ECLI:CZ:NSS:2019:1.AS.207.2019:19
sp. zn. 1 As 207/2019 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: K. H., zastoupena JUDr.
Martinem Klímou, advokátem se sídlem tř. V. Klementa 203/9, Mladá Boleslav, proti žalovaným:
1) město Lysá nad Labem, se sídlem Husovo náměstí 23/1, Lysá nad Labem, 2) Městský úřad
Lysá nad Labem, se sídlem Husovo náměstí 23/1, Lysá nad Labem, o žalobě na ochranu před
nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2019, č. j. 54 A 33/2019 – 85,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaným se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a usnesení krajského soudu
[1] Žalobkyně se žalobou podanou dne 29. 10. 2018 k Okresnímu soudu v Nymburce
domáhala uložení povinnosti žalovaným, aby se zdrželi jednání a postupů spočívajících
v působení na žalobkyni směřujícího k tomu, aby rozdělila svůj pozemek p. č. X v k. ú. L. a obci
L. nad L. (dále jen „dotčený pozemek“), nebo aby s dotčeným pozemkem nakládala. Usnesením
ze dne 23. 1. 2019, č. j. 6 C 243/2018-58, okresní soud vyslovil svou věcnou nepříslušnost a věc
postoupil k vyřízení Krajskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému.
[2] Z obsahu žaloby vyplývá, že žalobkyně vytýká žalovaným, že projednávají ve zkráceném
postupu podle §72 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon), změnu č. 3 regulačního plánu Vysoká Mez, Lysá nad Labem, který má nahradit
územní rozhodnutí o dělení pozemků. V rámci tohoto nahrazovaného územního rozhodnutí má
dojít k přemístění dotčeného pozemku a změně jeho hranic s pozemkem p. č. X (dále
jen „sousední pozemek“) tak, že namísto podlouhlého tvaru dotčeného pozemku orientovaného
severojižním směrem, který hraničí se sousedním pozemkem delší stranou na východě, má získat
dotčený pozemek více čtvercový tvar, má být přesunut směrem na sever a se sousedním
pozemkem hraničit na jižní straně. Právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného 1) včas
upozornila na skutečnost, že se zařazením dotčeného pozemku do změny č. 3 regulačního plánu
nesouhlasí, neboť svůj pozemek směňovat nechce, nedočkala se však žádné reakce.
[3] Žalovanému 2) pak žalobkyně vytýká, že v reakci na její žádost o vydání závazného
stanoviska podle §96b odst. 3 stavebního zákona jakožto orgán územního plánování
v souhlasném stanovisku k jejímu záměru výstavby rodinného domu na dotčeném pozemku
stanovil podmínku, že nejprve bude provedeno dělení pozemku v souladu s platným regulačním
plánem, tj. přerozdělení pozemků ve směru sever - jih. Tímto přerozdělením však podle
žalobkyně její pozemek ztratí na hodnotě, již zpracovaná stavební dokumentace se stane
nepoužitelnou a dojde tím k nepřijatelnému zásahu do jejího vlastnického práva bez ohledu
na její vůli.
[4] Žalobkyně namítá, že nucené omezení vlastnického práva se může dít pouze ve veřejném
zájmu, v tomto případě jsou však za veřejný zájem zaměňovány zájmy navrhovatele změny č. 3
regulačního plánu, jímž je vlastník sousedního pozemku. Shora popsané působení na žalobkyni,
aby provedla rozdělení dotčeného pozemku a posléze jeho částečnou směnu s jinou osobou,
je podle žalobkyně zapovězeným postupem, který neoprávněně ruší její vlastnické právo. Proto
po soudu žádá zákaz takového působení ze strany žalovaných.
[5] Krajský soud v Praze dospěl k závěru, že žaloba je nepřípustná, neboť podání zásahové
žaloby v daném případě nepředstavuje vhodný žalobní typ. Žalobkyně se nedomáhá prostého
konstatování nezákonnosti zásahu žalovaných, nýbrž uložení konkrétní povinnosti spočívající
v zákazu nátlaku na žalobkyni směřujícího k vynucení si změny umístění a podoby dotčeného
pozemku. Jedná se tedy o zápůrčí zásahovou žalobu, na niž dopadá požadavek přednostního
vyčerpání jiných prostředků ochrany, ať již v řízení před správními orgány, nebo před správním
soudem, zakotvený v §85 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (s. ř. s.). Podle
obsahu žaloby přitom vyvíjený nátlak ze strany žalovaných žalobkyně spatřuje jednak ve způsobu
vedení procesu přijetí změny regulačního plánu, jednak v obsahu závazného stanoviska orgánu
územního plánování. Jinými skutkovými okolnostmi žalobkyně namítaný zásah nevymezuje.
[6] Krajský soud konstatoval, že proti oběma popsaným zásahům se žalobkyně může bránit
ve správním soudnictví jinou cestou.
[7] Pokud jde o kroky žalovaných v procesu vedoucím k přijetí změny č. 3 regulačního plánu
Vysoká Mez, Lysá nad Labem, těm se žalobkyně může bránit cestou podání návrhu na zrušení
(části) opatření obecné povahy ve smyslu §101a odst. 1 věty prvé s. ř. s., v němž může namítat
jak nezákonnost výsledného regulačního plánu (ten má povahu opatření obecné povahy),
tak i vady samotného procesu vedoucího k přijetí změny. Vzhledem k tomu, že změna č. 3 měla
nabýt účinnosti dne 26. 12. 2018, žalobkyně má stále možnost takový návrh podat, neboť
jednoletá návrhová lhůta podle §101b odst. 1 s. ř. s. dosud neuplynula.
[8] Pokud jde o závazné stanovisko ze dne 27. 9. 2018, č. j. MULNL-SÚ/62982/2018/Kuč,
jímž žalovaný 2) podle §96b odst. 3 stavebního zákona stanovil podmínky pro realizaci záměru
žalobkyně spočívajícího ve výstavbě rodinného domu na dotčeném pozemku, proti tomuto
závaznému stanovisku se žalobkyně mohla (a patrně i nadále může) bránit v odvolacím řízení
proti rozhodnutí stavebního úřadu, v němž by bylo toto závazné stanovisko a v něm uvedené
podmínky aplikovány (např. ve společném územním a stavebním řízení vedeném na základě §96a
odst. 5 věty druhé stavebního zákona). Pokud by ani v odvolacím řízení nedošlo postupem podle
§4 odst. 9 stavebního zákona k nápravě tvrzené nezákonnosti tohoto závazného stanoviska,
mohla by se následně žalobkyně bránit podáním žaloby proti rozhodnutí odvolacího orgánu
(jímž by patrně bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí stavebního úřadu
o zamítnutí žádosti žalobkyně z důvodu rozporu s podmínkami stanovenými dotčeným orgánem
na úseku územního plánování) ve smyslu §65 odst. 1 ve spojení s §75 odst. 2 větou druhou
s. ř. s.
[9] Krajský soud shrnul, že v podané žalobě žalobkyně brojí pouze proti jednáním
žalovaných, proti nimž je obrana možná jen v řízení před správními soudy, ne však cestou žaloby
na ochranu před nezákonným zásahem podle §82 a násl. s. ř. s. Podaná žaloba na základě svého
obsahu (zejména pokud jde o uplatněný petit a vymezení účastníků) ani nemohla
být vyhodnocena jako v dané situaci eventuálně přípustný návrh na zrušení opatření obecné
povahy. Žaloba proti rozhodnutí by přitom s ohledem na vylíčené skutečnosti byla ještě
předčasnou, neboť žalobkyně na základě rozporovaného závazného stanoviska nezahájila správní
řízení směřující k vydání rozhodnutí.
[10] Soud též zvažoval, zda nevyzvat žalobkyni k opravě podané žaloby tak, aby byla
projednatelná jako návrh na zrušení opatření obecné povahy. Dospěl však k závěru, že v situaci
stále otevřené lhůty pro podání takového návrhu a nutnosti zásadních úprav stávající žaloby
by takové řešení bylo neefektivní. Pokud se žalobkyně rozhodne jít danou cestou [což s ohledem
na aktuálně probíhající projednávání změny č. 4 regulačního plánu Vysoká Mez, Lysá nad Labem,
která má sporné úpravy dotčeného pozemku v zásadě navrátit zpět a která může dle sdělení
žalovaného 2) nabýt účinnosti již v červenci 2019, není vůbec jisté], bude snazší podat návrh
nový, od počátku formulovaný v souladu s příslušným žalobním typem.
[11] Krajský soud proto postupoval v souladu s §46 odst. 1 písm. d) a §85 s. ř. s. a žalobu
jako nepřípustnou odmítl.
II. Kasační stížnost
[12] Proti usnesení krajského soudu brojí žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností.
[13] Stěžovatelka namítá, že byla zkrácena na svém právu vznést námitku podjatosti soudce
(soudců). O možnosti vznést námitku podjatosti totiž nebyla poučena.
[14] Okresní soud v Nymburce nařídil k projednání žaloby jednání. Bylo tedy zřejmě,
že okresní soud dovodil splnění parametrů pro věcné projednání zápůrčí žaloby. Z tohoto
postoje okresní soud překvapivě ustoupil, neboť věc postoupil krajskému soudu.
[15] Stěžovatelka nesdílí závěr krajského soudu, že žaloba měla být odmítnuta. Soud žalobkyni
zkrátil v právu, aby se v nastalé situaci obrátila zápůrčí žalobou na soud. Je nepřijatelné,
aby soudy měly na kvalitu podání žalobkyně vyšší nároky, než vyjádřil zákonodárce v textu platné
právní normy. Stěžovatelka se s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, č. j.
28 Cdo 5923/2017 – 140, dovolává zásady legitimního očekávání spočívající v tom, že její právní
případ bude rozhodnut obdobně jako podobné právní případy.
[16] Krajský soud žalobkyni nevyzval k úpravě podané žaloby. Právo na přístup občana
k soudu nemůže být upozaďováno s poukazem na údajné jiné možné řešení situace, která
žalobkyni postihla. Výběr z více alternativ postupů má žalobkyně jako dominus litis. Přístup
krajského soudu vykazuje znaky přepjatého formalismu.
[17] Žalovaní se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
III. Posouzení věci
[18] Kasační stížnost má všechny zákonem požadované náležitosti a je projednatelná.
[19] Po jejím posouzení soud dospěl k závěru, že není důvodná.
[20] Stěžovatelka v prvé řadě namítá, že byla zkrácena na své právu vznést námitku podjatosti
soudce.
[21] Podle §8 odst. 5 s. ř. s. může účastník nebo osoba zúčastněná na řízení namítnout
podjatost soudce, soudní osoby, tlumočníka nebo znalce. Námitku musí uplatnit do jednoho
týdne ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděl; zjistí-li důvod podjatosti při jednání, musí ji uplatnit
při tomto jednání. K později uplatněným námitkám se nepřihlíží. Námitka musí být zdůvodněna
a musí být uvedeny konkrétní skutečnosti, z nichž je dovozována. O vyloučení soudce rozhodne
usnesením po jeho vyjádření Nejvyšší správní soud, a je-li namítána podjatost soudní osoby,
tlumočníka nebo znalce, senát po jejich vyjádření.
[22] Součástí práva na spravedlivý proces je, aby věc rozhodoval zákonný a nepodjatý soudce.
Poučení o složení rozhodujícího senátu a možnosti namítat podjatost soudců a dalších soudních
osob soud zpravidla zasílá účastníkům během procesní přípravy věci k rozhodnutí. Zákon
nestanoví přesný okamžik, ve kterém má být toto poučení účastníkům řízení poskytnuto. Praxe
krajských soudů je v tomto směru různá, v zásadě lze ale říci, že k zaslání tohoto poučení dochází
po odstranění všech vad podání (doplnění žaloby, úhrada soudního poplatku, doložení plné moci
pro zastupování, obstarání správního spisu a vyjádření dalších účastníků apod.), tedy v okamžiku,
kdy je věc připravena k rozhodnutí (resp. před nařízením jednání). Za situace, kdy soud
při předběžném posouzení věci shledá, že žaloba nebude způsobilá meritorního projednání,
ale bude odmítnuta, praxe soudů je taková, že účastníky řízení o složení senátu a možnosti podat
námitku podjatosti nepoučují a přímo žalobu odmítají. Tento postup nelze z hlediska zákonnosti
rozhodnutí ve věci považovat za vadný. Jeho důsledkem je pouze to, že se účastník řízení dozví
o složení rozhodujícího senátu nejpozději spolu s doručením rozhodnutí ve věci a že lhůta
pro podání námitky podjatosti není koncentrována (účastník řízení není vázán zákonnou týdenní
lhůtou pro její uplatnění).
[23] Účastník řízení za takové situace není zkrácen na svém právu namítat podjatost
rozhodujících soudců, neboť námitku podjatosti může následně uplatnit v kasační stížnosti
(srov. rozsudek ze dne 4. 5. 2005, 2 Afs 178/2004 - 128, č. 624/2005 Sb. NSS). Stěžovatelka
v nyní posuzované věci ostatně nedostatek poučení o složení soudu a možnosti namítat podjatost
v kasační stížnosti nespojuje s konkrétní námitkou podjatosti. Nenamítá tedy, že by ve věci
rozhodoval podjatý soudce, či senát ve složení neodpovídajícím rozvrhu práce.
[24] K vadě řízení s vlivem na zákonnost, spočívající v upření možnosti podat námitku
podjatosti, tak v dané věci nedošlo.
[25] Soud dále předesílá, že předmětem přezkumu v nynější věci je usnesení krajského soudu
o odmítnutí žaloby. Nejvyššímu správnímu soudu proto nepřísluší jakkoli se vyjadřovat
ke správnosti postupu Okresního soudu v Nymburce (potažmo odvolacího soudu), který
stěžovatelka v kasační stížnosti též zpochybňuje. Na okraj však lze k této kasační námitce
poznamenat, že stěžovatelka napadla usnesení okresního soudu o postoupení věci odvoláním,
v němž mimo jiné namítala nesprávnost postupu, kterou spatřuje v nařízení jednání a následném
postoupení žaloby. Krajský soud v Praze (jako odvolací civilní soud) usnesením ze dne
28. 2. 2019, č. j. 30 Co 31/2019 – 72, usnesení okresního soudu potvrdil. Připomněl, že věcnou
příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení (§104a odst. 1 o. s. ř.). Není tedy rozhodné, že soud
prvního stupně již nařídil k projednání věci ústní jednání (a teprve poté rozhodl o postoupení
věci).
[26] Stěžovatelka se domáhá, aby v jejím případě soud postupoval obdobně jako Nejvyšší
soud v usnesení ze dne 30. 5. 2018, č. j. 28 Cdo 5923/2017 - 140. V tomto usnesení však Nejvyšší
soud řešil odlišnou (byť také procesní) otázku, a to, jak je nutno vykládat pojem „rozhodující
skutečnosti“ ve smyslu §79 odst. 1 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), a kdy je vylíčení rozhodujících skutečností v návrhu dostatečné pro jeho
meritorní projednání a kdy má být pro jejich nedostatek odmítnut. V nyní posuzované věci
však krajský soud žalobu neodmítl pro absenci žalobních bodů (tedy „rozhodujících skutečností“
slovy občanského soudního řádu), ale pro nepřípustnost. Vylíčení skutkových okolností v žalobě
bylo evidentně dostatečné, neboť se na jeho základě krajskému soudu podařilo zjistit,
čeho se vlastně stěžovatelka (byť za pomoci nesprávného žalobního typu) domáhá.
[27] Nejvyšší správní soud neshledal ani zkrácení stěžovatelky na jejím právu na přístup
k soudu v důsledku postupu krajského soudu.
[28] Podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. soud usnesením odmítne návrh, jestliže je podle tohoto
zákona nepřípustný.
[29] Podle §82 s. ř. s. každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným
zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen
přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou
u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.
[30] Podle §85 s. ř. s. je zásahová žaloba nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat
jinými právními prostředky; to neplatí v případě, domáhá-li se žalobce pouze určení, že zásah
byl nezákonný.
[31] Článek 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se stanoveným postupem
svého práva u soudu či jiného orgánu, čemuž odpovídá povinnost soudu tuto ochranu (rovněž
stanoveným postupem) poskytnout. Je pak plně na zákonodárci, aby stanovil podmínky
a podrobnosti (tj. postupy). Zahájení řízení ve správním soudnictví je podle účinné právní úpravy
složitější než v jiných druzích soudních řízení. Procesní úprava správního soudnictví totiž spočívá
na důsledném oddělení jednotlivých žalobních typů, které mezi sebou nelze zaměňovat (např. nález
ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 12/17, či usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2010,
č. j. 7 Aps 3/2008 – 98, č. 2206/2011 Sb. NSS). Zájem na zachování jednotlivých žalobních typů
ve správním soudnictví směřuje k zachování předvídatelnosti postupu soudů, tedy k Ústavou
chráněné hodnotě právní jistoty (srov. nález ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2398/18).
Lze ho tedy bezpochyby vnímat jako zájem legitimní.
[32] Žaloba na ochranu před nezákonným zásahem je subsidiární vůči ostatním žalobním
typům zakotveným v s. ř. s., které mají proti jejímu podání přednost, a vůči prostředkům ochrany
využitelným ještě v řízení před správními orgány. Účastník řízení si tudíž nemůže zvolit, jaký
žalobní typ by byl pro něj výhodnější a jaký nakonec využije (srov. např. rozsudek ze dne
4. 8. 2005, č. j. 2 Aps 3/2004 - 42, č. 720/2005 Sb. NSS).
[33] S ohledem na shora uvedené proto není důvodná stěžovatelčina kasační argumentace,
podle které výběr z více alternativ postupů má žalobkyně jako dominus litis a že právo na přístup občana
k soudu nemůže být upozaďováno s poukazem na údajné další případně možné řešení té situace, jež žalobkyni
postihla. Logika soudního řádu správního je totiž přesně opačná, neboť zákon nedává na výběr,
jakými právními prostředky proti určitému aktu brojit. Není proto ani v procesní dispozici
žalobce volit, kterou z žalob bude pro sebe považovat za výhodnější a které řízení bude iniciovat
(Kühn, Z., Kocourek, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019,
s. 724). Pokud žalobce nesprávně zvolí zásahovou žalobu, ačkoli jsou tu důvody pro žalobu jinou,
krajský soud ji poukazem na §85 ve spojení s §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítne
[34] Na tomto místě soud připomíná závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2019,
sp. zn. II. ÚS 2398/18, podle kterého je z hlediska účinné soudní ochrany nutno současně
zaručit, aby různost (oddělenost) žalobních typů nepůsobila v neprospěch jednotlivců. V případě
nesprávně zvoleného žalobního typu nelze podání bez dalšího překvalifikovat, a zpravidla
ani odmítnout (viz zejména body 53 a násl. citovaného nálezu). Soud je povinen žalobci
poskytnout prostor k úpravě žaloby (rozsudek ze dne 28. 2. 2018, č. j. 6 As 357/2017 - 26,
a ze dne 21. 3. 2018, č. j. 6 As 402/2017 - 41), ledaže by v dané věci nebyly splněny podmínky
řízení podle správného žalobního typu (rozsudek ze dne 6. 4. 2018, č. j. 4 As 57/2018 - 78),
což musí soud v rozhodnutí náležitě odůvodnit.
[35] V nyní posuzované věci krajský soud podrobně zdůvodnil, proč stěžovatelku k úpravě
žaloby nevyzval (viz zejména body [9] a [10] výše). V případě žaloby mířící proti závaznému
stanovisku (resp. proti rozhodnutí, pro jehož vydání bylo závazné stanovisko podkladem) by šlo
o předčasný návrh, neboť řízení směřující k vydání rozhodnutí ještě nebylo zahájeno. Musel
by tedy také být odmítnut [§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
[36] V případě změny č. 3 regulačního plánu považoval krajský soud s ohledem na dosud
běžící roční lhůtu pro podání návrhu a z pohledu ochrany stěžovatelčiných práv za efektivnější,
aby stěžovatelka podala zcela nový návrh, od počátku formulovaný v souladu s požadavky
kladenými na daný žalobní typ. Současně zmínil, že s ohledem na probíhající proces
projednávání změny č. 4 regulačního plánu, která by měla stěžovatelčiny pozemky navrátit
do stavu před přijetím změny č. 3, je nejisté setrvání stěžovatelky na tomto návrhu. Ostatně
sama stěžovatelka již v podání ze dne 9. 1. 2019 adresovaném okresnímu soudu uvedla,
že vydáním změny č. 4 regulačního plánu dojde k vyřešení problému, který inspiroval žalobkyni
k podání zápůrčí žaloby (…) a předmět řízení bude odklizen. Z veřejně dostupných zdrojů
(https://mestolysa.cz/cz/uzemni-planovani/regulacni-plan-vysoka-mez) Nejvyšší správní soud
zjistil, že změna č. 4 regulačního plánu nabyla účinnosti 19. 9. 2019. I tato skutečnost
tedy osvědčuje správnost postupu krajského soudu, který nepovažoval z hlediska ochrany
stěžovatelčiných práv za účelnou případnou výzvu k úpravě návrhu na návrh dle §101a a násl.
s. ř. s.
[37] Naopak, krajský soud podrobným návodem na další možný postup ve stěžovatelčině věci
ochránil v maximální možné míře její právo na přístup k soudu. Požadovat od stěžovatelky,
aby svůj návrh upravila tak, aby formálně odpovídal návrhu na zrušení (části) opatření obecné
povahy (v případě zásahu spatřovaného v projednávání regulačního plánu), či žalobě proti
rozhodnutí (v případě zásahu spatřovaného v závazném stanovisku, by tak bylo zcela bezobsažné
a v žádném případě by to nevedlo k lepšímu přístupu stěžovatelky k soudní ochraně jejích práv.
[38] Stěžovatelka současně měla (v rámci kasační stížnosti) možnost účinně se vyjádřit
ke správnosti volby žalobního typu a k důvodům, pro něž krajský soud odmítl žalobu,
což neučinila. V kasační stížnosti nijak nezpochybňuje závěr krajského soudu, že v daném
případě byla zásahová žaloba nevhodným žalobním typem, tedy, že proti tvrzeným „zásahům“
žalovaných bylo nutno brojit jiným typem žaloby. Namítá pouze, že to byla stěžovatelka,
kdo mohl volit z více žalobních alternativ (což, jak soud vysvětlil výše, není pravda) a že měla být
vyzvána k upřesnění svého návrhu. Ani tuto námitku neshledal soud důvodnou, neboť krajský
soud přezkoumatelně zdůvodnil, proč tak neučinil.
IV. Závěr a náklady řízení
[39] Nejvyšší správní soud shledal stěžovatelkou uplatněné námitky nedůvodnými, a kasační
stížnost proto dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[40] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto
nemá. Procesně úspěšným žalovaným pak nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů
jejich běžné úřední činnosti, proto jim soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. října 2019
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu