ECLI:CZ:NSS:2018:7.ADS.167.2017:28
sp. zn. 7 Ads 167/2017 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Pavla Molka a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: P. D., zastoupený
JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 4. 2017,
č. j. 78 Ad 24/2013 – 196,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 9. 9. 2013, č. j. X, Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen
„žalovaná“) zamítla námitky žalobce a potvrdila své prvoinstanční rozhodnutí ze dne 21. 6. 2013,
č. j. X, kterým byl žalobci od 6. 8. 2013 odňat invalidní důchod podle §56 odst. 1 písm. a) a §39
odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o důchodovém pojištění“).
II.
[2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Ústí
nad Labem, který ji zamítl rozsudkem ze dne ze dne 10. 4. 2017, č. j. 78 Ad 24/2013 – 196.
[3] Krajský soud si pro účely přezkumného soudního řízení opatřil odborný posudek
Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2014,
srovnávací posudek Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze ze dne
7. 10. 2014, srovnávací posudek Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně
ze dne 4. 6. 2015 a znalecký posudek Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví
ze dne 12. 1. 2017. Žalobce pak předložil znalecký posudek MUDr. Vítězslava Lorence
ze dne 14. 12. 2015.
[4] Po zhodnocení výše uvedených důkazů, které byly provedeny při soudním jednání,
krajský soud konstatoval, že z uvedených posudků vyplývá, že žalobce k datu vydání žalobou
napadeného rozhodnutí již nebyl invalidní ani pro invaliditu prvního stupně. Jako klíčový důkaz
pak považoval zejména znalecký posudek znaleckého ústavu ze dne 12. 1. 2017, který souhrnně
a komplexně vyhodnotil všechny tři zdravotní posudky a také znalecký posudek znalce
MUDr. Vítězslava Lorence ze dne 14. 12. 2015 ve vzájemných souvislostech. Závěry znalce
MUDr. Vítězslava Lorence přitom byly v příkrém rozporu se závěry zdravotních posudků
a rovněž i se závěry znaleckého ústavu ze dne 12. 1. 2017. Navíc znalec MUDr. Vítězslav Lorenc
ve svém posudku hodnotil pouze zdravotní postižení a nikoliv funkční postižení. Provést
zhodnocení funkčního postižení z hlediska poklesu pracovní schopnosti a posouzení případného
trvání invalidity v určitém stupni bylo přitom v případu žalobce právě to zásadní. Vedle toho
znalec MUDr. Vítězslav Lorenc v dotyčném posudku nesprávně posuzoval žalobcovo zdravotní
postižení ve světle prognóz či prevence, pokud by žalobce vykonával pracovní činnost. Tuto
nesprávnou argumentaci po celou dobu soudního řízení zastával i žalobce. Posudková medicína
však nepracuje se zdravotními postiženími ve světle prognóz či prevence, nýbrž se zabývá
funkčními schopnostmi, s dopadem funkčního postižení, mající konkrétní vliv na % pokles
pracovní schopnosti posuzované osoby. Z těchto důvodů proto krajský soud znalecký posudek
znalce MUDr. Vítězslava Lorence ze dne 14. 12. 2015 nevyhodnotil jako důkazní prostředek
prokazující opodstatněnost předmětné žaloby. Naopak zdravotní posudky komisí v Ústí
nad Labem, v Praze a v Brně a zejména pak znalecký posudek znaleckého ústavu ze dne
12. 1. 2017 vyhodnotil jako důkazní prostředky objektivní a z hlediska platné právní úpravy
obsažené v zákoně o důchodovém pojištění úplné. Všechny čtyři posudkové závěry přitom
shodně konstatovaly, že u žalobce k datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí již není dána
invalidita, a to ani pro invaliditu prvního stupně, s tím, že žalobcův stav je dlouhodobě
stabilizován a žalobce se na něj adaptoval.
[5] Za daného stavu věci tak krajský soud neshledal potřebu, aby bylo přikročeno k dalšímu
doplnění dokazování, když již stávající bylo mimořádně obšírné a důkladné, přičemž soud
připustil dokazování i znaleckým posudkem MUDr. Vítězslava Lorence, který předložil samotný
žalobce. Vedle toho byla žalobci poskytnuta možnost opakovaně se vyjádřit a opakovaně nechat
si přešetřit svůj zdravotní stav, a to hned třemi komisemi. Dále soud nechal komplexně
vyhodnotit tři zdravotní posudky ve vazbě na znalecký posudek MUDr. Vítězslava Lorence
znaleckým posudkem, který zpracovával znalecký ústav, u něhož je z objektivních důvodů
presumována nejvyšší erudovanost. Žalobci pak bylo umožněno klást i dotazy pracovníkovi
znaleckého ústavu, kdy žalobce této možnosti využil. Vzhledem k těmto skutečnostem krajský
soud již nevyhověl návrhu žalobce na doplnění dalšího dokazování, a to výslechy MUDr. B.,
MUDr. Lorence či účastnickou výpovědí žalobce, když to vyhodnotil jako nadbytečné.
[6] K námitce žalobce, že se jeho zdravotní stav jen zhoršuje, pak krajský soud uvedl,
že v souzené věci je možné vycházet v souladu s §75 odst. 1 s. ř. s. toliko ze zdravotního stavu,
jaký měl v době rozhodování žalované, tj. ke dni 9. 9. 2013. Případné zhoršení stávajících
zdravotních obtíží, ke kterému by mělo dojít po tomto datu, popř. vznik nových zdravotních
obtíží, nebo změna zdravotního stavu žalobce jako taková, proto nemohou být v tomto řízení
v zásadě nikterak zohledněny. Žalobce tak má možnost poukazovat na své případně se zhoršující
zdravotní obtíže, které nastaly po 9. 9. 2013 a které by měl mít řádně zdokumentované lékařskými
zprávami, v novém správním řízení.
[7] Závěrem pak krajský soud uvedl, že důvodem pro přiznání nároku na invalidní důchod
určitého stupně nemůže být jen subjektivní pocit žadatele o důchod o jeho neschopnosti
k výkonu většiny zaměstnání pro svůj špatný zdravotní stav. Přiznání dávky musí být podloženo
objektivně zjištěným zdravotním stavem a stupněm poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti posuzovaným příslušnou posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí
(MPSV) při jejichž zjišťování se mj. přihlíží i k jeho schopnosti adaptace na své zdravotní
postižení a zapojení se do pracovního procesu. Taktéž důvodem pro přiznání nároku na invalidní
důchod určitého stupně, popř. dovozování trvání invalidity, nemohou být obavy z toho,
že by zapojení do pracovního procesu vedlo ke zhoršení žalobcova zdravotního stavu,
či že invaliditu je třeba nechat přiznanou do doby, než žalobce ukončí svá vysokoškolská studia
a náležitě se adaptuje na jiné vhodné zaměstnání.
III.
[8] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[9] Stěžovatel v kasační stížnosti obsáhle zrekapituloval dosavadní průběh správního
i soudního řízení a obsah znaleckého posudku MUDr. Vítězslava Lorence. Tento znalec dospěl
k závěru, že k datu vydání napadeného správního rozhodnutí byl stěžovatel invalidní z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, jehož rozhodující příčinnou je zdravotní stav
po polytraumatu ze dne 14. 12. 2008, tj. stav podle kapitoly XV (postižení po úrazech, operacích),
oddíl A, položka 6b přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu
pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti
pro účely invalidity (dále jen „vyhláška č. 359/2009 Sb.“), míra poklesu pracovní činnosti činí
40 %. Naproti tomu krajským soudem ustanovený znalecký ústav dospěl k závěru, že míra
poklesu pracovní schopnosti u stěžovatele je dána v rozsahu 20 %, a to podle kapitoly XV,
oddíl A, položka 6a přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb. Zdůvodnění znaleckého posudku ze dne
12. 1. 2017 je však podle jeho názoru velmi stručné a jeho závěry vnitřně rozporné, neúplné,
nepřesvědčivé a nesprávné.
[10] Dále stěžovatel namítal, že se krajský soud nevyrovnal se spornou otázkou hlediska
prevence, tj. zda je či není zákonným kritériem při posuzování invalidity podle §39 zákona
o důchodovém pojištění. Hledisko prevence je třeba hodnotit právě při posuzování invalidity,
nikoli jen při volbě povolání, zařazování na konkrétní pracovní pozici, stanovení pracovních úlev
apod., jak tvrdí ústavní znalecký posudek. V tomto je závěr znaleckého ústavu jednak nesprávný
a jednak fakticky hodnotící právní otázku, což je čistě věcí soudu, nikoli znalce. Krajský soud
se pak v této souvislosti nevyrovnal s námitkou, že pokud stěžovatel bude vykonávat svou
původní profesi elektromontéra, tj. manuální práci, která je fyzicky náročná, dojde ke zhoršení
jeho zdravotního stavu, což bylo prokázáno znaleckým posudkem MUDr. Lorence. Takovýto
důsledek je v rozporu se smyslem a účelem zákona o důchodovém pojištění.
[11] Vadu napadeného rozsudku pak stěžovatel spatřoval i v tom, že krajský soud vycházel
z důkazů v podobě odborných posudků posudkových komisí a ústavního znaleckého posudku,
i přesto, že tyto nesplňují požadavek úplnosti, přesvědčivosti a správnosti, na rozdíl
od znaleckého posudku MUDr. Lorence.
[12] Závěrem stěžovatel namítal, že krajský soud neprovedl jím navržený důkaz v podobě
znalecké výpovědi MUDr. Lorence. Neprovedením tohoto důkazu byl stěžovatel zkrácen
na svých právech.
[13] V doplnění kasační stížnosti pak stěžovatel popsal svou osobní situaci a aktuální
zdravotní obtíže. Poukázal na podle jeho názoru zásadní nedostatky odborných posudků všech
posudkových komisí i znaleckého posudku ze dne 12. 1. 2017 s tím, že jako absolutně nezávislý
lze považovat pouze posudek MUDr. Lorence, který navíc splňuje všechny parametry
posudkového lékařství. Rovněž kritizoval napadený rozsudek, jelikož mu krajský soud neumožnil
prokázat vady a nedostatečnost znaleckého posudku ze dne 12. 1. 2017, a to zejména výslechem
jím navrhovaných svědků nebo dalšími odbornými posudky. Znovu se zabýval hlediskem
prevence, které je podle něj nutné při posuzování invalidity zohlednit.
[14] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[15] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že posouzení zdravotního stavu
je otázkou vyžadující odborných znalostí v oblasti lékařství a též v oboru posudkového lékařství.
Proto v případě, kdy posuzuje žádosti o dávky důchodového pojištění podmíněné dlouhodobě
nepříznivým zdravotním stavem, je při svém rozhodování vázána názorem jak posudkového
lékaře okresní správy sociálního zabezpečení, tak v rámci námitkového řízení názorem lékaře
žalované. Napadené rozhodnutí žalované (i jemu předcházející rozhodnutí) tudíž bylo vydáno
na podkladě lékařských posudků vypracovaných pro účely prvoinstančního a námitkového řízení,
jejichž závěry je žalovaná vázána.
[16] Kromě provedených posouzení zdravotního stavu lékaři orgánů sociálního zabezpečení
byl stěžovatel v rámci soudního řízení opakovaně posuzován posudkovými komisemi MPSV
(v Praze, Brně a Ústí nad Labem). Ani v jednom případě nebyl uznán invalidním v žádném stupni
invalidity. Vzhledem k nesouhlasu s výsledky předchozích posouzení požádal stěžovatel
o zpracování znaleckého posudku, který vypracoval dne 14. 12. 2015 znalec MUDr. Vítězslav
Lorenc. S posudkovými závěry posudkových komisí MPSV lze podle názoru žalované souhlasit.
Nelze však souhlasit se závěry znaleckého posudku MUDr. Lorence, ve kterém znalec hodnotil
pouze zdravotní postižení, nikoliv funkční postižení. Posudková medicína nepracuje
se zdravotními postiženími ve světle prognóz či prevence, ale pracuje s funkčními schopnostmi,
s dopadem funkčního postižení, mající konkrétní vliv na % pokles pracovní schopnosti
posuzované osoby. V intencích výše uvedeného proto žalovaná i nadále rozporuje předmětný
znalecký posudek MUDr. Vítězslava Lorence.
[17] Žalovaná tedy vycházela ze skutkových zjištění, která jsou pro ni závazná. Současně nemá
důvod pochybovat o zákonnosti a objektivitě napadeného rozsudku krajského soudu a s právním
názorem v něm vyjádřeným se ztotožňuje. Proto navrhla, aby N ejvyšší správní soud kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítl.
V.
[18] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[19] Kasační stížnost není důvodná.
[20] Podle §38 zákona o důchodovém pojištění má pojištěnec nárok na invalidní důchod,
jestliže nedosáhl věku 65 let nebo důchodového věku, a stal se: a) invalidním a získal potřebnou
dobu pojištění, pokud nesplnil ke dni vzniku invalidity podmínky nároku na starobní důchod
podle §29, popřípadě, byl-li přiznán starobní důchod podle §31, pokud nedosáhl důchodového
věku, nebo b) invalidním následkem pracovního úrazu.
[21] Podle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění je pojištěnec invalidní, jestliže
z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti
nejméně o 35 %.
[22] Podle §39 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění jestliže pracovní schopnost pojištěnce
poklesla:
a) nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %, jedná se o invaliditu prvního stupně,
b) nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, jedná se o invaliditu druhého stupně,
c) nejméně o 70 %, jedná se o invaliditu třetího stupně.
[23] Ze správního spisu vyplývá, že prvoinstanční rozhodnutí bylo vydáno na základě
posudku posudkové lékařky pověřené vypracováním tohoto posudku pro Okresní správu
sociálního zabezpečení Most, která při kontrolní lékařské prohlídce dne 12. 6. 2013 posoudila
zdravotní stav stěžovatele. Dospěla přitom k závěru, že u stěžovatele je dán dlouhodobě
nepříznivý zdravotní stav podle §26 zákona o důchodovém pojištění, avšak stěžovatel již není
ve smyslu §39 odst. 1 téhož zákona invalidní, neboť procentní míra poklesu pracovní
schopnosti činí 20 % s tím, že míra poklesu pracovní schopnosti se ve smyslu §3 a §4 vyhlášky
č. 359/2009 Sb. nemění. Na základě tohoto posudku pak žalovaná vydala dne 21. 6. 2013
prvoinstanční rozhodnutí, jímž byl stěžovateli odňat invalidní důchod od 6. 8. 2013
s odůvodněním, že již není invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu mu poklesla jeho pracovní schopnost pouze o 20 %. Proti tomuto rozhodnutí podal
stěžovatel námitky, v nichž uvedl, že jeho zdravotní stav byl již při minulém posouzení
stabilizovaný a od té doby se nezlepšil, přičemž jen dochází ke zhoršení jeho zdravotního stavu
a postupně se projevují další následky úrazu. Žalovaná si v rámci řízení o námitkách nechala
vyhotovit nový posudek o invaliditě ze dne 28. 8. 2013, který vypracovala příslušná posudková
lékařka žalované pro účely námitkového řízení. Tato posudková lékařka opětovně posoudila
zdravotní stav stěžovatele na základě předložené lékařské dokumentace za osobní účasti
stěžovatele. Dospěla přitom ke shodnému závěru jako posudková lékařka Okresní správy
sociálního zabezpečení Most, že u stěžovatele rozhodující příčinou jeho dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu s nejvýznamnějším dopadem na pokles jeho pracovní
schopnosti je zdravotní postižení, a to lehká funkční porucha funkce pánevního pletence
s občasnou neurologickou symptomatologií a poruchou statiky a dynamiky páteře, čili postižení
uvedené v kapitole XV, oddíl A, položce 6a přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., pro které
se stanovuje míra poklesu pracovní schopnosti 20 %, s tím, že procentní míra poklesu pracovní
schopnosti se ve smyslu §3 a §4 citované vyhlášky nemění. Na základě tohoto nového posudku
žalovaná vydala žalobou napadené rozhodnutí, kterým potvrdila prvoinstanční rozhodnutí
ze dne 21. 6. 2013 a zamítla námitky stěžovatele.
[24] V rámci řízení o žalobě nechal krajský soud vypracovat postupně tři posudky,
a to odborný posudek Posudkové komise MPSV v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2014,
srovnávací posudek Posudkové komise MPSV v Praze ze dne 7. 10. 2014 a srovnávací posudek
Posudkové komise MPSV v Brně ze dne 4. 6. 2015. Stěžovatel pak předložil znalecký posudek
MUDr. Vítězslava Lorence ze dne 14. 12. 2015. Vzhledem k tomu, že závěry znaleckého
posudku znalce MUDr. Vítězslava Lorence byly v příkrém rozporu se závěry zdravotních
posudků komisí v Ústí nad Labem, v Praze a v Brně, přičemž komise v Brně se lehce odchýlila
ve svých závěrech od komise v Ústí nad Labem a v Praze, neboť oproti těmto komisím,
které u stěžovatele dovodily nutnost zdravotní postižení hodnotit podle položky 6a, jeho
postižení hodnotila podle položky 6b, krajský soud nechal vypracovat znalecký posudek
Institutem postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, jakožto znaleckým ústavem, za účelem
zhodnocení, a to ve vzájemných souvislostech, znaleckého posudku MUDr. Vítězslava Lorence
a tří zdravotních posudků komisí v Ústí nad Labem, v Praze a v Brně. Znalecký ústav vypracoval
příslušný znalecký posudek ze dne 12. 1. 2017 se závěrem, že se znalecký kolektiv ztotožnil
se závěry komisí v Ústí nad Labem, v Praze a v Brně o tom, že zdravotní stav stěžovatele
neodpovídá žádnému stupni invalidity, a naproti tomu nesouhlasí se závěry znalce
MUDr. Vítězslava Lorence o stěžovatelově invaliditě prvního stupně, jelikož neodpovídá
doloženému zdravotnímu stavu. K tomu znalecký ústav doplnil, že v případě komise v Brně,
se znalecký kolektiv neztotožnil toliko s užitou položkou 6b, když měla být užita položka 6a,
jak shledaly komise v Ústí nad Labem a v Praze. Krajský soud poté nařídil na den 10. 4. 2017
ústní jednání (již v pořadí čtvrté) v jehož rámci byl vyslechnut MUDr. Jan Boháč, pracovník
znaleckého ústavu, jenž vypracoval znalecký posudek ze dne 12. 1. 2017. Tento pracovník
znaleckého ústavu stvrdil správnost a úplnost dotyčného znaleckého posudku a odpověděl
na dotazy účastníků řízení. Krajský soud následně žalobu zamítl. Zdravotní posudky komisí
v Ústí nad Labem, v Praze a v Brně a znalecký posudek znaleckého ústavu ze dne 12. 1. 2017
vyhodnotil jako důkazní prostředky objektivní a z hlediska platné právní úpravy obsažené
v zákoně o důchodovém pojištění úplné. Naopak znalecký posudek znalce MUDr. Vítězslava
Lorence ze dne 14. 12. 2015 nevyhodnotil jako důkazní prostředek prokazující opodstatněnost
předmětné žaloby. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl krajský soud k závěru,
že u stěžovatele k datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí již není dána invalidita,
a to ani pro invaliditu prvního stupně, s tím, že jeho stav je dlouhodobě stabilizován a stěžovatel
se na něj adaptoval.
[25] S uvedenými závěry krajského soudu se ztotožňuje i zdejší soud. Podle konstantní
judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne 25. 9. 2003,
č. j. 4 Ads 13/2003 - 54, rozsudek ze dne 30. 11. 2009, č. j. 4 Ads 81/2009 - 46, či rozsudek
ze dne 15. 5. 2013, č. j. 6 Ads 11/2013 - 20) je posuzování míry poklesu pracovní schopnosti
otázkou odborně medicínskou (důchod podmíněný dlouhodobě nepříznivým zdravotním
stavem), a rozhodnutí soudu tak závisí především na odborném lékařském posouzení. Správní
soud si proto nemůže učinit úsudek o této otázce sám. Podle §4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.,
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, posuzuje
zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech
důchodového pojištění Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tímto účelem zřizuje jako své
orgány posudkové komise. Posudkové komise jsou oprávněny k posouzení poklesu pracovní
schopnosti a zaujetí posudkových závěrů o invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku. Posudkové
řízení je tedy specifickou formou správní činnosti, spočívající v posouzení zdravotního stavu
občana a některých důsledků z něj vyplývajících pro oblast sociálního zabezpečení
a důchodového pojištění. Jde o postup posudkového orgánu, jehož hlavním obsahem je
posudková činnost, která předpokládá vedle odborných lékařských znalostí též znalosti z oboru
posudkového lékařství. Posudek, který splňuje požadavek úplnosti, celistvosti a přesvědčivosti,
a který se vypořádává se všemi rozhodujícími skutečnostmi, bývá zpravidla rozhodujícím
důkazem pro posouzení správnosti a zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí. V rámci
případného soudního řízení pak soud neposuzuje věcnou správnost posudku, neboť posouzení
zdravotního stavu a souvisejících pracovních možností pojištěnce je věcí odborně medicínskou,
k níž nemá soud potřebné odborné znalosti (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 3. 2005, č. j. 6 Ads 12/2003 - 45, ze dne 29. 7. 2015, č. j. 8 Ads 8/2015 - 28, či ze dne
19. 1. 2017, č. j. 7 Ads 229/2016 - 54).
[26] Posudek ze dne 12. 1. 2017, o který se zejména opíral krajský soud, výše uvedené
požadavky splňuje. Z posudku znaleckého ústavu (jakož i z předchozích posudků vyžádaných
v soudním i správním řízení) jednoznačně vyplývá, že pokles pracovní schopnosti stěžovatele
nepřekročil 35 %, tj. hranici pro přiznání invalidity prvního stupně. Znalecký ústav se přitom
vypořádal se všemi rozhodujícími skutečnostmi a lékařskými zprávami a své posudkové závěry
náležitě odůvodnil. Stav byl posouzen souhrnně na základě úplné zdravotnické dokumentace
a s přihlédnutím ke všem tvrzeným obtížím. Znalecký ústav řádně zdůvodnil i to, z jakého
důvodu bylo nutno míru poklesu pracovní schopnosti stěžovatele hodnotit podle kapitoly XV,
oddíl A, položka 6a přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kde je uvedena horní hranice 20 %.
S ohledem na výše uvedené správním soudům nepřísluší, aby do odborné úvahy posudkových
komisí či znaleckého ústavu jakkoliv zasahovaly. Posouzení zdravotního stavu a souvisejících
pracovních možností pojištěnce je věcí odborně medicínskou, k níž nemá soud potřebné
odborné znalosti (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2005,
č. j. 6 Ads 12/2003 - 45, ze dne 29. 7. 2015, č. j. 8 Ads 8/2015 - 28 atp.). Nutno dodat,
že znalecký ústav srozumitelně odůvodnil, proč nelze na věc aplikovat položku 6b (středně těžké
poruchy), pod kterou spadají tyto symptomy: „funkčně významná porucha funkce pánevního pletence
a reziduální neurologické projevy na dolních končetinách (recidivující kořenové dráždění, lehké parézy)”. Tvrzení
stěžovatele o možném zhoršení jeho zdravotního stavu v případě zaměstnání pak zdejší soud
hodnotí jako hypotetické a ničím nepodložené. Dodat lze, že povinností posudkové komise není
hodnotit případný budoucí vývoj zdravotního stavu posuzovaného, nýbrž jeho zdravotní stav
ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Přiznání invalidního důchodu nemá působit jako
zdravotní prevence; naopak jde o reakci sociálního systému na již nastalé a prokazatelné snížení
pracovní schopnosti nad určitou mez (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 12. 2016, č. j. 10 Ads 243/2016 – 30). Pokud se stěžovatelův zdravotní stav v budoucnu
zhorší a jeho pracovní schopnost dále poklesne, bude na něm, aby v této nové situaci znovu
požádal o invalidní důchod. Krajský soud se tedy vyrovnal se spornou otázkou hlediska prevence
správně, když dospěl k závěru, že posudková medicína nepracuje se zdravotními postiženími
ve světle prognóz či prevence.
[27] Stěžovatel krajskému soudu dále vytýkal, že neprovedl dostatečné dokazování,
tj. že neprovedl jeho důkazní návrhy.
[28] Podle §52 odstavec 1 s. ř. s. soud rozhodne, které z navržených důkazů provede, a může provést
i důkazy jiné. Soud má bezesporu právo posoudit a rozhodnout, které z navržených důkazů
provede a které nikoli. Toto právo ho však nezbavuje povinnosti odůvodnit, co jej vedlo
k takovému závěru a z jakého důvodu považuje provedení důkazu za nadbytečné (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, publ.
pod č. 618/2005 Sb. NSS).
[29] Nejvyšší správní soud z obsahu předloženého soudního spisu zjistil, že stěžovatel
v průběhu soudního řízení navrhoval provést výslech MUDr. Lorenze, MUDr. B. i jeho
samotného, jejichž prostřednictvím chtěl prokázat, že zařazení stěžovatele zpět na jeho původní
pracovní pozici by mohlo vést ke zhoršení jeho zdravotního stavu. Krajský soud k tomuto
návrhu uvedl, že neshledal potřebu provádět další doplnění dokazování, když již to stávající bylo
mimořádně obšírné a důkladné. V této souvislosti poukázal zejména na opakované prošetření
stěžovatelova zdravotního stavu, a na to, že stěžovateli byla poskytnuta možnost opakovaně
se vyjádřit, klást otázky pracovníkovi znaleckého ústavu a předložit i vlastní znalecký posudek.
Na základě těchto skutečností krajský soud dospěl k závěru, že další dokazování je nadbytečné.
Krajský soud tedy řádně zdůvodnil, z jakého důvodu navrhované důkazy neprovedl, a Nejvyšší
správní soud se s jeho odůvodněním plně ztotožňuje. Povinností krajského soudu je hodnotit
správnost závěrů správního orgánu k datu vydání správního rozhodnutí (viz §75 s. ř. s.
a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2013, č. j. 4 Ads 76/2013 - 36, ze dne
24. 4. 2014, č. j. 6 Ads 36/2013 - 40 atp.). Pro posouzení zákonnosti žalobou napadeného
rozhodnutí byl proto rozhodný zdravotní stav stěžovatele ke dni vydání tohoto rozhodnutí
a nikoliv jeho případný budoucí vývoj. Nutno dodat i to, že zdravotní stav stěžovatele byl
opakovaně posuzován jak ve správním řízení, tak i v soudním řízení, přičemž nosné závěry všech
posudků se shodují. Skutkový stav byl tak zjištěn dostatečně, další doplnění dokazování nebylo
nutné a krajský soud proto nepochybil, když tyto další navržené důkazy neprovedl.
[30] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud uzavírá, že správní orgány i krajský
soud postupovaly v souladu s platnou a účinnou právní úpravou. Nelze přehlédnout, že všechny
posudky (vyjma stěžovatelem předloženého znaleckého posudku MUDr. Lorence, jehož
správnost však byla vyvrácena znaleckým posudkem znaleckého ústavu ze dne 12. 1. 2017)
se shodly jak na příčině dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele, tak i na tom,
že pokles pracovní schopnosti stěžovatele nepřekročil 35 %, tj. hranici pro přiznání invalidity
prvního stupně. V podrobnostech odkazuje zdejší soud na rozsudek krajského soudu a jemu
předcházející rozhodnutí žalované a jejich závěry plně přebírá.
[31] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[32] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. května 2018
Mgr. David Hipšr
předseda senátu