ECLI:CZ:NSS:2019:1.AZS.217.2019:32
sp. zn. 1 Azs 217/2019 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: nezl. M. H. T., zastoupen
zákonným zástupcem (otcem): Q. H. T., zastoupen Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem
Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem Loretánské
nám. 5, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí ministra zahraničních věcí ze dne 18. 9. 2018, č. j.
130696-2/2018-OPL, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 14. 5. 2019, č. j. 25 A 111/2018 – 38,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2019, č. j. 25 A 111/2018 – 38,
se z r ušuj e a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu
[1] Žalobce dne 12. 6. 2018 podal spolu s dalšími 35 žadateli prostřednictvím svého zástupce
žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti dle §169d odst. 3 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť byl dvakrát neúspěšný ve sjednání si schůzky
na zastupitelském úřadu v Hanoji za účelem podání žádosti o povolení k trvalému pobytu
za účelem sloučení rodiny s otcem. Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále
též „zastupitelský úřad“) usnesením ze dne 18. 7. 2018, č. j. 2761/2018-HANOKO-3, žalobcovu
žádost zamítlo a řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu zastavilo.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad, který ministr zahraničních věcí
rozhodnutím ze dne 18. 9. 2018, č. j. 130696-2/2018-OPL, zamítl a napadené rozhodnutí
potvrdil. Proti rozhodnutí ministra zahraničních věcí žalobce brojil žalobou u Krajského soudu
v Ostravě, který na jejím základu rozhodnutí o rozkladu i rozhodnutí zastupitelského úřadu zrušil
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[3] Krajský soud dospěl k závěru, že systém sjednávání termínu k osobnímu podání žádosti
nesplňoval podmínky racionálních a férových pravidel umožňujících průběžnou i následnou
kontrolu toho, že nejsou zneužívána či používána svévolně. Systém nebyl nastaven
tak, aby umožňoval uchazeči sjednat si schůzku lidsky důstojným způsobem v přiměřeném čase.
Za lidsky důstojný způsob sjednání schůzky nelze považovat systém, který nutí uchazeče
o schůzku kontinuálně, po dobu blíže nijak neohraničenou, a nikoliv jen v určeném čase,
kontrolovat internetové stránky zastupitelského úřadu, zda se „náhodou“ neobjeví nový
kód nezbytný pro podání žádosti o schůzku a nová možnost podat žádost, na kterou se musí
reagovat v řádech vteřin.
[4] Krajský soud souhlasil s žalovaným v tom, že pokud dojde k narušení systému vnějším
zásahem, je třeba na tuto situaci reagovat. V takovém případě je však třeba pravidla nastavit
tak, aby uchazeči věděli, že taková situace může nastat a jakým způsobem bude řešena. Není totiž
racionální, logické ani transparentní, pokud v případě vnějšího zásahu, zruší zastupitelský úřad
sjednané schůzky na základě již zveřejněného kódu a v tentýž den zveřejní kód nový. Takovou
situaci nemůže přiměřeně obezřetný uchazeč, který respektuje nastavená pravidla, předvídat
a včas na ni reagovat.
[5] Pochybnosti podle krajského soudu zvyšuje skutečnost, že v řádech minut po zveřejnění
nového (nečekaného a mimo pravidla zveřejněného) kódu byla kapacita možných schůzek
vyčerpána. Nabízí se tak dvě vysvětlení. Buď je uchazečů o sjednání schůzky tak vysoký počet
a tak vysoký počet předpokládá porušení pravidel a zveřejnění nového kódu umožňujícího
podání nové žádosti, že kapacita možných termínů pro schůzky se vskutku vyčerpá v několika
minutách po zveřejnění nového kódu. Pak ovšem tento systém z důvodu své naprosté
přetíženosti neumožní žadateli v dohledné době termín pro podání žádosti sjednat, neboť
pravděpodobnost, že se podaří sjednat si schůzku v době plánovaného zveřejnění
alfanumerického kódu, je skoro nulová („okénko“ pro úspěšnou žádost v takovém případě musí
být logicky v řádech vteřin). Druhé možné vysvětlení spočívá v tom, že byly zrušeny pouze
některé žádosti a uvolněno jenom několik míst, nikoliv celá kvóta termínů pro následné čtyři
týdny, s tím, že o tom určití uchazeči věděli, takže byli schopni bezprostředně po zveřejnění
nového alfanumerického kódu žádost podat. Ať již je vysvětlení kterékoliv, zvolený systém
neumožňuje způsob sjednání si termínu pro osobní podání lidsky důstojným způsobem
v přiměřené době.
[6] Krajský soud připomněl, že skutečností odůvodňující upuštění od povinnosti osobního
podání žádosti může být i překážka na straně zastupitelského úřadu spočívající v přijetí systému
podání žádosti, který není transparentní a který neumožňuje ji podat lidsky důstojně
a v přiměřeném čase. Zjištěné skutečnosti svědčí o tom, že taková překážka na straně
zastupitelského úřadu v posuzovaném případě nastala. Systém fungující v době podání žádosti
žalobcem uvedené podmínky nesplňoval. Byl zde tedy důvod pro upuštění od povinnosti žalobce
podat žádost osobně. Žalovaný i zastupitelský úřad postupovali nezákonně, pokud žalobcem
udávané skutečnosti za skutečnosti odůvodňující upuštění od této povinnosti neshledali
II. Kasační stížnosti, vyjádření žalobce a replika stěžovatele
[7] Žalovaný (stěžovatel) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhuje jeho zrušení a vrácení věci krajskému
soudu k dalšímu řízení.
[8] Krajský soud podle stěžovatele nesprávně posoudil neurčitý právní pojem „odůvodněný
případ“ obsažený v §169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců tím, že pod něj podřadil situaci,
kdy se žalobce během jediného dne pokusil dvakrát neúspěšně o registraci termínu, v kombinaci
se závěrem, že objednávací systém neumožňoval uchazeči získání termínu lidsky důstojným
způsobem v přiměřené době. Objednávací systém poskytoval všem uchazečům shodnou
„startovací pozici“, neboť věděli předem, kdy bude nový kód zveřejněn (nemuseli tak neustále
kontrolovat stránky zastupitelského úřadu, jak tvrdí krajský soud). Došlo-li dne 31. 5. 2018
k pokusu o ovlivnění objednávacího systému zvenčí, šlo o mimořádnou situaci, která nastala
ve vztahu k tomuto systému vůbec poprvé. Nelze tedy zastupitelskému úřadu přičítat k tíži,
že předem nenastavil pravidla řešící důsledky této situace. Krajský soud posuzoval fungování
systému zobecňujícím způsobem, ačkoli okolnosti posuzovaného případu se odehrály v jediný
den.
[9] Pozastavuje-li se krajský soud nad tím, že v krátké době po zveřejnění nového kódu byla
kapacita možných schůzek vyčerpána, což značí téměř nulovou pravděpodobnost úspěšnosti
sjednat si termín, nejsou tyto závěry správné. Důvodem, pro který se zdají kapacitní možnosti
zastupitelského úřadu nedostačující, byly ve své době zejména vícečetné pokusy o registraci.
V uvedeném termínu (31. 5. 2018) v 16 hod. například 2.500 e-mailů zaslalo pouze 9 žadatelů,
z nichž jeden poslal 600 e-mailů. Po zavedení opatření, kterým byly vyloučeny vícečetné žádosti
jednoho žadatele, se ukázalo, že počet žadatelů kapacitu zastupitelského úřadu výrazně
nepřevyšuje. Například v objednacím termínu 25. 1. 2019 přišlo pouze 250 e-mailů, přičemž
kapacita na tento termín byla 160 míst. Riziko, že se jednomu zájemci nepodaří registrace
v přiměřené době, je tak velmi malé. K tomu, aby se riziko zcela vyloučilo, slouží korektiv
spočívající v možnosti vyhodnotit konkrétní situaci jako odůvodněný případ pro upuštění
od povinnosti osobního podání. Pokud v posuzované věci žalobce doložil pouhé dva pokusy
o neúspěšnou registraci v průběhu jediného dne, nevyčkal, zda bude úspěšný v následujícím
měsíci a neprodleně přistoupil k podání žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání,
nejednalo se dle stěžovatele o nepřiměřenou dobu, a tudíž ani o odůvodněný případ. Stěžovatel
podpůrně odkazuje na rozsudek ze dne 28. 2. 2019, č. j. 9 Azs 440/2018 – 44.
[10] Stěžovatel má dále za to, že soud vyšel z chybných skutkových předpokladů, neboť
opomněl, že předmětem žalobního sporu byla otázka, zda skutkové okolnosti dané věci
představovaly odůvodněný případ pro upuštění od osobního podání žádosti o pobyt. Soud
dle stěžovatele nepřihlédl ke skutečnosti, že v den, kdy se žalobce pokusil dvakrát o objednání
termínu, došlo ke zrušení termínu pro objednání a vypsání nového termínu z důvodu reakce
na vnější zásah cizího subjektu. Ještě téhož dne se však žadatelé na nový termín zaregistrovali.
Z toho, že mezi nimi nebyli klienti zástupce žalobce, nelze dle stěžovatele obecně dovozovat
nefunkčnost registračního systému.
[11] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ačkoliv došlo ke zlepšení systému
zavedením pravidla vyřazování vícečetných žádostí, celých 36 % žadatelů nedosáhlo na termín
k podání žádosti. Tvrzení stěžovatele o dostatečné kapacitě zastupitelského úřadu v Hanoji
považuje žalobce za nepodložené. Nejvyššímu správnímu soudu musí být dle žalobce z jeho
rozhodovací činnosti známo, že stěžovatel opakovaně argumentuje překročením kapacity
zastupitelského úřadu v Hanoji.
[12] Pokud jde o argument stěžovatele, že stát nemá povinnost umožnit žadatelům získat
termín ihned, žalobce odkázal na čl. 1 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou
a Vietnamskou socialistickou republikou o právní moci ve věcech občanských a trestních (publ.
pod č. 98/1984 Sb., dále též „smlouva“) s tím, že dle tohoto ustanovení mají občané Vietnamské
socialistické republiky právo na volný přístup k příslušným orgánům České republiky, včetně
orgánů příslušných v občanskoprávních věcech, jimiž se dle tohoto ustanovení rozumějí též věci
rodinné, tedy mají také právo na takový přístup k orgánu příslušnému k přijetí žádosti o pobyt
za účelem sloučení rodiny.
[13] Pokud jde o korektiv, na jehož základě stěžovatel dle svého vyjádření v kasační stížnosti
vyhodnocuje některé situace jako odůvodněné případy pro upuštění od povinnosti osobního
podání žádosti, žalobce v něm vidí rozpor s požadavky směrnice Rady 2003/86/ES o právu
na sloučení rodiny, neboť dle bodu 13 odůvodnění této směrnice mají být procesní pravidla
průhledná a spravedlivá, nabízející dotčeným osobám odpovídající právní jistotu, což postup
zastupitelského úřadu zohledňující teprve několikaměsíční neúspěšnou snahu o registraci
dle žalobce nesplňuje.
[14] Žalobce dále uvedl, že dle jeho názoru ze žádného ustanovení dané směrnice nevyplývá
oprávnění České republiky podmiňovat podání žádosti o sloučení rodiny předchozí registrací
v objednacím systému nebo prokazováním několikaměsíční marné snahy o registraci. Pokud
by Česká republika připouštěla možnost, že samotnému podání žádosti může předcházet jakási
předprocesní fáze, kdy se žadatel několik měsíců marně pokouší o registraci v objednacím
systému, jednalo by se o popření smyslu čl. 5 odst. 4 této směrnice, protože by se o tuto dobu
marných pokusů o registraci prodlužovala lhůta, která je podle směrnice přiměřená pro odloučení
rodiny z důvodu řízení o žádosti o sloučení.
[15] Žalobce navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
[16] Stěžovatel v replice k vyjádření žalobce uvedl, že po zavedení opatření k vyloučení
vícečetných žádostí se počet neuspokojených žadatelů konstantně snižuje (v lednovém termínu
jich bylo 160, v únorovém 110 a v březnu jen 4). K argumentaci smlouvou stěžovatel konstatuje,
že tzv. režim národního zacházení (vyplývající z čl. 1 smlouvy) se uplatňuje výhradně vůči
cizincům již pobývajícím v daném okamžiku na území státu druhé smluvní strany. Je tedy
nepoužitelný vůči cizincům pobývajícím na území vlastního domovského státu, což je případ
žadatelů o pobytová oprávnění podávajících žádosti v Hanoji. Nadto řízení o povolení k pobytu
za účelem sloučení rodiny není upraveno předpisy rodinného ani pracovního práva, smlouva
na ně proto také nedopadá.
[17] Neobsahuje-li směrnice požadavek registrace k osobnímu podání žádosti, neznamená
to podle stěžovatele, že takový požadavek nemůže v rámci procesní autonomie stanovit
vnitrostátní právo členského státu. I podmínka osobní účasti při podání žádosti je plně v souladu
s unijním právem. Korektiv spočívající v možnosti upustit od povinnosti osobního podání
žádosti nezasahuje do průhlednosti a spravedlnosti postupu zpracování žádosti.
III. Posouzení kasační stížnosti
[18] Kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas, osobou oprávněnou,
za níž jedná zaměstnanec s příslušným vzděláním a míří proti rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Důvodnost kasační stížnosti posoudil soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[19] Kasační stížnost je důvodná.
[20] Podle §169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců, žádost o udělení dlouhodobého víza s výjimkou
diplomatického nebo zvláštního víza, žádost o prodloužení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění
pobytu na území a žádost o vydání povolení k dlouhodobému, přechodnému nebo trvalému pobytu je cizinec
povinen podat osobně. Podle odstavce 3 věty první a druhé téhož ustanovení, zastupitelský úřad může
v odůvodněných případech od povinnosti osobního podání žádosti upustit, pokud současně s doručením žádosti
cizinec doloží důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Neupustí-li zastupitelský úřad
v případě podle věty první od povinnosti osobního podání žádosti, řízení o žádosti usnesením zastaví.
[21] Podle §169f zákona o pobytu cizinců je žadatel povinen si předem sjednat termín osobního podání
žádosti o udělení dlouhodobého víza nebo žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo trvalému pobytu
způsobem, který zastupitelský úřad zveřejní na své úřední desce.
[22] Nejvyšší správní soud již dříve vyložil (srov. zejména rozsudek rozšířeného senátu ze dne
30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 - 52, č. 3601/2017 Sb. NSS), že zakotvení povinnosti osobního
podání žádosti o povolení k taxativně vymezeným pobytům není nesouladné s ústavně
zaručeným právem domáhat se stanoveným postupem svého práva u správních orgánů (čl. 36
odst. 1 Listiny). Zejména pokud správní orgány adekvátně využívají ustanovení o možnosti
upustit od osobního podání žádosti, není důvodu o ústavní konformitě povinnosti osobního
podání žádostí o některá povolení k pobytům či o některá víza jakkoli pochybovat. Pokud však
stát stanovil povinnost osobního podání žádosti, je po něm současně nutno požadovat,
aby pro žadatele o pobyty či víza vytvořil adekvátní podmínky, za kterých mohou takto
stanovenou povinnost splnit. Uvedenou povinnost totiž stát nesmí zneužívat k jiným účelům,
než kvůli nimž byla do zákonné úpravy vtělena, zejména ji nesmí zneužívat ke svévolnému
faktickému bránění žadatelům své žádosti vůbec podat, a tím k faktickému znemožnění ucházet
se o pobytová oprávnění v České republice. V rozsudku ze dne č. j. 10 Azs 153/2016 – 52
rozšířený senát konstatoval, že „[j]e na veřejné správě, jakým způsobem „technicky“ uspořádá vyřizování
žádostí o nejrůznější pobytová oprávnění tak, aby byla schopna je za přiměřených nákladů zvládat. Musí však
v každém případě umožnit žadatelům takové žádosti v přiměřeném časovém horizontu a lidsky důstojným
způsobem podat. Je na veřejné správě, zda ke splnění tohoto úkolu využije informační technologie, vícestupňovou
proceduru posuzování žádostí, prvky náhodného výběru, nástroje ekonomické regulace (správní poplatky v citelné
výši) anebo kombinaci některých z těchto či jiných nástrojů. Zvolené nástroje však musí být založeny
na racionálních a férových pravidlech a umožňovat průběžnou i následnou kontrolu toho, že nejsou zneužívány
či používány svévolně.“
[23] Jak soud konstatoval v rozsudku ze dne 30. 8. 2012, č. j. 8 As 90/2011 - 62, č. 2756/2013
Sb. NSS, „žadatel o vízum, jakkoli nemá právní nárok na vstup do České republiky, má právo na spravedlivý
proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) při vyřizování žádosti o takový vstup. Toto právo v sobě zahrnuje především
předvídatelné a běžným žadatelem obvykle splnitelné procedurální podmínky podání a vyřízení žádosti, k nimž
je nutno počítat i možnost podat žádost v reálném čase a lidsky důstojným způsobem, například bez nutnosti
obracet se na neoficiální zprostředkovatele.“ Cizinci tudíž mají právo podat žádost o vydání povolení
k dlouhodobému či trvalému pobytu. Toto právo však může být, jak soud uvedl v citovaném
rozsudku, podmíněno předchozím splněním procedurálních podmínek, mezi něž patří také
povinnost sjednat si termín osobního podání žádosti. Sjednávání termínů musí nutně odrážet
a zohledňovat na straně jedné organizační, technické a personální možnosti daného
zastupitelského úřadu a na straně druhé výši poptávky po těchto termínech (rozsudek ze dne
23. 2. 2018, č. j. 5 Azs 312/2017 - 33).
[24] Pro nyní projednávanou věc je podstatné, že v době, kdy žalobce usiloval o podání
žádosti o trvalý pobyt, byl systém sjednávání termínů nastaven tak, že žadatelé byli povinni
sjednat si schůzku prostřednictvím e-mailu zaslaného na adresu visa_hanoi@mzv.cz.
Do předmětu e-mailové zprávy bylo třeba napsat aktuální alfanumerický kód, který platil
do naplnění kapacity a obnovoval se po uplynutí čtyř týdnů. Ke zveřejnění nového
alfanumerického kódu došlo mj. též 31. 5. 2018, tedy v den, kdy se o sjednání termínu ucházel
i žalobce.
[25] Ze správního spisu a žalobcových tvrzení (která stěžovatel nerozporuje) vyplývá,
že se žalobcův zástupce dne 31. 5. 2018 v 11 hod. vietnamského času pokusil otevřít webovou
stránku zastupitelského úřadu, aby zjistil alfanumerický kód, ale bezvýsledně. Přibližně po dvou
hodinách se asistentce žalobcova zástupce podařilo webovou stránku otevřít a přečíst nový kód.
Poté odeslala e-maily všech žadatelů, kteří si chtěli sjednat schůzku k osobnímu podání svých
žádostí. Zastupitelský úřad však žalobci termín neposkytl. Téhož dne po 19 hod. vietnamského
času asistentka náhodnou kontrolou webové stránky zastupitelského úřadu zjistila,
že je zde zveřejněna nová informace, podle které se z důvodu podezření na manipulaci
e-mailového objednávání ruší objednávky zaslané pod dřívějším kódem a v 16 hod. byl zveřejněn
nový alfanumerický kód. Asistentka proto opakovaně zaslala e-maily všech žadatelů. Žalobci
nebyl opět termín přidělen.
[26] Předmětem sporu v nyní posuzované věci je otázka, zda shora popsané skutkové
okolnosti žalobcova případu představovaly důvod pro vyhovění jeho žádosti o upuštění
od povinnosti osobního podání žádosti o povolení k trvalému pobytu, tedy
zda šlo o „odůvodněný případ“ ve smyslu §169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců.
[27] Ustanovení §169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců v sobě zahrnuje „nejen správní uvážení,
ale kombinuje je s neurčitým právním pojmem „odůvodněný případ“. Tento pojem nelze obsahově dostatečně přesně
vymezit a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Správnímu orgánu
je poskytován prostor pro zhodnocení, zda konkrétní situace patří do rozsahu daného neurčitého právního pojmu,
či nikoliv. Míra „uvážení“ správního orgánu se zde zaměřuje na skutkovou podstatu a její vyhodnocení. Naplnění
obsahu neurčitého právního pojmu s sebou nese povinnost správního orgánu rozhodnout způsobem, který norma
předvídá.“ (rozsudek ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 Azs 213/2018 - 22). Výklad pojmu „odůvodněný
případ“ a podřazení zjištěného skutkového stavu tomuto pojmu je tak v obecné rovině věcí
výkladu neurčitého právního pojmu a jeho aplikace na zjištěný skutkový stav, nikoliv předmětem
správního uvážení, a proto podléhá úplnému soudnímu přezkumu (srov. rozsudek ze dne
28. 6. 2019, č. j. 5 Azs 234/2018 – 43; k výkladu neurčitých právních pojmů viz usnesení
rozšířeného senátu ze dne 22. 4. 2014, č. j. 8 As 37/2011 - 154, č. 3073/2014 Sb. NSS).
[28] Podat žádost o taxativně zákonem vymezené pobyty jinou formou než osobním podáním
je výjimečná možnost a bude se jednat především o případy, kdy by bylo trvání na osobním
podání žádosti tvrdé a nerozumné (srov. rozsudky ze dne 11. 8. 2015, č. j. 6 Azs 77/2015 - 36,
ze dne 27. 7. 2016, č. j. 10 Azs 219/2015 - 67, či ze dne 8. 9. 2016, č. j. 10 Azs 163/2016 - 37).
Žadatel musí rovněž uvést konkrétní důvody, proč právě jeho případ má být
oním „odůvodněným případem“, v němž nemá správní orgán trvat na osobním podání žádosti
(rozsudek č. j. 10 Azs 219/2015 - 67). V rozsudku ze dne 31. 5. 2011, č. j. 9 Aps 6/2010 - 106,
soud konstatoval, že: „[p]rostřednictvím daného institutu lze tedy zohlednit situace, které budou cizinci
důvodně bránit v osobním podání žádosti přímo na zastupitelském úřadě. O jaké typové případy v praxi půjde,
zda se má jednat pouze o případy překážek osobní účasti, které jsou na straně cizince, nebo též o případy
překážek na straně zastupitelského úřadu, zákon o pobytu cizinců žádným způsobem ani neupravuje
ani nenaznačuje. Každé takové posouzení tedy závisí na úvaze zastupitelského úřadu,
který by měl při svém rozhodování zohlednit všechny v daném čase a dané zemi existující podstatné okolnosti.“
V rozsudku č. j. 9 Azs 213/2018 - 22 soud upřesnil, že „odůvodněný případ“ není redukován
pouze na existenci omezení způsobených zdravotním stavem, ale může jít rovněž o situace,
kdy je dostupnost zastupitelského úřadu objektivně velmi ztížena; lze uvažovat i o situaci,
kdy samotný zastupitelský úřad může mít např. natolik závažné provozní problémy, že nebude
možné jej osobně navštívit. V každém případě je ovšem třeba individuálně a zejména poctivě
zvážit celkovou dobu, po kterou cizinec neúspěšně usiloval o sjednání termínu osobního podání
žádosti, jakož i jiné důležité faktory (typ žádaného pobytového titulu, osoba žadatele,
věk, zdravotní stav, rodinné pouto v ČR a mnoho jiných).
[29] Krajský soud v nyní posuzované věci dospěl k závěru, že byly dány takové okolnosti,
které bylo možno podřadit pod pojem „odůvodněný případ“. Tyto okolnosti podle krajského
soudu spočívaly v tom, že dotčený systém neumožňoval sjednat si schůzku lidsky důstojným
způsobem a v přiměřeném čase. Krajský soud tento závěr dovodil zejména ze skutečnosti,
že systém „nutil“ uchazeče nepřetržitě kontrolovat internetové stránky zastupitelského úřadu,
zda se náhodou neobjeví nový alfanumerický kód. Pochybnosti o férovém fungování systému
podle krajského soudu zvyšuje skutečnost, že kapacita termínů schůzek uvolněných
po opakovaném zveřejnění kódu dne 31. 5. 2018 byla též ihned zaplněna.
[30] Nejvyšší správní soud předně zdůrazňuje, že žalobce neprokázal, že by byl dlouhodobě
neschopen podat žádost o trvalý pobyt. Žalobce doložil dva neúspěšné pokusy o sjednání, které
proběhly pouze během jednoho dne, přičemž druhý pokus o registraci mohl během tohoto dne
žalobce využít jen proto, že první vlnu registrace musel zastupitelský úřad z důvodu vnějšího
ovlivnění systému anulovat. Fakticky tak šlo pouze o jeden „řádný“ pokus o sjednání termínu
schůzky. Usilování žalobce o získání termínu schůzky tak v žádném případě nelze hodnotit jako
nepřiměřeně dlouhé.
[31] Současně Nejvyšší správní soud nesouhlasí s názorem krajského soudu, že na základě
zjištěných skutečností o fungování systému sjednávání schůzek, je nutno tento systém hodnotit
jako netransparentní, nepředvídatelný a neumožňující následnou kontrolu. Systém pro sjednávání
termínů nebyl k 31. 5. 2018 nastaven způsobem, který popisuje krajský soud. Uchazeči o sjednání
termínu nebyli „nuceni“ k neustálému kontrolování webových stránek zastupitelského úřadu.
Skutečnost, že byl dne 31. 5. 2018 zveřejněn mimo předem stanovenou hodinu a den nový
alfanumerický kód, byla podle tvrzení stěžovatele zapříčiněna vnějším ovlivněním systému
sjednávání schůzek. Takto mimořádná situace, která vedla k nutnosti „anulovat“ výsledky
sjednávání termínů na základě původního kódu, podle Nejvyššího správního soudu odůvodňuje
též další postup zastupitelského úřadu, který bezprostředně po odstranění problémů zveřejnil
ještě v týž den nový alfanumerický kód. Nešlo tedy o dřívější zveřejnění kódu, jak namítá žalobce
(podle nastavených pravidel měl být nový kód zveřejňován každé čtyři týdny), ale o nahrazení
kódu, který byl téhož dne již jednou zveřejněn.
[32] Situace, která se v souvislosti se sjednáváním schůzek odehrála dne 31. 5. 2018, nebyla
standardní, opakovaná, a tedy ve své podstatě nijak necharakterizovala daný systém sjednávání.
Tento systém byl obecně (za standardních) podmínek nastaven tak, že uchazeči dopředu věděli
o přesném datu a hodině, kdy bude zveřejněn nový alfanumerický kód. Obecné závěry krajského
soudu, který na základě událostí ze dne 31. 5. 2018 dospěl k tomu, že systém nebyl transparentní
a neumožňoval sjednat si schůzku lidsky důstojným způsobem v přiměřeném čase, tak nemohou
obstát. Jednak proto, že z posouzení fungování systému v průběhu jednoho jediného dne nelze
takto obecné závěry vůbec dovodit; dále pak situace vzniklá v tento den byla zcela nestandardní,
a neodpovídala proto obecným charakteristikám systému tak, jak byl nastaven a jak následně
též fungoval.
[33] Soud v této souvislosti odkazuje na závěry obsažené v rozsudku ze dne 28. 2. 2019, č. j.
9 Azs 440/2018 – 44, který se zabýval zásahovou žalobou (podanou mj. též žalobcem) proti
zastupitelskému úřadu. Zásah byl spatřován v nepřidělení termínu k osobnímu podání žádosti
dne 31. 5. 2018. Soud zde tedy posuzoval totožné události jako v nyní předložené věci a současně
se vyjadřoval (na základě obdobných tvrzení žalobce) i k povaze systému sjednávání schůzek
pomocí e-mailů s alfanumerickým kódem. Konstatoval, že je pochopitelné, že stěžovatel
po dlouhodobé kritice fungování systému Visapoint, jakož i dílčích postupů zastupitelských
úřadů, od tohoto systému upustil a nahradil jej systémem novým. Dále uzavřel, že „[z]e zjištěného
skutkového stavu nevyplynulo, že by tento systém fungoval svévolně, neprůhledně, diskriminačně, neracionálně
či neférově. V případě stěžovatelů ani nelze hovořit o tom, že by jim tento systém dlouhodobě znemožňoval podat
žádost o udělení povolení k dlouhodobému či trvalému pobytu, neboť zásahovou žalobu podali již po dvou
neúspěšných pokusech o sjednání termínu, které učinili v jeden den. Úkolem soudů ve správním soudnictví není
předcházet budoucím a hypotetickým nezákonným zásahům. V projednávaném případě sice došlo k výpadku
webových stránek žalovaného, kde byl zveřejněn alfanumerický kód, tento výpadek však žalovaný dostatečně
vysvětlil tím, že se jednalo o cílený útok. Případné manipulaci a s ní spojeným znevýhodněním poctivých žadatelů
žalovaný zabránil a podmínky pro žadatele narovnal tím, že žádosti o sjednání termínu podané při tomto
výpadku anuloval a zveřejnil nový alfanumerický kód společně s novým termínem pro sjednávání termínů osobního
podání žádosti. Ani tento postup nelze považovat za libovolný či neracionální, a tudíž za nezákonný ve smyslu
vymezeném výše citovanou judikaturou.“ Tyto závěry Nejvyššího správního soudu lze plně využít
i v nyní souzené věci.
[34] Lze tedy shrnout, že s ohledem na skutková zjištění učiněná v souzené věci jsou závěry
krajského soudu stran fungování systému sjednávání schůzek nesprávné. Založil-li krajský soud
svůj závěr o nutnosti vyhovění žádosti žalobce o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti
právě na tvrzení o neprůhledném fungování systému a nemožnosti sjednat si schůzky lidsky
důstojným způsobem v přiměřeném čase, nemůže ze shora uvedených důvodů takový závěr
obstát.
[35] S ohledem na §75 odst. 1 s. ř. s. se soud nemohl zabývat kasační argumentací zmiňující
fungování nově nastaveného systému doplněného o pravidlo vyloučení vícečetných žádostí.
Nicméně uvedená tvrzení jistě mohou sloužit jako podpůrný argument ke shora uvedenému
závěru o neprokázání netransparentnosti a neúčinnosti systému. Vysvětluje to i spekulace soudu
stran rychlého zaplnění všech volných termínů osobní schůzky po zveřejnění druhého
alfanumerického kódu, které bylo zjevně zapříčiněno právě zasíláním vícečetných žádostí
jednotlivých uchazečů. Údaje uváděné stěžovatelem osvědčují, že aktuální nastavení systému
sjednávání umožňuje v přiměřené době získat termín schůzky. Pokud by i přesto uchazeč
po několika neúspěšných pokusech termín schůzky nezískal, bylo by za takové situace možno
uvažovat o postupu podle §169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců.
[36] Soud dále konstatuje, že krajský soud považoval za žalovaného ministra zahraničních věcí,
který však v těchto věcech není samostatným správním orgánem. Směřuje-li žaloba proti
rozhodnutí vedoucího ústředního orgánu státní správy, je žalovaným tento ústřední orgán
[k postavení zastupitelského úřadu v obdobné věci, jako je ta nynější, srov. rozsudek ze dne
5. 12. 2018, č. j. 1 Azs 195/2018 - 48, část IV.a)]. Toto pochybení však nemohlo mít samo o sobě
vliv na zákonnost rozhodnutí krajského soudu, neboť, jak vyplývá z citované judikatury, ministr
zahraničních věcí je funkční složkou Ministerstva zahraničních věcí, a krajský soud fakticky jednal
s Ministerstvem zahraničních věcí, byť jako žalovaného označoval ministra.
IV. Závěr a náklady řízení
[37] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, rozsudek krajského soudu proto
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta prvá s. ř. s.). V něm bude vázán právním
názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[38] Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnost (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2019
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu