ECLI:CZ:NSS:2018:KOMP.4.2017:31
sp. zn. Komp 4/2017-31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců
JUDr. Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), Mgr. Davida Hipšra, JUDr. Filipa Dienstbiera,
JUDr. Zdeňka Kühna, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce:
Ministerstvo vnitra, se sídlem nám. Hrdinů 3, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo
pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské náměstí 6, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné
na řízení: P. T., v řízení o kompetenční žalobě dle §97 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve věci sporu o příslušnost vydat rozhodnutí o stížnosti P. T. (osoby zúčastněné na
řízení) ze dne 22. srpna 2017 proti postupu Jihočeského kraje při vyřizování jeho žádosti o
informace ze dne 20. července 2017,
takto:
I. K vydání rozhodnutí o stížnosti P. T. ze dne 22. srpna 2017 proti postupu Jihočeského
kraje při vyřizování jeho žádosti o informace ze dne 20. července 2017 je p ř í s l u š n é
M i n i s t e r s t v o v n i t r a .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení případu
[1] Dne 11. května 2017 se pan P. T. (osoba zúčastněná na řízení) obrátil na Městský úřad ve
Strakonicích s žádostí o celou řadu informací z oblasti územního plánování, stavebního řádu a
ochrany lesa v souvislosti s lokalitou Za Stínadly (většina těchto informací se týkala způsobu
určení okraje lesa, resp. ochranného pásma pozemků určených k plnění funkcí lesa, podle zákona
o lesích a s tím souvisejícího omezení stavebního využití pozemků v blízkosti lesa). Proti vyřízení
své (první) žádosti podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění
pozdějších předpisů, podal pan T. dne 13. června 2017 stížnost, ve které především namítal, že
jeho žádost nebyla vyřízena v zákonem stanovené lhůtě a že k vyřízení žádosti nebyl příslušný
tajemník města, který mu informace poskytl, nýbrž tři různé věcně příslušné odbory městského
úřadu. Vyřizování této žádosti bylo ukončeno rozhodnutím odboru legislativy a vnitřních věcí
Krajského úřadu Jihočeského kraje (dále též „krajský úřad“) ze dne 29. června 2017, č. j. KUJCK
81432/2017, sp. zn. OLVV 76508/2017/frma, který postup městského úřadu potvrdil.
[2] Pan T., zjevně nespokojen s výsledkem tohoto řízení, požádal následně krajský úřad
podáním datovaným dnem 20. července 2017 (krajskému úřadu došlým dne 31. července 2017
pod č. j. KUJCK 93130/2017) o poskytnutí informace, jakými předpisy se měl legislativní orgán
(míněn zřejmě odbor legislativy a vnitřních věcí krajského úřadu) řídit při vyřizování příslušného
spisu týkajícího se jeho žádosti, přičemž kromě této žádosti je obsahem podání rozbor toho,
v čem byl postup odboru legislativy a vnitřních věcí chybný. Na tuto (druhou) žádost
o informace odpověděla kancelář hejtmanky Jihočeského kraje sdělením ze dne 3. srpna 2017
č. j. KUJCK 94540/2017, KHEJ 93130/2017/kakr/3, v tom smyslu, že krajský úřad se řídil
zákonem o svobodném přístupu k informacím a správním řádem a že rozdělení agendy mezi
příslušné odbory vychází z vnitřního organizačního členění úřadu, přičemž na Krajském úřadu
Jihočeského kraje vyřizuje veškeré opravné prostředky z oblasti přístupu k informacím odbor
legislativy a vnitřních věcí.
[3] Pan T. podal proti postupu krajského úřadu stížnost (datovanou dnem 22. srpna 2017,
došlou krajskému úřadu 23. srpna 2017 pod č. j. KUJCK 101586/2017 a posléze doplňovanou)
podle §16a zákona o svobodném přístupu k informacím, v níž namítal, že povinným subjektem
k vyřízení jeho druhé žádosti o informace měl být odbor legislativy a vnitřních věcí, nikoliv
kancelář hejtmanky krajského úřadu. Krajský úřad předložil dopisem ze dne 30. srpna 2017,
č. j. KUJCK 102695/2017, stížnost Ministerstvu vnitra (dále též „žalobce“), to ji však usnesením
ze dne 6. září 2017, č. j. MV-105629-2/ODK-2017, postoupilo k vyřízení Ministerstvu pro místní
rozvoj (dále též „žalovaný“). Žalovaný svou příslušnost k vyřízení stížnosti popřel a dopisem
ze dne 20. září 2017, č. j. MMR-38776/2017-83/2825, ji předal k vyřízení zpět žalobci. Na svém
postupu setrval i ve sdělení ze dne 16. října 2017, č. j. MMR-41937/2017-83/2017, jímž reagoval
na nesouhlas žalobce ze dne 27. září 2017, č. j. MV-105629-5/ODK-2017.
II.
Žaloba a řízení o ní
[4] Žalobce se obrátil na Nejvyšší správní soud s žalobou na určení příslušného správního
orgánu podle §97 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). K jeho žalobě se vyjádřil jak žalovaný, tak i osoba
zúčastněná na řízení, žalobce již na jejich vyjádření replikou nereagoval.
[5] Žalobce zejména zdůrazňuje povahu informací, jež pan T. požadoval ve své původní
(první) žádosti. Uznává, že tyto informace pocházely ze dvou různých oblastí státní správy
(místní rozvoj a zemědělství), přičemž odborná literatura ani judikatura nenabízí odpověď
na otázku, jak v takovém případě určit příslušný ústřední správní úřad. Možnost, že by bylo řešení
stížnosti rozděleno mezi dva či více rezortů, není podle žalobce vhodná, proto přistoupil
k výkladu, podle něhož je příslušný ten ústřední správní úřad, do jehož gesce spadá předmět
původní žádosti převážně; v daném případě tedy Ministerstvo pro místní rozvoj, neboť
převažovaly otázky stavební. Podstatné však je podle žalobce zejména to, že předmětem původní
žádosti o informace byly bezesporu informace z oblastí spadajících do přenesené působnosti
Městského úřadu ve Strakonicích. Druhá žádost o informace pak na onu první věcně navazovala.
Také žádost o informace, jakými předpisy se měl odbor legislativy a vnitřních věcí krajského
úřadu řídit při vyřizování příslušného spisu, je tedy nutno považovat za informace z oblasti
přenesené působnosti, neboť se týkaly poskytování informací právě z oblasti přenesené
působnosti. Nadřízený orgán k vyřízení stížnosti proti postupu krajského úřadu při poskytování
informací je pak nutno určit buď podle §178 odst. 1 věty druhé správního řádu (tj. správní orgán,
který podle zákona rozhoduje o odvolání, popřípadě vykonává dozor), nebo podle odstavce 2
věty druhé téhož ustanovení (v řízení vedeném v přenesené působnosti věcně příslušný ústřední
správní úřad, popřípadě ústřední správní úřad, jehož obor působnosti je rozhodované věci
nejbližší). V obou variantách by měl být příslušným orgánem žalovaný.
[6] Žalovaný naproti tomu poukazuje na obsah druhé žádosti pana T. o informace a také
na obsah stížnosti proti ní. Vyřizování první žádosti o informace totiž podle něj definitivně
skončilo rozhodnutím krajského úřadu o stížnosti žalobce ze dne 29. června 2017. Podání ze dne
20. července 2017 představuje zcela novou žádost o informace, která směřuje k tomu, jakými
předpisy se musí krajský úřad řídit při vyřizování stížností na postup povinných subjektů podle
zákona o svobodném přístupu k informacím, resp. jaké je rozdělení agendy mezi jednotlivé
odbory dle organizačního členění povinného subjektu. Tyto otázky spadají do věcné působnosti
žalobce. Stanovisko žalovaného podporuje též osoba zúčastněná na řízení, ovšem s odlišnou
argumentací. Uvádí totiž, že odbor legislativy a vnitřních věcí byl pověřen výkonem jediné agendy
spadající do přenesené působnosti, a to působnosti podle zákona o matrikách. V této oblasti
(a také v oblasti působnosti samostatné) vůči němu plní roli nadřízeného orgánu žalobce, ten měl
proto rozhodnout o stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti postupu tohoto odboru krajského
úřadu při vyřizování žádosti o informace.
[7] Vedle toho se mezi žalobcem a žalovaným rozhořel též spor o to, zda bylo povinností
žalovaného rozhodnout o vrácení postoupené věci zpět žalobci usnesením a připojit k němu
souhlas ministryně jako nadřízeného správního orgánu podle §12 správního řádu, což žalovaný
neučinil. Žalovaný tvrdí, že citované ustanovení správního řádu není v daném případě
aplikovatelné, neboť správní řád se vztahuje pouze na ty otázky vyřizování stížnosti, u nichž
to zákon o svobodném přístupu k informacím výslovně stanoví.
III.
Kompetenční spor
[8] Soud se nejprve zabýval otázkou, zda se jedná o kompetenční spor ve smyslu §97
a násl. s. ř. s. Pojem „ústřední správní úřady“ užitý v §97 odst. 1 písm. c) s. ř. s. je nutno vykládat
totožně s pojmem „ústřední orgány státní správy“ užívaným zákonem č. 2/1969 Sb.,
o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. července 2004,
č. j. Komp 1/2004 - 70, č. 339/2004 Sb. NSS, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Ve smyslu tohoto zákona jsou jak žalovaný,
tak žalobce ústředními orgány státní správy, a tedy rovněž ústředními správními úřady.
Oba popírají svoji příslušnost vydat rozhodnutí v dané věci (tzv. negativní kompetenční spor
ve smyslu §97 odst. 3 s. ř. s., resp. §133 odst. 4 správního řádu); konkrétně se jedná
o rozhodnutí o stížnosti P. T. ze dne 22. srpna 2017 proti postupu Jihočeského kraje
při vyřizování jeho žádosti o informace ze dne 20. července 2017. Soud tak dospěl k závěru,
že se jedná o kompetenční spor ve smyslu §97 s. ř. s., a je tak dána pravomoc i příslušnost soudu
o něm rozhodnout. Postavení žadatele P. T. coby osoby zúčastněné na řízení je založeno
ustanovením §98 odst. 5 s. ř. s.
[9] Soud rozhodl o žalobě bez jednání. Žalobce s tímto postupem vyslovil explicitní souhlas,
u žalovaného se má zato, že i on souhlas udělil (§51 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
IV.
Určení orgánu příslušného rozhodnout o stížnosti
[10] Nejvyšší správní soud vycházel při posouzení věci z §16a odst. 4 zákona o svobodném
přístupu k informacím, podle něhož „o stížnosti rozhoduje nadřízený orgán“. Na základě §20 odst. 4
písm. c) se nadřízený orgán určí podle §178 správního řádu, které zní následovně:
„(1) Nadřízeným správním orgánem je ten správní orgán, o kterém to stanoví zvláštní zákon. Neurčuje-li jej
zvláštní zákon, je jím správní orgán, který podle zákona rozhoduje o odvolání, popřípadě vykonává dozor.
(2) Nelze-li nadřízený správní orgán určit podle odstavce 1, určí se podle tohoto odstavce. Nadřízeným správním
orgánem orgánu obce se rozumí krajský úřad. Nadřízeným správním orgánem orgánu kraje se rozumí v řízení
vedeném v samostatné působnosti Ministerstvo vnitra, v řízení vedeném v přenesené působnosti věcně příslušný
ústřední správní úřad, popřípadě ústřední správní úřad, jehož obor působnosti je rozhodované věci nejbližší.
Nadřízeným správním orgánem jiné veřejnoprávní korporace se rozumí správní orgán pověřený výkonem dozoru
a nadřízeným správním orgánem právnické nebo fyzické osoby pověřené výkonem veřejné správy se rozumí orgán,
který podle zvláštního zákona rozhoduje o odvolání; není-li takový orgán stanoven, je tímto orgánem orgán, který
tyto osoby výkonem veřejné správy na základě zákona pověřil. Nadřízeným správním orgánem ústředního
správního úřadu se rozumí ministr, nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu. Nadřízeným správním
orgánem ministra nebo vedoucího jiného ústředního správního úřadu se rozumí vedoucí příslušného ústředního
správního úřadu.“ Zákon o svobodném přístupu k informacím k tomu v §20 odst. 5 doplňuje:
„Nelze-li podle §178 správního řádu nadřízený orgán určit, rozhoduje v odvolacím řízení a v řízení o stížnosti
ten, kdo stojí v čele povinného subjektu.“ Konečně byl pro posouzení věci podstatný též §20 odst. 6
zákona o svobodném přístupu k informacím, který stanoví, že „informace, které se týkají přenesené
působnosti územního samosprávného celku, poskytují orgány územního samosprávného celku v přenesené
působnosti.“
[11] Strany kompetenčního sporu se neliší v základním právním náhledu na posuzovanou
otázku. Ani jedna ze stran nepopírá, že zákon o svobodném přístupu k informacím je toliko
procesním předpisem. Poskytování informací tudíž nepředstavuje zvláštní agendu, která by byla
plně v gesci Ministerstva vnitra, ale naopak svobodný přístup k informacím je integrální součástí
určité věcné působnosti v oblasti veřejné správy, a to v závislosti na tom, z jaké oblasti jsou
informace požadovány, což ostatně vyplývá i z judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 2. července 2007 č. j. 4 As 56/2006-45). Rozhodující proto je, zda se požadovaná
informace vztahuje k samostatné, či přenesené působnosti kraje. U samostatné působnosti
je příslušným ústředním správním úřadem zpravidla Ministerstvo vnitra (výjimky může stanovit
zvláštní zákon), zatímco jestliže se jedná o přenesenou působnost, pak je nezbytné posoudit
charakter požadovaných informací a ve vazbě na to určit podle věcné příslušnosti nadřízený
orgán. Spor se tak nyní vede pouze o to, jaké okolnosti by měly být rozhodné pro určení toho,
zda se v daném případě jednalo ze strany Jihočeského kraje, resp. Krajského úřadu Jihočeského
kraje o výkon samostatné či přenesené působnosti.
[12] Uvedenou otázkou se Nejvyšší správní soud již zabýval. V rozsudku ze dne 31. prosince 2009
č. j. Komp 6/2009-35, č. 2021/2010 Sb. NSS, řešil totiž velmi podobný spor o příslušnost
z oblasti poskytování informací mezi Ministerstvem vnitra a Ministerstvem životního prostředí.
Při té příležitosti vymezil následující tři objektivní kriteria pro určení nadřízeného orgánu, jež mají
vztah k požadovaným informacím (první dvě přitom uvádí též komentářová literatura,
srov. Furek, A., Rothanzl, L., Jirovec, T.: Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář.
1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, 1256 s., str. 1113). V prvé řadě to je charakter povinného
subjektu, resp. postavení orgánu, který byl původcem či držitelem požadovaných informací,
a charakter jemu svěřené působnosti. Druhým hlediskem je předmět, jehož se žádost o informace
týká. Konečně třetím hlediskem, nedávají-li první dvě hlediska jasnou odpověď na řešenou
otázku, je podle Nejvyššího správního soudu nastavení poměru mezi samostatnou a přenesenou
působností v §4 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších
předpisů. Platí totiž, že není-li zákonem stanoveno jinak, vykonává kraj svěřené úkoly v oblasti
samostatné působnosti.
[13] Podle prvního kritéria se v nyní posuzovaném případě výsledku dobrat nelze. Povinným
subjektem byl totiž kraj, resp. krajský úřad, jenž vykonává jak přenesenou, tak i samostatnou
působnost (ve výše citovaném případě se naproti tomu jednalo o náměstka hejtmana
Jihomoravského kraje). Odbor legislativy a vnitřních věcí, o jehož postupy a pravidla, která
je upravují, panu T. šlo, vyřizuje podle sdělení kanceláře hejtmanky na krajském úřadě veškeré
žádosti o informace a stížnosti na postup povinných subjektů podle zákona o svobodném
přístupu k informacím. Jeho úkoly tedy taktéž pokrývají jak samostatnou, tak i přenesenou
působnost. Snad jen z faktu, že se vyřízení žádosti pana T. o předmětné informace ujal v tomto
specifickém případě odbor kanceláře hejtmanky, by bylo možno usuzovat spíše na samosprávnou
povahu vykonávané působnosti. Není to ovšem argument nikterak silný, neboť pohnutkou pro
tento krok byla zřejmě spíše snaha o více méně nezávislé posouzení žádosti pana T. Ta totiž
v sobě mísila jak prvky žádosti o informace, tak také (a dalo by se říci, že převážně) prvky
stížnosti na postup odboru legislativy a vnitřních věcí, pročež se mohlo jevit vhodnější, aby ji
vyřizoval jiný odbor. Nezbývá proto, než se zabývat povahou žádosti samé, resp. poptávaných
informací.
[14] V této souvislosti považuje Nejvyšší správní soud za vhodné nejprve vyjasnit, které
podání pana T. považuje za rozhodné pro určení nadřízeného orgánu příslušného k vyřízení
podané stížnosti. Podle Nejvyššího správního soudu je jím právě a pouze (v pořadí druhá) žádost
o informace ze dne 20. července 2017. Žalobce se pokoušel přesunout pozornost soudu na
předchozí podání učiněná panem T. Poukazoval zejména na obsah první žádosti o informace,
neboť o jejím zařazení do oblasti přenesené působnosti nemůže být pochyb. Předchozí řízení
však může podle názoru Nejvyššího správního soudu sloužit nanejvýš k tomu, aby posuzování
obsahu druhé žádosti o informace nepomíjelo celkový kontext, v němž byla učiněna. Je tedy
jedním z hledisek umožňujících posoudit podání podle jeho skutečného obsahu. Nemůže být
však samo o sobě určující pro zařazení postupu povinného subjektu při vyřizování podané
žádosti o informace do oblasti samostatné či přenesené působnosti. Šlo totiž o novou,
samostatnou žádost (nebo s ní takto alespoň povinný subjekt zacházel), která má tak zcela
samostatný procesní režim.
[15] Správný ovšem není ani přístup žalovaného, který se naopak snaží dovozovat působnost
žalobce s odkazem na obsah následně podané stížnosti proti vyřízení žádosti o informace.
Činí tak zjevně také s cílem zjednodušit posuzování věci, neboť stížnost pana T. ze dne 22. srpna
2017 se týká pouze otázky příslušnosti odboru kanceláře hejtmanky k vyřízení podané žádosti,
tedy vnitřního členění a organizace krajského úřadu. Určení nadřízeného orgánu podle §20 odst.
4 písm. c), resp. odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím ale nemůže být na obsahu
stížnosti závislé. Musí být dáno již obsahem samotné žádosti o informace, neboť potřeba určit
nadřízený orgán může vyvstat i v situaci, kdy stížnost podle §16a zákona o svobodném přístupu
k informacím nebyla učiněna nebo ji nadřízený orgán nemá k dispozici (např. když se žadatel
obrátí podle §80 správního řádu na nadřízený orgán s žádostí o opatření proti nečinnosti
povinného subjektu, který je v prodlení s postoupením jeho stížnosti nadřízenému orgánu
k vyřízení). Obsah stížnosti tak může být opět nanejvýš vodítkem pro interpretaci skutečného
obsahu a cíle žádosti o informace. Už vůbec pak nemůže být pro určení nadřízeného orgánu
určující obsah odpovědi povinného subjektu na žádost o informace, kterou taktéž žalovaný na
některých místech cituje, neboť právě její nepřiléhavost může být mnohdy předmětem podané
stížnosti.
[16] Primární pro posouzení kompetenčního sporu je tedy v daném případě obsah samotné
žádosti o informace ze dne 20. července 2017. Tato žádost, adresovaná vedoucímu odboru
legislativy a vnitřních věcí Krajského úřadu Jihočeského kraje, má 10 stran, přičemž naprostou
většinu textu tvoří kritika procesního postupu uvedeného odboru při rozhodování o stížnosti
pana T. podané dne 13. června 2017 v souvislosti s jeho první žádostí o informace. Pan T.
zejména zpochybňuje způsob určení příslušnosti tohoto odboru k vyřízení jeho stížnosti,
nedostatky v provedeném dokazování a další procesní kroky. V návaznosti na tuto kritiku
(s výslovným uvedením „z těchto důvodů“) pak pan T. klade v závěru požadavek na „poskytnutí
úplných informací o právních předpisech, kterými se musí legislativní orgán řídit při vyřizování spisu, který převzal
20. 6. 2017.“ (Nejvyšší správní soud jen na okraj podotýká, že jistě bylo myslitelné posoudit toto
podání podle obsahu jako stížnost na postup krajského úřadu, nikoliv jako žádost o informace.)
[17] Ačkoliv se tedy pan T. domáhal informace o právních předpisech, jimiž se měl krajský
úřad řídit při vyřizování stížnosti na poskytování informací, jež pocházely z přenesené působnosti
v oblasti působnosti žalovaného, svou žádost o informaci o právních předpisech nakonec
formuloval v nejobecnější rovině – týkala jen příslušnosti jednoho z odborů krajského úřadu
k vyřizování podání podle zákona o svobodném přístupu k informacím a procesních postupů dle
tohoto zákona. V této obecné poloze se tedy požadované informace nijak netýkaly oblastí
přenesené působnosti spadajících do věcné působnosti žalovaného (případně Ministerstva
zemědělství), nýbrž oblasti organizace a výkonu veřejné správy a vůbec státní správy pro věci
vnitřní. Ty však – v oné obecné rovině – spadají do působnosti Ministerstva vnitra (srov. §12
odst. 1 a §12 odst. 3 zákona č. 2/1969 Sb.). Ostatně i úprava svobodného přístupu k informacím,
resp. prováděcího zákona, který realizuje ústavně garantované základní právo na informace
a jemu korespondující ústavní povinnost uloženou státním orgánům a orgánům územní
samosprávy ustanovením v čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod, spadá do gesce
Ministerstva vnitra jakožto záležitost týkající se obecně státní (veřejné) správy. Krom toho,
i pokud jde o otázku vnitřního členění krajského úřadu na jednotlivé odbory, jde o záležitost,
o níž rozhoduje ředitel krajského úřadu vydáním organizačního řádu [§69 odst. 2 písm. f)
krajského zřízení], nikoli tedy typický orgán samosprávy kraje. Lze tedy uzavřít, že se požadovaná
informace sice netýkala samostatné, nýbrž přenesené působnosti, nicméně v oblasti, která věcně
spadá do působnosti žalobce, nikoli žalovaného.
[18] Nad rámec nutných důvodů lze poznamenat, že ke stejnému výsledku by vedla též
argumentační linie, která by poskytování informací územním samosprávným celkem, ve spojení
s otázkou vnitřního členění krajského úřadu, považovala (z povahy věci) za výkon samostatné
působnosti kraje. Jak totiž Nejvyšší správní soud podrobně vysvětlil ve výše citovaném rozsudku
č. j. Komp 6/2009-35, ve vztahu k samostatné působnosti krajů je k přezkoumávání
rozhodnutí o právech a povinnostech fyzických a právnických osob podle §178 odst. 1
správního řádu ve spojení s §94 odst. 1 krajského zřízení příslušné Ministerstvo vnitra.
A nakonec, i kdyby panovala nejasnost z hlediska určení, zda se požadovaná informace týká
přenesené či samostatné působnosti kraje, totožný výsledek by vyplynul i z aplikace třetího
(zbytkového) kritéria, vymezeného v citovaném rozsudku č. j. Komp 6/2009-35, podle něhož
jestliže nelze jednoznačně seznat přímou souvislost mezi požadovanými informacemi a některým
z úkolů svěřených orgánům kraje do přenesené působnosti, pak nezbývá než uzavřít, že se může
jednat pouze o informace týkající se samostatné působnosti (odstavec 40 citovaného rozsudku),
což také v souladu s citovaným rozsudkem ukazuje k Ministerstvu vnitra.
[19] Nejvyšší správní soud uzavírá, že žalobce neměl stížnost postupovat k vyřízení
žalovanému, neboť byl k jejímu vyřízený příslušný sám. Forma jejího zpětného postoupení
žalobci ze strany žalovaného se tak pro řešení tohoto kompetenčního sporu stala podružnou.
V.
Náklady řízení
[20] Soud dále rozhodl o nákladech řízení, a to v souladu s §101 s. ř. s., dle něhož nemá žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kompetenční žalobě.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. června 2018
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu