ECLI:CZ:NSS:2019:1.AZS.4.2018:22
sp. zn. 1 Azs 4/2018 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: R. A. A., zastoupen Mgr.
Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované: Policie
ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4, o žalobě
proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 9. 2017, č. j. KRPA-337199-13/ČJ-2017-000022-MIG,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2017,
č. j. 4 A 109/2017 - 44,
takto:
I. V řízení se p okr a č u je .
II. Kasační stížnost se zamí t á.
III. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
V. Odměna ustanoveného advokáta Mgr. Ing. Jakuba Backy se u r č u je částkou
4.114 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před městským soudem
[1] Žalobce byl rozhodnutím žalované ze dne 18. 9. 2017 zajištěn podle §129 odst. 1 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), za účelem předání podle přímo použitelného právního předpisu EU - nařízení
Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria
a postupy pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o azyl podané státním
příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států
(dále jen „dublinské nařízení“), neboť bylo žalovanou zjištěno, že žalobce žádal na území
Evropské unie o udělení mezinárodní ochrany, a to v roce 2017 v Rumunsku. Doba zajištění byla
stanovena na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody.
[2] Proti tomuto rozhodnutí brojil žalobce žalobou u Městského soudu v Praze. Žalobce
napadal nedostatečné posouzení přijatelnosti žalobcova předání do Rumunska. Podle názoru
žalobce se žalovaný zcela nedostatečně a nepřezkoumatelně zabýval tím, zda je dána možnost
přemístit žalobce do Rumunska vzhledem k článku 3 odst. 2 dublinského nařízení, tedy tím,
zda u Rumunska nejsou dány systematické nedostatky v azylovém řízení, které by bránily předání
do tohoto státu. Žalobce také namítal, že v napadeném rozhodnutí žalované bylo v jedné větě
uvedeno Německo místo Rumunska.
[3] Městský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění uvedl, že žalovaný
s ohledem na ustanovení čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení provedl hodnocení státu, do kterého
má být žalobce předán, t.j. do Rumunska, kdy konstatoval, že Rumunsko patří nejen
k ekonomicky standardním zemím, ale patří i mezi demokratické státy s fungujícím právním
systémem spojeným s dodržováním práv žadatelů o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný
na základě toho vyhodnotil, že kritéria dle článku 3 odst. 2 dublinského nařízení jsou ve státě,
kam má být cizinec předán, naplňována. Městský soud považoval toto hodnocení, přestože
stručné, za zcela dostačující pro posouzení možnosti reálného předání žalobce do tohoto státu,
a to i s ohledem na skutečnost, že rozhodnutí ve věci zajištění cizince podle §129 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců je prvním úkonem v řízení. Městský soud dále uvedl, že z rozhodnutí žalované
je zcela zřejmé, do kterého státu má být žalobce předán, ačkoliv se v textu vyskytla zřejmá chyba
v psaní.
[4] Městský soud odkázal též na stanovisko vyslovené v usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 4 Azs 73/2017 - 17, v němž je odkazováno na rozhodnutí
Soudního dvora EU ze dne 21. 12. 2011 ve spojených věcech zn. C-411/10 a C-493/10 a zásadu
vzájemné důvěry členských států.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[6] V kasační stížnosti namítá, že v žalobě nerozporoval, do které země má být stěžovatel
předán, ale že záměna Německa a Rumunska v odůvodnění svědčí o nepřijatelném převzetí
paušálně používaného textu v jiném rozhodnutí, tedy o postupu žalované, která zcela rezignovala
na jakékoliv individuální zhodnocení situace v Rumunsku a situace stěžovatele obecně. Stejnou
vadou trpí rozhodnutí o zajištění dalších tří cizinců, kteří byli zajištění žalovanou společně
se stěžovatelem. Důvodné pochybnosti o nesprávném postupu žalované by pak mohl rozptýlit
pouze správní spis v případě, že by obsahoval materiály dokládající to, že se žalovaná skutečně
zaobírala individuální situací stěžovatele a situací žadatelů o mezinárodní ochranu v Rumunsku.
[7] Stěžovatel namítá, že situace žadatelů o mezinárodní ochranu v Rumunsku je tristní
a pro nemajetné žadatele přináší neakceptovatelné podmínky dosahující intenzity rizik nelidského
a ponižujícího zacházení. Předmětné problémy pramení především ze špatné koordinace
rumunského práva sociálního zabezpečení a rumunského azylového práva. Stěžovatel poukazuje
na problémy s čerpáním potřebné sociální podpory držiteli mezinárodní ochrany,
dále na problematickou participaci na integračních programech, zejména neefektivní výuku
rumunštiny, diskriminaci a nedostatek nápomoci ze strany státních orgánů při vyřizování
sociálních benefitů nebo i běžných dokladů. Jedná se o okolnosti, které jsou dle stěžovatele
zásadní překážkou integrace do rumunské společnosti.
[8] Tato situace vede dle stěžovatele k tomu, že v Rumunsku neexistuje záruka,
že by žadatelům o mezinárodní ochranu (tedy i stěžovateli) bylo poskytnuto dostatečné
ubytování, výuka rumunského jazyka nutná k základní integraci do společnosti, jakož i úhrada
zdravotní péče. Za této situace pak bylo povinností žalované individualizovaně vyhodnotit situaci
žadatelů o mezinárodní ochranu v Rumunsku. To se dle stěžovatele nestalo a rozhodnutí
žalované proto trpí vadou nezákonnosti, pro které nemůže obstát.
[9] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
III.1 Přerušení řízení
[10] Při předběžném posouzení kasační stížnosti Nejvyšší správní soud ze správního spisu
zjistil, že stěžovatel byl dle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců zajištěn ode dne 18. 9. 2017
na dobu 30 dnů, tj. do 18. 10. 2017. Kasační stížnost proti rozsudku městského soudu podal
stěžovatel dne 3. 1. 2018, tedy v době, kdy jeho zajištění z titulu napadeného rozhodnutí
již netrvalo.
[11] Podle §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném od 15. 8. 2017
do 20. 1. 2019 platilo, že „[v] případě, že je zajištění cizince ukončeno před vydáním rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince, o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince
nebo proti rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení, soud řízení o žalobě zastaví. O ukončení zajištění cizince policie
neprodleně informuje příslušný soud, který žalobu projednává. Věty první a druhá se pro řízení o kasační stížnosti
použijí obdobně.“
[12] Nejvyššímu správnímu soudu bylo známo, že před Ústavním soudem byl projednáván
návrh na zrušení mimo jiné §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců. Řízení bylo vedeno
pod sp. zn. Pl. ÚS 41/17. Výsledek tohoto řízení byl významný pro procesní postup v nyní
posuzované věci, proto Nejvyšší správní soud přerušil řízení podle §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s.
usnesením ze dne 16. 3. 2018, č. j. 1 Azs 4/2018 - 17.
[13] Ústavní soud rozhodl v dané věci nálezem ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17,
jímž zrušil mimo jiné §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce
zákonů, tj. k 21. 1. 2019. Překážka soudního přezkumu stěžovatelem předložené kasační stížnosti
tak odpadla. Nejvyšší správní soud proto rozhodl výrokem I. tohoto rozsudku v souladu s §48
odst. 5 za použití §120 s. ř. s. o pokračování v řízení.
III.2 Posouzení kasační stížnosti
[14] Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval splnění podmínek řízení, přičemž shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a jedná se o kasační stížnost, která
je ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), přípustná.
[15] Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud předesílá, že zajištění stěžovatele bylo ze strany žalované čtyřikrát
prodlouženo, přičemž všechna tato rozhodnutí stěžovatel napadl žalobou a posléze kasační
stížností. O kasační stížnosti týkající se čtvrtého rozhodnutí o prodloužení zajištění Nejvyšší
správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 11. 9. 2018, č. j. 4 Azs 141/2018 - 21, tak že kasační
stížnost zamítl. V obou věcech uplatnil stěžovatel téměř totožné kasační námitky. Vzhledem
k totožnosti skutkových stavů nemá Nejvyšší správní soud důvod se odchýlit od závěrů
uvedených v předchozím rozsudku.
[17] Spornou otázkou je v posuzovaném případě rozsah a kvalita posouzení stavu
rumunského azylového systému na základě čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení, kterou provedla
žalovaná v napadeném rozhodnutí pro potřeby řízení o zajištění cizince dle §129 zákona
o pobytu cizinců. Čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení stanovuje kritéria, při jejichž naplnění
není možno přemístit žadatele o mezinárodní ochranu do členského státu, který byl primárně
určen jako příslušný. Dle tohoto ustanovení mimo jiné platí, že „[e]xistují-li závažné důvody
se domnívat, že dochází k systematickým (pozn. lépe systémovým) nedostatkům, pokud jde o azylové řízení
a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího
zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení
příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže
být určen jako příslušný jiný členský stát.“ Čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie stanoví: „Nikdo
nesmí být mučen nebo podroben nelidskému či ponižujícímu trestu anebo zacházení.“
[18] Při výkladu čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení je nutné respektovat zásadu vzájemné
důvěry, která vychází z práva EU. V posudku ze dne 18. 12. 2014, č. 2/13, zabývajícím
se možností přistoupení EU k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Soudní dvůr
vyslovil, že „[…] zásada vzájemné důvěry členských států má v unijním právu zásadní význam vzhledem
k tomu, že umožňuje vytvoření a zachování prostoru bez vnitřních hranic. Tato zásada přitom zejména
v souvislosti s prostorem svobody, bezpečnosti a práva ukládá každému z těchto států, aby až na výjimečné
okolnosti vycházel z toho, že všechny ostatní členské státy dodržují unijní právo, a zejména základní práva, která
unijní právo uznává (v tomto smyslu viz rozsudky N. S. a další, C-411/10 a C-493/10, EU:C:2011:865,
body 78 až 80, a Melloni, EU:C:2013:107, body 37 a 63). Při uplatňování unijního práva tak mohou
být členské státy povinny na základě unijního práva předpokládat dodržování základních práv ze strany ostatních
členských států, takže nejen že nemohou od jiného členského státu požadovat vyšší vnitrostátní úroveň ochrany
základních práv, než jakou zaručuje unijní právo, ale nemohou ani – až na výjimečné případy – ověřovat,
zda tento jiný členský stát skutečně v konkrétním případě dodržel základní práva zaručená Unií.“ Společný
evropský azylový systém byl koncipován na předpokladu, že všechny státy, které se na něm
podílejí, dodržují základní práva, a že si členské státy mohou v tomto ohledu vzájemně důvěřovat.
Pouze závažná porušení ze strany příslušného státu mohou vést k tomu, že členskému státu,
ve kterém byla podána žádost o azyl, by bylo zabráněno v přemístění žadatele do prvně
uvedeného státu [viz rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 12. 2011, č. C -411/10 a C -493/1,
ve věci N. S. a dalších, ve kterém tento obecný závěr Soudní dvůr vyslovil ještě za účinnosti
nařízení Rady ze dne 18. února 2003, č. 343/2003 (tzv. Dublin II.), avšak aplikovatelný
je i za současné právní úpravy].
[19] Zkoumáním stavu azylového systému jiného členského státu v řízení o zajištění se zabýval
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 3. 2017, č. j. 4 Azs 31/2017 - 54, v němž uvedl:
„V této souvislosti považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné připomenout povahu samotného řízení o zajištění,
které je z časového hlediska velmi krátké, neboť žalovaná o případném zajištění cizince musí rozhodnout
do 48 hodin od prvotního omezení na svobodě. V takové situaci nepochybně nelze po žalované spravedlivě žádat,
aby otázku existence systémových nedostatků vyřešila zevrubně a detailně. Podle Nejvyššího správního soudu
je žalovaná povinná zhodnotit zejména skutečnosti, které jsou jí známé z úřední činnosti či vyplývající
z rozhodovací praxe soudů, skutečnosti obecně známé a případné okolnosti konkrétně zmíněné zajišťovaným
cizincem. Z těchto hledisek je nezbytné vždy učinit úvahu, zda není předání do konkrétního členského státu
vzhledem ke stavu jeho azylového systému a priori vyloučené. (…) Nejvyšší správní soud doplňuje, že teprve
v následném řízení o předání se zevrubně ověří, zda je předání cizince do jiného členského státu skutečně
realizovatelné.“ Deklarace systémových nedostatků ve vztahu k určitému členskému státu Evropské
unie může připadat v úvahu pouze tam, kde je z okolností nutně známých zjišťujícímu orgánu
jednoznačné, že dotyčný cizinec nemůže být v souladu s cíly dublinského nařízení zajištěn
za účelem předání do tohoto členského státu, protože takové předání by bylo v rozporu
s lidsko-právními standardy sdílenými všemi členskými státy Evropské unie (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2017, č. j. 1 Azs 96/2017 - 87).
[20] Tyto závěry byly potvrzeny rozsudkem rozšířeného senátu ze dne 17. 4. 2018, č. j.
4 Azs 73/2017 - 9. V něm rozšířený senát vyslovil, že správní orgán se nemusí vyjádřit k otázce
systémových nedostatků ve státě, kam má být cizinec předán, jsou-li současně splněny
tři předpoklady: taková námitka nebyla v řízení před správním orgánem vůbec uplatněna, správní
orgán poté, co se touto otázkou zabýval, dospěl k závěru, že k systémovým nedostatkům ve státě
předání nedochází, a o neexistenci takových nedostatků nejsou důvodné pochybnosti.
[21] Zákonodárce svěřil pravomoc rozhodnout o určení státu příslušného k posouzení žádosti
o mezinárodní ochranu ministerstvu, nikoliv žalované [viz §8 písm. b) a c) zákona o azylu].
Žalovaná má v rámci řízení o určení příslušnosti podle nařízení Dublin III pomocnou úlohu
a jejím úkolem je při splnění zákonem stanovených podmínek zajistit osobu, která má být
předána do příslušného členského státu (§129 zákona o pobytu cizinců). Jakkoliv tedy mají
orgány policie pouze pomocnou úlohu, a proto neshromažďují takové podklady,
jako ministerstvo, musí žalovaná při posuzování naplnění účelu zajištění vycházet z obecně
známých skutečností o nedostatcích azylového systému dané země, z poznatků ze své úřední
činnosti a také z výpovědí zajištěných cizinců. Ve sporných situacích je pak povinna si podklady
potřebné pro posouzení této otázky vyžádat (viz rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne
17. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/2017 - 29).
[22] V posuzovaném případě stěžovatel při podání vysvětlení dne 17. 9. 2017 nesdělil,
že by měl jakékoliv výhrady k některým členským státům v otázce jejich azylového systému.
Důvodem jeho vycestování, s cílem dostat se do Německa a tam požádat o azyl, byly špatné
ekonomické podmínky v zemi původu. Jelikož stěžovatel žádné výhrady či obavy nesdělil,
vycházela žalovaná především z poznatků získaných ze své úřední činnosti, ze kterých plynulo,
že rumunský azylový systém netrpí závažnými systémovými nedostatky, které by předání
vylučovaly. Rovněž z obecně známých skutečností nelze dovozovat, že by Rumunsko nebylo
schopné zajistit adekvátní podmínky žadatelům o azyl (jak tomu bylo v minulých letech například
v případě Řecka, které v důsledku významného nárůstu přicházejících žadatelů o mezinárodní
ochranu nebylo schopno zajistit řádný průběh azylového řízení).
[23] Vzhledem k tomu, že stěžovatel v rámci správního řízení žádné námitky neuváděl,
a z obecně známých informací ani úřední činnosti žalované nic nenasvědčovalo tomu,
že by v Rumunsku, jakožto státě předání, k systémovým nedostatkům docházelo, nebyla žalovaná
ani povinna dle rozsudku rozšířeného senátu (viz výše) úvahu do odůvodnění výslovně zahrnout.
Přesto tak stručně nad rámec své povinnosti učinila. Žalovaná popsala, jak rumunský azylový
systém (a situaci v Rumunsku obecně) posoudila a závažné systémové nedostatky neshledala.
Námitka stěžovatele, že záměna názvů dvou států v rozhodnutí svědčí o paušalizaci odůvodnění
rozhodnutí, je ve světle výše uvedeného nerelevantní.
[24] Nadto Nejvyšší správní soud dodává, že nedostatky uváděné stěžovatelem v soudním
řízení (i kdyby podstatná část z nich byla skutečně prokázána) nelze ani náznakem pokládat
ve světle výše uvedené judikatury Soudního dvora za tak zásadního charakteru, aby je bylo možné
posoudit jako systémové nedostatky, nesoucí s sebou riziko nelidského či ponižujícího zacházení
pro žadatele o mezinárodní ochranu.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[26] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, soud náhradu nákladů
nepřiznal, protože mu žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti v řízení o kasační
stížnosti nevznikly.
[27] Městský soud v Praze ustanovil usnesením ze dne 21. 8. 2017 stěžovateli zástupcem
pro řízení o kasační stížnosti Mgr. Ing. Jakuba Backu, advokáta. Náklady řízení platí v takovém
případě stát (§35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s.). Náklady spočívají v odměně ustanoveného
zástupce za jeden úkon právní služby (podání kasační stížnosti) v částce 3.100 Kč [§7, §9 odst. 4
písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších
předpisů] a v náhradě hotových výdajů v částce 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem
tedy 3.400 Kč. Další nárokovaný úkon spočívající v poradě s klientem, neshledal Nejvyšší správní
soud jako oprávněný, neboť advokát byl stěžovateli ustanoven již v řízení před krajským soudem,
byl tedy s jeho věcí seznámen, nedoložil, v čem měla porada spočívat a obsah kasační stížnosti
se příliš nelišil od obsahu žaloby. Advokát je plátcem DPH, částka se proto zvyšuje o 714 Kč
představující 21 % DPH. Celková výše odměny ustanoveného zástupce proto činí 4.114 Kč,
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2019
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu