ECLI:CZ:NSS:2018:9.AZS.25.2018:37
sp. zn. 9 Azs 25/2018 - 37
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobců: a) O. F. b) nezl. T. F.
a c) nezl. V. F., všichni st. přísl. Ukrajina, všichni bytem Gončarenkova 1303/48, Praha 4, všichni
zast. JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 17. 3. 2016, č. j. OAM-734/ZA-ZA02-LE23-2015, v řízení o kasační stížnosti
žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2017, č. j. 4 Az 16/2016 - 76,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni žalobců JUDr. Petře Humlíčkové, advokátce se sídlem Štěpánská
640/45, Praha 1, se p ři zn áv á odměna za zastupování ve výši 16 680 Kč. Tato
částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobci (dále společně jen „stěžovatelé“) domáhají zrušení
v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla
jako nedůvodná dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jejich žaloba proti shora označenému
rozhodnutí žalovaného (dále jen „rozhodnutí žalovaného“). Tímto rozhodnutím žalovaný
rozhodl o jejich žádosti tak, že se jim mezinárodní ochrana dle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon
o azylu“), neuděluje.
I. Vymezení věci
[2] Z předloženého správního spisu plyne, že stěžovatelé jsou občané Ukrajiny, jsou
i ukrajinské národnosti a tvoří rodinu. Stěžovatelka a) je matka a stěžovatelé b) a c) jsou její
nezletilé děti. Stěžovatelé nepocházejí z oblasti zasažené válečným konfliktem (pocházejí
z Chmelnycké oblasti v západní části Ukrajiny). Jako důvody pro udělení mezinárodní ochrany
uvádějí všeobecně nepříznivou situaci na Ukrajině [je tam podle slov stěžovatelky a) při pohovoru
o udělení mezinárodní ochrany na č. l. 27 správního spisu „válka, která se stále šíří“, „v zemi
je neuvěřitelný nepořádek“ a „válka je cítit na každém kroku“]. Stěžovatelka a) také uvedla,
že by po návratu na Ukrajinu zůstala bez zaměstnání.
[3] Vyjádřila i obecnou obavu o osud svých nezletilých dětí – stěžovatelů b) a c) („moje děti
musí chodit do školy, která je tři kilometry daleko a já se o ně velmi bojím“).
[4] Žalovaný prozkoumal žádost stěžovatelů a nevyhověl jí s poukazem na to, že nepředložili
žádné relevantní důvody pro udělení azylu (§12 až §14 zákona o azylu) ani doplňkové ochrany
(§14a a §14b zákona o azylu).
[5] V řízení před městským soudem tvrdili, že správní orgán nezjistil dostatečně,
jak je postavení žen a nezletilých dětí na Ukrajině ohroženo v důsledku nefungující státní moci.
Poukazovali také na nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, tvrdili splnění podmínek v §12
zákona o azylu v tom, že stěžovatelka a) má legitimní obavy o život a zdraví svůj a svých dětí.
Dále tvrdili splnění podmínek pro udělení azylu z tzv. humanitárních důvodů podle §14 zákona
o azylu.
[6] Městský soud přezkoumal rozhodnutí žalovaného a v příběhu stěžovatelů neshledal
azylově relevantní důvody, ať již pro udělení azylu podle §12 či podle §14 zákona o azylu. Stejně
tak neshledal vady v rozhodnutí žalovaného vytýkané v žalobě.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[7] Proti rozsudku městského soudu brojí stěžovatelé kasační stížností, jejíž důvody podřazují
pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Navrhují, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[8] Předkládají dvě námitky: v první tvrdí splnění podmínek podle §12 písm. b) zákona
o azylu. Poukazují na strach stěžovatelky a) – matky – o děti [tj. o stěžovatele b) a c)], o jejich
zdraví a další vývoj v důsledku začátku války, která „s sebou přinesla nepokoj a neklid do života
místního obyvatelstva a každodenní strach, jestli se konflikt z východu Ukrajiny nerozšíří
do ostatních částí Ukrajiny“. Tuto situaci vnímá stěžovatelka a) jako matka – samoživitelka
mnohem citlivěji a nebezpečněji vzhledem ke své rodičovské odpovědnosti a má proto
odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu citovaného ustanovení zákona o azylu. Žalovaný
a městský soud tuto zvláštní situaci nezohlednily.
[9] Druhá námitka se týká udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu.
Jako okolnost hodnou zvláštního zřetele vidí stěžovatelé svoji fyzickou zranitelnost. Stěžovatelka
a) je matkou samoživitelkou bez adekvátní finanční podpory a rodinného zázemí, je odkázána
na slabý sociální systém a zpoplatněné zdravotnictví (míněno zřejmě v zemi původu, tedy
na Ukrajině – pozn. soudu). Poukazuje i na nízký věk nezletilých stěžovatelů b) a c) a na to,
že oba navštěvují školu v České republice, mluví a čtou v českém jazyce a zapadli do školního
kolektivu. Bylo by v rozporu s principy humanitárního azylu vytrhnout děti z prostředí, na které
si zvykli a ve kterém jsou spokojené a šťastné.
[10] V České republice žijí již tři roky a za tu dobu si navykli na místní prostředí. K tomu
přispěl i městský soud, jelikož mezi doplněním žaloby (dne 16. 6. 2016) a nařízením ústního
jednání (dne 6. 12. 2017) uplynul rok a půl. Za uvedený čas se stěžovatelce a) dokonce narodila
dcera Anna. Vyhoštění stěžovatelky s malým miminkem by bylo rovněž nehumánní.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatelé jsou zastoupeni advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.). Přezkoumal napadený rozsudek
městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda
napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud v souladu s §104a s. ř. s. zabývá
nejprve otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele. Není-li tomu tak, soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou.
Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního
Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“.
[13] O přijatelnou kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat
v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost
se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu (zde tedy městského soudu) shledáno zásadní pochybení, které
mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[14] Stěžovatelé spatřují přijatelnost v prvním uvedeném důvodu, tedy že napadený rozsudek
se dotýká otázek dosud judikatorně neřešených. Neuvádí, jaké konkrétní otázky mají na mysli
a jen obecně odkazují na zbývající obsah kasační stížnosti.
[15] Nejvyšší správní soud nespatřuje v namítaných skutečnostech přesah vlastních zájmů
stěžovatelů, a to v mezích vytyčených výše citovaným usnesením ve věci sp. zn. 1 Azs 13/2006.
Obě kasační námitky se týkají otázek soudem dříve judikovaných.
[16] Co se týče první kasační námitky, v ní stěžovatelé předkládají ryze subjektivní obavu,
k níž však neexistují žádné objektivní okolnosti. Stěžovatelé je ostatně ani netvrdili. K tomu již
Nejvyšší správní soud uvedl v usnesení ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 Azs 154/2015 - 26: „Takové
obavy nemohou dosáhnout intenzity podle §12 odst. b) zákona o azylu. Nejvyšší správní soud již opakovaně
judikoval, že institut azylu je postaven na potencialitě pronásledování (viz rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2008,
č. j. 4 Azs 47/2007 - 60, či ze dne 9. 6. 2008, č. j. 5 Azs 18/2008 - 83). Ustanovení §12 písm. b) zákona
o azylu v sobě kombinuje subjektivní prvek (obavy) a objektivní prvek (odůvodněnost obav). Při posuzování, zda
jsou obavy žadatele o mezinárodní ochranu odůvodněné, je třeba vycházet z toho, jestli je pronásledování přiměřeně
pravděpodobné (viz rozsudek NSS ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 - 82, či rozsudek ze dne
13. 8. 2010, č. j. 4 Azs 11/2010 - 112).“ Obavy stěžovatelů v projednávaném případě
nejsou odůvodněné objektivními okolnostmi, resp. stěžovatelé sice poukazují na objektivní
okolnost – válečný konflikt na východě Ukrajiny, avšak chybí další objektivní okolnosti,
jež by svědčily o důvodnosti obav stěžovatelů jako osob žijících daleko od místa konfliktu.
[17] Co se týče druhé kasační námitky, k otázce udělování humanitárního azylu se Nejvyšší
správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, v němž uvedl,
že mezi obvyklé důvody udělování humanitárního azylu „[l]ze příkladmo zařadit například udělování
humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím
z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory.“
[18] Pokud jde o otázku přezkoumávání rozhodnutí týkajících se humanitárního azylu,
k té Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, uvedl,
že „[a]zyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele. Není na něj právní
nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení správního orgánu. V otázkách přezkumu
správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kriteria, podle nichž
a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu, které
nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho
rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí
a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku
byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností
dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry.“
[19] Udělení azylu z humanitárních důvodů na základě správního uvážení žalovaného
dle §14 zákona o azylu řeší předcházející judikatura Nejvyššího správního soudu v řadě dalších
rozhodnutí, např. v rozsudku ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 - 72. Otázkou se zabýval
též Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 532/02, v němž mimo jiné
uvedl, že ,,[j]ednotícím principem je diskreční pravomoc správního orgánu, do níž soudům nenáleží zasahovat,
leda by správní orgán nedospěl ke svému rozhodnutí řádným procesním postupem, nebo by jeho rozhodnutí nebylo
řádně a logicky odůvodněno.“ Otázka je tedy již judikována a stěžovateli tvrzený důvod přijatelnosti
(tj. právě absence judikatury) zde není.
[20] Okolnosti projednávaného případu zdůrazňované v kasační stížnosti [tj. nízký
věk stěžovatelů b) a c), jejich navyklost na prostředí České republiky včetně školní docházky atd.
– viz odstavec [9] výše] nedosahují intenzity vyžadující udělení humanitárního azylu v kontextu
citované judikatury. Žalovaný i městský soud se v rámci mezí správního uvážení, resp. soudního
přezkumu tohoto uvážení s touto otázkou náležitě vypořádaly.
[21] Výše uvedené neznamená, že by Nejvyšší správní soud nevnímal složitou situaci
stěžovatelů. Podobnou situací (stěžovatelka – matka s dvěma nezletilými dětmi) se však již také
v minulosti zabýval v usnesení ze dne 1. 9. 2017, č. j. 2 Azs 165/2017 - 37. V judikovaném
případě šlo dokonce o matku, která na území České republiky pobývala 20 let a každé z jejích
dvou dětí zde žilo od narození, tj. přes 10 let. K tomu však soud uvedl, že „[j]e ovšem evidentní,
že dva stěžovatelé jsou nezletilými dětmi. Navíc dětmi, které žijí v České republice po celou dobu svého života, tedy
od narození (narodili se v letech 2004 a 2006), vykonávají zde povinnou školní docházku, na Ukrajině nemají
žádné zázemí, naopak zde mají sociální vazby, kamarády atd. Pokud však chtějí legalizovat svůj pobyt v České
republice, jejich snaha tak učinit na základě opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu je zjevně předurčena být
neúspěšná, protože azylově relevantní důvody nejsou s to předložit. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního
soudu totiž není snaha o legalizaci pobytu azylově relevantním důvodem (rozsudky ze dne 21. 8. 2003,
č. j. 2 Azs 5/2003 – 46, publ. pod č. 18/2003 Sb. NSS, ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81,
či usnesení ze dne 12. 7. 2016, č. j. 2 Azs 115/2016 - 26). Stěžovatelům však nic nebrání, aby využili
pobytových titulů podle zákona o pobytu cizinců. Při rozhodování o jejich žádosti pak správní orgány jistě vezmou
na zřetel výše uvedené okolnosti, které nepochybně mohou být důvodem pro udělení některé z forem pobytového
oprávnění.“ Je na stěžovatelích, aby se svůj pobyt na území České republiky pokusili zlegalizovat
prostřednictvím zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelů, a proto ji ve smyslu §104a s. ř. s. shledal nepřijatelnou
a odmítl ji.
[23] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
[24] Stěžovatelům byla v řízení před městským soudem jako zástupkyně ustanovena
JUDr. Petra Humlíčková, Ph.D., advokátka se sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1, která
je zastupovala i v řízení o kasační stížnosti. Podle §35 odst. 9 s. ř. s. platí v takovém případě
odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát. Podle §7 bodu 5. a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), s přihlédnutím
k §11 odst. 1 písm. c) a d) citované vyhlášky, náleží advokátce odměna za dva úkony právní
služby spočívající v další poradě s klientem přesahující jednu hodinu a v písemném podání nebo
návrhu ve věci samé – podání kasační stížnosti, a to ve věci tří stěžovatelů. Podle §12
odst. 4 advokátního tarifu jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více
osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní
odměna snížená o 20 %. Ustanovené zástupkyni tak náleží odměna ve výši 14 880 Kč. Podle
ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu náleží ustanovené zástupkyni stěžovatelů i náhrada
hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby. Ustanovená zástupkyně soudu
sdělila, že není plátcem daně z přidané hodnoty, proto jí výše odměny nebyla o částku této daně
navýšena. Celková výše odměny ustanovené zástupkyně proto činí 16 680 Kč. Tato částka jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. května 2018
JUDr. Radan Malík
předseda senátu