ECLI:CZ:NSS:2018:8.AS.20.2018:44
sp. zn. 8 As 20/2018-44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: M. K.,
zast. Mgr. Petrem Miketou, advokátem, se sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1,
Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2017, čj. MPSV-2017/202267-923,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
3. 1. 2018, čj. 19 Ad 46/2017-41,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 1. 2018, čj. 19 Ad 46/2017-41,
se ve výroku II. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu
v Ostravě k dalšímu řízení.
II. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Petru Miketovi, advokátovi,
se p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 3 146 Kč, která mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Předmětem správního řízení bylo přiznání dávky pomoci v hmotné nouzi – doplatku
na bydlení. Žalovaný shora specifikovaným rozhodnutím zamítl odvolání proti rozhodnutí Úřadu
práce České republiky – krajské pobočky v Ostravě, kterým nebyl žalobkyni přiznán doplatek
na bydlení, a odvoláním napadené rozhodnutí potvrdil.
[2] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou spojila s žádostí o osvobození
od soudních poplatků a s návrhem na ustanovení zástupce. Krajský soud I. výrokem v záhlaví
uvedeného usnesení přiznal žalobkyni plné osvobození od soudních poplatků a II. výrokem
téhož usnesení zamítl návrh žalobkyně na ustanovení zástupce z řad advokátů. V odůvodnění
krajský soud uvedl, že z obsahu žaloby je zjevné, že se žalobkyně orientuje v právních předpisech,
zná svá práva a také je uplatňuje. Žaloba je dostatečně odborně napsána, je vnitřně
systematizována a obsahuje veškeré podstatné formální i materiální náležitosti. Krajský soud také
přihlédl k tomu, že žalobkyně v obdobných věcech průběžně podává žaloby, neměl proto
pochybnosti o znalostech žalobkyně.
II. Kasační stížnost
[3] Proti usnesení krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost.
[4] Stěžovatelka zpochybnila závěr krajského soudu, podle kterého je schopna dostatečné
orientace v právních záležitostech způsobem potřebným pro ochranu svých zájmů. Stěžovatelce
pro její majetkové poměry a složitou sociální situaci často pomáhají advokáti, kteří tuto činnost
vykonávají zdarma. Pouze ze stěžovatelčina podání nelze učinit jednoznačný úsudek o tom, zda
je sama schopna účinně uplatňovat své oprávněné zájmy, její vyjádření je potřeba hodnotit
komplexněji, než jak to učinil krajský soud. Stěžovatelka připomněla, že v minulosti byla
opakovaně posuzována její svéprávnost, přičemž závěry posudků prokázaly, že není zcela zdravá,
byť zatím nebyla omezena ve svéprávnosti. Na podporu tohoto tvrzení předložila znalecký
posudek z oboru psychiatrie. Stěžovatelka uzavřela, že ustanovení zástupce pro ni nemusí
v konečném důsledku znamenat úspěch ve věci, nicméně bez právní pomoci není schopna uvést
skutečnosti, které mohou být pro rozhodnutí významné.
[5] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud II. výrok usnesení krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadené usnesení krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
Co do posouzení merita kasační stížnosti vyšel z úvah vyjádřených Nejvyšším správním soudem
v podobné stěžovatelčině věci rozsudkem ze dne 4. 1. 2018, čj. 2 As 327/2017-82.
[7] Podle §35 odst. 9 s. ř. s. lze účastníku řízení ustanovit zástupce tehdy, jestliže jsou
kumulativně splněny dvě podmínky: 1) jde o účastníka, u něhož jsou dány předpoklady pro
osvobození od soudních poplatků, a 2) jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů.
K naplnění druhé zákonné podmínky pro ustanovení zástupce pak Nejvyšší správní soud
konstatoval: „Advokát bude ustanoven zástupcem účastníka k ochraně jeho zájmů tehdy, jde-li o věc po stránce
skutkové nebo právní složitou, a jestliže potřeba ochrany práv účastníka v soudním řízení vyjde najevo,
např. z nekvalifikovaných podání účastníka, jímž se na soud obrací apod. Vzhledem k tomu, že největší nároky
po odborné stránce klade na účastníka řízení formulování samotného návrhu (žaloby), navíc v poměrně krátkém
časovém úseku, je právě obsahová a formální úroveň sepsané žaloby kritériem pro závěr soudu o potřebě ochrany
práv účastníka.“ (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 5. 2004, čj. 4 As 21/2004-64, ze dne 18. 1. 2006,
čj. 4 Azs 390/2005-98, nebo ze dne 4. 12. 2013, čj. 1 As 117/2013-17). Soud při rozhodování
o žádosti o ustanovení zástupce zvažuje, nakolik je stěžovatel sám způsobilý před soudem hájit
svá práva či zájmy. Přitom přihlíží k charakteru projednávané věci, k osobnostním poměrům
stěžovatele a k úrovni žaloby, případně dalších podání, z nichž lze dovodit úroveň povědomí
účastníka řízení o jeho právech v soudním řízení (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 5. 2015,
čj. 7 As 84/2015-14, nebo ze dne 30. 11. 2016, čj. 6 As 206/2016-31).
[8] V napadeném usnesení dospěl krajský soud k závěru, že není splněna druhá podmínka
nezbytnosti právního zastoupení. Nejvyšší správní soud má však za to, že v tomto konkrétním
případě není najisto postaveno, že stěžovatelka je schopna v řízení o žalobě proti napadenému
rozhodnutí svá práva samostatně a kvalifikovaně bránit. Stěžovatelka sice podala ke krajskému
soudu poměrně obsáhlou žalobu, neuvedla však žádné žalobní body, z nichž by bylo patrné,
z jakých důvodů považuje napadené rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné [srov. §71 odst. 1
písm. d) s. ř. s.]. Napadené rozhodnutí se týká přezkumu nepřiznání dávky pomoci v hmotné
nouzi – doplatku na bydlení. K nepřiznání doplatku na bydlení došlo z důvodu ukončení
platnosti nájemní smlouvy. Trvání nájemního vztahu však stěžovatelka dokládala potvrzením
ze dne 23. 11. 2016, které žalovaný nezohlednil, neboť z další spisové dokumentace mělo
vyplývat ukončení nájemního vztahu. Proti těmto závěrům stěžovatelka v žalobě nebrojila, pouze
uvedla, že předložila potvrzení, které její nájemní vztah dokládá. Jinou argumentaci směřující vůči
nezohlednění potvrzení či jiným závěrům v napadeném rozhodnutí žaloba neobsahuje, neboť
ve zbylé části stěžovatelka pouze shrnuje své sociální potíže a obtížnou majetkovou situaci.
Žalobu tak nelze považovat za dostatečně kvalifikovanou, obsahující nezbytné materiální
náležitosti, aby mohla být projednatelná. Rovněž složitost posuzované věci není marginální.
Krajský soud neodůvodnil, podle jakých kritérií složitost případu posuzoval a jak dospěl
ke svému závěru. Nejvyšší správní soud konstatuje, že z napadeného rozhodnutí nelze
na jednoduchost věci usuzovat. Po právní stránce se jedná o případ aplikace norem občanského
práva s výkladem smluvních ujednání nájemní smlouvy ve spojitosti s právem veřejným (otázka
zániku či trvání nájemního vztahu a vliv na dávku pomoci v hmotné nouzi). Jedná se proto
o komplikovanější právní problém (bez ohledu na to, zda se skutečně vede občanskoprávní řízení
o vyklizení předmětného nájemního bytu), k jehož řešení je nezbytné aplikovat více právních
předpisů, a stěžovatelka svým podáním neprokázala, že by byla schopna takto komplexního
právního uvažování. Současně se nejeví pravděpodobným, že by dokázala uvést skutkové
okolnosti, které jsou pro právní posouzení rozhodné.
[9] K dalším úvahám krajského soudu Nejvyšší správní soud uvádí, že průběžné podávání
žalob téhož účastníka samo o sobě není relevantní pro závěr o tom, zda je ustanovení zástupce
nezbytně třeba k ochraně práv účastníka řízení. Tuto okolnost by vzhledem k judikatuře
Nejvyššího správního soudu bylo možné zohlednit například v řízení, ve kterém by účastník
uplatňoval svá práva svévolně, resp. kdy by bylo možno bez pochybností konstatovat, že mu
nejde o vyřešení věci, ale usiluje pouze o vedení jakýchkoli soudních řízení bez zřetelného
důvodného zájmu na jejich výsledku (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 3. 2016, čj. 10 As 7/2016-17).
V posuzované věci však nelze bez pochybností přijmout závěr, že rozhodnutí o doplatku
na bydlení pro stěžovatelku není nijak podstatné a spor vede bez racionálního zájmu o jeho
výsledek. I pokud by krajský soud správně posoudil svévoli účastníka při vedení početné skupiny
jiných sporů, je nutno v každé věci zvlášť posuzovat, zda je tento znak naplněn, nelze
ho automaticky předjímat. Z napadeného usnesení krajského soudu nelze kupříkladu ani dovodit,
že by samotný počet sporů vedených stěžovatelkou znamenal, že se kvalita jejích podání zvyšuje,
resp. že v čase získala nezbytnou erudici pro to, aby byla schopna svá práva efektivně hájit
(krajský soud pouze obecně bez bližšího odůvodnění uvedl, že nemá pochybnosti o znalostech
stěžovatelky v dané problematice). Na závěr napadeného usnesení odkázal krajský soud
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2015, čj. 1 As 197/2015-19, ve kterém
byla kasační stížnost stěžovatelky proti neustanovení zástupce z řad advokátů zamítnuta.
Závěr tohoto rozsudku nelze zobecňovat. Stěžovatelka podala několik kasačních stížností proti
usnesením krajského soudu, kterými jí nebyl zástupce ustanoven, avšak s rozdílným výsledkem,
neboť Nejvyšší správní soud vždy posuzoval konkrétní okolnosti případu včetně kvality podané
žaloby.
[10] Nejvyšší správní soud shrnuje, že lze stěží nalézt jakýkoliv žalobní bod, jímž
by stěžovatelka konkrétním způsobem zpochybňovala závěr napadeného rozhodnutí. Rovněž
složitost věci není nízká a odkaz krajského soudu na jiná řízení je nedostatečný.
Ve světle těchto zjištění tak nemůže obstát názor, podle něhož je žaloba po obsahové
stránce dostatečná a stěžovatelka je schopna orientovat se v právních předpisech. Lze uzavřít,
že způsob, jakým krajský soud odůvodnil výrok napadeného usnesení o zamítnutí návrhu
stěžovatelky na ustanovení zástupce, je výsledkem nesprávného právního posouzení [§103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud se nezabýval zhoršeným psychickým zdravím
stěžovatelky ani neprovedl důkaz znaleckým posudkem, neboť pro posouzení nezbytnosti
právního zastoupení postačovaly výše uvedené důvody.
IV. Závěr a náklady řízení
[11] Krajský soud podle Nejvyššího správního soudu posoudil splnění podmínky uvedené
v §35 odst. 9 s. ř. s., tj. nezbytnost zastoupení stěžovatelky v řízení o žalobě, nesprávně. Nejvyšší
správní soud proto napadené usnesení v rozsahu jeho II. výroku zrušil a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). V něm bude krajský soud vázán právním
názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.) a znovu posoudí důvodnost
stěžovatelčina návrhu na ustanovení zástupce pro řízení o žalobě. Ustanovení Mgr. Petra
Mikety zástupcem stěžovatelky usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2018,
čj. 8 As 20/2018-23, bylo výslovně omezeno pouze na řízení o podané kasační stížnosti, pročež
zástupčí oprávnění tohoto advokáta končí právní mocí tohoto rozsudku. V rozhodnutí o věci
samé rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
[12] Podle §7 a §9 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), s přihlédnutím
k §11 odst. 1 písm. b) a d) citované vyhlášky, náleží ustanovenému zástupci odměna za dva
úkony právní služby (převzetí věci a doplnění kasační stížnosti) po 1 000 Kč. Podle ustanovení
§13 odst. 3 advokátního tarifu mu náleží i náhrada hotových výdajů za tyto dva úkony
po 300 Kč. Částka odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů tak činí 2 600 Kč. Nejvyšší
správní soud ověřil, že zástupce stěžovatelky je plátcem DPH, proto se odměna a náhrada
hotových výdajů zvyšuje o 21 % sazbu této daně. Celkem má zástupce stěžovatelky právo
na 3 146 Kč. Tato částka bude zástupci stěžovatelky vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 6. června 2018
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu