak i vynutitelný (§63
odst. 3 zákona o policii). Z toho plyne, že vytýkané jednání policistů vůči žalobci již v popsané intenzitě a „fázi
dokonání“ je třeba považovat za zkrácení jeho subjektivních práv. Důvod, proč výzvu policisty k určitému konání
kvalifikovat jako závazný a vynutitelný pokyn spojený s určitými povinnostmi, tkví v nutnosti garantovat
jednotlivci dostatečně rychlou ochranu jeho práv, zjednodušeně řečeno, není třeba vyčkávat se žalobou, až dojde
k předvedení.“
[23] Uvedené závěry lze aplikovat také v nyní posuzované věci, v níž ze správního spisu
vyplynulo a je nesporné, že žalovanému bylo Městkou policií hl. m. Prahy dne 19. 2. 2016 podáno
oznámení o přestupku na stěžovatele, který měl dne 2. 2. 2016 od 13:00 do 13:06 hod.
v ulici U Lékárny č. p. 593, Praha 5 – Zbraslav, nerespektovat dopravní značky „B11“ s dodat.
tab. – mimo dopravní obsluhy a „B28“ – zákaz zastavení. Stěžovatel s přestupkem nesouhlasil.
Stěžovatel byl následně celkem čtyřikrát vyzván žalovaným, aby se dostavil do jeho sídla
za účelem podání vysvětlení k prověření došlého oznámení o přestupku ze dne 2. 2. 2016,
a to výzvami ze dnů 2. 6. 2016, 4. 10. 2016, 3. 11. 2016 a ze dne 1. 12. 2016; v těchto výzvách byl
stěžovatel poučen podle §60 odst. 2 přestupkového zákona o možnosti uložení pořádkové
pokuty. Stěžovatel (zastoupen Ing. Miloslavem Jarošem) na každou z výše uvedených výzev
zareagoval tak, že odepřel výpověď s odůvodněním, že jejím provedením by jemu samému
či osobě jemu blízké vzniklo riziko stíhání pro spáchání přestupku, a to přípisy ze dnů
29. 6. 2017, 26. 10. 2016, 21. 11. 2016 a ze dne 21. 12. 2016. Žalovaný poté dokonce
uložil stěžovateli dvakrát pořádkovou pokutu ve výši 500 Kč za nedostavení se k podání
vysvětlení, a to rozhodnutími ze dnů 31. 10. 2016 a 1. 12. 2016, která však byla následně zrušena
rozhodnutími Ministerstva dopravy ze dnů 20. 4. 2017, jímž byla rovněž řízení o uvedených
pořádkových pokutách zastavena. Ministerstvo dopravy v těchto rozhodnutích mj. konstatovalo,
že „nevidí důvod, proč správní orgán I. stupně na podání vysvětlení trval a proč, ač dobře znal postoj odvolatele,
který využíval svého práva nevypovídat, ho předvolal čtyřikrát, přičemž ve dvou případech uložil pořádkovou
pokutu“.
[24] Nejvyšší správní soud v této souvislosti opětovně zdůrazňuje, že na přestupkové řízení
se přiměřeně vztahují některé limity obsažené zejména v Listině základních práv a svobod
a v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.). Pro správní trestání
tedy platí princip zákazu sebeobviňování či sebeusvědčování (srov. např. nález Ústavního soudu
ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1849/08, č. 30/2010 Sb. ÚS). Ustanovení §73 odst. 2 věty druhé
přestupkového zákona výslovně stanovilo, že obviněný z přestupku nesmí být k výpovědi
ani k doznání jakkoliv donucován (srov. též např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 - 71).
[25] Nejvyšší správní soud dále na základě výše uvedeného konstatuje, že stěžovatel byl
podezřelým ze spáchání přestupku ze dne 2. 2. 2016 a žalovaný na základě shora označené
judikatury jednal ultra vires, tedy mimo svou pravomoc, pokud stěžovatele opakovaně vyzýval
k podání vysvětlení, ačkoli jej stěžovatel již v reakci na první výzvu ze dne 2. 6. 2016 odmítl
v souladu s §60 odst. 1 věty za středníkem přestupkového zákona podat s ohledem na to,
že by tím hrozilo jemu nebo osobě jemu blízké stíhání pro spáchání přestupku. K tomu Nejvyšší
správní soud dodává, že k podání vysvětlení lze sice vyzvat také podezřelého ze spáchání
přestupku, nicméně ten má ze zákonem uvedených důvodů právo odepřít podání vysvětlení, čímž
je zajištěno dodržování principu zákazu sebeobviňování, který je součástí práva na spravedlivý
proces. Stěžovatel tohoto svého práva využil, a proto jej žalovaný dále vyzývat k podání
vysvětlení neměl. Ačkoli měl žalovaný zákonné oprávnění vyzvat stěžovatele k podání vysvětlení,
není tato jeho pravomoc neomezená a je ji nutné uplatňovat pouze ve stanovených mezích.
[26] Dále je nezbytné posoudit další spornou otázku, a to, zda s ohledem na konkrétní
okolnosti nyní projednávané věci nezákonný postup žalovaného (výzvy ze dnů 4. 10. 2016,
3. 11. 2016 a 1. 12. 2016) stěžovatele přímo zkrátil na jeho subjektivních právech.
[27] Žalovaný stěžovatele poprvé v souladu s §60 odst. 1, 2 přestupkového zákona vyzval
k podání vysvětlení, na což žalobce reagoval přípisem ze dne 29. 6. 2017, v němž využil svého
práva dle §60 odst. 1 přestupkového zákona, věta za středníkem, když odepřel podání vysvětlení
s odůvodněním, že by jemu nebo osobě jemu blízké hrozilo nebezpečí postihu za přestupek.
Tato první výzva žalovaného byla učiněna v souladu se zákonem, ale jeho další výzvy ze dnů
4. 10. 2016, 3. 11. 2016 a ze dne 1. 12. 2016 je nutné ve smyslu výše citované judikatury
považovat za nepřípustný nátlak žalovaného na stěžovatele (šikanózní jednání), který odepřel
podání vysvětlení ze zákonných důvodů, aby se k podání vysvětlení dostavil (viz rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2014, č. j. 6 As 128/2013 – 37, a ze dne 18. 11. 2015,
č. j. 9 As 106/2015 - 40). Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že popsaným jednáním -
opakovanými výzvami k podání vysvětlení (zásahy) žalovaného směřujícími přímo vůči
stěžovateli, která nejsou rozhodnutím, bylo nezákonně zasaženo do subjektivních práv
stěžovatele, který byl žalovaným nepřípustně nucen ke konání, k němuž nebyl povinen.
[28] Pro úplnost je také v této souvislosti vhodné dodat, že přímý zásah do práv v důsledku
nezákonného zásahu nelze vázat na skutečnost, zda je jím zasaženo do práv osoby, která je práva
znalá, resp. je schopna si právní pomoc opatřit, anebo že se jedná o osobu, která není schopna
se nezákonnému zásahu správního orgánu účinně bránit.
[29] Na uvedených závěrech nemění nic ani skutečnost, že stěžovatel nezákonnému postupu
žalovaného odolal a byl schopen se mu rovněž právní cestou ubránit, a to i v případě následného
ukládání pořádkových pokut. V této souvislosti přitom nelze bez dalšího ani vyloučit,
že v důsledku nezákonných výzev žalovaného mohlo dojít také k zásahu do majetkové sféry
stěžovatele spočívajícího v případné nutnosti vynaložení nákladů na obranu proti nezákonnému
postupu (zásahu) žalovaného. Tyto náklady však stěžovatel pouze obecně tvrdil a nijak je blíže
nekonkretizoval např. uvedením jejich výše a účelu, za kterým byly konkrétně vynaloženy
(poštovné, náklady za poradu s konkrétním advokátem apod.); nijak je také nedoložil. Uvedené
ovšem nemění nic na závěrech uvedených v předcházejícím odstavci.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] Na základě výše uvedeného tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že právní závěry
městského soudu nejsou správné, byl naplněn důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a proto
rozsudek městského soudu postupem dle §110 odst. 1 s. ř. s. zruši l a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
[31] V dalším řízení je městský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku
(§110 odst. 3 s. ř. s.) a bude se zejména dále zabývat tím, zda nezákonný zásah žalovaného trvá,
anebo byl již ukončen, případně dalšími otázkami, u nichž nutnost jejich posouzení vyjde
v dalším průběhu řízení najevo.
[32] V novém rozhodnutí rozhodne městský soud rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2018
Mgr. Ondřej Mrákota
předseda senátu