ECLI:CZ:NSS:2018:7.AS.315.2017:94
sp. zn. 7 As 315/2017 - 94
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: MONETA
Auto, s. r. o., se sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4, zastoupen Mgr. Romanem
Vojtou LL.M., advokátem se sídlem Křižovnické nám. 193/2, Praha 1, proti žalovanému: Česká
obchodní inspekce, se sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 8. 2017, č. j. 30 A 84/2016 – 194,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 31. 7. 2015, č. j. 27/0945/15/R/P uložil inspektorát
Královéhradeckého a Pardubického kraje (dále též správní orgán I. stupně) žalobci pokutu ve výši
5 000 000 Kč za spáchání správního deliktu podle §20 odst. 1 písm. d) zákona č. 145/2010 Sb.,
o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“
nebo „zákon“) účinného do 24. 2. 2013 a správního deliktu dle §20 odst. 1 písm. b) téhož
zákona účinného od 25. 2. 2013. Žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 7. 2016, č. j. ČOI
125284/15/O100/2700/14/15/16/Hy/Št, změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že pokuta byla
uložena v částce 4 000 000 Kč. Pokuta byla uložena žalobci za to, že u označených smluv
v právním postavení věřitele s dostatečným předstihem před uzavřením smlouvy, ve kterých
se sjednává spotřebitelský úvěr, neuvedl správnou výši roční procentní sazby nákladů
na spotřebitelský úvěr (RPSN) a správnou výši celkové částky splatné spotřebitelem.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí o odvolání žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 18. 8. 2017, č. j. 30 A 84/2016 - 194. Konstatoval,
že prvostupňové ani odvolací rozhodnutí nejsou nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost, vnitřní
rozpornost výroku, nerozlišení výroku a odůvodnění, nezjistitelnost jeho adresátů či nevhodných
formulací. Nebyla zjištěna rovněž nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, správní orgány
v rozhodnutích uvedly, z jakých důvodů považovaly postup žalobce při uzavírání smluv
o spotřebitelském úvěru ohledně výpočtu RPSN a celkové částky placené spotřebitelem
za nezákonný. Pokud jde o tvrzenou nepřezkoumatelnost spočívající v nevypořádání podle
žalobce konkurujících judikátů, odkázal krajský soud na věcné vypořádání důvodnosti žaloby
s tím, že se žalovanému podařilo ohledně výpočtu RPSN předložit vlastní ucelený argumentační
systém, jimž své závěry odůvodnil.
[3] K podstatě sporu, ke způsobu výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem,
krajský soud poznamenal, že se účastníci liší v názoru, jakým způsobem započítat poplatek
za uzavření smlouvy za situace, kdy zájemce o spotřebitelský úvěr nemá hotovost na zaplacení
tohoto poplatku a žalobcem je mu poskytnut nejenom úvěr na zaplacení kupní ceny produktu
(ojetého vozu), ale také úvěr na zaplacení poplatku. Podle názoru krajského soudu vzniká jistina
úvěru spojením dvou dílčích úvěrů. Žalobce tvrdil, že se ve vzorci stanoveném v příloze č. 5
zákona o spotřebitelském úvěru projeví poplatek za uzavření smlouvy pouze tak, že se na pravé
straně rovnice objeví součet příslušného počtu měsíčních splátek úvěru poskytnutého na úhradu
poplatku. Podle žalovaného je nutné výši tohoto poplatku uvést jednak jako součást součtu
hodnot na levé straně rovnice a výše poskytnutého úvěru se musí objevit rovněž na pravé straně
rovnice a tam se musí rovněž objevit také součet měsíčních splátek tohoto úvěru.
[4] Krajský soud přisvědčil žalovanému. Ze smluv plyne, že úvěr měl být poskytnut formou
doplacení kupní ceny snížené o poplatek za uzavření smlouvy poukázáním částky na účet
prodejce vozu. Z toho plyne, že si poskytovatel úvěru částku fakticky ponechal, spotřebitel ji
k dispozici nikdy nedostal. Z pohledu spotřebitele není podstatné, zda si poskytovatel úvěru
ponechal tuto částku na úhradu vlastních nákladů spojených s poskytnutím úvěru nebo zda ji
následně převedl na prodávajícího jako odměnu za zprostředkování smlouvy. Vždy jde o náklady
spotřebitelského úvěru. Ze strany poskytovatele úvěru došlo k jednostrannému započtení části
úvěru poskytnutého v této výši proti povinnosti příjemce hradit stejně vysoký poplatek
za uzavření smlouvy. Spotřebitel tak ve splátkách nesplácel poplatek za uzavření smlouvy,
ale hradí úvěr na již poskytnutý poplatek. Krajský soud poukázal na dva způsoby výpočtu RPSN,
podle prvního (prosazovaného Finančním arbitrem a byl použit i v této věci) se výše úvěru
na zaplacení poplatku musí objevit jak na levé tak na pravé straně rovnice jako součást jistiny
spotřebitelského úvěru, podle druhého způsobu (rozsudek Soudního dvora ve věci C-377/14-
Radlinger, Radlingerová) se výše úvěru na poskytnutí poplatku za uzavření smlouvy nezohledňuje
jak na levé tak na pravé straně. Podle obou metod je však výpočet výše RPSN zcela shodný.
Akceptací žalobcova způsobu by byla výše RPSN zcela stejná bez ohledu na to, zda spotřebitel
vůbec poplatek za uzavření smlouvy platil – výše RPSN by nebyla závislá na existenci, popř. výši
poplatku za uzavření smlouvy, ale v zásadě jen na sjednané výpůjční úrokové sazbě a četnosti
splátek. Došlo by tak k umělému snížení RPSN. Smyslem a účelem RPSN je však informovat
o její výši spotřebitele pravdivě. Krajský soud rovněž odkázal na žalobou napadené rozhodnutí,
pokud jde o vypořádání závěrů předložených znaleckých posudků.
[5] Z návětí prvostupňového rozhodnutí bylo podle krajského soudu bezpečně zřejmé,
že rozhodnutí bylo ukládáno podle §19 a §20 odst. 5 zákona a nejednalo se o rozhodnutí podle
§9 zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci (dále též „zákon o ČOI“). Šlo tedy
o rozhodnutí inspektorátu a nikoli rozhodnutí ředitele inspektorátu. Šlo pouze o užití
nevhodného slovesa „ukládám“ místo vhodnějšího „se ukládá“, což připustil i žalovaný. Nešlo tedy
o chybějící zákonné zmocnění úřední osoby k vydání rozhodnutí.
[6] Místní příslušnost inspektorátu byla rovněž dána, a to s odkazem na §131 odst. 2 písm. b)
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, a usnesení ústředního ředitele žalovaného ze dne
30. 4. 2014 o pověření k projednání a rozhodnutí věci. Inspektorát Královehradecký a Pardubický
zahájil u žalobce kontrolu a pro řádné zjištění skutkového stavu věci vznikla nutnost zabývat se
i smlouvami uzavřenými v působnosti jiných inspektorátů. Proto bylo vydáno rozhodnutí
o pověření.
[7] Pro posouzení uplynutí prekluzivních lhůt není rozhodná úprava v §9 odst. 4 zákona
o ČOI. Krajský soud přisvědčil žalovanému, že je třeba aplikovat příslušná ustanovení zákona
o spotřebitelském úvěru, který je v tomto speciálním předpisem. Není dán rozpor mezi právními
předpisy, je třeba aplikovat pouze jeden z nich, a sice §21 odst. 3 zákona o spotřebitelském
úvěru. K marnému uplynutí prekluzivní lhůty nedošlo, neboť správní orgán shromáždil
judikaturou požadovaný okruh poznatků, informací a důkazních prostředků až v průběhu
kontroly. Od jejího zahájení do zahájení řízení správním deliktu však uplynul necelý rok a půl
(oproti zákonem vyžadované maximální subjektivní lhůtě dvou let). Na tom, že žalovaný neměl
v květnu 2013 k dispozici takové informace a poznatky, aby mohl spolehlivě usoudit o správním
deliktu, nic nemění ani podnět jednoho ze spotřebitelů z května 2013; žalovaný v tomto případě
nezjistil porušení zákona. Z hlediska objektivní lhůty byly nejstarší posuzované smlouvy z roku
2011 a správní řízení tedy bylo nepochybně zahájeno ve lhůtě 5 let od spáchání nejstaršího
spáchaného deliktu.
[8] Krajský soud chronologicky rekapituloval zahájení kontroly, vyhotovení protokolu
o kontrole, sdělení o vyřízení námitek, dodatek k protokolu o kontrole a námitky žalobce proti
dodatku. Zdůraznil poučení o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, čehož žalobce
nevyužil a rovněž to, že důkazy, o které se rozhodnutí opíralo, byly výhradně opatřeny v průběhu
kontroly. Za nesprávný označil předpoklad, že lze vycházet pouze z důkazů získaných
až po zahájení správního řízení.
[9] Krajský soud rovněž s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu vypořádal
námitky o obligatornosti nařízení ústního jednání s poukazem na §49 odst. 1 správního řádu tak,
že ústní jednání je třeba nařídit, jestliže je to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv
účastníků. Ve věci byly všechny potřebné podklady shromážděny v písemné podobě v rámci
kontroly, byly žalobci známy a měl možnost se k nim vyjádřit. Žalobce se ani v průběhu
správního řízení nedožadoval nařízení ústního jednání, po zahájení správního řízení zůstal
v podstatě nečinný a nevyužil ani možnosti seznámit se k podklady rozhodnutí, ačkoli mu muselo
být z výzvy zřejmé, že správní orgán se chystá ve věci rozhodnout. S poukazem na judikaturu
Nejvyššího správního soudu neprováděl samostatně důkaz protokolem o kontrole, neboť s ním
byl kontrolovaný seznámen již v průběhu kontroly s možností podat proti němu námitky,
které pak byly následně vyřízeny. Žalobce tak neměl ztíženu možnost účinné obrany. Obdobně
krajský soud vyhodnotil i v odvolacím řízení předložená rozhodnutí obecných soudů,
resp. odborný posudek Jihočeské univerzity a znalecký posudek.
[10] Krajský soud rovněž nepovažoval protokol ani jeho doplnění za nezákonné. Ve věci
se nejednalo o nepřípustné opakované provedení kontroly. V roce 2013 provedl inspektorát
Středočeský a pro Hl. m. Prahu kontrolu ohledně smlouvy uzavřené s panem T., nyní
přezkoumávaná kontrola prováděná inspektorátem Královehradeckým a Pardubickým se týkala
jiných smluv o spotřebitelském úvěru. Původní kontrolovaná smlouva byla z deliktního jednání
vyřazena. Provedení jedné kontroly smlouvy o spotřebitelském úvěru by s platností pro všechny
inspektoráty znemožnilo kontroly jiných typově shodných smluv.
[11] Krajský soud připustil, že by bylo vhodnější identifikovat konkrétní smlouvy
o spotřebitelských úvěrech též smluvními stranami a místem a časem jejich uzavření. Výrok
prvostupňového rozhodnutí však obstojí, protože jednotlivé smlouvy jsou identifikovatelné
jednak svým číslem a rovněž je u každé ze smluv konstatována i výše celkové částky splatné
spotřebitelem a výše RPSN. Sám žalobce připustil jedinečnost čísel, jimiž jsou spotřebitelské
smlouvy označeny, za jedinečné lze považovat i celkovou částku splatnou spotřebitelem a RPSN.
Ve věci nevznikly pochybnosti o tom, za jaký skutek byl žalobce potrestán, proto odlišnost
vymezení skutkové věty od obsahu právní normy nevede k nezákonnosti rozhodnutí. Použití
pojmu „úhrnná“ považoval krajský soud za žádoucí ke zdůraznění, že bylo postupováno v souladu
se zásadou absorpce. Žalovaný rovněž postupoval správně, pokud změnil část výroku
prvostupňového rozhodnutí a ve zbytku odvolání zamítl.
[12] Krajský soud nepřisvědčil obavám žalobce z účelové manipulace se spisem, pokud ji
žalobce dovozoval z toho, že ve spise byly založeny i dokumenty, které nejsou zmíněny
v prvostupňovém rozhodnutí.
[13] Nedošlo rovněž k porušení zásady dvojinstančnosti, ke kterému mělo podle žalobce dojít
vydáním pokynu žalovaného ke kontrole úvěrového produktu poté, co byl zaznamenán problém
v dosazování do vzorce výpočtu RPSN. Krajský soud považoval námitku za obecnou a poukázal
rovněž na metodickou činnost ústředních orgánů státní správy ve vztahu k nižším složkám,
tím však nedochází k porušení zásady dvojinstančnosti, rovněž pracovníci metodických útvarů
jsou odlišní od těch, kteří jako oprávněné úřední osoby rozhodují o odvoláních proti
rozhodnutím prvoinstančních orgánů.
[14] Krajský soud rovněž nepřisvědčil námitce týkající se ustálené správní praxe, která se
dle mínění žalobce měla vytvořit u žalovaného. Žalobce existenci této praxe dovozoval
z jednotlivých předchozích provedených kontrol, po kterých bylo konkrétním spotřebitelům
sděleno, že nedošlo k porušení zákona o spotřebitelském úvěru. Rovněž tak činil poukazem
na korespondenci mezi Českou leasingovou a finanční asociací a žalovaným ohledně setkání
k výměně názorů na aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru, jakož i na výsledek žádosti
o informace, že kterého plyne uskutečnění několika set kontrol zaměřených na pochybení
při výpočtu RPSN. Krajský soud ve shodě s žalovaným dospěl k závěru, že se neustálila správní
praxe, zmíněná kontrola se týkala jednoho konkrétního případu a jednání žalovaného nelze
považovat za definitivní a nezměnitelné, šlo o izolovaný výstup správního orgánu ohledně jediné
smlouvy. S institutem ustálené správní praxe nelze spojovat zmíněnou korespondenci
žalovaného, ani nelze dovodit, že by předmětný problém měl být předmětem vzájemného
jednání. Rovněž takovou praxi nelze dovodit ze zmíněného poskytnutí informací (není zřejmé,
jaký byl předmět jednotlivých kontrol a z prostého porovnání počtu kontrol to nelze dovodit).
Poukaz na ustálenou správní praxi proto nelze považovat ani za liberační důvod, který by žalobce
zprostil odpovědnosti za správní delikt.
[15] K námitce, že pachatelem deliktu byl zprostředkovatel a nikoli žalobce, krajský soud
s poukazem na §5 odst. 1 a §6 zákona o spotřebitelském úvěru konstatoval, že vždy je primárně
odpovědný věřitel a povinnost zprostředkovatele je povinností podpůrnou, která primární
odpovědnost věřitele nevylučuje. Nepřisvědčil rovněž názoru, že vytýkaných správních deliktů
se může dopustit pouze ten, kdo neposkytne povinné informace spotřebiteli vůbec. Informační
povinnost splní věřitel pouze úplným a správným uvedením všech údajů vyžadovaných zákonem.
[16] Krajský soud rovněž nepřisvědčil námitce poukazující na porušení zásady ne bis in idem,
včetně námitky o nezákonném opakování kontroly, neboť kontrolní protokol nelze pokládat
za pravomocné rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s. Protokol z kontroly provedené v roce 2013
inspektorátem Středočeským a Hl. město Praha proto nezaložil překážku věci rozhodnuté.
[17] Nedůvodným nebyl shledán ani poukaz žalobce, že správní orgány nepřihlédly ke stupni
společenské škodlivosti. Pokud žalobce nedostatek společenské nebezpečnosti spojoval
s problematikou ustálené správní praxe, pak již pro nedůvodnost této části argumentace nemohl
obstát. Poukázal na konkrétní část odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, pokud jde
o tvrzenou nejasnost právní úpravy výpočtu výše RPSN s důvody, pro které nelze hodnotit
právní úpravu jako nejasnou. U většiny posuzovaných smluv činil rozdíl ve výpočtu provedeném
správním orgánem a žalobcem několik procent, v některých případech dokonce v řádech desítek
procent. Proto neobstojí argument, že u jedné ze smluv činil tento rozdíl pouze 0,6%.
[18] Krajský soud rovněž neshledal důvod pro aplikaci zásady in dubio pro reo s ohledem
na tvrzenou nejasnost právní úpravy. V daném případě neexistují dva nebo dokonce více
rovnocenných výkladů a žalovaný podrobně vyargumentoval, proč považuje způsob výpočtu
RPSN prováděný žalobcem za nezákonný. Nejednalo se o nový institut a bylo lze čerpat
z příkladů v komunitárním právu, což celá řada subjektů poskytujících spotřebitelské úvěry činila
a výši RPSN stanovila správným způsobem. Rovněž nešlo o případ, kdy by byly dle §3 odst. b)
zjištěny pouhé nedostatky, které by byly řešitelné pouhým požadavkem na jejich odstranění.
Je nerozhodné, že žalobce nadále neúčtuje spotřebitelům u daného typu smluv správní poplatek.
Žalovaný rovněž přehledně vysvětlil, proč nahlíží na další řízení vedené pod sp. zn.
10/1522/15/45/Z jako na samostatné a proč následně užil ve výroku rozhodnutí pojem „úhrnná
pokuta“. Navíc, ačkoli bylo specifikované řízení zahájeno souběžně s řízením přezkoumávaným,
nebylo v době rozhodování toto řízení ukončeno meritorně. Proto žalobcova obava z nedodržení
zásady absorpční nemůže být důvodná ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí,
ale až případně ve vztahu k dalším řízením za obsahově obdobné správní delikty.
[19] Za řádně zdůvodněné považoval krajský soud rozhodnutí, i pokud jde o námitky týkající
se dodržení zásady proporcionality. Nesouhlasil s tím, že správní orgány nezohlednily žádné
skutečnosti svědčící ve prospěch, bylo zohledněno první porušení zákona o spotřebitelském
úvěru, jakož i to, že žalobce ustal s účtováním poplatku za uzavření smlouvy. Kladně byla
při úvaze o výši sankce hodnocena souvislost s již dříve zmíněným kontrolním případem z roku
2013, který sice nemohl založit ustálenou správní praxi, mohl však vést k tomu, že žalobce
nevěnoval dostatečnou pozornost výpočtu RPSN.
[20] Konečně k uplatněnému návrhu žalobce na moderaci uložené sankce krajský soud
připomněl, že předpokladem takového postupu je to, že trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené
výši. To se v souzené věci nestalo, krajský soud s poukazem na uvedené důvody považoval
uloženou pokutu za přiměřenou.
III.
[21] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[22] Nezákonnost rozsudku krajského soudu spatřoval stěžovatel v nesprávném posouzení
výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN. Mezi účastníky panuje rozdílný právní
názor na to, jakým způsobem má být do celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN započítán
tzv. poplatek za uzavření úvěrové smlouvy. Stěžovatel má za to, že částka odpovídající poplatku
za uzavření smlouvy vstupuje do výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem i RPSN pouze
jednou, neboť tento poplatek klient platí pouze jednou. Prvostupňové rozhodnutí interpretuje
tak, že údaj o celkové částce splatné spotřebitelem by měl, vedle jednotlivých splátek úvěru
(zahrnujících již i splátku poplatku za uzavření smlouvy), zohledňovat ještě jednou předmětný
poplatek a celková částka splatná spotřebitelem by měla být navýšena o částku poplatku.
Na počátku úvěrového vztahu však k žádné platbě mezi klientem a žalobcem nedochází. Není
tedy správný názor krajského soudu, že poplatek je zaplacen v okamžiku, kdy si jej poskytovatel
úvěru místo jeho vyplacení odečetl od celkové výše úvěru. Dohoda mezi žalobcem a klientem je
nastavena tak, že je klientovi umožněno předmětný poplatek splatit postupně v pravidelných
splátkách spolu se splátkami části úvěru určeného na financování vozidla, platba poplatku je tedy
rozložena v čase a k žádnému okamžitému zápočtu nedochází. Nedochází proto k žádnému
počátečnímu započtení poplatku. K započtení by navíc muselo dojít pouze v případě výslovné
dohody ve smlouvě o spotřebitelském úvěru, neboť vyžaduje i písemnou formu. Proto závěry
žalovaného, se kterými se ztotožnil rovněž krajský soud, nemají oporu ve spisech, resp. jsou
s nimi v rozporu a je tak dán rovněž kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[23] Názor žalovaného a krajského soudu, pokud by celková částka splatná spotřebitelem
obsahovala částku odpovídající předmětnému poplatku dvakrát (což je závěr, ke kterému jejich
názory podle stěžovatele vedou) by nutně znamenal, že spotřebitel byl povinen zaplatit vyšší
částku, než na jaké se ve skutečnosti dohodl s žalobcem.
[24] Podle stěžovatele se tedy krajský soud domnívá, že částka odpovídající poplatku
na uzavření smlouvy měla být na pravou stranu rovnice pro výpočet RPSN dosazena dvakrát,
jednou jako samostatná platba a současně jako součást měsíčních splátek úvěru (ve kterých je
však již platba poplatku obsažena). To podle něj není správné, klient nehradí poplatek dvakrát.
Pravá strana vzorce musí přesně odpovídat obsaženým v celkové částce splatné spotřebitelem.
[25] Stěžovatel proto nesouhlasí s názorem, že je jeho metodika výpočtu RPSN nesprávná,
resp. že vede k nižším hodnotám než metodika správního orgánu. Jeho postupem tak nedochází
k „umělému ponížení“ RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem. Poukaz na metodiku
Finančního arbitra neobstojí, neboť Okresní soud v Českých Budějovicích ji v nedávné době
označil za nesprávnou. Nepřípadnou považuje žalobce rovněž zmínku o rozsudku Soudního
dvora EU C-377/14, skutkové okolnosti tam byly podstatně odlišné (hypoteční úvěr, výrazný
nepoměr mezi výši jistiny a celkové částky zaplacené spotřebitelem, existence výslovného
písemného ujednání o započtení poplatků proti jistině úvěru). Postupoval proto v souladu
se zákonem o spotřebitelském úvěru, pokud na pravé straně rovnice pro výpočet RPSN uvedl
částku odpovídající poplatku pouze jednou. Protože na počátku úvěrového vztahu nedochází
k okamžitému zaplacení, ani zápočtu poplatku, je zřejmé, že skutková podstata, z níž žalovaný
vycházel, nemá oporu ve spisech – je s nimi v rozporu.
[26] Stěžovatel poukázal na §1 a §2 písm. h) zákona o spotřebitelském úvěru s tím, že úplatné
odložení platby určitého dluhu je spotřebitelským úvěrem a odkazoval na úpravu odkladu určité
platby, obsaženou v §2148 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
[27] Naopak způsob aplikace zákona o spotřebitelském úvěru, jak jej provedl žalovaný
a krajský soud, je v rozporu se závěry označeného rozsudku Soudního dvora EU. Pokud by
docházelo k okamžitému či jednorázovému zaplacení poplatku, jednalo by se z pohledu zákona
o spotřebitelském úvěru o náklad úvěru pro spotřebitele a v takovém případě by částka
odpovídající poplatku byla zahrnuta současně jak v celkové výši úvěru, tak v celkových nákladech
úvěru pro spotřebitele. Činí nesprávně rozdíl mezi částí spotřebitelského úvěru určeného
na úhradu kupní ceny vozidla a úvěru ve vztahu k předmětnému poplatku. Mezi stěžovatelem
a jeho klienty došlo k dohodě ohledně složení spotřebitelského úvěru a argumenty krajského
soudu tuto skutečnost nezohledňují.
[28] Podle žalobce je RPSN pouze jedním z ekonomických ukazatelů, který vypovídá o úrovni
platebních podmínek úvěru. Na rozdíl od údaje o celkové částce splatné spotřebitelem má
pro spotřebitele poměrně špatnou a omezenou uchopitelnost.
[29] Krajský soud rovněž nesprávně nepřihlédl k závěrům znaleckých posudků doc. Krabce a
doc. Brady ve věci ekonomického posouzení nákladů na spotřebitelské úvěry, které rovněž
zdůrazňují, že klient hradí jedenkrát cenu vozidla a jedenkrát poplatek za uzavření smlouvy,
jde o součást jistiny poskytnutého úvěru, a proto vstupuje do výpočtu celkové částky splatné
spotřebitelem pouze jednou. I znalecké posudky ústí v závěr, že stěžovatel nijak nepochybil.
[30] Stěžovatel setrval na přesvědčení, že o správnosti výpočtu celkové částky splatné
spotřebitelem a RPSN ve smlouvách již bylo pravomocné rozhodnuto. Krajský soud však k této
skutečnosti pouze lakonicky konstatoval, že závěry soudních rozhodnutí nebyly závazné v nyní
projednávané věci, aniž by uvedl proč. V této souvislosti rekapituloval průběh i výsledek řízení
v konkrétní specifikované věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4. Šlo o soukromoprávní
spor o zaplacení požadované částky, soud žalobci vyhověl, přestože žalovaný spotřebitel zastával
ohledně výpočtu celkové splatné částky a RPSN obdobný názor jako žalovaný a krajský soud.
Stěžovatel se proto domnívá, že krajský soud pochybil, pokud uvedené rozsudky nezohlednil,
přestože tyto rozsudky ústí v závěr, že výpočet celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN jsou
v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru.
[31] Stěžovatel rovněž upozornil na následné rozhodnutí žalovaného v jiné věci, vydané
až po rozhodnutí krajského soudu, které přisvědčuje právním názorům žalobce. Správní řízení
tehdy bylo zastaveno s tím, že se skutek nestal nebo nebyl přestupkem (správním deliktem).
Setrval rovněž na námitce nepřípustné změny právní praxe s poukazem na to, že v minulosti
správní orgán I. stupně opakovaně kontroloval stěžovatele a nikdy nedospěl k závěru, že došlo
k porušení zákona. Podrobně rekapituloval výsledek kontrolního šetření ve věci spotřebitele p. T.
s tím, že žalovaný minimálně od května 2013 věděl o způsobu výpočtu RPSN a celkové částky a
žalobce byl v tomto duchu udržován v dobré víře, že jeho postup je v souladu se zákonem. Za
dlouhodobou ustálenou správní praxi lze považovat i nečinnost správních orgánů, a ačkoli byl již
od roku 2011 prováděn dozor nad dodržováním zákona, nikdy nebyly stěžovateli vytčeny žádné
nedostatky týkající se jeho postupu. Nebylo rozhodné, zda se kontrola týkala jedné nebo více
smluv, podstatný byl závěr, že se žalobce nedopustil žádných pochybení. Znovu poukázal na
zájem České leasingové a finanční asociace v letech 2010 - 2012 vyjasnit způsob aplikace zákona
o spotřebitelském úvěru společným jednání, ke kterému vinou žalovaného nedošlo. Proto
považoval změnu právní praxe za překvapivou a neodůvodněnou. Navíc k ní podle stěžovatele
došlo zpětně nikoli do budoucna, což je nepřípustné. Se změnou správní praxe stěžovatele
předem neseznámil. Stěžovatel byl přitom při uzavírání spotřebitelských smluv v dobré víře, že
jím zvolený postup je v souladu se zákonem.
[32] Stěžovatel rovněž namítl nesprávné posouzení nedostatku pravomoci správních orgánů.
K vydání prvostupňového rozhodnutí a rozhodnutí o odvolání došlo po marném uplynutí
prekluzivní lhůty. Poukazoval na zákon o České obchodní inspekci a jím upravené lhůty
pro ukládání sankcí. Krajský soud se touto úpravou odmítl zabývat s poukazem na to, že zákon
o spotřebitelském úvěru obsahuje vlastní speciální úpravu. S tím stěžovatel nesouhlasí, neboť §9
zákona o České obchodní inspekci obsahuje pro případ porušení zákona o spotřebitelském úvěru
přesně vymezené pravomoci a výslovně se tam uvádí, že se lhůty uvedené v zákoně o ČOI
vztahují k porušení povinností též podle zákona o spotřebitelském úvěru. Charakter
prekluzivních lhůt v obou právních předpisech je odlišný, kdy podle zákona o spotřebitelském
úvěru odpovědnost právnické osoby zaniká (hmotněprávní norma), zatímco podle zákona o ČOI
lze ve stanovené lhůtě řízení zahájit (procesněprávní norma). I proto nemohou být ve vzájemném
vztahu speciality. Rozdíly v délkách lhůt nemohou být vykládány v neprospěch stěžovatele.
Pokutu však nebylo možné uložit ani podle §21 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru, protože
žalovaný se o způsobu výpočtu RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem prokazatelně
dozvěděl více než dva roky před zahájením řízení vůči stěžovateli. Při státní kontrole v roce 2013
žalovaný podrobil kontrole konkrétní smlouvu o spotřebitelském úvěru a konstatoval,
že k pochybení nedošlo.
[33] Stěžovatel setrval na námitce, že správní rozhodnutí I. stupně bylo vydáno úřední osobou
bez příslušného zákonného oprávnění. Rozhodnutí bylo vydáno ředitelem Inspektorátu, přestože
podle §19 zákona o spotřebitelském úvěru vykonává dozor nad dodržováním povinností Česká
obchodní inspekce. Pravomoc ředitele inspektorátu nemohla být založena ani §9 odst. 1 zákona
o ČOI, protože tehdy je ředitel oprávněn ukládat pokuty pouze v rozsahu 1-2 milionů. Krajský
soud rovněž nesprávně nepřihlédl k námitce o místní nepříslušnosti inspektorátu
pro Královéhradecký kraj. Stěžovatel má sídlo v Praze, většina smluv zmíněných v žalobou
napadeném rozhodnutí byla fyzicky uzavřena v sídlech prodejců automobilů mimo územní
obvod. Stěžovatel v obvodu inspektorátu svoji činnost vůbec nevykonává, nemá tam ani
pobočku či provozovnu. Úvěrové smlouvy uzavíraly v zastoupení odlišné subjekty.
[34] Stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti rovněž další námitky, které předtím namítal
v podané žalobě, s tvrzením, že je krajský soud nesprávně posoudil odlišně. Nemohl naplnit
subjektivní stránku deliktu, protože se jej může dopustit pouze věřitel nebo zprostředkovatel.
Spojka „nebo“ jednoznačně vede k závěru, že pachatelem může být pouze jeden z nich. Smlouvy
byly uzavírány prostřednictvím zprostředkovatele, nedošlo tak k naplnění subjektivní stránky
deliktu. Stěžovatel informace o RPSN poskytl a již proto nemůže naplnit objektivní stránku
deliktu, která předpokládá, že „neposkytne informace“. Setrval rovněž na porušení zásady ne bis
in idem, protože nebyla zohledněna předchozí státní kontrola a prvostupňové rozhodnutí
vycházelo i ze smlouvy uzavřené s p. T. Nesouhlasil s názorem krajského soudu, že kontrolní
protokol není rozhodnutí především proto, že v případě nezjištění porušení zákona se správní
řízení nevede a rozhodnutí se nevydává. Řízení o odvolání bylo sice zastaveno, pokud jde o
smlouvu s p. T., avšak nikoli pro porušení uvedené zásady, ale pro překročení subjektivní lhůty
pro zahájení správního řízení.
[35] Žalovaný rovněž nepostupoval podle stěžovatele při ukládání sankce se zásadou
proporcionality. Stěžovatel znovu poukázal na výsledek řízení u obvodního soudu s tím,
že výpočet RPSN je v souladu se zákonem, že byl jeho postup žalovaným nejprve aprobován,
že svým klientům nezpůsobil žádnou škodu a že již od 1. 7. 2015 klientům předmětný poplatek
neúčtuje. Proto je sankce v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Krajský soud rovněž
nesprávně odmítl porušení všech zásad a principů správního práva trestního, kterým není
nadřazen princip ochrany spotřebitele. Výhrady vznesl rovněž ke zkoumání materiální stránky
deliktu, protože vůbec nezkoumal, jestli případný nesprávný výpočet RPSN mohl vůbec
rozhodování spotřebitelů nějak ovlivnit. Stěžovatel vynaložil veškeré úsilí, které po něm bylo
možné požadovat, aby zabránil porušení povinnosti. Konkrétní aktivita žalobce (žádosti
o konzultace ze strany České leasingové a finanční asociace - ČSLA) je aktivním jednáním
stěžovatele a předpokladem pro liberaci, jehož absenci mu krajský soud vytýkal.
V pochybnostech při výkladu nejasné právní normy měl žalovaný zvolit pro stěžovatele
příznivější výklad.
[36] Stěžovatel namítl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno bez jakéhokoli dokazování
a protože se krajský soud odmítl ztotožnit s námitkami stěžovatele, je jeho rozsudek z tohoto
důvodu nezákonný.
[37] Za nesprávný rovněž považuje názor soudu, že se žalovaný dostatečně vypořádal
s námitkami uvedenými v odvolání (zde znovu poukázal na existenci rozsudku obvodního
a městského soudu). Nesouhlasil rovněž s tím, že žalovaný v rozhodnutí o odvolání pouze
doplnil a rozvinul prvostupňové rozhodnutí, ve skutečnosti důvody rozhodnutí nahradil.
Výsledky kontroly nemohly samy o sobě nahradit dokazování a správní orgán měl provést důkazy
zákonem předvídaným způsobem. Krajský soud rovněž nesprávně nesouhlasil se stěžovatelem
v názoru, že správní orgány měly nařídit „standardní ústní jednání“, čímž by stěžovateli umožnili
uplatnit jeho práva v plném rozsahu. Poukaz na judikaturu o neexistenci povinnosti nařídit ústní
jednání byl nepřípadný, protože citovaná judikatura se týkala bagatelních věcí a nikoli
několikamilionové sankce. Rovněž měl být sepsán protokol o provedení důkazu, což se nestalo.
[38] V další části rozsáhlé kasační stížnosti reaguje stěžovatel na dílčí tvrzení krajského soudu,
s nimiž vyjadřuje nesouhlas (poukaz krajského soudu na hlavní účel kontrolní činnosti, jímž je
ochrana spotřebitele, tvrzení o obecnosti žalobní námitky o nedostatečném opatření podkladů
pro rozhodnutí). Za nezákonný považuje stěžovatel rozsudek krajského soudu i proto, že krajský
soud nepřisvědčil jeho námitkám týkajícím se vad výroku prvostupňového rozhodnutí
(nedostatečná identifikace skutku pouhým uvedením čísel předmětných smluv namísto smluvních
stran). Polemizoval i s názorem, že není nutné bezpodmínečně trvat na tom, aby skutková věta
přesně odpovídala obsahu právní věty obsažené v právní normě. K výhradě krajského soudu,
že nespojuje své námitky s konkrétním dotčením na svých právech, stěžovatel doplnil,
že dotčením je sankce za jednání, které není správním deliktem.
[39] Stěžovatel konečně spatřuje porušení zásady dvojinstančnosti ve zmínce v žalobou
napadeném rozhodnutí o pokynu ústředního inspektorátu ke kontrole úvěrového produktu,
který inspektoráty začaly uplatňovat. To podle něj svědčí o tom, že bylo v zásadě rozhodnuto
předem o výsledku řízení.
[40] Kasační stížnost stěžovatel uzavřel tvrzením, že rozsudek krajského soudu je
nepřezkoumatelný, protože se soud s některými jeho námitkami nevypořádal buď vůbec, nebo
nedostatečně. Nezabýval se vůbec způsobem výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem
a souvisejícími námitkami, omezil se pouze velmi stručně na výpočet RPSN. V závěru obsahuje
kasační stížnost výčet námitek, jimiž se krajský soud podle mínění stěžovatele nezabýval a které
obsahuje i kasační stížnost (opakované tvrzení o nezohlednění civilního soudního řízení
u OS Praha 4, námitkou, že započtení vyžaduje písemnou formu, námitkou o odlišném
charakteru prekluzivních lhůt).
[41] S poukazem na shora uvedené námitky stěžovatel navrhl zrušení rozsudku krajského
soudu a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[42] Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Poukázal na vymezení roční procentní sazby
nákladů na spotřebitelský úvěr v §3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru a celkové náklady
spotřebitelského úvěru vymezené v §3 písm. e) tohoto zákona. Pro účely výpočtu RPSN
se použijí celkové náklady úvěru pro spotřebitele s výjimkou nákladů splatných spotřebitelem
v případě neplnění povinností a jiných nákladů než kupní ceny, které je spotřebitel povinen
zaplatit bez ohledu na to, zda je transakce uskutečněna prostřednictvím spotřebitelského úvěru
nebo bez něj. Popis výpočtu RPSN je uveden v příloze č. 5 k zákonu o spotřebitelském úvěru,
základní rovnice odpovídá na ročním základě celkové současné hodnotě čerpání na jedné straně
a celkové současné hodnotě splátek a plateb poplatků na straně druhé. Na levé straně rovnice
se uvádí veškerá čerpání úvěru spotřebitelem, na pravé straně naopak veškeré platby prováděné
spotřebitelem, tedy splátky jistiny, platby všech nákladů, které jsou součástí spotřebitelského
úvěru.
[43] Postup stěžovatele byl podle žalovaného nesprávný. Žalovaný toleroval dva způsoby
výpočtu RPSN, oba však vedou ke stejnému výsledku, který se však liší od výsledku udaného
stěžovatelem. Jde jednak o přístup zastávaný finančním arbitrem a dále o postup aplikovaný
institucemi Evropské unie, který akcentuje, že celková výše spotřebitelského úvěru představuje
celkovou částku finančních prostředků, které byly spotřebiteli dány k dispozici, tato výše však
nezahrnuje platby poplatků, které představují náklady spotřebitelského úvěru. I z judikatury
Soudního dvora (C-377/14, který se netýká hypoték, ale spotřebitelského úvěru) vyplývá,
že pojmy „celková výše úvěru“ a „celkové náklady úvěru pro spotřebitele“ se vylučují, celková
výše úvěru a částka čerpání úvěru zahrnují pouze částku, která byla dána spotřebiteli k dispozici
a není možné do ní započítat částky na úhradu nákladů souvisejících s úvěrem.
[44] Ačkoli poplatek za uzavření úvěrové smlouvy nepochybně představuje náklad úvěru
pro spotřebitele, způsob zahrnutí do výpočtu RPSN stěžovatelem nebyl správný. Žalovaný je
přesvědčen, že spotřebitel uhradil poplatek již na začátku úvěrového vztahu, částku rovnající se
výši poplatku za uzavření smlouvy spotřebitel nikdy nedostal a v měsíčních splátkách splácel již
uhrazený poplatek.
[45] Žalovaný nebyl vázán rozsudky obecných soudů, protože ty nerozhodovaly o porušení
právní povinnosti naplnění skutkové podstaty správního deliktu. Věc tedy posuzovaly z jiného
pohledu. Považuje RPSN za důležitou informaci pro spotřebitele a je třeba ji řádně uvést
v předsmluvní dokumentaci a ve smlouvě a je vhodná např. ke vzájemnému porovnání
konkrétních produktů spotřebitelem, protože bez tohoto ukazatele je to pro běžného spotřebitele
vzhledem k množství vstupních proměnných ukazatelů velmi obtížné.
[46] Žalovaný rovněž nepřípustně nezměnil svoji rozhodovací praxi. V letech 2011 - 2014
se správní praxe teprve vytvářela, nebylo možné na ni nahlížet jako na ustálenou, jednotnou
a dlouhodobou. Posuzováno bylo mnoho smluv o spotřebitelském úvěru a ne vždy byl
kontrolován výpočet RPSN, smlouvy byly koncipovány různě a ne vždy byl rovněž poskytován
úvěr na poplatek za uzavření smlouvy, který by byl zahrnut nesprávně do výpočtu RPSN.
[47] Bylo rozhodováno a sankce byla ukládána podle zákona o spotřebitelském úvěru
a námitky stěžovatele, že mělo být postupováno podle zákona o ČOI, proto neobstojí. Správní
řízení bylo zahájeno a rozhodnutí vydáno ve lhůtách podle §21 odst. 3 zákona o spotřebitelském
úvěru. Rozhodnutí bylo vydáno inspektorátem příslušným na základě usnesení ze dne 30. 4. 2014,
č. j. ČOI 49449/14/O100/2700/14/Hl/Št., z něhož plyne, proč byl kontrolou pověřen
Inspektorát Královehradecký a Pardubický a podepsáno oprávněnou úřední osobou, ředitelem
inspektorátu.
[48] Podle žalovaného pouze řádné uvedení všech požadovaných informací odpovídá zákonu,
jen tak si spotřebitel může učinit odpovídající úsudek o nabízených produktech. Řízení ve vztahu
ke smlouvě uzavřené s panem T. bylo zastaveno, protože marně uplynula subjektivní lhůta pro
zahájení správního řízení. Dodržení lhůt pro zahájení řízení je třeba posuzovat u každé smlouvy
samostatně. Uložená pokuta byla řádně odůvodněna a její výše byla přiměřená vzhledem
k závažnosti vytýkaného jednání. Žádost ČLFA o schůzku ohledně aplikace zákona nemůže být
považována za naplnění liberačního důvodu, správní orgán navíc na žádost reagoval a v žádosti
nebylo uvedeno, čeho se má schůzka týkat.
[49] Správní orgán nebyl povinen nařídit ve věci ústní jednání, zákon mu takovou povinnost
neukládá, stěžovatel nebyl nijak zkrácen na svých právech, měl širokou možnost vyjádřit se k věci
písemně, čehož také využil. Výrok prvostupňového rozhodnutí je dostatečně určitý, je vyloučena
záměna skutku se skutkem jiným, smlouvy byly identifikovány jejich číslem, výší celkové částky
splatné spotřebitelem a RPSN uvedenou v jednotlivých smlouvách. Pokud jde o uložení úhrnné
pokuty, šlo o analogickou aplikaci zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Při vícečinném
souběhu je nutno uložit pokutu podle absorpční zásady podle sazby za nejpřísněji trestný správní
delikt, k dalším správním deliktům se přihlédne jako k přitěžující okolnosti.
V.
[50] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[51] Kasační stížnost není důvodná.
[52] Stěžovatel již v úvodu kasační stížnosti namítl nepřezkoumatelnost rozsudku krajského
soudu, neboť ten se samostatně nezabýval námitkami týkajícími se výpočtu celkové částky
splatné spotřebitelem. Nejvyšší správní soud námitce o nepřezkoumatelnosti nepřisvědčil.
Kasační stížnost, stejně jako předtím podaná žaloba, byly značně obsáhlé. Proto je třeba zcela
aprobovat postup krajského soudu, který s přihlédnutím k rozsahu žaloby nejprve zdůraznil,
že není třeba budovat přesvědčivé odůvodnění soudního rozhodnutí striktně na polemice
s každou jednotlivou dílčí žalobní námitkou. Takový přístup je o to vhodnější, pokud
se jednotlivá žalobní a posléze kasační tvrzení v rozsáhlých podáních opakují a jsou na různých
místech rozvíjena. Typickým v této věci bylo, že užitím argumentů k vypořádání jednotlivé dílčí
souvislosti byla též částečně vypořádána souvislost jiná. Proto jsou jednotlivé námitky často
zmiňovány znovu a jsou v různém rozsahu variovány v závislosti na kontextu, ve kterém byly
uplatněny. To je případ např. námitky o vázanosti předchozím rozhodnutím obecného soudu,
která je objevuje opakovaně jak samostatně, tak v souvislosti s vytýkaným nedostatkem
odůvodnění krajského soudu, popř. s problematikou ustálené správní praxe či s tvrzenou
nepřezkoumatelností správních rozhodnutí či rozsudku krajského soudu. Rovněž
nepřezkoumatelnost je jako vada zmiňována opakovaně, vždy v souvislosti s věcnou námitkou,
jejíž vypořádání stěžovateli chybí či je nedostatečné. Věcné námitky se konečně rovněž
v některých případech podle stěžovatele projevují konečně i v tom, že si soud dle mínění
stěžovatele neopatřil dostatečné množství dokladů nejen pouze v neprospěch, ale i ve prospěch
stěžovatele. Společné těmto souvisejícím námitkám je však vždy to, že musí být splněna výchozí
premisa spočívající ve správnosti posouzení případu stěžovatelem. Pokud tomu tak není, mnohé
z nich již proto nemohou uspět. Není účelem se k jednotlivým tématům v rozsudku opakovaně
vracet a nesnaží se o to nyní ani kasační soud (byť se tomu nelze bezezbytku vyhnout). Bylo
proto jen k prospěchu věci, pokud krajský soud nejprve vymezil jednotlivé tematické okruhy,
jimiž se následně zabýval. Reakce na každou dílčí poznámku stěžovatele k opakujícím se
souvislostem by nepochybně vedla ke snížení přesvědčivosti soudního rozhodnutí.
[53] Rozsudek krajského soudu dává zřetelnou odpověď, jak soud uvážil o okolnostech
podstatných pro rozhodnutí o podané žalobě. Stěžovatel s rozsudkem obsáhle polemizuje,
což rovněž svědčí tomu, že odlišnost v názorech účastníků řízení nevyplývá z nedostatků
odůvodnění rozsudku krajského soudu, ale z odlišného právního hodnocení pro věc rozhodných
skutečností.
[54] Pokud stěžovatel opakovaně považoval rovněž žalobou napadené rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, kasační soud jeho přesvědčení rozhodně nesdílí.
Rozhodnutí o odvolání je naopak opatřeno podrobným odůvodněním, ze kterého bezpečně
plyne, jak žalovaný o věci uvážil, na podkladě jakých důvodů dospěl k závěru o nesprávném
postupu stěžovatele. Ostatně rozsáhlost věcné polemiky mezi účastníky rozhodně nesvědčí
o tom, že by stěžovatel z rozhodnutí o odvolání nevěděl, o čem se řízení vede a jaké jsou důvody
rozhodnutí žalovaného. Zda případně byla krajským soudem bezezbytku vypořádána všechna
velmi rozsáhlá podání stěžovatele, je otázkou hledání míry, kdy na jedné straně stojí legitimní
požadavek na vypořádání relevantních námitek a na druhé potřeba jisté úsečnosti odůvodnění
směrem k jeho přesvědčivosti. Odvodnění soudního rozhodnutí není a nemá být zcela
vyčerpávající polemikou s každým jednotlivým názorem účastníka, ale přehledným uvážením
o podstatě sporu a rozhodných okolnostech. V tomto ohledu skutečně nelze ani krajskému
soudu ani žalovanému cokoli vytknout.
[55] Podle §5 odst. 1 věta první a druhá zákona o spotřebitelském úvěru poskytne věřitel
spotřebiteli v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat informace uvedené v příloze č. 2
k tomuto zákonu. Učiní tak s dostatečným předstihem před uzavřením smlouvy, ve které
se sjednává spotřebitelský úvěr, nebo před tím, než spotřebitel učiní závazný návrh na uzavření
takové smlouvy. Podle přílohy č. 2 bod I písm. g) tohoto zákona musí být před uzavřením
smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, spotřebiteli poskytnuty informace o celkové
částce splatné spotřebitelem a roční procentní sazbě nákladů na spotřebitelský úvěr, která musí
být dále vysvětlena prostřednictvím reprezentativního příkladu s uvedením veškerých
předpokladů použitých pro její výpočet.
[56] Podle §6 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru vyžaduje smlouva, ve které
se sjednává spotřebitelský úvěr, písemnou formu a musí obsahovat informace stanovené v příloze
č. 3 k tomuto zákonu uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Podle přílohy č. 3
odst. 1 písm. f) musí smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vždy obsahovat roční
procentní sazbu nákladů na spotřebitelský úvěr, veškeré předpoklady použité pro výpočet této
sazby a celkovou částku splatnou spotřebitelem, vyjádřenou číselným údajem a vypočtenou
k okamžiku uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr.
[57] Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že žalovaný postupoval v souladu se zákonem,
pokud shledal porušení citovaných ustanovení a uložil za něj sankci.
[58] Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že nedostatečně vypořádal námitky týkající se výpočtu
celkové částky splatné spotřebitelem. Této námitce lze obecně přisvědčit do té míry,
že argumentačním těžištěm úvah krajského soudu skutečně nebyla výše částky splatné
spotřebitelem, ale způsob stanovení RPSN. Z obou správních rozhodnutí je bezpečně zřejmé,
že sankce byla stěžovateli uložena za neuvedení správné výše RPSN a za neuvedení správné výše
celkové částky splatné spotřebitelem. Přestože jde o dvě kritéria dle přílohy 2 bod I písm. g)
zákona o spotřebitelském úvěru, není pochyb, že nesprávné stanovení RPSN úzce souvisí
se správným určením výše celkové částky splatné spotřebitelem. Přestože žalovaný
v prvostupňovém rozhodnutí v souvislosti s modelovým příkladem na šesté straně odůvodnění
uvádí, v jakém rozsahu došlo též k ovlivnění celkové částky splatné spotřebitelem, zůstalo
těžištěm odlišných právních názorů účastníků řízení to, jakým způsobem se mohl či nemohl
do výpočtu RPSN promítnout „akcesorický“ úvěr na úhradu poplatku za uzavření úvěrové
smlouvy. Tomu odpovídá i struktura žalobou napadeného rozhodnutí, žalobních námitek
a konečně rozsudku krajského soudu.
[59] Stěžovatel shledává předobraz krajským soudem nevypořádané námitky týkající se
nesprávného uvedení celkové částky splatné spotřebitelem na straně 35 žaloby (pozn. NSS: nikoli
na straně 35, ale v odstavci 35). Tato žalobní námitka však byla součástí teze, že výklad
žalovaného není v konečném důsledku ve prospěch spotřebitele, nešlo tedy o námitku
o nedostatku odůvodnění k části jednání, které bylo stěžovateli kladeno za vinu.
[60] Žalovaný vytkl stěžovateli obecně nesprávné nakládání s částkou poplatku za uzavření
spotřebitelské smlouvy, které bylo způsobilé v konečném důsledku zkreslit ukazatele, pomocí
kterých má mít spotřebitel možnost učinit si představu o výhodnosti či nevýhodnosti nabízeného
produktu. Stěžovatel však z požadavku na odlišné „zacházení“ s poplatkem za uzavření smlouvy,
ve spojitosti s přímo nesouvisejícím rozsudkem soudu v civilní věci a při setrvání na přesvědčení
o správnosti vlastního postupu, dochází k tomu, že po něm žalovaný vyžaduje zohlednit poplatek
dvakrát. Žalovanému tento závěr podsouvá tvrzením, že jej v obou správních rozhodnutích
uvedl. Nejvyšší správní soud však takový závěr v žádném z rozhodnutí nenalezl. Následně
z tohoto tvrzení (již jako z premisy) stěžovatel vychází při úvaze, že by takto nesprávně podruhé
zohledněný poplatek vedl v konečném důsledku k povinnosti spotřebitele uhradit částku ještě
vyšší, než jaká byla uvedena jako částka celkově splatná spotřebitelem.
[61] To, co stěžovatel označuje za nepřípustné dvojí zahrnutí poplatku, však ve skutečnosti
znamená, že má být do vzorce pro výpočet RPSN v rámci celkových nákladů spotřebitelského
úvěru zahrnut jak tento poplatek, tak i úroky z úvěru, který byl na úhradu tohoto poplatku
poskytnut. Protože nebyl v rámci nákladů spotřebitelského úvěru zohledněn poplatek
samostatně, nebyla o jeho částku rovněž zvýšena celková částka splatná spotřebitelem. Správné
zohlednění poplatku při následném stanovení RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem bylo
posouzeno komplexně a krajský soud postupoval správně, jestliže i s ohledem na obsah dílčí
žalobní námitky postupoval obdobně.
[62] Stěžovatel namítl, že na počátku úvěrového vztahu nedochází „k žádné platbě mezi klientem
a žalobcem“. Tyto námitky již míří k jádru odlišných názorů účastníků řízení, k povaze a „chování“
sjednaného poplatku v průběhu splácení poskytnutého úvěru a jeho potenciálu ovlivnit jeho
parametry. Není sporu o tom, jak je v §3 písm. f) zákona definována celková částka splatná
spotřebitelem. Zákonné vymezení vychází z obdobného znění čl. 3 písm. h) směrnice
č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS
(dále jen „směrnice“). Celková částka splatná spotřebitelem je tvořena součtem celkové výše
spotřebitelského úvěru a celkových nákladů spotřebitelského úvěru. Mezi náklady
spotřebitelského úvěru pak v souladu s §3 písm. e) zákona o spotřebitelském úvěru a čl. 3
písm. g) směrnice patří též poplatek za uzavření smlouvy.
[63] Názor stěžovatele nezohledňuje, že poplatek za uzavření smlouvy je třeba považovat
za samostatný náklad spotřebitelského úvěru i za situace, kdy není uhrazen jednorázově
spotřebitelem v hotovosti, ale poskytnutým úvěrem. Podle stěžovatele se celková splatná částka
oproti platbě poplatku v hotovosti nemění, pouze dochází k navýšení úroků placených
spotřebitelem. Stěžovatel však ke splátce úvěru poskytnutého na úhradu poplatku přistupuje
stejně jako ke splátce úvěru na pořízení věci. Pokud by byl jeho názor správný, ve výpočtu RPSN
by se nijak neprojevil zcela odlišný účel, ke kterému byl každý z úvěrů poskytnut. Zde je vhodné
zmínit účastníkům známé usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, č. j. 21 Cdo 3481/2013,
s právní větou: „RPSN je číslo, které má umožnit spotřebiteli lépe vyhodnotit výhodnost nebo nevýhodnost
poskytovaného úvěru, udává procentuální podíl z dlužné částky, který musí spotřebitel zaplatit za období jednoho
roku v souvislosti se splátkami, správou a dalšími výdaji spojenými s čerpáním úvěru“. I bez hlubší analýzy
spotřebitelského chování lze vycházet z toho, že při rozhodování spotřebitele o využití konkrétní
úvěrové nabídky hraje roli celková výše poskytnutého spotřebitelského úvěru, úroková sazba,
počet a výše splátek, jakož i nyní posuzované parametry. Nelze předpokládat, že by byl průměrný
spotřebitel obeznámen s tím, jaký může sjednaný poplatek za uzavření smlouvy ovlivnit RPSN
při výpočtu zvoleném stěžovatelem a byl schopen jej vyhodnotit tak, aby RPSN zůstala
zachována její, jakkoli případně zpochybňovaná, vypovídací hodnota. Stěžovateli bylo oprávněně
krajským soudem i žalovaným vytčeno, že nečiní rozdílu mezi úvěrem na úhradu kupní ceny
a úvěrem na úhradu poplatku, tedy úvěrem na úhradu nákladů primárního spotřebitelského
úvěru.
[64] Nejvyšší správní soud považuje za správný závěr krajského soudu (strana 56 rozsudku),
že spotřebitel nikdy nedostal k dispozici částku poplatku a tuto částku si ponechal fakticky
stěžovatel. Ne ve všech případech byl sjednán poplatek za uzavření smlouvy (např. smlouva
č. 33613957). V takovém případě však také nebylo zjištěno nesprávné uvedené parametrů úvěru.
Pokud však byl poplatek za uzavření smlouvy sjednán, bylo k závěru o úhradě poplatku
nerozhodné, že spotřebiteli nebyl nejprve fyzicky vyplacen (z poskytnutého úvěru na poplatek),
aby jej spotřebitel následně stěžovateli „vrátil“ formou zpětné reálné úhrady, ať je již tato
skutečnost označena jako jednostranné započtení či nikoli. I proto nemohou zvrátit výsledek
řízení úvahy stěžovatele o náležitostech započtení jako právního úkonu a o nezbytnosti sjednat si
takový postup ve smlouvě. Lze rovněž přisvědčit názoru krajského soudu, že je nerozhodné,
zda byla částka poplatku následně převedena na dealera jako jeho odměna nebo zda si ji ponechal
stěžovatel na úhradu nákladů spojených s poskytnutím úvěru. Je rovněž nerozhodné,
že se tak nedělo nejprve faktickým vyplacením hotovosti spotřebiteli, ale přímým poukázáním
částky dealerovi, případně ponecháním si částky poplatku.
[65] Nelze konečně přisvědčit ani názoru, že byl poplatek splatný nikoli na počátku,
ale byl splácen postupně v pravidelných splátkách spolu se splátkami úvěru. Z žádného
ustanovení spotřebitelských smluv neplyne postupná splatnost poplatku, stěžovatelem zmiňované
„rozložení poplatku v čase“. Pokud by tomu tak mělo být, chybí vysvětlení, proč se výše poplatku
vůbec promítla do jistiny úvěru, tedy částky, která byla spotřebiteli „dána k dispozici“ (tím se míní
poskytnuta, nikoli fyzicky vydána), proč si tedy spotřebitel na poplatek vlastně půjčoval. Na tom
nic nemění ani úvahy, že zákon o spotřebitelském úvěru s takovým odkladem platby počítá,
pokud v §1 výslovně stanoví, že taková služba je rovněž spotřebitelským úvěrem. Z ničeho totiž
neplyne, že se v souzené věci jednalo o tento případ. Stěžovatel rovněž netvrdí, že smlouvy
o spotřebitelském úvěru obsahovaly konkrétní ujednání o formě úvěru v podobě odložené platby
za službu, spočívající v úhradě poplatku věřitelem. Je tak třeba přisvědčit argumentům
žalovaného, který dovozuje splatnost poplatku již na počátku vztahu z toho, že částka
odpovídající úvěru poskytnutému na úhradu poplatku nebyla spotřebiteli nikdy reálně vyplacena
a stěžovatel si ji bez vyplacení ponechal (strana 21 žalobou napadeného rozhodnutí). Nelze
než uzavřít, že následně spotřebitel uhrazoval nikoli postupně poplatek, ale splácel úvěr
na již dříve uhrazený poplatek.
[66] Pro účely vypovídajícího vyjádření parametrů úvěru je tedy třeba odlišovat splatnost
poplatku jako takového a splatnost splátek úvěru poskytnutého na úhradu tohoto poplatku.
To stěžovatel důsledně nečiní. To je zřejmé z úvah, kterými žalovanému podsouvá nepřípustné
dvojí zohlednění poplatku při výpočtu RPSN a následně podrobně rozvíjí, proč k dvojímu
uhrazení poplatku nedochází a docházet nemá. Krajský soud ani žalovaný však nic takového
po stěžovateli nepožadují. Měli však oprávněné výhrady k tomu, že splátky poplatku byly
při stanovení parametrů zohledněny úplně stejně jako splátky úvěru na pořízení věci. Nebylo
zohledněno, že šlo o splácení nákladů spotřebitelského úvěru. Tedy něčeho, k čemu byl
spotřebitel na rozdíl od úvěru na pořízení věci jinak motivován. Zatímco z poskytnutého úvěru
je hrazena cena pořizované věci, a proto si spotřebitel spotřebitelský úvěr bere, zmíněný poplatek
představuje pro spotřebitele nezbytnost k tomu, aby byl úvěr poskytnut. Proto je třeba
od celkové výše poskytnutého úvěru odlišovat celkové náklady úvěru pro spotřebitele [čl. 3
písm. h) směrnice 2008/48/ES, resp. §3 písm. f) zákona o spotřebitelském úvěru]. Je rovněž
nerozhodné, že příjemcem poplatku a současně poskytovatelem úvěru na jeho úhradu byl tentýž
subjekt. To na právní podstatě vzájemných vztahů ani na podstatě poplatku za uzavření smlouvy
nic nemění.
[67] Správnost stěžovatelových úvah nevyplývá ani z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4
ze dne 31. 3. 2015, č. j. 11 C 807/2013 – 100. V uvedené věci šlo o spor stěžovatele s jedním
ze spotřebitelů o úhradu dlužné částky v souvislosti s odstoupením od úvěrové smlouvy. Dílčí
polemika, zda měl či neměl být poplatek „za poskytnutí úvěru“ zahrnut do splátek úvěru se míjí
s předmětem řízení v této věci. Již proto nelze tvrdit, že správní orgán a posléze správní soud
nepřípustně nevycházely z předchozího právního posouzení soudem v civilní věci. Stěžovatel byl
nyní postižen za řádné neuvedení informací z přílohy 2 zákona ke spotřebitelskému úvěru
před uzavřením smlouvy, nesprávné uvedení RPSN a správné výše celkové částky splatné
spotřebitelem. Správní orgány neuvážily o neplatnosti úvěrové smlouvy či zániku povinnosti
spotřebitele z takové smlouvy plnit. Krajský soud ani žalovaný nezpochybňovaly, zda byl či nebyl
úvěr poskytnutý k úhradě poplatku součástí úvěrové smlouvy, ani to, zda stěžovateli případně
svědčí hmotněprávní nárok na úhradu dlužných částek, popř. v jaké výši.
[68] Ve shodě s žalovaným (str. 38 žalobou napadeného rozhodnutí) je třeba za zájem,
který je chráněn v nyní projednávané věci, považovat zájem na nezkreslené představě spotřebitelů
o skutečné nákladnosti spotřebitelských úvěrů a zájem na jejich relativně snadné porovnatelnosti
s jinými úvěrovými produkty. Správní orgány ani krajský soud nehodnotily přípustnost poskytnutí
úvěru na úhradu poplatku, či zahrnutí splátek tohoto úvěru do celkové splátky, ani možnost
smluvních stran si takto sjednat plnění. Proto ani to, že obecné soudy (následně i odvolací soud
rozsudkem ze dne 3. 11. 2015, č. j. 97 Co 227/2015 - 133) přiznaly stěžovateli právo na úhradu
žalované částky z titulu uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru, nemá za následek zánik
trestnosti deliktního jednání, za které byl stěžovatel postižen. Proto nelze rozhodně souhlasit
s námitkou, že „o správnosti výpočtu celkové částky splatné spotřebitelem a RPSN ve smlouvách žalobce bylo již
soudy pravomocně rozhodnuto“.
[69] V nyní projednávané věci není na soudu, jaké jsou konkrétní povinnosti jednotlivých
spotřebitelů z konkrétních smluv o úvěru, ale je třeba vyhodnotit, zda stěžovatel postupoval
správně při stanovení shora uvedených parametrů spotřebitelských úvěrů. Proto i argumentace
částmi odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2015,
č. j. 28 Co 192/2015 - 391, nemůže být důvodná. Ačkoli je součástí správního spisu pouze
dovolací rozsudek v uvedené věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2016,
č. j. 32 Cdo 4838/2015 – 436), lze konstatovat, že ani dílčí tvrzení v civilní věci, zda měl či neměl
spotřebitel vedle celkové splatné částky vyčíslené věřitelem zaplatit ještě částku odpovídající
poplatku, nemění nic na tom, že postup stěžovatele nevedl k poskytnutí relevantních informací
spotřebitelům k vzájemné porovnatelnosti úvěrových produktů. Zde není na místě argumentovat
tím, jestli byl výklad žalovaného pro spotřebitele příznivější či nikoli, ale bylo třeba uvážit,
zda informace o RPSN a související celkové částce splatné spotřebitelem dává spotřebiteli
objektivní informace k případnému využití úvěrového produktu. Ani stěžovatel patrně
nezpochybňuje, že rozdíl v RPSN ve výši až 10 a více procent (u vyšších poplatků za uzavření
smlouvy a delších dob splácení) je objektivně způsobilý relevantně ovlivnit chování spotřebitele.
[70] S právě uvedeným souvisí námitka nepřípustné změny správní praxe. Stěžovatel předkládá
obsáhlá shrnutí judikatury o tom, co se ustálenou správní praxí rozumí, o překvapivosti změny
správní praxe, o zákazu změny správní praxe a nepřípustnosti zásahu do dobré víry stěžovatele.
Všechny tyto argumenty však předpokládají správnost výchozí premisy, že se k interpretaci
předmětných ukazatelů spotřebitelských smluv správní praxe skutečně vyvinula a ustálila.
Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že se tak před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí
nestalo. I zde se kasační soud přiklonil k názoru, že krajský soud vyhodnotil obsahově obdobnou
žalobní námitku správně. Je třeba připomenout, že správní praxí, zakládající legitimní očekávání,
je ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (případně i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně
potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 - 132). Při úvaze, zda se již ustálila správní praxe
ohledně posuzování okolností rozhodných v souzené věci, nejde o to, jaký konkrétní názor zaujal
ten který správní orgán, ale o to, zda lze takový dílčí právní názor považovat za natolik obecný
a určující pro výkon státní správy, že oprávněně ovlivnil očekávání adresátů stran posuzování
konkrétních postupů či právních otázek. Je proto třeba klást zvýšený důraz na naplnění adjektiv
dlouhodobosti, jednotnosti a ustálenosti posuzované činnosti. Jen tehdy lze o správní praxi
hovořit jako o ustálené a jen tehdy je třeba trvat na splnění kvalifikovaných požadavků směrem
k legitimnímu očekávání adresátů případné změny takové praxe.
[71] Zákon o spotřebitelském úvěru nabyl účinnosti 1. 1. 2011. Součástí správního spisu jsou
kontrolované smlouvy, které byly uzavírány ve druhé polovině roku 2011, roku 2012, 2013,
s jedinou výjimkou, kdy smlouva byla uzavřena 2. 1. 2014. Již proto nelze přijmout argument
stěžovatele vyjádřený v odstavci 97 kasační stížnosti, že závěr žalovaného z kontroly v roce 2013
(šlo o kontrolu z července 2013) „v dobré víře vztáhl ke všem dalším smlouvám, u kterých uplatňoval stejný
způsob výpočtu RPSN“.
[72] Jistě nelze kvantifikovat, jaké množství provedených kontrol je třeba, aby bylo možné
hovořit o již vytvořené ustálené správní praxi. Stejně tak nelze obecně určit, jak dlouhodobá má
být případná nečinnost správních orgánů k tomu, aby z ní bylo možné dovozovat postoj
správních orgánů k podstatě sporu. Relativní nečetnost výstupů správních orgánů při posuzování
typově shodných skutečností může být nepochybně z hlediska povědomí o ustálenosti správní
praxe kompenzována kvalitou, propracovaností, věcným přesahem kontrolních zjištění
v konkrétní věci, jakož i tím, že se správní orgány přihlásí při následné kontrolní činnosti
k závěrům již dříve zaujatým v obdobné věci. Ani stěžovatel však netvrdí, že by k něčemu
takovému docházelo. I jím předkládaná skutková tvrzení spíše než ustálené správní praxi
nasvědčují izolovaným nečetným výstupům v návaznosti na jednotlivá podání k jednotlivým
úvěrovým smlouvám, i tehdy časově mířící do druhé poloviny roku 2013. Neobstojí proto
tvrzení, že „žalovaná dlouhodobě již od roku 2011 považovala způsob výpočtu celkové částky splatné
spotřebitelem a RPSN uplatňovaný ze strany žalobce za souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru“.
[73] Stěžovatel nepřináší argumentačně nic nového, ani pokud jde o podpůrný argument
o snaze vyjasnit výklad sporných ustanovení před účinností zákona jednáním České leasingové
a finanční asociace s žalovaným, ke kterému nakonec nedošlo. Krajský soud poukázal na to,
že z předložené korespondence ani neplyne, že by předmětem případného jednání měl být právě
způsob správného stanovení RPSN. Tento argument stěžovatel nevyvrací, spíše jej
dezinterpretuje tak, že i přes veškeré úsilí se musel spolehnout na jím zastávaný právní názor
a že výklad institutu RPSN byl od počátku nejasný.
[74] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani výhradám, pro které stěžovatel považuje rozsudek
Soudního dvora C-377/14 za nevyužitelný v nyní projednávané věci. Podle §2 písm. a) se zákon
o spotřebitelském úvěru sice nevztahuje na úvěry poskytnuté pro účely bydlení, v nichž
je pohledávka zajištěna zástavním právem k nemovitosti, z rozsudku Soudního dvora však plyne,
že tam řešený spor rovněž vznikl z uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru. Předmětem
interpretace Soudního dvora byla mimo jiné relevantní ustanovení směrnice 2008/48/ES, která
jsou rozhodná i nyní. Zohlednit názor Soudního dvora nebrání ani stěžovatelův poukaz
na podstatně nepříznivější parametry tam sjednané úvěrové smlouvy. Stěžovatel tato specifika
pouze zmiňuje, podrobněji však nerozvádí, proč by právě nepoměr jistiny a celkové částky
placené spotřebitelem, jakož i drasticky vysoké sjednané poplatky měly za následek
nezobecnitelnost a nevyužitelnost závěrů Soudního dvora.
[75] Nejširším pojmem, se kterým zákon o spotřebitelském úvěru a směrnice pracují,
je „celková částka splatná spotřebitelem“ [§3 písm. f) zákona, čl. 3 písm. h) směrnice]. Je jí součet
celkové výše úvěru a celkových nákladů úvěru pro spotřebitele. Celkovou výší úvěru se dle §3
písm. k) a čl. 3 písm. l) směrnice rozumí souhrn všech částek, jež jsou dány spotřebiteli
k dispozici podle úvěrové smlouvy. Celkovými náklady spotřebitelského úvěru pro spotřebitele
jsou podle §3 písm. e) zákona a čl. 3 písm. g) směrnice veškeré náklady, včetně úroků, provizí,
daní a veškerých dalších poplatků, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti se spotřebitelským
úvěrem a které jsou věřiteli známy, s výjimkou nákladů na služby notáře; do celkových nákladů
se započítávají i náklady související s doplňkovými službami spotřebitelského úvěru, zejména
pojistné, pokud je uzavření smlouvy o poskytnutí doplňkové služby povinné pro získání
spotřebitelského úvěru nebo pro jeho získání za nabízených podmínek.
[76] Zákon o spotřebitelském úvěru sice obsahuje s odkazem na směrnici v příloze 5 vzorec
pro výpočet roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr, ani z něj však nelze pouze
izolovaně gramatickým výkladem dospět k pravidlu pro případ, že je rovněž poplatek za uzavření
úvěrové smlouvy předmětem úvěru a splátka tohoto úvěru je přidružena ke splátce úvěru
na pořízení věci. Podle §3 písm. d) zákona a čl. 3 písm. i) směrnice jsou roční procentní sazbou
nákladů na spotřebitelský úvěr celkové náklady spotřebitelského úvěru pro spotřebitele, vyjádřené
jako roční procentní podíl z celkové výše spotřebitelského úvěru. Čl. 3 písm. i) směrnice navíc
odkazuje na náklady podle čl. 19 odst. 2 směrnice, ani tam však nelze nalézt výslovné vodítko,
jak zohlednit náklady v podobě poplatku za uzavření smlouvy, pokud je na jeho úhradu
poskytnut úvěr.
[77] Dle mínění kasačního soudu je proto podstatné a v této věci do jisté míry určující,
že se Krajský soud v Praze obrátil na Soudní dvůr s předběžnou otázkou mířící k samé podstatě
i nyní souzené věci. I nyní bylo rozhodující, „ jaká částka představuje celkovou výši úvěru podle čl. 10
odst. 2 písm. d) směrnice 2008/48 a jaké částky vstupují jako částky čerpání do výpočtu RPSN (…), jestliže je
ve smlouvě o úvěru formálně přislíbeno poskytnutí určité finanční částky, avšak je současně sjednáno,
že již v okamžiku vyplacení úvěru budou v určitém rozsahu oproti takové částce započteny pohledávky
poskytovatele úvěru z titulu poplatku za poskytnutí úvěru a z titulu první (popř. následujících) splátek úvěru,
takže takto započtené částky reálně nejsou vůbec vyplaceny spotřebiteli, resp. na jeho účet a zůstávají po celou dobu
v dispozici věřitele? Má zahrnutí takových reálně nevyplacených částek vliv na výši vypočtené RPSN?“
[78] I nyní má tedy místo názor Soudního dvora, který z definic „celkové výše úvěru“
a „celkových nákladů úvěru pro spotřebitele“ dochází k závěru, že se tyto pojmy vzájemně
vylučují, a to vzhledem k jejich odlišné definici a souřadnému charakteru pokud jde o vymezení
„celkové částky splatné spotřebitelem“. Do celkové výše úvěru tedy nelze v souladu s názorem
Soudního dvora zahrnout žádnou z částek sloužících jako odměna za závazky sjednané z důvodu
dotčeného úvěru, jako jsou administrativní poplatky, úroky, provize a veškeré další poplatky
(bod 85 a 86 rozsudku). Soudní dvůr současně výslovně zdůrazňuje (bod 87), že neoprávněné
zahrnutí částek tvořících celkové náklady úvěru pro spotřebitele do celkové výše úvěru nutně
povede k podhodnocení RPSN, jejíž výpočet závisí na celkové výši úvěru. Jakkoli se tedy může
nyní souzená věc jevit jako subvarianta situace posuzované Soudním dvorem, neboť náklad
úvěru (poplatek) byl splácen relativně oddělitelnými samostatnými splátkami, nic to podle
přesvědčení Nejvyššího správního soudu nemění na tom, že se nadále jedná o úhradu nákladů
úvěru. Ve shodě s názorem Soudního dvora (bod 90) tak lze znovu zdůraznit, že informace
o celkových nákladech úvěru vypočtená podle jednotného matematického vzorce má
pro spotřebitele zásadní význam, neboť přispívá k transparentnosti trhu, jelikož spotřebiteli
umožňuje porovnat jednotlivé nabídky.
[79] Stěžovatel tvrdí, že pokud by docházelo k okamžitému (jednorázovému) zaplacení
poplatku, jednalo by se dle zákona o spotřebitelském úvěru o náklad úvěru pro spotřebitele.
Pak by ale podle něj nesprávně byla částka poplatku zahrnuta současně jak v celkové výši úvěru,
tak v celkových nákladech úvěru pro spotřebitele, což je podle Soudního dvora nepřípustné
a žalovaný s krajským soudem takto přesto postupují. Není tomu tak. Zde je třeba se vrátit
k odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, které na str. 5 a 6 odůvodnění uvádí způsob
správného stanovení RPSN a celkové částky splatné spotřebitelem. Předpokládá zohlednění
zaplaceného poplatku v celkové částce na levé straně rovnice, avšak na pravé je třeba tento
poplatek oddělit a pak k němu přičíst sumu jednotlivých splátek úvěru na pořízení vozidla včetně
splátek úvěru na úhradu poplatku. Stěžovatel namísto toho k celkové částce poskytnutého úvěru
(bez ohledu na to, zda na pořízení věci či na úhradu poplatku) postavil na pravé straně rovnice
pouze sumu celkových splátek (danou součtem splátky úvěru a splátky úvěru na poplatek). RPSN
pak ovšem vychází podstatně nižší.
[80] Znovu je třeba upozornit, že argumentace žalovaného o obdobě situaci, kdy by byl
poplatek, na nějž byl sjednán rovněž úvěr, aby jej spotřebitel obratem stěžovateli vrátil, sloužila
k dokreslení povahy vzájemného vztahu mezi smluvními stranami. Žalovaný netvrdil, že taková
vzájemná plnění byla sjednána a že se uskutečnila. Pouze tím dokresloval vlastní závěr
o splatnosti poplatku již na počátku, nikoli postupně jednotlivými splátkami úvěru a poplatek.
[81] Pokud stěžovatel opakovaně protestuje proti nerespektování autonomie vůle smluvních
stran, je tomu třeba zopakovat, že z uzavřených smluv bezpečně nevyplývá konsenzus na jím
zastávané interpretaci. Postup stěžovatele de facto stírá vzájemné rozdíly mezi jednotlivými
složkami celkové částky splatné spotřebitelem, v zásadě pouze proto, že jsou hrazeny
z poskytnutého úvěru. Že zákonodárce takový úmysl nemá, plyne zřetelně již ze shora uvedených
legálních definic, jakož i z uvedeného rozsudku Soudního dvora.
[82] K důvodnosti kasační stížnosti nevede ani poukaz stěžovatele o omezené vypovídací
hodnotě parametru RPSN. Není pochyb, že směrnice i zákon o spotřebitelském úvěru roční
procentní sazbu nákladů počítají, definují ji, a považují za jeden z ukazatelů k vzájemné
porovnatelnosti úvěrových produktů. Poukaz na případnou omezenou vypovídací schopnost
tohoto parametru proto nemůže sám o sobě vést k závěru o nezákonnosti žalobou napadených
rozhodnutí.
[83] Stěžovatel opřel svůj právní názor též o znalecké posudky doc. K. a doc. B. Ani poukazu
na tam uvedené argumenty nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit. Krajský soud v této
souvislosti odkázal na podrobné odůvodnění žalovaného (str. 57 rozsudku) s tím, že byť by
určité premisy případně obstály z pohledu ekonomické teorie, jsou nepřijatelné z hlediska
ochrany spotřebitele. Krajský soud nevyvrací, že ukazatel RPSN nemusí mít pro spotřebitele
klíčovou vypovídací hodnotu, zejména pokud je interpretován izolovaně bez zřetele k ostatním
parametrům. Nelze však význam tohoto ukazatele bagatelizovat způsobem, jakým stěžovatel činí
na str. 15 kasační stížnosti. I žalovaný připouští ve shodě s posudky, že teprve při komparaci
různých nabídek má tato hodnota potřebný rozlišující význam. Již bylo zdůrazněno, že Nejvyšší
správní soud nesouhlasí s argumenty o tom, že celková výše úvěru (na cenu vozidla i poplatek)
byla výsledkem dohody smluvních stran. Rovněž tak nelze vycházet z toho, že úvěr na poplatek
lze posuzovat zcela shodně jako úvěr na cenu vozidla a obě splátky pro účely výpočtu RPSN
pouze sečíst. To by bylo totiž oním „jedním“ zohledněním poplatku, jak o něm stěžovatel
opakovaně hovoří. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že poplatek jako náklad úvěru se musí
ve vzorci objevit samostatně, a to buď na obou stranách rovnice, nebo pak vůbec, a to ani jako
součást splátek úvěru, ani jako součást výše poskytnutého úvěru. Případné jsou v této souvislosti
argumenty žalovaného o tom, že pokud by byla celková výše úvěru sjednaná v součtu obou
položek, pak pokud nebyla část reálně spotřebiteli poskytnuta, neodpovídá celková výše úvěru
dohodnuté ceně vozidla (strana 34 žalobou napadeného rozhodnutí).
[84] Relativně samostatnou právní otázkou je stěžovatelem předestřená možná konkurence
lhůt pro zahájení řízení a uložení sankce dle §21 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru a §9
odst. 4 zákona o ČOI. Stěžovatel odkazuje na čtvrtý odstavec §9, vzhledem k době
tvrzeného porušení zákona by byla pravděpodobně rozhodná obsahově obdobná právní úprava
obsažená v §9 odst. 5 zákona o České obchodní inspekci účinného do 30. 4. 2014.
[85] Krajský soud uvážil relativně stručně o případné konkurenci obou lhůt a pozornost
věnoval především tomu, kdy se správní orgán dozvěděl o možném porušení zákona a kdy počala
plynout subjektivní lhůta k uložení sankce (strana 35 a 36 rozsudku). Ve výsledku však o věci
rozhodl správně, pokud dospěl k závěru o aplikační přednosti příslušného ustanovení zákona
o spotřebitelském úvěru. Jak §21 odst. 3 zákona, tak §9 odst. 4 zákona o ČOI svazují lhůty
pro vedení řízení o uložení pokuty, resp. lhůty zániku odpovědnosti za správní delikt
se specifikovaným porušení zákona, které tyto předpisy samy předpokládají. Zákon o České
obchodní inspekci předpokládá porušení ostatních podmínek stanovených zvláštními právními
předpisy pro činnosti uvedené v §2 odst. 1 a 2 zákona o České obchodní inspekci, kam patří též
oprávnění ČOI kontrolovat, zda jsou dodržovány povinnosti stanovené právním předpisem
upravujícím sjednávání spotřebitelského úvěru (tímto předpisem je zákon o spotřebitelském
úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru pak spojuje §21 odst. 4 s konkrétními skutkovými
podstatami správních deliktů, jak je vymezuje v §20. Právě s konkrétním zákonem
předpokládaným porušením právních povinností je třeba spojovat úvahu, která právní úprava má
aplikační přednost.
[86] Zde je třeba předeslat, že pravidlo o aplikaci časově pozdějšího ustanovení oproti
ustanovení dřívějšímu zde nemá místa. Lze bezpečně uzavřít, že vymezení porušení právních
předpisů nejsou totožná. Zákon o České obchodní inspekci obsahoval relativně obecné
ustanovení o kompetenci ČOI kontrolovat dodržování povinností při sjednávání úvěru
i za účinnosti předchozího zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání
spotřebitelského úvěru. V souvislosti s účinností zákona o spotřebitelském úvěru byla změněna
poznámka u §2 odst. 2 písm. f), odkazující nově na aktuální právní předpis. Zákon o České
obchodní inspekci neobsahuje podrobnější úpravu, co konkrétně má inspekce kontrolovat.
[87] Za této situace nenalezl Nejvyšší správní soud důvod, pro který by žalovaný nebyl
oprávněn postupovat podle §20 souběžně účinného zákona o spotřebitelském úvěru a shledat
tam předpokládané porušení §5 odst. 1 a §6 odst. 1, za které následně uložil stěžovateli pokutu.
Postupoval proto rovněž správně, pokud vycházel při úvaze o možné prekluzi z §21 odst. 3
zákona o spotřebitelském úvěru. Trestal stěžovatele za porušení konkrétních ustanovení zákona
o spotřebitelském úvěru. Za situace, kdy tento zákon obsahuje komplexní úpravu zániku
odpovědnosti za správní delikt ve stanovených lhůtách, není žádného důvodu přihlížet k právní
úpravě, která aplikována nebyla a ani neměla být aplikována z důvodu aplikační přednosti.
[88] K aplikaci §9 odst. 5 zákona o ČOI nevede ani stěžovatelem zdůrazňovaná odlišnost
zákonných úprav. To, že v jednom případě akcentuje zánik odpovědnosti za správní delikt
a ve druhém specifikuje, kdy již nelze řízení o pokutě zahájit, neznamená, že jsou obě
úpravy natolik provázány, že je třeba je aplikovat společně. Naopak, každá z úprav stanoví
pro jí předpokládané situace vlastní pravidlo pro případné upuštění od sankčního řízení.
Za prekluzivní by bylo lze spíše považovat lhůtu v §21 odst. 3 (oproti názoru stěžovatele v bodu
150 stížnosti). Chybí však rozumné vysvětlení, proč by zákonodárce zdvojoval úpravu zániku
odpovědnosti za správní delikt s pravidlem o nemožnosti zahájit řízení o pokutě, pokud by byl
důsledek případného nedodržení lhůty pro „pachatele“ vždy obdobně příznivý. I tyto úvahy
podporují závěr, že pokud bylo vedeno řízení o správním deliktu předpokládaném zákonem
o spotřebitelském úvěru, podle skutkové podstaty v něm specifikované, postupoval žalovaný
správně, pokud rozhodl ve lhůtách upravených v §21 odst. 3 tohoto zákona. Proto nemohou
obstát rovněž námitky, že pokuta byla uložena v prvním stupni mimo zákonné rozmezí upravené
v zákoně o ČOI, protože pokuta nebyla ukládána podle tohoto právního předpisu, a tedy ani
se zřetelem k zákonnému rozpětí v něm upravenému.
[89] Důvodnými nejsou ani námitky, že marně uplynula subjektivní dvouletá lhůta též
podle §21 odst. 3 zákona. Podle stěžovatele se žalovaný o rozhodných skutečnostech dozvěděl
již v květnu 2013 v souvislosti s kontrolou zahájenou na podnět p. T. Krajský soud se však i této
souvislosti věnoval a zdůraznil, že sám žalovaný uvážil o zániku odpovědnosti za delikt vztahující
se ke specifikované smlouvě. Není pochyb, že za jednání týkající se této smlouvy žalovaný pokutu
nakonec neuložil, v žalobou napadeném rozhodnutí řízení zastavil ve vztahu ke skutku
vyplývajícímu z této smlouvy. Již proto nemohlo dojít ve vztahu k této smlouvě o porušení
zásady ne bis in idem. Nešlo spolu s ostatními smlouvami o jeden skutek, proto zastavení řízení
v části týkající se uvedené smlouvy bylo nejen možné, ale nemělo za následek nepřípustnost
postihu ohledně závad zjištěných v ostatních smlouvách a nepřípustné dvojí trestání. Jestliže pak
okolnosti související se smlouvou p. T. netvořily překážku pro postih stěžovatele v souvislosti
s jinými uzavřenými smlouvami, pak argumentace o tom, že i kontrolní protokol může založit
překážku věci rozhodnuté, nemá místo.
[90] Stěžovatel se podrobněji nezabývá tím, zda a jakým způsobem jsou již protokolem
o kontrole založena veřejná subjektivní práva o kontrole. Postačí proto obecně připomenout
judikaturu k výsledkům daňové kontroly, podle které kontrolními zjištěními obsaženými
v protokolu o daňově kontrole k žádnému zásahu do práv nedochází, neboť kontrolní zjištění
a závěry z nich vyplývající nejsou bez dalšího samostatně vykonatelné ani způsobilé vyvolat samy
o sobě jakékoliv jiné právní následky, jež by znamenaly újmu pro jejich adresáta (viz například
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2006, č. j. 8 Aps 4/2006 – 98, ze dne
18. 4. 2013, č. j. 5 Afs 59/2012 – 32, nebo ze dne 30. 4. 2014, č. j. 6 Afs 46/2014 – 39). Stejnou
povahu pak mají kontrolní zjištění provedená podle zákona o státní kontrole. Výsledky kontroly,
provedené podle zákona o státní kontrole, mohou být podkladem pro zahájení správního řízení
o uložení pokuty vůči odpovědnému subjektu a jedním z důkazů, kterým je prokazováno
protiprávní jednání odpovědného subjektu, avšak samy o sobě nenahrazují ani nemohou nahradit
dokazování provedené postupem stanoveným správním řádem v rámci následně vedeného
správního řízení o uložení správní sankce (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
30. 8. 2001, č. j. 7 A 59/99 - 45 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2008,
č. j. 4 As 21/2007 - 80). Např. v rozsudku ze dne 30. 11. 2016, č. j. 3 As 52/2016 - 28, se pak
kasační soud ztotožnil s názorem, že samotná kontrolní zjištění obsažená v protokolu o kontrole
nemohou být ani nezákonným zásahem ve smyslu §82 s. ř. s.
[91] Stěžovatel shledává výši uložené sankce neproporcionální, podstatnou měrou však
na základě předpokladů, kterým kasační soud nepřisvědčil (východisko v názorech civilních
soudů, tvrzené neporušení informačních povinností v důsledku správného postupu při výpočtu,
dřívější připuštění praxe stěžovatele). Nelze pouze za hypotetický považovat názor krajského
soudu (strana 59 rozsudku) o tom, že vytýkané porušení nemá přímou vazbu na vznik škody
a že nepřímo jsou spotřebiteli upřeny informace, na základě kterých by se případně rozhodl
pro jiný úvěrový produkt. V řízení nebylo třeba exaktně zjistit, jak konkrétně by případně
spotřebitelé jednali, pokud by obdrželi správné informace. Výše způsobené škody není
předpokladem obsaženým ve skutkové podstatě správních deliktů. Šlo o nedodržení požadavků
na řádnou informovanost spotřebitelů. Ani vágní poukaz stěžovatele na dle něj pouze
hypotetické odůvodnění krajského soudu k výši škody není důvodný. Zcela dostačující je
i odůvodnění krajského soudu k návrhu na moderaci uložené sankce. Jestliže pokutu krajský soud
(a ani soud kasační) neshledávají neproporcionální, nelze ji tím spíše považovat za zjevně
nepřiměřenou, jak předpokládá §78 odst. 2 s. ř. s.
[92] Stěžovatel v kasační stížnosti nadále vyjadřuje pochybnost, jaké další informace
a poznatky žalovanému chyběly k úvaze o spáchání správního deliktu. Skutečností zůstává,
že z výstupu žalovaného ohledně uvedené smlouvy nevyplývá, že by žalovaný měl již v roce 2013
jakékoli informace o obsahu smluv, jež následně podrobil kontrole zahájené v lednu 2014
a ze kterých zjistil pochybení, za které následně uložil sankci. Stěžovatel byl postižen
za neuvedení požadovaných údajů v konkrétních smlouvách, jakkoli se předmětné pochybení
může jevit jako opakovaný nesprávný postup stěžovatele, patrně zjistitelný i v případě dalších
smluv. Právní názor stěžovatele tak ústí v absurdní závěr, že jen proto, že žalovaný nezjistil
v případě jedné kontrolované smlouvy pochybení, automaticky tím zamezil jakékoli následné
kontrole shodného typu smluv ze stejných hledisek, neboť již v prvním případě měl mít
povědomost o tom, jaká případná pochybení budou obsažena ve smlouvách, které však dosud
nekontroloval. Takový názor je neudržitelný. Je zřetelné, že námitky stěžovatele skutečně míří
spíše než k překročení subjektivní lhůty v §21 odst. 3 zákona k tvrzenému legitimnímu očekávání
stěžovatele v důsledku ustálené správní praxe, jakkoli neshledal kasační soud tyto úvahy
důvodnými. Zcela proto obstojí důvody krajského soud na str. 36 rozsudku, že žalovaný mohl
okruh relevantních poznatků shromáždit až v průběhu kontroly, která byla zahájena v lednu 2014
a jestliže bylo řízení o deliktu zahájeno 1. 7. 2015, nedošlo k marnému uplynutí lhůty.
[93] S tvrzenou důvěrou ve v mezidobí vytvořenou správní praxi stěžovatel na jiném místě
kasační stížnosti spojuje argument o nejasnosti právní úpravy a o nutnosti zvolit v takovém
případě pro něj příznivější výklad právního předpisu. Není tomu tak. Správní praxe
se v rozhodném období nevyvinula a neexistují dva rovnocenné konkurující si výklady právního
předpisu.
[94] Nedůvodná je rovněž námitka, že prvoinstanční rozhodnutí bylo vydáno úřední osobou
bez příslušného oprávnění, spočívající v tom, že jej měl vydat namísto žalované ředitel jejího
příslušného inspektorátu. Již krajský soud zdůraznil, že namítané pochybení se skutečně týká
pouze užití slovesa „ukládám“ namísto „se ukládá“ ve výrokové části prvostupňového rozhodnutí.
To je jinak formálně označeno jako rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorátu
Královéhradeckého a Pardubického. Rovněž v odůvodnění rozhodnutí se opakovaně uvádí,
že to byl správní orgán, kdo vycházel z protokolů o kontrole, kdo přihlížel při úvaze o výši
pokuty k vyjmenovaným kritériím atd. Spolu s oprávněním žalovaného provádět dozor
nad dodržováním zákona (§19) proto uvedené pochybení nevede k tvrzené nicotnosti
rozhodnutí o uložení pokuty.
[95] Kasační soud nepřisvědčil rovněž poukazu stěžovatele, že nemá v obvodu inspektorátu
sídlo, organizační složku ani nevykonává činnost, a proto inspektorát nemohl vést řízení
v prvním stupni. Podle §131 odst. 2 písm. b) správního řádu může nadřízený správní orgán
usnesením pověřit k projednání a rozhodnutí věci jiný věcně příslušný podřízený správní orgán
ve svém správním obvodu, a to na podnět správního orgánu, který by mohl být podle tohoto
odstavce pověřen projednáváním a rozhodováním věci, nebo na požádání účastníka za účelem
spojení jednotlivých řízení ve společné řízení (§140), aby byla zajištěna potřebná věcná shoda
nebo návaznost rozhodnutí.
[96] Podle tohoto ustanovení vydal ústřední inspektorát žalovaného dne 30. 4. 2014 usnesení,
kterým pověřil Královéhradecký a Pardubický inspektorát kontrolou stěžovatele a případným
zahájením a vedením správního řízení. Z oznámení o zahájení kontroly ze dne 23. 1. 2014 plyne,
že inspektorát zahájil kontrolu smluv o spotřebitelském úvěru, kde stěžovatel figuruje jako věřitel,
a které byly uzavřeny v regionu Královehradeckého a Pardubického kraje. Ze správního spisu tak
zřetelně vyplývá důvod, pro který se rozhodl právě specifikovaný inspektorát zahájit kontrolu.
Stěžovatel tvrdí, že v působnosti inspektorátu nevykonával žádnou činnost, nemá tam sídlo a ani
organizační složku. Přesto však obratem reagoval na výzvu ze dne 27. 1. 2014, kterou byl žádán
o jmenný seznam smluv uzavřených v uvedených krajích, přehled zaslal, pouze s vysvětlením,
že zasílaný seznam přesně neodpovídá hranicím krajů, protože neeviduje v systému adresy (místa)
provozoven. Rozhodná tedy nebyla kritéria uváděná stěžovatelem, ale skutečnost, že smlouvy
se stěžovatelem jako věřitelem byly podepisovány v uvedených krajích, což ani stěžovatel
nezpochybňuje. Proto neobstojí následné obecné tvrzení, že na území krajů nevykonával žádnou
činnost. Je třeba konečně připomenout, že proti usnesení o pověření ze dne 30. 4. 2014, které
bylo stěžovateli řádně doručeno, bylo možné podat odvolání. Ze spisu však nevyplývá,
že by stěžovatel této možnosti využil a proti usnesení brojil, jak činí až následně v soudním řízení.
[97] Nelze se ztotožnit ani s názorem, ze spojení „věřitel nebo zprostředkovatel“ v §20
odst. 1 zákona je třeba vyložit tak, že pachatelem je pouze jeden z těchto subjektů. Stěžovateli
byla uložena pokuta jako věřiteli za porušení povinností uvedených v §20 odst. 1 písm. b) zákona
ve znění účinném do 24. 2. 2013, resp. §20 odst. 2 písm. a) zákona účinného po tomto datu.
Takového deliktu se může dopustit věřitel nebo zprostředkovatel, resp. pouze věřitel. Nejvyšší
správní soud však v rozsudku ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 8 As 96/2016, konstatoval, že „z žádného
ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru nelze dovodit, že by odpovědnost věřitele za správní delikt automaticky
vylučovala odpovědnost zprostředkovatele v téže věci a naopak. Spojka „nebo“ zde není spojkou vylučující,
neznamená, že odpovědnost může v konkrétním skutkovém případě svědčit buď věřiteli, nebo zprostředkovateli.“
Dále zdůraznil, že rozhodné při určení odpovědného subjektu je to, komu je zjištěné protiprávní
jednání přičitatelné. Lze zobecnit rovněž tam vyslovený právní názor, že „je to věřitel, kdo je smluvní
stranou smlouvy o spotřebitelském úvěru, kdo nese všechna rizika spojená s jeho poskytnutím, zajištěním
a splácením. Věřitel primárně stanovuje podmínky, za nichž je ochoten úvěr poskytnout. U případné odpovědnosti
zprostředkovatele úvěru za správní delikt by hrálo roli, jakým konkrétním způsobem se zprostředkovatel podílel
na následném uzavření úvěrové smlouvy a zda v důsledku právě jeho jednání nedošlo k poskytnutí informací
uvedených v příloze 1.“ V nyní projednávané věci spočívá základ protiprávního jednání v samotném
obsahu spotřebitelských smluv, v uvedení nesprávných údajů o parametrech nabízeného úvěru.
Tedy okolnosti, která zcela leží v dispozici věřitele, neboť ten je smluvní stranou smlouvy a byl
to on, kdo deklaroval udávané parametry spotřebitelského úvěru. Zamyšlení stěžovatele,
že pokud by byly smlouvy uzavřené zprostředkovatelem, aniž by o n jakkoli přišel do kontaktu
se spotřebitelem, není dána jeho odpovědnost, proto rovněž není důvodné.
[98] Nelze přisvědčit ani argumentaci pomocí základních zásad trestání ve prospěch závěru,
že skutková podstata správního deliktu je naplněna pouze tehdy, pokud požadované údaje nejsou
ve smlouvě uvedeny vůbec. Stěžovateli je znám rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2016,
č. j. 32 Cdo 4838/2015 - 436, který v obdobné souvislosti jako v nyní projednávané věci uzavírá,
že požadavek řádného uvedení RPSN není splněn tehdy, pokud je jeho hodnota uvedena chybně
v neprospěch spotřebitele. Stěžovatel však s tímto právním názorem nepolemizuje a omezuje se
pouze na obecné tvrzení, že uvedený právní názor není podpořen judikaturou správních soudů.
Nejvyšší správní soud tedy nejenže se s názorem Nejvyššího soudu ztotožňuje, ale rovněž lze
nadále přiměřeně poukázat např. na rozsudek ze dne 27. 9. 2017, č. j. 8 As 255/2016 - 36,
podle kterého „řádná informace, na kterou se může spotřebitel spolehnout, má být pravdivá. Za řádné
informování naproti tomu nelze považovat nepravdivý údaj, jelikož neposkytuje informaci o skutečném stavu
zboží.“
[99] Kasační soud nemohl rovněž vejít v souvislosti s námitkou o nenaplnění materiální
stránky deliktu na argument, podle kterého měl žalovaný zkoumat, nakolik byl údaj o RPSN
fakticky schopen ovlivnit chování spotřebitelů. Není pochyb, že RPSN zákon i směrnice považují
za jeden z parametru s vypovídací schopností ovlivnit chování spotřebitelů a poskytnout
relevantní informace. Pokud by tomu tak nebylo, lze předpokládat, že by právní úprava
neobsahovala vymezení tohoto ukazatele a nestanovila nezpochybnitelný požadavek, aby o něm
byl spotřebitel informován, a to již před uzavřením smlouvy. Tím spíše při omezeném množství
ukazatelů, které s vyhodnocení produktů slouží. Stěžovatel se snaží deliktní odpovědnost
minimalizovat tím, že „nabízí“ spotřebiteli jiná kritéria, která podle jeho mínění zastanou
požadavek transparentnosti lépe. To však stěžovateli jednak nepříslušní a jednak není způsobilé
zprostit jej odpovědnosti za spáchaný správní delikt. Nelze proto rovněž shledat rozsudek
krajského soudu nedostatečně odůvodněným v konfrontaci s následnou bagatelizací významu
tohoto ukazatele.
[100] Rovněž nepřípadným je poukaz na relativně nepatrný rozdíl mezi zjištěnou a správnou
RPSN v případě jedné konkrétní smlouvy. Ani stěžovatel netvrdí, že by v tomto případě byl mezi
zjištěná porušení řazen i případ, kdy postupoval jinak než v ostatních případech a nelze
spekulovat, zda nižší odchylka byla způsobena odlišným přístupem stěžovatele i výpočtu
rozhodných hodnot či byla důsledkem specifických „vstupních hodnot“ – výše poplatku
ve vztahu k jistině úvěru, výší splátek a dobou splácení.
[101] Na závěr o spáchání deliktu nemá konečně přímý vliv ani argument, že se spotřebitelé
ve většině následně neobrátili na finančního arbitra v typově obdobné věci a tudíž se necítí
postupem stěžovatele nijak dotčeni. Netřeba zdůrazňovat, že následný postoj spotřebitele
k deliktnímu jednání věřitele není součástí skutkové podstaty deliktu ani hlediskem při úvaze
o výši trestu. Účelem náležitého splnění informační povinnosti je právě předcházet možným
následným řízením vyplývajícím z nesplnění zákonných povinností poskytovatele úvěru.
[102] Mimo kritéria rozhodná pro úvahu o zákonnosti uložené sankce se stěžovatel dostává,
i pokud uvažuje, jaká méně invazivní opatření měla žalovaná zvolit po zjištění deliktního jednání.
Že žalovaná disponuje vedle oprávnění uložit sankci za správní delikt rovněž oprávněním
vyžadovat odstranění zjištěných nedostatků, popř. navrhovat opatření k jejich nápravě,
neznamená, že jen v důsledku existence těchto nástrojů nejsou dány podmínky pro vedení řízení
a následné uložení správní sankce v případě naplnění skutkové podstaty správního deliktu.
Že stěžovatel deliktního jednání následně zanechal, lze sice obecně hodnotit pozitivně, rozhodně
však nelze v této skutečnosti vidět okolnost vylučující protiprávnost předchozího deliktního
jednání, či nedostatek subsidiarity správněprávního postihu.
[103] Pokud jde o stěžovatelem tvrzené vady řízení před správními orgány, z kasační stížnosti
nejprve plyne pouze obecný nesouhlas stěžovatele a argumenty, které krajský soud uvedl
se závěrem, že řízení takovými vadami netrpělo. To i přesto, že odůvodnění krajského soudu
je v tomto ohledu obsáhlé (str. 37 - 41). Proto lze pouze poznamenat, že takový obecný
nesouhlas nemůže být se zřetelem k důvodům rozsudku krajského soudu důvodný.
[104] Nedůvodnými jsou rovněž námitky týkající se tvrzeného neprovedení dokazování v řízení
o správním deliktu. Krajský soud obsahově obdobnou námitku podrobně vypořádal na stranách
37 - 40 rozsudku. Chronologicky připomněl základní skutečnosti z průběhu kontroly, vyhotovení
protokolu o kontrole, sdělení o vyřízení námitek, dodatku k protokolu o kontrole a sdělení
k námitkám k dodatku, které žalobce podal. Zdůraznil rovněž, že stěžovatel nevyužil možnosti
seznámit se v průběhu řízení o správním deliktu s podklady rozhodnutí. Podstatné rovněž bylo,
že správní orgán neprováděl žádné důkazy mimo jednání dle §51 odst. 2 správního řádu. Krajský
soud se podrobně rovněž zabýval požadavkem na nařízení ústního jednání v řízení o správním
deliktu. S poukazem na případné navazující soudní řízení uzavřel, že ani čl. 6 Evropské úmluvy
neznamená bezvýhradnou povinnost správního orgánu vždy nařídit ústní jednání v případě
obvinění ze správního deliktu. Dohledal rovněž přiléhavou judikaturu k situaci, kdy sice nebyl
formálně proveden v řízení o správním deliktu důkaz protokolem o kontrole, avšak tato okolnost
neznamenala ztížení účinné obrany účastníka a takovou vadu, která by způsobila nezákonnost
rozhodnutí o sankci.
[105] Stěžovatel argumenty krajského soudu přímo nevyvrací a nespecifikuje, jak konkrétně
se tvrzená pochybení žalovaného a soudu projevila ve ztížení jeho možnosti uplatňovat v řízení
svá práva. Sice tvrdí, že mu tím byla zmařena možnost konfrontovat zjištění správního orgánu
s vlastními připomínkami, současně však nespecifikuje, které konkrétní zjištění mu zůstalo
v důsledku pochybení žalovaného utajeno, popř. kterou konkrétní připomínku nemohl
v důsledku toho učinit a proč.
[106] Nepřípadným je poukaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 6. 2015, č. j. 9 As 98/2015 - 32. V uvedené věci se kasační soud, na rozdíl od nyní
projednávané věci, zabýval tím, jaké skutečnosti v rámci kontroly lze podrobit následnému
přezkumu prostřednictvím „zásahové“ žaloby ve správním soudnictví. Kontrola týkající
se případného nelegálního zaměstnávání nepochybně probíhá jinak než kontrola v nyní
projednávané věci. Zatímco tehdy šlo o rozhraničení výsledku kontroly a jejího průběhu směrem
k samostatné přezkoumatelnosti ve správním soudnictví, nyní kontrola spočívala ve shromáždění
smluv o spotřebitelském úvěru a v jejich následném posouzení z hlediska požadavků stanovených
zákonem. Stěžovatelem citovaná pasáž představovala argumentační úvod směrem k případnému
následnému deliktnímu řízení a nelze pouze z ní dovozovat nezákonnost postupu v nyní
projednávané věci.
[107] Nelze stěžovateli rovněž přisvědčit, pokud zdůrazňuje „bagatelní“ charakter předmětu
sporu v rozhodnutích, z nichž vycházel krajský soud. Zákonné rozpětí pro případné uložení
pokuty totiž není kritériem, které by bez dalšího zapovídalo obecnější využití vyslovených názorů
i pokud jde o jiné druhy kontroly. Další související námitky pak vycházejí z premisy,
že dokazování přesto bylo vedeno, avšak mimo ústní jednání. Jestliže však tento předpoklad
nebyl ve věci zjištění, nemohou mít již proto místo námitky o tom, že se stěžovatel nevzdal práva
účasti při takovém provádění důkazu, či o tom nebyl informován.
[108] Nelze považovat za důvodné rovněž námitky týkající se specifikace skutků
v provostupňovém rozhodnutí. Krajský soud přehledně vyložil (strany 42 - 43), že jakkoli by bylo
vhodnější specifikovat jednotlivé smlouvy vedle jejich čísla rovněž jejich účastníky, přesto
se nejedná o vadu, v důsledku které by vznikla pochybnost, za jaké jednání byl stěžovatel
postižen. Vedle čísla smlouvy, které by mělo být jedinečné, jsou to ostatně též její parametry,
které byly ve výroku zmíněny a jejichž nesprávné uvedení bylo stěžovateli vytčeno. Tomuto
názoru nelze než přisvědčit. Postupem krajského soudu nedošlo k popření závěrů vyjádřených
v rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, neboť skutek byl
popsán dostatečně tak, aby nemohl být zaměněn s jiným a rovněž je z výroku prvostupňového
jednání zřejmé, za co byl stěžovatel postižen. Rovněž jistá nedůslednost při specifikaci vytčeného
jednání, kdy není přesně citováno znění právní normy (věřitel poskytne spotřebiteli, resp. věřitel
uvedl či neuvedl), nevedla podle krajského soudu k dotčení subjektivních veřejných práv
stěžovatele. Skutečně nelze tvrdit, že byl stěžovatel postižen za jednání, které není správním
deliktem, jen proto, že správní orgán nezvolil při specifikaci skutku výhradně terminologii užitou
v právní normě. Stejně tak nelze rozsudek shledat nezákonným pro vypořádání s námitkou
týkající se užití spojení „úhrnná pokuta“. I zde lze přisvědčit krajskému soudu, že tím byl toliko
zdůrazněn fakt, že byla při ukládání sankce zohledněna zásada absorpce. Konečně správné je
rovněž tvrzení krajského soudu, že požadavek stěžovatele na zamítnutí odvolání v potvrzující
části prvostupňového rozhodnutí nemá oporu v právní úpravě. Žalovaný totiž prvostupňové
rozhodnutí v části změnil a ve zbytku jej potvrdil. To odpovídá §90 odst. 5 správního řádu.
[109] Nelze konečně dovodit zmatečnost vedení správního spisu pouze z toho, že správní
orgán nezmínil v rozhodnutí ve věci samé všechny listiny, které tvoří správní spis. I když tvoří
dokumenty, které se vztahují k dané věci, správní spis, neznamená to, že rozhodnutí ve věci trpí
jakýmkoli deficitem jen proto, že nejsou všechny zmíněny v odůvodnění rozhodnutí. Lze jistě
předpokládat, že součástí spisu mohou být i dokumenty, které se bezpochyby k věci vztahují,
neobsahují však žádnou skutečnost, kterou by bylo nezbytné výslovně zdůraznit při argumentaci
na podporu výsledku, k němuž správní orgán dospěl. Jen z toho skutečně nelze usuzovat
na zmatečné vedení správního spisu, tím spíše, že tato argumentace není podpořena konkrétním
konstatováním o obsahu listiny svědčící stěžovateli, která není v rozhodnutí zmíněna. Ani tehdy
by však patrně nešlo o zmatečné vedení soudního spisu, ale o věcnou správnost vydaného
rozhodnutí.
[110] Rovněž je třeba přisvědčit vyčerpávajícímu odůvodnění krajského soudu stran tvrzeného
porušení zásady dvojinstančnosti. Ta podle stěžovatele spočívá v metodickém vedení
podřízených útvarů, v důsledku čehož je zřejmá předem daná bezúspěšnost podaných odvolání.
Tak tomu však není. Krajský soud správně zdůraznil, že principem dvojinstančního správního
řízení je umožnit odvolateli, aby se k jeho odvolacím námitkám orgány státní správy vyjádřily
a případně k nim revokovaly či změnily prvostupňové rozhodnutí. Nelze porušení zásady
dvojinstančnosti shledávat pouze v tom, že správní orgány ve vztahu vzájemné nadřízenosti
sdílejí aktuální informace a postupují ve vzájemné součinnosti.
[111] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[112] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2018
Mgr. David Hipšr
předseda senátu