ECLI:CZ:NSS:2018:9.AS.349.2017:35
sp. zn. 9 As 349/2017 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: P.K., zast.
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 4. 2016, č. j. KUOK 37406/2016, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. 8. 2017, č.
j. 72 A 14/2016 - 37,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. 8. 2017,
č. j. 72 A 14/2016 - 37, se zru š u j e.
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 20. 4. 2016, č. j. KUOK
37406/2016, se zrušuje a v ě c se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 20 342 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jaroslava Topola, advokáta
se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Šumperk (dále jen „městský úřad“) ze dne 12. 2. 2016,
č. j. MUSP 13456/2016, byl žalobce (dále jen „stěžovatel“) uznán vinným ze spáchání přestupku
dle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním
provozu“). Přestupku se měl dopustit z nedbalosti tím, že dne 8. 9. 2015 ve 14.55 hodin v obci
Hanušovice po ulici Údolní řídil motorové vozidlo Peugeot, RZ X, a nerespektoval přenosné
dopravní značení B1 „Zákaz vjezdu všech vozidel“. Tímto jednáním porušil §4 písm. c) zákona o
silničním provozu, za což mu byla uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a dále povinnost náhrady
nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Žalovaný rozhodnutím uvedeným v záhlaví zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí
městského úřadu uvedenému v předchozím odstavci a toto rozhodnutí potvrdil.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil stěžovatel žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě –
pobočka v Olomouci (dále také „krajský soud“) zamítl jako nedůvodnou. Konstatoval, že závěr
o spáchání výše uvedeného přestupku vyplývá z oznámení o přestupku ze dne 8. 9. 2015, ze tří
fotografií z téhož dne, z úředního záznamu ze dne 15. 9. 2015, ze svědeckých výpovědí
městských strážníků, z map, do kterých oba strážníci zakreslili stanoviště hlídky a místo
dopravního značení, a dále z mapy, kam městský úřad vyznačil umístění dopravního značení
a úsek jeho platnosti. Všechny tyto důkazy tvoří ucelený řetězec, jsou ve vzájemném souladu
a svědčí o tom, že stěžovatel se přestupku dopustil.
[4] Tvrzení stěžovatele, že vyjel od domu č. p. X, a tudíž neminul dopravní značení zákazu
vjezdu, nebylo v řízení prokázáno. Stěžovatel ho uplatnil až v odvolání. Na místě kontroly
strážníkům nic takového neuvedl on sám, ani žádný ze spolujezdců, a proto se jeví jako
nevěrohodné. Toto tvrzení je také vyvráceno svědeckými výpověďmi strážníků, kteří uvedli,
že vjel do zákazu vjezdu. Současně krajský soud upozornil na to, že stěžovatel byl stavěn hlídkou
u domu č. p. X. Od tohoto domu je k dopravní značce B1 (zákaz vjezdu všech vozidel) dle
přiložených map k protokolu o ústním projednání přestupku, mapy odboru dopravy a fotografie
zákazové značky B1, vzdálenost asi 180 m. Shodně se správními orgány pak dospěl k závěru,
že strážníci měli stěžovatele na dohled, a proto nemohl vjet do úseku platnosti dopravní značky
B1 od domu č. p. X (stěžovatel však uváděl, že vyjel od domu č. p. X, nikoli od domu č. p. X –
pozn. soudu), navíc tento dům byl poblíž hlídky a podle fotografie č. 3 není k domu žádný vjezd.
[5] Stejně tak se neztotožnil s tím, že důvody pro uložení sankce za spáchaný přestupek jsou
nepřezkoumatelné a že městský úřad vycházel při závěru o vědomé nedbalosti z reprodukované
výpovědi strážníka, která je nepřípustná. Strážník uvedl, že stěžovatel si podle svého vyjádření při
silniční kontrole dopravního značení všiml. Soud poukázal na to, že uvedená skutková zjištění
městský úřad učinil především ze svědecké výpovědi strážníka Ing. Č., nikoli pouze z úředního
záznamu, se kterým jen svědeckou výpověď porovnal, a zjistil jejich vzájemný soulad.
[6] Nepovažoval za důvodnou ani žalobní námitku, že výrok rozhodnutí městského úřadu
je nesrozumitelný pro nedostatečnou specifikaci místa přestupku. Krajský soud poukázal
na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která se touto otázkou zabývala (např. rozsudky
ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 – 39, nebo ze dne 21. 12. 2016, č. j. 1 As 248/2016 - 31).
Připomněl, že podle oznámení o přestupku se tento stal v ulici Údolní v Hanušovicích v úseku
platnosti dopravního značení svislého B1 (zákaz vjezdu všech vozidel). Přestupek stěžovatele byl
zjištěn tak, že ho strážníci při jeho spáchání viděli, bezprostředně poté zastavili a oznámili
mu jeho spáchání vedle místa, kde k němu došlo. Mezi dopravním značením a hlídkou strážníků
byla vzdálenost spíše v desítkách metrů, jak se podává mj. z map přiložených k protokolu
a z mapy odboru dopravy, které byly užity jako důkazy a podklady meritorního rozhodnutí
městského úřadu. Žalobce si proto byl dobře vědom, jaké bylo místo spáchání přestupku.
II. Obsah kasační stížnosti
[7] Stěžovatel brojí kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku z důvodů, které lze
podřadit pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Navrhuje jeho zrušení a vrácení věci krajskému
soudu k dalšímu řízení.
[8] Uplatňuje kasační námitky, které označil třemi rubrikami: nedostatečně zjištěný skutkový
stav, nedostatečné zdůvodnění výše sankce a nestanovení místa přestupku.
[9] Namítá, že již ve správním řízení tvrdil, že se uvedeného přestupku nedopustil. Vyjížděl
totiž od domu (č. p. X), který se nacházel v úseku platnosti dopravní značky označující zákaz
vjezdu všech vozidel, a proto kolem této dopravní značky neprojel. Jeho tvrzení nebylo správními
orgány vyvráceno. Z oznámení o přestupku a úředního záznamu vyplývá pouze to, že jel úsekem
komunikace, který byl označen touto dopravní značkou. Obsáhle reaguje na hodnocení důkazů
ze strany krajského soudu. Fotografie zachycují toliko stojící vozidlo v době kontroly a umístění
dopravního značení, proto prokazují pouze skutečnosti, o nichž není sporu (že úsek byl vskutku
označen dopravní značkou B1 a že částí tohoto úseku jel a byl následně zastaven policisty).
Ani mapy založené ve správním spise tvrzení stěžovatele nevyvrací. Je v nich pouze zakresleno
stanoviště policistů a pozice dopravní značky. To samé platí o výpovědích policistů, kteří
se nezmiňují o tom, odkud stěžovatel do úseku označeného dopravní značkou B1 vjel, resp.
zda tuto dopravní značku minul. Je podstatné, že policisté neměli začátek úseku označeného
dopravní značkou B1 v dohledu, což navrhl prokázat zejména fotografií výhledu z místa jejich
stanoviště. Tento důkaz však žalovaný neprovedl. Z výše uvedeného je patrné, že stěžovatel
poskytl rozumné vysvětlení skutkového stavu, které nebylo vyvráceno.
[10] Správní orgány mu uložily sankci v neadekvátní výši a úvahy o ní vedly mimo zákonné
intence. Přihlédly totiž ke třem „přitěžujícím“ okolnostem, avšak ani jedna z nich ve skutečnosti
přitěžující není. První z nich je údajné spáchání přestupku z vědomé nedbalosti, k čemuž správní
orgány dospěly na základě „reprodukované výpovědi“ policistů (tj. policisté vypověděli o tom,
co údajně stěžovatel říkal při provedené silniční kontrole – pozn. soudu), podle níž věděl
o umístění dopravní značky B1. Tato výpověď je však nepřípustná.
[11] Druhou přitěžující okolností byla jeho údajná nespolupráce se správními orgány, které
se ve skutečnosti nedopustil. Krajský soud konstatoval, že samotná pasivita stěžovatele v řízení
i před ním nebyla užita k jeho tíži, avšak odmítl-li podepsat oznámení o přestupku a vyjádřit
se k němu, jde o nespolupráci, jelikož „odmítnutí podpisu nebylo důvodné“. Dle názoru
stěžovatele však takový postup není výrazem „nespolupráce“, ale pouze využitím jeho procesních
práv.
[12] K žalobní námitce ohledně třetí přitěžující okolnosti se krajský soud nevyjádřil vůbec,
jeho rozsudek je proto nepřezkoumatelný. Stěžovatel totiž namítal, že je nepřípustné, aby správní
orgán přihlížel k záznamům v evidenční kartě řidiče za přestupky, jejichž odsouzení již bylo
zahlazeno (analogicky se užije trestněprávní úprava). To samé platí o polehčujících okolnostech,
jichž se stěžovatel dovolával, avšak nevyjádřil se k nim ani žalovaný, ani krajský soud
(v odvolacím řízení stěžovatel jako polehčující okolnost uvedl, že nedošlo k žádnému škodlivému
následku, bezprostředně neohrozil žádného účastníka silničního provozu a je v tíživé finanční
situaci – pozn. soudu).
[13] Dále uvádí, že krajský soud de facto nahradil úvahu správních orgánů o výši sankce
za spáchaný přestupek, ačkoli mu pouze příslušelo hodnotit, zda správní orgány při ukládání
sankce nevybočily z mezí stanovených zákonem.
[14] Nakonec uvádí, že místo protiprávního jednání bylo ve výroku rozhodnutí o spáchaném
přestupku vymezeno neurčitě (tj. obec Hanušovice, ulice Údolní). V celé délce ulice Údolní totiž
jízda protiprávní nebyla (dopravní značka B1 byla umístěna jen v části této ulice) a navíc
je sporné, v jaké části ulice Údolní stěžovatel skutečně jel. Tyto skutečnosti mají zásadní vliv
na trestnost jeho jednání. Krajský soud otázku dostatečnosti vymezení místa protiprávního
jednání ve výroku rozhodnutí posoudil nesprávně, neboť nezhodnotil specifika posuzované věci,
ve které je přesná specifikace místa spáchaného přestupku zcela zásadní.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Důvodnost kasační stížnosti soud
posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené
rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[16] Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností. Nepřezkoumatelnost
rozhodnutí je vadou rozhodnutí, ke které jsou správní soudy povinny přihlížet i bez námitky, tedy
z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[17] Nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou zejména taková rozhodnutí, u nichž není
z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek
a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52). Soudy však nemají povinnost
reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat
se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19).
[18] Krajský soud se k žalobní námitce, že důvody pro uložení sankce za spáchaný přestupek
jsou nepřezkoumatelné, vyjádřil následovně. Ve čtyřech odstavcích odůvodnění napadeného
rozsudku uvedl, že městský úřad své úvahy podrobně popsal. Zabýval se otázkou vědomé
nedbalosti (viz odst. [5] tohoto rozsudku) a nespolupráce stěžovatele se správními orgány,
což jsou okolnosti, které byly zohledněny při stanovení výše sankce. Uvedl, že samotná pasivita
stěžovatele nebyla užita k jeho tíži.
[19] Krajský soud však výslovně nevypořádal námitku související s polehčujícími okolnostmi
a námitku, že není přípustné, aby bylo při stanovení výše sankce přihlédnuto k záznamům
za přestupky, jejichž odsouzení již bylo zahlazeno. V obecnosti pouze uvedl, že volba výše sankce
v polovině zákonné sazby odpovídá osobě stěžovatele a okolnostem věci. K těmto námitkám
se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevyjádřil vůbec a omezil se jen na konstatování,
že stěžovatel mohl tvrzení uvedená v odvolání uplatnit již před městským úřadem. Ač není vždy
nutné, aby krajský soud na všechny dílčí otázky výslovně reagoval, v daném případě jejich
výslovné nevypořádání zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, jelikož stěžovatel
na uvedené námitky neobdržel odpověď v soudním, ani ve správním řízení.
[20] Nejvyšší správní soud dále spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku i v jiném
pochybení. Krajský soud v odstavci 31 reagoval na tvrzení stěžovatele, že vyjel na komunikaci
od domu č. p. 99 (a tedy neminul značku B1)
takto:„Tvrzení žalobce, že vyjel od domu č. p. X,
je vyvráceno svědeckými výpověďmi strážníků. Oba strážníci vypověděli, že žalobce vjel do zákazu vjezdu. Tvrzení
žalobce, že vyjel od domu č. p. X, zůstalo v řízení osamoceno a nebylo nikterak prokázáno, ba nebyl ani navržen
žádný důkaz k jeho prokázání. Navíc toto tvrzení uvedl žalobce až v odvolání. Na místě kontroly strážníkům
nic takového neuvedl, ani to neuvedl žádný ze spolujezdců. Toto žalobcovo tvrzení se tedy skutečně jeví jako zcela
nevěrohodné. Podle výpovědi strážníka Ing. Č. byl žalobce stavěn hlídkou u domu č. p. X. Od tohoto domu dle
přiložených map k protokolu o ústním projednání přestupku, mapy odboru dopravy a fotografie zákazové značky
byla ke značce B1 vzdálenost asi 180 m. Soud se shoduje se správními orgány v závěru, že strážníci měli žalobce
na dohled, a proto nemohl vjet do úseku platnosti dopravní značky B1 od domu č. p. X, když tento dům byl
poblíž hlídky a podle fotografie č. 3 není k domu žádný vjezd.“
[21] Z poslední věty citované pasáže napadeného rozsudku plyne, že krajský soud měl za to,
že stěžovatel nemohl vjet do úseku platnosti dopravní značky B1 od domu č. p. X, jelikož tento
dům byl poblíž hlídky a podle fotografie č. 3 není k domu žádný vjezd. Stěžovatel však v průběhu
odvolacího řízení i řízení před krajským soudem konzistentně tvrdil, že do ulice Údolní vjel
od domu č. p. X (tedy nikoli od domu č. p. X). Navíc dům č. p. X na žádné z fotografií zachycen
není. Jediný snímek domu č. 99 (z Google StreetView) je obsažen pouze v doplnění odvolání ve
správním spise; tento důkaz však žalovaný nepřipustil.
[22] Z výše uvedeného je patrné, že krajský soud posuzoval věc v rozporu se žalobním
tvrzením (tj. ve vztahu k jinému domu, resp. k jinému místu vjezdu na pozemní komunikaci).
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, platí,
že „[z]a rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze považovat zejména… rozhodnutí zkoumající
správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného
přezkumu mimo rámec žalobních námitek).“ Současně se nejedná o pouhou chybu v psaní, která
by neměla pro zákonnost napadeného rozsudku žádné následky. Kdyby totiž krajský soud uvedl
chybně jen číslo popisné domu, bylo by možné nad chybou v psaní uvažovat. Z odůvodnění
napadeného rozsudku však plyne, že krajský soud zaměnil nejen číslo popisné, ale měl zřejmě
v určitý okamžik za to, že stěžovatel staví svoji obranu na tom, že vyjel skutečně od domu č. p. X.
To je však v rozporu s druhou větou citované pasáže odůvodnění, v níž krajský soud (ve shodě se
stěžovatelovým tvrzením) naopak uvedl, že stěžovatel měl vyjet od domu č. p. X.
[23] Nejvyšší správní soud vážil, zda uvedená nepřezkoumatelnost rozhodnutí v daném
případě brání posouzení dalších kasačních námitek. Dospěl k závěru, že tomu tak není. Zabýval
se proto námitkou nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Stěžovatel tvrdí, že vyjížděl
od domu č. p. 99, který se nacházel v úseku platnosti dopravní značky označující zákaz vjezdu
všech vozidel, a proto kolem této dopravní značky neprojel. Krajskému soudu je třeba přisvědčit
v tom, že na místě kontroly toto neuvedl ani stěžovatel, ani žádný z jeho spolucestujících. Jelikož
s tímto tvrzením přišel teprve v odvolání, může se skutečně jevit jako méně věrohodné.
[24] Pochybení krajského soudu je však dáno tím, že vyhodnotil, že tvrzení stěžovatele,
že vyjížděl z domu č. p. X, je vyvráceno svědeckými výpověďmi strážníků, kteří uvedli, že „vjel“
do zákazu vjezdu. Stěžovateli je naopak třeba přisvědčit, že na část komunikace, kde platil zákaz
vjezdu, by „vjel“, i kdyby jeho skutková verze byla pravdivá, tedy kdyby vyjížděl od domu č. p. X.
Jeho tvrzení nemůže být vyvráceno ani tím, že byl strážníky kontrolován u domu č. p. X, od
něhož k dopravní značce B1 činí vzdálenost asi 180 m (viz ve správním spise založené mapy
k protokolu o ústním projednání přestupku, mapy odboru dopravy a fotografie zákazové značky
B1), a proto ho museli mít strážníci na dohled. Ze zmiňovaných podkladů není zřejmé, zda měli
strážníci výhled na celou délku komunikace označené dopravní značkou B1 či jen na její část.
Navíc ve svých výpovědích neuvedli, že by stěžovatele viděli projíždět v místě, kde byla uvedená
značka.
[25] Soud shledal důvodnou také posledně uvedenou námitku stěžovatele. Ten namítal,
že místo přestupku nebylo v rozhodnutí městského úřadu dostatečně specifikováno, protože celá
ulice Údolní nebyla označena značkou B1. Výrok v relevantní části uvádí, že přestupek spáchal
dne 8. 9. 2015, ve 14.55 hodin, v obci Hanušovice na ulici Údolní.
[26] Smyslem přesného vymezení skutku ve výroku rozhodnutí je, aby sankcionované jednání
nebylo zaměnitelné s jiným jednáním. Proto v rozhodnutí, jímž je pachatel trestán za spáchaný
přestupek, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen.
[27] Při posuzování této námitky vycházel Nejvyšší správní soud ze své judikatury,
v níž se otázkou náležitostí vymezení místa spáchání přestupku ve výroku správního rozhodnutí
opakovaně zabýval. Například v rozsudku ze dne 16. 7. 2015, č. j. 4 As 63/2015 - 52, konstatoval,
že posouzení, zda je „[m]ísto spáchání přestupku ve výroku dostatečně konkrétní, je otázkou posouzení
okolností každého jednotlivého případu, přičemž závěry vyslovené v rozsudcích správních soudů nelze prezentovat
odtrženě od kontextu případů, které byly těmito soudy rozhodovány.“ V témže rozsudku dále uvedl: „Při
posuzování konkrétního případu je podstatné posoudit, zda je přesné určení místa rozhodné pro posouzení toho,
zda došlo ke spáchání přestupku.“ Vždy je třeba přihlédnout k velikosti obce, složitosti dopravní
situace a také k tomu, zda je přesné určení místa přestupku rozhodné pro posouzení toho,
zda ke spáchání přestupku došlo.
[28] V projednávaném případě požadavky judikatury na vymezení místa spáchání
skutku ve výroku splněny nebyly. Ulice Údolní vede přes značnou část malého města
Hanušovice. Z mapy založené ve správním spise na č. l. 12 plyne, že zákaz vjezdu platil ve dvou
úsecích ulice Údolní, zatímco jinak v této ulici zákaz neplatil. Ačkoli stěžovatel nepopírá, že byl
zastaven hlídkou u domu č. p. 181, sporné zůstává to, v jaké části ulice Údolní skutečně jel a jestli
minul dopravní značku B1. Z tohoto důvodu je přesnější specifikace místa spáchání přestupku
nezbytná. Krajský soud tuto otázku posoudil nesprávně, jelikož uvedl, že podle oznámení
o přestupku se tento stal v ulici Údolní v Hanušovicích „v úseku platnosti dopravního značení
svislého B1 (zákaz vjezdu všech vozidel)“, což je dostatečné. Za daných okolností musí být
určení místa spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí (srov. např. usnesení rozšířeného senátu
ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, publ. pod č. 1546/2008 Sb. NSS), nepostačí, pokud
se nachází v oznámení o spáchaném přestupku.
[29] Jelikož Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a to hned ze tří výše
specifikovaných důvodů, zbylou kasační námitkou stěžovatele (viz odstavce [10 a 11] shora) se již
nezabýval, neboť to za tohoto procesního stavu považoval za nadbytečné.
IV. Závěr a náklady soudního řízení
[30] Nejvyšší správní soud s ohledem na shora uvedené rozsudek krajského soudu zrušil
(§110 odst. 1, věty první, s. ř. s.). Současně zrušil i žalobou napadené rozhodnutí žalovaného.
Pro zrušení rozhodnutí žalovaného totiž byly podmínky již před krajským soudem. Dle §78
odst. 4 s. ř. s. ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení. Dle §78 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.
je žalovaný v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným
v odůvodnění tohoto rozsudku.
[31] Podle §110 odst. 3, věty druhé, s. ř. s. platí, že pokud Nejvyšší správní soud zruší
rozhodnutí žalovaného podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., rozhodne o nákladech řízení o kasační
stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem. O náhradě nákladů tohoto řízení rozhodl
ve smyslu §60 odst. 1, věty první, s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel
byl v řízení o kasační stížnosti procesně úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu náleží.
Náklady řízení stěžovatele v tomto případě tvoří soudní poplatky, odměna jeho zástupce
a hotové výdaje. Na soudních poplatcích zaplatil stěžovatel celkově 8 000 Kč (3 000 Kč za žalobu
proti rozhodnutí správního orgánu a 5 000 Kč za kasační stížnost). Výše odměny za jeden úkon
právní služby činí 3 100 Kč [§7 bod 5. ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)]. Soud proto stěžovateli přiznal částku
9 300 Kč za tři úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, podání žaloby
a kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu], ke třem úkonům právní služby
soud připočetl paušální náhradu hotových výdajů zástupce stěžovatele ve výši 300 Kč za každý
úkon (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem daně z přidané
hodnoty, a proto mu náleží odměna navýšená o 21% (§14a advokátního tarifu), která celkově
činí 12 342 Kč. V souhrnu tedy stěžovateli náleží náhrada nákladů řízení ve výši 20 342 Kč. Tuto
částku je mu žalovaný povinen zaplatit na účet advokáta Mgr. Jaroslava Topola do 30 dnů
od právní moci rozsudku.
[32] Žalovaný úspěch ve věci neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s. a contrario ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. června 2018
JUDr. Radan Malík
předseda senátu