ECLI:CZ:NSS:2018:7.AZS.132.2018:25
sp. zn. 7 Azs 132/2018 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: L. B., zastoupena
Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem třída Míru 92, Pardubice, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích ze dne 7. 3. 2018, č. j. 52 A 56/2017 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobkyně podala k Ministerstvu vnitra (dále též „správní orgán I. stupně“) žádost
o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky
za účelem společného soužití rodiny (§44a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, dále též „zákon o pobytu cizinců“).
[2] Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 22. 6. 2016, č. j. OAM-815-34/DP-2015
(dále též „prvoinstanční rozhodnutí“), byla žádost podle §44a odst. 4 ve spojení s §46a odst. 2
písm. f) a e) zákona o pobytu cizinců zamítnuta.
[3] Žalobkyně napadla prvoinstanční rozhodnutí odvoláním. Žalovaná rozhodnutím ze dne
1. 6. 2017, č. j. MV-108234-/SO-2016, odvolání zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila.
II.
[4] Rozhodnutí o odvolání napadla žalobkyně žalobou, o které rozhodl krajský soud shora
označeným rozsudkem. Krajský soud přisvědčil správním orgánům, že žalobkyně nepředložila
v řízení před správním orgánem I. stupně, a to ani na opakovanou výzvu, všechny požadované
podklady, na základě kterých by bylo možno vydat rozhodnutí o prodloužení pobytu
(nepředložila doklad o zajištění prostředků k dlouhodobému pobytu na území ČR, který
by osvědčil, že žalobkyně má se svým manželem zajištěn minimální úhrnný měsíční příjem).
Pokud pak žalobkyně až v odvolacím řízení předložila kopii dokladu o příjmu manžela,
konstatoval krajský soud, že k tomuto dokladu nemusela žalovaná přihlédnout z důvodu
koncentrace řízení (§82 odst. 4 správního řádu). Krajský soud nepřisvědčil ani námitce
o nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně. Žalobkyně v odvolání
nebrojila proti závěrům správního orgánu I. stupně, který se přiměřeností uvedeného rozhodnutí
řádně zabýval. Ani na základě tvrzení uvedených v žalobě nelze dovozovat nepřiměřenost zásahu.
Z uvedených důvodů krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.
III.
[5] Proti rekapitulovanému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále
též „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Podle
stěžovatelky se v daném řízení neuplatní zásada koncentrace řízení (§82 odst. 4 správního řádu).
Krajský soud věc nesprávně právně posoudil. Dále došlo k nesprávnému posouzení právní
otázky přiměřenosti zásahu do soukromého života stěžovatelky. Z úřední činnosti správního
orgánu I. stupně a z úřední databáze je zřejmé, že stěžovatelka žije v České republice s manželem,
v domovské zemi nemají na rozdíl od České republiky žádné zázemí. Pokud by měli z území
České republiky vycestovat, dostali by se do neřešitelné životní situace. S ohledem na uvedené
důvody stěžovatelka navrhla zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
IV.
[6] Žalovaná podala ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém se ztotožnila s rozsudkem
krajského soudu. Navrhla kasační stížnost zamítnout.
V.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Stěžovatelka v kasační stížnosti primárně namítala, že v daném řízení se neuplatní
koncentrační zásada (§82 odst. 4 správního řádu). Podle tohoto ustanovení [k] novým skutečnostem
a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne
jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve.
[10] Možností aplikace koncentrační zásady v řízení ve věci prodloužení doby platnosti
povolení k pobytu na území České republiky se již Nejvyšší správní soud zabýval
např. v rozsudku ze dne 19. 1. 2017, č. j. 10 Azs 206/2016 - 48, a shledal, že se v daném řízení
tato zásada uplatní. Mj. uvedl: „Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že zásada koncentrace řízení není
neomezená. V určitých typech řízení je prolomena zásadami uvedenými zejména v §2 a §3 správního řádu.
Typicky se jedná o řízení o přestupcích a správních deliktech (srov. rozsudky NSS ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 As
96/2008-115, č. 1856/2009 Sb. NSS, a ze dne 27. 11. 2012, čj. 1 As 136/2012-23, č. 2786/2013 Sb.
NSS, bod 14). Koncentrační zásada se neuplatní obecně též v řízeních, v nichž má být z moci úřední uložena
povinnost (srov. rozsudek NSS ze dne 7. 4. 2011, čj. 5 As 7/2011-48, č. 2412/2011 Sb. NSS). (…)
Výjimka z uplatnění zásady koncentrace řízení se ovšem v nynějším případě (odvolací řízení ve věci
neprodloužení povolení k pobytu – poznámka soudu) nemůže uplatnit. Řízení se vede o žádosti
stěžovatelky, tedy nebylo zahajováno z moci úřední. Nebylo rozhodováno o uložení povinnosti ani o otázce
správního trestání. Krajský soud správně poukázal na rozhodnutí NSS, ze kterého vyplývá, že v řízeních o
žádosti je zásada koncentrace řízení zcela namístě (rozsudek NSS ze dne 4. 11. 2009, čj. 2 As 17/2009-60,
dále srov. např. rozsudky NSS cit. v předchozím bodě). K uplatňování této zásady běžně dochází též v pobytových
věcech cizinců a nepřipouštějí se zde žádné odchylky (viz např. rozsudky NSS ze dne 4. 11. 2015, čj. 3 Azs
162/2015-43, ze dne 3. 3. 2016, čj. 10 Azs 95/2015-36, bod 12, nebo ze dne 29. 8. 2016, čj. 7 Azs
99/2016-36, bod 25). NSS uzavírá, že zásada koncentrace řízení se vztahuje také na nyní projednávanou věc.
(…) NSS se plně ztotožňuje se závěry krajského soudu, že v souladu s §82 odst. 4 správního řádu stěžovatelka
neuvedla žádné relevantní důvody, které by objasnily, proč nemohla doklady předložit již v řízení I. stupně.
Ministerstvo poprvé upozornilo stěžovatelku na skutečnost, že žádost trpí podstatnými vadami, pro které
lze řízení zastavit, výzvou ze dne 26. 10. 2011. Na totéž ministerstvo opětovně poukázalo ve vyrozumění ze dne
17. 6. 2013. Stěžovatelka přesto potřebné doklady v řízení I. stupně nedoložila. (…) S ohledem na vše výše
uvedené lze proto uzavřít, že žalovaná byla oprávněna aplikovat zásadu koncentrace řízení a krajský soud
tuto námitku posoudil zcela správně.“ (důraz přidán).
[11] Výše uvedené závěry lze plně vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Stěžovatelce byla
dána v řízení před správním orgánem I. stupně opakovaně možnost doložit mj. úhrnný měsíční
příjem ve smyslu §42b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Z podkladů předložených
stěžovatelkou však nevyplývalo překročení minimálního úhrnného měsíčního příjmu. Teprve
v odvolacím řízení, ve kterém se uplatňuje zásada koncentrace (viz rozsudek ze dne 19. 1. 2017,
č. j. 10 Azs 206/2016 - 48), pak předložila nový podklad (potvrzení o tom, že manžel
stěžovatelky vykonával další práci na základě sjednané dohody o provedení práce), kterým hodlala
doložit překročení minimálního úhrnného měsíčního příjmu. S ohledem na shora uvedenou
zásadu koncentrace řízení nebyla žalovaná povinna takový (nový, v prvoinstančním řízení
nepředložený) podklad zohlednit. V souladu s tímto závěrem posoudil krajský soud související
žalobní námitku stěžovatelky. Ostatně stěžovatelka v kasační stížnosti ani nepředkládá právní
argumentaci, proč by uvedená zásada neměla v daném řízení platit. Pouze obecně namítá,
že argumentace krajského soudu stran koncentrační zásady je nesprávná. Jak již však bylo
výše uvedeno, judikatura Nejvyššího správního soudu dospívá k jednoznačnému závěru,
že i v odvolacím řízení proti rozhodnutí o neprodloužení povolení k pobytu se koncentrační
zásada uplatní. Nutno dodat, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah
a kvalita kasační stížnosti v podstatě předurčují obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Je-li tedy
kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu,
ale i obsah rozsudku soudu. Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele.
Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta.
K tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011
- 95, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99,
ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60,
a usnesení rozšířeného senátu téhož soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78.
[12] Stěžovatelka dále obecně brojila proti posouzení právní otázky přiměřenosti zásahu
do soukromého a rodinného života. Zdejší soud poukazuje k takovým obecným námitkám
na výše uvedené a dodává, že ze správního spisu vyplývá, že správní orgán I. stupně se podrobně
zabýval otázkou přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života (viz str. 4 a 5
prvoinstančního rozhodnutí), stěžovatelka přitom jeho závěry v odvolacím řízení nikterak
relevantně nezpochybnila. V žalobě pak pouze obecně uvedla, že v domovské zemi nemají
s manželem žádné zázemí, manžel má v České republice práci, chtějí si založit rodinu.
[13] Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem krajského soudu, že z uvedených tvrzení nelze
dovozovat nepřiměřenost zásahu. Stěžovatelka netvrdila žádnou zásadní skutečnost, pro kterou
by s manželem nemohli společný život realizovat v domovské zemi, resp. z jakého důvodu
by se i manžel stěžovatelky nemohl vrátit do země původu. Takovou skutečností nemohou
být obtíže spojené s hledáním bydlení či práce. Podrobněji odkazuje soud z hlediska zásahu
do soukromého a rodinného života na rozhodnutí správního orgánu a rozsudek krajského soudu,
se kterými se plně ztotožňuje. Nutno dodat, že vzniklou situaci zavinila stěžovatelka, která i přes
opakované výzvy nedoložila splnění všech podmínek nutných pro vydání rozhodnutí
o prodloužení pobytu. Přehlédnout nelze ani její celkový přístup v daném řízení (nereagování
na výzvy správního orgánu, nečinnost atp.).
[14] Pokud pak stěžovatelka v kasační stížnosti uváděla, že svá kasační tvrzení doplní v dalším
podání, které učiní nejpozději ve lhůtě podle §106 odst. 3 s. ř. s., konstatuje soud, že v uvedené
lhůtě žádnou konkretizaci nepředložila. Stěžovatelce byl nadto dán další dostatečný časový
prostor pro doplnění kasační stížnosti. Ani přesto však stěžovatelka žádné doplnění před
vydáním rozsudku soudu nedoručila. S ohledem na uvedenou dispoziční zásadu se proto soud
mohl zabývat pouze shora uvedenými námitkami, kterým nepřisvědčil.
[15] Z výše uvedených důvodů není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud
podle ust. §110 odst. 1 poslední věta s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
[16] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 7. června 2018
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu